Matýskovy drobečky podruhé


Často mívám pocit, že je naše domácnost taková kouzelná říše divů za zrcadlem, nikdy totiž nevíte, kdy, kde a na co narazíte. Na druhou stranu jsem na tom o něco lépe než Alenka, já to alespoň tuším. Většinou jsou to Matýskovy drobečky a vůbec se na něj za ně nezlobím, protože je většinou trousí úmyslně a proto, aby mě potěšil nebo rozesmál :). 

Neživé věci u nás doma cestují z místa na místo, objevují se tam, kde by je člověk nečekal, předávají vzkazy, případně se rozmnožují či transformují do jiné podoby :)

Šest osmiček, aneb takové docela maličké jubileum...


To si vám takhle jednou vlezu na blog a vykoukne na mě tohle číslo. A to číslo bylo o to víc milejší, když v té době, plus mínus pár dnů, oslavila v tichosti Moje mozkovna dvanácté narozeniny :).


Dort Katamari


S přibývajícími roky jsem radikálně změnila přístup ke svým narozeninám. Bujaře je neslavím, datem narození se nikde nechlubím a před ostatními ho tajím, případně mlžím. Ne proto, že bych se styděla za své roky, moc dobře vím, že ke mně byla příroda více než milosrdná, protože na svůj věk nevypadám ani omylem, a že občas z reality někomu spadne brada. I když uznávám, že to paní prodavačka s tou občankou u ovocného piva a řidič prodávající mi zlevněnou jízdenku už fakt přehnali :). Jen mi přijde divné připravovat oslavu pro sebe. Pro ostatní peču a zdobím dorty s  láskou, chystám dobroty na oslavu s radostí a snesla bych jim modré z nebe, ale sama pro sebe? Kluci, kteří už dávno vědí, jak se to se mnou má, vědí i to, že chtějí-li mé narozeniny nějak slavit, musí mi dort upatlat sami. A jako každý rok, nezklamali :). 

Letošní hlavní téma dortu pro ně prý bylo jasné - postava z mé oblíbené hry Katamari, která před sebou valí kouli. Původně před sebou měla valit roládu, ale tento plán se rozpadl. Doslova. Zaimprovizovali jsme, kousky rozlámané rolády smíchali s krémem, nacpali do misky a po ztuhnutí vyklopili. Výsledkem byla nahatá polokoule z nadýchaných piškotových kostek a lehounkého máslovo-oříškového krému spatlatná, potahovkovými figurkami zdobená :).

Bordeláři


Když jsem psala článek o Sponge Bobovi a 3D tiskárně, už tehdy jsem věděla, že téma bordelu v pokojíčku je vděčným tématem a dobrým základem pro další článek. Pravda, jeho realizace delší dobu vázla, ale asi nastala správná konstelace hvězd a planet, a tak je konečně tu :).

Do dětského pokojíčku, pro zachování duševního zdraví, příliš často nechodím. A když už tam jdu, je to většinou večer s pusou na dobrou noc, a to bývá tma a já nic nevidím, dělám, že nic nevidím, nebo se o to alespoň snažím. Nedávno jsem se ale odhodlala a při plném vědomí jsem za denního světla vešla do pokojíčku vyzbrojená fotoaparátem. Zvěčnění stolu prvorozeného a poloviny pokojíčku druhorozeného mi bude sloužit nejen jako památka, ale do budoucna i jako důkazní materiál pro vnoučátka - to až se jednou budou jejich rodiče vztekat, po kom že jsou jejich dítka takoví bordeláři. Nedělám si iluze, že nebudou, ale jako správná babička při nich budu stát a smát se úplně stejně, jako to dělá moje máma, když se rozčiluju, po kom jsou naši kluci takoví paličáci. Po kom jsou bordeláři, to vím vylučovací metodou už dávno, můj dokonale uklizený psací stůl za mých školních let by mi totiž mohla závidět i prezidentská kancelář. 

