O starých fotkách a tak...


Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.
První přijímání


2
Církevní sňatek
Muž je hoch z prvního obrázku, později spáchal sebevraždu


3.
Schůzka


4.
Společné válečné foto

42 komentářů:

  1. Ty první dvě mě děsí, když vím ten konec...V kolika letech umřel..?

    OdpovědětVymazat
  2. Syn se zabývá také genealogií, ale hlavně našeho rodu a z  manželčiny strany- Zabývá se heraldikou, krásně maluje. Máme si o čem povídat. Říví mi, kdybys místo blogování psala dějiny rodiny, pokud si to pamatuješ, co ti kdo vyprávěl. Tak mu říkám, že stačí projít můj blog od r. 2008, kde vlastně všechny dvojice popisuji. Stejně bych víc nenapsala. Jsou určitá tabu, o kterých člověk mluví jen v úzkém kruhu rodiny. Je hezké, že dáváš staré fotky, možná bych mohla dodatečně doplnit ty moje články, protože jsem je psala ještě na Novinkách a byly mi převedeny většinou bez fotek, bez obrázků.

    OdpovědětVymazat
  3. Tedy Janinko, opět jsi překvapila. Tohle bych do tebe neřekla...

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: Já bych ráda napsala roky, ale přesná data neznám, já ani nevím, kdo na těch fotkách je, jen vím, že to byli členové rodiny... Datum vím jen u té první, konec roku 1946, ta druhá bude tak o patnáct let starší (odvozuji podle sňatku) a ty poslední dvě jsou z válečného období, taky nevím kdy.

    OdpovědětVymazat
  5. [2]: Růženko, pamatuji si, jak jsi o svém synovi kdysi psala, že se tím zabývá. Genealogie je takový typ "postižení", ale v tom dobrém, někdy vidíme věci jinak, než je vidí ostatní .

    OdpovědětVymazat
  6. [3]: Občas mi to říkají i v práci, že jsem samé překvapení . Děkuji!

    OdpovědětVymazat
  7. Staré fotografie jsou úžasné.

    OdpovědětVymazat
  8. Už přesně vím, jak se a odkud datuje vznik typicky české libůstky...ponožky do sandálů

    OdpovědětVymazat
  9. Tohle není koníček, ale kůň! Já mám problém mapovat naši současnost, takže všechny, kteří hledají i v minulosti rodin, moc obdivuji. Jen tak dále!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Já moc starých fotek nemám, i když nějaké jsem teď  u maminy při hledání jí někam založených dvaceti tisíc které měla na živobytí a které nevěděla kam dala i našla. jen je problém, že z nich znám jen pár členů rodiny a už není nikdo kdo by mi řekl kdo to na nich je.

    OdpovědětVymazat
  11. Jani, miluju staré fotky a některé už jsem také převedla do digitální podoby. Jsem št'astná, že jsem zachránila nejen fotky, ale i další dokumenty, které moje sestra po maminčině smrti, kdy jsme vyklízely byt, hodila na hromadu k vyhození. Pro mojí sestru mělo hodnotu jen něco, co se dalo zpeněžit, či používat. Ostatní bez milosti vyhazovala. Trvalo mi dlouho, než jsem sebrala odvahu a pustila se do prohlídky. Tekly mi slzy nad dopisy, které před více než sedmdesáti lety psal táta mamince a opatruju víc než 100 let staré fotky mých babiček.

    OdpovědětVymazat
  12. [8]: Děkuji ti . Ale jinak tě zklamu, tahle fotka vznikla tak 500 kilometrů výše od našich hranic . U dětí se to ale tak nebralo, viděla jsem i americké staré fotky, tam ponožky v sandálech měla dítka taky .

    OdpovědětVymazat
  13. [9]: Děkuji ti , máš pravdu, je to kůň, protože já když do něčeho jdu, tak naplno. A to je problém, protože mám projektů víc a dělat víc takových koní je někdy fakt sranda .

    OdpovědětVymazat
  14. [10]: Tyhle fotky mám od polské babičky, ta mi taky většinou řekla, že tohle je někdo z rodiny a tohle taky, takže i když babička žije, moc toho taky nevím.

    OdpovědětVymazat
  15. [11]: Pamatuji si, jak jsi psala o své sestře a o zřeknutí se dědictví, takže mě vlastně vůbec její chování nepřekvapuje .

    OdpovědětVymazat
  16. [15]: Něco málo jo, ale všechno ne. Ale je možné, že si nakonec ani ten důchod, který v té sumě měl být ani nepřevzala. To se uvidí až mi teď vrátí ty nepřevzaté důchody. Což byla taky anabáze se tam dovolat. Teď jsem zvědavá jak jim to bude dlouho trvat.

    OdpovědětVymazat
  17. Jako malá holka jsem si hrozně ráda prohlížela u babičky staré fotky, bohužel se nedochovaly, škoda.

