Matýskova schovka II.

 
Nejsem dokonalá matka a určitě by se našlo pár slov nebo činů, které bych, kdyby to šlo, vzala zpátky (a ne, mé škodolibé přání, aby moje budoucí vnoučátka byla stejnými bordeláři, jako jejich tatínkové, mezi ně nepatří:)). Chyby jsou tu ale od toho, abychom se z nich poučili a něco si z nich vzali - v mém případě jich sice tolik nebylo, ale hrdá na ně nejsem ani trochu. Speciální kategorií jsou dětské křivdy, a tak mám dodnes na talíři, jak jsem se před patnácti lety zlobila na Míšu, že ve školce při vánočním vystoupení na zahradě nezpíval ("aspoň tu pusu jsi mohl otvírat!"!!!"), a jak jsem před osmi lety nepřišla na pěvecké vystoupení Matýska před radnicí, protože jsem se nemohla uvolnit z práce. I přes tyhle škraloupy a přešlapy věřím, že nejsem úplně tak špatná máma, která může s čistým svědomím prohlásit, že její děti jsou spolu s manželem to nejlepší, co jí kdy potkalo, a že tihle tři jsou prostě za odměnu. Kluci mají smysl pro humor, obzvláště ten černý, a mají se rádi. Sdílí společný chlívek (pokojíček) a ještě neměli potřebu se zabít. Vědomosti mladšího se díky staršímu v mnoha ohledech vymykají. Jako máma jsem na ně pyšná a úplně nejvíc miluju chvíle, které strávíme společně. A i když jich není moc, stojí za to - třeba takové tradiční zdobení vánočního stromku. To se vám tak při tom rozplývám a dojímám, jak se to máme vlastně hezky, nasávám vánoční atmosféru, uši mi hladí vánoční melodie, když v tom rozřízne vzduch "Ty vole, Matěji, ty ses normálně posral!"

Vánoční bublina kolem mě hlasitě praskne a já šlehnu pohledem po prvorozeném, který rychle vyhrkne "No tak se pojď podívat, co tady zase vyrobil!"

"Jo tááák, Matějova tradiční stromečková bonbónková tajná schovka! Jej, upgrade, rovnou dvě! Tak to tak nehroť, Míšo, vždyť jsou Vánoce...

Krásné svátky vánoční, moji milí! :)

(Ne)tradiční perníčková divočina


"Hele, měla by ses jim ozvat, ti, co nemaj fejsbůk, se o tebe třeba bojej a nevěděj, že žiješ!"

"Maj e-mail."

"Tak to si nemyslela vážně, že ne?"

"Když mně se nechce."

"Jak nechce?"

"Nemám chuť."

"Ale čas jo!"

"To jo. Ale jsem nemocná!"

"Nepřehrávej, zas tak žhavý to není. Jen si to přiznej, seš líná jako vandrákova veš!"

"Ty seš dneska nějakej drsnej!"

"Pár řádek tě nezabije! To ti to není ani trochu blbý?!?" 

"Hmmm."


Takhle poslední měsíc debatujeme s tím ušťouraným rejpalem v mojí mozkovně. A ten pošťucha mě moc dobře zná, a tak ví, že zamířil a vystřelil do černého. Tak tedy po dvou měsících hlásím, že se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že když jsem si začala myslet, že jsem vleklé zdravotní potíže, které mi značně znepříjemňovaly každodenní život, zdárně pokořila, zamlátil během předvánoční dovolené na dveře covid. Po šesté. Je vážně vtipné, jak se každá varianta projevuje jinak - tahle je ukejchaná, ulechtaná, ufňukaná, unavená a navíc úplně hluchá. I když, něco do sebe to má. I ta hluchota, i to, že nedělám vůbec nic. Tedy skoro nic - zdobení perníčků jsme si s klukama neodpustili ani letos. A že to byla zase parádní perníčková jízda! 

Pítka pro ptáčky


Za normálních okolností bych do článku v této rubrice nasbírala dílka z tvoření se seniory za půl roku zpětně. V tomto případě si ale troufám tvrdit, že pítka pro ptáčky se nám povedla tak, že si "víajpí" místo v samostatném článku zcela jistě zaslouží :).

Samotné tvoření nebylo nijak složité, snad jen časově - v mém případě sehnat materiál, naštípat mozaiku a napenetrovat a nabarvit květináče a misky, v případě klientů nanečisto poskládat mozaiku, přenést ji na lepidlem natřené misky, nechat zaschnout, druhý den zamáznout spárovací hmotou a vše zkompletovat.

Moje kolegyně naše dílka okomentovala: "Jako dobrý! Kdybys viděla, co jsme tady se seniorama vyráběli dřív... Tys to posunula na vyšší level, co to bude příště? Vezmete si lopaty a půjdete na zahradu dělat bazén?!?" :D

P.S: Ačkoliv vaše články, byť ne všechny, komentuji, padám u některých z vás často do spamu. Nekašlu na vás, jen mě Blogspot nemá rád :D.

