Unikátní příčiny úmrtí v 19. století

Je to téměř čtyři roky, kdy jsem začala pracovat na rozsáhlé statistice narození, úmrtí a příčin úmrtí v 19. století. K tomuto tématu jsem zde publikovala dva články, první nesl název Úmrtnost dětí v 19. století, druhý pak Věk a příčiny úmrtí v 19. století. Možná si na texty plné barviček a grafů pamatujete :).

V druhém článku jsem příčiny úmrtí rozdělila na deset nejčastějších (graf č. 1), které jsem doplnila jedenáctou položkou - "ostatní". Tu jsem pak rozvinula v dalším grafu (graf č. 2), i ten však musel obsahovat kolonku "ostatní", protože se jednalo o úmrtí v rámci jednoho či dvou výskytů. A protože některé příčiny úmrtí byly opravdu zajímavé, ať už názvem nebo charakteristikou, slíbila jsem tenkrát, že se jim budu věnovat v některém z dalších genealogických článků. Intenzivně jsem na tom pracovala přes tři roky a dílko je konečně hotovo. Překládám - úplně se mi to vykouřilo z hlavy a vzpomněla jsem si na to až nedávno, kdy jsem byla požádána o souhlas s citací mých závěrů v již výše zmiňovaných článcích :).

Graf č. 1

Jindřich Kašpar de Sarth

Málokdy se genealogovi stane, že při pátrání po svých kořenech narazí na informace, u kterých mu tlak vystřelí někam k Marsu a musí si třikrát promnout oči, jestli se třeba náhodou nespletl. Tento stav mívá o to horší průběh, pokud se genealog o svém předkovi ze 16. století během chvíle dozví téměř všechny informace z jeho života i přes to, že v té době byly matriční zápisy vzácností a že to nebyl král :). Představuji vám zatím největší celebritu z mého rodokmenu, která předstihla i porodní bábu Dorotu, železáře, slévače a stavitele první vysoké pece v českých zemích - Jindřicha Kašpara de Sarth. A protože o něm, i přes jeho nesporný přínos v oblasti železářství a slévárenství, najdeme v internetových vodách jen velmi málo zmínek, jako jeho krev cítím potřebu to napravit :).

Z různých zdrojů se můžeme dozvědět, že to byl italský nebo francouzský rytíř či šlechtic a že do Čech dorazil na pozvání císaře Rudolfa II. Habsburského. Tyto informace, jakkoliv jsou ohromující a genealogovo ego hladící, jsou ale nepodložené a bez zdroje, budu tedy vycházet z alespoň trochu historicky doložitelných faktů, které jsem čerpala především z "Kroniky rodu de Sarth" od Tomáše Donnera, který jako zdroj uvádí několik desítek dalších pramenů.

Rod Jindřicha pochází s největší pravděpodobností z Valonska v Belgii, neboť dobové prameny označují Jindřicha jako "Balona", kterýmžto názvem se v této době označovali právě Valoni. Přesné místo původu rodu není známo, ale indicie ukazují na okolí města Sart-lez-Spa, které se nachází asi 33 km vzdušnou čarou jihovýchodně od belgického Lutychu. Při svém pátrání jsem zjistila, že městečko vzniklo koncem jedenáctého století a bývalo centrem železářské výroby v Belgii, kde toto odvětví existovalo již v době dobytí Galie Římany. Protože se ale Jindřich velmi často podepisoval německy jako Hendrych Kaspar de Sarth, je možné, že cesta jeho rodu vedla přes Německo, kde možná vyrůstal, nebo se dokonce i narodil. Stejně, jako nemáme povědomost o místě jeho narození, neznáme ani datum, předpokládá se ale, že to bylo před rokem 1570.

