Dort Pac-Man

U nás doma máme rádi retro. Tím ovšem nemyslím, že bychom vyhodili pračku a já začala prát na valše. My rádi retro hry, díky čemuž byla inspirace pro první letošní dort jasnější než tisíc sluncí. A tak vám mohu představit nejnovější dortopatlavý přírůstek na téma hry Pac-Man, která spatřila světlo světa téměř před 44 lety. 

Dort byl v mnohém výjimečný:

- za prvé jsem konečně našla recept na dokonale vláčný a nadýchaný piškot

- za druhé jsem nemusela utrácet čtyři stovky za vykrajovátka, protože mi je vytiskl prvorozený na 3D tiskárně

- za třetí měli téměř celou fasádu dortu na starosti hoši

- no a za čtvrté mi při jeho výrobě spadlo, vysypalo se a pokazilo vše, co se dalo. Svedla bych to na erupce na Slunci nebo nějakou konjunkci či zatmění, nic z toho se ale bohužel nekonalo, a tak za to mohly jenom moje levé ruce. Po opravdu velmi dlouhém odolávání jsem nakonec v zájmu zachování zdravého rozumu porušila "suchej únor". Kdyby vás to zajímalo, tak bylo třetího.

Nadýchaný piškotový polonaháček pravým vanilkovo-žloutkovo-máslovým krémem promazaný, malinami a jahodami proložený, potahovkovou peřinkou přikrytý. Váhově vcelku střízlík, dvě kila sedmdesát :). 

(Ne)tradiční perníčková divočina

"Hele, měla by ses jim ozvat, ti, co nemaj fejsbůk, se o tebe třeba bojej a nevěděj, že žiješ!"

"Maj e-mail."

"Tak to si nemyslela vážně, že ne?"

"Když mně se nechce."

"Jak nechce?"

"Nemám chuť."

"Ale čas jo!"

"To jo. Ale jsem nemocná!"

"Nepřehrávej, zas tak žhavý to není. Jen si to přiznej, seš líná jako vandrákova veš!"

"Ty seš dneska nějakej drsnej!"

"Pár řádek tě nezabije! To ti to není ani trochu blbý?!?" 

"Hmmm."

Takhle poslední měsíc debatujeme s tím ušťouraným rejpalem v mojí mozkovně. A ten pošťucha mě moc dobře zná, a tak ví, že zamířil a vystřelil do černého. Tak tedy po dvou měsících hlásím, že se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že když jsem si začala myslet, že jsem vleklé zdravotní potíže, které mi značně znepříjemňovaly každodenní život, zdárně pokořila, zamlátil během předvánoční dovolené na dveře covid. Po šesté. Je vážně vtipné, jak se každá varianta projevuje jinak - tahle je ukejchaná, ulechtaná, ufňukaná, unavená a navíc úplně hluchá. I když, něco do sebe to má. I ta hluchota, i to, že nedělám vůbec nic. Tedy skoro nic - zdobení perníčků jsme si s klukama neodpustili ani letos. A že to byla zase parádní perníčková jízda! 

Okatá svíčka

V článku Svíčkobraní jsem psala o svých prvních zkušenostech s výrobou svíček. Matýska to tenkrát tak zaujalo, že si chtěl taky nějaké vyrobit, protože jsem se ale při výrobě trochu rozvášnila a došel vosk, přišlo na řadu nouzové řešení. Napadlo mě, že bych mohla vykuchat a následně roztavit vosk z plechových kalíšků čajových svíček - vzhledově sice parafin palmovému vosku nesahal ani po kotníky, šíleně znějící nápad nakonec ale neskončil tak katastroficky, jak jsem dramaticky předpokládala, a tragédií neskončila ani jejich výroba - svíčky se docela povedly, tedy až na jednu... :)

Babicovu hlášku 

"Když nemáte kečup, přidejte tam hořčici" 

si Matěj poupravil na 

"Když se ti něco nepovede, přihoď k tomu oči". 

Tonda a Franta

Aktéři: 

Nesnesitelná matka, která přestala jíst sladké a pít alkohol.

Drzý puberťák, který matce předhazuje, že by zase měla začít jíst cukr, protože je to s ní k nevydržení.