Problém s vejci vyřešen!


"Drahý, v lednici jsem ti označila krabičku, ze který si můžeš brát vajíčka. Aby zase nebyly načatý tři obaly..."

"A poznám to?"

"Musel bys bejt slepej, kdyby ne!" 

Dvacetileťák

Dvacet. Už jsem to nakousla minule, ale moje děťátko opustilo éru náct a na pár desítek let vplulo do období cet. Jo, je to přesně to děťátko, kterému bylo v době založení mého blogu sedm a které chodilo do první třídy. Mezitím stihlo přerůst úplně všechny členy rodiny, vystudovat gymnázium a nastoupit na vysokou. Tohoto věku se dožilo ve zdraví, čemuž se někdy upřímně divím, a během té doby se tak zdokonalilo ve svém suchém, černém, břitkém, sarkastickém a cynickém humoru, že se dostalo na úroveň svých rodičů, za což jsem nesmírně vděčná vesmíru/pánu Bohu/stvořiteli/entitě - dosaďte si, jak je libo. 

A protože dvacet je člověku jen jednou za život, mega dort byl na místě. Mega čokoládový dort! 
Ořechový korpus mléčnočokoládovo-ledovokaštanovo-šlehačkovým krémem promazaný, kilem banánů proložený, mléčnočokoládovo-šlehačkovou polevou zalitý, na zakázku vyrobenými čokoládovými tvary ozdobený. 
Takový čokoládový cvalík, tři kila devadesát :).

Jo, a ty vzduchové bublinky v polevě, co vypadají jako maličké bradavice, jsou tam schválně. Teda alespoň jsem to nabulíkovala mému perfekcionalismu, které by jinak asi bojkotovalo oslavu :).

Zazvonil zvonec, prázdnin je konec...


Moji milí blogoví návštěvníci, 

po delší prázdninové pauze zdravím a mávám. Rozjezd po takové době bývá poněkud krušnější (asi jako po proflámované noci), a tak začnu zlehounka s tím, co mě za ty dva měsíce a kousek potkalo a zanechalo ve mně hlubokou stopu. Protože vás to určitě strašně moc zajímá, že jo :).

Po deseti letech se nám propadl/rozpadl sprchový kout. Vzhledem k tomu, co tam tenkrát firma Pat a Mat při kompletní rekonstrukci bytu prováděla, je ale i těch deset let zázrak. No a protože "drobnosti", jakým takový smrtelně pochroumaný sprcháč bezesporu je, instalatéři naprosto ignorují a berou jen velké zakázky, rozhodli jsme se, bez jakýchkoliv zkušeností, opravit si to sami. Tedy, opravit... Vybourat, brousit, penetrovat, instalovat, připojit odpad, silikonovat, připevnit zástěnu, vyměnit sprchový panel... A víte co? Instalatéři se můžou jít bodnout, protože jsme to zvládli na pohodu!

Za tři měsíce jsem, navzdory kecům o metabolismu a lékařským prognózám, že to nepůjde, zhubla vcelku nenásilně šest kilo.

Máme doma vysokoškoláka!

Během jednoho krásného slunečného dne jsme se zúčastnili miliardářské svatby.

Dort k výročí...


...aneb čtvrtstoletí plné lásky, přátelství, štěstí, smíchu a radosti. Dvacet pět let vzájemné úcty, porozumění, tolerance, laskavosti a harmonie, kdy jsme vždy stáli po boku toho druhého, drželi nad ním ochrannou ruku a byli si vzájemně vrbou i berličkou.

"Stop! Okamžitě to stopněte!!!" zahulákal režisér Osud. "A kde to má, proboha, nějakou šťávu??? Taková nuda a ještě k tomu tak nechutně sladká! Tak aby se vám z toho nezkazily zoubky a abyste to neměli tak jednotvárný, já vám do tý krásně uhrabaný cestičky v tý vaší dokonalý zenový zahrádce trochu hrábnu, co vy na to?" A taky, že jo. Na tu naší uhlazenou pěšinku nám začal průběžně házet všelijaké harampádí - tu zrnko písku, drobný kamínek či rovnou desetitunový šutr z druhohor, tu člověčí záškodníky. Ale i přes tu všechnu snahu a nelichotivé rozvodové statistiky se nikomu a ničemu zatím to pouto nepodařilo přetrhnout. A když jsem si tak to pouto naposledy spokojeně prohlížela, objevila jsem na něm jen pár drobných, sotva viditelných, škrábanců, o kterých jsem přesvědčena, že zcela jistě půjdou rozleštit :).

Piškotový polonaháček nadýchaným vanilkovo-máslovo-pudinkovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. Dvě kila dvacet :). 
Druhá a třetí fotka barevně příliš neodpovídá, protože během pětiminutového focení se vystřídalo na obloze zataženo, polojasno i jasno. Jen ty blesky chyběly :).

