Herbář

Od doby covidové, kdy jsem v naší domácnosti zažila distanční pitvu žížaly a včely, kdy se ze mě stala zkušená pěstitelka plísní, a kdy jsem z žížalího miminka vychovala hada Bořka, jsem byla přesvědčená, že mě v našem školství nemůže už vůbec nic překvapit. Ale jak říká moje maminka, myslet znamená h...o vědět, a tak i tentokrát jsem byla za svou naivitu řádně vyškolená. Koncem března totiž dostaly děti za domácí úkol vyrobit herbář, termín odevzdání - druhá polovina května. Po prvotním uchechtnutí, že to je asi blížící se apríl, mě smích přešel, protože paní učitelka to myslela smrtelně vážně. Pobavení vystřídalo zděšení a konstatování, že paní učitelka přírodopisu je asi z jiné dimenze a do té naší si skrz časoprostorovou trhlinu odskakuje učit. Jinak si nedovedu představit, jak může někdo chtít po dětech z JABLONCE, kde, i přes globální oteplování, v dubnu (a leckdy i v květnu) běžně mrzne a sněží, herbář. A to ne jen tak ledajaký, do kterého by si děti nasbíraly kvítka dle své volby, položky do toho našeho jsou předem dané - čeledí počínaje a konkrétní rostlinou konče. Zděšení vystřídala panika, neboť ještě v polovině dubna nebyl na jabloneckých loukách ani kvítek. Při mých výpočtech, kdy se rostlinky suší minimálně čtyři týdny, mi vycházelo, že herbář nemůžeme odevzdat v termínu ani omylem, ledaže bych si zaletěla na otočku do teplých krajin a vyplenila louky tam.

Příroda ale zřejmě vycítila mé zoufalství, rozhodla se být k mým nervům přívětivá, a tak její teplo způsobilo, že se už počátkem května většina rostlinek lisovala mezi mými Berními rulami. Jedna rostlina ze seznamu, bršlice kozí noha (ano, to myslím vážně), nám ale stále chyběla, a to i přes to, že jsme si mohli nohy uchodit, venku byli chvílemi víc než doma a při každé vhodné příležitosti sešli z cesty, abychom ryli nosem v trávě. Poslední sejití z cesty na písčitou pěšinku rozdělující dvě luční plochy se nám ale obzvláště nepovedlo. Stručná verze - Matěj - koloběžka - vymletá díra po dešti - neviditelný kámen - dvě a půl hodiny na chirurgii - prasklina v lokti - dlaha - prasklá dlaha - sádra na celou ruku - do pr....! Po vzájemném obviňování, jestli za to můžu já, že jsme sešli z normální cesty, nebo Matěj, že neviděl ten kámen, jsme se nakonec na viníkovi jednohlasně shodli. Je jím paní učitelka a její podělanej herbář! Tedy, my to řekli jinak, ale myslím, že těch naznačených vulgarit už tu bylo pro dnešek dost :).

Hodina francouzštiny

Příprava na hodinu francouzštiny:

"Mami, máme za úkol vymyslet otázku, na kterou by se mě nikdo nikdy nezeptal. Nenapadá tě něco?"

"Hmmm. Co třeba Co bys dělal s rozřezanou mrtvolou?"

"To je dobrý, na to se mě asi vážně nikdy v životě nikdo nezeptá!"

Dmu se pýchou nad svou kreativitou, ale jen do doby, než otevře pusu druhorozený a začne bez přemýšlení sypat z rukávu naprosto neuvěřitelné otázky:

"Co bys dělal, kdybys před zrcadlem hrál kámen, nůžky, papír, a to zrcadlo by vyhrálo?"

Výchovná lekce

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak je možný, že máš z domácího úkolu z češtiny čtyřku? Vždyť ti to kontroluju a podepisuju? Co jsme udělali špatně?"

V duchu se posílám zpátky do lavic základní školy, ale ono to nakonec po nahlédnutí do sešitu vůbec nebude potřeba...

