Velikonoční patlání


Nedávno jsem tu psala, jak se někdy pobavím nad hesly, která do internetových vyhledávačů zadávají budoucí návštěvníci mého blogu. Občas se nestačím divit, ale většinou cílem bývají články, u nichž se to dá logicky předvídat. V předvánoční době jsou to články o vánočním tvoření, sotva se přehoupne nový rok a už je sháňka po velikonočních výtvorech. No a pak bývá většinou útlum až do dalších Vánoc, s malou výjimkou čarodějnickou a halloweenskou. Tento rok je ale celkem neobvyklý, neb mi poslední dny rapidně přibylo návštěv u článku Velikonoční beránek bez formy. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že takovým ukázkovým lemplem, jakým jsem byla v onom článku, nejsem jen já, ale že se s podobným problémem potýká spousta dalších hospodyněk :).

Letos už formu mám, berana taky a spoustu dalších tradičních či netradičních mňamin, které se nám vychrlily z trouby. Krom mlsných a hladových krků je třeba nakrmit také velice zanedbávanou rubriku a tak se kochejte, slintejte, kritizujte, v každém případě vám však přeji krásné Velikonoce!

Letošní novinka - beránkovy vejce.
Při jejich výrobě nebylo ublíženo žádnému beránkovi, jedná se pouze o zbytky beránkového těsta :).


Velikonoční ponožkový zajíček


V této předvelikonoční době se na mě hned z několika internetových zdrojů vyvalila videa s návodem na ponožkovo-rýžové zajíčky. Chtěla jsem odolat, vážně, ale když ono to vypadalo tak hezky a jednoduše! Rejpavá polovina mého já se to jako obvykle snažila bojkotovat:

"Hele, vždycky, když to vypadá takhle, víš, jak to dopadá? No víš, že jo?"

No jasně, že vím. A víte vy co? Tentokrát to bylo úplně jinak. Bylo to lehké (nepočítám-li to kilo rýže), rychlé (nepočítám-li sbírání rozsypané rýže) a zábavné. Na mou duši, na psí uši, na zaječí svědomí :).


Videonávod na ponožkového zajíčka najdete na stránkách Youtube.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou


Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.


Puberta a velikonoční inspirace


Letošní předvelikonoční tvoření (Kosmo, promiň, já vím, že ty tohle slůvko nerada :)) považuji za malé osobní vítězství - povedlo se mi o malý kousek oddálit dobu, kdy moji potomkové řeknou této činnosti razantní NE. Byla jsem mile překvapena, protože bylo vidět, jak to ty kluky baví, a zároveň zaskočena, protože jsem měla obavy, že minimálně u prvorozeného tomu tak letos nebude. On totiž právě prochází pubertálními léty, kdy je pro tahle stvoření všechno hustý a kůůůl a dospělí jsou fosilové. Naštěstí my máme pubertu zatím velice veselou, zato doprovázenou raketovým růstem. Ještě na podzim jsem Míšovi kupovala boty podle své nohy. Nerad chodí po obchodech, takže jsem vždy vyhlídnutou oběť odpovídající šířky a délky vyzkoušela nejdřív na sobě a mohla si tak být jistá, že to bude v pohodě. Když jsem mu ale letos chtěla pořídit nové botasky a poměřila si s ním nohu... Já tedy nejsem žádný drobeček a tomu také odpovídá i moje noha, ale po zjištění, že to dvanáctiletý dítě má téměř číslo 43, se mi orosilo čelo. A to ani nemluvím o tom, že mám podezření, že mě letos přeroste. Ale dost výlevů lehce šokované matky, tady máte ta "dílka" :).

Vlastně ještě ne, ještě předtím vám nabídnu jednu vzpomínkovou: Protože se blíží Velikonoce, ráda bych si, spolu s vámi, zavzpomínala článkem "Hasta La Vista Baby!" na "vaječnou krizi" z jara roku 2012, díky které tenkrát stálo deset vajec mezi 60 až 80 korunami. Pamatujete? :)

A teď už slíbená inspirace...