Okatá svíčka


V článku Svíčkobraní jsem psala o svých prvních zkušenostech s výrobou svíček. Matýska to tenkrát tak zaujalo, že si chtěl taky nějaké vyrobit, protože jsem se ale při výrobě trochu rozvášnila a došel vosk, přišlo na řadu nouzové řešení. Napadlo mě, že bych mohla vykuchat a následně roztavit vosk z plechových kalíšků čajových svíček - vzhledově sice parafin palmovému vosku nesahal ani po kotníky, šíleně znějící nápad nakonec ale neskončil tak katastroficky, jak jsem dramaticky předpokládala, a tragédií neskončila ani jejich výroba - svíčky se docela povedly, tedy až na jednu... :)

Babicovu hlášku 

"Když nemáte kečup, přidejte tam hořčici" 

si Matěj poupravil na 

"Když se ti něco nepovede, přihoď k tomu oči". 

Svíčkobraní


Když jsem nastoupila do nového zaměstnání, hned na začátku mě moje milá kolegyně taktně upozornila, že na Vánoce si dolejšek (rozuměj osazenstvo kanceláří - cca 12 kousků) dává drobné dárky. Za informaci jsem byla vděčná, protože mezi jedno z mých oblíbených životních mouder patří i "kdo je připraven, není zaskočen." A protože mám moc ráda dárky s kouskem duše, tedy vlastnoručně vyrobené, a protože se mi v bordeltvořící skříni válela dvě kila vosku, barvivo, voňavé esence, plíšky a kilometry knotů z předloňského objednávacího úletu, volba pro loňské Vánoce byla jasná :).

Na výrobu svíček jsem použila krystalický palmový vosk, a to z několika důvodů:

1) Palmový vosk je stoprocentně přírodní surovina rostlinného původu, při hoření se tak nedostávají do vzduchu toxické látky.

2) Vosk, který jsem použila, je původem z Malajsie, pochází z udržitelného hospodářství a vznikl jako vedlejší produkt při výrobě palmového oleje. Vosk má certifikát organizace RSPO, což znamená, že výrobce patří mezi společnosti, které splňují přísná kritéria na ochranu životního prostředí. 

3) Délka hoření je zhruba o polovinu delší, než u parafinu. Pokud je svíčka vyrobená správně, vosk nevytéká a po vypálení z ní zůstane pouze tenounký voskový obal (na tom musím ještě zapracovat, povedlo se mi to tak půl na půl, protože umístění knotu v tekutém vosku do správné polohy je někdy opravdu těžké).

4) Při hoření ze svíčky nevychází kouř a má jasnější plamen, než je tomu u svíček parafinových.

5) Hotová svíčka má na sobě krásný krystalický vzor ne nepodobný tomu, který můžeme v zimě zahlédnout jako námrazu na oknech. Krystalizace je unikátní a nikdy se neopakuje, proto je každá svíčka originál a vy si můžete být jistí, že nikdo jiný na světě podobnou nevlastní.

Inu, nebyly dokonalé. Podle návodu, který vám má pomoci poznat kvalitní svíčku, bych je dokonce označila za částečné zmetky. 

Sice zmetkosvíčky, ale dělané s nadšením a láskou :).

Ex-pracovní momentky...


Blížil se konec roku a já si, jako každý rok touto dobou, dělala pořádek ve fotografiích. Třídila jsem a ukládala jako o život, klela a slibovala si, že příští rok zavedu nějaký průběžný systém, a že už to určitě nebudu nechávat na poslední chvíli. Při jejich třídění na mě vykouklo pár obrázků z bývalého zaměstnání a na chvilku jsem se zahalila do obláčku nostalgie. I v těžkých dobách jsme si vždy dokázaly s kolegyněmi zpestřit den a bylo jen na nás, jak to pojmeme. Já bývala expertem na aranžmá a černou fixu :).

P.S: Kaktus, brambora, veverka a roušky nejsou moje práce :).

Plyšáci jako terapeutická pomůcka


Plyšová hračka je fenoménem se zajímavou historií, a asi nenarazíte v okolí na nikoho, kdo by alespoň jednu někdy neměl. Její vznik v Německu měla v roce 1880 na svědomí paní Margareta Steiffová ze stejnojmenné firmy na plstěné oděvy, která vyrobila jehelníček ve tvaru slona z téhož materiálu. Původní určení se však trochu zvrhlo, neboť si s jehelníčky začaly hrát děti :). Po pěti letech jich tak na vánočním trhu prodal její bratr Fritz přes 5000, a během dalších čtyř let se zvěřinec rozrostl o dalších šest druhů. V roce 1890 byla postavena první tovární budova firmy Steiff a o tři roky později byla firma zapsaná jako továrna na hračky. V roce 1897 nastoupil do firmy Margaretin synovec, který po pěti letech působení vymyslel medvídka z mohéru. Nákupčí americké firmy si objednal 3000 kusů, o rok později se jich prodalo již 12000. V Americe dostal původně bezejmenný medvídek jméno Teddy po prezidentu Theodoru Rooseveltovi a odstartoval tak celosvětové plyšákové šílenství, které trvá dodnes. A že je to někdy pěkná divočina, ať se to týká barev, tvarů nebo materiálů. Původní cílová skupina však zůstala, i když v dnešní době není neobvyklé vlastnictví této hračky napříč všemi věkovými kategoriemi, a to včetně té seniorské. 

