Navrch huj, vespod hnůj...


...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?


Štastné a flekaté


O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S podezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen :).

Mno, zase jsem se rozepsala o něčem jiném, než bylo v plánu, já vám původně chtěla jen popřát... Takže:

Mí milí blogoví přátelé, přeji vám krásné prožití svátků vánočních, klidné a pohodové proplutí rokem 2018 a hlavně hodně štěstí a zdraví. Sobě jen skromně přeji, abych zase začala slyšet. Nerada bych prošvihla cinkání zvonečku u rozsvíceného stromečku :).

Pozdrav


"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."
Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemětřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.

Ale vraťme se k tomu zemětřesení. Jako administrativní pracovník řetězce jsem jeho následky znatelně pocítila i já, kde jsou ty časy, kdy jsem si v klidu mohla dělat svou práci. Nyní dělají všichni všechno (a zákonitě nikdo nic pořádně) a i já, v rámci univerzálního pracovníka, občas zaskočím jinde. Třeba na informacích.

Jsem tvor komunikativní, empatický a ve vyhrocených situacích, kterých se denně nahromadí požehnaně, zachovávám klid, nenechávám se strhávat emocemi a můj flegmatický přístup většinou způsobí, že enormně rozčilení (chcete-li nasraní) zákazníci odchází pouze lehce naštvaní a když se zadaří, tak jen mírně rozladění. Musím ale přiznat, že můj přístup neplatí na každého a pár expertů vytočil do vrtule tak, že jsem se obávala o jejich zdraví, neřku-li rovnou život :).

Abych svůj nucený pobyt na informacích přežila se zdravým rozumem, rozhodla jsem se zpestřit si ho soukromým čtyřdenním průzkumem chování zákazníků, který jsem zaměřila na velice jednoduché téma a tím byl obyčejný "Pozdrav". Metodu jsem opět použila velice složitou a tou je hospodské čárkování. A protože výsledek předčil mé očekávání, nemohu se o něj s vámi nepodělit. Ten, který vám předkládám, je mým druhým exemplářem. První vám ale ukázat nemohu, ten jsem totiž, kromě smajlíků, doplnila i textem, za který by mě bývalý soused, cikán Ferenc, určitě pochválil. Ten totiž můj slovník obohatil jako nikdo a to by možná spousta z vás nemusela rozdýchat :).

A výsledek? Křupani zvítězili, ale bylo to těsně. Polovina národa je naštěstí ještě v pořádku...


Drátěné korálkové hvězdy


Letošní prosinec se nese ve znamení dodělávání restů. Ten, který vám dnes chci představit - drátěnou korálkovou vánoční hvězdu - je sice starý několik let, ale premiantovi všech mých restů, nápadu na adventní svícen, jehož součástky na něj mi doma leží už šestým rokem a zřejmě ještě nějaký ten rok budou, nesahá ani po kotníky. Proti němu je hvězdička vlastně takový malý restík. Restíček :). A asi bych se k němu tento rok sama nedostala, kdyby mě k tomu nenakopla svými hvězdami paní Hanka, se kterou jsem se, díky falešnému patchworku, poznala zde na blogu. Takže paní Hanko, děkuji, díky Vám mám na seznamu o jednu položku méně a o dvacet nových ozdob na vánoční stromek více :).

Tvořilo se nám náramně, žádná hvězda není stejná, šlo to rychle a výsledek byl brzy vidět, což ocenily obzvláště děti. Jediné, co mě zamrzelo, byl fakt, že při objednávání drátěných koster hvězdiček nebylo vidět, že při výrobě nějaký koumák spájel prostředek ZLATÉ hvězdy STŘÍBRNÝM cínem, který ve finále zčernal. Je to asi takový estetický kousek, jaký se kolem mě nedávno mihl na ulici - modrobílý proužkovaný pletený kulich s bambulí, svítivě zelená softshellka, fialovo-žluté vzorkované aladinky a černé sněhule. A tak jo, zase tak strašný to není (ten cín, samozřejmě), ale stejně mi to je líto, protože při bližším kouknutí je tenhle nedostatek patrný. Budiž nám útěchou, že se při světle svíček na stromečku ztratí :).


Letní nostalgická


Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...


