Janinčin příběh...


...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám :)), ráda bych situaci vyjasnila.

Jak už to tak bývá, jméno a rodinu si nevybíráme, což zcela jistě v budoucnu ocení dívenka Análie z Ostravska - a ne, opravdu se nejedná o překlep. Rodiče často dávají svým dítkám jména po sobě či prarodičích a i já se měla stát obětí této rodičovské hrdosti. Jenže jsem těm dvěma nositelům genetických informací asi trochu překazila plány, neb jsem nepřišla na svět s pindíkem, a tak jsem místo Jana po otci vyfasovala variantu ženskou. Základ jsem tedy měla. Ale nic není tak černobílé a naservírované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě je tu totiž má polská babička Janina. Toto polské jméno vzniklo paradoxně z českého mužského tvaru Jan a mělo by být novější verzí polského ženského jména Joanna, které se v Polsku poprvé objevilo kolem roku 1399. I když tu novější verzi bych brala trochu s rezervou, neboť mé babičce bude letos 93. Stejně, jako Jana, je i Janina jméno velice tvrdé a já sama ho skounsu v této formě jen od velice mála lidí, jejichž drtivou část tvoří ti, kteří o mé averzi nevědí. Ti, kteří to vědí a přesto toto oslovení použíjí, si jen chtějí seknout drápkem. To se mi ale stalo jen párkrát za život, přičemž do toho nepočítám maminčino "Jano!", které když zaznělo, bylo hodně zle :).

Ale zpátky k Janině. Díky Bohu za to, že existuje něco jako změkčování jmen a ani v tomto konkrétním případě tomu není jinak. U nás zlidověla zdrobnělina "Jani", při jejímž zvolání se otočí polovina ženského osazenstva na zastávce, v Polsku má zase ten samý účel význam "Janinka". A tady se konečně dostáváme k jádru věci, protože přesně takhle jsem ke své Janince přišla i já. Co si pamatuji, říkali a říkají mi tak téměř všichni nejbližší, dokonce i kolegyně v práci situace neznalé a Matýsek, od něhož zní "maminko Janinko" obzvláště láskyplně :). Jen můj táta, který mi říká Nanče, tuhle partu trhá. A má sestra, ta mi naštěstí už Janice palice neříká... :)

Janinka.
Malinká... :)

98 komentářů:

  1. To je krásný příběh. A proč neříkat hezky i dospělým, no ne? Moje maminka (ještě ji mám) mi i ve svých 99 letech stále říká Libinko a vnoučatům, kteří už jsou opravdu taky dost staří (synovi je 57) jinak neřekne, než Ládínku.

    OdpovědětVymazat
  2. To je náhodou nádherné jméno a teď jsi dala i vysvětlení. I bez faktů tě mám jako Janinku, která vždycky píše tvořivě a hodně citlivě. Takže Janinko, pěkný dobrý den a děkuji za tvůj příběh

    OdpovědětVymazat
  3. Mně se líbí Janinko, i Nanče. Můj táta mi od narození říká Pepíku, Pepčo, a to jsem Lenka. Mamka mi říká Leničko a nebo taky hajzle. Rodinná oslovení jsou různá a vždy v sobě mají emoce. Když mi Milunka (mamka) řekne "debile", vím, že mi láskyplně vysvětluje, že se mýlím. Když mi můj táta řekne "Lenko", tak vím, že to není dobré, že bude následovat výtka.

    OdpovědětVymazat
  4. Janinko,  mě hlavně rozesmála ta tvoje vykulená fotka. Nic si z toho nedělej, já, stará babka jsem pro hodně lidí Ruženka. Babička od tatínka mi říkala Rózino, někdy Růžo, ale laskavé to nebylo. Většinou jsem u našich byla Ruži, Ruža. Pak mi někdo začal říkat Ruženko a nějak mi to zůstalo-     

    OdpovědětVymazat
  5. Jedna Janinka je i v Kafiátových Broučcích.