"Ty jsi takovej blbec! Že sis zapomněl udělat domácí úkol a během minuty ve škole jsi to tam nasekal jak Baťa cvičky, chápu, i když paní učitelka na tebe byla ještě hodná, já bych ti za tu prasárnu dala pětku třikrát podtrženou. Pochopím i to, že jsi zfalšoval můj podpis, i když jsi ze mě udělal totální negramotnou krávu, která podepíše kdeco. Co ale nepochopím, je, že jsi se za ty roky ještě nenaučil falšovat ten podpis pořádně?!? To já ve tvým věku!!!" 

Můj školní deníčku...

...po třicátéprvní. Asi.

Rubriku "Můj školní deníčku" jsem založila při příležitosti slavnostního nástupu Matýska do první třídy. Po prvotních rodičovských trablích s prvňáčkem jsem rubriku občas probudila z kómatu menším zoufalým výkřikem a už to vypadalo, že usne věčným spánkem docela, když nám osud (nebo netopejr, chcete-li) přivál do cesty covid. Vše, co následovalo, bylo v té době nové a obzvláště v oblasti školství jsme toho zažili víc, než bych si přála. A když se tak na to všechno zpětně ohlížím, byly to zážitky pestré a vesměs neveselé a k uzoufání.

Hned v září byla na Míšu a celou jeho třídu v den jeho narozenin uvalena karanténa, díky níž nemohl na svatbu a my s manželem jsme přišli i o role svědků. Bylo to bolavé a bolest nám příliš nezmírnil ani karanténní dort Krteček, kterým jsme narozeniny oslavili. 

Řešila jsem covidovou otázku, nepodepsala nařízení školy o doložení bezinfekčnosti a vztekala se nad tím, že jako rodič jsem rukojmí dvou ministerstev, kdy levá ruka neví, co dělá ta pravá. Někdy to skoro vypadalo, že ta ruka byla jenom jedna. Bez prstů. A levá. 

Nevěřícně jsem poslouchala Matýskovo vyprávění, ve kterém líčil, jak ho paní učitelka po dvou kýchnutích důrazně upozornila, že ještě jednou, a zavře ho do izolační místnosti.

Nechápavě jsem zírala na Matějův rozvrh, který aspiroval na titul Blbcem snadno a rychle.

Posteskla jsem si nad strastmi pracující ženy, která díky zavřeným školám nuceně trávila svůj volný čas u sporáku.

V lehkém znechucení jsem líčila školní rok, který se nesl ve znamení pitev - pitvy pstruha, šneka a potkana se, díky Bohu, konaly ve škole, ale ani během distanční výuky se nesmělo zahálet a ta tak byla okořeněná distanční pitvou žížaly a včely. V domácím prostředí a na mém kuchyňském prkénku na maso.

Vcelku sprostě jsem si ulevila nad prosbou paní učitelky, která, servaná jak angrešt díky jedné až dvěma vyučovacím hodinám denně, si i přes svou vytíženost našla spolu s ostatními pedagogy čas na to, aby upekla perníčky pro zaměstnance nemocnice. A neváhala o to samé žádat rodiče. 

Smutně jsem se pozastavila nad zákeřnostmi, které si žáčci v Google učebně navzájem mezi sebou mohli provádět. A zběhlá v tom byla i paní učitelka. 

Občas ale i v tom ponurém distančním režimu vysvitlo slunce...

Spolu s ostatními rodiči středoškoláka jsem absolvovala jako první v republice třídní schůzky online. 

Stala se ze mě úspěšná pěstitelka plísní.

Do naší domácnosti se díky dealerovi z řad učitelů dostala žížala jménem Bořek. Během čtyř měsíců jsem z pěticentimetrového drobečka vypiplala obřího hada, kterého jsme, za velké slávy, vypustili do jablonecké divočiny.

Od srdce jsem se zasmála, když prvorozený v Google dokumentech doplňoval diktát, v němž byla tak trochu pozapomenutá automatická korekce chyb. 

