Novodobá (očko)válka


Rozmohl se nám v té naší krásné české zemi takový nešvar. Najednou se tu během roku a půl, z ničeho nic, vyrojila spousta odborníků z oboru epidemiologie, imunologie, virologie, mikrobiologie a dalších x gií, jejichž název ani neumím vyslovit. No a ti odborníci mají, dle mého naprosto bezvýznamného názoru, nezanedbatelný problém - oni ten obor nevystudovali. A kdyby jen to, oni dokonce ani nepřečetli jedinou odbornou práci či publikaci věnující se onomu oboru a své znalosti nabyli v drtivé většině při čtení ezo a konspiračních portálů, které úmyslně a cíleně šíří hoaxy, a příspěvků na FB, které začínají slovy "Rychle sdílejte, než to smažou!!!!!". A čím více vykřičníků, tím lépe. Vlastně, ono těch problémů je trochu víc. Třeba že jsou ti odborníci neskutečně negativní. Nepřátelští. Neschopní tolerovat jiný názor. Agresivní. Zlí. Odsuzující. Sprostí. A nejzajímavější na tom všem je, že mají v drtivé většině jednoho společného činitele - nejsou očkovaní. Nebylo by ale korektní házet je všechny do jednoho pytle, lidé s tímto chováním se najdou i mezi očkovanými, z vlastních zkušeností odhaduji poměr hulvátů mezi oběma tábory na 95% neočkovaných ku 5% očkovaných. Tedy, očkovaní je v tomto případě velice slušné slovo, v kruzích oné většiny výše zmiňovaných odborníků se o nich totiž mluví převážně jako o ovčanstvu se staženými ocasy, vygumovaných a nemyslících hlupácích, tupých ovcích na vodítku, které se podvolily genetickým pokusům, očipovaných králících, zmagnetizovaných 5G vysílačích šířících negativní vibrace, v jejichž přítomnosti padají neočkovaní jako mouchy, sobeckých bezmozcích, přiblbých otrocích s vymytými mozky, které jejich otrokáři plánují usmrtit, případně tečkařích, kteří zemřou do jednoho roku od podání vakcíny. Myslím si o sobě, že jsem velice tolerantní tvor, který vždy razil zlatou střední cestu a to platí i v případě covidu - nepřeháním, ale ani nepodceňuji. Ovšem to, co jsou schopni vypustit a šířit oni odborníci o lidech, kteří se rozhodli pro očkování, nad tím zůstává rozum stát. Opravdu se za ně stydím, protože tolik nenávisti a zloby pohromadě se jen tak nevidí. Copak vážně nejde vyjádřit nesouhlas slušně, bez nadávek a v případě cizího člověka i bez tykání? Sama mám nějaký názor, ale dokážu si v klidu vyslechnout jiný, dokonce se nebojím argumentovat, ale s respektem, v mezích slušnosti, tolerance a bez nuceného přesvědčování o "mé pravdě". Jsem naivní, když totéž očekávám od ostatních?

Jarní realita bijící do očí. Podle odborníků smyšlená, jak jinak. Přece chřipečka, že jo.


Dort k osmnáctinám


Málokdy se mi stane, že se přes směsku lehkého sarkasmu, ironie, cynismu, černého a extra suchého humoru, jež se u mě projevila až ve zralejším věku, prodere z mého oka nějaká slza. Podle okolí jsem stvoření, které umí naslouchat, je empatické, vstřícné a hodné. Ovšem i to okolí muselo uznat, že důsledky životních okolností se na mém smýšlení projevily více, než výrazně, a tak se stalo, že jsem se z tlačítka "nechá si srát na hlavu" přepnula do současné podoby realisticky, možná někdy až příliš syrově uvažujícího člověka. Jenže i taková nátura má někdy slabou chvilku a zamlží se jí oči. Třeba když se z toho malého nedomrlého topícího se uzlíčku stalo osmnáctileté stvoření, kterému při obejmutí koukám kamsi do ohryzku. 

A protože se u nás žádné narozeniny neobejdou bez dortu, i kdyby měl být sebeprťavější nebo v nouzi kupovaný, a protože to byly osmnáctiny, vymyslela jsem si dort de luxe. Bohužel, i letos jsem trochu pozapomněla, že představy a finální verze jsou často stejně odlišné, jako den a noc. I přes důkladnou přípravu (rozuměj - vize kombinace zlata a čokolády a pár inspirativních rychloobrázků z internetu) jsem se zasekla u konečné fáze - zdobení. Proto jsem poprosila o pomoc manžela, který se toho, jako správný gentleman (to zoufalství a čirá hrůza v mých očích s tím určitě nemělo nic společného), zhostil se svým uměleckým citem na výbornou. Ten balvan, co mi spadl ze srdce, ten museli slyšet až v přízemí! 

Teď už v klidu a s tlakem v normě vám tedy mohu představit kalorickou čokobombu, která totálně nabořila můj zdravý jídelníček - lehoučký, nadýchaný, ořechový piškot šlehačkovo-čokoládovo-ledovokaštanovým krémem promazaný, banány proložený, sametovou šlehačkovo-čokoládovou polevou přelitý, čokoládovými bonbony ozdobený, zlatými čokonugetkami a hoblinami zasypaný... 
 

Můj školní deníčku...


...po třicátéprvní. Asi.

Rubriku "Můj školní deníčku" jsem založila při příležitosti slavnostního nástupu Matýska do první třídy. Po prvotních rodičovských trablích s prvňáčkem jsem rubriku občas probudila z kómatu menším zoufalým výkřikem a už to vypadalo, že usne věčným spánkem docela, když nám osud (nebo netopejr, chcete-li) přivál do cesty covid. Vše, co následovalo, bylo v té době nové a obzvláště v oblasti školství jsme toho zažili víc, než bych si přála. A když se tak na to všechno zpětně ohlížím, byly to zážitky pestré a vesměs neveselé a k uzoufání.

Hned v září byla na Míšu a celou jeho třídu v den jeho narozenin uvalena karanténa, díky níž nemohl na svatbu a my s manželem jsme přišli i o role svědků. Bylo to bolavé a bolest nám příliš nezmírnil ani karanténní dort Krteček, kterým jsme narozeniny oslavili. 

Řešila jsem covidovou otázku, nepodepsala nařízení školy o doložení bezinfekčnosti a vztekala se nad tím, že jako rodič jsem rukojmí dvou ministerstev, kdy levá ruka neví, co dělá ta pravá. Někdy to skoro vypadalo, že ta ruka byla jenom jedna. Bez prstů. A levá. 