Na bílo-stříbrné vlně


První adventní neděle se nezadržitelně blíží a protože nechci být jako každý rok kovářova kobyla, která obdaruje všechny ostatní a které jediné na dveřích včas nevisí věnec, větvička a dokonce ani jmenovka, pustila jsem se letos do tvorby spořádaně a včas :).

Jeden hravý pro mě...


Falešný patchwork - Čertice


Když jsem minulý rok v článku Falešný patchwork - Andělka bilancovala a definitivně (asi po stopadesátétřetí) uzavírala mou důležitou životní kapitolu zaručeně posledním výrobkem, TlusŤjoch si v komentáři prosil ještě čerta. A protože byl skromný, stačilo mu to až na další Vánoce. Poctivě jsem tedy tuto myšlenku celý rok nosila v hlavě (a tak jo, kecám, vzpomněla jsem si na to minulý měsíc při úklidu tvořící skříně, kdy na mě vypadl polystyrenový kužel) a pustila se do čertí realizace. Snad mi bude odpuštěno, že z čerta nakonec vznikla Čertice a že se bude líbit i přes to, že s Andělkou netvoří genderově vyvážený pár :).


Jak jsem se naučila kreslit


Kdysi dávno jsem u blogerky Jarušky obdivovala její kresby tužkou a díky ní se tak dozvěděla o kurzu Kreslení pravou mozkovou hemisférou. V tu chvíli jsem věděla, že se to chci naučit taky, ale protože to bylo v době, kdy jsem se vrátila do práce po rodičovské dovolené (a když už jsem se rozkoukala, přišla těžká operace a neustále nemocné dítko), na nějaký dvoudenní kurz jsem neměla čas ani pomyšlení. A tak jsem jich několik prošvihla i přes to, že se konají tak blízko a v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Ale jak říká můj milý polovičák, všechno chce svůj čas a protože se postupem času všechny nečekané překážky urovnaly, nechala jsem si kurz nadělit k narozeninám. A jako nevěřící Tomáš, tedy Janinka, jsem tam šla s očekáváním, že odtamtud po dvou dnech půjdu s nálepkou prvotřídního mazala.

Den první - úvodní kresba, na kterou jsme měli půl hodiny a která měla znamenat začátek naší kreslířské cesty, takové srovnání před a po. Upozorňuji, že jsem nikdy portréty nekreslila, vlastně jsem o svých schopnostech měla velice pochybné mínění, neb v dětství bylo moje nadšení pro tužku zdárně zadupáno mou maminkou do země. Nemyslela to zle a zcela jistě o tom nemá dodnes ani tušení. No a já jí to připomínat nebudu, protože ji moc miluju a jsme rády, že se máme. Na některé věci si zkrátka člověk opravdu musí počkat. I když to trvá třeba třicet let :).

Při kreslení tohoto obrázku jsem si pomáhala v rychlosti načrtnutými vodícími čarami, které byly i na předloze. Proto možná výsledek nevypadá tak strašně, jak jsem očekávala.


Malinový dárek


"Mami, co chceš k narozeninám?"
"Nic."
"Mamíííí!"

Zdá se vám to povědomé? Vždyť já to pořád povídám, že se u nás ta paličatost dědí z generace na generaci! Co si pamatuji z babiččina vyprávění, táhne se to už od dob prapraděda Matýska a praprababičky Verunky.

"Tak jo, udělejte mi třeba dort!"

A jak jsem si přála, tak kluci udělali. V den narozenin na mě čekal piškotový bochánek výtečnou marmeládou promazaný, poctivým máslovo-vanilkovým krémem omatlaný a malinami proložený. Pomohla jsem jim jen oddělit žloutky od bílků a rozkrojit korpus. A pak jsem v rámci zachování dobrého duševního zdraví ještě za tepla umývala nádobí a čerstvě vzniklé cákance. A jo, jsem na ně pyšná :).

Dříve, než dostanete šok z náhrobku a nápisu RIP, vězte, že chlapci byli ovlivněni blížícím se Halloweenem.
Hlavně si nebrat nic osobně :).