I my v našem domově hojně využíváme plyšáky jako terapii, pro většinu seniorů, obzvláště těch s demencí, jsou vítanými společníky - mírní stres a osamělost, uklidňují je a probouzí v nich vzpomínky a přirozenou potřebu někoho chránit a pečovat o něj, aktivují motoriku a myšlení. Dotyky navozují příjemný pocit ne nepodobný tomu, který klienti zažívají při canisterapii, tedy kontaktu se speciálně cvičeným psem. 

Při prohlídce našeho domova by si neznalý návštěvník klidně mohl splést naše klubovny nebo pokoje s dětskými hernami nebo pokojíčky. A není se čemu divit, takový plyšový arzenál, to se hned tak nevidí :). 

Malá ukázka z něj, jsou prostě všude... :)

Tvarohová příšera


To si takhle jednou vyklepnete na talíř vaničku tvarohu, abyste si ho připravili ke svačině, na chvíli odběhnete, a než se vrátíte, tak se ta neforemná bílá hrouda stihne transformovat. 

To dítě zkrátka nezapřu, ani kdybych chtěla :).

Dort s LEGO smajlíky

 
Jako téma svého letošního narozeninového dortu si třináctileťák vymyslel oblíbený předmět z jedné počítačové hry - papírovou krabici. Jo, čtete dobře. Krabici. Tedy on vlastně původně nevěděl, co by chtěl, ale protože jsem mu pohrozila, že jestli něco okamžitě nevymyslí, postavím mu na dort duhového jednorožce, zalekl se. A vymyslel něco ještě horšího - krabice, která vypadá jako papírová, byl oříšek, ze kterého jsem nebyla ani trochu nadšená, a popravdě se přiznám, který jsem se vlastně ani moc nesnažila rozlousknout. A protože mám ráda svoje šedé buňky a už jsem vyrostla z toho se za každou cenu všem do roztrhání těla zavděčit (i když u těch dětí mi to ještě tak úplně nefunguje a kolikrát bych jim snesla i modré z nebe), ani z toho nemám blbý pocit. Obzvláště, když se mnou vymyšlená varianta bé docela povedla a co víc, dokonce se oslavenci i líbila. Vždyť LEGO je vlastně taky taková krabicová kostka. A má ho rád. Myslím :).

Piškotový polonaháček nadýchaným máslovo-vanilkovým krémem promazaný, čerstvými malinami a borůvkami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. 
Takové dortové miminko, tři kila třicet :).

Potetovaná Janinka


Kdysi jsem v článku Absolutní jednička psala o tom, že "jsem zatím neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní". Při nedávném vypravování historek z mého dětství synkům jsem si zpětně uvědomila, že to s tou "kérkou" byla tak trochu lež. Není kdovíjak velká a neodpustitelná, k tomu navíc ještě neúmyslná, ale pořád je to lež. A já cítím potřebu to napravit, protože pořádek dělá přátele, že jo. Přijměte proto prosím mou hlubokou a upřímnou omluvu a já vás za to odměním pohledem na mé tetování, které je v mnoha ohledech naprosto unikátní:

Za prvé - měří asi milimetr a je patrně jedním z nejmenších na světě.
Za druhé - mám ho již od dětství - zhruba od počátku druhého stupně základní školy.
Za třetí - tatérkou byla má vlastní sestra.  
Za čtvrté - získala jsem ho nedobrovolně a bylo na mně aplikováno násilím.
Za páté - bylo provedeno grafitovou tužkou.