Nevěřícně jsem poslouchala Matýskovo vyprávění, ve kterém líčil, jak ho paní učitelka po dvou kýchnutích důrazně upozornila, že ještě jednou, a zavře ho do izolační místnosti.

Nechápavě jsem zírala na Matějův rozvrh, který aspiroval na titul Blbcem snadno a rychle.

Posteskla jsem si nad strastmi pracující ženy, která díky zavřeným školám nuceně trávila svůj volný čas u sporáku.

V lehkém znechucení jsem líčila školní rok, který se nesl ve znamení pitev - pitvy pstruha, šneka a potkana se, díky Bohu, konaly ve škole, ale ani během distanční výuky se nesmělo zahálet a ta tak byla okořeněná distanční pitvou žížaly a včely. V domácím prostředí a na mém kuchyňském prkénku na maso.

Vcelku sprostě jsem si ulevila nad prosbou paní učitelky, která, servaná jak angrešt díky jedné až dvěma vyučovacím hodinám denně, si i přes svou vytíženost našla spolu s ostatními pedagogy čas na to, aby upekla perníčky pro zaměstnance nemocnice. A neváhala o to samé žádat rodiče. 

Smutně jsem se pozastavila nad zákeřnostmi, které si žáčci v Google učebně navzájem mezi sebou mohli provádět. A zběhlá v tom byla i paní učitelka

Občas ale i v tom ponurém distančním režimu vysvitlo slunce...

Spolu s ostatními rodiči středoškoláka jsem absolvovala jako první v republice třídní schůzky online

Stala se ze mě úspěšná pěstitelka plísní.

Do naší domácnosti se díky dealerovi z řad učitelů dostala žížala jménem Bořek. Během čtyř měsíců jsem z pěticentimetrového drobečka vypiplala obřího hada, kterého jsme, za velké slávy, vypustili do jablonecké divočiny.

Od srdce jsem se zasmála, když prvorozený v Google dokumentech doplňoval diktát, v němž byla tak trochu pozapomenutá automatická korekce chyb. 

No a když už jsme se z toho zmaru tak nějak vzpamatovali, po naší vesnici včera začala kolovat zaručená zpráva z tajných zákoutí parlamentu, že když bude přibývat nad tisíc případů denně, zase se zavřou školy. Jsem v pokušení otevřít si to víno hned. Na druhou stranu, přežili jsme už horší časy a to hlavně díky humoru (a vínu). Obzvláště naši potomci v tomto oboru excelují a nenápadně ho trousí, kudy projdou. A já jim za to z celého srdce děkuju :).

Goodbye, komín... aneb odstřel Brandlu


A ještě jednou - Brandlu. Včera v médiích totiž proběhla informace o jakémsi odstřelu "Jablonecké Eiffelovky", a já ji s čistým svědomím vyvracím, neboť za celou dobu, co komín stojí, mu nikdo nikdy neřekl jinak, než Brandl. Třeba se pohybuji ve špatných společenských kruzích, přece jen, název komín není tak nóbl jako Eiffelovka, no ne? Ale dost žabomyších válek, zpátky k tématu...

Komín byl v provozu v letech 1986-2016 a pro jeho další využití se nenašlo uplatnění, neboť jen údržba stála ročně statisíce. V žebříčku nejvyšších budov (nad 150 m) se v celorepublikovém měřítku se svými 161 metry krčí na 51. místě, v Libereckém kraji jde ale o druhou nejvyšší stavbu. Malou zajímavostí je, že výška komína se z různých zdrojů liší, někdy se uvádí 162, 163 nebo 165 metrů. Poslední údaj by však mohl být nejpravděpodobnějším, protože se jedná o údaj nejnovější - pořízený před plánovanou demolicí komína. 

Stylové rozloučení s komínem proběhlo již začátkem srpna, my ho prošvihli a šli se rozloučit komorněji o den později.

Komínová svatozář

Šnečkovrah podruhé


V jednom městě žil jeden chlapec. Pravda, o tom, jestli je to město, se stále vedou spory, někdo ho označuje za ghetto, někdo za nočník Evropy a někdo zase za vesnici, jejíž domorodí obyvatelé chovají jaky a živí se mraženým tulením masem. Ale tahle informace vlastně nemá v příběhu žádnou důležitou roli, tak raději popojedeme - ten chlapec jednou mamince povídá, že potřebuje do tří dnů sehnat šneka na pitvu, jinak dostane pětku. Maminka, která ještě nedostala z hlavy pitvy předchozí a ve které to všechno vřelo vztekem, znechucením a bezmocí, i přes to synkovi poradila, že když půjde do školy o půl hodiny dřív, po jedné straně chodníku, u obrubníku, najde hotový šnečí lán. Pamatovala si to z dob, kdy v tu dobu chodila s druhorozeným do školky a tu drobotinu s ulitou uklízela z chodníku do trávy. I vydal se hoch na šnečí lov s láskyplnou maminčinou poznámkou, že jestli žádného šneka nenajde, za pětku se na něj ani trochu zlobit nebude, protože pětka od úchyla se prostě nepočítá.

"Máš?"

"Mám. Vlastně nemám. Teda měl jsem. Ale kámoš přinesl obří šneky zahradní, tak jsem toho svýho zase pustil..."

Mamince spadl maličký kamínek ze srdce, protože šnekovražda cizího šneka je přece jen o maličké šnečí tykadlo přijatelnější, než vražda šneka místního. Obzvláště ví-li, že i ona má ve svém rejstříku jednu takovou šnečkovraždu, nebo spíše spoluúčast na vraždě, zapsanou. A je jedno, že byla neúmyslná.