    OdpovědětVymazat
  6. [1]: 99 je neuvěřitelný věk! Přeji mamince pevné zdraví a děkuji za milý komentář!

    OdpovědětVymazat
  7. [2]: Milá Kitty, moc ti děkuji za milý komentář, mám radost, když mé články potěší .

    OdpovědětVymazat
  8. [3]: Ježíši, debile a hajzle, to je tak roztomilý!

    OdpovědětVymazat
  9. [4]: Růženko, to jsem moc ráda, ta fotka i po tolika letech vyjadřuje můj pohled na svět .

    OdpovědětVymazat
  10. [5]: Tu znám! A já to nejsem .

    OdpovědětVymazat
  11. Docela by mne zajímalo, na co ta malá Janinka kouká, protože ten pohled moc veselý není   

    OdpovědětVymazat
  12. [10]:Moudro přijde třeba později, jsi ale šikovná a nakonec proč  moudrá? Chytrá stačí ne?     

    OdpovědětVymazat
  13. [11]: Veselý asi není, spíš tak trochu vyhoukaný. Zůstalo mi to doteď .

    OdpovědětVymazat
  14. [12]: Moudrými se vždy nazývali starci, kteří za svůj život nashromáždili spoustu cenných informací a zkušeností. Ti nejmoudřejší svá moudra předávali dál a ti, co jim naslouchali, jsou chytří. Takový nekonečný koloběh .

    OdpovědětVymazat
  15. Klasika, mně Jana ani Janina tvrdě nezní ... stejně tak jsem se divila Martině Maršálkovè, když psala o svém jméně to samé...

    OdpovědětVymazat
  16. [15]: Já vždycky záviděla jméno mé sestře Lence, to je jako když pohladíš. Za to jsem soucítila s kamarádkami Danou a Hanou .

    OdpovědětVymazat
  17. [17]:Doma si říkáme odjakživa jmény.Rodiče manžela si tak také říkali. Podle toho jak jméno řeknete-Honzo, Jani, Jeníčku dáváte najevo náladu atd.   

    OdpovědětVymazat
  18. [16]: Kolega má ženu Hanu, říkáme jí Haničko...

    OdpovědětVymazat
  19. Nějaká vyděšená malinká Janinka. Já jsem taky vlastně ženskou verzí Vaška. Rodiče asi taky chtěli kluka. A asi strašně, strašně moc, protože ve mně něco z kluka prostě je..... 😜😆🤭

    OdpovědětVymazat
  20. Mám to stejně s Hanou, tvrdá jména mi vadí. I když Jana mi až tak tvrdá nepřipadá, mám tetu, které jinak ani neřeknu. A ona je za to ráda, nesnáší oslovení teta

    OdpovědětVymazat
  21. Snaše  říkám Jani, někdy Janičko, druhé Dadi-je Dagmara a je tak zvyklá, ačkoliv její mama jí říká Dagmaro. Prostě užívám zdrobněliny nebo zjemněliny, jak to nazývám.

    OdpovědětVymazat
  22. [17]: Je fakt, že zdrobněliny pro muže ve starším věku jsou asi divné. I když moje praprababička říkala mému prapradědovi Matýsku do konce života, to mi přišlo hodně vtipné .

    OdpovědětVymazat
  23. [18]: Je fakt, že nálada hraje v oslovování hodně roli. Třeba když se hodně zlobím, vím, že Michal a Matěj nepůsobí nijak hrozivě, a tak použiju Procházko! a hned kluci ví, na čem jsou .

    OdpovědětVymazat
  24. [20]: Mám to stejné. Říkají o mně, že mám myšlení chlapa, tak nevím, asi naši taky moc chtěli kluka .

    OdpovědětVymazat
  25. [21]: Asi záleží kus od kusu . Mně Jano říkají převážně muži, mají to tak nastavené a od nich mi to tak nevadí .