"Mami, možná bysme po sobě tolik neštěkali, kdybysme spolu trávili víc času!"

"No a co navrhuješ?"

"No, že bysme si třeba mohli jít postavit sněhuláka."

"Zbláznil ses? Když přijdu z práce, začíná mi další kolečko - nákup, svačiny, večeře, snídaně..."

"Prosíííím!"

"Tak jo. Jednoho malýho bysme si postavit mohli."

Z jednoho prcka byli dva obříci. 

Mrkve byly tři. Nechtějte vědět, kde je zaražená ta třetí. Anebo vlastně chtějte - puberťák svůj počin okomentoval slovy "Franta kaká":).

Perníčková divočina

Prosincový článek bez Procházkovic perníčků by byl jako svíčková se šesti bez knedlíků, takže bez okolků, tady ho máte. Jak už jsem mnohokrát psala, i kdybyste si oči vykoukali, tradiční vánoční motivy u nás prakticky nenajdete. Zdobící divočinu začal provozovat před lety na cukroví můj manžel (stačí sjet jen na fotku, minout nemůžete :)), naši hoši se toho chytili a úspěšně jdou ve šlépějích svého otce. Každým rokem je tato divočina čím dál větší a já jsem zvědavá, kdy dosáhne svého pomyslného vrcholu, zatím jsme asi někde na úpatí. Na mou omluvu musím dodat, že já se vážně první kousky snažila o typicky vánoční zdobení, jenže kluci mě do svého barevného světa tak vtáhli, že jsem nemohla odolat. Prostě to nešlo :). 

Upozornění: zručným perníkářkám, po loňském umírněnějším zdobení, se pohledem na to letošní zježí chlupy hrůzou i tam, kde o nich doposud nevěděly. Předem se jim za tuto nepříjemnost omlouvám a soucítím s nimi. 

Mechový dort

Moje máma je máma houbová, borůvková, brusinková, medvědo-česneková, šišková, bylinková, zkrátka taková, co les v danou chvíli svým návštěvníkům štědře nabízí. A když zrovna nic v nabídce nemá, je to jen lesní máma, která do něj chodí jen tak pro radost. Téma narozeninového dortu tak měli kluci naservírované jako na stříbrném podnose, a jako každý rok se úkolu dekorování zhostili po svém, ale se ctí :).

P.S: Buď se mi zbláznil mobil, počítač, PhotoScape, nebo já, ale po rozkliknutí článku v mém telefonu působí barvy tak, jako by jim dočista přeskočilo - červená je rudější než stranická knížka a mechově zelená se změnila na brčálovou. Stalo se mi to za celou mou blogovou éru poprvé, doporučuji tedy v zájmu neoslepnutí článek otevírat v počítači :). 

Špenátový nadýchaný piškotový naháček mascarpone-šlehačkovou náplní promazaný, malinami proložený, čerstvým ovocem (a houbami:)) zasypaný.

Vašek

"Mamííí, nemáš náhodou nějakou ponožku, kterou už nepotřebuješ?"

"No, mám."

"A mamííí, nemáš vatu? A niť s jehlou?"

"Jasně, že mám."

"A mamííí, nemáš náhodou taky umělý voči? A neptej se mě, na co to všechno potřebuju!"

Za hodinu bylo hotovo. Prostě jen tak. Pro mě. Vašek :).