Ceckovník


Někdy, když mám chvilku a nakouknu do statistik TOPlistu, se nestačím divit, jaká hesla zadávaná do vyhledávačů přivádí návštěvníky na můj blog. A že to jsou někdy vskutku divočiny - "pinďourkem" a "zápachem z kadibudky" počínaje, přes "kozy až na zem" po "moje dívka vykadila velké ..." (vy víte co). Téměř každé heslo jsem pro pobavení opatřila odkazem na článek, na který byl hledající naveden a jehož výsledek ho nejspíše nemile překvapil :). Kromě kadibudky jsou tato hesla ojedinělá, ovšem poslední dobou se mi rozmnožilo jedno obzvláště zajímavé a tím je "ceckovník". Když to bylo jednou, dvakrát, brala jsem to jako raritu, ale když začal být můj starší článek Do útrob země díky ceckovníku navštěvován i několikrát denně, dala jsem se do pátrání, co že to asi lidé hledají. První objevený obrázek "ceckovníku" mi skutečně vyrazil dech.


Patchworkové vzpomínání


Je to něco málo přes čtyři roky, co jsem propadla kouzlu falešného patchworku, stuhám, špendlíkům a popíchaným prstům. I když teď sedám k těm polystyrenovým nesmyslům velice zřídka, stále mám radost ze čtenářských ohlasů u návodů a inspirací, které jsem na svých stránkách publikovala jen tak, z lásky k píchání (jak jsem si tuto metodu soukromě pojmenovala a ono se to, světe div se, velice rychle ujalo :)). Možná díky blbuvzdornosti návodů články s tímto tématem za celou dobu od jejich vzniku navštívilo krásných 200 000 tisíc a zobrazilo si tři čtvrtě milionu podobně postižených. A já jim za to, spolu s mým tvořivým já, děkuji.

Stejně tak jsem ráda, že jsem nepropadla davové hysterii a nebyla zatažená do špíny, která se kolem této metody později vyrojila, když se na různých FB stránkách, které jsem díky tomu také opustila, rozjela mašinérie pomluv a nenávisti. Velice často jsem narážela na případy, kdy tvořilka vymyslela nový styl metody a pochlubila se s ním, jiná ho "odkoukala", svůj výsledek taktéž zveřejnila a neštěstí bylo na světě. A to ani nemluvím o drsné kritice začátečníků, kteří potřebovali spíše poradit a povzbudit, než setřít jako mokrou podlahu. Nikdy bych nevěřila, že i na obyčejném tvoření se dá napáchat tolik zla. A samotnou mě to mrzí o to víc, že si pamatuji, jak jsme v začátcích falešného patchworku byli všichni jedna rodina, radili si a pomáhali. Nikdy by mě nenapadlo si své nápady jakkoliv nárokovat, ke štěstí a spokojenosti mi stačilo pár milých komentářů. Je pravda, že i já jsem se občas musela (a vlastně stále musím) potýkat se stinnou stránkou popularity patchworku - většinou se jedná o vypůčení si obrázku s mým výrobkem bez uvedení zdroje, ale jsou to drobnosti a snažím se je řešit slušným upozorněním. Jen jedinkrát se mi stalo, že jsem byla sprostá jako cikán Ferenc a to proto, že si jistá dáma obrázek nejenže zapůjčila bez uvedení zdroje, ale výrobek na něm pak prezentovala jako svůj. I tady jsem si ale zachovala dekorum, postačilo jen docela maličké "bububu" :).

Za ty čtyři roky ušel falešný patchwork pěkný kus cesty a já můžu nad dílky ostatních tvořilek a tvořílků jen tiše achat. Kam se na ně hrabou ta moje, několik let stará. Jsou jednoduchá, bez různých kudrlinek a zdobení, ale víte co? Jsou to moje patchworkové děti a já jsem na ně pyšná :).