No a když už jsme se z toho zmaru tak nějak vzpamatovali, po naší vesnici včera začala kolovat zaručená zpráva z tajných zákoutí parlamentu, že když bude přibývat nad tisíc případů denně, zase se zavřou školy. Jsem v pokušení otevřít si to víno hned. Na druhou stranu, přežili jsme už horší časy a to hlavně díky humoru (a vínu). Obzvláště naši potomci v tomto oboru excelují a nenápadně ho trousí, kudy projdou. A já jim za to z celého srdce děkuju :).

Šnečkovrah podruhé

V jednom městě žil jeden chlapec. Pravda, o tom, jestli je to město, se stále vedou spory, někdo ho označuje za ghetto, někdo za nočník Evropy a někdo zase za vesnici, jejíž domorodí obyvatelé chovají jaky a živí se mraženým tulením masem. Ale tahle informace vlastně nemá v příběhu žádnou důležitou roli, tak raději popojedeme - ten chlapec jednou mamince povídá, že potřebuje do tří dnů sehnat šneka na pitvu, jinak dostane pětku. Maminka, která ještě nedostala z hlavy pitvy předchozí a ve které to všechno vřelo vztekem, znechucením a bezmocí, i přes to synkovi poradila, že když půjde do školy o půl hodiny dřív, po jedné straně chodníku, u obrubníku, najde hotový šnečí lán. Pamatovala si to z dob, kdy v tu dobu chodila s druhorozeným do školky a tu drobotinu s ulitou uklízela z chodníku do trávy. I vydal se hoch na šnečí lov s láskyplnou maminčinou poznámkou, že jestli žádného šneka nenajde, za pětku se na něj ani trochu zlobit nebude, protože pětka od úchyla se prostě nepočítá.

"Máš?"

"Mám. Vlastně nemám. Teda měl jsem. Ale kámoš přinesl obří šneky zahradní, tak jsem toho svýho zase pustil..."

Mamince spadl maličký kamínek ze srdce, protože šnekovražda cizího šneka je přece jen o maličké šnečí tykadlo přijatelnější, než vražda šneka místního. Obzvláště ví-li, že i ona má ve svém rejstříku jednu takovou šnečkovraždu, nebo spíše spoluúčast na vraždě, zapsanou. A je jedno, že byla neúmyslná.

Nahotinka aneb Školníkohovory 2.

"Mamííí, náš pan školník má v kabinetu nahatou paní!"

"???"

"Na plakátu, stojí vedle auta. A tam dole má zapíchnutej hřebík!"

Chloupky na zádech mi vstaly hrůzou při vzpomínce na vyprávění mojí maminky, co všechno se dalo na pánských i dámských skříňkách ve fabrice najít. 

"A jak to víš?"

"Mně spadnul štětec dovnitř umyvadla, tak mě paní učitelka poslala za školníkem, aby mi ho pomohl vytáhnout. Tak jsem se ho zeptal, co to na tý zdi jako je. A von mi řek, že ta paní je strašnej chudák, protože musela prodat všechno svoje oblečení, aby si mohla koupit to auto..." 

Bořek je volný!

Pokud jsem si naivně myslela, že když panu učiteli biologie pan ředitel (zřejmě na popud nějaké outlocitné maminky) dealování mrtvých či živých hmyzáků žákům pod rouškou tmy u školy zakázal a že budeme mít od pitvání klid, víc jsem se mýlit nemohla. Pravda, malá úleva tu trochu je, neb se prvorozený vrací do školy a pitvat tak bude tam a ne doma na prkénku, na kterém krájím maso :). Nicméně jako další oběť pitvy si pan učitel vyhlédl hlemýždě, kterého si musí žáci vlastnoručně "ulovit". Dopředu jsem nahlásila, že s touto akcí nechci mít vůbec nic společného a ani o ní nechci vědět detaily, protože mi bohatě stačí, když si venku při pohledu na žížalu vzpomenu na Bořka. Toho jsme konečně během jednoho slunečného dne spolu s obsahem jeho dočasného domečku přestěhovali s velkou slávou ven. 

