Porod versus migréna


Ve čtvrtek jsem sezobla poslední prášek na migrénu a v pátek šla pro jistotu k neuroložce pro recept na další krabičky. Nebyla tam, je na mateřské dovolené a sestřička si vzala v pátek volno. Proč ne, každý si přeci potřebuje po čtyřech pracovních dnech (z nichž každý má tři hodiny) vysedávání v ordinaci a předepsání pěti receptů, v pátek odpočinout. A že jsem se tam vláčela s kočárkem v mrazu? Za to si můžu sama, jsem blbá, měla jsem si tam zavolat. Jenom doufám, že další migréna přijde tak, jak má ve zvyku, až za 14 dní. Jedu rychle domů, nechci nechávat svého nemocného prvňáčka dlouho samotného. Otevírám dveře, menšího vybaluju z kočárku a utěšuji jeho srdceryvný řev způsobený růstem zoubků. Většímu měřím teplotu, nějak se mi nezdá. Má skoro 39. A mě začíná bolet hlava...

Pane Bože, ať jsou to jenom dozvuky, ať to není to, co si myslím, že to je... Hlava bolet nepřestává, je to čím dál horší. Večer už nemůžu, nezvládám vůbec nic. Těším se na noc, hlava mě ve spánku skoro nikdy nebolela. Jenže toho moc nenaspím, pořád je tu horečka staršího a zuby mladšího a tak je to ještě horší, než ve dne.

Celou sobotu zvracím naprázdno, nemohu pozřít ani sousto. Jdu se osprchovat a pouštím na sebe tak horkou vodu, jak jen to jde. Skvělé, na chvíli jsem přehlušila bolest hlavy jinou bolestí. Jenže ve vaně nemůžu sedět donekonečna a navíc hrozí, že brzy skončím na popáleninovém centru. Hlava bolí tak, jako kdyby mi jí okopávala fotbalová jedenáctka. Pěstmi do ní buším, bolest se nedá vydržet, moje porody byly proti tomuhle máslíčko. A že sakra bolely. V neidentifikovatelné poloze sedím-ležím na židli u jídelního stolu s obličejem přilepeným na jeho skleněné desce.

"Já chci umřít..."
"A jak by sis to představovala?" odvětí manžel.
"Že bys mi uříznul hlavu a zítra, až bude po všem, mi jí zase přišil."
"Ha ha ha, což o to, vymyšlený to máš dobře. Akorát by mi asi neprošlo, když bych policajtům na otázku "Proč jste manželce hlavu uřízl a pak jí zase přišil?" odpověděl "No, ona to tak chtěla...".

V duchu se sama sebe ptám, jak jsem sakra mohla tohle vydržet bez léků patnáct let, šest dní v měsíci? Asi to tenkrát bolelo méně, jinak si to vážně nedokážu vysvětlit. Noc je stejná, jako ta předešlá, od nedělního rána téměř nepřetržitě objímám záchodovou mísu. Už jsme skoro kamarádky. Ještě, že se manžel o děti postará, uvaří, nakrmí, vykoupe, utře nudle u nosu, přebalí. Já nedělám kromě kojení a uspávání nic, nemůžu, jen ležím. Na to nejsem zvyklá a je mi z toho zatraceně blbě. A aby toho nebylo málo, přidaly se vidiny. Vidím sama sebe, jak otvírám okno a skáču a je mi konečně dobře. Nevadí mi, že mám hlavu na maděru, hlavně, že už nebolí. Vidina se mi prolíná s rozhovorem s lékařkou:

"Tak, paní Procházková, a teď mi povězte, jak by jste na stupnici od jedné do deseti označila svojí bolest při migréně?"
"Já nevím, deset?"
"Ještě jednou, berte to tak, že deset je, že by jste se byla schopná kvůli bolesti i zabít."
"Hmmm, tak devět..."

Paráda, tak už jsem se dostala do fáze desítky... Blbost, nechci se zabít, pořád jsem na devítce, jenom mám z té příšerné bolesti halucinace. Už jsem to vydržela dva dny, vydržím to i ten třetí.
Odpoledne je mi mnohem lépe, bolest hlavy pomalu mizí a začínám mít hrozný hlad. Během tří hodin spořádám dva kousky pizzy, tři přírodní kuřecí řízky, jogurt, jogurtové mléko, dva pomeranče, tři strašně zdravé čokoládové rýžové chlebíčky a půl tabulky bílé čokolády. Za tři dny jsem zhubla dvě kila. Manžel mi už neříká "ty moje modelko", ale "ty moje anorektická modelko".

