Dort pro lesní mámu

Moje máma je máma lesní a houbová. Podezírám ji, že je v lese jednou nohou zakořeněná a propletená s podhoubím a podzemním komunikačním kanálem. Skoro dám ruku do ohně za to, že tam, až přijde její čas, i umře a šuškanda o tom se roznese mezi stromy po celých Jizerkách, ne-li až do Krkonoš. Po celoživotním extrémně fyzicky náročném zaměstnání jí tělo začíná dávat najevo, že způsob, jakým s ním zacházela, nebyl úplně v pořádku a dokonce se nestydí si za to vybírat daň. A i když máma skučí bolestí a sotva leze, směr lezení je jasný. Les. 

A protože i lesní a houbová máma má občas narozeniny, a protože dorty pro babičku mají většinou na starost kluci, měli téma dortu pro letošní rok jasné. Jejich tradiční a velmi oblíbenou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a roztodivných jednookých či jednonohých příšerek nahradil mech a houby. Ovšem, to bychom snad ani nebyli my, aby se, i přes zadání jasného tématu, které snad už ani jasnější být nemohlo, při patlání zase něco nezvrtlo/nezvrhlo :).

Polonaháček z nadýchaného vanilkového piškotu malinami prosypaný, lehoučkým vanilkovým krémem promazaný, marcipánovou peřinkou přikrytý.

Novodobá (očko)válka

Rozmohl se nám v té naší krásné české zemi takový nešvar. Najednou se tu během roku a půl, z ničeho nic, vyrojila spousta odborníků z oboru epidemiologie, imunologie, virologie, mikrobiologie a dalších x gií, jejichž název ani neumím vyslovit. No a ti odborníci mají, dle mého naprosto bezvýznamného názoru, nezanedbatelný problém - oni ten obor nevystudovali. A kdyby jen to, oni dokonce ani nepřečetli jedinou odbornou práci či publikaci věnující se onomu oboru a své znalosti nabyli v drtivé většině při čtení ezo a konspiračních portálů, které úmyslně a cíleně šíří hoaxy, a příspěvků na FB, které začínají slovy "Rychle sdílejte, než to smažou!!!!!". A čím více vykřičníků, tím lépe. Vlastně, ono těch problémů je trochu víc. Třeba že jsou ti odborníci neskutečně negativní. Nepřátelští. Neschopní tolerovat jiný názor. Agresivní. Zlí. Odsuzující. Sprostí. A nejzajímavější na tom všem je, že mají v drtivé většině jednoho společného činitele - nejsou očkovaní. Nebylo by ale korektní házet je všechny do jednoho pytle, lidé s tímto chováním se najdou i mezi očkovanými, z vlastních zkušeností odhaduji poměr hulvátů mezi oběma tábory na 95% neočkovaných ku 5% očkovaných. Tedy, očkovaní je v tomto případě velice slušné slovo, v kruzích oné většiny výše zmiňovaných odborníků se o nich totiž mluví převážně jako o ovčanstvu se staženými ocasy, vygumovaných a nemyslících hlupácích, tupých ovcích na vodítku, které se podvolily genetickým pokusům, očipovaných králících, zmagnetizovaných 5G vysílačích šířících negativní vibrace, v jejichž přítomnosti padají neočkovaní jako mouchy, sobeckých bezmozcích, přiblbých otrocích s vymytými mozky, které jejich otrokáři plánují usmrtit, případně tečkařích, kteří zemřou do jednoho roku od podání vakcíny. Myslím si o sobě, že jsem velice tolerantní tvor, který vždy razil zlatou střední cestu a to platí i v případě covidu - nepřeháním, ale ani nepodceňuji. Ovšem to, co jsou schopni vypustit a šířit oni odborníci o lidech, kteří se rozhodli pro očkování, nad tím zůstává rozum stát. Opravdu se za ně stydím, protože tolik nenávisti a zloby pohromadě se jen tak nevidí. Copak vážně nejde vyjádřit nesouhlas slušně, bez nadávek a v případě cizího člověka i bez tykání? Sama mám nějaký názor, ale dokážu si v klidu vyslechnout jiný, dokonce se nebojím argumentovat, ale s respektem, v mezích slušnosti, tolerance a bez nuceného přesvědčování o "mé pravdě". Jsem naivní, když totéž očekávám od ostatních?

Jarní realita bijící do očí. Podle odborníků smyšlená, jak jinak. Přece chřipečka, že jo.

Dort k osmnáctinám

Málokdy se mi stane, že se přes směsku lehkého sarkasmu, ironie, cynismu, černého a extra suchého humoru, jež se u mě projevila až ve zralejším věku, prodere z mého oka nějaká slza. Podle okolí jsem stvoření, které umí naslouchat, je empatické, vstřícné a hodné. Ovšem i to okolí muselo uznat, že důsledky životních okolností se na mém smýšlení projevily více, než výrazně, a tak se stalo, že jsem se z tlačítka "nechá si srát na hlavu" přepnula do současné podoby realisticky, možná někdy až příliš syrově uvažujícího člověka. Jenže i taková nátura má někdy slabou chvilku a zamlží se jí oči. Třeba když se z toho malého nedomrlého topícího se uzlíčku stalo osmnáctileté stvoření, kterému při obejmutí koukám kamsi do ohryzku. 