Tvoření se seniory


Když se mě někdo zeptá, jaké mám zaměstnání, je pro mě nejvýstižnější a nejrychlejší vysvětlení "něco jako učitelka/vychovatelka v mateřské škole nebo školní družině, akorát v domově pro seniory" :). Svou práci miluji a není činnost, kterou bych v ní nějak zvlášť upřednostňovala nebo upozaďovala. Kdo mě zná, mohl by si myslet, že tou nejoblíbenější, kterou pro klienty připravuji, je tvoření, a přiznávám, v prvních týdnech jsem si to myslela taky. Po té, co mi u takové aktivity tekly čůrky potu i v místech, o kterých jsem si myslela, že to snad ani není možné (a to jsme na ní někdy dvě), jsem velice rychle změnila názor, a tak se teď staví na stejnou úroveň ostatním aktivitám. Kromě toho, že tvoření se seniory je velmi náročné fyzicky, vymyslet něco, co by při této činnosti nebylo příliš infantilní, u čeho by si senioři procvičili jemnou motoriku a co by je bavilo, je taky někdy tvrdý oříšek. Ale snad se mi to daří - klienti odchází spokojení a já jsem si jistá, že nikdy nesklouznu k vystřihování berušek a kytiček. A pokud mají nějaké naše výtvory nádech hravosti, je to úmyslné - většinou se totiž jedná o tematickou výzdobu či drobné dárečky pro pravnoučátka klientů nebo návštěvníky domova, které si mohou vyzvednout na recepci. Jen tak, pro radost  :).

Výrobce modřin


Moje dítě má talent na modřiny. Přesněji řečeno, má talent na vyrábění modřin. Tedy ještě přesněji, má talent na vyrábění modřin malováním. A to mi přijde nefér, protože já kvůli modřině musím spadnout ze židle, kdežto jemu k ní stačí fixy...

Jako má malíř své plátno, tak i Matěj má to své. A k malování nepotřebuje ani paletu, barvičky si míchá a zkouší rovnou na kůži :).

Spamová královna


Moji milí blogeři, pokud vám článek bude znít v nezvyklém (velice slušně řečeno nakrknutém) tónu, nebudete daleko od pravdy.

Poslední dobou jsou mé komentáře označovány za spam častěji, než by mi bylo milé, stává se mi to prakticky u každého druhého z vás. Tím chci říct, že na vaše články nekašlu, akorát mě Blogspot nemá rád. Momentálně to vyšperkoval do takového stadia, že jako spam označuje i mé vlastní komentáře na mém vlastním blogu u článků třeba deset let starých. A protože to trvá už poměrně delší dobu, začala jsem chvílemi dokonce koketovat s myšlenkou, že to tu zabalím úplně. Už mě totiž opravdu nebaví neustále upozorňovat na to, kde jsem komu co komentovala (mimochodem, od dnešního dne s tím končím), je to únavné a otravné. Co si budeme povídat, nad čtením článku a vymýšlením komentáře stráví kratší či delší chvíli každý z nás. A když pak zjistím, že ten čas, který jsem tomu věnovala, byl vlastně zbytečný a ztracený, je to značně deprimující, obzvláště chodí-li vám upozornění na následující komentáře a vy zjistíte, že ten váš tam zkrátka není. Od minulého týdne, kdy jsem jako spamerka přímo excelovala, jsem trochu vychladla, takže šanci tomu ještě dám. A jako bonus jsem pro ty, kteří o spamu a o tom, jak ho vylovit, nemají ani páru, připravila malý návod. Tento postup praktikuji jako první věc pokaždé, když jdu do administrace blogu. Pokud jste tak doposud nečinili, možná budete překvapení, co za nálož pokladů se vám tam skrývá. Stejně jako já, když jsem tam vlezla poprvé :).

1. V administraci blogu rozbalte menu vpravo nahoře.
2. Klikněte na komentáře.
3. Rozbalte šipku.
4. Klikněte na spam.

Čajítkový vrah


 Čajové dýchánky se svou paní,
užívali jsme si v době ranní.
Dokonale sladěný náš vztah byl,
teď vím už, v jak velkém bludu jsem žil...

To si tak lebedím ve své póze,
mysl má pluje v čajové próze.
V tom "žbluňk!" Najednou na dně zevluju.
Drzost! Já že prý blbě louhuju?!?

Přes okraj násilím mě shodila, 
ta mrcha se u toho bavila!
Pchá! Překrutou smrtí však nezhynu,
páč v hlavě mám vzduchovou bublinu!

(P.S: neposlouchejte ho, je to herečka. Vždyť se u toho směje :)).

(P.S2: Kdo by si chtěl připomenout doby našeho pohodového vztahu, může tak učinit u básně Společník:)).

Dům s hlavami aneb maloval Rembrandt Komenského?


Při letním toulání Amsterdamem jsme neměli žádné konkrétní cíle, naše nohy dostaly volnost a měly dovoleno nést nás tam, kam uznají za vhodné. Po návštěvě muzea a hrobu Jana Amose Komenského v Naardenu jsem je ale přece jen trochu nasměrovala - k domu, ve kterém učitel národů v počátcích svého pobytu v Amsterdamu žil. 

Velikonoční sloník


Rok uběhl jako voda, Velikonoce zlehka ťukají na dveře a Janinka je tu s tradičním netradičním beránkem. V uplynulých letech už jste mohli v mém zvěřinci vidět ledasco - kohoutem, jezevčíkem či jednorožcem počínaje a dráčkem alias Godzillou a loňským prasátkem konče (minigalerie s odkazy k nahlédnutí na konci článku). Letos jsem tápala, jakou transformaci těstu z formy, která jako beránek nevypadá ani omylem, vymyslet. Trn z paty mi vytrhl můj polovičák, i když... jak se to vezme.