Jak psal Matýsek dopis do nebe


Jaruška. Má nejdražší, "služebně" i věkově nejstarší přítelkyně, která při každé návštěvě nezapomněla nabídnout ovocné pivo. Příznivkyně dortíků a chlebíčků, která s oblibou používala větu "Co bych z toho života měla, kdybych se ani dobře nenajedla?" Má druhá máma, moudrá a sečtělá rádkyně tlumící mé vášně a mající pro problém vždy velice jednoduché vysvětlení. Matýskova kamarádka, které, jako prvňáček, utíkal ukázat svoje první známky. Se svým prvním velkým vysvědčením se už ale pochlubit nestihl. Jaruška umřela.

Je to už několik měsíců a já myslela, že to nejhorší máme za sebou, byť dusící bolest u srdce při vzpomínce na ní je tu stále. Jako dospělá se se smrtí vyrovnávám velice těžko, jak to ale vnímá dítě?

V Matýskově třídě pod tabulí je pověšený drátek, na který děti kolíčkem připevňují smajlíky nebo smutňáky. Ta označení nejsou znamením toho, že zlobily nebo že byly hodné (jako je tomu u nás doma), ale mají vyjadřovat, jak se děti cítí...

"Maminko, já mám ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Proč?"
"Mně se strašně stejská po Jarušce..."

Smutný povzdech nás obou.

"Matýsku, to mně taky..."
"Já doufám, že se má v nebi dobře. A že bydlí támhle na tom hezkým mráčku. A že se na nás chodí koukat. A že teď jde vedle nás a drží mě za ruku."

Lapám po dechu, těžko rozdýchávám smýšlení sedmiletého dítěte a trvá mi dlouho, než se zmůžu na slovo.

"Matýsku, já myslím, že Jaruška je smutná, když vidí, že jsi smutnej ty a že máš ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Hmmm. Ale já jsem fakt smutnej."
"Co by pomohlo, aby jsi tam měl zase veseláka?"
"Napíšeme Jarušce dopis!"
"A kam ho pošleme?"
"No do nebe přece!"
"Ale jak?"

Jdeme tiše vedle sebe za ruku a Matýsek přemýšlí. Z myšlenek mě vytrhne "Už to mám!"

"Napíšu dopis, dáme ho do skleničky, venku ho spálíme a kouřovej dopis se dostane až k Jarušce!"
"A pak si sundáš smutňáka?"
"Jo!"
"Tak jo..."


Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...


... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Malý gentleman


Druhorozený poslední dobou prochází velice zvláštní proměnou. Z rošťáckého mazla se stává samostatný a důvtipný kluk, který si cestou ze školy klidně dá ke svačině čerstvě natrhané sedmikrásky nebo jetel. A když mu teče nudle, kapesník je to poslední, co by hledal...


Anagram


Dnes bych vám chtěla dokázat, že i přes ohavné pomluvy zlých jazyků můžete v Jablonci najít zajímavá místa. Obzvláště mě zaujalo jedno hravé a empatické zákoutí, které mi před volbami vidí až do žaludku. Takové souznění v dnešní době aby jeden pohledal!

A ne, ač se to nabízí, já tohle výjimečně na svědomí nemám!

Svícen z PET lahví


Tak si říkám, že je něco špatně. Z Facebooku se na mě ze všech stran valí barvičkově vytuněná panoramata s názvy "Pohádkový podzim v Kanadě", "Kouzelný podzim v Irsku" nebo "Překrásný podzim v Austrálii" (i když tam v září zrovna začalo jaro), které autoři neopomněli doladit bambilionem sladkých barevných srdíček, ze kterých, kdyby mohly, i zuby by se mi zkazily. A co třeba takový dechberoucí podzimní snímek z Jablonce, ten už jste na sociálních sítích viděli kolovat? Jasně, že neviděli, letošnímu podzimu v mém kraji totiž vládne královna hnědi a jejích padesát tisíc odstínů služebníčků.
Tento rok tedy nastala situace, kdy selhal plán A - tedy příroda sama, a nastal čas na plán B - udělat si podzimní atmosféru doma. Zadání bylo jasné - světlo plus barvy, na řadu tedy přišel opět svícen. A protože jsme už dlouho nic nevyráběli z PET lahví, jejichž zásoba se mi v mé tvořící skříni po letní dovolené povážlivě rozrostla, pustili jsme se do nich.

Nejprve jsme si umotali korálky (návod ZDE).


Podzim jaksepatří


Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Podzimní svícny


Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...


