Veselé Jelimánoce a šťastný konec světa


Tak tu máme po roce zase Jelimánoce. A tak i já vám přeji, aby ty vaše byly plné pohody a klidu a aby dopadly dle vašich představ, ať už ty vypadají jakkoliv. Sobě a ostatním "vykopávkám" přeji hlavně to zdraví, protože MY VÍME, mláďatům přeji splnění jejich tajných přání (ale ne všech, život už je holt takový a pro rozvoj jejich osobnosti to je jen dobře :)), protože se zdravím mě většina z nich pošle do háje. No a kdyby náhodou dřív, než Jelimánoce, přišel Konec světa, který má nastat při přechodu přes nulové galaktické pásmo (které sice vůbec neexistuje, ale co už s tím naděláme :)), tak vám přeji, ať je ten Konec šťastný a ať vás to moc nebolí. A také chci, aby jste, dřív, než nás to tu všechny smete, spálí, utopí, rozdrtí, oslepí a sežere, věděli, že mi tu s vámi bylo moc fajn :). Pokud si tyto řádky nemůžete přečíst z důvodu svého zakopání pod zemí v zemljance, posílám vám toto přání telepaticky :).

Jo, a kdyby jste náhodou někdo nevěděl, co jsou to Jelimánoce, vysvětlí vám to (můj oblíbený a skvěle nadabovaný) krátký animovaný příběh s hrdiny filmu Madagascar, kde je zprvu Santa Claus označován za Lópeživého rudého nočního šotka, příběh, ve kterém figuruje kostra pilotky Amélie Earhart a její vrak letadla ve větvích stromů jako zpovědnice, příběh, ve kterém lze nalézt i ponaučení... A když už nic jiného, třeba vám pomůže tento hravý snímek zpříjemnit čekání na Ježucha. Nebo na Konec světa :)..

https://www.youtube.com/watch?v=uT79RY9AA8w

Vánoční tvoření s dětmi - Sněhová vločka


Stačí dřevěný výlisek sněhové vločky za pár kaček z papírnictví, lepidlo, třpytky, kousek nylonového vlasce, pár minut práce a jakou parádu to udělá :). Jen si nesmíte hotový výrobek zavěsit na lampičku nad jídelním stolem, protože jste-li nemehla, jako třeba já, každou chvíli o něj zavadíte hlavou, která je pak celá od třpytek a vy vypadáte jako někdo, kdo se právě vrátil z maškarního candrbálu. Na druhou stranu, třpytky v talíři dodají pokrmu netradiční nádech! :)

Cukroví pro děti po Bůh ví kolikáté...


Každý rok tvrdím, že ten další se s cukrovím rozhodně patlat nebudu a prostě si ho někde objednám. A stejně, jako každý rok, podlehnu třem párům očí, jejichž psí srdceryvné pohledy by zcela jistě vyhrály soutěž Vyděrač století. No tak jo, vyhráli jste, spokojení? :)

Ale je fakt, že letos to bylo všechno tak nějak v klidu a pohodě a dokonce mě to i bavilo, obzvlášť, když jsem si zařídila, abych se na patlání mohla kreativně vyřádit... :)

Myši, čuňata a vrány, jsou hudbou Vánoc minulých, letos u nás frčí tučňáci...

Vánoční tvoření s dětmi - Vánoční mozaika


I nadále se držím svého předsevzetí, že dřív, než nakoupím nový tvořící materiál, spotřebuji ten, co mi doma už nějakou dobu straší. Tentokrát jsem si vzala do parády sklíčka mozaiky, i když je pravda, že tolik místa mi v krabici neušetřila. Navíc jsem je nespotřebovala všechna, takže i v budoucnu můžete očekávat další moje otravování s nějakou tou mozaikou. Myslím, že na Velikonoce se budete mít na co těšit :). Přeji (snad) příjemné pokoukání a pohodovou adventní neděli... :)

Mozaiková sklíčka jsou nalepená na dřevěných výliscích s předkreslenými konturami, návod dodám brzy :)

Filmové figurky


Má moc rád svoje figurky. Má je tak rád, že je v jejich blízkosti zákaz dýchání a okolo nich se nesmí utírat prach, ba co víc, ani odfouknout se nesmí! "Já sám!" Jsem zvědavá, kdy si všimne, že už to dávno dělám, páč by skrz ten prach ty postavičky ani nebyly ani vidět. A svého demonstrativního "He... he... he... hepčíííí!", když jdu v těsné blízkosti poličky, se ani za nic nevzdám... :)
Tak, kdo mě trochu zná, ví, že předchozí řádky musí brát trochu s rezervou, můj drahý polovičák je jinak báječný člověk a navíc, figurky jsou to opravdu koukatelné a sama se u nich často zastavím. A odfukuji prach... :). Dnes jsem připravila fotomix filmový...



Když myši šeptají


Šeptá tiše táta myší
z křesla ve své tajné skrýši:
"Maminko, to je krásný den,
copak té Velké provedem?"

Šeptá tiše. Když to slyší
od sporáku máma myší:
"Velká dnes dře do úmoru,
vrhneme se na komoru!"

Šeptá tiše dítko myší
z pokojíku v tajné skrýši:
"Co kabely jí překousat?
Nahraná je bez TV/SAT!"

Šeptá tiše děda myší
který trochu špatně slyší:
"Já bych si dal dnes k obědu
dva plátky sýra na medu!"

Šeptá tiše babi myší
z ušáku v té tajné skrýši:
"Nedoslýchavý jsi silně,
dědo, řeč je o svačině!"

Proč že ty myšky šeptají?
Velká se vůbec netají
nenávistí svojí k myším,
jančí, jen je šustit slyší.

Myši jí jekot oplácí
velikou (dle nich) legrací,
koušou, smrdí a bobkují,
na cizím jídle hodují.

Kdo to začal, už se neví,
tahle válka, to je prevít,
zuby nehty se jich drží,
žasnout lze jen nad výdrží.

A tak dál myšky šeptají,
Velké naschvály dělají
a spolu věčně soupeří...
Sakra! Kde mám svou večeři?!

Osmé zadání (téma Šepot) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :).