    OdpovědětVymazat
  26. [22]: V zaměstnání mám kolegyni Dagmaru, ale nikdo jí tak neříká, je to naše Dáša .

    OdpovědětVymazat
  27. [3]:To jsem vyprskla smíchy, když čtu to : hajzle. To snad říká ironicky?

    OdpovědětVymazat
  28. [28]: Já se musela smát taky, mám ráda Nartayiny komentáře .

    OdpovědětVymazat
  29. V dětství mi vadilo, když mi někdo řekl Hanko, připadalo mi to jako nadávání, ale oslovení Haničko a pohlazení po kudrnaté hlavičce se mi také nelíbilo. Nejhezčí je od mých dospělých dětí oslovení - maminko

    OdpovědětVymazat
  30. Miroslav Skopal26. dubna 2019 0:20

    Janinka na fotce, když zjistila, že její první článek, který po narození napsala na blog.cz se okamžitě po vydání dostal do výběru týdne.

    OdpovědětVymazat
  31. [31]: Tady bych asi volila zlatou střední cestu - Hani . Maminko od dospělých dětí je moc hezké oslovení, Matýsek mi zase dnes řekl "Dobré ráno, krásná paní!"

    OdpovědětVymazat
  32. [32]: Tak to mě po ránu opravdu pobavilo, díky, Kocoure!

    OdpovědětVymazat
  33. Také mi nepřijde oslovení Jano drsné nebo tvrdé, ale pokud máš averzi, je třeba respektovat, já kdybych mohla, říkala bych ti Jani, ovšem pro mne jsi a zůstaneš Procházkovic     

    OdpovědětVymazat
  34. Je zajímavé, jak k tomuhle každý přistupuje jinak. Mám několik známých, které kdyby někdo oslovil zdrobnělým jménem, vylítli by z kůže, někomu to zase naopak zní moc dobře. Ale kdyby na mě někdo zahartusil: "Čerfe!!", taky bych asi úlekem nadskočil .

    OdpovědětVymazat
  35. [35]: Jani je v četnosti tak půl na půl s Janinkou a vůbec mi nevadí. Ale tvoje Procházkovic je úplně nejlepší!

    OdpovědětVymazat
  36. [36]: Neznám moc žen, které by pro zdrobnělinu vylítly z kůže, zato mužů požehnaně - já bych třeba kolegovi Liborovi v práci nikdy Líbo neřekla .

    OdpovědětVymazat
  37. Tož zajímavý ten přesah jména do polštiny...

    OdpovědětVymazat
  38. [38]: První, na koho jsem si vzpomněl, byla jedna bývalá kolegyně, kterou použití zdrobněliny umělo vyprovokovat jako málokterého muže .

    OdpovědětVymazat
  39. Janinko, tvoje fotka mě provokuje k výzvě, že bychom my, co se tady různě scházíme u blogů, zveřejnily každá na svém blogu v určitý den takové ty první fotky nahého mimina na kožešině, ale nevím, zda by z toho pedofilové neměli

    OdpovědětVymazat
  40. Čím je žena starší, tím infantilněji se nazývá, či je nazývána. Jo, všimni si, že babičky nad 60let si nikdy neřeknou: Mirko, Marie, Jano, ale Miluško, Maruško, Janinko. Říká se, že senioři jsou jako děti a pobavily takové 4 seniorky kolem 65 let metro, když jedna z nich pravila těm ostatním: "Tak co děcka, kam vyrazíme nyní?"

    OdpovědětVymazat
  41. [40]: Sakryš, tak takovou neznám! Za to znám jednu ženu od rány, která by pro zdrobnělinu udělala cokoliv .

    OdpovědětVymazat
  42. [41]: Já jsem asi moc stará, mám jen fotku na ručníku .

    OdpovědětVymazat
  43. [47]: Myslím z vlastní zkušenosti s vaší starou maminkou.