V neděli večer, když nemůžu spát, si přísahám, že si udělám svojí Kápézetku (pro mladší ročníky "krabičku poslední záchrany") čítající dvě krabičky toho sajrajtu na migrénu. A modlím se, aby do dvaceti let někdo vymyslel lék nový, protože tenhle kvůli jeho vedlejším účinkům budu moci brát jen do padesáti. A jestli nevymyslí, tak pak si ale vážně můžu jít hodit mašli...

Grepulák


Grepulák

Máme doma zlobily,
angínové bacily,
děťátko mi skolily,
potřebuju posily!

Vyhlásili jsme jim válku,
Hrrr na ně, náš grepuláku!

Budeš na ně hodně zlej?
Moc se s nima nepárej,
vitamínama jim dej,
zadek řádně nakopej!

Jé jako Janinka


Minulý týden jsem přeskočila I, neboť mě velmi iritovalo. Prostě ať jsem přemýšlela (bolelo to!), jak jsem chtěla, nešlo to. Takže tento týden tu máme krásné J...



Jé jako Janinka

Journalista: "Jakápak jsi, Janinko?"

Janinka: "Já jsem Jablonečák, jehož jazyk je jedinečně jadrný, jsem jedlíkem jahod, jednohubek, jablíček, jsem jedincem, jednoduchým jako jazykolam, jevem, jehož jekot jest jiskrný jako jantar..."

Journalista: "Jejda!" 

Janinka: "Jsem jízlivá jako jedubaba, jemná jako ježek, jasnozřivá jako jednooký jeseter, ješitná jako jezevčík, jednotvárná jako jackpot, jímavá jako jezevec. Jančím, jakmile je jaro, jitřenka je jediná jistota..."

Journalista: "Ježíši... Jakápak ještě jsi, Janinko?"

Janinka: "Já jsem... já jsem jelito..."

Journalista: "Jelito??"

Janinka: "Jo, jelito. Jakmile jím, jídlo je jako jeskynní ještěrka. Jeansy jsou jaksi jasněflekaté..."

Journalista: "Janinko, jsi jedinečná... jobovka!"

Veselý Zajíc Vyskočil, Tvrdý Bobek Vytlačil...


Oči mě pálí, ale nelituji. Právě jsem přelouskala databázi čítající 10000 nejčastějších českých příjmení (upřímně, nechci vidět, jak vypadá ta s méně častými). Kromě toho, že jsem se u toho náramně pobavila, mě to také utvrdilo v tom, že ať si říká, kdo chce, co chce, čeština je nádherně barevným jazykem.

Poznatek č. 1: blahořečím tomu, kdo mě seslal do "spárů" mého manžela, díky němuž se můžu jmenovat docela obyčejně.
Poznatek č. 2: ten, kdo vymýšlel ve své době to či ono příjmení, musel být buď člověkem se smyslem pro humor, nebo pomstychtivým hajzlem.
Poznatek č. 3: česká příjmení jsou plná zdrobnělin, jeden by skoro řekl, že nečte seznam, ale pohádku...

Níže uvedená příjmení jsou ta, která mě zaujala na první pohled. Patří sice mezi těch horních deset tisíc, ale vetšinou se jejich četnost pohybuje mezi 190 až 500 nositeli. Pro lepší přehlednost jsou rozdělena do specifických skupin:

Říše zvířat:
Kočička, Ovečka, Krtek, Husa, Myšička, Los, Havran, Koťátko, Kocour, Myška, Králíček, Papoušek, Kozlík, Rybička, Hřebec, Kukačka, Krůta, Pták, Mourek, Čuba, Kuřátko, Veverka

Říše hmyzu:
Brouček, Komár, Žížala, Chrobák, Červík, Blecha, Škvor, Chroust, Moucha, Včelka, Mol, Kobylka, Červ

Říše lidí:
Dědeček, Babička, Chlapec, Nájemník, Vévoda, Černoušek, Klouček, Osoba, Farář, Pán, Rom, Herodes, Harant, Baron, Švagr, Doktor, Hrobař, Perníkář, Lapka, Holič, Švadlenka, Závodník

Věci kolem nás:
Hrneček, Vařečka, Vidlička, Peřinka, Provázek, Pytlíček, Poduška, Kočárek, Puška, Střecha, Lopata, Prkno, Kulička, Prášek, Pytlík, Štětka, Klíč, Kadidlo, Komín, Zvonek, Padělek, Kšanda, Pípa

Něco do bříška:
Tvarůžek, Vomastek, Klobása, Pivko, Koláček, Houska, Kobliha, Pečínka, Knedlík, Máslo, Řízek, Buchta, Kapusta, Česnek, Hruška, Švestka, Řepa, Borůvka, Meloun, Salát, Buřt, Oplatek