Dort sněhulák


Zastesklo se mi po dortíkopatlání a tak jsem se rozhodla, že klukům uberu sladkosti na Mikuláše a něco jim vyrobím. Kecám, odmrazovala jsem lednici a bylo mi líto ty zbytky marcipánu vyhodit... :)
Konečně je ten bílý sajrajt za oknem k něčemu dobrý, když už nic jiného, tak mě alespoň inspiroval, protože marcipánu bylo nejvíce bílého. Čímž se dostávám konečně k jádru věci a tím je nejnovější přírůstek do rodinky dortů - sněhulák. Není dokonalý, občas mu jeho bílý kabátek kazí vráska nebo celulitida či co to vlastně je, ale myslím, že děti tohle řešit fakt nebudou. No a já to taky neřeším, protože se mi líbí i tak a už se těším, až ho večer zblajzneme :).

Jeden prstem vládne všem...


Jeden prstem vládne všem, Jeden jim všem káže,
až se koukat nebude, schovám do garáže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem,
všechny jeho figurky. To se nas...!

No tak ne, neschovám. Nemáme totiž garáž...:) Občas mi sice leze to množství na nervy, na druhou stranu, bez nich a bez pomoci mé drahé polovičky bych nesesmolila sedmé zadání (téma Fantasy) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :).

A když Fantasy, tak Pán prstenů. Snad mi prominete, že většina postav nepatří zrovna ke kladným hrdinům, ale já jsem vždycky fandila víc záporákům, zrůdičkám, příšerám a hnusákům...


Adventní fotoguláš


První adventní neděle byla plodná a kdybych nemusela vařit, doma bychom se moc neohřáli. Začali jsme návštěvou zvonohry na náměstí, na kterou jsem se opravdu hodně těšila. Tu jsme prozíravě šli okouknout hned po obědě, protože jsem měla za to, že při večerním rozsvícení stromečku toho už moc skrz tmu a ty davy vidět nebude (a taky že nebylo). Zato odpoledne jsme měli vše z první ruky, protože o tom, že bude paní carillonistka Elisabeth Debevere hrát každou hodinu několik vánočních skladeb, nikdo moc nevěděl. Paní mi bylo zprvu celkem líto, protože u nás byla zima jak v márnici a bušit rukama do jakýchsi velkých dřevěných kláves (jsem laik, snad mi prominete neznalost terminologie :)), které zvony rozeznívaly, muselo být o umrznutí. Ale pak mou lítost trochu utišil fakt, že paní carillonistka byla odkudsi ze severní Evropy, takže myslím, že ji pár stupňů pod nulou moc nerozhodilo :).

Pár obrázků Pražské mobilní zvonohry...



Perníkový věnec


Do bronzova upečený,
přičmoudlinou ovoněný,
nadávkami kořeněný,
s láskou cukrem oblepený,
na neděli připravený,
všemi doma pochválený...

Se mě bojej, nebo co? :)

A teď vážně - mám z něj ohromnou radost i přes to, že je celý nakřivo, že si poleva dělala co chtěla a že jsem málem neměla co zdobit, protože komponentům hrozilo sežrání. Jen doufám, že si věnec nevezme příklad ze své předchůdkyně - perníkové chaloupky. Ta totiž poté, co do sebe natáhla veškerou vlhkost z naší domácnosti, odešla navždy, nasáklá jako houba, do perníkového nebíčka :).


Jedenáctka blogu vládne...


...nakažlivost je ohromná a ano, i mě dostihla malá blogová pohroma v podobě jedenáctek, která se šíří rychleji, než chřipka v čekárně u doktora. Zadání je jednoduché - odpovědět na 11 položených otázek, napráskat na sebe 11 zajímavostí, zaúkolovat 11 nových blogů a vymyslet 11 otázek pro nové účastníky. Byla jsem zaúkolována hned dvakrát a snad se na mne nikdo nebude zlobit, když úkol splním jen částečně a odpovím pouze na otázky. Jedenáct zajímavostí o sobě si můžu leda tak vycucat z prstu a oslovovat další účastníky je doslova o hubu, protože v současném blogovém světě, který je jedenáctkami prošpikovaný, ztrácím přehled o tom, kdo už se v tomhle letadle proletěl a kdo ne...

Vánoční tvoření s dětmi - Sněhuláci, milí chlápci...


...ale jen v případě, když kvůli jejich tvorbě nemusím mrznout a brodit se tím bílým sajrajtem. Minulý rok mě tohle sněhulákování minulo, letos se tomu nejspíš nevyhnu. Ale ještě nevěším hlavu, třeba mi to synkové odpustí, když jsme si udělali prima odpoledne a postavili si sněhuláky, kteří jsou na dotek mnohem příjemnější, než ti ledoví :).

Každý náš sněhulák je vyrobený ze dvou polystyrenových koulí (větší a menší), které jsme nacpali do bílé ponožky, nahoře zavázali a odstřihli zbytek. Jako čepice a šály posloužily rozstříhané dětské punčošky, které měly ošoupaná kolena a navíc velikostně dosloužily. Oči jsme koupili v papírnictví, místo uhlíků na břiše máme nepotřebné knoflíky a pusu jsme namalovali fixou. Ruce jsou z párátek, které Míša natřel hnědou fixou a jako koště posloužil, stejně, jako na nos, plyšový drátek. Všechno jsme pak kompletovali s pomocí špendlíků, lepidla a vlny, kterou jsme zavazovali bambule na čepicích.

Večer jsem sněhuláky zapíchla do jediného květináče v domácnosti, který patří naší palmě...


Knihovna z kostiček


Je jen málo hmotných věcí, po kterých opravdu toužím. Jednou z nich je místnost s krbem, pracovním stolem a ohromnou knihovnou. Já vím, že to není zrovna moc skromné přání, ale knížky, které bych tam ubytovala, by měly radost, protože jejich momentální domov není moc důstojný. Jenže naše bydlení nafouknout neumím a tak to vypadá, že mě můj sen bude provázet hodně dlouho. Ale optimismus se mě drží jako klíště a tak jsem si to dlouhé čekání trochu zpestřila. Prostě jsem si tu knihovnu postavila... :)

Pár detailů a záběrů z mé nové knihovny, která už je momentálně exknihovnou, neboť se chuděra, stejně jako ostatní mé stavby, nedožila moc vysokého věku. Dnes to bylo úctyhodných 25 minut, než ji synkovy nenechavé ručičky odeslaly do LEGOvého nebíčka...