    OdpovědětVymazat
  44. [47]: Sugr, nestraš! Toho bych se nerada dočkala! Ale je pravda, že moje babička (91) si taky poslední dobou na mého otce nebere servítky, ale je to spíš jejich sporem a za zády.

    OdpovědětVymazat
  45. Mám kamarádku, která má rodinu původem z Polska (ostatně jako spousta z nás na pohraničí) a taky se jmenuje Janina, takže když jsem tvoji přezdívku poprvé viděla, hned mě napadlo, jestli nemá nějaký tajný blog. (Fotka mě pochopitelně hned vyvedla z omylu.)

    OdpovědětVymazat
  46. Jinak grafitti Robokačera jsem sdílel kamarádovi a ten to sdílel dál. :)

    OdpovědětVymazat
  47. Až teď jsem si uvědomila, jak je jméno Jana podobné tomu jménu, tedy Vlasta. Totiž, ten ofiko tvar je takový tvrdý a nepřístupný, zjemnit se dá při oslovení na "Jani/Vlasti", to jo. Nemám ráda oslovení Vlastička, ale Vlastinka, to je fajn. Ale říká mi tak jen sestra a jen občas, což mě vždycky trochu mrzí.

    OdpovědětVymazat
  48. [50]: Sugr, to je úplně v pohodě . Téměř sama se starám o babičku, která poslední dobou mívá výkyvy nálad, ale nedokážu posoudit, jestli to může být příznak demence, nebo jen znechucení nad současnou rodinnou situací. Díky za odkaz.

    OdpovědětVymazat
  49. [52]: Díky, že rozšiřuješ lidem obzory!

    OdpovědětVymazat
  50. [51]: Taky jsem z pohraničí, ale maminku mám z hlubokého polského vnitrozemí .

    OdpovědětVymazat
  51. [53]: No jo, máš pravdu. Mně Janička nevadí, říkají mi tak málokdy .

    OdpovědětVymazat
  52. [56]: Jinak já jsem nad tvojí přezdívkou přemýšlel a nepříjde mi nasvědčující exhibicionistismus. Článek jsem si celý přečetl.

    OdpovědětVymazat
  53. Naší vzdálené příbuzné se říká Janča, její desetileté dcerce tak začaly říkat i její kamarádky. Docela se to oslovení k nim hodí.   

    OdpovědětVymazat
  54. [59]: Je to zvláštní, ale takhle mi snad nikdo neříká, zato když o mě mluví s někým, je to téměř jenom Janča . Asi, že je to kratší .

    OdpovědětVymazat
  55. Ali Čaja z Paláca27. dubna 2019 23:03

    Janina je nahodou pekné a hlavne zaujimave a ani som netusila že to má Polske korene.

    OdpovědětVymazat
  56. Se jmény to je zajímavé. Jsem Pavla a jako děcko jsem nesnášela, když mi někdo říkal Pavlíno, ale oslovení Pavlo, mi nevadilo. Dneska mi rodina i v práci říkají Pavlínko, ale ani nevím jak jsem k tomu přišla, nebo čím jsem si to zasloužila a někdy mi to popravdě přijde až skoro přehnané, Pavli by stačilo, ale je to hezké oslovení a nestěžuju si ani když mi řeknou Pájí, proč taky. Janinka se mi líbí, je to milé a zní to zase jinak.

    OdpovědětVymazat
  57. Já bych si asi u tebe nezvykla říkat ti Jano.

    OdpovědětVymazat
  58. [62]: Janka mi říkají jenom kamarádky blogerky ze Slovenska a to sa mi veľmi páči .

    OdpovědětVymazat
  59. [63]: U nás v práci máme dvě kolegyně Pavlíny a nikdo jim neřekne jinak, než Pájo .