Dort k výročí


Letos moc příležitostí (a přiznám se bez okolků, ani chuti) k patlání dortů nebylo, protože i do tohoto roku jsme, já a mí tři chlapi, stejně, jako v roce minulém, úspěšně vstoupili pravou nohou do hromady sraček. Snad mi, moji milí čtenáři, prominete ten jadrný výraz, ale žádný jiný, který by situaci lépe vystihoval, neznám. Že máme v rodině letitého záškodníka vědí jen ti z vás s výjimečnou pamětí, stačí, když zmíním jeho akci "Sektářský tábor, kde zneužívají děti pomocí hypnózy". A kdo si nepamatuje nebo mě ještě tak dlouho nezná, nevadí, rozhodně jste si ušetřili oživení velice nechutného zážitku táhnoucího se roky. Když už jsme si mysleli, že jsme záškodníkovi dostatečně nastavili mantinely tak, aby již nemohl škodit, nemohli jsme se asi víc mýlit. Po zjištění, že na nás už jeho vydírání a psychické útoky neplatí, změnil taktiku a začal za srdceryvného fňukání rozsévat semínka pomluv a lží okolo nás daleko intenzivněji, než tomu bylo doposud. A dělá to geniálně! Jeho andělská bezbranná tvář v kombinaci s důstojným věkem jsou skvělými nástroji k dosáhnutí vytyčeného cíle, a tak se mu podařilo něco, o čem jsem si myslela, že se nikdy nestane. Rozeštval to, co ještě drželo pohromadě, takovým způsobem, že brzy zřejmě nezůstane nikdo, kdo by si o nás třeba jen opřel kolo. Mrzí mě, že někteří členové rodiny jsou tak lehko zmanipulovatelní a stačí jim k tomu jen výtečná herecká schopnost záškodníka, který ví co, kde a jak říct, aby je dostal přesně tam, kam chce. Mrzí mě, že když slyší od někoho A, nechtějí slyšet B. A já se po těch letech marného boje rozhodla, že to B už nikomu vysvětlovat nebudu. Stejně, jako nebudu bojovat o přízeň někoho, pro něhož je jednodušší a pohodlnější jít s davem, než použít zdravý rozum a zachovat si nestrannost a nadhled. Ale proč to vlastně všechno píšu, když měl být článek o dortu... Jo, už vím! Naše výročí! Myšlenky se mi rozutíkaly a já se rozvášnila, a to jsem jen chtěla napsat, jak jsem vděčná za to, že nás ještě nic nerozdělilo, byť je to možná právě to, co by záškodník chtěl. Aby zase mohl něco řešit. Být v důchodu a bez koníčků je totiž nuda, víte? :)

Ale my se nedáme, zatím jsme přežili a když už ne, díky dlouholetému stresu, ve zdraví, tak alespoň se zdravým rozumem. A to už stojí za oslavu! :) 

Mininaháček z nadýchaného piškotu lehoučkým šlehačkovo-pudingovým vanilkovým krémem promazaný, borůvkami a jahodami proložený, ovocem zasypaný a Perníčkem a Zuzkou z filmu Shrek ozdobený. Proč jsem si vybrala zrovna je vám nepovím, protože to nevím, možná proto, že mají mé sympatie, neb k nim osud nebyl nejpříznivější. Tedy, on k nim byl přímo krutý - Zuzku sežral na Štědrý den Santa Claus a Perníček při výslechu u lorda Farquaada přišel o nohy. Když to tak po sobě čtu, máme se, oproti nim, vlastně docela báječně :).

Při přenosu na dort Zuzce upadla hlava, Perníčkovi se zvrátila vzad a také podle toho vypadají.
 Osud zkrátka nepřelstíš.

Tetin bobr


Polskou tetu Krystynu mám moc ráda, na nic si nehraje a její úžasný humor sušší než suchej únor je pro mě hotovým balzámem na duši. Stejně tak ráda mám i hovory s ní, při tom posledním jsem se třeba dozvěděla, že má u svého rybníčku komáry o velikosti koně. Když jsem se přestala smát, přebila tuhle perlu informací, že se do jejího bahýnka, jak láskyplně říká svému pidirybníčku, kilometry vzdálenému od nejbližší vodní plochy, nastěhoval bobr. 

Teta má radost, protože bobr kácí klestí a menší stromy kolem a dělá tak práci, kterou roky odkládala, za ní. Říká bobrovi zlatíčko a broučku a já jí to štěstí nebudu kazit. Nebudu jí říkat, že bobři nejsou samotáři, žijí v malých koloniích a že tak může brzy očekávat další bobří návštěvníky. Také se nezmíním o tom, že jejich stavby vyčnívají dva metry nad hladinu a do šířky jsou skoro stejně tak velké, jako její zablácený kačák. A nebudu jí říkat ani to, že dokáží pokácet strom o průměru jednoho metru, takže její jablůňky a višeň u rybníka to mají spočítané. 

Jsem moc ráda, že je teta šťastná a těším se na další hovor s tou bodrou vesnickou ženou. Tak nějak tuším, že budeme probírat slovíčka ze slovníku polských vulgarit a "cholerami jasnymi", "chuji" a "zkurwysyny" se to v hovoru bude jen hemžit :).

Nahotinka aneb Školníkohovory 2.


"Mamííí, náš pan školník má v kabinetu nahatou paní!"

"???"

"Na plakátu, stojí vedle auta. A tam dole má zapíchnutej hřebík!"

Chloupky na zádech mi vstaly hrůzou při vzpomínce na vyprávění mojí maminky, co všechno se dalo na pánských i dámských skříňkách ve fabrice najít. 

"A jak to víš?"

"Mně spadnul štětec dovnitř umyvadla, tak mě paní učitelka poslala za školníkem, aby mi ho pomohl vytáhnout. Tak jsem se ho zeptal, co to na tý zdi jako je. A von mi řek, že ta paní je strašnej chudák, protože musela prodat všechno svoje oblečení, aby si mohla koupit to auto..." 

Bořek je volný!


Pokud jsem si naivně myslela, že když panu učiteli biologie pan ředitel (zřejmě na popud nějaké outlocitné maminky) dealování mrtvých či živých hmyzáků žákům pod rouškou tmy u školy zakázal a že budeme mít od pitvání klid, víc jsem se mýlit nemohla. Pravda, malá úleva tu trochu je, neb se prvorozený vrací do školy a pitvat tak bude tam a ne doma na prkénku, na kterém krájím maso :). Nicméně jako další oběť pitvy si pan učitel vyhlédl hlemýždě, kterého si musí žáci vlastnoručně "ulovit". Dopředu jsem nahlásila, že s touto akcí nechci mít vůbec nic společného a ani o ní nechci vědět detaily, protože mi bohatě stačí, když si venku při pohledu na žížalu vzpomenu na Bořka. Toho jsme konečně během jednoho slunečného dne spolu s obsahem jeho dočasného domečku přestěhovali s velkou slávou ven. 

Jako by cítil, že se něco děje a místo toho, aby, jak mu velí instinkt, zůstal ve tmě, vystrčil čumák a začal šmejdit venku.

Dort Terraria


Rubriku o patlání dortů jsem už dobře přes půl roku ničím nenakrmila a skoro to po únorovém dortopatlacím výpadku vypadalo, že dočista zakrní. Jenže je tu květen a v něm taky Matýskův narozeninový den...

