Divnodivná procházka potřetí


Možná si pamatujete na článek o divnodivné procházce, ve kterém jsem, mimo jiné, psala o squatterském domě, jehož fasádu si obyvatelé vyzdobili velice svérázným způsobem - panenkami (a když nebyly po ruce celé panenky, vystačili si s jejich končetinami...). Divnodivná procházka se dočkala pokračování a já netušila, že dům, jemuž se říkalo "Ostuda Papírového náměstí" a jehož domovem byla ulice s příhodným názvem "U stoky", bude za měsíc po napsání článku srovnán se zemí. Myslela jsem, že prostor mi již nemá co nabídnout, ale hluboce jsem se mýlila. Když jsme si přes "Papírák" nedávno krátili cestu, nestačili jsme se divit. Místo domu a panenek je tam pro změnu pověšený ninja. Tedy přesněji řečeno, nafukovací panna tvářící se jako modlící se ninja. Asi nějaký druh street artu :).


Jak si se mnou hrála vánoční nálada na honěnou


Listopad byl, ostatně téměř jako všechny měsíce v letošním roce, docela obyčejným měsícem, až na jednu maličkost. Byl nezvykle teplý. A právě tento jev u mě zřejmě způsobil lehkou předvánoční paniku. Počasí mě totiž pěkně dlouho namlsávalo a Vánoce jsem upozadila v domnění, že je na ně ještě dost času. Poslední týden v listopadu se ale najednou prudce ochladilo a já, ještě opojená tím neřádem listopadem, najednou zjistila, že za měsíc už bude po Vánocích. A tak začalo hemžení, tvoření, nakupování a pečení, jenže nic z toho nemělo tu správnou atmosféru. Poprvé za celý život se mi stalo, že jsem neměla tu pravou vánoční náladu.

A protože se bez boje nevzdávám (neb jedna z mých vtipných sudiček mi neprozřetelně nadělila do vínku "přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné"), zkoušela jsem na tu nenáladu jít všelijak. Myslela jsem, že když si zapálím první adventní svíčku na svícnu, přijde to tak nějak samo. Jenže svícen byl ve sklepě a klíčky od sklepa si odvezl polovičák ve svých riflích na služební cestu. Zapálila jsem si tedy alespoň voňavé vánoční čajovky, ale efekt to mělo nulový. Alespoň ušetřím za svíčky.

Jako další pokus o přivolání vánoční nálady jsem zkusila zajít do kina na nový animovaný vánoční film Grinch. Asi nebylo úplně nejšťastnější chtít si navodit vánoční atmosféru u filmu, jehož hlavní představitel Vánoce bytostně nesnášel a dokonce je i sabotoval. Ani ten konec to nezachránil.

Další šancí, která se mi jevila jako velice nadějná, byla akce "Rozsvícení vánočního stromečku" v Matýskově škole, to by v tom byl čert, aby tohle nezafungovalo! Bylo to fajn, jenže... venku bylo deset stupňů, vánoční koledy jsme vzadu neslyšeli, protože jim tam, jako každý rok, nefungovala aparatura a že se blíží rozsvícení stromečku jsme poznali podle toho, že ostatní kolem nás začali odpočítávat. Alespoň, že toho svařáku tam měli dost, nepochybuji o tom, že jsem patřila mezi nejvděčnější zákazníky.

Když jsem se konečně dostala do sklepa, vytáhla jsem vánoční dekorace a na dveře pověsila věnec. Do mobilu jsem si nainstalovala vánoční vyzvánění. A nic! Upekla jsem a naplnila cukroví, s klukama jsme zdobili perníčky...

"Mami, to je zajímavej perníček, to je nějaký zvířátko?"
"Jo, to je speciální zvířátko a jmenuje se odřezek..."
:)


Když umře srdíčko


Miluju cesty s Matýskem ze školy nebo obědy jen ve dvou. Člověk se při tom dozví tolik zajímavých a úžasných věcí! Tentokrát se na mě vysypala moudra během oběda, pravda, málem jsem se při tom udusila, ale stálo to za to! :)

"Mami, já už vím, jak to vypadá, když člověk umře na srdíčko!"
"Kuck! Jak?"
"V tom srdíčku je takovej šáša. A ten šáša do něj mlátí a proto to srdíčko ťuká."
"Hmmm. A proč do něj mlátí?"
"Protože se z něj chce dostat ven."
"Jakože celej svůj život mlátí do srdce, aby se z něj dostal ven?"
"Jo."
"A co tam pije? A jí? Jak čůrá?"
"Má tam generátor, kterej dělá z krve vodu a ten mu do srdíčka přitejká takovým kohoutkem. No a jí mrtvý mozkový buňky, který umíraj, když člověk pije pivo. K srdíčku je pak připojenej močovej měchýř a ten má zase takovýho pindíka a tím jdou šášovy čůránky ven do těla."
"Aha. No a když se šášovi povede rozbít srdíčko a dostat se ven, co pak?"
"Člověk umře."
"A co se stane se šášou?"
"Zabydlí se v těle."
"No jo, jenže to tělo se pak třeba pohřbí!"
"Tak to je šášův konec. Sežerou ho červi."

"Tak to je docela smutný, celej život se snaží dostat se ven, a pak ho sežerou červi... A na to si přišel sám?"
"Jo!"

Napadá mě spousta ale, ale... mně se tohle vysvětlení asi i líbí. Stejně, jako jeho vize o Panbuchovi :).

A to by nebyl Matěj, aby k tomu nepřidal i nákres. Bavte se stejně, jako já :).

Zavyj, debile!


Aneb zcela netradiční adventní vsuvka, na jejímž konci jsem byla díky nezastavitelnému hýkání mé maličkosti asi na minutu vyřazena z běžného života smrtelníka :).

Nová sousedka v našem domě si pořídila asi psa. Tedy alespoň si to myslím, neboť nemám ten pocit, že stvoření, které, kdykoliv slečna odejde z bytu, sedí u dveří a permanentně kňučí, vyje a štěká, je její přítel. Když se to děje přes den, je mi ta přerostlá krysa úplně ukradená (omlouvám se všem krysám i psovi, protože vím, že to není jeho chyba), ale když něco takového začne vyluzovat, když se chystám jít spát, katastrofické konce s krysou v hlavní roli mi nejsou ani trochu proti mysli. Slečna si totiž o víkendu večer vyšla na pravidelný celonoční mejdan a protože naše ložnice sousedí s předsíní a ta s venkovní chodbou za dveřmi, měli jsme ten psí hlásek naservírovaný až pod nos. Tedy pod uši. A tak jsme se s polovičákem přesunuli na gauč do obýváku, protože tam by to, dle mých úžasných závěrů, prostě slyšet být nemělo...