Jindřich Kašpar přišel do Prahy v roce 1593 jako slévač do služeb císaře Rudolfa II. Dobové listiny jej označují jako "známého mistra ve slévačském umění", později pak jako "zkušeného zvláště ve výrobě litinové munice". Z císařského dvora brzy odešel na Podbrdsko a začal se věnovat vlastnímu železářskému podnikání. Jeho prvním podnikatelským počinem byl pronájem Karlovy huti v Králově Dvoře u Berouna, která byla založena již v roce 1346 Karlem IV. a ve které Jindřich Kašpar vybudoval ve své době nevídanou stavbu - první vysokou pec v českých zemích. Postavení této pece znamenalo v dějinách českého i středoevropského železářství novou epochu. Do té doby byla u nás známá jen přímá výroba železa, kdy pece zvané dýmačky ze sebe po zpracování rudy vydaly pouze železnou hroudu. Jindřich tu zavedl výrobu nepřímou, kdy pec měla větší objem, mohla zpracovat větší množství rudy a vyvinout tak větší teplotu. Díky tomu pec vydávala místo hroudy železa železo tekuté. 3000 let starý způsob zpracování železa tak byl nahrazen metodou novou a tato technologie byla natolik převratná a vyhovující potřebám tehdejšího železářství, že v dalším období nebylo potřeba žádných inovací. Díky vysokým pecím se u nás rozvinulo i slévárenství, o němž do doby před příchodem Jindřicha v dobových pramenech nenajdeme téměř žádné zmínky.

Do rekonstrukce hutě vložil Jindřich 566 kop a 15 grošů míšeňských. Pro vaši představu, za 10 kop jste si v té době mohli koupit 150 slepic, 7 telat, 50 sudů piva nebo jste měli na téměř 4 roky plat pro přední děvečku. Tato částka padla zejména na vybudování vysoké pece, měchy, buchar a potřeby k němu, kovadlinu, novou výheň či hřídele. Přítok měla huť z řeky Litavky a hlavní surovinu získávala ze železorudného dolu Krušná hora. Již v roce 1596 si v této huti objednal císařský zbrojmistr různé druhy litinových koulí v hodnotě 1699 kop grošů míšenských, neboť huť v Králově Dvoře byla v té době považována za jeden z nejlépe vedených železářských podniků v zemích českých. Jindřich Kašpar v peci vyráběl hlavně litinové zboží, mezi nímž vynikala třeba litinová koule o průměru 56,6 cm a váze 700 kg. Kromě koulí dodávaných do hradní zbrojnice vyráběl i odlitky a vodovodní roury. Z dobových zpráv se můžeme dozvědět, že si u něj kolem roku 1598 objednalo Nové město pražské litinové roury pro vodárnu.

Roku 1599 Jindřich požádal císaře Rudolfa II., aby královská komora jeho huť převzala, neboť její provoz byl velmi nákladný, a aby mu byly uhrazeny investiční náklady spojené s hutí. Dale pak žádal, aby mu byla pronajata některá z hutí v panství s nižšími náklady. Bylo mu vyhověno a ještě téhož roku Karlovu huť opustil. Pece v Králově Dvoře fungovaly v téměř nezměněné podobě až do poloviny 19. století, kdy prošly inovací. Tyto železárny jsou považovány za nejstarší evropské s nepřetržitým provozem.

Železárny v Králově Dvoře, r. 1929. Ten Zeppelin je tam jako bonus :).

O starých fotkách a tak...

Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.

První přijímání

Retušovaná prababička

To se vám takhle jednou zase hrabu v historii, protože Státní oblastní archiv Praha překvapil a zveřejnil nově zdigitalizované matriky, na které čekám už čtyři roky. Blaženě se rochním ve virtuálních listech papíru, libuju si, jak mi to jde, blížím se k vytouženému cíli, když v tom... Vysněné stránky, o kterých stoprocentně vím, že je na nich můj hledaný a veledůležitý zápis, tam nejsou! Prostě a jednoduše je někdo vyškubl, sežral, stopil, propil a vytočil tak budoucí generace lačné po hledání předků. Můj vytřeštěný pohled a třesoucí se ruka ukazující na neexistující stránky, to vše přímo vybízelo polovičáka prohodit "To nasere, co?".