"Máťo, jakej bys chtěl letos dort?"

"No tak to je jasný, Terrarii!"

"Nepřichází v úvahu, vymysli si něco jinýho. Nemáš nějaký jiný téma? Oblíbenou postavičku, film, pohádku nebo hru?"

"Terrarii! Když mě nic jinýho nenapadá! A Terraria by mi udělala strašně velikou radost, vyšla, když mi byl jeden rok a teď je jí deset a slaví narozeniny se mnou!"

Abyste tomu rozuměli, Terraria je počítačová hra stejného zaměření, jako mnohem známější Minecraft. Kutáte, stavíte, přežíváte s hranatou postavičkou, která je složená, stejně jako celá hra, z maličkých kostiček. Na rozdíl od Minecraftu ale mnohem menších kostiček, tudíž moje rozpoznávací schopnosti v této hře se rovnají nule. A z tohohle mám jako čerpat téma na dort? Cha! Ani omylem! 

Jenže člověk míní a osud mění, letošní májové patlání bylo totiž to nejšílenější, jaké jsem kdy zažila. Nejen proto, že jsem si musela zrušit dovolenou, kterou si normálně beru, abych měla čas na přípravu tradiční dvojoslavy a figurek na dort, ale také proto, že všichni pozvaní odmítli přijít. Protože jsme ty černé ovce rodiny, že jo, tak proč to nedat vyžrat malýmu klukovi. Pevné přesvědčení, že žádný dort na téma Terraria nebude, vzalo v tu chvíli pod návalem mateřského instinktu velice rychle za své, protože už tak smutnej Matýsek přece nemůže být ještě smutnější. A to chudák ještě nevěděl, že nejen, že nikdo ze zvaných nepřijde, ale že mu taky nikdo nepopřeje. Liberecká babička, která na velké oslavy s druhou větví rodiny nechodí, aby nedělala křena, to ale letos zachránila a dorazila jako jediný gratulant v plné polní.

Během patlání jsem vyhlásila embargo na téma dortu a zákaz vstupu do kuchyně. Když ze mě Matýsek požadované informace nevyloudil, snažil se vyzvídat jinde...

"Hele, brácha, dělá mi mamka Terrarii?"
"Vole, ses zbláznil? Vždyť je to strašně těžký!"

A taky že bylo. Nejen, že mi chyběl čas na přípravu kvůli zrušené dovolené, ale taky proto, že se mi hotové dílko, dvě hodiny před oslavou, při přenosu na dort z poloviny rozpadlo na... kostičky. 

"Do prdele práce!!!"

Mou oblíbenou hlášku "znovu a lépe" jsem v tomto případě použít nemohla, neboť téměř všechny kostičky při nehodě utrpěly těžkou deformaci. Ale co už, s pomocí dalšího páru babiččiných rukou se nakonec vše podařilo, byť jsem musela hodně improvizovat a vysněná finální podoba byla na hony vzdálená výsledku. A protože si nepotřebuji hrát na dokonalost, pochlubím se i "zmetkem", aby bylo jasno, že i mistr tesař se někdy utne :D.

"Jé, mamí, ten je krásnej, moc děkuju!"
Skrz zuby jsem procedila "Ne(máš) za co, zlatíčko. Ale už nikdy si nic takovýho nepřej, ano?" :)

Co vám mám povídat, radost byla veliká a když šel Matýsek večer spát, dal mi pusu a špitnul do ucha "Maminko, to byly ty nejkrásnější narozeniny, já jsem tááák šťastnej!"
A já v tu chvíli byla taky a co na tom, že se z kostiček staly křivičky :).

Čarodějnice a rituál proti škodilům


Moje maminka je, co mi paměť sahá, magnetem na události, které mnozí z nás vnímáme jako nadpřirozené. Měla to tak už od mala a zvykli jsme si v rámci možností všichni, nicméně děkuji vyšší moci, že jsem její schopnosti nepodědila, protože zážitky to bývají v drtivé většině nepříjemné. Kdyby nás někdo poslouchal při našich tradičních telefonních hovorech, kterými si krátím cestu z práce domů, nejspíš by si ťukal do čela. Obzvláště ten poslední, ve kterém mi maminka vyprávěla o rituálu, který se provádí výlučně o filipojakubské noci a který jsem si soukromě pojmenovala "Přestaň mi škodit", stál za to. Máte-li v okolí člověka, který vám úmyslně ubližuje či škodí, stačí prý vystřihnout z černého papíru malou postavičku, napsat na ní jeho iniciály a večer ji nad ohněm spálit se slovy "Přestaň mi škodit". Cílem není člověku jakkoliv ublížit, od toho jsou tu jiné temné praktiky, se kterými není radno si zahrávat. Když jsem popis rituálu slyšela, pobaveně jsem se usmála a po příchodu domů to vyklopila klukům. Zůstala jsem překvapeně zírat, když se dohodli, že to přesně takhle uděláme a že jdou do toho. Ale vlastně se není čemu divit, máme v rodině záškodníka, který vydá za tři, pomlouvá, lže, manipuluje a štve členy rodiny proti sobě. A tak jsme se pustili do díla...

 Nejdřív bylo ale zapotřebí vyrobit odborný dohled, který jsem si vzala na starosti já. Tři roky staré čarodějnice z minula totiž ve sklepě nemůžu najít :).

Rusko, větry a C-4


Větry

Učitel zeměpisu, téma počasí a výklad o tom, proč je u nás občas taková zima:

"Zima je u nás proto, že k nám prouděj z Ruska studený větry. Z Ruska nejde nikdy nic dobrýho a to platí i pro počasí."

Distanční výuka a škodná


6. března minulého roku byli kluci, než jim začaly jarní prázdniny, naposledy ve škole a všichni jsme se těšili na odpočinek a oddechnutí v podobě dovolené. V Čechách bylo šokujících 19 případů nakažených Covidem a nikdo v tu chvíli ještě netušil, jak moc se můžou takové obyčejné jarní prázdniny zvrhnout, že to odpočinutí od školy bude delšího rázu a to oddechnutí bude do roušek. Během jednoho týdne stihla vláda vyhlásit nouzový stav, zavřít školy, školky, obchody, hotely, restaurace a služby. Dostat se k lékaři byl nadlidský výkon a kdo nešil roušky, jako by nebyl. 