Jako by cítil, že se něco děje a místo toho, aby, jak mu velí instinkt, zůstal ve tmě, vystrčil čumák a začal šmejdit venku.

Rusko, větry a C-4

Větry

Učitel zeměpisu, téma počasí a výklad o tom, proč je u nás občas taková zima:

"Zima je u nás proto, že k nám prouděj z Ruska studený větry. Z Ruska nejde nikdy nic dobrýho a to platí i pro počasí."

Distanční výuka a škodná

6. března minulého roku byli kluci, než jim začaly jarní prázdniny, naposledy ve škole a všichni jsme se těšili na odpočinek a oddechnutí v podobě dovolené. V Čechách bylo šokujících 19 případů nakažených Covidem a nikdo v tu chvíli ještě netušil, jak moc se můžou takové obyčejné jarní prázdniny zvrhnout, že to odpočinutí od školy bude delšího rázu a to oddechnutí bude do roušek. Během jednoho týdne stihla vláda vyhlásit nouzový stav, zavřít školy, školky, obchody, hotely, restaurace a služby. Dostat se k lékaři byl nadlidský výkon a kdo nešil roušky, jako by nebyl. 

V té době se poprvé v našich životech objevila distanční výuka. Zatímco střední škola začala vyučovat online prakticky okamžitě, na škole základní na takovou událost nebyli technicky ani personálně připraveni. Od této doby, tedy za posledních třináct měsíců a kousek, byl středoškolák ve škole celých 33 dnů, z toho si šel jeden den pro vysvědčení, čtyři dny byla letní brigáda (myslím, že už nikdy nebude chtít mýt okna :)) a jeden den byl první školní den. 

Netto 27 dní!

Páťák byl ve škole o něco déle, bez vysvědčení a prvního školního dne v září 55 dnů čistého. Předpokládám, že nebudu jediná, komu přijde, že je něco špatně na tom, že kluci k dnešnímu dni z cca 215 dnů povinné školní docházky (bez víkendů, prázdnin a mimořádného volna nařízeného vládou) jich odchodili 27, potažmo 55. Přiznám se, že ačkoliv mě máloco překvapí nebo vyvede z míry, nad výsledky těchto počtů jsem zůstala nevěřícně zírat...

Perníčky, pitva a Bořek

Perníčky

Paní učitelka je při jedné až dvou online učebních hodinách denně tak vytížená, že si nestíhá ani dojít na toaletu. Celý školský tým je tak strhaný, že jim škola zaplatila masáže. Ale! I při tom vražedném pracovním tempu si paní učitelky našly čas na akci "Perníčky", které napečou společně s rodiči a vše odnesou do nemocnice zdravotníkům a ostatním pracovníkům, kteří už nemohou, ale nevzdávají to. Po vyslechnutí příběhu běžného pracovního dne zdravotní sestry z covidové jednotky z velice blízkého okolí, které za směnu v průměru zemřou dva pacienti a kterou oběti covidu prosí, aby je při jejich odchodu na onen svět držela za ruku, si nejsem jistá, jestli jsou perníčky jako vřelé díky to pravé ořechové. Možná snad kdyby jim věnovaly ty masáže? 

Cítíte-li lehounce podbarvený jedovatý/nakyslý tón (vyberte si, jak je libo), nemýlíte se. Do práce chodím po celou dobu covidovou a protože covid rovná se každou chvíli nějaký zaměstnanec v karanténě či doma na ošetřovném díky zavřeným školám a školkám, výsledkem je poněkud brutální absence lidí na klíčových místech. Krokoměr mi ukazuje, že jsem právě zdolala další rekord a došla k Baltskému moři, já melu z posledního a jestli mě něco dokáže, slušně řečeno, rozladit, tak je to sladkobolný email od paní učitelky o dobrovolném pečení perníčků. Ty totiž letos nebudu péct a zdobit ani pro svou rodinu, protože v mojí baterii dochází šťáva a nabíječka se někam ztratila.