Mimochodem, když už jsme u té prezidentské kanceláře - dětský pokoj v našem bytě je taky jedna taková - o moc se v ní dělí dva prezidenti, ale dělají to po svém a tak, ze to není ani trochu po chuti lidu, čili mně. Když tam náhodou na vlastní nebezpečí nakouknu, pokaždé jsem vyvedená z míry. Dějí se tam totiž nevysvětlitelné jevy, asi jako v Bermudském trojúhelníku, jen obrácenou formou - v trojúhelníku předměty mizí, v pokojíčku zase záhadně přibývají. Hlavou mi taky vrtá, jak například prezident číslo 1. dokáže z precizně uklizeného pokoje (občas mi to nedá a stejně tam vlítnu) udělat za patnáct minut prasečí chlívek, když sedí u počítače a nemůže nic dělat, protože má celou ruku v sádře, případně leží v posteli nemocný na umření s horečkou? Mám takovou teorii, že to dítě je mimozemská chobotnice navlečená do Matějovy kůže, která svými chapadly dosáhne do všech koutů pokojíčku, přemisťuje předměty z místa na místo a jejím mimozemským posláním je terorizovat moje šedé buňky. Navíc je to chobotnice líná, protože jiné vysvětlení pro to, že já úklid pokojíčku do koukatelné podoby zvládnu za deset minut, kdežto jí to trvá dva dny, není. 

Liberecká graffiti podruhé


Od té doby, co umřela babička, do Liberce moc často nejezdím, i když, co se tématu graffiti týká, je to veliká škoda, protože tohle město má v tomto směru co nabídnout. Při poslední návštěvě rodiny jsem si ale udělala chvilku, abych znovu zdokumentovala legální graffiti zeď, kterou jsem ve své rubrice už jednou představovala.

 Z původních graffiti nezbylo vůbec nic a všechny nahradily malby nové, hravé, komiksové...

Armáda andělů...

...aneb anděl sem, anděl tam, anděl kam se podívám.

Po téměř třiadvaceti letech u jednoho zaměstnavatele jsem jednoho květnového pracovního dne (který už jsem nikdy nechtěla zažít) po pečlivé a zralé úvaze (která trvala asi pět minut) poslechla intuici a hlas srdce (páč rozum se zrovna někde flákal) a rozhodla se vystoupit z komfortní zóny, ve které jsem měla jistotu stálého zaměstnání, slušného finančního ohodnocení a zaměstnaneckých benefitů v dnešní době vskutku nezanedbatelných. Během týdne jsem stihla napsat životopis, absolvovat pohovor, zkušební stáž a nakonec i dát výpověď. Že mé rozhodnutí nemělo s rozumem nic společného dokazuje fakt, že výběrové řízení jsem vyhrála až poté :). Odklon od mé původní profese byl obrovský a přede mnou stála výzva tak veliká, že dohlédnout jejího konce se v tu chvíli zdálo téměř nemožné. Po počáteční euforii a obrovské úlevě se mi hlavou rozeznělo "ty vole, co jsi to udělala?", duši mi obsadil smutek, že po tolika letech opustím své kolegy, a pochyby, jestli jsem ty kořeny, které jsem měla ve firmě prorostlé až někam do sklepa, nevyrvala bezhlavě a uspěchaně (což mi teď v kontextu s těmi třiadvaceti odpracovanými lety zní vlastně docela divně :)). Jak ale tyto emoce rychle přišly, stejně tak rychle i odešly, aby je vystřídalo nadšení, že v mém životě začne něco nového, hrdost, že jsem našla odvahu vyskočit z rozjetého vlaku a radost, že se mi to povedlo, protože co si budeme povídat, šance, že si při takovém vyskakování rozbijete hubu, je poměrně veliká :). Naštěstí jsem dopadla do měkkého, a tak se ve své nové profesi věnuji tvůrčí činnosti a práci se starými a těžce nemocnými lidmi, kdy se snažím naplnit jejich poslední měsíce a roky života radostí, úsměvem a vlídným slovem. Drtivá většina mých klientů se potýká s demencí různého typu a stadia, a tak se pro mě tahle velká výzva stala výzvou ještě větší. Vždy jsem považovala za zázrak, když v mém okolí někdo našel práci snů - když mu dávala smysl, bavila ho, naplňovala, když v ní mohl provozovat své koníčky a ještě za to dostal zaplaceno. Rockefeller ze mě asi nebude, ale i tak mohu po několika měsících směle napsat, že přesně tohle se mi stalo.