SpongeBob v kuchyni

Minulý rok se naskytla prvorozenému možnost brigády - český překlad DLC balíčků k deskovým hrám, a když slušně placenou práci odevzdal, vydělanou hotovost plánoval investovat do 3D tiskárny. Z jeho nápadu jsem tehdy byla pramálo nadšená (i když to jsem z myčky byla taky a dnes je z ní právoplatný člen rodiny :)), protože už tenkrát byla deska jeho psacího stolu ve velmi podivném rozpoložení. Pokaždé, když jsem šla kolem, měla jsem pocit, že kdybych na ní položila ještě jeden papírek, naštvaně ho na mě rozcupovaný na milion kousků vyplivne zpátky. V tom lepším případě, v tom horším bych taky mohla dostat dvířky přes holeň. Při představě, že čtvrtinu stolu zabere další monstrum, které se tam bude tísnit s vrtačkou, pájkou, notebookem, monitorem, malinou, zdrojem, tavnou pistolí, multimetrem a asi dvěma miliardami elektrosoučástek, mě zamrazilo v zátylku. Nakonec jsem ale po dvou panácích vyměkla a dospěla k názoru, že bránit technicky zdatnému a inteligentnímu dítěti ve vzdělání a rozvoji jen kvůli bordelu na stole by ode mě asi nebylo úplně fér. Postupem času (a po tunách ofoukaného prachu) jsem ale musela uznat, že taková tiskárna je docela prima věc. Zjistila jsem, co je filament, naučila se jejich druhy a rozdíly mezi nimi a fandila každému synovu projektu a měla radost z těch, které se ujaly a byly povýšeny na "byznys". Jednou, při brouzdání mezi články a obrázky s tématikou 3D tiskáren, na mě vykoukl držák na houbu na mytí nádobí ve tvaru SpongeBoba. Tohle udělátko mě skutečně okouzlilo a tak jsem ho klukům nadšeně ukázala. Za pár týdnů se ke mně potomci blížili se slavnostními obličeji a s obří pootevřenou krabicí...

"Mami, všechno nejlepší k svátku!"

"Hele, kluci, fakt moc děkuju, ale já mám svátek až za měsíc..."

"Seš si jistá?"

"No, už dobře přes čtyřicet let ho slavím v květnu a ne v dubnu..."

"Aha. Tak nic."

Slavnostní obličeje se změnily na obličeje zklamané a zmizely i s krabicí v pokojíčku. Snažila jsem se situaci trochu odlehčit a tak jsem na zavřené dveře zahulákala "Ale za dva týdny je Svátek matek, kdyby něco..."

Velikonoční prase

Ve většině českých rodin se na svátky jara pečou mandlemi sypané voňavé mazance a roztomilí beránci s mašličkou kolem krku. Naše domácnost, jak už jste se za ty roky mohli sami přesvědčit, sice vybočuje v hodně směrech, ale pečení beránka bychom si ujít nenechali. Pravda, pokaždé se výsledek rovná veliké lentilkové nebo zdobením zasypané divočině, ale je to beránek a výsledný tvar je díky báječné silikonové formě docela věrohodný. Což se dost dobře nedá říct o formě druhé, a tak abychom to své vybočování nezanedbávali a nějak ho vyvážili, spolu s beránkem již několikátým rokem tradičně pečeme ještě jedno zvířátko. Díky této tradici jste tak mohli na našem svátečním stole během uplynulých let vidět už ledasco - kohouta, jezevčíka, jednorožce či nejnepovedenější exemplář - draka, který byl hlavou rodiny přejmenován na Godzillu (vše k nahlédnutí ZDE :)). Po tomto dračím fiasku z loňského roku jsem byla dlouho přesvědčená o tom, že tentokrát to bude prostě "jen" bílý, roztomilý a nevinný beránek. Sice se slepenou hlavou, která se mu při vyklápění pokaždé rozpadne na několik částí, s hrby, protože rozinky, oříšky i kandované ovoce při pečení vždy záhadně přecestují na jedno konkrétní místo, ale pořád beránek. 

Kdy přesně se původní vize zvrhla v růžovoučké prase, to vážně netuším... :)

A když vydržíš až do večera nepapat...

Edit 14.1.2022 - Moje mozkovna se stále pere (nejen) s bordelem, který na ní při svém velkolepém odchodu naházel ukřivděný pan Covid. Zatím vám tedy jen na dálku vyčerpaně mává s přáním všeho dobrého v novém roce a vzkazuje, že až se dá do kupy, těší se zase někdy napřečtenou.