To teda jo.

Retušovaný pradědeček podruhé

Můj pradědeček zemřel dávno před mým narozením a i přesto mezi námi za poslední roky vzniklo velice krásné, možná až nestandardní pouto. Od mého hrabání v pradědově rozkroku a vyrábění nové židle pro něj už uplynulo hodně vody. V mezičase jsem se vrhla na další hrabání, tentokrát v matrikách, ale protože jsem se na jednom velice důležitém místě zasekla a už se asi nikdy neodseknu a protože jsem si potřebovala uklidnit nervy (koho by nenaštvalo, že váš předek, který měl prokazatelně ženu a několik dětí, se nenarodil, neoženil a dokonce ani nezemřel), rozhodla jsem se pokračovat v utužování našeho vztahu a vzala jsem si na paškál další fotografii. Ta je tentokrát z období první světové války a pradědeček na ní stojí před lazaretem, kde si léčil své válečné zranění.

Tajemství

Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.

"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"

Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.

"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.

Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.

Dědeček a prase s modrou tužkou

Poslední měsíce jsem procházela pisatelskou i tvořící krizí (zní to lépe, než kdybych napsala, že jsem byla líná jako vandrákova veš v červenci), což se mi ale náramně hodilo, protože jsem se mohla s plnou vervou vrhnout do další etapy předkopátrání.

Tentokrát jsem si vzala na paškál rodové příjmení mého polovičáka, které jsem doposud zcela úmyslně zanedbávala, ačkoliv jsou téměř všechny matriky online přístupné. Jak říká můj drahý, k některým věcem zkrátka musíte dozrát, i když to někdy trvá roky (pravděpodobně se tím snaží omluvit ty podlahové lišty, o které jsme ve starém bytě v předsíni zakopávali pět let). Od pátrání v této linii mě odrazovalo nejen to, že jsem se musela ponořit do matrik psaných německy, ale také to, že se jedná o příjmení, které je v současné době jedno z nejrozšířenějších v zemi. Tyto dvě skutečnosti ale samy o sobě nejsou tak prudící jako to, že bych si všechny matriky k jejich studování musela stáhnout. A k tomu jsem se roky nemohla nakopnout, ačkoliv odrazový můstek k předkopátrání měl velice solidní základ.

No a jednoho letošního letního dne na mně ten můstek vypadl při úklidu skříňky s dokumenty. Vypracoval ho polovičákův dědeček ve svých 89 letech a jednalo se o základní rodokmen jejich rodu. Po přečtení věnování jsem pocítila, že nastal ten správný čas...

Věk a příčiny úmrtí v 19. století

Ačkoliv poslední geneaologický článek nevzbudil příliš ohlasů, nepatřím k těm, co utíkají z boje, páč jsem, jak mile napsala adaluter, buldok, co se zakousne, nepustí a ohlodá až na kost :). A navíc chápu, že tohle téma není pro každého, i tak tu mám předlouhé pokračování mé skromné statistiky. Tentokrát jsem zpracovala graf věku a příčin úmrtí plus dokončení z minula - komplexní graf úmrtnosti dětí od narození do jejich plnoletosti. A začneme tím posledním, ať nám to hezky naváže.

Úmrtnost dětí

V tomto koláči jsem se zaměřila na celkový počet dětí, které se dožily plnoletosti - ta v té době byla 24 let a z grafu můžete lehce vyčíst, že 40% narozených dětí se tohoto věku nedožilo. Opět jsem měla k dispozici data z období 1861 - 1897 a vycházela z počtu 4119 narozených.

Tento graf nemůže být stoprocentní, neboť jsem zpracovávala data dětí, které se narodily už před tímto obdobím, ale odchylka by neměla být výrazná, když budu opravdu hodně přehánět, max. desetinné číslo.