V té době se poprvé v našich životech objevila distanční výuka. Zatímco střední škola začala vyučovat online prakticky okamžitě, na škole základní na takovou událost nebyli technicky ani personálně připraveni. Od této doby, tedy za posledních třináct měsíců a kousek, byl středoškolák ve škole celých 33 dnů, z toho si šel jeden den pro vysvědčení, čtyři dny byla letní brigáda (myslím, že už nikdy nebude chtít mýt okna :)) a jeden den byl první školní den. 

Netto 27 dní!

Páťák byl ve škole o něco déle, bez vysvědčení a prvního školního dne v září 55 dnů čistého. Předpokládám, že nebudu jediná, komu přijde, že je něco špatně na tom, že kluci k dnešnímu dni z cca 215 dnů povinné školní docházky (bez víkendů, prázdnin a mimořádného volna nařízeného vládou) jich odchodili 27, potažmo 55. Přiznám se, že ačkoliv mě máloco překvapí nebo vyvede z míry, nad výsledky těchto počtů jsem zůstala nevěřícně zírat...

Koronavirový kámoš podruhé


Během posledního roku jsem učinila zajímavý poznatek - v krizových situacích dokáže být lidská povaha tvárná jako modelína a měňavá jako krasohled a lidská psychika křehká jako sněhová pusinka. Spotřeba antidepresiv rapidně vzrostla a pořadník k psychologům, psychiatrům a všelijakým terapeutům by alespoň třikrát omotal zeměkouli. Koronavirová situace doléhá na všechny, dokonce i na zvířata, která jsou znechucená, že jsou trvale pod dozorem. Já bych ale chtěla zmínit hlavně seniory, kteří byli díky uzávěře okresů šest týdnů odříznutí od svých rodin. Mimochodem, zákaz cestování mezi okresy považuji za jedno z nejhloupějších opatření, jaké kdy naše vláda vyplodila. Nejen, že to kýžený efekt ve snížení počtu nakažených nepřineslo a v mnoha okresech počet nemocných naopak vzrostl, ale toho papírovaní kolem! Na všechno aby měl člověk potvrzení či prohlášení, ale papír, na který by ho napsal, si koupit nemohl. Ba ani tu propisku... V tu chvíli jsem byla za svou kancelařinu a tuny papíru všude kolem mě vážně ráda. Ale zpátky k uzávěře, naše máma to zvládala statečně, i když žije sama, bez internetu (jo, fakt to jde!) a jediný kontakt, který jsme spolu mohly mít, byl ten po telefonu. Kdyby bylo nejhůř, domluvily jsme se, že se sejdeme na sestřině louce, kterou rozděluje na první pohled docela bezvýznamný maličký potůček, který ale plní zajímavou funkci - je hranicí mezi našimi okresy. Výlet na louku, která je dost z ruky pro všechny zúčastněné strany, nakonec nebyl potřeba a postaral se o to, mimo jiné, Matýsek, který se rozhodl, že babičce vyrobí kamaráda z podkolenky. Měl přesnou vizi, jak bude vypadat a s náčrtkem za mnou přišel v půl šesté večer, z čehož jsem byla po náročném pracovním dni naprosto unešená, ale co bych pro něj neudělala, že jo. Navíc, bez pomoci by to v tom šibeničním termínu nezvládl, skoro jsme si připadali jako Nastěnka, která musela do svítání stihnout uplést ponožky, jen s tím rozdílem, že my museli do setmění stihnout spíchnout kamaráda :). Ráno, když se jelo legálně do babiččina okresu k lékaři, jí přes prostředníka narychlo vyrobeného kamaráda poslal. 

"Haló? Ahoj babi, jak se ti líbí tvůj novej kamarád?"

"Je krásnej, Matýsku, děkuju. Moc toho ale nenamluví, to víš..."

Velikonoční drak


Už několik let peču na Velikonoce tradičního beránka, kterého následně netradičně ozdobím. Že ten letošní mi to nedá zadarmo (a že se budu muset sakra snažit) mi dal beránek vědět hned při vyklápění, kdy se naprosto přirozeně, elegantně a nenásilnou formou rozpadl na několik kusů. Když jsem ho slepila čokoládovou polevou, aby alespoň trochu držel tvar, všimla jsem si, že se mu do špičky nosu dostal při pečení kus nedokonale umletého oříšku. Po jeho samovolném odpadnutí jsem musela uznat, že beránkův polorozpadlý čumák by mohl směle konkurovat nosu Michaela Jacksona. Nicméně i tuhle nehodu vyřešila čokoládová poleva a nechci se chlubit, ale plastika nosu mi vážně šla :). Méně ovšem už samotné zdobení, poleva si dělala, co chtěla, zdobení taky a čokoládové dekorace, aby netrhaly partu, jakbysmet. Co vám budu povídat, mou vizi dráčka finální výsledek naprosto pohřbil.

Ona: "Ten drak se mi vůbec nelíbí. Vlastně to jako drak ani trochu nevypadá."

Ono: "Vždyť je to dobrý! Je to jako by se zkřížil jednorožec s dráčkem a měli spolu dítě!"

On: "Tak to musel bejt hodně divokej mejdan! Můžu si dát jeden osten z tý Godzilly?"


Vážně koketuji s myšlenkou, že příští rok bude beránek obyčejné roztomilé bílé jehňátko s mašlí na krku. Alespoň, že chuťově byl ten biskupský patvor excelentní :D.

Slepičí šampiónka


V knížce "Rok den po dni s humorem" od Vratislava Ebra se můžete dočíst, že zítřejší den je Dnem vajíčka a slepice. To, že svátek jen tak mimochodem letos vychází zrovna na Velikonoční pondělí, je příjemným tematickým bonusem :). A jak jinak tento den oslavit, než vzdáním holdu jedné slepičí šampiónce, která mi svou žloutkovou nadílkou pořádně zamotala hlavu.