A cože s tím vším mají společného andělé? Na odbočky od tématu bývám expert, ale na rozdíl od Abrahama Jerebiáše, tatínka Homera Simpsona, jehož příběhy nikam nevedou, tahle maxi odbočka přeci jen souvislost trochu má. Před rozloučením s kolegy jsem přemýšlela, jakým stylem to pojmout. A protože to bylo během parného léta, rozhodla jsem se vynechat tradiční žranici, zavrhla chlebíčky i dorty a rozhodla se pro formu osobnější. A tak vznikla ona avizovaná andělská armáda, která sice nenaplnila bříška a nepohladila chuťové buňky, za to ale tajně doufám, že pohladila duši a zanechala dojem trvalejšího rázu.

Bylo jich asi 80... :)

Mechový dort


Moje máma je máma houbová, borůvková, brusinková, medvědo-česneková, šišková, bylinková, zkrátka taková, co les v danou chvíli svým návštěvníkům štědře nabízí. A když zrovna nic v nabídce nemá, je to jen lesní máma, která do něj chodí jen tak pro radost. Téma narozeninového dortu tak měli kluci naservírované jako na stříbrném podnose, a jako každý rok se úkolu dekorování zhostili po svém, ale se ctí :).

P.S: Buď se mi zbláznil mobil, počítač, PhotoScape, nebo já, ale po rozkliknutí článku v mém telefonu působí barvy tak, jako by jim dočista přeskočilo - červená je rudější než stranická knížka a mechově zelená se změnila na brčálovou. Stalo se mi to za celou mou blogovou éru poprvé, doporučuji tedy v zájmu neoslepnutí článek otevírat v počítači :). 

Špenátový nadýchaný piškotový naháček mascarpone-šlehačkovou náplní promazaný, malinami proložený, čerstvým ovocem (a houbami:)) zasypaný.

Omikronky


Za dveřmi se ozve lehounké zaťukání. Otevřu, ale za nimi nikdo. Pomalu je s vidinou vtipálka běžícího po schodech dolů zavírám, když se tenounkým hláskem ozve "Dobrý den!"
 
"Co? Kdo? Kde?!?"

"Tady, tady dole!"

Kouknu tam a na rohožce přešlapuje roztomilá modrooká růžová koule s řasami až do nebe a s mašlí ve vlasech. Jestli se tomu tedy dá říkat vlasy. 

"Dobrý den?"

Chvíli jsme na sebe zkoumavě koukaly a pak mě polilo horko, protože mi to docvaklo. Než jsem stihla nezdvořile dveře zavřít, růžová koule se nacpala do předsíně a spustila:

"Mám tu hlášení, že jste asi přišla do kontaktu s covidem, a že tu mám teda tím pádem asi práci. Vytáhla kdoví odkud nějaký formulář a propisku a povídá "Tak mi to tady podškrábněte a já jdu na to."

Vašek


"Mamííí, nemáš náhodou nějakou ponožku, kterou už nepotřebuješ?"

"No, mám."

"A mamííí, nemáš vatu? A niť s jehlou?"

"Jasně, že mám."

"A mamííí, nemáš náhodou taky umělý voči? A neptej se mě, na co to všechno potřebuju!"


Za hodinu bylo hotovo. Prostě jen tak. Pro mě. Vašek :).

Dort South Park aneb poslední ..."náctileťák"


Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem si svatosvatě přísahala, že Krtkův dort, který jsme si zamilovali během doby covidové a karanténní, už nikdy z dvojité dávky patlat nebudu. Za prvé, ta obří krtčí hrouda ve finále váží (v závislosti na množství přidaných banánů) mezi třemi a čtyřmi kily, a za druhé, nevejde se do lednice. A hádejte co? Přesně! Zase jsem kecala!