Pitva

Mám podezření, že panu učiteli biologie během karantény regulérně hráblo. Po školní pitvě pstruha a distanční pitvě žížaly opět pod rouškou tmy úřadoval a dealoval studentům do připravených krabiček další materiál. Tentokrát si připravil distanční pitvu včely. Prvorozený vyfasoval rovnou pět včelích mrtvolek, které pan učitel získal od včelaře a já asi ani nechci vědět, co bylo příčinou jejich smrti. Detailů pitvy vás ušetřím, protože to, dle mého, nebyla pitva, ale hanobení ostatků té nebohé včelí mrtvolky.

Bořek

Bořek pořád žije, včera na mě ve svém domečku umístěném v rohu na sporáku vystrčil zadek a dnes se odvážil trochu víc. Přiznám se, že po dvou týdnech, kdy se přede mnou šikovně ukrýval, jsem začala mít obavy o jeho zdraví a život a zpytovala svědomí, zda jsem pod ním omylem nezapnula plotýnku, případně jestli se neuvařil ve výparech, které jdou ze zadní části trouby při pečení. Jeho přežití je zřejmě výsledkem mého podstrojování, stejně tak jako jeho nově nabytá žlutá barva, asi se přežral mrkvových slupek. Díky nim a dalšímu odpadu se jeho dočasný příbytek pomalu, ale jistě, mění v přímém přenosu na malý kompost :).

Školníkohovory I.

Kdo koho trumfne?

Ono: "Náš pan školník umí dělat dobrý klobásky."

On:   "Náš pan školník zase uměl dobrej guláš. Všichni si ho moc pochvalovali, dokud nezjistili, že ho vařil z toulavejch psů...."

Ona: "Náš pan školník se jmenoval Píša a pořád mu někdo na jmenovce na dveřích přepisoval š..."

Distanční pitva žížaly a etudy ze života Bořka

Pokud Mojí mozkovnu navštěvujete pravidelně, zcela jistě vám neuniklo, jak moc mě dostávají do varu požadavky pedagogů ve stylu "NA ZÍTRA přinést tři ruličky od toaletního papíru, skleničku od přesnídávky nebo tři kelímky od jogurtu", které se mi většinou dostanou pod nos až večer při podepisování úkoláčku. Prvorozený tento jev povýšil na vyšší level, protože o svých požadavcích (zkumavka, karton, ostré nůžtičky a deset špendlíků) mě informoval patnáct minut před akcí "Distanční pitva žížaly". Událost v domácích podmínkách online se napříč třídou neobešla bez komplikací, mezi něž patřila třeba slečna omylem pitvající žížalu živou či žížala, která nešla pitvat, protože ji někdo nechal zmrznout na balkóně. 

Na rozdíl od minulého pitevního zátiší, které by směle mohlo být uměleckým dílem, vám dnes obrázek nenabídnu. Stačí, když si představíte, k čemu asi sloužilo oněch výše zmíněných deset špendlíků a určitě vám dojde, že to žádný estetický počin nebyl. Krom toho, objekt pitvy naložený v lihu byl dle slov prvorozeného "rozbitý", nebo-li příliš mladý na to, aby v něm bylo něco ke zkoumání. Případní natěšenci zklamaní z absence fotografie mohou zadat do Google vyhledávače obrázků heslo "pitva žížaly" a kochat se dle libosti, a vy ostatní mi snad prominete, že vás té hrůzy ušetřím a nebudu si jí špinit článek :). 

Kromě pitvy bylo součástí lekce o tomto kroužkovci i studium žížaly živé a náš Bořek, vyloven ze svého příbytku a vložen do zkumavky, se dočkal svých pěti minut slávy. Kdyby měl uši, určitě by nebyl nadšený ze studentských hlášek typu "Moje živá žížala je asi mrtvá" nebo "To asi nebude pravda, že žížaly necítí bolest, protože jsem do ní píchnul špendlíkem a asi jí to bolí!" Po výletu se Bořek vrátil do svého domečku a vyplašeně se zavrtal. Nesnáším ho pořád, ale už asi o trochu méně. Díky samostudiu žížal totiž dokážu rozeznat, jestli na mě při svých žížalích výletech vystrkuje hlavu nebo zadek. No a když začal prodej zboží do zahrádkářské sezóny, koupila jsem mu ekobioracio vymazlený substrát pro bylinky bez chemie. A jako bonus mu tam zasadila petržel. Co naplat, někdo kupuje domácím mazlíčkům granule, já zase zeminu a bylinky :).

