Seniorské perličky


Často se setkávám ohledně mého zaměstnání s názorem "Já bych to dělat nemohl/a". Na mou otázku "Proč?" ale nedokáží odpovědět jinak, než "Já tě fakt obdivuju". Ono ale není co obdivovat - je to práce jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že tahle je zároveň i mým koníčkem a druhým domovem. Steve Jobs mi nikdy dvakrát sympatický nebyl, mám ale ráda jeho výrok "Jediný způsob, jak dělat dobře svojí práci, je milovat to, co děláš." A já to fakt miluju, a je jedno, jestli to jsou naše rozhovory, aktivity, obejmutí beze slov, držení se za ruku, utření slziček, nebo jestli si jen zahraju na vrbu. A nejkrásnější na tom všem je, že za to vůbec nic nečekáte, protože je to přece vaše práce, a stejně jste zahrnutí vřelostí a láskou od lidí, které mnohdy znáte jen chvíli. Představa více či méně nemohoucího starého člověka mnohé děsí, ale obava je to zcela zbytečná. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří se jen dostali do věku, který je často pro mladší ročníky strašákem. Bojí se toho, že se jednou dostanou do stejné situace a odmítají si tu představu připustit. 


Jenže když nahlédnou pod pokličku, zjistí, že to vlastně není zase tak úplně zlý. U nás v domově mám i klienty, kteří pobyt berou jako jednu velkou dovolenou a jízdu a maximálně si to užívají :). A i když je jejich věkový průměr téměř 90 let, humor je neopouští a dokáží vás snadno rozesmát - úmyslně s šibalskými pohledy, mnohdy s kamennou tváří, velmi často nevědomky konkrétní situací, kterých jsem pro vás nasbírala nejvíce.  Ale pokaždé to stojí za to :).

Příšerkový dort po ixté


Rok se s rokem sešel (zatracená prokrastinace, bylo to už v roce minulém...) a kluci zase patlali dort. Pro mě. Prakticky bez pomoci, jen pod občasným odborným dohledem, protože velký roční úklid kuchyně jsem měla za sebou a moje šedé buňky mozkové si musím ve svém věku už jenom hýčkat :).

Piškotový ořechový polonaháček vanilkovo-pudinkovým krémem promazaný, potahovkovou peřinkou přikrytý, figurkami ozdobený...

"Hele, kluci, já vím, že jsem chtěla na dort příšerky, ale CO PŘESNĚ mají ty dekorace znamenat?"

Prvorozený: "Já bych to tak do detailu úplně nerozebíral..." 

Umělec Vašek


"Mami, Vašek od nás ze třídy je umělec!"

"Hmmm?"

"Víš jak mám ten škrábanec z airsoftu?"

"No..."

 "Tak hele!"

Těžký život islandského genealoga?


Nedávno jsem začala koketovat s myšlenkou, že genealogové na Islandu musí mít se svým koníčkem/povoláním vskutku peklo. A prosím, nezaměňovat s geology, kteří ho tam díky vybuchlé sopce skutečně mají, i když to vypadá, že Islanďané považují tuto událost za stejně dramatickou, jakou je pro nás mazání ztuhlého másla na rohlík ke snídani. Ale zpátky ke genealogům. Poslední rok jsem si oblíbila islandské kriminálky - za prvé, jsou dobré. Za druhé, herce znám jako svoje boty, protože se ti samí objevují v téměř každém seriálu, což je, vzhledem k tomu, že má Island plus mínus 400 tisíc obyvatel, takže herců je tam poskrovnu, docela logické. A za třetí - islandština mě fakt baví. Pokud vám teď vrtá hlavou, jestli mi náhodou nepřeskočilo, když tu plácám o hercích a kriminálkách, ale přitom chci psát o těžkém životě islandských genealogů, mám pro vás dobrou zprávu - dostala jsme se k jádru věci. Díky těmto detektivkám jsem totiž zjistila, že na Islandu prakticky neexistují příjmení, která by se, jako ve většině států na naší planetě, předávala z generace na generaci. Téměř všechny děti tam tak mají "příjmení" po křestním jménu otce s přídavkem syn (son) nebo dcera (dóttir). Takže když má například takový Islanďan Kristján syna Gunnara a dceru Kristín, jejich celá jména zní Gunnar Kristjánsson (Kristjánův syn) a Kristín Kristjánsdóttir (Kristjánova dcera). V české verzi bych tak byla Jana Janova dcera. A protože přímení předků jsou při pátrání po předcích nejdůležitějšími vodítky ke správně sestavenému rodokmenu, je islandský systém, kde se v rodině napříč generacemi téměř každý jmenuje jinak, pro tamní genealogy házením klacků pod nohy. A nebo ne?


Zdroj obrázku ZDE.