Nebudu vám tu nic nalhávat, pro splnění přání milovaného člověka udělám téměř cokoliv, a jedná-li se o dítko, platí to dvojnásob, a to i přes to, že z dětských střevíčků už dávno vyrostlo a je o hlavu větší, než já. Ale i láska má své limity a tak jsme se, v rámci zachování mého zdravého rozumu, dohodli na kompromisu. Double hroudu jsme transformovali do obyčejného kulatého dortu a spokojení jsme tak byli nakonec všichni - jak oslavencovy chuťové i zrakové buňky, tak ty moje šedé mozkové.

Poslední dort s koncovkou "náct". Je neuvěřitelné, že když jsem začala psát tento blog a poznala zde své první blogové přátele, byl Míša čerstvě v první třídě základní školy a Matýsek sotva půlroční miminko... 

SpongeBob v kuchyni


Minulý rok se naskytla prvorozenému možnost brigády - český překlad DLC balíčků k deskovým hrám, a když slušně placenou práci odevzdal, vydělanou hotovost plánoval investovat do 3D tiskárny. Z jeho nápadu jsem tehdy byla pramálo nadšená (i když to jsem z myčky byla taky a dnes je z ní právoplatný člen rodiny :)), protože už tenkrát byla deska jeho psacího stolu ve velmi podivném rozpoložení. Pokaždé, když jsem šla kolem, měla jsem pocit, že kdybych na ní položila ještě jeden papírek, naštvaně ho na mě rozcupovaný na milion kousků vyplivne zpátky. V tom lepším případě, v tom horším bych taky mohla dostat dvířky přes holeň. Při představě, že čtvrtinu stolu zabere další monstrum, které se tam bude tísnit s vrtačkou, pájkou, notebookem, monitorem, malinou, zdrojem, tavnou pistolí, multimetrem a asi dvěma miliardami elektrosoučástek, mě zamrazilo v zátylku. Nakonec jsem ale po dvou panácích vyměkla a dospěla k názoru, že bránit technicky zdatnému a inteligentnímu dítěti ve vzdělání a rozvoji jen kvůli bordelu na stole by ode mě asi nebylo úplně fér. Postupem času (a po tunách ofoukaného prachu) jsem ale musela uznat, že taková tiskárna je docela prima věc. Zjistila jsem, co je filament, naučila se jejich druhy a rozdíly mezi nimi a fandila každému synovu projektu a měla radost z těch, které se ujaly a byly povýšeny na "byznys". Jednou, při brouzdání mezi články a obrázky s tématikou 3D tiskáren, na mě vykoukl držák na houbu na mytí nádobí ve tvaru SpongeBoba. Tohle udělátko mě skutečně okouzlilo a tak jsem ho klukům nadšeně ukázala. Za pár týdnů se ke mně potomci blížili se slavnostními obličeji a s obří pootevřenou krabicí...

"Mami, všechno nejlepší k svátku!"

"Hele, kluci, fakt moc děkuju, ale já mám svátek až za měsíc..."

"Seš si jistá?"

"No, už dobře přes čtyřicet let ho slavím v květnu a ne v dubnu..."

"Aha. Tak nic."

Slavnostní obličeje se změnily na obličeje zklamané a zmizely i s krabicí v pokojíčku. Snažila jsem se situaci trochu odlehčit a tak jsem na zavřené dveře zahulákala "Ale za dva týdny je Svátek matek, kdyby něco..."

Tohle muselo ven...


Schůzka v bance se neúnosně protáhla, byť byla pro naší domácnost více, než přínosná. Dospěláci vyšťavení, děti nadšené ze svých nových účtů a z přístupu na interní wi-fi, paní bankéřka orosená, po nás objednaní klienti čekající marně na včasné zahájení své schůzky znechucení. A někde mezi tím mi pod stolem na kolenou přistává druhorozeného telefon se vzkazem. Ne, tohle jsem si vážně nemohla nechat pro sebe. Jestli to zjistí, nedožiju rána, ale jestli vás jeho zpráva pobaví tak, jako mě, ráda to riziko podstoupím :).

Suchozemský delfín


"Tak ten je jasnej!" ozve se dvojhlasně z gauče při pohledu na nalíčeného baletního mistra v těsném oblečku při rozhovoru v televizi.