U lidí se dle statistik rodí dvojčata při každém padesátém porodu. U slepic je šance, že se objeví dva žloutky v jednom vajíčku 1:1000. Ta má neznámá tak přepsala všechny možné statistiky a zaslouží si minimálně titul slepičí šampiónky a virtuální metál! :) 

Ještě, že se tohle nestalo začínající kuchařince. Jak by si asi poradila s receptem "rozklepni pět vajec, z pěti žloutků a cukru ušlehej pěnu a z pěti bílků sníh"? :)

Matýskovy drobečky


Pamatujete si, jak v pohádce O perníkové chaloupce děti v hlubokém lese trousily drobečky, aby věděly, kudy šly a mohly se vrátit stejnou cestou zpátky? Náš Matěj se inspiroval a teď je z něj taky Jeníček a Mařenka. Kromě opravdických drobků z něj vypadávají papírky, gumičky, kousky kartonu a izolepy, Lego kostičky nebo papírky od bonbónů a já tak přesně vím, kudy a kam šel. Je to taková jeho běžná denní rutina, která ho provází od raného dětství a která vygradovala během jeho buřičství během distanční výuky. Geny ani jméno se nezapřou a jeho praprapraděd Matěj, ukázkový anarchista, jehož naháněli černíci už koncem 19. století, se tam někde nahoře určitě spokojeně usmívá pod vousy. Beru to tak, jak to je a na Matýska se za jeho povahu nezlobím, za prvé proto, že tajně doufám, že mu to jeho děti jednou vrátí i s úroky :) a za druhé proto, že takové trousení bývá občas i docela legrace, obzvláště, pokud to trousení bývá v kombinaci s přísavkami :).

Nikdy si nemůžu být jistá, co na mě kde vykoukne...

Perníčky, pitva a Bořek


Perníčky

Paní učitelka je při jedné až dvou online učebních hodinách denně tak vytížená, že si nestíhá ani dojít na toaletu. Celý školský tým je tak strhaný, že jim škola zaplatila masáže. Ale! I při tom vražedném pracovním tempu si paní učitelky našly čas na akci "Perníčky", které napečou společně s rodiči a vše odnesou do nemocnice zdravotníkům a ostatním pracovníkům, kteří už nemohou, ale nevzdávají to. Po vyslechnutí příběhu běžného pracovního dne zdravotní sestry z covidové jednotky z velice blízkého okolí, které za směnu v průměru zemřou dva pacienti a kterou oběti covidu prosí, aby je při jejich odchodu na onen svět držela za ruku, si nejsem jistá, jestli jsou perníčky jako vřelé díky to pravé ořechové. Možná snad kdyby jim věnovaly ty masáže? 

Cítíte-li lehounce podbarvený jedovatý/nakyslý tón (vyberte si, jak je libo), nemýlíte se. Do práce chodím po celou dobu covidovou a protože covid rovná se každou chvíli nějaký zaměstnanec v karanténě či doma na ošetřovném díky zavřeným školám a školkám, výsledkem je poněkud brutální absence lidí na klíčových místech. Krokoměr mi ukazuje, že jsem právě zdolala další rekord a došla k Baltskému moři, já melu z posledního a jestli mě něco dokáže, slušně řečeno, rozladit, tak je to sladkobolný email od paní učitelky o dobrovolném pečení perníčků. Ty totiž letos nebudu péct a zdobit ani pro svou rodinu, protože v mojí baterii dochází šťáva a nabíječka se někam ztratila.

Pitva

Mám podezření, že panu učiteli biologie během karantény regulérně hráblo. Po školní pitvě pstruha a distanční pitvě žížaly opět pod rouškou tmy úřadoval a dealoval studentům do připravených krabiček další materiál. Tentokrát si připravil distanční pitvu včely. Prvorozený vyfasoval rovnou pět včelích mrtvolek, které pan učitel získal od včelaře a já asi ani nechci vědět, co bylo příčinou jejich smrti. Detailů pitvy vás ušetřím, protože to, dle mého, nebyla pitva, ale hanobení ostatků té nebohé včelí mrtvolky.

Školníkohovory I.


Kdo koho trumfne?


Ono: "Náš pan školník umí dělat dobrý klobásky."

On:   "Náš pan školník zase uměl dobrej guláš. Všichni si ho moc pochvalovali, dokud nezjistili, že ho vařil z toulavejch psů...."

Ona: "Náš pan školník se jmenoval Píša a pořád mu někdo na jmenovce na dveřích přepisoval š..."


Vem krtka lopatou


Kromě toho, že se tak jmenovala jedna stará hra, kterou jste si mohli zahrát kdysi dávno v Americe na herních automatech, by se těmito slovy dal také nazvat návod na Krtkův dort. Se ví, že ne ten, co je na obalu námi uctívané modré krabičky se šlehačkovým krtincem na obrázku, nýbrž ten podle mého manžela.

"Co si to píšeš?"

"Nákupní seznam na Krtkův dort."

"To je jednoduchý, piš si: jeden středně velkej krtek, lopata a návnada."

"Může to bejt žížala?"

"Jo".

"Super, Bořek to jistí."

V dobrém i zlém...


...v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. 

Věta, kterou v různých obměnách slýchají při svatebním obřadu novomanželé a která v daný moment působí až téměř posvátně. A přeci 50% manželství, posvátnost neposvátnost, končí rozvodem. A z těchto 50% rozvodů je podle odborníků 70% zbytečných a mnoho z nich by se dalo zachránit třeba u párového terapeuta, který nestojí na ničí straně, který vaše nitro rozebere na prvočástice a který vám rozhodně nebude říkat to, co vaše nejlepší kamarádka nebo matka - ať od toho kreténa konečně odejdete. Jenže trend dnešní doby je zcela odlišný, místo, aby se rozbité, leč opravitelné, opravilo, je modernější a snadnější to vyhodit a nahradit novým. Neodsuzuji ani nemoralizuji, moc dobře vím, že život není jen čajový dýchánek na načechraném červánkovém obláčku a že každý životní osud je unikátní, i když mnohdy jako přes kopírák :). Jen si uvědomuji, jak veliké mám v manželství štěstí. 

Když mě začátkem roku postihl zdravotní kolaps, který mě na pár týdnů naprosto vyřadil z běžného života, byl můj muž u nemocnice dřív, než rychlá. Když mě po pěti hodinách kapaček na lehátku na chodbě blahosklonně propouštěla paní neuroložka domů s tím, že "co by tady dělala, vždyť vypadá podstatně lépe, než když přišla", kvitovala jsem to vlastně s povděkem i přes to, že jsem ve chvíli propuštění měla tlak převyšující mou výšku, brutální blicí závratě a o nějakém postavení se na nohy nemohla být ani řeč. A to jenom proto, že jsem věděla, že mám vedle sebe někoho, s kým to zvládnu. Celou tu dobu i dny následující byl můj manžel nablízku a byl mi psychickou a obzvláště fyzickou oporou, i když by ji tenkrát ve svém zdravotním stavu potřeboval spíše on sám. Utíral mé fantasticky fosforeskující zvratky, které jsem cestou z nemocnice nechala jako dárek sousedům před dveřmi. Když už jsem mohla jíst, krájel mi jídlo na kousíčky a nosil ho do postele s komentářem, že takhle krásně to nenaservíroval ani klukům. V noci nechával otevřené dveře mezi třemi pokoji, kdyby se něco dělo a je nepodstatné, že mého muže z hlubokého spánku nevzbudí ani ten pitomej řvoucí traktůrek odhazující v půl třetí ráno za domem sníh, i snaha se cení :). A že jsme byli na správné cestě k uzdravení se ukázalo po pár dnech, kdy jsem na úsměv po probuzení nepotřebovala kafe, ale postačilo manželovo růžové aranžmá :).