Úmrtí do 1 roku - 977 (23,72%)

Úmrtí do 3 let - 369 (8,96%)

Úmrtí 3-6 let - 121 (2,94%)

Úmrtí 6-15 let - 107 (2,60%)

Úmrtí 15-24 let - 80 (1,94%)

Přeživší - 2465 (59,84%)

Úmrtnost dětí v 19. století

To se tak jednou stalo, že jsem při svém předkopátrání narazila na zajímavé zaměstnání ve svém rodu. Vykonávala ho v druhé polovině 18. století má praprapraprapraprababička Dorota a kdo hádá, že byla porodní bábou, má pravdu. Čím více a déle jsem listovala matrikami a objevovala další a další zápisy narozených s "mojí" bábou, tím více jsem o ní a o její době chtěla zjistit. Dostala jsem naprosto šílený nápad, že bych mohla splácat nějakou statistiku. Narození, úmrtí, co mi přijde pod ruku. Jenže matriky v té době byly psány takovým stylem, na který nemá ani moje paní doktorka, jenom rozluštit zápisy, které jsem potřebovala do svého rodokmenu, mne stálo spoustu šedých buněk. A luštit jich tisíce? Na to mám ty svoje mozkové potvory moc ráda. A tak jsem se rozhodla, že tu statistiku udělám - stejná lokalita, stejné obce, jen se posunu dopředu do dalšího století, kde byly zápisy mnohem čitelnější. A až mi jednou otrne, třeba se k původnímu plánu taky dostanu.

A teď už ke statistice. Na paškál jsem si vzala matriku narozených z let 1861 - 1897 a matriku zemřelých z téhož období. Každá matrika obsahovala zápisy z pěti vesnic poblíž Rokycan, odkud pocházela jedna má rodová linie. Data jsem zpracovávala za pomoci velmi složitých přístrojů a procesů - propisky, papíru a čárkování. Troufám si tvrdit, že systém čárek je v dnešní přetechnizované době stále nepřekonaný! :)

A když bylo konečně dočárkováno, přeškrtáno a spočítáno, zabydlela jsem výsledky v grafech. Při jejich tvorbě jsem vycházela z čísla 4119, tedy z počtu všech narozených v tomto období a této lokalitě. Dnes vám představím první várku grafů, ve které jsem se zabývala narozenými dětmi - pohlavím a úmrtností v novorozeneckém, kojeneckém a batolecím věku. A jako bonus jsem zpracovala graf s nemanželskými dětmi a dvojčaty :).

Pohlaví narozených

Pohlaví ženské - 2113 (51,3%)

Pohlaví mužské - 2006 (48.7%)

Dědeček

Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mě, soukromě jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka náhodou nezmínila, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

Berní rula - generální rejstřík

Někdo nám říká pošuci nebo magoři, někdo si dělá kolečka prstem u hlavy a někdo neřekne nic, jen protočí panenky. My, tedy ti, kteří jsme objekty (ne)zájmu dotyčných, si ale říkáme genealogové :). A jako správný genealog momentálně vlastním něco, co jsem si minulý rok přála ke svým půlkulatinám - Generální rejstřík k berní rule. Toto přání mi však nebylo splněno, neboť můj polovičák řekl, že "V žádném případě, zase budeš zahrabaná v hromadě papírů a hlavu budeš mít přilepenou k noťasu". No tak ne, ať si! Koupím si jí sama, až zakopnu o přebytečné tisíce. O to větším překvapením bylo, když mi před Vánocemi můj drahý, nejspíše v návalu něhy, velkorysosti, radosti z nového bytu nebo Bůh ví, čeho všeho, řekl, ať si knihy objednám. Ani minutu jsem nelenila a protože už skvost vlastním, ráda bych vám knihu, tedy lépe řečeno knihy, představila.