Ona: "To je vážně děsivý, jak říkáme v tu samou chvíli stejný slova, jen dneska je to už po několikátý!"

On: "Vždyť je to krásný, jak jsme na sebe napojený! Uvidíš, že to za pár let dopracujeme tak daleko, že na sebe budeme dvě hodiny jenom koukat a pak si řekneme "Téda, to jsme si hezky pokecali, co?". Budou z nás vlastně takoví suchozemský delfíni..."

Herbář


Od doby covidové, kdy jsem v naší domácnosti zažila distanční pitvu žížaly a včely, kdy se ze mě stala zkušená pěstitelka plísní a kdy jsem z žížalího miminka vychovala hada Bořka, jsem byla přesvědčená, že mě v našem školství nemůže už vůbec nic překvapit. Ale jak říká moje maminka, myslet znamená h...o vědět, a tak i tentokrát jsem byla za svou naivitu řádně vyškolená. Koncem března totiž dostaly děti za domácí úkol vyrobit herbář, termín odevzdání - druhá polovina května. Po prvotním uchechtnutí, že to je asi blížící se apríl, mě smích přešel, protože paní učitelka to myslela smrtelně vážně. Pobavení vystřídalo zděšení a konstatování, že paní učitelka přírodopisu je asi z jiné dimenze a do té naší si skrz časoprostorovou trhlinu odskakuje učit. Jinak si nedovedu představit, jak může někdo chtít po dětech z JABLONCE, kde, i přes globální oteplování, v dubnu (a leckdy i v květnu) běžně mrzne a sněží, herbář. A to ne jen tak ledajaký, do kterého by si děti nasbíraly kvítka dle své volby, položky do toho našeho jsou předem dané - čeledí počínaje a konkrétní rostlinou konče. Zděšení vystřídala panika, neboť ještě v polovině dubna nebyl na jabloneckých loukách ani kvítek. Při mých výpočtech, kdy se rostlinky suší minimálně čtyři týdny, mi vycházelo, že herbář nemůžeme odevzdat v termínu ani omylem, ledaže bych si zaletěla na otočku do teplých krajin a vyplenila louky tam.

Příroda ale zřejmě vycítila mé zoufalství, rozhodla se být k mým nervům přívětivá a tak její teplo způsobilo, že se už počátkem května většina rostlinek lisovala mezi mými Berními rulami. Jedna rostlina ze seznamu, bršlice kozí noha (ano, to myslím vážně), nám ale stále chyběla a to i přes to, že jsme si mohli nohy uchodit, venku byli chvílemi víc, než doma a při každé vhodné příležitosti sešli z cesty, abychom ryli nosem v trávě. Poslední sejití z cesty na písčitou pěšinku rozdělující dvě luční plochy se nám ale obzvláště nepovedlo, stručná verze - Matěj - koloběžka - vymletá díra po dešti - neviditelný kámen - dvě a půl hodiny na chirurgii - prasklina v lokti - dlaha - prasklá dlaha - sádra na celou ruku - do pr....! Po vzájemném obviňování, jestli za to můžu já, že jsme sešli z normální cesty, nebo Matěj, že neviděl ten kámen, jsme se nakonec na viníkovi jednohlasně shodli, je jím paní učitelka a její podělanej herbář! Tedy, my to řekli jinak, ale myslím, že těch naznačených vulgarit už tu bylo pro dnešek dost :).

Hodina francouzštiny


Příprava na hodinu francouzštiny:

"Mami, máme za úkol vymyslet otázku, na kterou by se mě nikdo nikdy nezeptal. Nenapadá tě něco?"

"Hmmm. Co třeba Co bys dělal s rozřezanou mrtvolou?"

"To je dobrý, na to se mě asi vážně nikdy v životě nikdo nezeptá!"

Dmu se pýchou nad svou kreativitou, ale jen do doby, než otevře pusu druhorozený a začne bez přemýšlení sypat z rukávu naprosto neuvěřitelné otázky:

"Co bys dělal, kdybys před zrcadlem hrál kámen, nůžky, papír, a to zrcadlo by vyhrálo?"

Za tohle by tě ve středověku upálili...