Znáte to video od Holky z Moravy, které začíná slovy "Letos nepeču. Maximálně rohlíčky"? Pro ty, co nemají FB - video ZDE. Tak přesně takovéto předvánoční debaty jsem vedla se svou mozkovnou i já. Byly dlouhé, únavné a chvílemi to vypadalo na vyhlášení války, protože mozkovna tvrdohlavě ignorovala fakt, že ještě pořád nejsem ta energií nabitá medvědice, co vylezla na jaře ze svého brlohu po dlouhém zimním spánku. Možná už tušíte, že to nakonec dopadlo úplně stejně, jako ve výše zmíněném videu. Ale! I přes počáteční nechuť, kterou způsobila představa, jak na stále ještě nejistých nohách trávím dny v kuchyni, mě nakonec to patlání bavilo. A to i přes to, že vím, že letos z cukroví nic mít nebudu, protože pan Covid byl sice se vší slávou z naší domácnosti vykopnut, ale i tak tu po něm přece jen nějaký ten bordel zůstal. Pominu lehce stávkující plíce a vypíchnu chuť i čich, protože ti dva se mnou stále laškují, a tak některé chutě a vůně nechutnají ani nevoní tak, jak by měly. Jako, já to docela i chápu, normálně totiž nebývám nemocná, ale když už skončím v neschopnosti, bývají to skutečné lahůdky, jako třeba naražená žebra, otřes mozku, otrava oxidem uhelnatým, kolaps organismu, spála a tak. Takže to, že mi covid hází posmrtně klacky pod nohy a všechno sladké, včetně cukroví, mi zanechává v ústech nepříjemný, silně nahořklý ocásek (přesněji řečeno ocas), mě vlastně ani nepřekvapuje. Mrzí mě to, ale snažím se v tom vidět i to dobré, a tak si v duchu s vidinou štíhlého pasu smířeně opakuji mantru "Nežereš? Nepřibereš!"

Pomyslnou tečku za patláním cukroví jsme udělali společným zdobením perníčků. Tradiční načančané motivy a dokonalost u nás ale nenajdete, v posledních letech se totiž tato akce pokaždé zvrhla v pestrobarevnou divočinu, což v překladu znamená čím víc lentilek a zdobení, tím lépe. Troufám si říct, že leckteré perníkářce by se při pohledu na naše perníčky hrůzou zježily chlupy na zádech, ukázkovým příkladem jsou třeba halucinogenní perníčky z předloňska nebo perníčky mého manžela. Ale lepšíme se, ty letošní jsou umírněnější a zkušeným perníkářkám by způsobily maximálně lehké mrazení v zátylku. 

"A když vydržíš až do večera nepapat, uvidíš zlatý prasátko! Nebo rovnou dvě."

Čarodějnice a rituál proti škodilům

Moje maminka je, co mi paměť sahá, magnetem na události, které mnozí z nás vnímáme jako nadpřirozené. Měla to tak už od mala a zvykli jsme si v rámci možností všichni, nicméně děkuji vyšší moci, že jsem její schopnosti nepodědila, protože zážitky to bývají v drtivé většině nepříjemné. Kdyby nás někdo poslouchal při našich tradičních telefonních hovorech, kterými si krátím cestu z práce domů, nejspíš by si ťukal do čela. Obzvláště ten poslední, ve kterém mi maminka vyprávěla o rituálu, který se provádí výlučně o filipojakubské noci a který jsem si soukromě pojmenovala "Přestaň mi škodit", stál za to. Máte-li v okolí člověka, který vám úmyslně ubližuje či škodí, stačí prý vystřihnout z černého papíru malou postavičku, napsat na ní jeho iniciály a večer ji nad ohněm spálit se slovy "Přestaň mi škodit". Cílem není člověku jakkoliv ublížit, od toho jsou tu jiné temné praktiky, se kterými není radno si zahrávat. Když jsem popis rituálu slyšela, pobaveně jsem se usmála a po příchodu domů to vyklopila klukům. Zůstala jsem překvapeně zírat, když se dohodli, že to přesně takhle uděláme a že jdou do toho. Ale vlastně se není čemu divit, máme v rodině záškodníka, který vydá za tři, pomlouvá, lže, manipuluje a štve členy rodiny proti sobě. A tak jsme se pustili do díla...

 Nejdřív bylo ale zapotřebí vyrobit odborný dohled, který jsem si vzala na starosti já. Tři roky staré čarodějnice z minula totiž ve sklepě nemůžu najít :).