"No tak udělej sloníka!"

"Ty jsi se zbláznil! Jak jako sloníka, viděl jsi, jak vypadá ta forma? Jak z toho mám asi tak vyrobit slona?!?

"Úplně normálně, hele, já ti to nakreslím."


Ne, že by mi to nákres jakkoliv ulehčil, stejně jako to, že mi i letos beránek, tedy sloník, opět nedal nic zadarmo. Na hladké sloní kůži se objevil milion bradavic (rozuměj rozinek, kandovaného ovoce a sekaných mandlí) a jako bonus se při vyklápění tradičně rozlomil na tři kousky (fakt nechápu, proč jsem tu formu ještě nevyhodila!!!). Naštěstí operace slepením čokoládou dopadla vcelku dobře, stejně, jako plastika nosu. Tedy chobotu. Výsledek má k dokonalosti daleko, protože dvě bílé polevy se špetkou černého barviva překvapivě nestačily k zakrytí nerovností povrchu a další nejbližší se nacházela v Lidlu. Chvíli jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že slon dostane ještě jeden přeliv z čokolády mléčné a bude z něj mamut. Protože ale při včerejší plastice chobotu došlo víno, nakonec jsem konstatovala "se.. na to" a bylo vymalováno. Doslova.

Souhlasím, je to chudák. Návrhy zvířeny pro další léta srdečně vítány.

Jak se plní sny


Snad každý z nás má nějaký sen, o kterém bychom si přáli, aby se jednou vyplnil. Někdo sní o ideálním partnerovi, krásné dovolené nebo novém bydlení, někdo o tom, že se konečně pořádně vyspí nebo že nebude nikdy chodit spát hladový. Jsou to sny snadněji či obtížněji realizovatelné, velké či malé, vážnější i úsměvné. I já jsem patřila do party takových snílků a můj sen se řadil do kategorie těch téměř nesplnitelných - snila jsem o životě bez bolesti. Nemožné se ale stalo skutečností a mně se přesně tento sen po téměř třiceti letech trápení splnil.

Od svých patnácti let jsem migrenik s epizodickou vysokofrekvenční migrénou, což je taková zlatá střední cesta. S přibývajícím věkem se ale bolesti zhoršovaly a posledních několik let bylo vyloženě peklo. Malá statistika, při které jsem se zhrozila i já - po třech onemocněních covidem se frekvence záchvatů zvýšila, a tak jsem jich během uplynulých dvou let absolvovala celkem 219 v rozmezí 4-14 měsíčně. Na ně jsem spotřebovala 248 tabletek triptanu (speciálního léku na migrény) a 106 čípků na bolest, když selhal lék. K tomu si připočítejte nasazované profylaxe - tedy léky na prevenci migrény, mezi než patřila třeba antidepresiva, antiepileptika, betablokátory, topiramát a další se spoustou častých nežádoucích účinků jako je ospalost, závratě, bušení srdce, bolest kůže na dotyk, nemigrenózní bolesti hlavy nebo úbytek či naopak nárůst váhy (s ním se bohužel peru doposud a ačkoliv lékaři tvrdí, že mi léky změnily metabolismus a že už nejspíš nikdy nezhubnu, zakousla jsem se jako buldok, protože moje kyčle řeči o tom, že je to jen pár kilo a že to skoro není vidět, odmítly akceptovat). K tomu ještě přihoďte pár injekcí a infúzí, když nezabralo vůbec nic, a když nepomohlo ani to, musela jsem minimálně tři dny kruté bolesti přetrpět - chcete-li vědět, o co přicházíte, můžete si počíst zdeKdyž jsem si to nedávno spočítala, během dvou let jsem přišla díky bolesti přesně o třicet procent dnů svého života. Suma sumárum - ze všeho výše uvedeného vznikl koktejl, který byste nedali vypít ani svému největšímu nepříteli.

Deník migrenika za posledního půl roku - světle žlutá - slabý záchvat, oranžová - střední, červená - silný. 

Rýžové monstrum


Taky vám jako dětem rodiče vtloukali do hlavy, že s jídlem se nehraje? Jako matka dvou kreativců tuhle myšlenku nesdílím, za prvé bych se na sebe, vzhledem ke svým tvořivým úletům v dospělosti, nemohla podívat do zrcadla, a za druhé, dětská kreativita je křehounká jako pavučina, kterou je velmi snadné jejím potlačováním nebo kritickým hodnocením rozcupovat na kousky. A tak tomu nechávám volný průběh, i když se občas projeví na ne úplně vhodných místech. Třeba na veřejnosti v restauraci :).

Vítejte v Naardenu...