...pronesla má kolegyně v práci, když jsem kolegovi na jeho ránu na ruce přinesla v malé skleničce mastičku. Ale pěkně popořádku...

"Mami?"
"Hm?"
"Ten pán, kterýmu jste prodali tu sedačku, si pro ní půjde nahoru?"
"No, sama dolů asi nesejde, takže asi jo. Proč?"
"No, já jen, že tady po celým bytě strašně smrdí tráva..."

Ačkoliv by se mohlo náhodnému posluchači po vyslechnutí tohoto rozhovoru zdát, že se právě nachází v zakouřeném marihuanovém doupěti plném této rostlinky a jejích uživatelů, není tomu tak. Tedy, ne tak úplně. Rostlinka tu sice byla, uživatelé taky, no a vlastně i ten kouř tu byl... Sakra, to jsem to moc nevylepšila, tak ještě jednou a snad trochu lépe...

Výchovná lekce


"Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak je možný, že máš z domácího úkolu z češtiny čtyřku? Vždyť ti to kontroluju a podepisuju? Co jsme udělali špatně?"

V duchu se posílám zpátky do lavic základní školy, ale ono to nakonec po nahlédnutí do sešitu vůbec nebude potřeba...

"Ty jsi takovej blbec! Že sis zapomněl udělat domácí úkol a během minuty ve škole jsi to tam nasekal jak Baťa cvičky, chápu, i když paní učitelka na tebe byla ještě hodná, já bych ti za tu prasárnu dala pětku třikrát podtrženou. Pochopím i to, že jsi zfalšoval můj podpis, i když jsi ze mě udělal totální negramotnou krávu, která podepíše kdeco. Co ale nepochopím, je, že jsi se za ty roky ještě nenaučil falšovat ten podpis pořádně?!? To já ve tvým věku!!!" 

Simpsonovi na dortu po páté


Tahle žlutá stvoření jsou v naší domácnosti oblíbená od nepaměti a tak není divu, že se za posledních osm let dort s touto tématikou objevil na našich oslavách celkem pětkrát. Stejně, jako jejich zpracování, byly i počty svíček na nich za ty roky rozmanité - 11, 13, 7, 15 a zatím posledních letošních 12, které zdobily dort Matýskův. Nevím, jak dlouho ještě mu budu moci takhle zdrobněle říkat - pomazlí se, pohladí, pusu dá, obejme, i za ruku ještě občas drží. Ale... už je to chlap! Pod nosem mu raší vousy, vonět se musí, zvonivý dětský hlásek zmizel kdesi v nenávratnu a počítám, že do dvou let mě přeroste. Ale třeba to nebude tak strašný... Maličkou naději mi dává moje praprababička Verunka, která říkala svému manželovi "Matýsku" i v jeho pokročilém dědečkovském věku :). 

Dekorace na dort jsem letos poprvé dělala naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo doposud. Na Vánoce jsem totiž dala klukům jako dárek pod stromeček vykrajovátka na perníčky s motivy žluté rodinky. Když jsme je použili poprvé, byli jsme z výsledku opravdu nadšení a mě napadlo, že by nemuselo být špatné z nich zkusit vykrojit i potahovou hmotu na dort. Jak se ale blížil termín patlání dortu, původní neochvějná jistota mě opouštěla. V záloze se pro jistotu chladila láhev vína, ale i v tomto případě platilo, že strach má velké oči a všechno nakonec klaplo na jedničku :). Tedy až na pečlivě naaranžované držáčky na svíčky, které letěly do koše, protože se do nich svíčky ze stejné sady prostě nevešly...

Ukřivděný banán


V naší domácnosti se snažíme ničím zbytečně neplýtvat a je jedno, jestli se jedná o energie nebo jídlo. Jenže i v tak uvědomělé domácnost se, konkrétně u posledně zmíněného, občas stane, že se něco musí vyhodit. Stává se to výjimečně, ale když už, tak to většinou stojí za to, protože daná potravina většinou uniká mojí pozornosti docela dlouho. Tak třeba naposledy to byl banán. Jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem, abych byla přesná. A abych byla ještě přesnější, jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem s velice ukřivděným pohledem, kterým mi dával jasně najevo, co jsem zač. A i přes to, jak se na mě díval, jak mi hrál na city a jak mi dal mou lhostejnost náležitě vyžrat, musím smeknout svůj neviditelný klobouk. Takhle talentovaný banán s tak úžasnou mimikou se totiž hned tak nevidí. 