Můj vánoční příběh


Můj vánoční příběh? Ráda bych napsala, že je nějak výjimečný nebo unikátní, ale v mém podání je to jen roky opakující se historie. Ovšem, ač to leckdy k tomuto příměru svádí, rozhodně není nudná! To se vám má totiž tak... Potřebovala jsem zajít do papírnictví pro dvě malé polystyrenové kuličky, protože jsem Matýskovi slíbila, že si autíčko, které vyrobil pro Maršálkovic vánoční stromeček, vyrobíme znovu. Stejně, jako každý rok, jsem si slibovala už před vstupem do obchodu, že se nebudu koukat nalevo ani napravo, půjdu na jistotu a za dvě minuty budu venku. Do košíčku jsem si vložila ony dvě kuličky a stejně, jako každý rok, se mi vloudila do nosu vůně šišek, proutí a chemického sněhu a já zase selhala a neodolala. V papíráku totiž přeladili na vánoční sezónu. A tak se stalo, že jsem odcházela po půl hodině a o čtyři stovky lehčí. Možná je můj vánoční příběh v něčem ale přeci jen mimořádný, není totiž osamocený a může se pochlubit hned několika sourozenci. V průběhu roku se tu tak objevují jeho bratříčci, příběh jarní, velikonoční, podzimní, halloweenský a zimní. Někdy, ale jen zřídka, se zajede podívat i příběh valentýnský. Přiznávám, to papírnictví je moje droga. A jen se divím, že jim tam ještě polovičák neposlal moje foto se zákazem vstupu. A no jo, jak by mohl, vždyť on o tom vlastně neví :).

Letošní vánoční příběh končí dárkem do nového bydlení pro dva nejmilejší členy rodiny... :)


Psychologický dotazník - výsledky


Tramtadadá, dobrým duším, které se účastnily psychologického dotazníku, předkládám slíbené výsledky. Tentokrát jsem pro psaní článku nemusela udělat téměř nic, grafy a barvičky (jo, je po mně :)) dodal prvorozený, jen jsem do nich, pro přehlednost, dopsala procenta. Ještě jednou děkuji 150 lidem, kteří si našli chvilku a dotazník do experimentu hodiny "Výchova ke zdraví" vyplnili.

Než se vrhneme do víru modro-zeleno-žluto-oranžových koláčů, začnu netradičně odtajněním výsledků předposlední otázky - Jaká barva ve vás nejvíce vzbuzuje klid? Ze 32 barevných variant byly vámi nejvíce preferovány tyto - číslo v políčku rovná se počet těch, kteří si barvu vybrali:


Vánoční akce "Ozdob nám stromeček"


V říjnu jsem slíbila, že se zúčastním charitativní akce pro Maršálkovic stromeček. A jak jsem slíbila, tak se stalo. Šlo to o to snadněji, že jsem měla poměrně dost volného času, neb druhorozený ochořel. Naštěstí to nebylo s horečkami, a tak jsme mohli tvořit spolu :) A protože nejsme žádní troškaři (překládám - vymklo se nám to z rukou), nakonec se nám ozdob sešlo sedm. Chvílemi to vypadalo, že si Matýsek na tu svou vytvořil citovou vazbu a nebude ji chtít přidat do balíčku, nakonec ale svolil, když jsem mu slíbila, že všechen chybějící materiál dokoupím a autíčko si vyrobí znovu. Marti, prosím, chraň ji jako oko v hlavě, Matýsek by sněhulákovu bolístku asi nepřežil :).


Podzimní skřítkové


Po výrobě podzimního věnce mi v krabici zbyla spousta malých živých či umělých dekorací. Nechtěla jsem je sušit do příštího roku ve skříni, protože byly většinou po jednom nebo dvou kouscích a tak to s nimi na nějakou velikou parádu opravdu nevypadalo. Jenže tentokrát se na mě inspirace vykašlala a já měla vymeteno jako ve mlejně. A pak... pak mi Matěj zabavil malá plastová jablíčka, že prý si z nich udělá postavičku, kterou posadí do autíčka z ruličky od toaletního papíru. A protože zase tak velikou spotřebu nemáme a rulička byla jen jedna, inspirovala jsem se jeho nápadem s figurkou. Snad to, pro jednou, může být u nás i obráceně :).

Matýskovo vozítko :)


Unikátní příčiny úmrtí v 19. století


Je to téměř čtyři roky, kdy jsem začala pracovat na rozsáhlé statistice narození, úmrtí a příčin úmrtí v 19. století. K tomuto tématu jsem zde publikovala dva články, první nesl název Úmrtnost dětí v 19. století, druhý pak Věk a příčiny úmrtí v 19. století. Možná si na texty plné barviček a grafů pamatujete :).

V druhém článku jsem příčiny úmrtí rozdělila na deset nejčastějších (graf č. 1), které jsem doplnila jedenáctou položkou - "ostatní". Tu jsem pak rozvinula v dalším grafu (graf č. 2), i ten však musel obsahovat kolonku "ostatní", protože se jednalo o úmrtí v rámci jednoho či dvou výskytů. A protože některé příčiny úmrtí byly opravdu zajímavé, ať už názvem nebo charakteristikou, slíbila jsem tenkrát, že se jim budu věnovat v některém z dalších genealogických článků. Intenzivně jsem na tom pracovala přes tři roky a dílko je konečně hotovo. Překládám - úplně se mi to vykouřilo z hlavy a vzpomněla jsem si na to až nedávno, kdy jsem byla požádána o souhlas s citací mých závěrů v již výše zmiňovaných článcích :).

Graf č. 1


Podzimní skřítkovský věnec


Za oknem je pošmourno, šedivo, mlhavo, větrno, po dešti blátivo a blog a jeho (ne)fungování mě ne pomalu, ale s naprostou jistotou dovádí k šílenství a zákeřným myšlenkám. Na tuhle prapodivnou náladu mi vždy nejvíce pomáhalo tvoření, a tak jsem si sedla, na stůl vytahala materiál z bordeltvořící skříně a pustila se do toho. A když už nemám moc chuť smát se já, zakomponovala jsem úsměv alespoň do toho podzimního věnce :).

Svítící dýně


V posledním dýňovém článku jsem psala, jak jsme se při tvoření příšerek náramně bavili. Zapomněla jsem ale zmínit, že to nebylo jen tím, jak jsme si pálili prsty lepící pistolí, že jsme vypadali mezi těmi vlákny z tavné tyčinky jako pavoučí oběti a že tato atmosféra, byť tak úplně neplánovaná, byla dokonalým bonusem :). Bylo to také tím, jak tvoření pojal prvorozený. On je prostě originál, na všechno jde vědecky a z úplně jiného konce. A snad se na mě nebudete zlobit, že jsem si jeho výtvor záměrně nechala na samostatný článek, protože by byla škoda, aby se mezi těmi našimi ztratil :).

Na první pohled vypadá dýně jako hezká pomalovaná sklenička, která bude sloužit jako roztomilá svítící dekorace...