Futurama dort


Během tří týdnů se s narozeninovými dorty u nás doma roztrhl pytel a musím přiznat, že souběžně se zaměstnáním, brzkým ranním vstáváním a nečekané změně z relativně pohodového termínu oslavy na termín šílený šibeniční je pak takové patlání docela vopruz. Pokud znáte taková ta roztomilá videa, ve kterých malinké děti usínají při jídle, chůzi, na nočníku a tak, nebude pro vás problém si představit, jak jsem vypadala já, když jsem večer před oslavou modelovala motiv. Podle toho pak vypadal i výsledek...

Ještě, že mě čeká další dort až v únoru, do té doby se snad moje mozkovna z té nechuti k patlání vzpamatuje.

Dort pro babičku


Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"
"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"
"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."
"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."
"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.
Udělala bych pro ni všechno.
Jen kdyby chtěla.

A zase ty korálky...


Vždy, když mi bylo ouvej, nedokázali zmírnit můj smutek lidé (i když se o to opravdu snažili), ale korálky. Marně přemýšlím, proč zrovna ony, možná že jemná manipulace s tak drobnými předměty nutí člověka soustředit se jen na ně a na bolavé myšlenky tak není místo.

Naposledy mi tahle drobotina pomohla o letošních prázdninách, kdy po dlouhé a zlé nemoci zemřela má nejmilejší přítelkyně. Mé kroky tak opět vedly do světa korálků a tentokrát neplakala jen má peněženka.

Musím ale uznat, že se ty potvůrky snažily dělat svou práci poctivě, pozornost odváděly, jen co je pravda. Šmodrchaly a trhaly mi lanko, lámaly jehly, řadily se do špatného vzorku, dokonce se jedna z nich obětovala, když se těsně před dokončením rozpadla a já tak musela začít znovu od začátku. Jo, na tyhle terapeuty zkrátka nedám dopustit :).


Mimozemský dort


Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek...

Prázdninově obrázkově


Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...


Když šňupu hlínu...


Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)


Když vzhlížím vzhůru...


Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá :).


Dort pro prvňáčka


Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem na svém prvním blogu psala o malém teroristovi, co se má brzy narodit (článek, který mi bylo líto smazat je k případnému nahlédnutí ZDE). Jenže je to k neuvěření, ale ono od té doby uplynulo přes sedm let. Ano, prvňáčkovi už je sedm a v článku o teroristovi jsem se skutečně nemýlila, když jsem napsala, že nám dá ještě řádně zabrat :). Možná je to i tím, že prvorozený je o 7 let starší a starší brácha je holt starší brácha. Sedm let věkového rozdílu se šmahem setřelo a já někdy nestačím zírat, proč mám doma místo jednoho rovnou dva puberťáky. Každý z nich je úplně jiný a přeci jsou v lecčems stejní - za zmínku stojí třeba jejich láska ke spratkovi Bartovi a jeho nevycválanému obtloustlému tatíkovi Homerovi. Inu, alespoň vím, co jim plácnout na dort :).

Na návštěvě mezi exoty


...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek!). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Být celebritou mi zkrátka není přáno a už ani na ten hokej se před spaním dívat nemůžu. Snový rozepsaný článek tak nahrazuji reálnou návštěvou botanické zahrady, která byla skoro stejně vzrušující, jako to "natáčení" :).

Nejsem znalcem všeho, co na naší planetě roste, neachám nad každým lístkem a kvítkem půl hodiny a přesto tam chodím ráda. Odreagovat se, zrelaxovat, v zimě nahřát kosti v tropickém deštném pralese a pokud někde strávím delší dobu, pak je to místnost s akvárii a jezírkem.


Jablonecké graffiti


Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... :)


Velikonoční kohout


Minulý rok po Velikonocích mi do pečícího arzenálu přibyla jedna beránčí forma. Tu vysněnou oranžovou už jsem doma sice měla (po patáliích s beránkem bez formy jsem následující rok zareagovala u výlohy domácích potřeb mnohem svižněji), ale kolegyně v práci mi ji doslova vnutily, prý jde do poslední fáze výprodeje. Na první pohled byla kvalitní, ale maličká, na druhou stranu za celou jednu korunu českou - no neberte to. A udělala jsem dobře, formička se mi po roce bohatě odvděčila a vnesla do velikonočního pečení netradiční styl a notnou dávku vzrušení. Po vyklopení z formy se totiž hotový výtvor z pohledu z boku podobal spíše spokojenému štěněti a při pohledu zepředu zase kohoutovi.