"Nedělej na mě ty banánový voči!"

Svatební tombola


Možná si pamatujete můj předloňský posmutnělý článek o tom, jak jsme měli být s manželem svědky na svatbě. Doba covidová ale udělala s charaktery lidí tak nějak celosvětově divy a to, co jsem dřív nechtěla vidět a vědět, se odhalilo v plné parádě jako nahá modelka na hodině kresby. Vlastně ani nevím, proč jsem byla tolik zaskočená a překvapená, vždyť tomu tak bylo v naší zemi vždycky, před covidem to byla politika a po covidu zase válka na Ukrajině. A politika. S upřímným zděšením očekávám, že dalším milníkem budou prezidentské volby, už teď hledám vhodnou mísu na zvracení. Ale zpátky ke svatbě - kvůli karanténě prvorozeného (který se dozvěděl dvě hodiny po obřadu, že je negativní) a strachu několika účastníků svatby z nákazy jsme dostali všichni čtyři ráznou stopku, nicméně tombola, na které jsem se jako svědkyně jaksepatří vyřádila, se v den svatby řádně připravená odvezla. Se svým dílem jsem byla spokojená, ale dušebol byl silnější, a tak mi opravdu příliš nepomohlo, když mi, v dobré víře mě potěšit, někteří členové rodiny psali, jak se jim tombola líbila a že se u toho všichni náramně zasmáli. Cha, cha, cha. A tak článek, který jsem o tombole chtěla napsat a který měl být inspirací pro potencionální nevěsty a ženichy, zapadl až... do dnes. Trvalo přes rok a půl, než jsem se odhodlala, ale milá Bev měla tenkrát pravdu, když napsala "ono se to zase utřepe a pak to proberete horem spodem a nakonec se to spraví, ale bude to trvat". Sice jsme to neprobrali, protože jsem při prvním setkání a první narážce na svatbu bez kudrlinek zdůraznila, že svatba je pro mě zakázané slovo. Ale... odpustila jsem, slzička ukápla, objali jsme se a máme se zase všichni rádi. A moc :).

A teď už zpátky k tombole, k jejíž přípravě přidávám pár tipů:

1) Buďte originální. Sama jsem se zhruba polovinou položek inspirovala jinde, konec konců, i moje mozkovna má své limity, nicméně druhou polovinu jsem po dlouhém boji nakonec docela úspěšně z mých šedých buněk vydolovala. Většina nápadů mě cvrnkla do nosu mezi regály v obchodě, obzvláště na "Zábavu k popukání" jsem pyšná :). Nebylo to ale pravidlem, třeba taková "Podzemní prohlídka Prahy pro dva" mě napadla při pohledu na naší lednici, kde se na mě smály dva lístky na metro.

2) Nenechávejte nic na poslední chvíli. Pokud jste přesvědčení, že přípravu tomboly zvládnete za dva dny, nemůžete se více mýlit. Možná tak tombolu o deseti položkách, ale pokud to má být zábava a ujede vám vám při počtu položek ruka, není v lidských silách takto šibeniční termín stihnout. Mně to trvalo asi tři týdny - od vymýšlení, nakupování, přípravu seznamu a čísel k tisku až po kompletování.

3) Pokud vám položka do tomboly přijde jako trapná ptákovina, je to v pořádku. Čím větší, tím lepší. V této tombole, která probíhá většinou v době, kdy se v krvi účastníků nachází proměnlivá hladina alkoholu, o nic jiného, než o zábavu, skutečně nejde. 
  
4) Nezapomeňte na děti. Protože téměř třetina osazenstva naší svatby měla být dítka, část tomboly jsem tomu uzpůsobila. Při závěrečném balení do krabic byla tato tombola a lístky k ní zvlášť. Tak nějak jsem měla tušení, že by děti strouhanku nebo víno asi příliš neocenily :).