A protože se u nás žádné narozeniny neobejdou bez dortu, i kdyby měl být sebeprťavější nebo v nouzi kupovaný, a protože to byly osmnáctiny, vymyslela jsem si dort de luxe. Bohužel, i letos jsem trochu pozapomněla, že představy a finální verze jsou často stejně odlišné, jako den a noc. I přes důkladnou přípravu (rozuměj - vize kombinace zlata a čokolády a pár inspirativních rychloobrázků z internetu) jsem se zasekla u konečné fáze - zdobení. Proto jsem poprosila o pomoc manžela, který se toho, jako správný gentleman (to zoufalství a čirá hrůza v mých očích s tím určitě nemělo nic společného), zhostil se svým uměleckým citem na výbornou. Ten balvan, co mi spadl ze srdce, ten museli slyšet až v přízemí! 

Teď už v klidu a s tlakem v normě vám tedy mohu představit kalorickou čokobombu, která totálně nabořila můj zdravý jídelníček - lehoučký, nadýchaný, ořechový piškot šlehačkovo-čokoládovo-ledovokaštanovým krémem promazaný, banány proložený, sametovou šlehačkovo-čokoládovou polevou přelitý, čokoládovými bonbony ozdobený, zlatými čokonugetkami a hoblinami zasypaný... 

 

Můj školní deníčku...

...po třicátéprvní. Asi.

Rubriku "Můj školní deníčku" jsem založila při příležitosti slavnostního nástupu Matýska do první třídy. Po prvotních rodičovských trablích s prvňáčkem jsem rubriku občas probudila z kómatu menším zoufalým výkřikem a už to vypadalo, že usne věčným spánkem docela, když nám osud (nebo netopejr, chcete-li) přivál do cesty covid. Vše, co následovalo, bylo v té době nové a obzvláště v oblasti školství jsme toho zažili víc, než bych si přála. A když se tak na to všechno zpětně ohlížím, byly to zážitky pestré a vesměs neveselé a k uzoufání.

Hned v září byla na Míšu a celou jeho třídu v den jeho narozenin uvalena karanténa, díky níž nemohl na svatbu a my s manželem jsme přišli i o role svědků. Bylo to bolavé a bolest nám příliš nezmírnil ani karanténní dort Krteček, kterým jsme narozeniny oslavili. 

Řešila jsem covidovou otázku, nepodepsala nařízení školy o doložení bezinfekčnosti a vztekala se nad tím, že jako rodič jsem rukojmí dvou ministerstev, kdy levá ruka neví, co dělá ta pravá. Někdy to skoro vypadalo, že ta ruka byla jenom jedna. Bez prstů. A levá. 

Nevěřícně jsem poslouchala Matýskovo vyprávění, ve kterém líčil, jak ho paní učitelka po dvou kýchnutích důrazně upozornila, že ještě jednou, a zavře ho do izolační místnosti.

Nechápavě jsem zírala na Matějův rozvrh, který aspiroval na titul Blbcem snadno a rychle.

Posteskla jsem si nad strastmi pracující ženy, která díky zavřeným školám nuceně trávila svůj volný čas u sporáku.

V lehkém znechucení jsem líčila školní rok, který se nesl ve znamení pitev - pitvy pstruha, šneka a potkana se, díky Bohu, konaly ve škole, ale ani během distanční výuky se nesmělo zahálet a ta tak byla okořeněná distanční pitvou žížaly a včely. V domácím prostředí a na mém kuchyňském prkénku na maso.

Vcelku sprostě jsem si ulevila nad prosbou paní učitelky, která, servaná jak angrešt díky jedné až dvěma vyučovacím hodinám denně, si i přes svou vytíženost našla spolu s ostatními pedagogy čas na to, aby upekla perníčky pro zaměstnance nemocnice. A neváhala o to samé žádat rodiče. 

Smutně jsem se pozastavila nad zákeřnostmi, které si žáčci v Google učebně navzájem mezi sebou mohli provádět. A zběhlá v tom byla i paní učitelka. 

Občas ale i v tom ponurém distančním režimu vysvitlo slunce...

Spolu s ostatními rodiči středoškoláka jsem absolvovala jako první v republice třídní schůzky online. 

Stala se ze mě úspěšná pěstitelka plísní.

Do naší domácnosti se díky dealerovi z řad učitelů dostala žížala jménem Bořek. Během čtyř měsíců jsem z pěticentimetrového drobečka vypiplala obřího hada, kterého jsme, za velké slávy, vypustili do jablonecké divočiny.

Od srdce jsem se zasmála, když prvorozený v Google dokumentech doplňoval diktát, v němž byla tak trochu pozapomenutá automatická korekce chyb. 

No a když už jsme se z toho zmaru tak nějak vzpamatovali, po naší vesnici včera začala kolovat zaručená zpráva z tajných zákoutí parlamentu, že když bude přibývat nad tisíc případů denně, zase se zavřou školy. Jsem v pokušení otevřít si to víno hned. Na druhou stranu, přežili jsme už horší časy a to hlavně díky humoru (a vínu). Obzvláště naši potomci v tomto oboru excelují a nenápadně ho trousí, kudy projdou. A já jim za to z celého srdce děkuju :).