Sirotci a koza...


...aneb další životní lekce udělená, tentokrát na téma "peníze dětskýma očima". Když už si člověk myslí, že ho nemůže vůbec nic překvapit, zaručeně se tak stane :).

Před Vánocemi mi přišla na telefon zpráva, že máme ve schránce dvě obálky. Jedna byla pro Matýska, druhá pro Míšu a v obou byly peníze. Je jedno, kolik jich bylo, pro někoho to bude vždy málo a pro někoho zase jmění. Poděkovala jsem za ně dárci (toho času již rok skrytého před koronavirem ve svém protiatomovém krytu, jak vtipně poznamenal švagr :)), zprávou s tím, že brzy zavoláme. Po přechozí nepěkné "obálkové" zkušenosti jsem usoudila, že bude jen dobře, když kluci poděkují osobně. Bohužel to byla volba špatná, protože nebyla dostatečně rychlá. Dárce zřejmě očekával, že mu kluci poděkují okamžitě, což ale nešlo kvůli online výuce a celá situace budila dojem, že cokoliv jiného, než dárce vynášet do nebes a blahořečit ho nejméně sto let po jeho smrti, je jediné správné řešení. A protože se tak nestalo a nezapadalo to do jeho představ, začal Míšovi jízlivě vypisovat. Výsledkem bylo, že se kluci šprajcli a že se žádný děkovný (a vlastně ani žádný následující) hovor nekonal. Prý nechtějí mít s penězi, které jsou podmíněné vynucenou vděčností, nic společného a že prý se nenechají koupit. 

Přiznávám, že mě to překvapilo, a to i přes to, že už z dřívějška vím, že naši kluci jsou v těchto otázkách trochu jiní. Nikdy nezapomenu na to, co udělali, když jsme se před sedmi lety stěhovali. Hypotéka byla v procesu schvalování a bankovní účty byly díky spoustě poplatků a pojištění s tím spojenými vysáty až na dno, možná i pod něj. Tenkrát jsme si finančně sáhli na dno, a tak jsme si s klukama sedli a opatrně jim vysvětlili, že příští měsíc bude trošku zvláštní, že to bude taková výzva, protože budeme muset hodně šetřit. Budeme mít co jíst, ale delikatesy à la bažant to nebudou. Když ti dva, bylo jim tenkrát tři a deset, přinesli svoje kasičky, že si ty korunky můžeme nechat, nemohla jsem skrz knedlík v krku ani mluvit. Nakonec jsme to zvládli i s drasticky přiškrceným rozpočtem a nabízené peníze si nevzali, ale ten pocit, že jsme se s tou výchovou asi tak úplně nesekli, mě rozněžňuje dodnes :). 

Distanční pitva žížaly a etudy ze života Bořka


Pokud Mojí mozkovnu navštěvujete pravidelně, zcela jistě vám neuniklo, jak moc mě dostávají do varu požadavky pedagogů ve stylu "NA ZÍTRA přinést tři ruličky od toaletního papíru, skleničku od přesnídávky nebo tři kelímky od jogurtu", které se mi většinou dostanou pod nos až večer při podepisování úkoláčku. Prvorozený tento jev povýšil na vyšší level, protože o svých požadavcích (zkumavka, karton, ostré nůžtičky a deset špendlíků) mě informoval patnáct minut před akcí "Distanční pitva žížaly". Událost v domácích podmínkách online se napříč třídou neobešla bez komplikací, mezi něž patřila třeba slečna omylem pitvající žížalu živou či žížala, která nešla pitvat, protože ji někdo nechal zmrznout na balkóně. 

Na rozdíl od minulého pitevního zátiší, které by směle mohlo být uměleckým dílem, vám dnes obrázek nenabídnu. Stačí, když si představíte, k čemu asi sloužilo oněch výše zmíněných deset špendlíků a určitě vám dojde, že to žádný estetický počin nebyl. Krom toho, objekt pitvy naložený v lihu byl dle slov prvorozeného "rozbitý", nebo-li příliš mladý na to, aby v něm bylo něco ke zkoumání. Případní natěšenci zklamaní z absence fotografie mohou zadat do Google vyhledávače obrázků heslo "pitva žížaly" a kochat se dle libosti, a vy ostatní mi snad prominete, že vás té hrůzy ušetřím a nebudu si jí špinit článek :). 

Kromě pitvy bylo součástí lekce o tomto kroužkovci i studium žížaly živé a náš Bořek, vyloven ze svého příbytku a vložen do zkumavky, se dočkal svých pěti minut slávy. Kdyby měl uši, určitě by nebyl nadšený ze studentských hlášek typu "Moje živá žížala je asi mrtvá" nebo "To asi nebude pravda, že žížaly necítí bolest, protože jsem do ní píchnul špendlíkem a asi jí to bolí!" Po výletu se Bořek vrátil do svého domečku a vyplašeně se zavrtal. Nesnáším ho pořád, ale už asi o trochu méně. Díky samostudiu žížal totiž dokážu rozeznat, jestli na mě při svých žížalích výletech vystrkuje hlavu nebo zadek. No a když začal prodej zboží do zahrádkářské sezóny, koupila jsem mu ekobioracio vymazlený substrát pro bylinky bez chemie. A jako bonus mu tam zasadila petržel. Co naplat, někdo kupuje domácím mazlíčkům granule, já zase zeminu a bylinky :).

Matýskova schovka


Předminulé Vánoce jsem utnula zažitou letitou tradici, která nesla název "vánoční kolekce". Každým rokem totiž byly produkty z ní čím dál méně poživatelnější (asi proto jsme dostali od zaměstnavatele jako vánoční dárek jednu obří krabici :)) a tak rozhodnutí ozdobit stromeček pouze tím, co máme doma všichni rádi, bylo docela na místě. Poslední kombinace Margotek, banánků v čokoládě, Kinder bonbónů a čokoládových vajíček s nugátem a mléčnou náplní se vážně povedla, i když připevňování háčků byla podstatně pracnější záležitost, než tomu bylo v letech minulých. Možná to bylo proto, že dohromady bylo těch čokoládových jednohubek asi 250 :).