Koronavirový kámoš podruhé

Během posledního roku jsem učinila zajímavý poznatek - v krizových situacích dokáže být lidská povaha tvárná jako modelína a měňavá jako krasohled a lidská psychika křehká jako sněhová pusinka. Spotřeba antidepresiv rapidně vzrostla a pořadník k psychologům, psychiatrům a všelijakým terapeutům by alespoň třikrát omotal zeměkouli. Koronavirová situace doléhá na všechny, dokonce i na zvířata, která jsou znechucená, že jsou trvale pod dozorem. Já bych ale chtěla zmínit hlavně seniory, kteří byli díky uzávěře okresů šest týdnů odříznutí od svých rodin. Mimochodem, zákaz cestování mezi okresy považuji za jedno z nejhloupějších opatření, jaké kdy naše vláda vyplodila. Nejen, že to kýžený efekt ve snížení počtu nakažených nepřineslo a v mnoha okresech počet nemocných naopak vzrostl, ale toho papírovaní kolem! Na všechno aby měl člověk potvrzení či prohlášení, ale papír, na který by ho napsal, si koupit nemohl. Ba ani tu propisku... V tu chvíli jsem byla za svou kancelařinu a tuny papíru všude kolem mě vážně ráda. Ale zpátky k uzávěře, naše máma to zvládala statečně, i když žije sama, bez internetu (jo, fakt to jde!) a jediný kontakt, který jsme spolu mohly mít, byl ten po telefonu. Kdyby bylo nejhůř, domluvily jsme se, že se sejdeme na sestřině louce, kterou rozděluje na první pohled docela bezvýznamný maličký potůček, který ale plní zajímavou funkci - je hranicí mezi našimi okresy. Výlet na louku, která je dost z ruky pro všechny zúčastněné strany, nakonec nebyl potřeba a postaral se o to, mimo jiné, Matýsek, který se rozhodl, že babičce vyrobí kamaráda z podkolenky. Měl přesnou vizi, jak bude vypadat a s náčrtkem za mnou přišel v půl šesté večer, z čehož jsem byla po náročném pracovním dni naprosto unešená, ale co bych pro něj neudělala, že jo. Navíc, bez pomoci by to v tom šibeničním termínu nezvládl, skoro jsme si připadali jako Nastěnka, která musela do svítání stihnout uplést ponožky, jen s tím rozdílem, že my museli do setmění stihnout spíchnout kamaráda :). Ráno, když se jelo legálně do babiččina okresu k lékaři, jí přes prostředníka narychlo vyrobeného kamaráda poslal. 

"Haló? Ahoj babi, jak se ti líbí tvůj novej kamarád?"

"Je krásnej, Matýsku, děkuju. Moc toho ale nenamluví, to víš..."

Velikonoční drak

Už několik let peču na Velikonoce tradičního beránka, kterého následně netradičně ozdobím. Že ten letošní mi to nedá zadarmo (a že se budu muset sakra snažit) mi dal beránek vědět hned při vyklápění, kdy se naprosto přirozeně, elegantně a nenásilnou formou rozpadl na několik kusů. Když jsem ho slepila čokoládovou polevou, aby alespoň trochu držel tvar, všimla jsem si, že se mu do špičky nosu dostal při pečení kus nedokonale umletého oříšku. Po jeho samovolném odpadnutí jsem musela uznat, že beránkův polorozpadlý čumák by mohl směle konkurovat nosu Michaela Jacksona. Nicméně i tuhle nehodu vyřešila čokoládová poleva a nechci se chlubit, ale plastika nosu mi vážně šla :). Méně ovšem už samotné zdobení, poleva si dělala, co chtěla, zdobení taky a čokoládové dekorace, aby netrhaly partu, jakbysmet. Co vám budu povídat, mou vizi dráčka finální výsledek naprosto pohřbil.

Ona: "Ten drak se mi vůbec nelíbí. Vlastně to jako drak ani trochu nevypadá."

Ono: "Vždyť je to dobrý! Je to jako by se zkřížil jednorožec s dráčkem a měli spolu dítě!"

On: "Tak to musel bejt hodně divokej mejdan! Můžu si dát jeden osten z tý Godzilly?"

Vážně koketuji s myšlenkou, že příští rok bude beránek obyčejné roztomilé bílé jehňátko s mašlí na krku. Alespoň, že chuťově byl ten biskupský patvor excelentní :D.