Z luhů a hájů:
Houba, Kytka, Hřib, Voda, Kopec, Hlína, Fialka, Konvalinka, Dřevo, Pastva

Prostory:
Kuchyňka, Komůrka, Pošta, Barák, Škola

Móda:
Čepička, Rukavička, Knoflíček, Kabelka, Klobouček, Kabátek, Holinka, Botka

Kdo z vás se pozná?:
Holomek, Chytráček, Falešník, Zmrzlík, Prudič, Vejlupek, Panák, Bambula, Smolař, Protiva, Kamarád, Mrkáček, Šikula, Buřič, Bulíček, Kacíř, Capouch, Slaboch, Lízal, Fňukal, Nemrava, Chudáček, Šereda, Šibal

Z pohádky do pohádky:
Obr, Bubák, Strašil, Diblík

Každý je nějaký:
Vlasatý, Zoufalý, Mrtvý, Nechutný, Zmrzlý, Drahý, Pětioký, Sladký, Hloupý, Hebký, Velký, Ženatý

Tělo i duše lidí a zvířat:
Chobot, Bulva, Puchýř, Ocásek, Rozum, Ledvina, Hlavinka, Zub, Malíček, Žaludek, Pupík, Nožka, Žíla, Noha

Neidentifikovatelné:
Ženožička, Hatlapatka, Tlačbaba, Vrzáček, Podškubka

Bez komentáře:
Babinec, Kokotek, Píč, Šoustal, Šuk, Jebavý

Jména:
Jan, Jára, Žofka, David, Janča, Ondra, Honzík, Máša, Prokůpek, Matýsek, Barborka, Šárka, Maruška, Sára

Ostatní, nezařazená:
Trampota, Hubička, Bezstarosti, Hrůza, Špína, Šklíba, Požár, Blabla, Klik, Nevím, Vítámvás, Věříš

Pokud u vás můj "výtah" vyvolal alespoň malý úsměv na tváři, jsem tomu ráda :).

Chudák Suchochleb


Cestou ze školy se mi za zády ozve:

"Mami, mě bolí zadek, zpomal!"
"Z čeho tě může asi tak bolet zadek?"

V duchu mu kupuju polštářek na tvrdou školní židli.

"Jeden kluk do mě strčil a já jsem zbuchnul na dlaždičky."

Spratek jeden! Chci dát sígrovi ještě šanci.

"Třeba to, Míšo, neudělal schválně?"
"Udělal, díval se na mě a strčil do mě!"

Moc tomu sice nevěřím, ale pro jistotu se zeptám:

"Ty jsi mu něco provedl?"
"Ne, jen jsem se ho zeptal, jestli jí suchej chleba a on do mě takhle drcnul."

Tak teď už to nechápu vůbec.

"Proboha, proč do tebe strká, když se ho zeptáš, jestli jí suchej chleba? A proč se ho vlastně ptáš na takovou blbost?"
"No, on se jmenuje Suchochleb..."

"Míšo, ty jsi vůl."

Chudák malej natahuje, asi jsem moc drsná.

"Proč?"
"Můžeš bejt rád, že ti rovnou nedal do čumáku. Já se jmenovat Suchochlebová a ty se mě zeptat, jestli jím suchej chleba, tak ti taky jednu majznu."
"Proč?"
"Tím mě přece urazíš. To je to samý, jako kdyby ses jmenoval Skočdopole a někdo se tě zeptal, jestli rád skáčeš do pole..."

Tímto jsem uvedla svého syna do úskalí překrásného českého jazyka. Posléze jsem se dozvěděla, že jeho otázka na spolužáka, jestli jí suchej chleba, nebyla vtipem, jak jsem se původně domnívala, nýbrž byla myšlena naprosto vážně. Asi ho budu muset trénovat.

Ošoupané boty


Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

O týden dříve, únor, 1966

Děvčátko se dozvědělo smutnou zprávu, její bratranec, který se měl za měsíc ženit, si při cvičení vážně poranil míchu. Byl ochrnutý a napojen na přístroje. Maminka děvčete po návratu z nemocnice nebyla k utišení, když vyprávěla, jak hoch i přes to, že komunikoval očima a plakal, byl odpojen. Neexistovala prý žádná naděje, že by bez přístrojů přežil a lékaři tak získali od matky chlapce souhlas.