Zrestaurováno pro babičku

A je to. Během posledního týdne, kdy jsem měla dovolenou, se mi podařilo doretušovat všech pět starých fotografií pro babi, které jsem vám, ještě ne zcela hotové, představovala minule. Finální výsledek se liší už jen tím, že jsem se snažila o "vymizení" milionů otravných teček, které se tam objevily jako následek velkého zvětšení. Nebylo na tom nic těžkého, jen to bylo tak... jednotvárné a mozek ubíjející. A protože mám obsah svojí hlavinky docela ráda, rozhodla jsem se zrelizovat většinu obrázků stylem poctivější rychloverze a opravdu dokonale jsem "odtečkovala", dle mého, jen ten nejhezčí obrázek...

...který nakonec nejspíš vůbec tím nejhezčím nebyl, nebo alespoň tak soudím podle toho, jak se nemohla babička vynadívat na obrázek tatínka, coby vojáka, před lazaretem. Což mi na jednu stranu přišlo poněkud nefér :) vzhledem k vynaloženému úsilí u ostatních obrázků, ovšem když si vezmu, že v originále má na fotografii hlava pradědečka asi jeden centimetr na výšku a po zvětšení a lehkém zvýraznění je velká centimetrů sedm, možná se ani babi nedivím.

Restaurování - portréty

Před pár měsíci jsem tu jásala, jak mám konečně hotový rodokmen pro maminku mého manžela. Inu, kecala jsem :). Když jsem totiž šokovaná z částky 2500 Káčé, kterou vybafl pán z fotoprodejny na můj dotaz, kolik si mám připravit na vytisknutí plakátu 2x1 metr (a já mu odvětila, že až příští měsíc, protože tenhle to fakt nepůjde) sedla ten večer rezignovaně k plzeňským on-line matrikám a už po bambilionkráté hledala nějaké vodítko, které by mě mohlo nasměrovat k otci manželovy maminky, který byl do té doby tajemný jako hrad v Karpatech. A ono tam bylo! Jako na servírovacím podnosu přímo u nosu, jen jsem tentokrát sáhla v nouzi úplně jinam, než jsem plánovala... Následkem toho se rodokmen rozšířil na 4x1 metr a já už ani neuvažuji o tom, že bych ho někdy nechala vytisknout. Spíše přemýšlím nad tím, že bych ho zpracovala do knihy, ale jen Bůh ví, kdy na to dojde.

A protože matriky předků mé krve ještě nejsou plně zdigitalizovány a já mám teď trochu času, konečně doháním resty v restaurování. Kaju se a stydím, babička ještě ty obrázky, o kterých jsem tu tvrdila, že je určitě bude mít na Vánoce (loňské...), nedostala, ale blížím se do zdárného konce. Rekonstrukce celých fotografií je opravdu náročná a trvá to velmi pomalu a tak jsem se rozhodla babi prozatím potěšit alespoň portréty jejích milých. Zatím se mi daří, hrubá fáze je hotová, jen mě ještě čeká zdlouhavé opravování miliónů černých a bílých teček, které na fotografiích níže nejsou tolik vidět, protože jsou patrné především na originálních velikostech.

Není to kdovíjaký zázrak, ale když vezmu v úvahu, že původní velikost hlav byla jeden centimetr a nyní je velikost fotografií A5, není to tak špatné. Šlo mi především o odstranění mechanického poškození a otisků prstů a špíny na fotografiích, aby obličeje na originálech dostaly jasnější a výraznější obrysy, aby byly podstatně větší a aby na ně babička nemusela tak brejlit :).