5) Jako materiál k balení se mi osvědčil celofán v roli. Sáčky jsou sice fajn, ale vzhledem k tomu, že každá položka měla jiný tvar, byly naprosto nepoužitelné. S nůžkami a izolepou jsme se stali nejlepšími kámoši a i když to vypadá jako pěkný opruz, šlo nám to celkem rychle a samo. 

V následujících řádcích přináším inspiraci na položky tomboly - jak seznam, tak fotografie.

Velikonoční prase


Ve většině českých rodin se na svátky jara pečou mandlemi sypané voňavé mazance a roztomilí beránci s mašličkou kolem krku. Naše domácnost, jak už jste se za ty roky mohli sami přesvědčit, sice vybočuje v hodně směrech, ale pečení beránka bychom si ujít nenechali. Pravda, pokaždé se výsledek rovná veliké lentilkové nebo zdobením zasypané divočině, ale je to beránek a výsledný tvar je díky báječné silikonové formě docela věrohodný. Což se dost dobře nedá říct o formě druhé, a tak abychom to své vybočování nezanedbávali a nějak ho vyvážili, spolu s beránkem již několikátým rokem tradičně pečeme ještě jedno zvířátko. Díky této tradici jste tak mohli na našem svátečním stole během uplynulých let vidět už ledasco - kohouta, jezevčíka, jednorožce či nejnepovedenější exemplář - draka, který byl hlavou rodiny přejmenován na Godzillu (vše k nahlédnutí ZDE :)). Po tomto dračím fiasku z loňského roku jsem byla dlouho přesvědčená o tom, že tentokrát to bude prostě "jen" bílý, roztomilý a nevinný beránek. Sice se slepenou hlavou, která se mu při vyklápění pokaždé rozpadne na několik částí, s hrby, protože rozinky, oříšky i kandované ovoce při pečení vždy záhadně přecestují na jedno konkrétní místo, ale pořád beránek. 

Kdy přesně se původní vize zvrhla v růžovoučké prase, to vážně netuším... :)

Ahoj babi... II.


Ahoj babi,

když jsem ti před dvěma lety psala naposledy, slibovala jsem ti tenkrát, že až Matýska ten smutek z toho, že už nejsi, přejde, že ti pošleme do nebe jeho vynález, kouřovej dopis. Jenže ono ho to nepřešlo. V posteli pořád spí s tvým gaučovým polštářkem a na tabuli nad postelí má fotku vás dvou, jak se vedle sebe culíte. Návštěvy hřbitova bojkotuje, ale tuším, že to má asi po mně. Vím, že ty víš, že pietní místo máme v našich srdcích a vzpomínkách a ne na hřbitově, kde ani nemáš svůj náhrobek a kde tvůj prach poletuje stejně zmateně, jako ty sněhové vločky, co právě teď začaly padat z nebe. A tak je u nás doma pořád zapálená svíčka a my máme alespoň trochu pocit, že to tvoje babičkovské teplo je tu pořád s námi. Ale proč vlastně píšu... 

Nevím, jestli se to k tobě už doneslo, protože v tom vůbec neumím chodit a ani v nejmenším netuším, jak dlouho trvá duším doputovat od nás ze země tam nahoru, ale brzy ti dorazí společnost. Babi Janinka odešla po dlouhém, statečném, leč zcela marném a beznadějném boji za tebou. Až se shledáte, vyřiď ji prosím, že ji moc obdivuji za její sílu, s jakou bojovala o svůj život, protože to, co na tu neobyčejnou stařenku za poslední měsíce osud naložil, by bylo příliš i na několik životů. Pláču bolestí, i když jsem si myslela, že jsem všechny slzy po tvé smrti vyplakala, pláču úlevou, protože vím, že skončilo velké trápení nás všech. Snad je tvůj obláček dost prostorný na to, aby se na něj pohodlně vešly dvě dámy v houpacích křeslech. A až se tam uvelebíte, přikryjete se dekou, budete usrkávat voňavou kávu a zdrbnete všechny okolo, hoďte na nás, prosím, občas očko. Jen tak, pro jistotu...