Ta opravdová knihovna vážně nemusí mít nutně červené zdi a žlutý krb, ale kostek téhle barvy máme prostě nejvíc, no...:)


Pyžamo


Každý rok dostáváme od mojí maminky měsíc před Ježuchem korunky, které si rozdělíme na čtyři díly a každému z rodiny se pak pod stromeček koupí to, po čem jeho srdíčko touží. Dospěláci si vyberou sami a jako malá děcka jásají "Babi, jak jsi věděla, že přesně tohle jsem si přál? Ty jsi úžasná!" Děti dospěláků zase nevědí, že vybírají rodiče a tak výskají "Babi, ty jsi ta nejlepšejší babička na světě, jak jsi to uhodla?" A babička se tetelí blahem a je šťastná, jak to zase letos se všema skoulela.
Ani tento rok tomu nebylo jinak a já si chtěla pořídit něco, co postrádám už několik let. Rozhodla jsem se investovat svůj šustivý dárek do dvou regulérních pyžam s dlouhými rukávy a nohavicemi a nahradit tak vyplandaná trika ukradená manželovi. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká za pyžamovou story. Kdybych si bývala vzpomněla na svoje utrpení se sháněním pyžama před lety (taky mi mohlo dojít, že právě od té doby jsem na ně zanevřela a žádné nevlastnila), asi bych si běhání po městě ušetřila. Tam na mě totiž čekaly pouze velikosti mastodontí 50XL a výše, ve kterých lze hrát sice krásně na schovávanou, nicméně účel pyžama neplní, nebo velikosti mínusové XXXXXS, které si na sebe pochopitelně nenarvu, protože vlastním normální postavu. I když podle výrobců pyžam zase tak normální proporce nemám, protože další specialitka, která na mě v obchodě vykoukla, byla sice moje velikost, nicméně pyžamo, které bylo deklarováno jako DLOUHÉ, mi bylo k lýtkům, ale za to si asi můžu sama, protože podle paní prodavačky mám prý moc dlouhé nohy.

Quilling - inspirace a návod


V posledním chlubícím se tvořivém článku :) jsem slíbila návod na quillingové tvoření, takže žádné kudrlinky okolo, jde se na věc.

Možná by ale nebylo na škodu nejprve si tuto techniku trochu přiblížit. Co tedy je quilling? Jedná se o tvoření, které je založeno na práci s papírovými proužky. Ty se většinou navíjí na jehlu k tomu určenou (lehce seříznutá počeštěná špejle nebo párátko bohatě postačí :)) a vzniklá kolečka se pak podle představ a fantazie následně tvarují a slepují do obrazců...


Já a moje opice


Když jsem se narodila, babička o mně řekla, že jsem strašně šeredná. Pravda, mohla to říct trochu ohleduplněji, ale když se to vezme kolem a kolem, měla pravdu. Po narození jsem byla malá, chlupatá, černovlasá a ošklivá opice. S odstupem času se téměř nic nezměnilo, jen jsem trochu vyrostla a barva vlasů záhadně vybledla, což mělo za následek, že ze mě byla v jednom roce malá chlupatá blondýnka. Což mě na jednu stranu trochu mrzí, protože se mi černá barva vlasů líbí, na stranu druhou jsem ale vděčná, protože představa mých světlounkých chloupků na rukách v černé variantě se mi nezdá příliš lákavá. To byste mě taky mohli místo na blogu potkat třeba v ZOO jako raritu v podobě nejtvořivější opice na světě. To je totiž zvíře, které mne dokonale vystihuje. No nemyslete, nejsem tím zrovna dvakrát nadšená a mnohem radši bych byla třeba kočkou, jenže já, jako na potvoru, musím mít zrovna osobnost opičí.

Vánoční quilling


Listopad letos opravdu překvapil, sníh nikde a zimu připomíná jen Dýňulák na okně (já to těm dýním říkala, že to nemají s tou sněhovou hysterií přehánět :)), což ale vůbec nic nemění na tom, že vánoční nálada tu je a to ani nemusím chodit do žádných ultrahypermegasupermarketů, kde mi budou nazdobené třímetráky větvičkama ometat obličej a kde uši budou trpět koledami à la moderna.
A když je vánoční nálada, tak je i vánoční tvoření, dnes je to vánoční quilling. Prosím, berte to s rezervou, jsou to touto technikou vůbec moje první spatlané výtvory. Jo, a návod bude taky. Někdy :).


Politické desatero


Když Pepa umřel, dostal se do nebe. Protože byl celý život poctivý (v dnešní době se tomu říká blbý), byl ochotně vpuštěn svatým Petrem za nebeskou bránu. Pepův pohled upoutala zeď plná hodin.
"Na co tu máte ty hodiny?" zeptal se.
"To jsou hodiny lží" odpověděl svatý Petr. "Každý člověk na světě má jedny a kdykoliv dotyčný zalže, ručičky na hodinách se pohnou."
"Páni! Čí jsou tyhle hodiny?"
"Ty jsou Maruš, vdovy po tvém kamarádovi Lojzovi, nikdy se nepohnuly, to znamená, že nikdy nelhala."
"A čí jsou tyhle?"
"Ty patří vašemu bývalému faráři Antonínovi, pohnuly se za celou dobu dvakrát, takže nemluvil pravdu dvakrát za život.
"Aha. A kde máte Kalouskovy hodiny?"
"V pracovně. Používám je jako větrák..."

Anekdota na podobné téma mne nakopla k sepsání malého Politického desatera, které je zároveň i splněním pátého zadání (téma Požaduji) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :).

Vánoční tvoření s dětmi - Stromeček podruhé - Quilling - návod


První přetváření šišek na vánoční stromečky sklidilo úspěch a protože ještě dvě šišky zbyly, snažila jsem se vymyslet něco, u čeho by děti vydržely a co by je bavilo. Povedlo se a tak vám přináším další tip na tvoření s dětmi, který je sice trochu složitější, než ten předchozí, na druhou stranu je ale kreativnější a výrobu si děti užijí, protože je pracnější a trvá déle :). Takže, představuji vám nové šiško-stromečky à  quilling...

Tenhle vyráběl Míša...


Vánoční tvoření s dětmi - Stromeček z šišky


Máte-li doma čirou náhodou šišky z borovice a vykouzlíte-li si k nim odněkud pár korálků, mohou z této kombinace vzniknout neobyčejné vánoční stromečky. Tvoření je jednoduché, děti se zabaví a navíc si tak mohou vytvořit nevšední dárečky pro své blízké, kterým takový stromeček určitě udělá radost :).