    OdpovědětVymazat
  18. [16]: Je to krása, občas dojetí a hlavně štěstí, že jsem to zachránila.

    OdpovědětVymazat
  19. To musí být zajímavá práce, my jsme byli na praxi v muzeu, kde jsme taky prohlíželi staré fotky a moc mě to bavilo, hlavně pokud je k tomu ještě nějaký příběh nebo je to z místa, které znám

    OdpovědětVymazat
  20. [18]: Na mě nepůsobí ani tak děsivě, jako strašně smutně, nešťastně. Asi si to nesl sebou až do své smrti...

    OdpovědětVymazat
  21. [17]: Držím pěsti, ať to dobře dopadne...

    OdpovědětVymazat
  22. Já bohužel skoro žádné staré fotografie nemám..Když jsem jela sem za hlubokého komunismu, vézt fotky znamenalo strávit na celnici při eventuální kontrole značně času. Když jsem se stěhovala, musela jsem popisovat úplně všechno, i kolik kapesníků vyvážím.. Pak umřel tatínek a chytrá osoba která s ním v té době bydlela, všechny fotky vyhodila.. prý na co jsem je chtěla (??)

    OdpovědětVymazat
  23. [24]: To mě moc mrzí, úplně si dovedu představit, jaký je to pocit přijít o kus rodinné historie .

    OdpovědětVymazat
  24. [20]: No, ona to není tak práce, jako koníček. Nebo spíš kůň .

    OdpovědětVymazat
  25. Taky ráda prohlížím staré fotky, loni jsem naskenovala fotky prapředků a udělala z nich pro mamku fotoknihu. Měla velikou radost

    OdpovědětVymazat
  26. Genealogie mi přijde strašně zajímavá!

    OdpovědětVymazat
  27. [27]: To musel být opravdu krásný dárek, pamatuji si, jak jsem babičce zrestaurovala a zvětšila centimetrové obličeje na fotkách do fotek A4, byla šťastná a měla slzy na krajíčku, prý takhle rodiče od jejich smrti neviděla .

    OdpovědětVymazat
  28. Taky miluji staré fotografie, brzy je budu přidávt na blog

    OdpovědětVymazat
  29. [31]: Jů, tak na to se těším!

    OdpovědětVymazat
  30. Pravda je, že listování a procházení starých fotek má své kouzlo - než mamka zemřela, skenovala jsem její a dědovo staré fotky s úmyslem udělat babi k sedmdesátinám fotoknihu s obrázky z jejího mládí, jejích dětí a pak i vnoučat (nás) a pravnoučat, která se také celkem množí... no, situace dopadla úplně jinak - děda se toho nedožil, mamka v červnu zemřela a babička místo, aby projevila smutek, tak nám týden po mamčině smrti skoro nařídila účast na oslavě... nevím... když mi umře dítě, byť v padesáti letech... měla bych po týdnu sílu na plánování oslavy? Výsledek? do dnes s námi nikdo nemluví... mno... ale fotky zůstávají a já některé staré lepím dcerce do deníčku na památku - tedy  ty veselejší, ze kterých nejde strach :)

    OdpovědětVymazat
  31. [33]: Tohle tvoje povídání je strašně smutný, rodinné vztahy jsou velice křehké, stačí maličké ťuknutí, u kterého člověk, většinou jájáček, nedomyslí důsledky a doposud vše fungující je s prominutím v hajzlu.

    OdpovědětVymazat
  32. [34]: někdy je to vážně... na hlavu a k pláči - člověka to skoro nabádá napsat knihu, jenže podobné zážitky má podle mě každý... holt to je, jak to je - važme si toho dobrého a z toho špatného se poučme :) jéé - ty jsi poklad prostě!

    OdpovědětVymazat
  33. [35]: Přesně, ono když to tak slyší člověk ze všech stran, říká si, že vlastně může být ještě hůř...

    OdpovědětVymazat
  34. Staré fotky miluju, i když už mnohdy nevím, kdo tam je. A slibuju si, že popíšu ty,  o kterých vím, kdo tam je. Jenže než se k tomu dokopu, zapomenu nejspíš i ten zbytek...

    OdpovědětVymazat
  35. [37]: Taky se mi moc líbí staré svatební fotky. Tedy pokud zrovna nějakou nerestauruju (jako právě teď) a nesejří mě .

    OdpovědětVymazat
  36. Fotku v kraťasech asi z 5 nebo 6 let mám také, další byla pak až maturitní .

    OdpovědětVymazat
  37. Týjo, zrovna nedávno jsem se o tohle téma začala zajímat. Možná by nebyl špatný článek s tvými zkušenostmi;)

    OdpovědětVymazat
  38. [40]: No, ony asi žádné moc nejsou, spíš to byl pokus - omyl .

    OdpovědětVymazat
  39. [39]: Taky se mi v albu potuluje pár fotek v kraťasech .

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).