Stačilo ale trochu čokoládové polevy a lentilek a moje rozčarování bylo to tam. Aneb jak se říká, darovanému koni/beránkovi/kohoutovi na zuby/zobák nekoukej :).


Velikonoční zažehlovací korálky, kuře zabiják a tak...


K tomu, abych poznala, že se blíží Velikonoce, od jisté doby kalendář nepotřebuji. Stačí mi TOPlist a statistika čtených článků, která mi cca dva měsíce před velikonočními svátky řekne, že se právě odstrojily poslední vánoční stromky, ozdoby schovaly do sklepa, zbylé cukroví narvalo do mrazáku a že jsou teď v kurzu svátky jara. V tuto dobu u mě hledají návštěvníci vše, co se týká falešného patchworku.

Že je asi měsíc před Velikonocemi poznám podle stoupající návštěvnosti u článků s velikonočními nápady a u rubriky tvoření s dětmi, častými návštěvníky tu jsou zaměstnanci škol a školek.

No a nakonec, to, že Velikonoce mlátí na dveře, poznám týden předem s jistotou stejnou, s jakou se mohl spolehnout na svou ruku Divokej Bill. V tuto dobu je totiž enormní zájem o článek Velikonoční beránek bez formy, což těší hlavně moje ego, které mělo po příhodě s formou na beránka hodně velké bolení :).

Tento rok ale formu na beránka mám (hned dvě, pro jistotu), falešný patchwork mě už nějakou dobu míjí obloukem a tak jediné, čím můžu letos přispět k tématu Velikonoc, jsou zažehlovaná vajíčka, která jsme vyráběli s chorým dítkem.

Hned na začátku se tvoření trochu zvrhlo, původně roztomilé kuřátko získalo po zažehlení vražedný pohled a protože vajíčka nebylo to jediné, co jsme vytvářeli, prvorozený hned věděl, čím kuře dozdobit...


Můj školní deníčku VII.


O psaní a tak

Matýsek moc rád píše. Sice jsem tu slibovala, že na gramatice a stylu zapracujeme, ale nějak se nám to nedaří. Nevím, čím to je, ale když má to dítě s tužkou mejdan, nemá zábrany :).

Vzkazy a dopisy, to je jeho...


Retušovaná prababička


To se vám takhle jednou zase hrabu v historii, protože Státní oblastní archiv Praha překvapil a zveřejnil nově zdigitalizované matriky, na které čekám už čtyři roky. Blaženě se rochním ve virtuálních listech papíru, libuju si, jak mi to jde, blížím se k vytouženému cíli, když v tom... Vysněné stránky, o kterých stoprocentně vím, že je na nich můj hledaný a veledůležitý zápis, tam nejsou! Prostě a jednoduše je někdo vyškubl, sežral, stopil, propil a vytočil tak budoucí generace lačné po hledání předků. Můj vytřeštěný pohled a třesoucí se ruka ukazující na neexistující stránky, to vše přímo vybízelo polovičáka prohodit "To nasere, co?".

To teda jo.


Malování prsty


Když máte pocit, že vám musí každou chvíli prasknout žíla a že tu drobotinu asi brzy roztrhnete vejpůl, prodýchejte to, usaďte se s dítky ke stolu, sáhněte po barvách, namočte si do nich všichni prsty a vybijte si vztek na čtvrtkách. Nakonec zjistíte, že trhat děti vejpůl byl vcelku nerozumný nápad a že to jsou docela fajn parťáci :).

Na malování prsty (a chvílemi i nehty) jsme použili obyčejné temperové a metalické barvy v kelímku (oboje po 30 kačkách v Kauflandu), protože se domnívám, že barvy prstové jsou pouze předražený marketingový trik. Dobrým pomocníkem byly vlhčené ubrousky, do kterých jsme si prsty otírali - mrzí mě, že jsem na konci neudělala fotku i těm ubrouskům, byla to hotová umělecká díla!