Další články o vánočním tvoření najdete


Vysmáté rizoto


Už jsem vám říkala o tom, že doma nesmím vařit rizoto? Ne, a opravdu to není proto, že jsem na jeho kopečky na talíři nasadila kukadla a papulu :). Ty tam jsou kvůli splnění smajlíkovského úkolu - čtvrtého zadání Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :). Tohle jídlo prostě nesmím vařit proto, že má můj drahý problém MOJE rizoto pozřít. Pán je totiž fajnšmekr, víme? Ale budiž mu k dobru (a k zachování jeho fyzického i psychického zdraví), že hned vzápětí za větu "Tohle jídlo vážně neumíš uvařit" dodal "Ale jinak všechno od tebe mi strašně moc chutná, fakt!" :D

Kreslení 3D, pokus první


Před nějakou dobou se mi dostal do ruky návod na kreslení 3D ruky a protože mi realizace výtvorů trvá vždy úděsně dlouho (pořadník a čekací doba každého nového tvoření jsou v současné době vážně dlouhé...), dostal se obrázek na řadu až teď. I když to vypadalo podle návodu velmi jednoduše, ve skutečnosti tomu tak nebylo ani trochu. Hlavně proto, že jsem na kreslení levá (ale vyzkoušet jsem tuhle techniku moc chtěla, páč jsem taky paličák a když to zvládnou ostatní, tak já přece taky, že jo :)) a než jsem si našla správný styl a pomůcky a překonala fáze pokus-omyl, chvíli mi to zabralo. Ale nakonec se zadařilo, dětem se to líbilo a to se počítá... :)

Finální pohled


LEGO robot


Venku vítr fičel a kvičel tak, že by tam vylezl jen blázen a tak jsme si zalezli do pokojíčku a stavěli robota. Kdo viděl mojí LEGO žirafu ví, že nejsem, co se velikostí staveb týká, žádný troškař a tak nebude překvapením, že nám i ten robot trochu přerostl :).

Omlouvám se za kvalitu fotografií, kromě toho, že aparátek už dosluhuje, bylo celý den nejen hnusně, ale i děsná tma.

LEGO robot :)


Veverka v montérkách


Než začnete číst, ráda bych vás předem upozornila, že ačkoliv by to tak mohlo vypadat, báseň nevznikala pod vlivem žádných omamných látek ani za přítomnosti alkoholu, neb v lednici je místo něj mléko a bar v obývací stěně sice praská ve švech, ale ne obvyklou barovou náplní, nýbrž pohádkovými DVD. Mé skromné tajné přání, že by eventuálně něco ostřejšího tekutého do naší domácnosti přibylo, byla velmi rychle pohřbeno, protože mě všichni o narozeninách obdarovali bonboniérami. Ale abych nekřivdila, jedna byla s koňakem :).

Báseň je splněním třetího zadání (téma Modrá veverka) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :).

Jo, a nesmějte se. Zkuste si něco vymyslet s modrou veverkou :).

Kočkočlánek


Říjnovým tématem Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :), je Šibalství. Jako první mi při vyslovení tohoto slova naskočila před očima kočka, pak Pipi dlouhá punčocha a nakonec sama blogerka Lucerna, páč její další zadání - literární útvar na téma Modrá veverka - je čertovina sama :). Ale o tom až příště, zpátky k číčám. Zapátrala jsem tedy ve svém archivu, vyštrachala tři mně nejmilejší výsledky kočkofocení a vznikl tak mini Kočkočlánek. Takže žádné dlouhé povídání, jde se rovnou na koukání...

Tohle je můj (zatím) největší úlovek, a to doslova. Tuším, že byl na některém z prvních míst v soutěži o největšího kocoura. Ale ani medaile nemění nic na tom, že to je pěknej hajzlík.
Oči jsem neopravovala záměrně, mně se takhle zfušované líbí :).


Podzimní tvoření s dětmi - Dýňulák


To si vám takhle jdu ráno okolo okna, když uslyším slabounké dvojhlasné "Fňůůůk!". Za normálních okolností se občasné fňukání ozývá z dětského pokojíčku, takže tohle procítěné slůvko z úplně jiného místa upoutalo mojí pozornost. Žádné z mých dětí na parapetu nesedí, takže ty vylučuji. Hmyzí řeči nerozumím a tak to ani ten pavouk v rohu nebude. Kytky v květináčích to taky nejsou (což by se v mém případě jevilo jako nejpravděpodobnější), protože žádné, kromě jedné palmy v rohu, v jejich vlastním zájmu doma nemám :). Takže zbývají... dýně???

Ano, dvě okrasné dýně si usmyslely, že si připadají trapně, že prý mají být podzimní dekorace a že ten sníh za jejich zády vypadá blbě a kdesi cosi a ať je vyhodím. Tak jsem těm primadonám slušně řekla, že ať ještě chvíli vydrží, že sníh zase sleze a zase jim to bude se sluníčkem a barevným listím venku slušet a že nic vyhazovat nebudu, když je mám doma něco málo přes týden, nejsem přeci blázen. Jenže ony fňukaly dál, takže jsem jim od plic pověděla, že jsou pěkně rozcapené a že nemají krapet slušného vychování, načež ony se kály a omlouvaly, že to tak nemyslely a moc prosily, ať s nima něco udělám.

No co, když tak hezky prosily, vzali jsme si je s Matýskem do parády. Výsledek se nám i jim docela líbil, jen jsem zvědavá, kdy ty dvě začnou kafrat, že ta čepice má blbou barvu, nebo kdy si jedna dýně začne stěžovat, že ta, co je na ní, je moc těžká. Jo jo, život s dýněma není vůbec lehký... :)

Falešný patchwork - návody


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na tuto stránku všechny mnou vytvořené návody a inspirace na toto téma :)
.
Nově jsem také na FB a na Pinterestu.


Návody...


Inspirace...

Halloween:


Vánoce:








Velikonoce:


Podzim:


Zvířátka:


Mikuláš:


Ostatní:

Co dělám blbě?


Ještě dnes ráno jsem si říkala, jak se skvěle cítím po fyzické stránce, jak mě nic nebolí, netrápí, jak jsem relativně zdravá. To bych ale nesměla dostat pozvánku na preventivní prohlídku k lékaři. Ráno jsem sbalila obě děti, protože starší má podzimní prázdniny, nasadila s kočárkem tempo hodné vrcholového sportovce, popoháněla staršího, ať mákne, že to musíme stihnout a ať nefrfňá, že bude mít dobrý pocit, že udělá něco pro své zdraví. Ke konci jsme zvolnili, měli jsme ještě chvíli čas a uživali si, i přes to hnusné počasí, barev podzimu a záplavy listí na zemi. Sice už to není, co bývalo na fotografiích před týdnem či dvěma...


Kam se vytrácí úcta?


