Kuk a je tu terakluk!


Tedy terakluci. Ne, teracísař. No, ono je to vlastně fuk... prostě si jednou takhle jdu a tyhle repliky terakotové armády na mně kuk! :)

Terakluky jsme objevili úplnou náhodou, protože obchodní centra nesnášíme a když tam nemusíme, tak tam nelezeme. No a když tam musíme, prolétáváme je kosmickou rychlostí. Tady jsem ale udělali výjimku a u každé nalezené sochy jsme se na chvíli zastavili, něco si o ní přečetli a také si ji vyblejskli.

Podle organizátora výstavy jsou sochy téměř nerozeznatelné od nalezených originálů, neboť se vyrábí z hlíny dovezené z čínské oblasti, kde byla terakotová armáda objevena. Pokud budete trpěliví a prolezete celé centrum, měli by jste objevit patnáct soch. My našli čtyři, což byl vzhledem k vedru a nedýchatelnu v centru nadlidský výkon.

Sochy můžete přijet okukovat do Liberce do OC Fórum, výstava oficiálně trvá do 3.10.2012.

Více informací o tarekotové armádě a výstavě v Liberci můžete nalézt na těchto odkazech:


Pěšák


Mazlící a pusinkovací pauza nutná!


Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Ačkoliv jsem již dříve četla úryvky na blogu Edith, autorky, kniha mne naprosto pohltila. Začetla jsem se a ona mě nechtěla pustit! Čůrací a žaludek naplňující pauzy si moje tělo doslova vyřvalo a pauzy mazlící si zase vykňoural můj druhorozený. A že v té chvíli by taková mazlící a pusinkovací pauza bodla každému, vám může potvrdit leckterý čtenář této knihy. Té je totiž slůvko "mazlení" na hony vzdálené, pokud ho tedy nepoužijete ve větě "Život se s ní moc nemazlil", neboť kniha se, kromě autorčina hledání biologické matky, zabývá také týráním dětí v náhradních rodinách.

Máš koule? Tak se o ně starej!


Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.
Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Lívancové čuně


...aneb jak šetrně a s láskou sdělit svému dítku, že jí jako čuně a že má při jídle pod sebou hotovou podestýlku... :)

Naše dnešní svačina...



A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)


...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá :).

První podzimní...


Sonic dort :)


Nějak rychle ten rok utekl a tak tu mám zase další, v pořadí už devátý, narozeninový dort pro Míšu...

Volba tématu, vzhledem k tomu, že už nějakou dobu u nás doma frčí Sonic, a to jak hry, tak seriál, byla jasná. Ani realizace nebyla nijak zvlášť náročná, protože jsem pro tentokrát nevytvářela žádné patvary, ale jako podklad pod marcipán jsem zvolila obyčejný piškotový korpus ve tvaru obdélníku s ořechovým máslovým krémem. No a práce s marcipánem... to je jako s modelínou, už jsme se za těch pár "patlání" celkem skamarádili, takže to byla docela zábava :).

Hotové dílko

Houby à la caprése


Inspirace na letní chuťovku, i když ty čtyři stupně dnes ráno už moc letně nevypadaly...:)
Na houbičky jsem použila cherry rajčata a mozzarellu. Rajčátka jsem rozpůlila, vykuchala a nechala pouze pevný obal. Mozzarellu jsem nakrájela na kvádry (nebo jsem se o to alespoň snažila, v případě gumové mozzarelly je to trochu složitější :)), na ně nasadila osušená rajčata, dozdobila pažitkou a lístky máty. Originální caprése je zakápnuté olivovým olejem a bylinkou je zde bazalka, ale vykládejte to panu Albertovi, který jí zrovna nemá v regále, že jo :).
Houbičky jsem připravila chvíli před konzumací, protože i když rajčata osušíte... No, jsou to prostě rajčata...

Nezaměňovat s muchomůrkou červenou, tahle houba nemá tečky a jmenuje se... Caprésovka :).


Pradědečkův rozkrok


Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.
Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.
Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Dort houba - návod


Sladká houba pro maminku sklidila úspěch a tak bych se s případnými příznivci chtěla podělit o návod na ní. V postupu na výrobu najdete i pár vychytávek, jak si trochu usnadnit práci, na které jsem přišla za tvůrčího pochodu :).

Protože by obrázků bylo zbytečně moc, scvrkla jsem fotografie do několika koláží, snad to přežijete.

Ze všeho nejdříve jsem si vyrobila krém - uvařila jsem jeden vanilkový puding v 250 ml mléka, po vychladnutí jsem ho přimíchala do vyšlehané máslové směsi (50 dkg másla, 24 dkg cukru a 10 dkg mletých ořechů) a nechala odpočinout v lednici. Krém na dort dělám poctivý, máslovo-ořechový, je osvědčený a také proto, že na jiných krémech se mi marcipán roztéká.

Pak jsem si připravila piškot - ušlehala jsem do pěny 7 vajec s 28 dkg cukru a jedním cukrem vanilkovým, pak přidala 28 dkg polohrubé mouky a nakonec pomalu přilévala 7 lžic vlažné vody. Těsto jsem nalila na klasický plech a upekla do zlatova.

Během chladnutí piškotu jsem si připravila vhodné nádoby na "klobouk" a "nohu" houby. V mém případě výborně posloužila hluboká miska a plastový kelímek pro děti, které jsem následně vyložila dostatečně velikým mikrotenovým sáčkem.

Z piškotu jsem skleničkami a miskami vykrájela různě veliká kolečka. Na dno misky i kelímku jsem jako první dala piškotové kolečko...

Jak mi krysy sežraly vílu...


Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku :)). Jo, a taky jí pokadily.
Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...

Ksichtofilie


Ksichtofilie je duševní porucha, při níž mají osoby jí stižené permanentní nutkání vše poživatelné dozdobovat (a někdy i prznit) očima. Jedinci s těžší formou této poruchy vytváří z pokrmů dokonce obličeje, celé postavy nebo zátiší. Nemocní s nejtěžší formou, o kterých se z taktických důvodů pouze mlží, se prý vyznačují tím, že svá "umělecká" díla dovedli k dokonalosti a naučili je mrkat (díky Lucerničko :)) a dokonce i mluvit. Tito lidé jsou ale separováni v přísně střežených prostorech, protože v dobách, kdy měli volnost, v jejich blízkosti raketově vzrostl počet nových šílenců. Později se zjistilo, že to byli převážně konzumenti jejich mrkacích a mluvících pokrmů...

No řekněte, je tohle ještě NORMÁLNÍ? Co myslíte? Je?