Dealer

"Haló, policie? Chtěl bych nahlásit, že před školou stojí nějakej podezřelej zahalenej týpek, kolem něj se motaj zakuklený výrostci a on jim něco dává do pytlíků a krabiček. Moc toho teda nevidim, protože je venku tma a chumelí, ani jim není vidět do obličejů, ale skoro bych přísahal, že to je drogovej dealer a těm děckám dealuje drogy!!!"

Asi tak nějak by zněl telefonát vnímavého občana poté, co by byl svědkem onoho výjevu, který se skutečně před školou prvorozeného odehrál. Leč nic není tak křišťálově jasné, jak se na první pohled může zdát. Při bližším pohledu a případném odmaskování roušek by se totiž z dealera vyklubal učitel biologie, z výrostků jeho studenti a z drog... žížaly. Kdyby tu byla možnost dát smajlíka zoufale si držícího hlavu v dlaních, dala bych sem alespoň tři. Ano, pan učitel povýšil distanční výuku na vyšší level a po předvánoční pitvě pstruha, která se konala (díky Bohu!) ve škole, připravil žákům zpestření domácí výuky a osazenstvu jejich domácností nevšední kulturní program - pitvu žížaly. Že to bylo porušování zákona o shromažďování je věc jiná, ale pan učitel si prostě něco vysnil... a sny se mají plnit, i kdyby při tom měl jít přes žížalí mrtvoly, no ne?

Při akci "Dealování žížal", jak si ji studenti nazvali, dostal každý žák žížaly dvě. Jednu mrtvou, poctivě naloženou v lihu a určenou pro pitvu (o jejíž osud vás zcela jistě v nějakém dalším článku neochudím a kterou jsem prozatím uklidila spinkat do chladné šatny) a jednu živou, jejíž život měli žáci zkoumat. Jenže to není jen tak, k takovému životu a zkoumání je totiž potřeba také nějaké vhodné žížalí ubytování a prostředí, ideálně přírodní hlína. To by se ale pan učitel se svým dealováním nesměl zrovna trefit do doby, kdy byla zem celodenními mrazy zmrzlá na kost a kdy na ní, jako bonus, leželo padesát čísel sněhu a další na něj padal tak, že nebylo vidět na krok. 

To mi připomnělo, jak si prvorozeného paní učitelky na prvním stupni kdysi počátkem března, kdy u nás byla podobná sněhová situace, vymyslely za á) rozkvetlé březové větvičky na velikonoční tvoření a za bé) herbář s pěti vylisovanými exempláři. Někdy si říkám, že některé učitelky musí být určitě emzáci z jiné galaxie, kteří nemají ani tušení o tom, jak to tady na Zemi, potažmo v Jablonci, v březnu funguje :D.

Ale zpátky k žížalímu obydlí - narychlo jsem odříkala obětní formuli, neboť na jeho výrobu padl starý nemocný fíkus, hlínu s mechem jsem nasypala do skleněné vázy, přihodila kuličku hroznového vína na uvítanou a žížala se mohla nastěhovat. 

Jmenuje se Bořek. Domeček má v temném rohu na sporáku, i když si musím víc, než kdy jindy, dávat pozor, jakou plotýnku zapínám. Je to stvoření velmi nespolečenské a když už ho zahlédnu, nikdy nevím, jestli na mě vystrkuje hlavu nebo zadek. Hned, jak venku roztaje sníh, letí z domu :D.

Pitevní zátiší, rasistka na kluky a tak...