Kulatiny


Má letošní oslava narozenin se odehrávala v úplně jiném duchu, než by kdekdo čekal. Většinou totiž není žádná :). Jenže jednou za deset let přijdou kulatiny a očekávání rodinných příslušníků jsou mé nikdy nenaplněné vizi "vypnu si telefon a odjedu hodně daleko" na hony vzdálená. Jen tak mezi řečí jsem se svěřila se svými obavami švagrovi a nebudu lhát, jeho reakce mě opravdu dojala...

"Víš, tak jsme přemýšleli. Vždycky, když je nějaká oslava, vaříš, pečeš, všechny nás obskakuješ. No a nás napadlo, že bychom tentokrát udělali oslavu my pro tebe. U nás. Všechno bysme připravili a ty bys nemusela nic."

A protože švagrova přítelkyně je jen o deset dní starší, než já, oslava to byla dvoukulatinová. Jediné, co mi bylo dovoleno, bylo upatlání dortu, jehož pracovní název zněl "Jeden pro dvě (cítky)" :).

Omluvte prosím kvalitu obrázků, ten den bylo nevídaně hnusno a šedivo. Naštěstí ale jen venku, oslava byla vskutku parádní :).

Dýňové příšerky


...aneb dýňová šou pokračuje. Ze sestřiny zahrádky doputovaly až do našeho proutěného košíku tři malé ozdobné dýně. Dva týdny jen tak spokojeně odpočívaly na stole a snažily se navodit podzimní atmosféru. Pohled se mi na ně svezl při každém jídle a pokaždé, když jsem vysávala drobky, leštila stůl či odlepovala od stolu prostírání, které připlácnutím šikovně zakamuflovalo rozlitý jogurt. A koukala jsem se na ně tak často, až mě napadlo, že s jejich potenciálem by byla škoda na ně nechat jen tak sedat prach. To ať ten prach sedá raději na naše výtvory :).

A tak jsme si sedli a tvořili. Téma bylo překvapivě "Dýně", použili jsme opravdové i polystyrenové a náramně jsme se u toho bavili. Snad se budete bavit i vy :).

Babičkovská dýně


Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buněk a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla :).

Den první
Jediný normální obrázek letošní dýně...


Krásný den


Další příhoda do rubriky "Zákaznické špeky" je tu a já ji raději zapisuji hned, abych náhodou nezapomněla. I když... v tomto případě bych možná zapomněla i ráda. Takový neprávem nas...upený zákazník se objevuje celkem často, většinou ale za pomoci diplomacie a vstřícného jednání problém společně se zákazníkem zlehčíme, pohřbíme a nakonec se loučíme s chacha úsměvem jako dva staří dobří známí. Tentokrát se to ale trochu nepovedlo. No, nepovedlo se to trochu víc. Skoro bych řekla, že se to i podělalo.

Krásný den

Situace: rozzuřený zákazník (jež se v tu chvíli stal zaslouženým králem všech křupanů z Křupanova v mé dosavadní kariéře), který si nenechal vysvětlit, že v tomto případě jeho požadavku skutečně vyhovět nelze, spustil extrémně hlasitou kulometnou palbu slovíček, za která by se nemusel stydět ani bývalý soused cikán Ferenc. A kterou zakončil, oproti předchozí samomluvě, už celkem mírnými slovy:

"Ty vole, běžte tady už všichni do prdele!"

"Děkuji, také vám přeji krásný den!"

"Já vám taky! Ale v PRDELI!!!"

Dotazník


Milí blogoví přátelé,

tento článek je tak trochu netradiční a já jen doufám, že se nebudete zlobit, když pro tentokrát nepolechtá vaši bránici, nepoškádlí chuťové buňky a dokonce ani nepotěší vaše oko. Nedělám takové věci často a vlastně si nepamatuji, kdy a zda vůbec, ale ráda bych vás poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a její znění vám teď servíruji ve stejném znění zde:

Ahoj lidi, v synově škole probíhá experiment do hodiny "Výchova ke zdraví" (jo, fakt se to tak jmenuje :)) a on se svou skupinkou dostal za úkol vytvořit dotazník týkající se lidské psychiky a posbírat informace od co nejvíce účastníků. Protože je to hoch inteligentní, dotazník naprogramoval a já mám na vás velkou prosbu - zda byste si nenašli minutu na vyplnění, případně na sdílení. Čas máte do poloviny října a dotazník najdete zde: http://formularppsychika.wz.cz. Moc vám všem děkuji! :)

Ke kroku napsat k tomuto tématu i článek mě přiměl fakt, že mí přátelé na FB jsou v drtivé většině ženy zhruba v mém věku a my bychom potřebovali, aby se nám to trochu věkově a (jak se dnes s oblibou říká) genderově vyvážilo.
Vím, že v dnešní uspěchané době je někdy problém najít si volnou chvíli, o to více bychom se synem chtěli poděkovat těm, kteří na základě této výzvy již dotazník vyplnili. Opravdu si toho moc vážíme. A když budete dotazník šířit ještě dál, budeme vám virtuálně na dálku líbat ruce :).

S díky vaše Janinka.

P.S: Až budou data zpracována, určitě vás o výsledky neošidím a ještě jeden článek tomuto tématu věnuji :).

Spider-Man v Liberci


V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertovi Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě :).

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze
- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě
- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let
- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší
- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni
- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách
- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září
- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice
- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí
- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun
- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...


Patnáctileťák


Když jsem začínala psát své první blogové články, prvorozený Míša byl v posledním ročníku mateřské školy a druhorozený Matýsek se ještě nenarodil a měl u mě třetím měsícem přechodné pupkové bydliště. Z Matěje je dnes "hustej a životem protřelej" třeťák, kterému táhne na devátý rok a z Míši gymnazista s velice veselou pubertou, který stihl přerůst 99% příbuzenstva a se kterým jdeme příští týden pro občanku, protože mu bude zítra patnáct. Jsou to fajn kluci a je s nimi neuvěřitelná sranda, ale občas mě stejně tak zvláštně zabolí u srdce, když si vzpomenu, jací to byli drobečkové s ručkou velkou jako malá švestka.

Konec sentimentu, je čas na zábavu, takové patnáctiny se musí pořádně oslavit. A co by to bylo za oslavu bez dortu, že jo :). Letošní patnáctileťák mi dal pěkně zabrat, obzvláště výběrem tématu, až jsem nakonec rezignovala a nechala oslavence, ať si vybere sám. Motiv mi vytiskl a jako bonus upekl piškotový korpus a pomohl s krémem. No nebudu vám lhát, pomohlo mi to moc. Většinou si totiž beru před oslavou den dovolené, tentokrát to ale pracovně nešlo a já byla za každou pomoc moc ráda, protože času opravdu nebylo nazbyt.