Halloweenský dort potřetí

"Maminka má narozeniny, ona má přání jediný... upatlat jí další šílenej dort!"

Oproti minulým dortům byl ten letošní poněkud chudší, co se vizuální stránky týče, přeci jen s Rakví pro maminku a R.I.P. náhrobkem si hoši nasadili vysokou laťku, kterou jen tak něco nepřekoná. Nicméně zklamaná jsem nebyla ani v nejmenším, s tím minimem potahovky a barev, které jsem jim předhodila, se zázraky dělat nedaly. Nebo jsem si to alespoň myslela :).  

Pár vysvětlivek:

- ne, to hnědé pokroucené vpředu není lejno, ale oprátka

- ne, neberu si to ani trochu osobně, narodíte-li se poblíž Halloweenu a máte kreativní děti, musíte zkrátka počítat s jistým rizikem při hledání dortové inspirace

- Krteček je malá sladká pomsta za mého Krtečka

- ano, opět jsem se nechala nalákat na Krtkův dort z dvojité dávky a slibuji, že už to NIKDY, NIKDY ale opravdu NIKDY neudělám

- složení vyblité zelené je rodinným tajemstvím a ani pod nátlakem vám poměr barev neprozradíme

- případné další otázky ráda zodpovím :)

Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Prázdninový kámoš

Když je Matýskovi smutno a rodičovská náruč nestačí, vyrobí si kamaráda. Tím prvním byl kámoš koronavirový a padla na něj moje chlupatá ňuňací ponožka. Jako vnímavá matka jsem tak při nedávné otázce "Mami, máš ještě tu hezkou velkou růžovou ponožku?" hned věděla, co bude následovat :).

"Myslíš podkolenku? No, mám."

"A budeš ji ještě někdy nosit? Já bych si z ní chtěl totiž něco vyrobit."

Přemýšlím, jak dlouho ty krásný růžovobílý podkolenky leží v šuplíku.

"A puntíkatý podkolenky by ti nestačily?" Puntíkatý podkolenky, co hrajou milionem barev, totiž na sebe neobleču ani dobrovolně, ani nedobrovolně. Jsou krásný, ne že ne, ale zrovna je bych dokázala obětovat bez dušičky bolení.

"Ty se mi nehoděj, ty nemaj tu hezkou patičku a špičku, jako ty růžový. Mělas je vůbec někdy na sobě?"

Patičku, špičku, to jsou mi nároky! Šátrám v paměti a zjištění, že v tom šuplíku leží podkolenky netknuté minimálně čtyři roky, ve mně probudilo Janinku vyhazovačku, která se poslední roky drží pravidla "co jsem víc jak rok neměla v ruce, to nepotřebuju". Jak mojí pozornosti mohly během pravidelných čistek uniknout podkolenky, to netuším.

"Ale no tak jo."

A tak přibyl ke koronavirovému kámošovi ještě jeden, kámoš prázdninový :). A jestli nám zase zavřou školy, jako že si myslím, že zavřou (skromně tipuji, že pokud to nenastane dřív, tak nejpozději těsně po volbách :) a myslí si to evidentně i všichni učitelé prvorozeného, kteří si do jednoho zřídili virtuální Google učebny), tak se nám tahle parta určitě ještě rozroste. Nevadí, ponožek a podkolenek máme dost, třeba konečně dojde i na ty puntíkatý :). 

Mimozemský dort podruhé...

"Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek."

Tolik citace, kterou jsem použila před pár lety u dortu k narozeninám pro mojí maminku. A protože se historie často opakuje, i když se nám to vůbec nehodí, nejinak tomu bylo i tentokrát. Dobře, škrtněte si višně a jedno kvítko, které se tam už nevešlo a letošní dort máte jako přes kopírák, ačkoli původní vize byla na téma les. Moje máma je totiž máma lesní. Nebo taky houbová, borůvková, brusinková, jak je libo. V lese tráví většinu své zasloužené penze a to i když tam zrovna nic neroste. Má ten les tak ráda, že jsme jí dokonce kdysi dali dárkem kousek pralesa pod Ještědem. Ale zpátky k patlání. 