Před - po

Prababička Berta, 1914

Pradědeček Antonín, počátek první světové války

Genealogie po x-té

Není to tak dávno, co jsem tu psala, že si musím dát od genealogického pátrání pauzu, protože vidím matriční zápisy, kudy chodím a hrozí mi nucený pobyt v blázinci. Tak, moji milí, už tomu tak není, zásahem jakési vyšší moci jsem postoupila do dalšího levelu a já se můžu hrabat v matrikách jak se mi zlíbí a vůbec nic to se mnou nedělá. Tedy samozřejmě kromě toho "ejchuchů", když najdu dlouho hledaný nebo nečekaný zápis. Taky jsem získala jakýsi bonus (to asi za ten vyšší level :)), že se mi o hledání v matrikách zdá jenom občas (a ne pořád) a dokonce mne to i navádí, na kterou stránku jít a kde daný zápis najít. Malinkatý problém je v tom, že si to ráno jaksi nepamatuji a tak je mi to platné asi jako hadovi noha.

Taky jsem tu psala, že tvořím rodokmen pro maminku mého manžela, měla ho dostat začátkem března k narozeninám. Mno, nedostala, a to díky výše zmíněným indispozicím. Kromě toho jsem tvorbu nechtěla odfláknout, takové pátrání je věc nesmírně časově náročná, na části jejího rodokmenu z matčiny strany jsem strávila stovky, možná tisíc hodin. No, a mám hotovo! A i když mi občas při hledání opravdu hrabalo, nebyla nouze o legrační situace...

Třeba můj drahý, když se mě zeptal "Tak co, maminko, už jsi našla všechny mrtvolky?" To si asi žehlil tu hlášku o tom, že si stejně myslí, že si ta jména vymýšlím a patlám to tam, jak se mi zlíbí. No věřili by jste tomu? To se mu vážně nepovedlo a dostal taky parádní šťouchanec, protože si vůbec nedovede představit, co za piplačku takové hledání někdy je.

Léta páně 1601...

Mé předkopátrání před Vánocemi nabralo zcela nečekaný směr plný dech beroucího vzrušení a stalo se tak napínavějším, než ty nejlepší detektivky na světě. A věřte, že když to řekne někdo, kdo je blázen do Agathy Christie a vůbec celkově do tohoto žánru, pak opravdu nekecá :).

Ještě teď všechny události pomalu vstřebávám a stále nemůžu věřit, že se tohle stalo právě mně. V mých pátracích začátcích před zhruba šesti lety jsem si zaregistrovala všechna příjmení, u kterých jsem měla z vyprávění mé babičky jistotu, že se nachází v našem rodokmenu, na portálu s databází příjmení a čekala, zda se ozve někdo, kdo pátrá po stejných předcích. Téměř v začátcích se mi ozval Joe z Chicaga - už jsem tu o něm kdysi krátce psala, takže nyní trochu obšírněji. Tento válečný veterán je potomkem Čechů, kteří v druhé polovině 19. století z vlasti houfně utíkali právě do Ameriky, převážně za vidinou lepších životních podmínek. Emigrace byla tenkrát tak masová, že počátkem dvacátého století bylo Chicago třetím městem s největší populací Čechů na světě, na prvních dvou místech se umístila Praha a na druhém Vídeň. Joe mi na základě mých zaslaných indicií zcela nezištně poslal poštou ohromnou obálku s poznatky, které získal, když si nechával zpracovávat rodokmen přes jakousi společnost v ČR. Tenkrát jsem si o digitalizaci matrik mohla nechat jenom zdát a jet do archivu pro mne bylo naprosto nemožné a tak jsem měla alespoň nějaký základ, se kterým jsem mohla začít pracovat. Nicméně důkaz, že máme nějakého společného předka, jsem z jeho obsáhlých informací nezískala, vše bylo tak pomotané, polovina lidí v naší společné vesnici nosila stejné příjmení a moje mozkovna dostávala pěkně zabrat. Pěkně jsem mu tedy poděkovala a slíbila, že jakmile se dozvím něco nového, určitě se ozvu.

Roky se nic nedělo a já mezitím hledala sama v nyní již mnohem dostupnějších on-line matrikách a čmárala si do svých sešitů a archů, lepila, škrtala a přepisovala. Až zničehonic, kdy už jsem skoro dávno zapomněla, že jsem někde zaregistrovaná, se mi ozvala paní, že to vypadá, že bychom mohly nalézt společného předka. Poslala jsem tedy, co vím já a následně mi přišel e-mail "Tak je to jasný" :).