Na složení dortu neměl Míša nijaké zvláštní požadavky, jen aby byl ovocný. No tak ho má. Kulatý, tříkilový, piškotový, malinovou zavařeninou promázlý, poctivou dávkou malin prosypaný, lehounkým vanilkovým krémem naplněný a téměř nahatý, jen peřinkou z potahové hmoty zdobený... :)

Obsluha


Pracuji v obchodním řetězci už léta a ačkoliv není obsluha či kontakt se zákazníkem mou primární náplní práce, nelze se jí v rámci reorganizace, která postihla i naší firmu, vyhnout. Mně to ale nevadí, lidi mám ráda a tajně doufám, že snad i oni mají rádi mě. Třeba takový "štamgast" pan Vaníček se svým "Uctivě ruku líbám, milostpaní, přeju krásnej den" mi dokáže rozjasnit i ten nejblbější den, kterých bývá sice jen velmi málo, ale občas se zkrátka zadaří. Opakem pana Vaníčka jsou zákazníci, jejichž, byť jen teoretická existence, je pro mě noční můrou. No a pak je tu ohromný houf zákazníků "něco mezi". Všichni dohromady tvoří velice zajímavou směsici, kterou bych doporučila každému budoucímu psychologovi/psychiatrovi jako studijní materiál.

Minulý rok jsem se rozhodla, že si své příhody budu zapisovat a protože se mi jich pár nastřádalo, občas se o ně s vámi podělím. V některých případech by totiž byla veliká škoda, kdybych si je nechala jen pro sebe :).

Bude to dobrý?


Poslední blogový týden byl velice náročný. Když budu hodně slušná, použiji výraz na palici, ovšem tomu, co se dělo, bych se nebála přiřadit výrazivo mnohem jadrnější. Doba strávená u čtení článku se výrazně prodloužila, neboť přidat komentář byl skutečně nadlidský výkon. A když už se to po hláškách typu "Doba pro přidání komentáře již uplynula", "Komentář nelze přidat, zkuste to prosím později" a pecce nakonec "Nelze vkládat duplicitní komentáře", konečně podařilo, nešlo na něj zase odpovědět, protože byl "smazaný", případně zmizel úplně i se všemi dalšími bratříčky. Po desítkách takovýchto nepovedených pokusů jsem zjistila, že se mi objevil tik v oku a proto jsem se v zájmu zachování zdravého rozumu rozhodla vykašlat se na psaní článku a opustit dočasně blogové vody. Včera jsem se po několika dnech odvážila nakouknout. Kromě toho, že jsem konečně viděla u posledního článku všechny komentáře a nejen první tři, vykouklo na mě tohle...


Zimní donuty


"Mamííí, můžeme si udělat donuty? Prosííím!"

Vidina koblížků smažících se v rozpáleném oleji a vidina sama sebe škvařící se ve čtyřiceti stupních u rozžhaveného sporáku ve mně vzbudila vlnu upřímného a nefalšovaného nadšení a veselí. Jen při té představě mi začaly téct po zádech radostné čůrky potu...

"Ale to víš, že jo, co byste nemohli..."

No nejsem já blbá?!?!

Donuty jsme si vyladili do zimního stylu a trochu se zchladili alespoň při tom zdobení. Kuličky z lahviček se mi ještě dva týdny potom záhadně objevovaly na podlaze a pokaždé tak pěkně křuply, ale co by pro ta dítka jeden neudělal... :)


Jindřich Kašpar de Sarth


Málokdy se genealogovi stane, že při pátrání po svých kořenech narazí na informace, u kterých mu tlak vystřelí někam k Marsu a musí si třikrát promnout oči, jestli se třeba náhodou nespletl. Tento stav mívá o to horší průběh, pokud se genealog o svém předkovi ze 16. století během chvíle dozví téměř všechny informace z jeho života i přes to, že v té době byly matriční zápisy vzácností a že to nebyl král :). Představuji vám zatím největší celebritu z mého rodokmenu, která předstihla i porodní bábu Dorotu, železáře, slévače a stavitele první vysoké pece v českých zemích - Jindřicha Kašpara de Sarth. A protože o něm, i přes jeho nesporný přínos v oblasti železářství a slévárenství, najdeme v internetových vodách jen velmi málo zmínek, jako jeho krev cítím potřebu to napravit :).

Z různých zdrojů se můžeme dozvědět, že to byl italský nebo francouzský rytíř či šlechtic a že do Čech dorazil na pozvání císaře Rudolfa II. Habsburského. Tyto informace, jakkoliv jsou ohromující a genealogovo ego hladící, jsou ale nepodložené a bez zdroje, budu tedy vycházet z alespoň trochu historicky doložitelných faktů, které jsem čerpala především z "Kroniky rodu de Sarth" od Tomáše Donnera, který jako zdroj uvádí několik desítek dalších pramenů.

Rod Jindřicha pochází s největší pravděpodobností z Valonska v Belgii, neboť dobové prameny označují Jindřicha jako "Balona", kterýmžto názvem se v této době označovali právě Valoni. Přesné místo původu rodu není známo, ale indicie ukazují na okolí města Sart-lez-Spa, které se nachází asi 33 km vzdušnou čarou jihovýchodně od belgického Lutychu. Při svém pátrání jsem zjistila, že městečko vzniklo koncem jedenáctého století a bývalo centrem železářské výroby v Belgii, kde toto odvětví existovalo již v době dobytí Galie Římany. Protože se ale Jindřich velmi často podepisoval německy jako Hendrych Kaspar de Sarth, je možné, že cesta jeho rodu vedla přes Německo, kde možná vyrůstal, nebo se dokonce i narodil. Stejně, jako nemáme povědomost o místě jeho narození, neznáme ani datum, předpokládá se ale, že to bylo před rokem 1570.

Jindřich Kašpar přišel do Prahy v roce 1593 jako slévač do služeb císaře Rudolfa II. Dobové listiny jej označují jako "známého mistra ve slévačském umění", později pak jako "zkušeného zvláště ve výrobě litinové munice". Z císařského dvora brzy odešel na Podbrdsko a začal se věnovat vlastnímu železářskému podnikání. Jeho prvním podnikatelským počinem byl pronájem Karlovy huti v Králově Dvoře u Berouna, která byla založena již v roce 1346 Karlem IV. a ve které Jindřich Kašpar vybudoval ve své době nevídanou stavbu - první vysokou pec v českých zemích. Postavení této pece znamenalo v dějinách českého i středoevropského železářství novou epochu. Do té doby byla u nás známá jen přímá výroba železa, kdy pece zvané dýmačky ze sebe po zpracování rudy vydaly pouze železnou hroudu. Jindřich tu zavedl výrobu nepřímou, kdy pec měla větší objem, mohla zpracovat větší množství rudy a vyvinout tak větší teplotu. Díky tomu pec vydávala místo hroudy železa železo tekuté. 3000 let starý způsob zpracování železa tak byl nahrazen metodou novou a tato technologie byla natolik převratná a vyhovující potřebám tehdejšího železářství, že v dalším období nebylo potřeba žádných inovací. Díky vysokým pecím se u nás rozvinulo i slévárenství, o němž do doby před příchodem Jindřicha v dobových pramenech nenajdeme téměř žádné zmínky.