Když mě dnes můj třeťáček ráno neprozvonil, že došel v pořádku do školy a nereagoval na volání ani na zprávu, byla jsem jako šílená. Když jsem po nekonečně dlouhých minutách uslyšela jeho hlas, omlouval se mi, že zapomněl, protože byl v šoku ze zprávy, že kamarádovi ze třídy umřela maminka. Rychle jsem mu jen řekla, ať je na něj hodný a zavěsila. Bylo mi ouzko.

Odpoledne, cestou ze školy, mi synek vyprávěl, jak ten malý osmiletý klučina seděl ve třídě na židli, hlavu schovanou v rukou a položenou na lavici, jak plakal a jak okolo něj poskakovaly ostatní děti a řvaly "Proč ti umřela máma? Proč?"

Trilobit


Já mám doma trilobita!
Co říkáte? Že jsem cvok?
Že jsem asi pěkně zlitá?
Nebo že mám nervů šok?

Tak já přidám další sloku...
Za to, že nemůžu pít
oblíbenou sklenku moku,
může právě trilobit!

Při mé cestě do marketu
je můj krásný skromný sen
(plenit fernetu paletu)
tenkým hláskem přerušen.

"Mě jsi přeci vždycky chtěla,
koukni se sem, tady jsem!"
"Ksakru, co to?" já jsem klela,
ale šla jsem za hlasem.

Ve výloze, z které sálá
pro umění jemný cit,
z šutru pevného jak skála
kouká na mě trilobit!

V očích jiskry a vzrušením
přestává mi srdce bít,
já procházím si mučením...
"Áááá! Ten kámen musím mít!"

Všechny prachy na lahvinku
echt kvalitního pití
putovaly na kravinku
ve formě trilobití...

Dneska večer se nezliji,
já držím prázdnou tašku,
hlavně že mám fosílii,
kašlu na blbou flašku!

Malá Indiánka


Tento měsíc jsem se uvrtala do Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna. Zapojila jsem se proto, že úkoly, které budou v soutěži zadávány, jsou týdenní, případně měsíční a můžu je plnit několika navrženými způsoby, z nichž si vyberu ten, který mi vyhovuje nejlépe.

První zadání bylo na téma Indián a já, patlalka z Patlálkova, jsem si jako formu splnění vybrala, jak jinak, patlání. Nečekejte žádné zázraky, ale budiž mi omluvou, že jsem duší stále dítětem a podle toho i mé tvoření někdy vypadá :). Hotové dílko má rozměry cca 18x16 cm a použiji ho do budoucna jako vrchní vrstvu na nějaký pididortík :).

Malá Indiánka

Barboro, co mi to děláš?!


Poslední týden byl plný zvratů. Bylo krušně a rušně a tak jsem si šla uklidnit nervy pátráním v digitalizovaných matrikách - na píchání špendlíků, které obvykle pomáhá, totiž už byla tma, takže prstíkům nebezpečno :).

Tentokrát jsem se asi po milionté soustředila na mého prapraděda Matěje, o kterém jsem se od své babičky, jeho vnučky, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Tak například vím, že oficiálně byl zaměstnán jako horník, jako "vedlejšák" si ale přibral funkci anarchisty a buřiče, díky čemuž vůbec neměl lehké žití. Jeho žena Veronika, podle babičky neskutečně trpělivá žena, to neměla o moc lehčí, neboť díky manželově "bokovce" (a neschopnosti ukrýt důkladně anarchistické letáky před šťárami v jejich momentálním obydlí) musela snášet každoroční nucené stěhování s místa na místo.

No a tenhle Matěj byl v mém rodokmenu dlouho poloprázdné políčko ohraničené dalšími prázdnými políčky, protože jsem ho podle údajů od babičky prostě nikde nemohla v matrice najít. Sen se ale stal skutečností a po milionté první jsem svého prapraděda našla. Babička se sice sekla o dva roky :), ale... aspoň že místo věděla.

Falešný patchwork - vánoční koule potřetí


Už jsem kdysi psala, že když na dveře zabuší paní Smutná nebo pan Žal, pomáhá mi zapomenout tvoření. A protože poslední týden byl obojím nacpán k prasknutí, píchala jsem vánoční koule ostošest. Nebo spíš ostopět :). Jsou moje poslední, v budoucnu už nemám v plánu nic podobného tvořit, zpracovávám jen materiál, který mám doma a kterého se potřebuji zbavit. Takže mne čekají ještě dva vánoční věnečky, na jaře možná nějaká velikonoční vajíčka a s pícháním je nadobro šmytec.

Pro případné nadšené tvořílky přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod :).


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Zloděj fotografem


"Muj!" zapištěl, když ve svém dosahu objevil jakýkoliv přístroj na výrobu obrázků, načež ho vzápětí čmajznul a "fotil". Pominu-li ten bilion šmouhatých, rozostřených a jednobarevných fotografií s neidentifikovatelnými objekty, za které mohu z velké části já, protože většinou vznikaly při synkově překotném útěku přede mnou, občas se mu přeci jen zadařilo. Snad díky tomu, že jsem se jako správná matka snažila jeho tvořivost rozvíjet, fotoaparát mu přestala brát a on tak přede mnou nemusel utíkat :). Ovšem od té doby, co mi dvakrát kompletně vymazal paměťovou kartu (což můj mozek stále odmítá chápat, protože mrňous musel na přístroji zmáčknout v přesném sledu dvanáct tlačítek po sobě), z něj raději oči nespustím...

Dílka, o která se chci s vámi podělit, vznikla v jeho batolecím věku, první fotografie jsou z doby, kdy mu bylo něco málo přes rok.

Z počátku, ten malý narcisek, fotoaparát směřoval pouze na sebe - nebo se o to alespoň snažil.


Potratit postižené dítě? To je moje právo!


A nebo ne?

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože žádné mandle nemám a protože moje huba občas potřebuje vypláchnout od toho, co je někdy schopná vyblít (snažím se to mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá), můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila. Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za elitu v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultra konzervativní strany "Solidární Polsko", kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku v kombinaci s několika sezeními na vypatlátoru, ti se u nás hned tak nevidí. Ale o jejich nejnovějším výplodu až později, nejprve bych chtěla zmínit odpůrce Solidárního Polska, stranu, která si říká "Občanská platforma" a jejíž členové podstoupili pouze to sezení na vypatlátoru. O co tedy jde?