Děvčátko odmítlo jít na pohřeb, protože se stydělo přijít tam v obnošených, po sestrách děděných botách. Maminka se tedy vypravila na pohřeb sama a chod domácnosti svěřila svému muži a dětem. Děvčátko mělo ten večer za úkol v kuchyni přikládat do kamen, aby nevyhasl oheň pod bramborami. V kamnech jemně praskalo a teplo příjemně sálalo, jaký to byl kontrast s venkovní zimou a tou spoustou sněhu všude kolem. V uších mu hučelo "nesmím usnout, nesmím usnout..."

Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

Děvče si promnulo oči a rychle se otřepalo. Podívalo se tam znovu a obličej, jehož oči několikrát zamrkaly, tam byl stále. Děvčátko začalo plakat a křičet, v obličeji poznalo svého bratrance, který měl tou dobou ležet o několik kilometrů dál v rakvi. Utíkalo pryč a vzburcovalo celý dům. Když konečně přesvědčilo starší sestru, aby se šla podívat, obličej tam již nebyl. Otec se snažil dítě uklidnit tvrzením, že to byl nejspíš opilý pobuda, když se šel ale ven přesvědčit, pod okny našel jen čerstvě napadaný sníh beze stop. Nikdo děvčeti nevěřil, všichni si mysleli, že na chvíli usnulo a něco se mu zdálo. Jen děvčátko vědělo. Vědělo, že jí hoch přišel připomenout, jak moc jí měl rád. Vědělo, že ho mrzí, že se s ním nepřijde rozloučit. Vědělo, že na ten pohřeb, boty neboty, dorazit musí.

Druhý den se vydalo na cestu. Z pohřbu si téměř nic nepamatuje. Jen to, že ještě před tím, než omdlelo a než ho vynesli ven na nosítkách, stálo v šoku nad otevřenou rakví, aby se naposledy rozloučilo. Ležel tam, ruce sepjaté a hlavu ovázanou bílým šátkem...
Později se dozvědělo, že mu hlavu, jejíž horní část byla znetvořená pitvou, bratři den předtím narychlo ovázali, aby rána nebyla vidět...

Jak ze sebe pan Doyle udělal blbce...


Kromě bankovek snad na světě neexistuje více podvržených děl, než jsou fotografie a videa týkající se paranormálních jevů. Jednou z obětí, která takovému podvodu naletěla, je i autor legendárního geniálního detektiva Sherlocka Holmese, sir Arthur Conan Doyle. Představte si, že tohoto věhlasného spisovatele doběhly dvě cácorky...

Na počátku 20. století žily v severní Anglii dvě sestřenice, desetiletá Frances a šestnáctiletá Elsie. Jako ostatní děti byly velmi hravé, jejich nejoblíbenějším místem bylo údolí u vesnice Cottingley. Nalezly tam vše, po čem romantické duše pubertálních dívek touží, šumící stromy, říčku, malý vodopád, voňavé louky, létající skřítky, tančící víly...

Létající skřítky? Tančící víly? Pchá! Jedna z největších kachen století...

Rodiče samozřejmě děvčatům nevěřili ani slovo, ta se cítila ukřivděná a na důkaz pravdivosti svého tvrzení si jednoho letního červencového dne půjčila fotoaparát a ony létající a tančící potvůrky vyfotografovala. Jaké pak bylo překvapení otce Elsie, když se na fotografii, kterou vyvolal, objevila Frances s pěti malými vílami:

Město debilů


Mým osobním paranormálním jevem, který mi možná někdo z vás pomůže objasnit, je záhada, kterou se mi doposud nepodařilo rozluštit - proč má město, ve kterém bydlím, největší koncentraci debilů na světě? Když to tak spočítám, každého druhého člověka, na kterého natrefím, mohu směle označit tímto titulem. Že jsem cimprlich? Nuže, posuďte sami!

Ráno vstanu o hodinu dříve, než bych měla, protože sousedé si hrají v šest ráno na italskou domácnost. Po zaopatření sebe a dětí mažu s kočárkem a prvňáčkem do školy. U výtahu stojím dvacet minut, protože dámy z prodejny v domě ho zablokovaly nakládáním a vykládáním zboží. Je až k nevíře, jaký mají talent se trefit do hodiny, kdy všichni z domu odchází za svými povinnostmi.