Barboro, co mi to děláš?!

Poslední týden byl plný zvratů. Bylo krušně a rušně a tak jsem si šla uklidnit nervy pátráním v digitalizovaných matrikách - na píchání špendlíků, které obvykle pomáhá, totiž už byla tma, takže prstíkům nebezpečno :).

Tentokrát jsem se asi po milionté soustředila na mého prapraděda Matěje, o kterém jsem se od své babičky, jeho vnučky, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Tak například vím, že oficiálně byl zaměstnán jako horník, jako "vedlejšák" si ale přibral funkci anarchisty a buřiče, díky čemuž vůbec neměl lehké žití. Jeho žena Veronika, podle babičky neskutečně trpělivá žena, to neměla o moc lehčí, neboť díky manželově "bokovce" (a neschopnosti ukrýt důkladně anarchistické letáky před šťárami v jejich momentálním obydlí) musela snášet každoroční nucené stěhování s místa na místo.

No a tenhle Matěj byl v mém rodokmenu dlouho poloprázdné políčko ohraničené dalšími prázdnými políčky, protože jsem ho podle údajů od babičky prostě nikde nemohla v matrice najít. Sen se ale stal skutečností a po milionté první jsem svého prapraděda našla. Babička se sice sekla o dva roky :), ale... aspoň že místo věděla.

Pradědečkův rozkrok

Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.

Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.

Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

(Pra)prababička a jak šel čas...

Když minulý týden babička zaštrachala ve staré krabici a řekla "Janinko, tyhle fotky mých rodičů a babičky jsou to nejcennější, co mám", chytlo mě to za srdce, stejně jako pohled na ony obrázky. To už ostatně někteří víte odsud. Dnes jsem stihla upravit další fotografie, které zobrazují, až na jednu výjimku, mou prababičku Bertu.

Tou výjimkou je pravděpodobně jediná zachovaná fotografie mojí praprababičky Veroniky, narozené roku 1864.

Foceno v období mezi první a druhou světovou válkou, přesný rok nemohu určit.

Cesta do roku 1912

Abych vás uvedla do obrazu - moje babička je tajnůstkářka a některé záležitosti, které mě zajímají a které potřebuji k tvoření rodokmenu, se z ní musí dolovat stejně těžce, jako zbytek zubní pasty z tuby. Ale! Dnes bylo všechno jinak, asi erupce na Slunci či magnetické bouře způsobily, že mi babička přivodila extrémní rozrušení, třes rukou, nohou i hlasu. Ještě teď, když píšu článek, mi srdce bije v tempu závodním. Při dnešní návštěvě totiž babi přinesla nejen svůj oddací list, který jsem potřebovala k dalšímu pátrání (a který mi byl mimochodem celkem na houby, protože hledat v matrice člověka, když víte místo narození Prahu a ještě k tomu bez městské části, je stejně těžké, jako najít zapadlý korálek v našich parketách), se mi do rukou dostaly další zajímavé dokumenty a hlavně... krabice. Stará krabice s poklady, o kterých jsem neměla doposud ani tušení... Ty fotografie byly tak nádherné, krásně voněly a mně se sevřelo u srdce a bylo mi do pláče. Asi teď vypadám ve vašich očích jako naprostý idiot, ale můj emoční stav nejspíš pochopí jen sběratelé, hledači pokladů nebo stejně genealogicky postižení, jako jsem já :)

Máte-li rádi staré fotografie, udělejte si výlet do minulosti stejně, jako jsem to udělala dnes já. Představuji vám své poklady největší (tedy hned po mých dětech :)). Ostatně, i má babička tiše zašeptala, že fotografie rodičů jsou to nejcennější, co má...

Můj pradědeček Antonín, rok 1912