Růžový brejle

Růžový brejle

Brejle mi spadly z očí,

byly to brejle růžový.

Docela mě to točí,

mám pocit krávy jalový.

Brejle jsem někde ztratila,

roky držely pevně.

Dřív bych pro ně snad vraždila,

teď dala bych je levně.

Dala bych je i zadarmo,

kdybych ty brejle měla!

Slušná jsem byla nadarmo,

růžový zákal měla...

Já léta byla tak milá

(husa přesněji řečeno).

Společnost naše je shnilá

a já blbá jak vemeno.

Zmizely brejle růžový,

dřív slza by mi ukápla,

teď najít ty dvě skla snový

na místě bych je rozšlápla!

Haha virus

Možná to znáte. Jarní prázdniny nevybíravě zatřískají v tu nejnevhodnější chvíli na dveře, vy nedostanete v práci dovolenou a nemáte ani hlídací babičky a dědečky, ani žádnou krví nespřízněnou tetu v dosahu. Nu což, prvorozenému to nevadí, i když chvíli cintal něco o tom, že ho nechci pustit samotného ven a že musí čekat, až přijdu z práce. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, stačilo mi k tomu barvitě vylíčit pár krimi historek z nedávné minulosti. Jeho to zastrašilo a mně pobavilo, protože jsem si přitom vzpomněla, jak mě za mého mládí ze stejného důvodu strašili černou sanitkou :).

Je fakt, že chvílemi se během těch pár dnů nudil, jako jasný důkaz mi posloužily noty na klavíru, po němž by za normálních okolností ani nevzdechnul. Ovšem ve chvílích, kdy se nenudil, tvořil. Ne, ne tak, jak si myslíte, on se sice v tom patlání všeho druhu trochu pomamil, tvoření, které mám ale na mysli, je trochu jiného rázu. To si totiž takhle přijdete domů, po nezbytnostech hodíte kopýtka nahoru, položíte si hrnek s kafem na břicho, zapnete noťas a tam na vás zírá ikona, kterou jste v životě neviděli. Hahavirus. Docela mě to pobavilo a tak jsem svého trilionkrát šikovnějšího potomka poprosila, jestli bychom to nemohli natočit, abych se o to s vámi mohla podělit.

A tady je výsledek...:) - https://www.youtube.com/watch?v=ZvBhFjpK2O8

Jarní muffiny

Venku řvou ptáci, pupeny pučej, sluníčko šajní, včeličky bzučej. A alergici se můžou udusit, jak všechno kvete. Naše jarní muffiny by jim ale záchvat nepřivodily, maximálně tak smíchu :).

Dort pro tchyni

Víte, nemám ráda slovo tchyně, evokuje ve mně ztělesněné zlo, které si představuji jako hadí hlavu se svítícíma očima a syčící rozšklebenou tlamou, která na mě cení špičaté tesáky. Možná čekáte tlemícího se smajlíka, ale já to myslím opravdu vážně. Stručněji řečeno jsem jen chtěla říct, že slovo tchyně musel vymyslet někdo, komu opravdu ležela v žaludku, protože je, dle mého, velmi nelibozvučné. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tak trochu v ráži, budu dnes psát o tchyni a nikoliv o manželově mamince. Varování - kdo nesnáší tchyně-story, ať raději klikne na křížek a zavře stránku :).

Před tchyninými pětašedesátinami jsem se jí ptala, jestli má na svou oslavu zamluvený dort a pokud ne, že se toho velmi ráda ujmu. Však mě znáte, patlání mě těší a to rovnou dvojnásobně - když dortík vyrábím a když pak vidím, že dělá radost i jiným. Tchyně byla nadšená a souhlasila a mně nic nebránilo v nejzábavnější části - vymýšlení motivu.

"Udělej z marcipánu mojí mámu se svatozáří a s andělským rouchem, jak od sebe odtrhává dva chlapy, co se rvou". Zdánlivě vtipná odpověď mého polovičáka na mou otázku, jaké téma dortu mám zvolit, vystihuje naprosto její charakter. Žena s ochranitelským pudem a s neustálým nutkáním řešit (ne)problémy ostatních, která nabyla pocitu, že je to tak pro ně nejlepší, že ona to umí nejlépe a je k tomu nejpovolanější a ačkoliv při tom sama trpí a překonává spoustu překážek, je přesto ochotná to kvůli dobru ostatních podstoupit. No fuj, mělo by mi být za tahle slova zle a měla bych se za ně asi stydět, ale nějak mi to nejde od srdce.

Manželovu poznámku o andílkovi se svatozáří jsem přešla s úsměvem (protože i přes výše zmíněné mouchy jsem měla s tchyní velmi přátelský vztah) a šla patlat. Základem byl jemný piškot spojený našlehaným vanilkovo-máslovým krémem a třešňovou marmeládou, který jsem nakonec potáhla hmotou s pomerančovou příchutí, motivem byly kytičky. Dort nebyl ani malý, ani velký, byl tak akorát, aby se z něj najedlo třináct hladových lidí...

Žabinec

Další blbé období, které soukromě nazývám "malou, leč velmi otravnou periodou", mám celkem úspěšně téměř za sebou. Že jste ještě nikdy neslyšeli o mé malé, leč velmi otravné periodě? No jo, to bude nejspíš tím, že o ní moc nemluvím.

Občas, tak jednou za rok, se v mojí mozkovně začnou štěkat dva - vlastně ani nevím, co jsou zač. Prostě je to Jeden a Druhej. No a ti dva mají, jak jinak, rozdílný názor na moje blogování. Pominu jejich debaty o útěku z reality, mém věku a virtuálních (ne)přátelích, to beru jen jako tlachání o ničem. Jedno jejich téma mě ale vždy dokáže blogování řádně znechutit:

"A náhodou, to její patlání se lidem líbí! Kdyby ne, tak by k ní přece nelezli, ne?"

"Jo? A tý návštěvnosti se asi nažere, co? K čemu jí to je, když jí skoro nikdo nenechá žádnej komentář? Třeba ty její píchací návodový články - každej den na ně vleze tak padesát píchalů. A kolik z nich jí napíše aspoň "Dík"? Skoro nikdo! A některý články, co se s nima tak smolí, stojí nejspíš za starou belu, protože vůbec nikoho nezajímaj!"

No, trochu to oba přehánějí, ale v jádru mají pravdu. I tentokrát jsem to jejich blábolení ustála bez většího úmrtí šedých buněk a opět zvítězil ten pozitivněji myslící, přeci jen, těm čestným výjimkám bych křivdila. Akorát si dám pár dnů, možná týdnů pauzu. On se mi totiž nejspíš při proplouvání blogovými vodami dostal do žaludku takový hnusný žabinec a ten, to by jste nevěřili, dokáže nadělat pěknou paseku.

Tak se tu zatím mějte, já se jdu léčit z blogového nechutenství. Budu si jako lék dávkovat tvoření, to je takový všelék, který zabere skoro na všechno. Vidím to na rozšiřování naší mini ZOO :)