Rasistka na kluky

Předvánoční návrat druhorozeného do školy nezačal očekávaným šťastným shledáním dětí a paní učitelky, protože ta skončila v karanténě. Dítka tak vyfásla učitelku náhradní, která na škole působí jako asistentka a která, k jejich smůle, nemá ráda děti. Matýsek si ji přejmenoval na "rasistku na kluky", protože obzvláště na ty je vysazená. Nenávist k dětem ani neskrývá a úmyslně a škodolibě jim hází klacky pod nohy. Třeba tím, že na otázku, jaký kraj se mají na vlastivědný test naučit, jim odsekne, ať se naučí celou republiku. Což je přibližně... polovina učebnice. 

Distanční výuka naruby

Pokud jsem si myslela, že mě na distanční výuce nemůže už vůbec nic překvapit, nemohla jsem se více mýlit. Prvorozeného chemikářka v karanténě vyučovala online z domova, děti zase výklad poslouchaly u počítačů ve škole.

Pitevní zátiší

Týdenní návrat prvorozeného do školy byl ve znamení písemných prací. Natěšení učitelé lačnící po zjištění, zda nabyté vědomosti z distanční výuky nepřišly vniveč, vskutku nelenili. Vítaným zpestřením se tak pro středoškoláky stala pitva pstruhů, které pan učitel k tomuto účelu sehnal velice lacino a které si děti po vykuchání mohly odnést domů. Při této pitevní příležitosti bylo pořízeno nepublikovatelné video a fotografie pitevního zátiší, díky němuž jsem se po výkladu prvorozeného stala odborníkem na skladbu rybího těla. Takže kdyby cokoliv, víte, kde se zeptat :).

Myslím, že je na místě varování - fotografie pod perexem by mohla způsobit problém citlivým povahám, vegetariánům, ochráncům rybích práv, revizorům důstojného nakládání s tělesnými ostatky a všem rybám. 

Šprtka, distanční tragédie a další momentky...

...ze školního deníčku, tentokrát v lehce pochmurném ladění. Inu, není každý den posvícení.

Třídní schůzky

Škola prvorozeného zvládla přechod na distanční výuku na výbornou už na jaře. Na rozdíl od jisté nejmenované střední školy stejného zaměření, o které její učitelka prohlásila "že jsou sto let za opicema". Naše škola byla dokonce tak připravená, že zvládla i online třídní schůzky. Do té doby věc nevídaná byla zvěčněná i v reportáži a křupani z hor si užili svou chvilku slávy. Ačkoliv to v létě vypadalo, že se od září vrátí vše do starých kolejí, prozíravost ředitele a ostatních učitelů si už v srpnu založit Google učebny se ukázala jako velice rozumný krok. A ani tentokrát nás třídní schůzky neminuly. Na rozdíl od těch minulých, které jsem absolvovala upravená a vsedě, jsem schůzky listopadové proležela v posteli, s kamerou vypnutou, nenalíčená a v pyžamu. Jako, něco to do sebe má, ne že ne.

Můj školní deníčku...

...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.

Jak se stát blbým snadno a rychle...

 

"Ahoj Matýsku, tak co, jak bylo ve škole?" 

Někde jsem četla, že tato otázka je pro dítě příchozí ze školy naprosto nevhodná, ale vzhledem k tomu,  že po příchodu z práce často sama melu z posledního, je zrovna tahle otázka vrcholem mé kreativity. Tedy alespoň do doby, než mě nakopne káva.

"Super, zejtra tam už nejdeme. A víš co? Už mě nebudeš mučit jako na jaře!"

Vážně řekl mučit? Myslel tím snad moje úhledně naskládané hromádky učiva, které jsem mu každý den s láskou a padesáti vlepenými různě barevnými papírky s poznámkami připravila ráno vedle snídaně? To nechápu!

"Jo? A kdo tě bude mučit místo mě?"

"Paní učitelka nám každej den ráno pošle do Google učebny úkoly. Koukni na náš rozvrh, super, ne?"

Jo. Je to super. Jen doufám, že do školy žáčci opravdu nepůjdou jen ony avizované tři týdny, protože jestli bude výuka dlouhodobě probíhat ve stejně svižném tempu, jako je tomu teď, budou ty děti na konci školního roku úplně blbý.

