Dědeček


Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mě, soukromě jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka náhodou nezmínila, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

"Jako jak neexistuje?"
"No, on se po rozvodu s babičkou potřetí oženil."
"No a?"
"No a změnil si příjmení..."
"K...a!"

Lehce jsem zavrávorala nad promarněným časem, i když mě mohlo napadnout, že v dědečkově případě to bylo vlastně naprosto předvídatelné. Pravda, chvilku jsem hloubala nad tím, co může přimět chlapa, aby si změnil příjmení, když se aktuálně nejmenuje Šulín nebo Mrtvý. Ale fakt jen chvilku. Pana S. jsem tedy vypustila z hlavy a začala hledat znovu, tentorkát pana M.

Přes všemožné peripetie a úřední ověřování a dokazování jsem ho skutečně našla. Aneb jak se říká "Tak jsme došli, ahoj babi." Dědo. Našla jsem ho totiž v sousední obci. Na hřbitově, kde mi toho asi moc neřekne. Z úmrtního listu jsem sice vyčetla jména jeho rodičů, jenže bez dat toho moc nenajdu. A tak zůstala políčka v rodokmenu nějakou dobu prázdná. Až do doby, kdy jsem babičce začala restaurovat obrázky jejích milých, mezi něž se zamíchal i její oddací list, který by mi dobrovolně asi neukázala. Bylo tam všechno, nejen jména dědových rodičů, ale i data jejich narození. Mé opatrné nadšení ale bylo na místě, protože všichni do jednoho byli Pražáci. A upřímně, hledat v pražských matrikách, když nemáte ponětí o čtvrti, to je záležitost čistě pro masochisty. Ovšem malinká naděje tu byla - dědův otec měl jako povolání uvedeno podplukovník československé armády a od toho jsem se na radu blogerů odrazila. Kontaktovala jsem Vojenský ústřední archiv, kde se mi dostalo odpovědi, že s touto hodností by tam pradědeček měl mít zcela jistě záznam, ale s mnou udaným datem narození tam bohužel nikdo takový není. Dědečka jsem tedy pasovala nejen na zametače stop, ale i na prvotřídního lháře.

Byla jsem zklamaná, protože to byl v tu chvíli jediný bod, od kterého jsem se mohla odrazit. Ovšem zdravé naštvání způsobilo, že jsem zkusila zdánlivě nemožné - svědek uvedený na oddacím listu, byl dědův švagr I. A byla tam i adresa, jen číslo popisné bez ulice a čtvrť Karlín. A tak jsem zadala do všemocného vyhledávače příjmení s adresou. Můj ty joudo, oni tam fakt ještě bydlí! Vyplivlo to na mě družstvo bloku, v jehož představenstvu je pan I. Drze jsem ho kontaktovala a z další korespondence vyplynulo, že je vnukem dědovy sestry, vyměnili jsme si nějaké informace a podklady. Díky tomu jsem zjistila, že Vojenský ústřední archiv opravdu nemohl najít záznam a mém pradědovi, neboť v oddacím listu někdo prohodil data narození mezi ním a jeho ženou. A tak jsem se v duchu omluvila dědečkovi, o kterém jsem si začala myslet, že to s tím lhaním a zametáním fakt přehnal.

Následné události nabraly rychlý spád - podle správného data jsem lokalizovala záznam pradědova narození v indexu potřebné matriky a písemně si zažádala o kopii jeho zápisu, protože matrika ještě není zdigitalizována. A ta mi konečně před Štědrým dnem přišla, takže už vím, že kořeny mého rodného příjmení, nebo alespoň jeho kořínky, jsou ve Slaném.

A překvápko nakonec, matriky tam ještě nemají zdigitalizovány! Věřili by jste, že mě to ani trochu nepřekvapuje? Pravda, tímhle tempem si linii S zkompletuji možná tak za dvacet let, ale jak se říká, kdo si počká... :)

28 komentářů:

  1. téda to je ale mazec, pěkný článek, dědeček byl pěkný filuta.Co se týká matriky ve Slaném z mé zkušenosti vím, že jsou tam ochotné úřednice.Bydlím pár km od Slaného, porodila jsem tam děti a jsou zapsány v této matrice....držím palečky v dalším pátrání....

    OdpovědětVymazat
  2. koukám, že hledat vlastní "kořeny" je někdy pěkné dobrodružství

    OdpovědětVymazat
  3. No jo, jako správnej Pražák jseš nezmar. Za původ máš u mě další velké plus   

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mám jednu známou, která teď hledá kořeny svých předků a moc si v tom libuje, jak se jí daří. Našla předky až v Americe.

    OdpovědětVymazat
  5. V důchodu se do toho taky možná pustím   

    OdpovědětVymazat
  6. Tak to moc blahopřeju. Vím, jaká je to radost, když se člověk dopátrá něčeho, co se zpočátku zdálo téměř nemožné. Sama jsem podobnou peripetii zažila s prababičkou a protože dědeček byl nemanželský, tak jsem těch dokladů měla k prozkoumání mnohem méně. Vlastně až ten úplně poslední mě posunul dál, ale jen o sto let a jsem znovu na mrtvém bodě, ze kterého se zatím nemůžu hnout.