Falešný patchwork - vánoční koule podruhé


Do Vánoc zbývá necelého čtvrt roku, ale pro nás, vánoční tvořily a patlaly, sezóna začíná už teď. Tedy, až na některé výjimky zvané "těžký případ", pro které sezóna nezačíná vůbec, protože je u nich celoroční. Naštěstí patřím do skupiny číslo jedna (takže to, jak jsem píchala vánoční koule měsíc po Vánocích, raději v tichosti přejdu) a tak si v tomto období teď všude po bytě tahám krabici se špendlíky, stuhami, polystyrenovými koulemi a vším tím bordelem okolo. K tomu mi ouška hladí synátora techno koledy z kláves (příprava na letošní vánoční koncert :)) a já píchám a píchám... a první várka koulí na je na světě.

Pro případné duše tvořivé přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod.


Podzimní tvoření s dětmi - Prsatý Pinocchio, náhradní nohy a jinéobludnosti


Miluju podzim, obzvláště dny, které vypadají přesně, jako ten dnešní. Ani horko, ani zima, všude spousta barev a... kaštanů. A tak si tohle počasí snažíme užít, dokud to jde a vytěžit z něj maximum. No ano, zase jsme řádili, tentokrát jsme píchali do kaštánků :).

Prvorozený se nadchnul a vyráběl "ženskou". Nohy a ruce jsem však přidělávala já, protože s výrobou dámy praštil, když mu nešlo připíchnout prso. Nos doladil v nestřežené chvíli náš dvouletý...


Pomoc, nemůžu píchat!


Není na světě nic krásnějšího, než když jste zkroucení do prapodivného tvaru v křesle (ale v koutku duše máte stejně radost, že se do něj ještě vejdete), teče vám z očí, vaším věrným společníkem už je nějakou dobu odporná zelená nudle u nosu, protože kapesníky jsou metr od vás, když vás bolí i to, co normálně nebolí, když o opěradlo rozpláclý koutek úst povolí a ven se pomalu táhne slina a do toho všeho přijde vaše dítě, chvíli na vás kouká, hladí vás po hlavě a povídá "Maminko, ty jsi tak roztomilá, jsi hezká, víš to?":). A nic za to nechce a vám to hlava nebere, protože víte, že vypadáte jako týraný případ pro sociálku.

V tu chvíli je vám báječně a je vám úplně jedno, že vás od rána točil, že do vás celý den hučel ty svoje binární kódy a obsahy megabajtů od Bůh ví čeho, elektrotermíny a detailní popisy svých vynálezů, že vám manžel na vaše právě zakoupené a vysněné boty řekl, že "Jsou dobrý, ale že když byste si k nim pořídili i širák a kord, tak byste mohli na maškarní za d'Artagnana". Že vám opět dorazila domů půl hodiny předem (ne)ohlášená návštěva, což je jedna z mála věcí, která vás opravdu drtí, i když si vlastně v tomhle případě nemáte na co stěžovat, protože ona návštěva většinou dá vědět, až když už k vám míří. Že nemůžete tvořit svoje oblíbené píchané výtvory.

Ale dost už fňukání, představuji vám nejnovější výsledek špendlíkopíchání :), který vznikl o chlup dříve, než mi zatuhly prsty.


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Kuk a je tu terakluk!


Tedy terakluci. Ne, teracísař. No, ono je to vlastně fuk... prostě si jednou takhle jdu a tyhle repliky terakotové armády na mně kuk! :)

Terakluky jsme objevili úplnou náhodou, protože obchodní centra nesnášíme a když tam nemusíme, tak tam nelezeme. No a když tam musíme, prolétáváme je kosmickou rychlostí. Tady jsem ale udělali výjimku a u každé nalezené sochy jsme se na chvíli zastavili, něco si o ní přečetli a také si ji vyblejskli.

Podle organizátora výstavy jsou sochy téměř nerozeznatelné od nalezených originálů, neboť se vyrábí z hlíny dovezené z čínské oblasti, kde byla terakotová armáda objevena. Pokud budete trpěliví a prolezete celé centrum, měli by jste objevit patnáct soch. My našli čtyři, což byl vzhledem k vedru a nedýchatelnu v centru nadlidský výkon.

Sochy můžete přijet okukovat do Liberce do OC Fórum, výstava oficiálně trvá do 3.10.2012.

Více informací o tarekotové armádě a výstavě v Liberci můžete nalézt na těchto odkazech:


Pěšák


Mazlící a pusinkovací pauza nutná!


Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Ačkoliv jsem již dříve četla úryvky na blogu Edith, autorky, kniha mne naprosto pohltila. Začetla jsem se a ona mě nechtěla pustit! Čůrací a žaludek naplňující pauzy si moje tělo doslova vyřvalo a pauzy mazlící si zase vykňoural můj druhorozený. A že v té chvíli by taková mazlící a pusinkovací pauza bodla každému, vám může potvrdit leckterý čtenář této knihy. Té je totiž slůvko "mazlení" na hony vzdálené, pokud ho tedy nepoužijete ve větě "Život se s ní moc nemazlil", neboť kniha se, kromě autorčina hledání biologické matky, zabývá také týráním dětí v náhradních rodinách.

Máš koule? Tak se o ně starej!


Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.
Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Lívancové čuně


...aneb jak šetrně a s láskou sdělit svému dítku, že jí jako čuně a že má při jídle pod sebou hotovou podestýlku... :)

Naše dnešní svačina...



A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)


...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá :).

První podzimní...


Sonic dort :)


Nějak rychle ten rok utekl a tak tu mám zase další, v pořadí už devátý, narozeninový dort pro Míšu...

Volba tématu, vzhledem k tomu, že už nějakou dobu u nás doma frčí Sonic, a to jak hry, tak seriál, byla jasná. Ani realizace nebyla nijak zvlášť náročná, protože jsem pro tentokrát nevytvářela žádné patvary, ale jako podklad pod marcipán jsem zvolila obyčejný piškotový korpus ve tvaru obdélníku s ořechovým máslovým krémem. No a práce s marcipánem... to je jako s modelínou, už jsme se za těch pár "patlání" celkem skamarádili, takže to byla docela zábava :).

Hotové dílko

Houby à la caprése


Inspirace na letní chuťovku, i když ty čtyři stupně dnes ráno už moc letně nevypadaly...:)
Na houbičky jsem použila cherry rajčata a mozzarellu. Rajčátka jsem rozpůlila, vykuchala a nechala pouze pevný obal. Mozzarellu jsem nakrájela na kvádry (nebo jsem se o to alespoň snažila, v případě gumové mozzarelly je to trochu složitější :)), na ně nasadila osušená rajčata, dozdobila pažitkou a lístky máty. Originální caprése je zakápnuté olivovým olejem a bylinkou je zde bazalka, ale vykládejte to panu Albertovi, který jí zrovna nemá v regále, že jo :).
Houbičky jsem připravila chvíli před konzumací, protože i když rajčata osušíte... No, jsou to prostě rajčata...

