Perníčky, pitva a Bořek

Perníčky

Paní učitelka je při jedné až dvou online učebních hodinách denně tak vytížená, že si nestíhá ani dojít na toaletu. Celý školský tým je tak strhaný, že jim škola zaplatila masáže. Ale! I při tom vražedném pracovním tempu si paní učitelky našly čas na akci "Perníčky", které napečou společně s rodiči a vše odnesou do nemocnice zdravotníkům a ostatním pracovníkům, kteří už nemohou, ale nevzdávají to. Po vyslechnutí příběhu běžného pracovního dne zdravotní sestry z covidové jednotky z velice blízkého okolí, které za směnu v průměru zemřou dva pacienti a kterou oběti covidu prosí, aby je při jejich odchodu na onen svět držela za ruku, si nejsem jistá, jestli jsou perníčky jako vřelé díky to pravé ořechové. Možná snad kdyby jim věnovaly ty masáže? 

Cítíte-li lehounce podbarvený jedovatý/nakyslý tón (vyberte si, jak je libo), nemýlíte se. Do práce chodím po celou dobu covidovou a protože covid rovná se každou chvíli nějaký zaměstnanec v karanténě či doma na ošetřovném díky zavřeným školám a školkám, výsledkem je poněkud brutální absence lidí na klíčových místech. Krokoměr mi ukazuje, že jsem právě zdolala další rekord a došla k Baltskému moři, já melu z posledního a jestli mě něco dokáže, slušně řečeno, rozladit, tak je to sladkobolný email od paní učitelky o dobrovolném pečení perníčků. Ty totiž letos nebudu péct a zdobit ani pro svou rodinu, protože v mojí baterii dochází šťáva a nabíječka se někam ztratila.

Pitva

Mám podezření, že panu učiteli biologie během karantény regulérně hráblo. Po školní pitvě pstruha a distanční pitvě žížaly opět pod rouškou tmy úřadoval a dealoval studentům do připravených krabiček další materiál. Tentokrát si připravil distanční pitvu včely. Prvorozený vyfasoval rovnou pět včelích mrtvolek, které pan učitel získal od včelaře a já asi ani nechci vědět, co bylo příčinou jejich smrti. Detailů pitvy vás ušetřím, protože to, dle mého, nebyla pitva, ale hanobení ostatků té nebohé včelí mrtvolky.

Bořek

Bořek pořád žije, včera na mě ve svém domečku umístěném v rohu na sporáku vystrčil zadek a dnes se odvážil trochu víc. Přiznám se, že po dvou týdnech, kdy se přede mnou šikovně ukrýval, jsem začala mít obavy o jeho zdraví a život a zpytovala svědomí, zda jsem pod ním omylem nezapnula plotýnku, případně jestli se neuvařil ve výparech, které jdou ze zadní části trouby při pečení. Jeho přežití je zřejmě výsledkem mého podstrojování, stejně tak jako jeho nově nabytá žlutá barva, asi se přežral mrkvových slupek. Díky nim a dalšímu odpadu se jeho dočasný příbytek pomalu, ale jistě, mění v přímém přenosu na malý kompost :).

Školníkohovory I.

Kdo koho trumfne?

Ono: "Náš pan školník umí dělat dobrý klobásky."

On:   "Náš pan školník zase uměl dobrej guláš. Všichni si ho moc pochvalovali, dokud nezjistili, že ho vařil z toulavejch psů...."

Ona: "Náš pan školník se jmenoval Píša a pořád mu někdo na jmenovce na dveřích přepisoval š..."

Krtkův dort aneb "vem krtka lopatou"

Kromě toho, že se tak jmenovala jedna stará hra, kterou jste si mohli zahrát kdysi dávno v Americe na herních automatech, by se těmito slovy dal také nazvat návod na Krtkův dort. Se ví, že ne ten, co je na obalu námi uctívané modré krabičky se šlehačkovým krtincem na obrázku, nýbrž ten podle mého manžela.

"Co si to píšeš?"

"Nákupní seznam na Krtkův dort."

"To je jednoduchý, piš si: jeden středně velkej krtek, lopata a návnada."

"Může to bejt žížala?"

"Jo".

"Super, Bořek to jistí."

V dobrém i zlém...

...v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. 

Věta, kterou v různých obměnách slýchají při svatebním obřadu novomanželé a která v daný moment působí až téměř posvátně. A přeci 50% manželství, posvátnost neposvátnost, končí rozvodem. A z těchto 50% rozvodů je podle odborníků 70% zbytečných a mnoho z nich by se dalo zachránit třeba u párového terapeuta, který nestojí na ničí straně, který vaše nitro rozebere na prvočástice a který vám rozhodně nebude říkat to, co vaše nejlepší kamarádka nebo matka - ať od toho kreténa konečně odejdete. Jenže trend dnešní doby je zcela odlišný, místo, aby se rozbité, leč opravitelné, opravilo, je modernější a snadnější to vyhodit a nahradit novým. Neodsuzuji ani nemoralizuji, moc dobře vím, že život není jen čajový dýchánek na načechraném červánkovém obláčku a že každý životní osud je unikátní, i když mnohdy jako přes kopírák :). Jen si uvědomuji, jak veliké mám v manželství štěstí. 

Když mě začátkem roku postihl zdravotní kolaps, který mě na pár týdnů naprosto vyřadil z běžného života, byl můj muž u nemocnice dřív, než rychlá. Když mě po pěti hodinách kapaček na lehátku na chodbě blahosklonně propouštěla paní neuroložka domů s tím, že "co by tady dělala, vždyť vypadá podstatně lépe, než když přišla", kvitovala jsem to vlastně s povděkem i přes to, že jsem ve chvíli propuštění měla tlak převyšující mou výšku, brutální blicí závratě a o nějakém postavení se na nohy nemohla být ani řeč. A to jenom proto, že jsem věděla, že mám vedle sebe někoho, s kým to zvládnu. Celou tu dobu i dny následující byl můj manžel nablízku a byl mi psychickou a obzvláště fyzickou oporou, i když by ji tenkrát ve svém zdravotním stavu potřeboval spíše on sám. Utíral mé fantasticky fosforeskující zvratky, které jsem cestou z nemocnice nechala jako dárek sousedům před dveřmi. Když už jsem mohla jíst, krájel mi jídlo na kousíčky a nosil ho do postele s komentářem, že takhle krásně to nenaservíroval ani klukům. V noci nechával otevřené dveře mezi třemi pokoji, kdyby se něco dělo a je nepodstatné, že mého muže z hlubokého spánku nevzbudí ani ten pitomej řvoucí traktůrek odhazující v půl třetí ráno za domem sníh, i snaha se cení :). A že jsme byli na správné cestě k uzdravení se ukázalo po pár dnech, kdy jsem na úsměv po probuzení nepotřebovala kafe, ale postačilo manželovo růžové aranžmá :).