...vodní pevnosti ve tvaru hvězdy plné valů, hradeb, vodních příkopů, zeleně a voňavých a sladkých ostružin, ve městě, jehož centrum přejdete šnečím tempem z jednoho konce na druhý za patnáct minut (my si procházku po městě značně prodloužili tím, že jsme ho poctivě celé obešli po hvězdicovitých valech), a ve kterém je v Nizozemí největší koncentrace českých turistů v poměru k ostatním národnostem. Naarden je totiž místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, kterému zde bylo zřízeno skutečně důstojné pietní místo včetně překrásného muzea a mauzolea věnovaných nejen tomuto učiteli národů, ale i českým dějinám. Být Čechem, být v Nizozemí a nezavítat na tato místa, je jako jíst svíčkovou bez omáčky. A bez knedlíků :).

Jiřinko, díky ti za báječný tip na výlet, jen málo míst na mě zapůsobilo tak, jako právě Naarden :).

Jediná fotografie (zdroj obrázku) v článku, která není autorská (fakt nebylo v mých lidských silách přesně takovou pořídit :)) , ale zcela jistě sem patří. Pokud se vám zdá tento tvar povědomý, nemýlíte se, Naarden totiž najdete na naší dvousetkorunové bankovce :).

Nesmrtelný idiot


Pokud mě paměť neklame, v mých blogových vodách najdete z mého dospělého věku jednu jedinou fotografii s mým obličejem, která ale stojí za to, neb se na ní nacházím ve velice choulostivé situaci (kdo ji najde, dostane neviditelný virtuální metál :)). Původně to měla být fotka poslední, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu mrcha a ukážu vám jednu nejnovější. Tedy alespoň její kousek. 

Hurá, jsou tu Vánoce, jdeme konat dobro!


Ačkoliv by se mohlo zdát, že mi regulérně hráblo, není tomu tak. Jen bych se s vámi ráda podělila o situaci, ze které jsem byla na rozpacích a u které cítím potřebu ji změnit, i když nevím, jestli je to úplně v mých silách. 

To si vám takhle nastane prosinec a člověk začne mít nutkavou potřebu dělat dobré skutky. Po jejich vykonání se mu kolem srdce rozlije teplo a světe, posaď se ze mě na zadek. 

V domově jsem si takových předvánočních návalů štědrosti užila víc než dost a bez mučení přiznávám, že jsem byla ráda, když jsem koncem roku trefila domů. Kouzelník, dětská hudební a taneční vystoupení, tvoření s dětmi, návštěva dětí ze školy s rozdáváním cupcakes z cukrárny a ozdob z květinářství, patnáct dobrovolníků, kteří najednou chtějí naslouchat seniorům (z nichž nyní zbyli jen dva - ale díky za ně!), operní zpěvačky s klavírem, harfa, saxofon, lesní roh, Ježíškova vnoučata a kvadrilion vlastnoručně vyrobených přání z několika základních škol jako bonus. Jako vážně? 

Víte, když to má člověk takhle z první ruky, nemůže ho netrknout, že takový způsob štědrosti není úplně tou správnou cestou. Ne že by to bylo vyloženě špatně, senioři děti a vystoupení všeobecně milují, stejně tak jim udělají nesmírnou radost dárečky, ale i na ně je toho v tak malém časovém období moc. A tak ty z vás, kteří se před vánočními svátky zapojujete do nějaké formy štědrosti, prosím, zda byste nepopřemýšleli o tom, že byste to samé mohli dělat i jinak. Třeba jindy. Nebo v menších dávkách a častěji. Nebo tak nějak :). Vždyť je během roku tolik krásných příležitostí, kdy udělat někomu radost - školními dětmi vyrobená přání se nemusí dávat nutně jen k Vánocům, Valentýn, jaro, Velikonoce, MDŽ nebo jen tak pro radost je taky skvělá varianta. Školky i školy si se seniory mohou zazpívat nebo něco vytvořit taky kdykoliv během roku. Místo vánočního cukroví můžete upéct něco dobrého k našemu pobytu na zahradě a klidně si přisednout. Dárek můžete zabalit kdykoliv, narozeniny má během roku spousta lidí a nemusíte čekat až na Vánoce...  

A abyste si nemysleli, že jsem škarohlíd, co si neváží dobrých skutků, nechám vás pokochat se (nejen) přáníčkovou nádherou, kterou byli naši klienti na Vánoce obdarováni :).

Graffiti v Hannoveru


Mé rozčarování z letní návštěvy Hannoveru jste tu už zřejmě zaznamenali. Ale abych městu tak úplně nekřivdila, jedna věc, která tam, kromě historických památek pod haldou odpadků, stála za to, bylo tohle graffiti. A pak rychle do auta a ujíždět pryč, co nám pneumatiky stačí!