O inspiraci jsme nouzi neměli, Smrtelné historky, díl "Antonio Cacto" nás naladil na kaktusy, díl "Maják" zase na stromy. A bavili jsme se u toho moc, nikdy bych nevěřila, že malování prsty bez štětců a vody je tak intuitivní a jednoduché :).


Společník


Jsem gentleman ze silikonu
háv můj je v šedobílém tónu
největší poklad svůj skrývám v tmách
pečlivě nacpaný v kalhotách

Sušené lístky voňavého čaje
přenesou nás do ceylonského ráje
Čajová lázeň hřeje jak kamínka
(občas mi z kalhot uteče bublinka)

Těší ji, že nepije sama
krásný vztah vznikl mezi náma
Oběma nám ke štěstí stačí
zelené thé s ovocem dračím...


Kdo je polovičák


Od počátku existence mého blogu můžete v mých článcích i komentářích často najít termín polovičák. A protože se ještě stále objevují dotazy, proč tento divný výraz používám, cítím, že po tolika letech blogování konečně nastal ten správný čas vysvětlit, že užitím termínu polovičák nemám v žádném případě na mysli

- zvířecího hermafrodita s více nebo méně výraznými znaky obojího pohlaví (zemědělský lidový název z Vyškovska)
- zajíce z poloviny dorostlého
- odfláknuté shyby na hrazdě
- na radiátoru usušenou použitou kávu smíchanou s kávou čerstvou v poměru 1:1
- poloviční lístek ani úvazek
- polobavlněnou látku (z valašského nářečí)
- mutaci andulky
- polokůži ani poloplátno
- masopustní masku žena a muž v jednom
- kraťasy ke kolenům
- věřícího v Boha, který jej odmítá takového, jak ho prezentuje církev
- osobu s rodiči dvou různých národností
- vlkodlaka říznutého upírem
- ani muže převlékajícího se za ženu.

Skleničkové svícny


Už třetí den lije, venku zbývá sotva patnáct čísel sněhu a obleva odkrývá pestrobarevná psí (snad) lejna, rachejtle a plechovky ze silvestrovských mejdanů, do té doby zasypané vánoční stromky u popelnic a tuny štěrku, který ucpal všechny kanály a z ulic a chodníků se tak stala přírodní jezírka. Zkrátka procházky jako malované a jarní prázdniny jako ze žurnálu.

A tak jsme s klukama, pro zklidnění pošramocených nervů po jedné takové procházce, zase trochu tvořili...


Můj školní deníčku VI.


Projekt "Ovoce do škol" je báječná záležitost. V balíčku je většinou 100% jablečný mošt v dětském balení s brčkem, jablko a pomeranč. Když se zadaří, dorazí ovoce domů v celku, většinou však z aktovky vyleju přesnídávku. Někdy mě ale forma doneseného ovoce překvapí, svačinka kromě vitamínů také evidentně vede dětskou mysl ke kreativitě - proč by se musel pomeranč jíst, když se může vypít?


Dort Star Wars - Yoda


Únor - úmor, kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě. A já bych k této pranostice dodala, že i mojí peněženku :). To se vám má tak, v únoru totiž slavíme čtvery narozeniny a dvoje jmeniny. Ale protože je Janinka holka šikovná a lakomá (a letos jako na potvoru byli všichni zdraví a v plné síle se dostavili na oslavu!), sfoukla to tak, že dárky sice dostal každý své, ale dort byl jeden pro tři oslavence. A když jsou všichni tři fandové do Star Wars, není co řešit... :)

Jak nás zaskočila zima


Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni asi totiž nemohli pod tím sněhem silnice najít a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice konečně najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Adventně, vánočně a novoročně...


Miluju Vánoce. Miluju je tak, že nám v obýváku ještě stále stojí stromeček. No dobře, kecám. V domě se zateplují sklepy a my se nemůžeme dostat ke krabicím od vánočních ozdob a stromku. To ale nemění nic na tom, že mám tohle období vážně ráda, a tak si dnes trochu zavzpomínám...

Adoptovaná rybička ze školních adventních trhů :)


Můj školní deníčku V.


Prvňáčkovo vyznání

Prvňáček už umí krásně číst a psát a já se rozhodla se s vámi o jeho první větu podělit - MAMY A TAŤY, MÁM VÁS RÁT, STE NEJLEPČÍ. Gramatiku i styl psaní postupně vypilujeme :).