Do rekonstrukce hutě vložil Jindřich 566 kop a 15 grošů míšeňských. Pro vaši představu, za 10 kop jste si v té době mohli koupit 150 slepic, 7 telat, 50 sudů piva nebo jste měli na téměř 4 roky plat pro přední děvečku. Tato částka padla zejména na vybudování vysoké pece, měchy, buchar a potřeby k němu, kovadlinu, novou výheň či hřídele. Přítok měla huť z řeky Litavky a hlavní surovinu získávala ze železorudného dolu Krušná hora. Již v roce 1596 si v této huti objednal císařský zbrojmistr různé druhy litinových koulí v hodnotě 1699 kop grošů míšenských, neboť huť v Králově Dvoře byla v té době považována za jeden z nejlépe vedených železářských podniků v zemích českých. Jindřich Kašpar v peci vyráběl hlavně litinové zboží, mezi nímž vynikala třeba litinová koule o průměru 56,6 cm a váze 700 kg. Kromě koulí dodávaných do hradní zbrojnice vyráběl i odlitky a vodovodní roury. Z dobových zpráv se můžeme dozvědět, že si u něj kolem roku 1598 objednalo Nové město pražské litinové roury pro vodárnu.

Roku 1599 Jindřich požádal císaře Rudolfa II., aby královská komora jeho huť převzala, neboť její provoz byl velmi nákladný, a aby mu byly uhrazeny investiční náklady spojené s hutí. Dale pak žádal, aby mu byla pronajata některá z hutí v panství s nižšími náklady. Bylo mu vyhověno a ještě téhož roku Karlovu huť opustil. Pece v Králově Dvoře fungovaly v téměř nezměněné podobě až do poloviny 19. století, kdy prošly inovací. Tyto železárny jsou považovány za nejstarší evropské s nepřetržitým provozem.

Železárny v Králově Dvoře, r. 1929. Ten Zeppelin je tam jako bonus :).


Šnečí vandalové


Vždy jsem si myslela, že aktuální vyžranou, vytrhanou a rozmočenou podobu reklamní plochy na naší autobusové zastávce mají na svědomí pubertální vandalové. Sice jsem si nedovedla (nebo možná raději nechtěla) představit, jakým způsobem k takovému výsledku došli, pravdu jsem ale asi měla. I když se přiznám, že podoba výrostků mě skutečně zaskočila... :)

My rádi papír žereme
plakáty rádi máme
zda-li pak je vysere..
ééé, pardon, vykakáme?


Ledulák


Naše letní dovolenkové tvoření by mohlo leckomu navodit pocit, že jsme se doma asi hodně nudili. Opak je ovšem pravdou a jako bonus jsme se k tomu všemu ještě vařili (zdravě, ve vlastní šťávě!). A protože to horko nám už vážně lezlo na mozek, rozhodli jsme si ho trochu zpříjemnit. Ledulákem :).


Nepovedené zatmění


Celý den bylo horko a pošmourno, větší či menší mraky si hrály na honěnou a tak to vypadalo, že celé těšení na zatmění Měsíce přijde vniveč. Po západu slunce se začala obloha lehce protrhávat a kolem desáté hodiny večerní byla jako vymetená. Kdybych se hodně snažila, mohla bych vidět i večeřící mimozemšťany ve vzdálené galaxii, tak bylo jasno. Jen na špatné straně oblohy...

Tam, kde by mělo být údajné zatmění, se mračna slila v jednu velikou neforemnou převalující se hmotu a tak bylo načase přestat fňukat, že ten závěr dovolené fakt nevyšel, sbalit fidlátka a jít spát. Vesnička, ve které jsme pobývali, se ale Budíkov nejmenuje pro nic za nic. Psi štěkající na všechny, na všechno a nejlépe v noci a výskající půlka dědiny (zřejmě se zrovna protrhla obloha), která měla zatmění Měsíce jako letní kino, udělali své. Jen trochu pozdě...

Po červené barvě Měsíce nebylo ani památky, občas se přes něj převalila mlhavá skvrna, a když už se obloha konečně vyjasnila, byl to jen docela "obyčejný" úplněk ve hvězdném závoji, na kterém se nejvíce třpytil Mars...


Světlohrátky


To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...:)


Okno


Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového, překvapilo nás, jak mají obyvatelé domu vymakaný úklidový řád. Co, kdy, kde, jak, odkud až kam, takový manuál pro blbečky, napadlo mě tehdy. No jo, ale když si ten manuál pro blbečky někdo nepřečte (jako já první rok), tak třeba ani neví, že jednou z jeho stopadesáti povinností je umýt alespoň jednou za dva roky na svém patře okno. Chybu jsem následující rok napravila a achala pokaždé, když jsem kolem čerstvě umytého okna prošla, protože mytí těch skleněných obrů upřímně a z celého srdce nenávidím a tudíž se tato činnost dá v mém případě označit za heroický výkon. Nadšení mi ale nevydrželo dlouho, mou radost při každé cestě kolem kazilo patro pod námi, jehož okno i za jasného slunného dne budilo dojem, že se venku převalují těžká tmavá mračna.

Tenkrát po nastěhování jsme si taky říkali, že do domu vneseme svěží vítr a snížíme věkový průměr jeho osazenstva. To se nám skutečně povedlo a díky našim dětem jsme ho srazili asi na 50. Snižování však pokračovalo i bez našeho přičinění dále, protože neuplynulo ani pár měsíců a náš vchod měl o dva nájemníky méně. Do nebe odešla hodná a pořádkumilovná paní bydlící pod námi a věčně hartusící pán bydlící hned vedle ní. Byt po paní pořádkumilovné koupil mladý pan inženýr, bohém a světák, který by asi špinavé okno nepoznal i kdyby na něm měl přilepený nos. Paní po bručounovi ubývalo rapidně sil, což se při věku +/- 85 dá očekávat a když skončila v nemocnici a už se nevrátila, její byt dostal nového nájemníka. Tedy nájemnici. Byt obsadila překrásná mladá slečna, která nejspíše vlivem častých pijatyk oslepla a ani ona tak nemohla špinavé okno vidět. A tak se stalo, že souhrou všech náhod a okolností okno na chodbě několik let nikdo neumyl. Až... na něm jednou někdo nechal panu inženýrovi a mladičké slečně vzkaz...


Pracovní momentky II...


...aneb mám novou kancelář.

Mříž

Po přestavbě firmy máme s kolegyní místo malého kamrlíku se zářivkami krásnou novou prostornou kancelář s oknem.

"Ty hele, proč mám na okně mříž?"
"No, to je podle normy, mříž musí být na každém okně..."
"Aha. A co když tu začne hořet?"
"Jani, vždyť tady máš krásný nový protipožární dveře, ty nejmodernější! Neboj, oheň zůstane za dveřma!"
"Aha. No, ale když tu mám ze dvou stran sádrokartonovou stěnu, tak mi to je asi houby platný, co?"

Manuál

V krásné nové kanceláři máme i nový nábytek. A když jsme se tam konečně hezky zabydlely a zaplnily skříně a šuplíky vším potřebným, přišel manuál. A ne jen tak ledajaký! Byl to fotomanuál, který nám dával jasné pokyny, kolik čeho máme kde mít, jak se musí jmenovat šanony a plastové přihrádky, v jakém pořadí za sebou mají jít a kde přesně musí být umístěny. Pro inspiraci přidávám inventář, který by měla obsahovat zásuvka mého stolu. A pozor, budou na to chodit kontroly!

Ještětka


Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového bydlení, nechali jsme si v celém bytě udělat plovoucí podlahu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak jí co nejeefektivněji udržovat, až jsem narazila na "úklidové botky". Za tímto vznešeným názvem se skrývají obyčejné bačkory z takzvané sasanky, materiálu, který se používá na prachovky všech možných tvarů a barev. Botkami jsem tedy vybavila členy rodiny a byli jsme všichni spokojení, je v nich teplo, nedělají kravál a přitom ještě čistí podlahu. Ovšem životnost této pomůcky není neomezená a já si tak musela u jedné nejmenované firmy objednat nové. Potud vše v pořádku. S botkami mi ale domů přišel i reklamní katalog, ze kterého se dosud nemohu vzpamatovat. Na katalogy jsem expert, co můžu, rozeberu, o čemž jste se už mohli přesvědčit v článku "Gastronomické hovado" :), ovšem z toho, co na mě vykouklo tentokrát, budu mít ještě dlouho noční můry.

Dort k výročí


Nejnovější přírůstek do patlavé rubriky je pro mě netradiční prvotinou hned dvakrát. Zaprvé díky číslu, které jsem na dortu ještě nikdy neměla a zadruhé tématem, které je v mém patlání novinkou. Dorty k této příležitosti se dělají většinou párkrát za život. Možná pětkrát, šestkrát a když se hodně zadaří, tak třeba i sedmkrát. Ano, je to dort k výročí a pokud tu na blogu vydržíte vy i já, další dekádu přežijeme ve zdraví a doma to bude šlapat jako doposud, další dort uvidíte za deset let. Nebojte, bude to cobydup :).

Naše figurky jsme, na rozdíl od kluků, nesnědli. Matýsek jim druhý den vykouzlil ze zbytků potahové hmoty slavnostní menu... :)

Můj školní deníčku VIII.


Na konci školního roku, během něhož jsem rubriku ostudně zanedbávala, symbolicky přidávám poslední letošní perličky...

Výtvarná výchova

Matěj bude mít na vysvědčení z výtvarné výchovy ve druhé třídě dvojku. Poslední dílko mu paní učitelka zmačkala (omlouvám se za původní formulaci "roztrhala", zřejmě byl obrázek "jen" zmačkán), vyhodila do koše a nechala ho, aby obrázek znovu předělal.

"Maminko, a já to měl zrovna tak hezký..."

Je mi to líto, paní učitelce jsem na třídních schůzkách řekla svoje (a ohledně výtvarné výchovy jsem překvapivě nebyla sama), nicméně účinek to nemělo žádný. Známkování stylem procházení uličkou a vyřknutí ortelu bez pořádného prohlédnutí obrázku u mě nemá opravdu vůbec žádnou váhu. A tak přesvědčuji Matýska, že mi je jedno, co má na vysvědčení, důležité je, co si myslím já a pro mě jsou prostě jeho výtvory a malůvky pecka :).

Začátek druhé třídy, doplňující úkol v Českém jazyce - nakresli ježibabu. Má asi pět centimetrů a do dnešního článku se docela hodí :).


Podzimní svícny


Letos poprvé chytil Matěje do svých spárů bacil, který ho na téměř dva týdny zbavil školních povinností (což ho podle jeho šťastného výrazu evidentně neskonale zamrzelo :)). Naštěstí pro mě, ehm, chci říct, pro něj, byl průběh bez horeček, takže náš nucený pobyt doma se dal považovat spíše za předčasně zahájenou dovolenou. Nicméně prkotina to nebyla a přísný léčebný režim nám nedovoloval courat venku. A tak abychom nebyli stále přilepení k žroutům duše (rozuměj elektronice), trochu jsme i vyráběli. Tentokrát si vzalo tvoření na povel dítko, vymyslelo téma "svícen", vytahalo všechny krabice z mé tvořící bordel skříně, hodinu se v nich rochnilo a pak nanosilo na stůl věci, co by se mohly hodit. Intuitivně jsme v těch šílených vedrech sáhli po podzimních barvách. Matěj si vzal do parády klubka vlny a já převzala jeho nápad s klacíky, jejichž hromada nám zbyla z posledního ježibabího tvoření ("Míšo, přines prosím z venku DVA klacíky na ruce a koště...") a jejichž část jsem, jen tak mimochodem, použila v posledním článku jako surovinu pro ohýnek pod špekáček :).

Když jsme do svícnů vložili svíčky, byli jsme mile překvapení, obzvláště proto...


Jack Sparrow a špekáček


To jsem se vám jednou při nedělním lebedění zakoukala na filmovou figurku vystavenou v obýváku na poličce. K smůle mého drahého polovičáka mé tvořivé já odpolední siestu ignorovalo a vnuklo mi úžasný nápad...

"Ty, hele, to by byla boží fotka, kdybych mu na ten mečík nabodla jakože špekáček a dala ho nad svíčku..."
"Opovaž se mi na tu figurku někdy sáhnout!"
"Ale..."
"Ani na to nemysli!!!"
"Chjo..."

Za normálních okolností bych milého polovičáka poslechla, ale... on zapomněl na naše výročí svatby... Takže teď jsme si fifty fifty :). Je fakt, že mečík jsem raději vyměnila za klacík, protože by za prvé špekáček neudržel a za druhé by se nad ohýnkem roztavil. Ale pocit zadostiučinění jsem měla i tak. To zase jo :).


Rajčatový mužíček


To rajčátko leželo v bedýnce už od rána a i když až do odpoledne vykukovalo, seč mohlo (a že mělo čím :)), nikdo ho pro jeho jinakost (já tomu říkám přednost) nechtěl.

"Jani, vem si ho, ono tu na tebe stejně čeká. A jak tě znám, ty s ním určitě něco provedeš!" povídá kolegyně.
"Myslíš? No tak jo!" :)


Lívance


Mí letití čtenáři možná pamatují, že jsem jeden čas trpěla ksichtofilií (více o této vážné duševní poruše, o které se ale bohužel moc nemluví ZDE,). Ve zkratce a zjednodušeně to znamená, že jsem oživovala dětská jídla očima a všelijakými ksichtíky. No a když mě to alespoň trochu přešlo a já myslela, že nejhorší mám za sebou, přišla tahle dávka lívanců. Přísahám, že jsem vytváření těch šklebíků opravdu v úmyslu neměla a že jediné, co jsem s nimi udělala, bylo vykydnutí těsta na pánev. Nevím, jestli to od nich měla být pomsta za to, že je nově dělám jen ze žitné mouky, nebo že je peču na sucho bez oleje. Možná ale těm lívancům prostě jen hráblo... :)


Jaro v Jablonci


Až se zase jednou budu vztekat, že se ten bílej studenej sajrajt u nás drží nějak moc dlouho a nadávat, že jaro vyškrtlo Jablonec ze svého seznamu jako nějakého zlobiváka, připomeňte mi tenhle článek. Sice si jaro dalo letos pořádně načas, ale když už přijelo, tak na úžasně voňavé růžovo-bílé vlně a s plnou parádou... :)


Dort Star Wars - BB-8


A je tu zase květen, což znamená, že jsou tu i další narozeniny a další článek do rubriky o patlání dortů. Tento týden jsem v rámci firemních zásad pro čerpání dovolené absolvovala zrovna tu svou, takže veškeré patlání proběhlo v klidu, míru a pohodě ve vzájemné symbióze se sklenkou vína.

Matýsek si poručil jahodovo-borůvkový dort se světlým piškotem a lehkým vanilkovým máslovým krémem (díky Renušce už vím, jak ho mít krásně nadýchaný a ne tak moc máslový :)), téma mělo být Star Wars. A protože dorty oblékám celé do potahové hmoty kvůli barvivům jen výjimečně, musel se spokojit s odlehčenou verzí ve formě obrázku, jak tomu u mě poslední dobou bývá zvykem. No a jeho milovaný robůtek BB-8 na něm byl pomyslnou třešničkou na dortu. Doslova :).

Žabí žranice


Tento týden mě postihla malá blogová pohroma ve formě spamové laviny u mých článků. Byla jsem z toho opravdu hodně rozčarovaná a otrávená, ale po hodině blokování autorů nevhodných komentářů jsem zjistila, že ty spamy přeci jen k něčemu dobré jsou. Občas totiž díky nim zabořím nos do staršího článku, tentokrát jsem natrefila na "Šarlotu Šklíbovou" z rubriky "Povídky na písmenko". Jak já se u něj bavila! A když jsem zjistila, že "nejnovější" článek v této rubrice je starý téměř sedm let (rodičovská dovolená byl opravdu ráj :)), zastesklo se mi po písmenkovém patlání a vzala jsem si na paškál písmenko Ž. Představuji vám tedy nejnovější dílko nazvané "Žabí žranice".

Pracovní momentky...


...aneb další Janinčiny psychologické pokusy. To byste totiž nevěřili, jak na skleslého zaměstnance vstupujícího do mé kanceláře zapůsobí třeba gumové prase v policejním obleku koukající z okna... :)


Jednoduchá čarodějnice


Ne ne ne, ještě než začnete přemýšlet, mí milí letití čtenáři, kteří už něco pamatujete, o čem asi tak budu psát, hned vám vaší první myšlenku přetrhnu, tento článek opravdu nebude pojednávat o naší bývalé sousedce. Za prvé, ona nebyla jednoduchá čarodějnice, ale blbá ježibaba a za druhé je tu další díl z nekonečného seriálu Janinčiny tvořivé resty. Tento je oproti těm předchozím jen takový restík, pidirestíček, protože ho v hlavě nosím teprve dva roky. Ale i tak jsem ráda, že jsem ho mohla ze spárů šedých buněk vyrvat a uvolnit tak místo pro nějaký další :).

V posledním ročníku školky Matýsek díky nemoci prošvihl oslavu dubnového čarodějnického svátku. Když se vrátil do školky, na lavicích v šatně měly děti úžasně jednoduché a vlastnoručně vyrobené čarodějnice připravené k odnosu domů. Bylo mu to tenkrát moc líto a já slíbila, že si je někdy vyrobíme. Pravda, sice to trvalo dva roky, ale slib jsem splnila :).

A to bychom snad ani nebyli my, kdybychom si z předlohy něco neubrali anebo naopak něco navíc nepřidali. Za to jsme se ale královsky bavili! :)


Stopy


Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše :).

Stopy luční...


Domácí bůžkové


Další článek z cyklu "Jak zabavit děti, když si z nás aprílové počasí dělá pr..." je tu. A kdo čekal fotky domácího bůčku, má smůlu :).

Tentokrát jsem v naší tvořivé hodince, která se protáhla na hodiny dvě, před děti plácla kus hlíny. Po počátečním nadšeném "Jéééé!" následovalo obvyklé protáhlé "Mě nic nenapadá!". A tak jsem zavelela: "Každý si postaví svého bůžka!" A vrhli jsme se do toho s vervou a originálně po svém...

Matýskův "Bůh ochrany"
aneb
už v bříšku to byl rebel...


Čůrající jednorožec...


...aneb není jednorožec jako jednorožec, další várka sprejeřinek je tu. Tentokrát je doslova unikátní, neboť všechny kousky dnes ulovené se nachází hezky pohromadě na fasádě jednoho podlouhlého domu. I v tomto případě se jedná zřejmě o plochu legální nebo tolerovanou a já musím uznat, že nevzhlednou šedou uličku docela oživila, byť jsou obrázky místy dost svérázné. Dnes se tedy můžete těšit ne čůrajícího/létajícího/blinkajícího jednorožce, opičího superhrdinu, dvě variace na srdce a ropnou skvrnu na pérkách. A aby to tu nebyl jen samý apokalyptický výjev, završíme dnešní exkurzi meditací :).


Nový spolupracovník


Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do rachoty...

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.
Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! :D Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo :D


Na zeleno-žluté vlně


V hlavní roli dva opelichaní oškubánci s mimoňským roztomilým výrazem, kteří se rodili z nouze a v ukrutných bolestech mých šedých buněk. A přesto (nebo právě proto) je prostě miluju! :)
V rolích vedlejších: polystyren, stuhy, korálky, dřevěné výlisky, kuličkový tentononc na drátku, plastová očka, kus klacku, pěnová guma, vlna. A tuna lepidla.

Krásné svátky velikonoční přeje Janinka a její kámoši :).


Korálkové velikonoční vajíčko - návod


V minulém článku jsem vám ukázala velice netradiční velikonoční vajíčka. Pro případné zájemce a milovníky korálků přidávám i návod :).

Na výrobu budete potřebovat:

- plastové vajíčko podobné velikosti, jako je vejce slepičí
- korálky - použila jsem malý český rokajl velikosti 11, pro efekt je dobré mít v zásobě alespoň tři až čtyři barvy
- pevnou nit - osvědčila se mi bílá nylonová nit značky Nymo
- tenkou jehlu s ještě tenčím ouškem - dobře mi posloužila jehla 10 cm dlouhá, kterou jsem zabořila do směsi korálků, kdy se mi jich samo navléklo hned několik najednou
- nůžky
- lepidlo - ještě docela nedávno jsem nedala dopustit na Herkules, nyní jsem si zamilovala fešáka jménem Pritt, viz. obrázek níže
- nějaké udělátko, na kterém hotové vajíčko pověsíte, aby řádně zaschlo - třeba háček nebo kancelářská sponka


Korálkové velikonoční vajíčko


To překrásné blyštivé korálkové velikonoční vajíčko na mě vykouklo před pár lety z hlubin internetu. Protože však bylo korálky obháčkované (zní to divně a ještě divněji se to vyrábí) a mě se ta metoda ani trochu nezamlouvala, nápad jsem po pár pokusech najít srozumitelný návod zavrhla. Jenže vajíčko si v mé hlavě žilo svým vlastním životem. Každý rok v čas předvelikonoční se ozvalo a prudilo tak dlouho, až jsem letos dospěla k názoru, že pokud s tím něco neudělám, bude mojí mozkovnu otravovat i rok příští. Trochu (hodně moc) jsem původní háčkovaný nápad pozměnila a vajíčko bylo na světě. A aby mu nebylo smutno, udělala jsem mu ještě vejcosourozence :).

Sice nejsou úplně taková, jak jsem si je představovala, ale svůj účel tohle tvoření splnilo - vejce v hlavě přestalo dělat neplechu a já si mohu v neviditelném notýsku směle odškrtnout jeden letitý rest :).


Jarní tání


Zatímco vztahy ve společnosti jsou dlouhodobě na bodu mrazu, roztržka stíhá roztržku a jejich aktéři pukají vzteky, protože poměřování pindíků nemá jednoznačného vítěze, u nás tají a pukají jen ledy. No a když u nás tají ledy a sníh a jako bonus nám k tomu nádherně hřeje sluníčko, které nás takhle obdařilo naposledy před půl rokem, všichni jsme z toho naměkko a jsme tak nějak vlídnější a usměvavější. Než šlápneme do čerstvě odkrytého psího hovna.

Tak snad raději zpět k tomu ledu :).

Surfující dinosaurus aneb další várka Matějovin


Po dlouhé době se mi podařilo nastřádat pár špeků a špíčků do rubriky Dětskýma očima. Další várka Matějovin je tedy tady :).

Surfující dinosaurus


Korálkové lucerničky


Moje děti jsou ty nejbáječnější, nejúžasnější a nejhodnější bytosti na naší planetě, v celé galaxii a možná i vesmíru. Dokud se nezačnou pošťuchovat. A jednou za čas se to pošťuchování zvrhne tak, že si říkám, že pokud se nezabijí mezi sebou samy, tak je dodělám já. Zřejmě vlivem blížícího se úplňku tento den nastal právě včera. Alkohol došel předevčírem a tak jediným řešením bylo vyhnat je na mráz, což znamenalo vyhnat i sebe. Naštěstí nám procházka vražedné myšlenky velice rychle zmrazila a domů jsme se vraceli ruku v ruce jako nejlepší kamarádi svorně nadávající na mráz a počasí. A když jsme doma rozmrzli, bylo to zase všechno hezký, vyrobili jsme si něco pro potěšení a už jsme nepochybovali o tom, že se máme, když se máme :).

A co že jsme patlali tentokrát? Naše oblíbené lucerničky na tisíc způsobů :). Do misek jsme si každý namíchal podle svého výběru barevnou směs korálků. Skleničky jsme natřeli lepidlem Herkules, do kterého jsme ještě předtím přimíchali trochu glitrového lepidla a tempery v podobném barevném ladění, jako byly naše směsky korálků. Nakonec jsme korálky pocukrovali natřené skleničky a nechali je pořádně zaschnout. Po zaschnutí doporučuji pro větší fixaci skleničku přetřít ještě jednou tenkou vrstvou lepidla.

A tady už je výsledek - Matýskovo...


Valentýnský dort...


... aneb jedno patlání z cyklu Janinčiných raritek. Tohle totiž u mě moc často neuvidíte, neb jsem tvor ironický, který nádavkem občas zakopne o cynismus a sarkasmus. No a co, i mě občas přepadne valentýnská, růžová, srdíčková a přeslazená nálada. Asi hormony, nebo co. A kdo to na mě někdy vytáhne, slepím mu pusu růžovým marcipánem :).

Náramky Matubo Rulla


To vám bylo krásné ranní překvapení! Obloha vymetená, jako by jí přes noc pod dohledem Panbucha smýčili všichni andělé, sluníčko šajnilo jako ten nejzlatější metál a ptáci zpívali, jako by jim šlo o život. Iluze brzkého jara byla dokonalá, leč prchavá, neb když jsem vylezla ven, přimrzla mi šála k nosu. Jo ták, proto ti ptáčci tak řvou! A tak jo, trochu přehrávám, může být ještě hůř, ještě to není takové, že když si uplivnete, na zem dopadne led :).

A když už jsme u toho sluníčka, modré oblohy a falešného jara, hezky mi ti tři nahrávají představit vám náramkové tvoření posledních dnů. Použila jsem český rokajl a korálky Matubo Rulla, které jsem si opravdu zamilovala. I když je pravda, že to mezi námi při tvoření trochu jiskřilo a občas padly i nějaké ty nadávky. Ono když zjistíte těsně před koncem řady, že druhá dírka korálku není průchozí... Ale jinak spolu máme krásný vztah a máme se rádi :). A teď už k hotovým náramkům...

Jeden pro Matýska :).
Moc si ho přál a sám si i vybral barvy, připomíná mi moře...


O starých fotkách a tak...


Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.
První přijímání


Malování na slano


Když se u nás doma má tvořit, musí se nejprve chtít. Když už se chce, musí to i bavit. A aby tvoření děti bavilo, téměř vždy kvůli tomu umře pár mých šedých buněk mozkových, protože je někdy těžké vymyslet nebo najít techniku, která je věku dítěte odpovídající, nepřekombinovaná, jednoduchá a při které je výsledek brzy vidět. Ale ta oběť někdy vážně stojí za to!

Při malování našich posledních dílek jsme se s Matýskem bavili přímo královsky a spojili příjemné s užitečným, protože ve školní družině právě probíhala výtvarná soutěž s názvem "Kouzlo zimy".

Matýskův soutěžní obrázek (a nepomáhala jsem mu ani trošku :))


Válečná vřava


Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...