Těším se ven, konečně můžu projet městem, aniž bych někde zapadla. Tedy, alespoň to psali na netu. Prý je sněhová krize a tak nasadili ty nejúčinnější stroje, aby zprůchodnili chodník alespoň na jedné straně ulice. O kousek dál moje nadšení opadá. A to jako mysleli který chodník? Ten vlevo, na kterém je půl metru sněhu, nebo ten vpravo, na kterém je sněhu metr a půl? Nebo je tu ještě nějaký? Myslím, že lidé na radnici a silničáři by měli před podpisem pracovní smlouvy bezpodmínečně podstupovat testy IQ. Létat neumím, rozhoduji se tedy pro cestu po silnici, na které je jenom deset centimetrů zmrzlého sněhu. Ani mě nepřekvapuje, že páni řidiči používají v lepším případě sprostá gesta a troubení, v tom horším si své pochroumané ego řeší dupnutím na plyn, jako bonus tedy vyhrávám sprchu bláta, soli, sněhu, štěrku a vody. Z pusy mi vyklouzne "Ty kreténe!!" a vzápětí "Mišičko, ale ty víš, že se to neříká, že jo?"

Další nášup debilů nás čeká o pár metrů dál. Ze střechy asi dvanáct metrů vysokého domu shazují nějací chlápci ohromné kusy ledu. Objíždím co nejrychleji místo označené páskou, abychom to náhodou neschytali, i když si v duchu říkám, že jsme dost daleko od místa, kam led padá. "Křach!" Jeden z frajerů na střeše hodil blok ledu o velikosti mikrovlnky přímo vedle kočárku. Zasypala nás sprška ostrých ledových jehel. "Ty debile, jseš slepej?!" Míša se na mě drze podívá a povídá "Asi budeš mít za ty sprostý slova dneska zákaz Playstationa!"

Jedeme dál. Skvělé, támhle vzadu se začíná rýsovat něco, co se podobá odházenému chodníku. Dočasnou radost mi záhy zkazí další choromyslní, tentokrát chodci. Tři vedle sebe a ani jeden nehodlá uhnout. Toto se opakuje na dlouhatánském chodníku několikrát.

Víte, začínám vážně uvažovat o namontování speciální výbavy ve formě raketometu na přední stranu kočárku. No řekněte, nebyl by ten svět hnedle hezčí?

Chlupáčovi :)


Zdatně jsem přeskočila písmenko H a vrhla se rovnou na CH. Tuto povídku bych s dovolením věnovala Chlupáčovi, který mi tak štědře, nezištně a naprosto dobrovolně nadělil malovaného Ježucha (Pro zvědavce tady). Takže ještě jednou díky! 



Chloupek

Chlupatá chaloupka, CHKO...
"Chrchly, chrchly!" Chudák Chloupek (charitativní Christmasděd) churaví, chřadne. Chrchlá, chraptí, chátrá, chytil chřipku, chystajíc chumelenici. Chápavá choť Chloupková chlácholí churavého Chloupka, chodí chladit charismatického chlapíka. Chřipka chladnokrevná! Chloupek chrní, chrápe.
"Chrrr, chrrpší, chrr..."
Chrpy, chryzantémy, chudobky (Chloupkova chlouba) chrastí, Chloupek chlemtá chablis, chroupe chutný chlebíček, chráněný chmelovým chvojím.
"Chmpf?" Choulostivé chvojí chemikálie (chlor?) chroustá, chomáčky chmele chřadnou. Chaos!
"Chrt!" (Chocholouškův chovanec, chovatel chundelatých chřestýšů)
Chrtovi chromozomální chybou chybí chrup, chvost, chrupavky, chlupy. Chytrost... Chladnokrevný chuligánský chrt chce Chloupka. Chrčí "Cha cha chááá, chuťovka!"
Chloupek chce chránit choť, chaloupku, chvatnou chůzí chce chrta chrabře chňapnout. Cholerický choromyslný chvastoun chlubivě chroptí "Chytrolíne, chyba!". Chloupkovu chřípí chtivě chrstne chlorofyl. "Cha cha chááá, charmantní champione!" Chloupek chrupčí, chrt chřtánem chroupe chutného Chloupka...
"Chloupku, Chloupku! Chloooupkuuu!!" Chloupková (chuděrka chystala Chloupkovi Chocholouška) chotěm chvatně chvěje, chlácholí Chloupka.
Chloupek chápe, "Chválabohu..."

Napište mi :)


29.09.2013

Milí čtenáři,

stále častěji mi přicházely od vás, mých návštěvníků, zprávy z boxu "Zpráva autorovi". Velmi ráda bych na všechny odpověděla, ale ať už omylem, nebo záměrně u nich chybí zpáteční kontakt. Proto jsem se tento box rozhodla definitivně zrušit a nahradit ho jiným, podobným, i když ne tak úplně anonymním, způsobem - oželela jsem jeden starší článek a uvolnila tak místo pod ním pro vaše komentáře.

Zde pod článkem se tedy můžete vyjadřovat k obsahu mého blogu a já vám naopak budu moci vždy odpovědět :).

Vaše Janinka