Nezaměňovat s muchomůrkou červenou, tahle houba nemá tečky a jmenuje se... Caprésovka :).


Pradědečkův rozkrok


Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.
Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.
Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Dort houba - návod


Sladká houba pro maminku sklidila úspěch a tak bych se s případnými příznivci chtěla podělit o návod na ní. V postupu na výrobu najdete i pár vychytávek, jak si trochu usnadnit práci, na které jsem přišla za tvůrčího pochodu :).

Protože by obrázků bylo zbytečně moc, scvrkla jsem fotografie do několika koláží, snad to přežijete.

Ze všeho nejdříve jsem si vyrobila krém - uvařila jsem jeden vanilkový puding v 250 ml mléka, po vychladnutí jsem ho přimíchala do vyšlehané máslové směsi (50 dkg másla, 24 dkg cukru a 10 dkg mletých ořechů) a nechala odpočinout v lednici. Krém na dort dělám poctivý, máslovo-ořechový, je osvědčený a také proto, že na jiných krémech se mi marcipán roztéká.

Pak jsem si připravila piškot - ušlehala jsem do pěny 7 vajec s 28 dkg cukru a jedním cukrem vanilkovým, pak přidala 28 dkg polohrubé mouky a nakonec pomalu přilévala 7 lžic vlažné vody. Těsto jsem nalila na klasický plech a upekla do zlatova.

Během chladnutí piškotu jsem si připravila vhodné nádoby na "klobouk" a "nohu" houby. V mém případě výborně posloužila hluboká miska a plastový kelímek pro děti, které jsem následně vyložila dostatečně velikým mikrotenovým sáčkem.

Z piškotu jsem skleničkami a miskami vykrájela různě veliká kolečka. Na dno misky i kelímku jsem jako první dala piškotové kolečko...

Jak mi krysy sežraly vílu...


Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku :)). Jo, a taky jí pokadily.
Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...

Ksichtofilie


Ksichtofilie je duševní porucha, při níž mají osoby jí stižené permanentní nutkání vše poživatelné dozdobovat (a někdy i prznit) očima. Jedinci s těžší formou této poruchy vytváří z pokrmů dokonce obličeje, celé postavy nebo zátiší. Nemocní s nejtěžší formou, o kterých se z taktických důvodů pouze mlží, se prý vyznačují tím, že svá "umělecká" díla dovedli k dokonalosti a naučili je mrkat (díky Lucerničko :)) a dokonce i mluvit. Tito lidé jsou ale separováni v přísně střežených prostorech, protože v dobách, kdy měli volnost, v jejich blízkosti raketově vzrostl počet nových šílenců. Později se zjistilo, že to byli převážně konzumenti jejich mrkacích a mluvících pokrmů...

No řekněte, je tohle ještě NORMÁLNÍ? Co myslíte? Je?


Naposledy


Dnešní shlédnutí dvacetiminutového "domácího" videa z Dinoparku i s komentářem mi tak dokonale vymylo mozek, že absolutně netuším, jestli moje šedé buňky nebudou stávkovat a jestli dokáži vůbec něco zrekapitulovat, jak velí dnešní úkol...

Za barem II #62: Hodnocení velké prázdninové soutěže Za barem II
Zadání dvaašedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Mí mozkovníčci potřebují nutně regeneraci, je to horší, než jsem si myslela a tak žádné dlouhé vymýšlení, odpovídat budu hezky popořádku, jak jsou v úkolu kladeny otázky...

Rychle, než ti to sežerou!


Dnešním úkolem je sepsat cenné rady, jak nafotit jídlo, aby vypadalo lákavě. Tak tedy... Byli-li by jste (nemáte zlomený jazyk? :)) u mně doma, návod je takový:

- naaranžuj pokrm na světlý či tmavý talíř
- utíkej s ním rychle do pokojíčku, než se ti třeba rozteče (jó, fotit takové ledíky v pětatřiceti stupních byla vážně zábava :))
- polož talíř na koberec
- odhrň z okna závěsy i záclony na jednu stranu, aby bylo v místnosti co nejvíce světla
- otři objektiv zapatlaný od druhorozeného
- rychle foť, než ti do toho děti hrábnou nebo ti to rovnou sežerou...

Pokud někoho tento výraz jakkoliv pohoršuje ve spojitosti s dětmi, pak vězte, že já ty své nade vše miluji, ale slovíčko "sežerou" je opravdu dokonale vystihuje.

Za barem II #61: Jak fotit jídlo
Zadání jednašedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Pár mých pokusů, jejichž množství výrazně přibylo po loňské a letošní soutěži na stránkách Mléčného baru.
Některé obrázky jsou povedené více, jiné méně, ale co, živit se tím nebudu :).

A to kuře už nekrákoře


Nevím, jak to máte vy se slavnostními obědy, ale u nás už několik let frčí "americké" brambory a pečené kuře. Kromě toho, že z tohoto pokrmu máme doma všichni boule za ušima a můžeme se po něm utlouct, mám toto jídlo ráda také kvůli jeho "náročnosti". Je to něco, co šoupnete do trouby, vůbec se o to nestaráte (no dobře, možná na to jednou po očku mrknete :)) a vyndáte za hodinu a půl. No není to paráda? :)

Za barem II #60: Slavnostní oběd
Zadání šedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Mám tu jedno bezprizorní okatý rizoto, ale raději sem dám to kuře. No, poznáte, že je to kuře, nebo ne? :)
(našrotováno pro našeho dvouletého...)

Agentka "Mlíčňák"


Moje záliba ve cpaní očí, smajlíků a ksichtíků (odborně zvaná "ksichtofilie" - díky Majku :)) do jakéhokoliv pokrmu mě neopustila ani teď a tak vznikla níže uvedená ptákovina. Pro případné zvědavce, kteří nemají ponětí, jak těžký život mají ksichtofilové a co všechno jejich úchylka obnáší, trpělivě vyčkejte, brzy se tu objeví vysvětlovací článek. A pro nedočkavé - stačí nakouknout do galerie, položky "Mňamky" a "Moje dortíky".