"Kluci, potřebuju se zbavit toho kyblíčku barevných kousků potahovky, co mi zbyla od minula. Dort bude lesní, takže pařez, nějakej mech, tráva, potůček, kamínky, houbičky, borůvky, možná maličkej skřítek nebo lesní zvířátko. To nemůže bejt těžký, to dáme!"

O deset minut později...

"Kluci, máme problém. Máme málo zelený a hnědý, ale spoustu růžový, fialový, červený a modrý."

Koronavirový kámoš

Doba roušková a koronavirová se po zdánlivě nekonečné době zredukovala z plného proudu na docela maličkatý lesní potůček a spousta z nás nyní zvládá levou zadní to, co pro nás bylo ještě před pár měsíci šokující novinkou. Více či méně statečně jsme poprali se všemi úskalími, která sebou tato doba přinesla, většinu z nás, pokud by se to opakovalo, už rozmanitá opatření a opatření na opatření nedokážou rozhodit. A ač si leckdo mohl připadat jako hrdina, který překonal zdánlivě nepřekonatelné, někdo některé situace překousnout neuměl. Třeba náš Matěj, prvotní jásot o flákačce a prázdninách velice brzy nahradil stesk po kamarádech a světě div se, i po škole samotné a po paní učitelce. Ještě, že existuje ta (ano, ta donedávna tolik zatracovaná!) technika, kdy se se všemi může slyšet i vidět, kdykoliv se mu zamane. A přesto někdy nestačilo ani to, a dokonce ani máma, táta nebo brácha. Ale protože je Matýsek malý tvrdohlavý bejček, co z boje nikdy neutíká, v nouzi největší ... si kamaráda prostě vyrobil :). 

Naprosto nezištně jsem pro tyto účely obětovala svou oblíbenou růžovofialkovou ponožku, se kterou nyní Matěj zdatně prudí svého bratra. Což znamená, že druhá ponožka z páru nezůstane na ocet a bude z ní protivník otravné Růžovky.

Protože se Růžovka pořád ztrácela a my tak čelili menším vyšilujícím záchvatům, přiřadila jsem jí stálé místo a ubytovala ji na Matějově stolní lampě. Omylem jsem ji při utírání prachu zapnula a takhle krásně to dopadlo :).

Velikonoční jednorožec

Letošní Velikonoce byly pro drtivou většinu světa nezapomenutelné. I u nás bylo všechno jinak, neabsolvovali jsme spanilou jízdu po ženském osazenstvu rodiny a kluci byli ochuzení o tradiční šmigrust s bratránky na vesnici. Přiznám se, že se mi to hodilo, protože Velikonoční pondělí byl jeden jediný den, kdy jsem v tom koronavirovém a velikonočním šílenství měla volno, i když tradiční pečení beránků jsme si neodpustili. A stejně, jako rok loňský a předloňský, i letos jsme jednomu beránkovi dali netradiční vzhled. 

Vysvětlení pro nové čtenáře, kteří nevědí o co jde - před třemi lety se ke mně dostala forma na beránka za celou jednu korunu. No nekupte to, že jo. Jenže po upečení beránek nevypadal vůbec jako beránek, ale stačilo namíchat čokoládovou polevu s fantazií a na svět vykoukl velikonoční kohout. Další rok to byl velikonoční jezevčík a letos, ač byla v plánu husa, jejíž realizace mi nesedla (ale jo, i mně se občas něco nepovede :)), se beránek transformoval na velikonočního jednorožce...

Opelichaní oškubánci na falešném patchworku

Nevídané se stalo skutečným, po několika letech jsem vyhrabala stuhy a špendlíky a  vrátila se k falešnému patchworku. Velikou zásluhu na tom má, kromě mé skučící přeplněné bordeltvořící skříně, taky současná situace, se kterou se každý z nás bez výjimky po celém světě pere jinak. Ne, nejsem nuceně doma a nenudím se, do práce chodím a s kolegy bojujeme v první linii, ale tvoření, jak už jsem psala mnohokrát, mě velice uklidňuje a pomáhá  mi vybalancovat duševní rovnováhu a pohodu.

Minulý rok jsem podobné opelichané oškubánky vyráběla na naše dveře, Vendy je tenkrát trefně popsala jako "krásně nablblý" a v tomto duchu jsem je ladila i letos :).