    OdpovědětVymazat
  7. Dobrá detektivka! Tak držím palce do slaného pokračování .

    OdpovědětVymazat
  8. Ještě přidám svoji preličku:

    OdpovědětVymazat
  9. To je zajímavé, jak si některé rodiny potrpí na temno ve své historii. Já jsem na podobné temno narazil taky. Podle rodinných informací se děda z otcovy strany zřejmě nikomu nenarodil, ale jen jakýmsi záhadným způsobem vznikl sám od sebe.

    OdpovědětVymazat
  10. Zajímavé snažení, pátrání po předcích, prapředcích se nyní stalo též modním trendem. Jedna známá se tak dozvěděla, že měla prapraprapra100xpra předky někde jako hradní pány!

    OdpovědětVymazat
  11. [11]: Ono je taky dnes to pátrání po předcích mnohem snažší, než dříve, protože jsou archívy většinou již digitalizované a jsou volně přístupné na internetu. Zatímco v minulosti se musely ty archívy osobně prolézat. Což ovšem třeba u nás za bolševika prakticky nebylo možné, aby si soukromá osoba jen tak nakukovala do archívů. K tomu ještě existují různé internetové aplikace, které po zadání dat člověku vytvoří rodokmen a díky zapojení do sítě vyhledají i společné předky, které má v rodokmenu i někdo jiný, zcela neznámý. Já jsem takto objevil několik předků, o kterých jsem neměl ani tušení.

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Děkuji ti, jestli jednou nebudu vědět, co s volným časem a budu hodně netrpělivá, asi si tam zajedu .

    OdpovědětVymazat
  13. Koukám, že sestavit rodokmen je pěkná fuška! Obdivuji tvou trpělivost a vytrvalost, nevím, jestli bych to po tolika neúspěšných pokusech dohledat dědu nezabalila... Získala jsi, cos potřebovala, tak to je paráda, jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  14. Když děda vedla mnoha skvělých vlastností i schopností byl i expert na plození dětí, nemohlas dotazy u máti, tety, strýce, ... vypátrat nějakého potomka, který by něco věděl?

    OdpovědětVymazat
  15. [15]: To je jako detektivka. A co když měl děda ještě nějaké utajené děti? Jednou jsem četla nějakou statistiku, kde uváděli celkem vysoké procento dětí, o kterých jejich biologičtí otci vůbec neví a ti otci, co je vychovávají zase netuší, že nejsou otci biologickými. To se potom ty linie rodokmenu nikdy nedají správně najít, ne?

    OdpovědětVymazat
  16. [15]: Moje babička měla mého tátu jedináčka, když mu bylo několik měsíců, dědeček zmizel, aniž by o něm kdokoliv cokoliv věděl. V té době zřejmě mohl zplodit několik potomků, o kterých nemáme tušení.

    OdpovědětVymazat
  17. I kdyby za dvacet let, i tak je to obdivuhodné! A těch zážitků kolem... to se tak krásně čte :) Je úžasné sledovat tvou cestu za předky a odhodlání, se kterým se do toho (i přes klacky pod nohama) vrháš znovu a znovu   

    OdpovědětVymazat
  18. Stopy po předcích mé milostivé vedou do Vídně.

    OdpovědětVymazat
  19. [16]: Valin, nestraš, já jsem se dosud domníval, že ti dva synové, které mám v matrice uvedeny, jsou moji i biologicky.

    OdpovědětVymazat
  20. [18]: Děkuji ti . Na tomhle pátrání jsou úžasné právě ty klacky, bez nich by to nebylo to pravé vzrůšo .

    OdpovědětVymazat
  21. uff, tak tomuto rozhodne hovorím správna pátracia akcia! Mohla by si sa nechať vymenovať za novodobého Sherlocka Holmesa. V každom prípade - máš môj obdiv. My doma rodokmeň máme, lebo ho začala písať moja babka, otcova mama. Ale, len jej rodinu. Nie dedkovu. To znamená, že ak by som si ja sama chcela doplniť rodinu z dedkovej strany, asi by som na tom nebola inak.... :)

    OdpovědětVymazat
  22. [23]: Dneska je fajn, že jsou matriky hodně zdigitalizovány, pak si člověk, pokud tomu trochu rozumí, najde klidně předky i čtyři století zpátky .

    OdpovědětVymazat
  23. To je úplně napínavé jak detektivka! Babička byla svérázná osoba a hlavně, uměla dobře rozlišovat. Žádné jemné nuance! Pěkně si ho pojmenovala tak, jak se patří, včetně osobní charakteristiky.

    OdpovědětVymazat
  24. [25]: Babi je hrozný cynik, mám to po ní. Někdy jsem tak cynická, až si říkám, že snad ani nemůžu být ženská, že tohle dokáže jenom chlap .

    OdpovědětVymazat
  25. Nádherný článek! Po jeho přečtení se přidávám k pravidelným čtenářům. :)

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).