Tradiční privilegium dětí věšet dobroty na strom jsem ale zachovala. Podle očekávání a zkušeností z let minulých se sem tam "jako" urvala šňůrka nebo háček a "jako" roztrhl papírek a bonbon se musel sníst, ovšem jedna věc byla letos jinak. Tentokrát se totiž Matěj podezřele rychle vracel od stromečku pro další cukrátka k pověšení. Chvíli jsem ho pozorovala a pak mi to došlo, ten pacholek, místo aby hledal vhodná místa tak, aby byly dobroty rozvěšeny rovnoměrně, si je dával jen na jedno místo hluboko do útrob stromečku.

Panda


Pořídit si toaletní papír s pandou mi přišlo jako vtipný nápad a svěží vítr do naší koupelny. Do doby, než jsem se chystala papír použít... 

Ta nablble zírající panda se na mě totiž usmívá. A to není dobrý, když já vím, co ji čeká. Ještě, že v naší domácnosti při distanční výuce a práci z domova mizí toaletní papír kosmickou rychlostí...

Dealer


"Haló, policie? Chtěl bych nahlásit, že před školou stojí nějakej podezřelej zahalenej týpek, kolem něj se motaj zakuklený výrostci a on jim něco dává do pytlíků a krabiček. Moc toho teda nevidim, protože je venku tma a chumelí, ani jim není vidět do obličejů, ale skoro bych přísahal, že to je drogovej dealer a těm děckám dealuje drogy!!!"

Asi tak nějak by zněl telefonát vnímavého občana poté, co by byl svědkem onoho výjevu, který se skutečně před školou prvorozeného odehrál. Leč nic není tak křišťálově jasné, jak se na první pohled může zdát. Při bližším pohledu a případném odmaskování roušek by se totiž z dealera vyklubal učitel biologie, z výrostků jeho studenti a z drog... žížaly. Kdyby tu byla možnost dát smajlíka zoufale si držícího hlavu v dlaních, dala bych sem alespoň tři. Ano, pan učitel povýšil distanční výuku na vyšší level a po předvánoční pitvě pstruha, která se konala (díky Bohu!) ve škole, připravil žákům zpestření domácí výuky a osazenstvu jejich domácností nevšední kulturní program - pitvu žížaly. Že to bylo porušování zákona o shromažďování je věc jiná, ale pan učitel si prostě něco vysnil... a sny se mají plnit, i kdyby při tom měl jít přes žížalí mrtvoly, no ne?

Při akci "Dealování žížal", jak si ji studenti nazvali, dostal každý žák žížaly dvě. Jednu mrtvou, poctivě naloženou v lihu a určenou pro pitvu (o jejíž osud vás zcela jistě v nějakém dalším článku neochudím a kterou jsem prozatím uklidila spinkat do chladné šatny) a jednu živou, jejíž život měli žáci zkoumat. Jenže to není jen tak, k takovému životu a zkoumání je totiž potřeba také nějaké vhodné žížalí ubytování a prostředí, ideálně přírodní hlína. To by se ale pan učitel se svým dealováním nesměl zrovna trefit do doby, kdy byla zem celodenními mrazy zmrzlá na kost a kdy na ní, jako bonus, leželo padesát čísel sněhu a další na něj padal tak, že nebylo vidět na krok. 

To mi připomnělo, jak si prvorozeného paní učitelky na prvním stupni kdysi počátkem března, kdy u nás byla podobná sněhová situace, vymyslely za á) rozkvetlé březové větvičky na velikonoční tvoření a za bé) herbář s pěti vylisovanými exempláři. Někdy si říkám, že některé učitelky musí být určitě emzáci z jiné galaxie, kteří nemají ani tušení o tom, jak to tady na Zemi, potažmo v Jablonci, v březnu funguje :D.

Ale zpátky k žížalímu obydlí - narychlo jsem odříkala obětní formuli, neboť na jeho výrobu padl starý nemocný fíkus, hlínu s mechem jsem nasypala do skleněné vázy, přihodila kuličku hroznového vína na uvítanou a žížala se mohla nastěhovat. 

Jmenuje se Bořek. Domeček má v temném rohu na sporáku, i když si musím víc, než kdy jindy, dávat pozor, jakou plotýnku zapínám. Je to stvoření velmi nespolečenské a když už ho zahlédnu, nikdy nevím, jestli na mě vystrkuje hlavu nebo zadek. Hned, jak venku roztaje sníh, letí z domu :D.

Pitevní zátiší, rasistka na kluky a tak...


Rasistka na kluky

Předvánoční návrat druhorozeného do školy nezačal očekávaným šťastným shledáním dětí a paní učitelky, protože ta skončila v karanténě. Dítka tak vyfásla učitelku náhradní, která na škole působí jako asistentka a která, k jejich smůle, nemá ráda děti. Matýsek si ji přejmenoval na "rasistku na kluky", protože obzvláště na ty je vysazená. Nenávist k dětem ani neskrývá a úmyslně a škodolibě jim hází klacky pod nohy. Třeba tím, že na otázku, jaký kraj se mají na vlastivědný test naučit, jim odsekne, ať se naučí celou republiku. Což je přibližně... polovina učebnice. 

Distanční výuka naruby

Pokud jsem si myslela, že mě na distanční výuce nemůže už vůbec nic překvapit, nemohla jsem se více mýlit. Prvorozeného chemikářka v karanténě vyučovala online z domova, děti zase výklad poslouchaly u počítačů ve škole.

Pitevní zátiší

Týdenní návrat prvorozeného do školy byl ve znamení písemných prací. Natěšení učitelé lačnící po zjištění, zda nabyté vědomosti z distanční výuky nepřišly vniveč, vskutku nelenili. Vítaným zpestřením se tak pro středoškoláky stala pitva pstruhů, které pan učitel k tomuto účelu sehnal velice lacino a které si děti po vykuchání mohly odnést domů. Při této pitevní příležitosti bylo pořízeno nepublikovatelné video a fotografie pitevního zátiší, díky němuž jsem se po výkladu prvorozeného stala odborníkem na skladbu rybího těla. Takže kdyby cokoliv, víte, kde se zeptat :).

Myslím, že je na místě varování - fotografie pod perexem by mohla způsobit problém citlivým povahám, vegetariánům, ochráncům rybích práv, revizorům důstojného nakládání s tělesnými ostatky a všem rybám.