Puding bez očí


Ani netušíte, jaké jsem měla tiky narvat na ten puding oči, čumák, případně nějakou tu parádní čupřinu. Ale protože jsem slíbila, že v letošní soutěži už kukadla nepoužiji (a sliby se mají plnit), tak je tu dvoubarevné cosi s čokoládovým čímsi :).

Za barem II #59: Dezert s pudingem
Zadání devětapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Samý kostel, fara, věž :)


Není výhled z okna jako výhled z okna, ten můj je výrazně ovlivňován ročním obdobím a počasím. Po dvou hodinách hrabání v archivu jsem zkompletovala výběr mých "Pohledů", se kterými se účastním akce PROJEKT - Výhled z okna a seřadila je podobným stylem, jakým se rozdělují nežádoucí účinky léků v příbalových letácích :).

Ale nejprve, protože je možné se zúčastnit pouze s jednou fotografií, vybírám... prostě nějakou. Srdcovek je tu víc, ale moje šedé buňky už řvou bolestí, ať se konečně rozhodnu, takže Voilà, tady je. Sice není valné kvality, ale to důležité tam je - pro mě tak vzácný západ slunce (viz níže) a kostel, který mi stojí asi deset metrů od domu.


A teď už zmíněné roztříděné pohledy...

Tvoření s dětmi - Výroba magnetek


Tak, nikdo se, kromě nás, na oslavě neukázal. No asi proto, že se nějak rozkřiklo, že pohoštění nebude zrovna dvakrát jedlé... Upřímně, koho by lákalo cpát se upečeným slaným modelovacím těstem, které je z jedné strany pomalované fixami a přetřené lakem a ze strany druhé je na něj připevněný vteřinovým lepidlem magnet...:)

Za barem II #57: KONEC párty
Zadání sedmapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

K mání byla zmrzlina, bonbónky, pití, bagetky, koláče i čokoláda...

Houbová máma


Mí prarodiče o mojí mamince tvrdili, že se narodila v porodnici, ačkoliv to tou dobou ještě nebylo vůbec obvyklé a její předchozí sourozenci přišli na svět doma na vesnici. Já mám ale už dlouho podezření, že si tu báchorku vymysleli, aby zamaskovali fakt, že si z lesa přinesli pařez nebo polínko, ze kterého si mojí mámu vyřezali. Ne, nejsem blázen, k této domněnce mě dovedlo hned několik indicií...:)

Za prvé - její hlava je, řekla bych, více dubová, než je zdrávo, takového paličáka hned tak nepotkáte. Jestli byl ten pařez z dubu, a že jich v té lokalitě roste požehnaně, pak je původ mojí maminky nad slunce jasný.

Za druhé - vrací se ke svým kořenům. Když není v práci, je v lese. V každém ročním období. Když les dává, maminka s úctou bere, když nedává, alespoň po něm osm hodin šmajdá, aby všichni v lese věděli, že přišla "domů".

Za třetí: můj dědeček byl velmi dobrý řezbář!

Bandita v Tunisu


Bandita - přesně takhle pojmenoval jeden mladý obchodník mého manžela, když jsme se při smlouvání z původní nesmyslné částky dostali na její pětinu. Kdykoliv pak procházel na pláži okolo nás, vyhýbal se nám obloukem a propaloval nás nenávistným pohledem, který doprovázelo ukazování prstem na mou drahou polovičku a hulákání "Bandita, bandita!" :)

Sladký LEGO labyrint


Kostkový cukr je vděčný materiál. Kromě slazení se z něj i báječně staví, ovšem pouze v případě, že vám krabice nespadne na zem a krásně pravidelné kostky se nezmění v ruiny z 15. století, což se stalo právě nám. No co, pravidelnost a dokonalost je tak nudná :). Minulý rok jsme z cukru stavěli věže, tento rok to byl labyrint. Tedy vlastně dva. V tom prvním, Míšově, hledá Robin jakéhosi stavaře, v tom druhém, mém, jde Harry Potter tvrdě po, no však víte po kom :).

Za barem II #54: Labyrint
Zadání čtyřiapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Míšův labyrint...


Skládání ubrousků - Vánoční Elfí botka :)


Loňský úkol týkající se skládání ubrousků jsem zvládla takto a proto jsem letos zavrhla květiny a šla do bot. Přesněji řečeno, do elfích bot. Nevím sice, jestli elfové nosí i boty bílé, žluté, meruňkové, lila nebo růžové, v každém případě jsem se u skládání velmi bavila :).

Za barem II #55: Origami z ubrousku
Zadání pětapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

V originále je to botka zelená, skládaná z plátěného ubrousku obdélníkového tvaru, já jsem si to opět pojaninkovštila a botky jsem vyrobila v jiných barvách a z papírového ubrousku tvaru čtvercovitého. No to bych snad ani nebyla já :).


Devět růží za dvacku...


"Dobrý den, já bych si vzala tři růžičky" povídám šedovlasé paní, která už léta a téměř denně stojí na stále stejném místě, kde prodává dary a plody své zahrady.
"Víte co, dejte mi dvacet a vezměte si je všechny, alespoň to nebudu tahat zpátky domů, souhlasíte? Vy je dobře obstaráte..."
A tak mám místo tří malých růžiček za patnáct kaček kytiček najednou devět a za dvacku. No nekupte to. Jen netuším, kde paní vzala jistotu, že kytičky dobře obstarám. Já, u které doma přežívá akorát jedna palma. Měla jsem velikou radost a v duchu přemítala, jak se vypořádám s dnešním úkolem, a to vytvořit květinovou dekoraci na stůl. Před očima jsem viděla malou hranatou skleněnou vázu, v ní kamínky zalité vodou a na nich plovoucí tři růžové květy.

Tlustý nudle


Na polici v kuchyni (tedy pardon, vlastně na úžasné dřevěné konstrukci, kterou mi postavil manžel :)) už nějakou dobu leží voňavý balíček s kořením. Některé druhy znám, některé jsou mi naprosto neznámé a o některých jsem slyšela, ale neměla možnost je ještě ochutnat. Doposud jsem se na krabičku jenom koukala, tedy až dodnes, kdy jsem se odhodlala koření otevřít (normálně mi to bylo líto!) a ochutit s ním domácí těstoviny.
Otevřela jsem čtyři balíčky, kari, papriku, šafrán a luční kmín. Překvapilo mě, že chuť i vůně tohoto koření je úplně odlišná od toho, co se prodává u nás v obchodech. Tedy kromě šafránu, který byl doposud mým chuťovým buňkám utajen a tak nemohu posoudit, jestli takhle vážně voní i chutná...