Dort Grogu


Po dlouhé době pro vás mám další dortopatlací článek, který je unikátní v tom, že v naší domácnosti jednomu členovi skončilo období "cet" a začalo období "sát". Slyšela jsem, že taková padesátka je prý veliká změna, která s člověkem pořádně zamává, a tak jsem s napětím čekala, že ráno po oslavě potkám v našem bytě potulující se kulhající zelené monstrum poseté fialovými bradavicemi s pěti očima a dvanácti chapadly. Hledala jsem slizkou cestičku, zvuk smrtelného chroptění nebo alespoň hnilobný zápach, který by mě k němu dovedl, a hele, ono nic. Tak vám tu místo povídání o tom, jak jsem potkala u nás doma monstrum, jako náplast ukážu alespoň pár dortových obrázků :).

Tentokrát to vyhrála naše nová nejoblíbenější postava ze Star Wars - Grogu, někdy nesprávně nazývaný Baby Yoda.

Demence na zkoušku


Když jsem psala článek o babiččině demenci, zmínila jsem se o semináři Demence - virtuální realita. Jak už název napovídá, byla do semináře zakomponována i virtuální realita, čímž se stal naprosto unikátním počinem v našich končinách. Program byl vyvinut odborníky z Austrálie a jeho autorem je asociace Dementia Australia. Na základě požadavků české Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) byla australská verze včetně doplňkového materiálu přeložena do českého jazyka a jako první v Evropě začala APSS tento program nabízet. Zažila jsem již hodně školení a seminářů, ale tenhle byl všelicos, jen ne nudný...

Nasazuji si brýle a rázem je ze mě Edie, kterému nedávno diagnostikovali demenci. Jsem ve svém domě v ložnici, je 2:59 a já se probudil, protože potřebuju čůrat. Moje žena Marci, která leží vedle mě, je nevrlá, že jdu tu noc už poněkolikáté. Vstanu z postele, ale dojít si na záchod se ukáže jako noční můra. Děsí mě vítr, který venku ohýbá větve stromů a jejichž stíny připomínají postavy, které se chtějí vloupat do mého domu. Vylekalo mě strašidelné odbíjení velkých hodin, zvuky jsou zastřené a zní spíše jako dunící ozvěna. Cestou několikrát zabloudím, narážím do věcí a na vzorkovaném koberci na zemi vidím spoustu rychle pohybujících se brouků. Nepořádek na zemi mě mate a jako by už toho všeho nebylo málo, nemůžu si vzpomenout, kde ten náš záchod vlastně je. Když už si myslím, že jsem konečně došel do cíle a s úlevou vykonám potřebu, rozsvítí se světlo a ozve se unavený hlas Marci: "Edie, zase jsi se vyčůral do koše na prádlo..." 


Nechutný Hannover


Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo. 

Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.

Generál Pavel, falešný zuby a tak...


"Mně je taková zima!"

"Chcete přikrýt teplejší dekou?"

"Kdyby to šlo..."

Zabalím klientku a držím ji za ruce.

"To jsem ráda, že jste přišla, já bych jinak zmrzla. Vy jste tak hodná. A máte tak teplý ruce... A vy jste kdo?"

"Já si sem s váma chodím povídat."

"A už jste tady byla, že jo?"

"No jo, byla, vždycky jsme se spolu nasmály, s váma je legrace."

Smích.

"No, ale už jste tady dlouho nebyla, co?"

"Ale byla, chodím sem často, jenže vy se pokaždé pod peřinou tulíte k plyšákům a spíte."

Smích.

Plyšák Janička

Tonda a Franta


Aktéři: 

Nesnesitelná matka, která přestala jíst sladké a pít alkohol.
Drzý puberťák, který matce předhazuje, že by zase měla začít jíst cukr, protože je to s ní k nevydržení.


"Mami, možná bysme po sobě tolik neštěkali, kdybysme spolu trávili víc času!"

"No a co navrhuješ?"

"No, že bysme si třeba mohli jít postavit sněhuláka."

"Zbláznil ses? Když přijdu z práce, začíná mi další kolečko - nákup, svačiny, večeře, snídaně..."

"Prosíííím!"

"Tak jo. Jednoho malýho bysme si postavit mohli."


Z jednoho prcka byli dva obříci. 

Mrkve byly tři. Nechtějte vědět, kde je zaražená ta třetí. Anebo vlastně chtějte - puberťák svůj počin okomentoval slovy "Franta kaká":).

Amsterdamské bizarnosti...


...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).

Kryptický kód...

 
...aneb konverzace s dvanáctileťákem.


"Copak, nemáš co na práci? Kdyby náhodou ne, můžeš mi vyleštit stůl..."

"Mám, ale radši to udělám."

"Já tě ale přece vůbec nenutím!"

"To ne, ale jsi ženská a tohle byl kryptickej kód."

"A to má bejt zase jako co?"

"Že musím vyluštit tajenku, která je schovaná v tom, co říkáš. A ta mi teď říká, že mám vyleštit stůl, jinak budu mrtvej."

"WTF?!?"

Strašák jménem demence


Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc.