Tvoření s dětmi - Pečené voskovky


Nedávný pobyt v nemocnici mi přinesl mnoho dobrého. Především mi tam uzdravili dítko. Taky jsem tam chytila blicí chřipku a parádně zhubla, což je před Vánocemi naprosto ideální. No a do třetice - díky spoustě času a Kouzelné školce, na kterou se doma běžně nedíváme, jsem objevila kouzlo pečených voskovek. Možná by se v této vánoční době mohlo zdát, že se jedná o cukroví, ale není tomu tak, jedná se skutečně o voskovky na kreslení. Tato záležitost se mi jevila přímo snová, protože za mě vyřešila dilema, jestli ty rozlámané, oňoupané, rozkousané či přestříhané voskovky mám vyhodit nebo nechat opět na zlé časy, jak to poslední roky z lítosti dělávám. A tak jsme se do toho s Matýskem vrhli...


Giganti 2


Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprací vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.
Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg


Mikuláš, anděl a čert po špendlíkovsku


Bordel tvořící skříň jásá a já s ní, podle předsevzetí úspěšně pokračuji ve snižování stavu materiálu v ní ukrytého. K dnešnímu dni rapidně ubylo špendlíků, stuh i polystyrenových nesmyslů. Aby tomu tak bylo i nadále, mám zákaz vstupu do galanterie a k tvoření využívám jakoukoliv záminku, Halloweenem počínaje a Mikulášem konče. Ten zmíněný poslední přišel na řadu dnes a ano, kaju se, vím že inspirace přichází pozdě, ale můžu já za to, že my nemůžeme mít normální angínu, kdy vás jen bolí v krku? Že nás bolí hlava, v uších, břicho, zvracíme, máme zácpu, rýmu, zimnici, čtyřicítky a dech voňavý jako hromada hnoje? Tedy, přesněji řečeno, on je stižen chorobou jen druhorozený, ale užíváme si to náramně oba.

A teď už k samotným výtvorům. Pod mýma očima se skví dva žoky, před kterými by zbledly závistí i pytle s moukou, pravděpodobně nevyspání tak způsobilo, že Mikuláš je zjevu francouzského svůdníka z řad církve z dob Ludvíka XIV, čert vypadá jako úchyl s bradkou a anděl se transformoval do laciné nafukovací panny. Jo, jde to se mnou z kopce, ale radost snad drobotině udělají i tak a spojovat si to se svůdníkem, úchylem nebo nafukovací pannou nebudou. Doufám.


Sněhobílé svinstvo po ixté


Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.
Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.
Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.
Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mě už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního :).



Giganti, část první


Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé :). Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.
Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.
Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny


Dítě z kamene


Projevy plamenné
zurčení pramene
slýchávám

Větvovím sevřené
do mlhy halené
jsem dítě z kamene

Bytosti ztrápené
životem zhrzené
vídávám

Kapkami zkrápěné
vůněmi zmámené
jsem dítě kamenné

Jsem dítě kamene

ZOO


Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.

Smrťohovory


Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

Podzimní tvoření s dětmi - Halloweenská lucerna


Když mi maminka minulý rok přinesla lískáče, přesně jsem věděla, co vyrobím ze sklenice, která ořechy ukrývala. Na její "A tu skleničku chci vrátit!" jsem nevychovaně a drze reagovala "Na to zapomeň, je boží!"
Když se minulý týden schylovalo k finální fázi mého výrobku, shodou okolností u toho byl i můj drahý rodič...

"Hele, to je přece ta moje sklenice!"
"Ne, to jsi se asi spletla, není!"
"No to teda je, naval!"
"Ne, není!"
"Jano!"
"Neříkej mi Jano!"
"Jano!"
"No tak je. A co? Jsem ti přece minulej rok říkala, že ti ji nevrátím, ne?"

A jak jsem řekla, tak bylo. Nakonec se ukázalo, že maminka má doma ještě jednu, tu samou, nicméně neopomněla suše dodat, že jestli mi ještě někdy přinese ořechy, tak v téhle to tedy rozhodně nebude. Tvrdě vybojovanou sklenici jsem tedy mohla v klidu dokončit...

Ve dne je úplně obyčejná...


Obraz


Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.
Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! :)


Gastronomické hovado


Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.


Půlmelounek a Halloween


Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.
A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mě vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mě moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" :).

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?

Ragby


...aneb postřehy laika, který tento sport viděl poprvé v životě, neznal pravidla ani účel hry a byl jí naprosto fascinován.

Na začátku hry na hřiště vběhne tlupa opičáků. Tlupa znamená asi 30, číslo je pouze orientační, neboť ani jednou během hry nejsou všichni v záběru společně a když náhodou ano, pak naskládaní na sebe v několika vrstvách, tudíž přesný počet nelze s jistotou určit.

Všichni opičáci, až na pár vystajlovaných metrosexuálů, mají obr těla, obr předkusy, obr hrudníky, obr zadky, obr svaly a nejvíc obr suspenzory. Nejspíše nenosí spodní prádlo.

Opičáci se dělí na dvě menší tlupy, pro odlišení je každá z nich oblečená do jiné barvy. Oblečení se sestává z velice těsných dresů - triček a šortek obepínajících vyrýsované špeky a někdy i svaly.

Janinka a UFO


To vám takhle jednou jedu poprvé v životě na prodloužený víkend. Bez dětí, jen s polovičákem. Jako spolujezdec si užívám výhledu na oblohu, kolony, stromy, dementní řidiče ignorující zipování, hejno čápů šikující se k odletu a další nekonečné kolony.
Když v tom moje mozkovna zbystří, protože v těch překrásných mracích je něco, co tam nepatří. Mé svěží a energií nabité šedé buňky se rozjely na plné obrátky, aby rozluštily, co že to tam takhle odpoledne nad dálnicí poletuje. A co vy, víte?

Hádejte, tipujte, pějte ódy, co je to? :)


Babička na zabití


A zase ta babička...
Ale co se divím, už jsem si měla dávno zvyknout, že všechny důležité informace pečlivě ukrývá a ventiluje jen ty bezvýznamné tak, aby zakamuflovala ty podstatné. Někdy si říkám, že musím být úplně blbá, protože jak jinak mi mohlo uniknout, že je téměř slepá? Nepořádek v bytě a několik centimetrů tlusté krajíce chleba jsem si chybně přiřadila ke stáří a nemotorným rukám, mohutně podporována babiččiným tvrzením, že už jí fakt to uklízení nebaví. Ale jedno se jí musí přiznat, ty její kamufláže, to je něco, ta být špiónkou nebo zločincem, byla by na ní radost pohledět!

Ještě, že si tuhle tajnůstku nenechala tak úplně pro sebe a byla odeslána lékařkou na oční, kde už to šlo jako po másle. Po třech týdnech má za sebou dvě operace šedého zákalu na obou očích, vidí jasně barvy a tvary a achá u toho jako malé děcko, protože se konečně může dívat na televizi a ví, co v ní dávají a co tam těmi malými písmenky dole píšou. A já achám s ní, byť jsem maloučko nakrklá, páč ona, na rozdíl ode mě, ta písmenka přečte bez brýlí. Ke svým 88 narozeninám si tak nadělila nová očka a já doufám, že si náš barevný narozeninový dárek patřičně vychutná :).


Dort Mimoň


...aneb patálie s barvením.

Na jaře za mnou prvorozený přišel s tím, jestli vím, že v těch lentilkách, co jsou přibaleny k jogurtu Kostíci, jsou broučci. Už jsem se skoro chystala jogurty vracet s tím, jak je možné, že jsou v jogurtech brouci, když mě můj inteligentní syn poučil, že ti broučci tam jsou úmyslně rozemletí a použití jako červené barvivo známé jako karmín nebo košenila. Jeden by řekl, že když je barvivo z broučků, je přírodního původu a tedy zdraví neškodné. Omyl, je stejně škodlivé, jako některá chemická barviva a výrobci ho cpou téměř všem (od kojenců počínaje) a všude, velice často ho najdete v jogurtech, cukrovinkách, paštikách, salátech (ach, moje oblíbená topinková pomazánka!) a uzeninách, zmrzlinách či nápojích.

Poté se mi od mého dítěte dostalo přednášky, byla mi do mobilu nainstalována aplikace s "éčky" a byla odstartována éra "stop nebezpečným látkám a azobarvivům zvlášť". Doma byla provedena čistka a do koše letěla prakticky celá vykoledovaná velikonoční výslužka a co mě mrzelo ze všeho nejvíc, také gelové barvy na potahovou hmotu, kterou zdobím dorty. Všechny obsahovaly ona zmíněná azobarviva, která jsou v USA zakázaná a v ČR byla, před vstupem do EU, zakázaná také. A u kterých bylo při dlouhodobých studiích prokázáno, že kromě toho, že jsou extrémně škodlivá, některá z nich zvyšují výskyt nádorů.

Byla jsem zoufalá, protože dortíkopatlání byla jedna z mých tvořících lásek, které jsem se nemohla jen tak vzdát. A tak jsem pátrala, až jsem objevila "zdravé" gelové barvy, které se však u nás téměř nedají sehnat a když už, o kompletní barevné řadě jsem si mohla nechat jen zdát. Nakonec se na mně usmálo štěstí v podobě sady práškových barev bez škodlivých látek, u kterých jsem neváhala ani minutu, neboť v celé republice se nacházely pouhé dva kousky těchto sad.

První barvení narozeninového dortu proběhlo téměř na jedničku, hmota byla barevně úžasná, ne tak sytá, jako u původních gelových barev, spíše pastelovější. Jednu vadu to však mělo - modrá barvila fialově. Což je v případě modrých montérek, které můj Mimoň nutně potřeboval, fatální nedostatek. Můj zoufalý výraz "Ježíši, co budu dělat!" nezmírnil ani panák vodky, zato ale zabodoval polovičák, který zmínil, že ve filmu neměl Mimoň jen montérky, ale i hnědý kožíšek. I když ten panák vodky je na výsledku dost vidět, radost byla i tak! :)

Dědeček a prase s modrou tužkou


Poslední měsíce jsem procházela pisatelskou i tvořící krizí (zní to lépe, než kdybych napsala, že jsem byla líná jako vandrákova veš v červenci), což se mi ale náramně hodilo, protože jsem se mohla s plnou vervou vrhnout do další etapy předkopátrání.

Tentokrát jsem si vzala na paškál rodové příjmení mého polovičáka, které jsem doposud zcela úmyslně zanedbávala, ačkoliv jsou téměř všechny matriky online přístupné. Jak říká můj drahý, k některým věcem zkrátka musíte dozrát, i když to někdy trvá roky (pravděpodobně se tím snaží omluvit ty podlahové lišty, o které jsme ve starém bytě v předsíni zakopávali pět let). Od pátrání v této linii mě odrazovalo nejen to, že jsem se musela ponořit do matrik psaných německy, ale také to, že se jedná o příjmení, které je v současné době jedno z nejrozšířenějších v zemi. Tyto dvě skutečnosti ale samy o sobě nejsou tak prudící jako to, že bych si všechny matriky k jejich studování musela stáhnout. A k tomu jsem se roky nemohla nakopnout, ačkoliv odrazový můstek k předkopátrání měl velice solidní základ.

No a jednoho letošního letního dne na mně ten můstek vypadl při úklidu skříňky s dokumenty. Vypracoval ho polovičákův dědeček ve svých 89 letech a jednalo se o základní rodokmen jejich rodu. Po přečtení věnování jsem pocítila, že nastal ten správný čas...

Žitavské dveřobraní


Aneb z tohohle města brány dvéře
hlava mi prostě nepobéře...

Když se vracím do Žitavy, rozhodně to není proto, abych plenila regály německých Kauflandů, jak tomu v 99.9% návštěv českých návštěvníků bývá. Mně ke štěstí stačí, když se můžu zase projít městem, které mi (kdovíproč) učarovalo natolik, že má dokonce i svou rubriku. Slovo kdovíproč je v tomto případě rozhodně na místě, neboť jen blázen může achat nad městem, jehož dobrá polovina domů v centru vypadá, jako by na ně několik staletí nebo minimálně od konce války nikdo nesáhl a jejichž jediným účelem je sloužit squaterům. A taky Janince, která si pro tentokrát vzala na paškál dveře a brány žitavské :).

Trosky


Všichni ty dva kopce znají jako Trosky, ale u nás jim nikdo neřekne jinak, než Panna a Baba. Kdo že ty dvě ženštiny vlastně jsou? Podle jedné z mnoha pověstí poslední pán z Bergova před svou cestou do ciziny pověřil správou hradu svou matku Marii a dceru Karolínu. Zprvu idylické soužití dvou dam dostalo vážnou trhlinu, když každá z nich chtěla vládnout sama, na čemž se kdovíproč neshodly. Babička si natruc (a příznačně) obsadila menší a zavalitější věž, její vnučka tu vyšší a štíhlejší. Z oken věží pak na sebe pokřikovaly, haštěřily se a zasypávaly se peprnými nadávkami. Jednoho dne hádky na hradě utichly, obě ženy beze stopy zmizely a nikdo dodnes neví kam. Lidé z podhradí si pak věže pojmenovali podle těch dvou, které je ještě nedávno okupovaly - Panna a Baba.

Realita je poněkud střízlivější a nudnější. Hrad byl založen okolo roku 1380 Čeňkem z Vartemberka. Po jeho smrti získal hrad Václav IV., od nějž přešel na rod Bergů. Poslední pán z Bergova, Jan, Trosky prodal majiteli sousedního hradu Kost, Janu Zajíci z Hazmburka. Následně měnil hrad majitele jako ponožky tak dlouho, až zchátral do současného stavu.

Hrad má největší slávu už šest století za sebou, ale ani tato skutečnost mu neubrala z tajemna, které ho obklopuje. Stačí začít třeba tím, že hrad byl postaven na dvou homolích, které vznikly sopečnými erupcemi během třetihor. Nelze také nezmínit neuvěřitelné historky, které o něm a jeho okolí kolují. Mezi nejzajímavější patří "kdesi ukrytá" brána do Pekla (možná tam zmizela Marie s Karolínou?), časoprostorová brána do 14. století, rozsáhlé únikové podzemní chodby, ukrytý Opatovický poklad a možnost v těchto místech cestovat do jiných dimenzí. Také jsem zaslechla, že jeskyně v okolí Trosek jsou při každé návštěvě trochu jinak uspořádané a že čas, který tam strávíte, je pocitově mnohem kratší, než je tomu ve skutečnosti. Pravda nebo ne, co na tom. To místo má kouzlo i tak.


Věk a příčiny úmrtí v 19. století


Ačkoliv poslední geneaologický článek nevzbudil příliš ohlasů, nepatřím k těm, co utíkají z boje, páč jsem, jak mile napsala adaluter, buldok, co se zakousne, nepustí a ohlodá až na kost :). A navíc chápu, že tohle téma není pro každého, i tak tu mám předlouhé pokračování mé skromné statistiky. Tentokrát jsem zpracovala graf věku a příčin úmrtí plus dokončení z minula - komplexní graf úmrtnosti dětí od narození do jejich plnoletosti. A začneme tím posledním, ať nám to hezky naváže.

Úmrtnost dětí

V tomto koláči jsem se zaměřila na celkový počet dětí, které se dožily plnoletosti - ta v té době byla 24 let a z grafu můžete lehce vyčíst, že 40% narozených dětí se tohoto věku nedožilo. Opět jsem měla k dispozici data z období 1861 - 1897 a vycházela z počtu 4119 narozených.
Tento graf nemůže být stoprocentní, neboť jsem zpracovávala data dětí, které se narodily už před tímto obdobím, ale odchylka by neměla být výrazná, když budu opravdu hodně přehánět, max. desetinné číslo.

Úmrtí do 1 roku - 977 (23,72%)
Úmrtí do 3 let - 369 (8,96%)
Úmrtí 3-6 let - 121 (2,94%)
Úmrtí 6-15 let - 107 (2,60%)
Úmrtí 15-24 let - 80 (1,94%)
Přeživší - 2465 (59,84%)


Lucidní snění


Aneb jak mi lucidní snění pěkně zavařilo.


Znáte to rádobyvtipné triko, na kterém skaut rázně odmítá láhev alkoholu s hláškou "Ne, děkuji, raději knihu!"? Ne? Nevadí, pro nástin situace popis bohatě postačí. Přesně jako ten skaut z trička jsem se totiž vždy chovala ve svých snech a to ve chvílích, kdy mě pohlední, urostlí, vysocí, vtipní, inteligentní a vůbec celkově nadpozemští příslušníci mužského plémě zahrnovali nemravnými návrhy. A já, prolezlá skrz na skrz morálkou i ve snech, jsem se zmohla vždy jen na "Ne, děkuji, jsem vdaná!". Po probuzení jsem byla více či méně znechucená ze své otravné mravnosti, nicméně smířená s osudem a s tím, že už jiná nebudu. Vše se změnilo, když mi můj polovičák začal líčit svůj sen se sexy blondýnkou. Jako člověk přející, který se řídí naprosto nezištně příslovím "Přej a bude ti přáno", jsem s nějakou snovou blonďatou pipinou problém neměla. To by ovšem nesměl můj drahý dodat "A vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ženatej a mám nějaký děti!"

Úmrtnost dětí v 19. století


To se tak jednou stalo, že jsem při svém předkopátrání narazila na zajímavé zaměstnání ve svém rodu. Vykonávala ho v druhé polovině 18. století má praprapraprapraprababička Dorota a kdo hádá, že byla porodní bábou, má pravdu. Čím více a déle jsem listovala matrikami a objevovala další a další zápisy narozených s "mojí" bábou, tím více jsem o ní a o její době chtěla zjistit. Dostala jsem naprosto šílený nápad, že bych mohla splácat nějakou statistiku. Narození, úmrtí, co mi přijde pod ruku. Jenže matriky v té době byly psány takovým stylem, na který nemá ani moje paní doktorka, jenom rozluštit zápisy, které jsem potřebovala do svého rodokmenu, mne stálo spoustu šedých buněk. A luštit jich tisíce? Na to mám ty svoje mozkové potvory moc ráda. A tak jsem se rozhodla, že tu statistiku udělám - stejná lokalita, stejné obce, jen se posunu dopředu do dalšího století, kde byly zápisy mnohem čitelnější. A až mi jednou otrne, třeba se k původnímu plánu taky dostanu.

A teď už ke statistice. Na paškál jsem si vzala matriku narozených z let 1861 - 1897 a matriku zemřelých z téhož období. Každá matrika obsahovala zápisy z pěti vesnic poblíž Rokycan, odkud pocházela jedna má rodová linie. Data jsem zpracovávala za pomoci velmi složitých přístrojů a procesů - propisky, papíru a čárkování. Troufám si tvrdit, že systém čárek je v dnešní přetechnizované době stále nepřekonaný! :)

A když bylo konečně dočárkováno, přeškrtáno a spočítáno, zabydlela jsem výsledky v grafech. Při jejich tvorbě jsem vycházela z čísla 4119, tedy z počtu všech narozených v tomto období a této lokalitě. Dnes vám představím první várku grafů, ve které jsem se zabývala narozenými dětmi - pohlavím a úmrtností v novorozeneckém, kojeneckém a batolecím věku. A jako bonus jsem zpracovala graf s nemanželskými dětmi a dvojčaty :).


Pohlaví narozených

Pohlaví ženské - 2113 (51,3%)
Pohlaví mužské - 2006 (48.7%)


Dinosauří dort


Aneb žádná dlouhá omáčka okolo, jsou tu další narozeniny a další dortopatlání.

Zadání pětileťáka znělo "dinosaurus". Není se čemu divit, v současné době prožíváme dinosauří období, což v praxi znamená, že v naší domácnosti je nepoměrně více těchto tvorů, než lidí. A aby toho nebylo málo, jeden se nám dokonce líhne, tuším, že zítra už by mohl být z toho vejce venku.

Ale k patlání - dinosaurus zcela nesplnil mé očekávání, neboť připomínal spíše potomka krokodýla, který měl něco s dračicí a do cesty se jim, jako bonus, připletla ještěrka. ALE! Na druhou stranu dort udělal velikou radost a hlavně chutnal, z čehož jsem měla mírné obavy, protože jsem poprvé neplnila máslovým krémem, ale lehkou náplní z mascarpone, šlehačky a malin. A bylo to vážně žraso. Takže cajk! :)

Tvoření s dětmi - Antistresový míček


Nafukovací balónky, vteřinové lepidlo, hladká mouka, prázdná malá PET lahev a nůžky. Nad ingrediencemi potřebnými k výrobě míčků zaplesala hlavně moje peněženka, která poslední dobou nad mými tvořivými počiny spíše skučí, než plesá. A návod vypadal taky jednoduše, tak proč ne?

Oficiální název míčků je Ninja Balls, funkci mají ale úplně stejnou, jako míčky antistresové. A navíc se nám víc líbilo čmárání než škraboška (no tak jo, moc nám to nešlo :)), takže si k potřebám připište i permanentní fix.


Divočina v Žitavě


Jak jen začít, aby to nevypadalo, že jsem se dočista pomátla...

Z dálky byla tahle ulice jako každá jiná. Tedy až na to, že byla barevnější než duha a já přemýšlela, proč se nejmenuje Barvičková, ale jenom Zelená, když je tam vlastně zelená jen ta tráva. Při bližším "ohledání" tu toho ale nesedělo víc a název ulice byl vážně úplně tím posledním, čím jsem se zabývala.

Paní s jezevčíkem v náručí stála několik metrů nad zemí na fasádě obytného domu. Za ní vykukovala modelka, kterou se chystal zvěčnit malíř. Z protějšího domu na mě zíral kentaur a dva prapodivní pánové nad ním dělali, že mě nevidí. Všude byla jablka a půlmetrové listí. Prostoru nad ulicí dominovala ohromná dvoušroubovice DNA, kterou bedlivě sledoval anděl. Nad vchodem dvě dítka zbožně vzhlížela ke koni a kousek dál po stěně domu skotačili berani.

A ne, vážně jsem se nezbláznila! :)


Náramky Šambala


Aneb jak neobyčejná otázka vedla ke stejně neobyčejnému tvoření...

Není to tak dávno, co se mě můj skoropětileťák zeptal:
"Maminko, co je to energie Šambaly?"

No a protože jsem byla z otázky zmatená stejně, jako Goro před Tokiem, začala jsem pátrat v internetových vodách, neb moje mozkovna zásuvku s takovou odpovědí prostě neobsahovala. A když jsem potřebné vypátrala, začala jsem přemýšlet, jak skloubit zázračné místo, moudrost světa a energii tak, aby to pochopilo malé dítě. No a při tom hledání a přemýšlení jsem narazila na něco, co se mi, vzhledem k mé korálkové zálibě, moc líbilo. A protože korálkový kufřík zrovna nezel prázdnotou a obsahoval potřebné náležitosti, slovo dalo slovo a ruka byla v rukávu. Ehm, v náramku.

Místo plastových obr korálků jsem použila umírněnější velikost a elegantnější vezri - korálky z polodrahokamů - tygří oko alias krokydolit, achát a variscit.


O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak sevšichni radovali...


...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Standa


Vážení, vůbec netuším, jaká fatální chyba způsobila, že můj umělecký příspěvek nebyl zařazen do Standosoutěže. Pravděpodobně za to mohla lidská kůže, na kterou jsem toto dílo vytvořila, nicméně jsem se rozhodla, že vás o tento výjev nemohu ochudit.

Prosím o kritiku, nejlépe konstruktivně-destruktivní! :)


Milý Stando,

musím uznat, jsi vážně třída. Jsi ten nejbáječnější společník, jakého jsem si jen mohla přát. Bylo nám sice dopřáno pouze pár společných hodin a ačkoliv jsi během této doby nepromluvil ani slovo, i tak to stálo za to, ještě teď žasnu nad tvou všestranností!

Pomohl jsi mi připravit skvělou večeři. Pravda, byla jsem zprvu na rozpacích, když jsi mě začal krmit a pak mi dokonce až k ústům přikládal sklenku vína, ale po druhé skleničce mi to bylo celkem jedno.
Byl jsi neocenitelným pomocníkem při mém večerním rituálu, koupelí počínaje a česáním vlasů konče.
Trochu jsem znejistěla, když jsi mi pomáhal psát e-maily a když jsi ovládal i mou myš. Ale věděl jsi přesně, na co myslím a co chci udělat a tak jsem si rychle zvykla.
A pak... pak jsi se mnou hrál kostky a vůbec ti to nešlo! Asi to byla moje chyba, neměla jsem tě nutit, byl jsi po pobytu ve sprše takový pobledlý, skoro jsi se ztrácel před očima! Myslela jsem, že se z toho třeba vyspíš, jenže to už jsem nezjistila, protože když jsem se ráno probudila, byl jsi dočista pryč. Inu, nic netrvá věčně a tak ti to opravdu nemám za zlé :).

Díky ti za báječný večer!
Tvoje Janinka.

Standa
(Holky, závidíte, co? :))

Vyděrači


Dnes vám dávám jedinečnou šanci nahlédnout do dětských duší a odhalit jejich ďábelské taktiky, aneb co všechno jsou potomkové ochotni udělat proto, aby dosáhli svého cíle...

Maminko, jestli... tipujte v anketě dole, tak ti nedáme tyhle obrázky!

Matějovina


Velikonoční tvoření s dětmi - Perníčky


Letošní Velikonoce jsme se opravdu překonali. Postavili jsme zajduhuláka, nalakovali vajíčka, spatlali berana a dokonce jsme i upekli a pomalovali velikonoční perníčky...


Velikonoční tvoření s dětmi - Zajduhulák


Tuhle zimu jsme sněhuláka postavit nestihli. Buď sníh byl, ale nedalo se z něj stavět, nebo byl a stavět se z něj dalo, ale my chořeli. A když už jsme byli zdraví, tak zase nebyl. Tento týden ale nastala unikátní konstelace sníh-dobrej-žádná nemoc, akorát už nebyla zima, ale jaro. Takže... veselé Velikovánoce! :)


Velikonoční tvoření s dětmi - Netradičně


To vám takhle jednou jdu, když mě v obchodě cvrnkne do nosu krabice. Tedy, nebylo to zrovna do nosu, ale do nohy, protože se válela na zemi, ale i tak to bolelo! No a v té krabici byla spousta holčičích malovátek na nehty za úžasnou výprodejovou cenu pět káčé. Troufám si tvrdit, že všechny dámy zabořené v krabici si laky pořizovaly za účelem, ke kterému většinou bývají určeny, to jenom Janinka musí mít zase něco extra. V momentě, kdy laky uviděla, přesně věděla, že je použije na velikonoční tvoření s potomky. Je pravda, že to u nás během patlání bylo chvílemi jako ve feťáckém doupěti, ale přežili jsme všichni bez úhony :).

Konečně jsem mohla zužitkovat bílá plastová vajíčka, která mi doma ležela několik let ladem...


Jak pejsek s kočičkou pekli dort


To se vám takhle jednou, když Janince zbyly kousky piškotového těsta, krému, ovoce a barevné potahové hmoty, ta dobrá žena rozhodla, že udělá tuze velkorysé gesto a všechny ty dobroty předhodí své drobotině. No dobrá, nebyl to ani pejsek, ani kočička, ale prvorozený s druhorozeným. A taky ten dort nepekli, páč Janinka si své duševní zdraví cení měrou velikou a k celé výrobě děti nepustila. Ono totiž úplně stačilo, že si polotovar pěkně, po svém (s maličkou pomocí), opatlali...

Pididort by se svým zaměřením dal rozdělit na tři části. Prvním tématem byli hadi...

Pro čtyřkolkáře...


Tenhle dortík byl mou dvojnásobnou premiérou. První "poprvé" bylo, že jsem se nechala ukecat a udělala dort na zakázku. Tedy, ukecat není to správné slovo, abych byla přesná, bylo to ukecání doplněné o jemné šimrání prstíkem po mém rameni. Tomu prostě nešlo odolat :).

Na druhé "poprvé" už tak pyšná nejsem, stalo se mi něco, co ještě nikdy ne - nepodařilo se mi zvěčnit celý dort tak, aby byl koukatelný. Dort jsem dokončila v devět večer a předávala ho v sedm ráno, kombinace blbého světla a nemocného aparátku tak způsobila, že vám z něj předkládám pouze kousky.

Virtuálně posílám všem čtyřkolkářům! Nebo traktůrkářům...
Pokud by někdo nevěděl, kdo je čtyřkolkář, nechť čte ZDE :).

Do útrob Země


Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).


Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala :).
Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! :)), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...


Žitava - město náhrobků


Moje duševní rozpoložení je dnes v takové pohodě, v jaké by byl kněží v místnosti plné pasáků. Náhrobky tak dnes budou docela cajk.

V Žitavě je najdete rozesety po celém středu města, ani není třeba moc hledat. Většina z nich se datuje do 17. století, některé jsou tak ošlehané, že jen díky fantazii přijdete na to, co přesně se na nich nachází. Další omáčky okolo snad ani není třeba...


Zelený čuně


Já do lesa šla lovit jélený
měla jsem špatnou mušku
odneslo to prase zélený
sežrat ho dalo fušku!

A ne, vážně jsem nic nepila! :)



A ještě řez, který je tu často vzpomínán a já na to většinou kašlu...

Žitava - město koz


Krasojízda se Žitavou pokračuje...

První zajímavost, která nás v tomto městě zaujala, byly kozy. Hodně koz. A tak od té doby neříkáme "jedeme do Žitavy", ale "jedeme za kozama", což není vůbec daleko od pravdy, protože sebou pokaždé táhneme velký pytel plný kozích dobrot.

Při jedné z dalších našich návštěv nebyly kozy na svém obvyklém místě, ale na druhém konci svého velkého výběhu. Když jsme se k nim konečně dostali, kozy se od nás odtahovaly a chleba nechtěly, což bylo překvapivé, protože minule se o něj porvaly.

Cha! Blonďatá pipina z města záhadu vyřešila... v momentě, kdy od elektrického ohradníku dostala ránu. Jo ták, tak takhle to vypadá! :)


Žitava - město duchů a očí


Možná znáte to divné šimrání, když stojíte poprvé v cizím městě a jste si naprosto jistí, že tady už jste určitě někdy byli. Přitom ale víte, že tomu tak být nemůže a váš realisticky uvažující mozek se snaží umlátit vaše srdce syrovými argumenty. No a přesně tenhle úžasný pocit (to šimrání, nikoliv mlácení :)) jsem měla já, když jsem minulý rok prvně navštívila Žitavu, město, jehož vznik se datuje do počátku třináctého století a které se počtem historických objektů na metr čtvereční řadí zaručeně na přední příčky nejspíš neexistujícího žebříčku. S odstupem času (a po třetí návštěvě) mohu říct, že mě tohle město naprosto ohromilo a uchvátilo. Možná je to i tím, že mé znalosti historie hravě pokoří i tři dny chcíplá myš a že jediná historie, která mě zajímá, je ta v mém rodokmenu a v mém internetovém bankovnictví.

Jako první vám představím místo, které mne k sobě už zdálky vábilo, ze kterého jsem měla "ošimrané" snad všechny vnitřnosti a od kterého jsem se nemohla odlepit.

Plody korálkové terapie


Když jsem naposledy psala o mé staro-nové korálkové lásce, netušila jsem, jak moc silná je a jak moc mě chytne. Jak jinak si vysvětlit, že jsem za celou tu dobu nevytvořila nic jiného, než náušnice a to v množství větším, než velkém? Tohle asi dokáže jen beznadějně zamilovaný blázen. Nebo ten, koho přestaly bavit diamanty v uších :).

Tvoření šlo krásně od ruky, o to horší bylo výsledky zdokumentovat. Fíkus se zdál být ideálním modelem, ale jen do chvíle, kdy jsem na něj navěsila čtvrtinu náušnic a zjistila, že další se tam už prostě nevejdou...


Pididort


Bezoříškový minidortík, který jsem spatlala tentokrát, byl, stejně jako minidort v roce minulém, určen pro alergickou tchyni. Oproti tomu loňskému, který jsem vyráběla díky mé neskonalé dobrotě a soucitu s alergikem, byl tento vytvořen se speciálním záměrem, který měl za úkol zjistit, zda se skutečně tchyně bojí, že jí chci otrávit :).

Od akce "Sektářský tábor" si během svých návštěv u nás nikdy nevzala do úst nic, co jsem připravila a pokud výjimečně ano, tak to bylo něco, co jedl i někdo jiný. Nikdy nechtěla žádný čaj, kávu, maximálně vodu a tu si nenechávala přinést, ale sama si jí nalévala z vodovodu do jí přinesené PET lahve. Když se to stalo jednou, podruhé, nepřikládala jsem tomu pozornost, ale ono se to pokaždé opakovalo. A tak jsem vymyslela ďábelský plán vytvořit pididort jenom pro ní. Původně jsem jí chtěla koupit kousek dortu bez oříšků z cukrárny, ale tenhle pokus byl více, než lákavý.

Nevypadalo, že by byla kdovíjak nadšená, rozhodně ne tak, jako v roce minulém. Což mě vlastně ani nijak nesejří, protože mi příprava dortíku sebrala z mých hodin života všehovšudy dvacet minut. Pak poprosila, zda bychom jí mohli dort vyfotit, což jsem učinila a ona poté naporcovaný dort nabízela ostatním. Všichni se ale vrhli na ten oříškový a tak, po chvíli váhání... kousek snědla. Byla jsem z výsledku pokusu zklamaná. A pak, kdo je tu paranoidní! :D


Dort Abe


A je tu únor, další narozeniny a další patlání. Tentokrát jsem dostala za úkol vytvořit dort s tvorem, který nese jméno Abe. Se známým Lincolnem toho má ale ten můj společného pramálo, možná snad jen to, že jejich obličeje působí poněkud strašidelněji, než bývá obvyklé.

Abe je herní postava z herní plošinovky Oddworld: Abe's Oddysee. Máme ho doma všichni moc rádi a tak není divu, že se potomkové shodli a svorně navrhli jako sladké překvapení pro živitele rodiny právě jeho. Originální ksichtík k nahlédnutí a případné porovnání s mým výtvorem ZDE.

Rozdílů a nedostatků najdete bambilion, ale budiž mi omluvou, že byl plácaný v časové tísni, za to ale s láskou :).

Korálková terapie


To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně (až jedovatě) barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala :).

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! :)


Divnodivná procházka


Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?


Holkynis playminius


Kdysi o mně byla napsána tato krásná slova:

"Zástupkyně druhu holkynis playminius (holka hrající) zapsaného v červené knize, takže ve hrách střílet jen se zvláštním povolením."

Volně přeloženo - hračička. A jak se takový druh pozná? Třeba podle dárků pod vánočním stromkem. Nejsem nikterak náročná, stačí mi nějaký zimní pobyt all inclusive u moře kdesi v exotice. Ale protože ten dalšího čtvrt století do splacení hypotéky čekat vskutku nemůžu, spokojím se s málem. Potěší mě úplně obyčejný měkouš alias bačkory nebo povlečení a cokoliv, co jde číst, s čím se dá hrát, z čeho se dá tvořit, případně co se dá poslouchat, či na co se dá koukat.

Letošní Vánoce se nesly v duchu naštvaných ptáků a LEGA. A ani tentokrát se Štědrý den neobešel bez tradičního tejrání pomerančů...

Spolek invalidů aneb "Bylo nás pět"


Sněhobílé svinstvo II.


Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská :). Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:
"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj tím svým teplem!"


Dědeček


Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mě, soukromě jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka náhodou nezmínila, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.