Pěstitelka plísní

 

...aneb můj školní deníček pokračuje...

Na začátku září dostal prvorozený ve škole úkol - během dvou týdnů vypěstovat plíseň, kterou pak měl zkoumat na hodinách biologie pod mikroskopem. No a protože byl potomek školně i pracovně dost vytížený, úkolu jsem se z vlastní iniciativy ujala já, přeci jen, kuchyň je moje království, byť v ní budu "vařit" jen plíseň :). Jako živnou půdu pro její růst měl být použit navlhčený chléb, který jsem pak neprodyšně zavřela do igelitového sáčku. A jak to dopadlo? Nechci se vytahovat, ale kdyby existovalo podobně zaměřené zaměstnání, myslím, že bych v něm nepochybně excelovala. Pěstitelka plísní by se v mém nudném životopisu rozhodně vyjímala! :)

Týden po zadání úkolu se celá třída prvorozeného dostala do karantény, další týden neměli ve škole praktika a když už to vypadalo, že by plíseň mohla zakusit svých pár minut slávy, zavřeli školu pro jistotu úplně. Včera přišel pokyn od profesora, že mají projekt ukončit. Jemu se to lehko řekne, ale utněte ze dne na den takový vztah, vždyť jsem s plísní strávila celý měsíc, pečovala o ní, přenášela jí do tepla, když bylo příliš chladno, aby měla prostor k bujení a starala se o ní jako o vlastní! Ona mě za mou péči odměnila rovnou šesti podobami, nejdřív jsem vyšlechtila plíseň zelenou, pak černou, žlutou, bílou, bílou chlupatou a nakonec vše završila krásně bílá houba. Takovou chlebovou krásku hned tak někde nenajdete! :)

Hovno a izolační místnost...

...aneb další zápis do školního deníčku.

Hovno

"Mamííí, naše paní učitelka je sprostá!"

Je to dobrý, mozek funguje a pozná mezi tím vodopádem, který se z Matýska nepřetržitě valí, důležitý pramínek.

"Jo, a copak tak strašnýho řekla?"

"No, když ve třídě telefonovala, tak řekla, ať neposloucháme cizí hovory a že si máme zakrejt uši. Já jsem si je zakryl jenom jako a slyšel jsem, jak paní učitelka do telefonu říkala, že má teda na stole úplný hovno!" 

Covidová otázka za zlatého bludišťáka

Chlapec, který chodí s prvorozeným, toho času v karanténě, do stejné školy, je pozitivní. Bratr chlapce je nejlepší kamarád druhorozeného a chodí spolu do stejné třídy. Matka chlapce a jeho bratra pracuje s matkou prvorozeného a druhorozeného v jedné kanceláři. Kdo se od koho nakazí?

Omlouvám se, nechala jsem se unést, ale tohle divadlo kolem snad už ani nejde brát vážně a já už se tomu jenom směju. Nicméně představa, že za současné situace budu mít děti i sebe do Vánoc v karanténě ještě několikrát, mě ubíjí. Stejně, jako stovky nařízení, opatření a opatření na opatření, z nichž spousta je naprosto nelogických a odporujících si. Třeba jako to, kdy ředitelství školy požaduje po dítěti, které se vrátí po prodělané nemoci do školy, potvrzení od lékaře o bezinfekčnosti, jinak se nebude moci účastnit výuky. Pediatr mu ale toto potvrzení nevydá, protože se řídí metodickým postupem ministerstva zdravotnictví pro školy, kde se píše, že lékaři tato potvrzení nevydávají a za dítě má odpovědnost rodič. A tak jsou rodiče a děti rukojmí hned dvou ministerstev, kterým jsme ale úplně ukradení a já si dopisuji s ředitelem školy, protože jsem nepodepsala bod 4. o potvrzení bezinfekčnosti a protože mě zajímá, jak a zda v tomto případě zajistí škola distanční výuku. Jako vážně tohle musím řešit já?