    OdpovědětVymazat
  60. [64]: Marčélla je náhodou dobrý tvar . Jinak jsem koukala na Wiki a tam se to tedy hemží divočinou, nestačila jsem zírat! - Marcelka, Marcka, Marcelina, Marcelinka, Marci, Marcoušek, Macinka, Macík, Máca, Marka, Marcipánek, Marcelinda, Macek

    OdpovědětVymazat
  61. [63]: Hledala jsem na Wiki, jak se Pavlína dá říkat domácky a překvapivě to tam není, to se mi zatím u žádného jména nestalo . Ale našla jsem jinde, jako vážně Pájka? - Pája, Pájka, Pavka, Pavča, Pavlínka, Pavluška, Pavluše, Pavluna, Pavlunka, Pavlička, také Pavlína, Paulína nebo Paula.

    OdpovědětVymazat
  62. [68]:Jéžiš! tak Pájka bych teda být nechtěla. A jak se řekne Pavka, tak si vzpomenu na boží komedii Padesátka, tam byl taky jeden Pavka. Ale ještě jsem zapomněla, že neteře mi od mala říkají Pavloušku - jsou jen o pár let mladší než já -  a tohle jejich oslovení mám moc ráda. A díky za ten výčet možností.

    OdpovědětVymazat
  63. Moc zajímavý článek, přečetla jsem si i komentáře

    OdpovědětVymazat
  64. Mě se to vysvětlení moc líbí a vůbec mi to nepřijde infantilní. Měla jsem dvě kolegyně, které měly v rodném listě Ivanka. Moji blízcí mě zase říkají Ájo, a nemá na to vůbec vliv Maxipes Fík. Už mě takhle oslovovali v dětství a já si na tu Áju zvykla. V podstatě jsem si zvykla i na další varianty svého jména.

    OdpovědětVymazat
  65. [70]: Kocůra znám z blogu TlusŤjocha .

    OdpovědětVymazat
  66. [72]: Čím kratší jméno, tím lepší . To samé mám i v životě - zrovna nedávno na třídních schůzkách jsem se ptala učitelky, jestli můžu zaplatit výlet hned, protože syn jde další den na "nákou" olympiádu. A třídní paní učitelka odpověděla - "Paní Procházková, to není ňáká olympiáda, ta je olympiáda fyzikální!" "Já vím, paní učitelko, ale víte jak, je to kratší!"

    OdpovědětVymazat
  67. Análka je tedy pomsta, copak holčička asi provedla, že dostala takové jméno?

    OdpovědětVymazat
  68. [72]: Znám v blízkosti Alenu, říkáme jí "Alí".

    OdpovědětVymazat
  69. [17]: U nás Milošovi říkáme "Mildo"!

    OdpovědětVymazat
  70. [77]: Jitřenka je krásný jméno!

    OdpovědětVymazat
  71. [78]: V práci jsme Alence říkali Ájo nebo Alčo, ale stejně jsem v ní vždycky viděla Alenku z říše divů .

    OdpovědětVymazat
  72. [79]: To mi připomíná scénku z filmu Strašidýlko z vikýře, tam na Michala Dočolomanského, který byl ve filmu jedno velké tetování, volali Vildo .

    OdpovědětVymazat
  73. Konečně už Janinko vím, co jsi zač!

    OdpovědětVymazat
  74. [83]: Ty už to víš dávno, já sem přeci světluška zářivá, létavička jablonecká a poletuška vynalézavá!

    OdpovědětVymazat
  75. [84]: Tak pravil tvor s křidélky. Nebo potvora?? Ne, to bylo sprostý, uznávám. Ale napadlo mě to - a přiznání je polehčující okolnost!.

    OdpovědětVymazat
  76. Také jsem nositelkou tohoto jména. Maminka a babička mi říkaly Januško a nyní jsem pro kamarádky Janka či Janča a pro studenty jsem byla "Džejn".   

    OdpovědětVymazat
  77. [86]: Januško mi občas taky říkají, ale na tvou Džejn to nemá!

    OdpovědětVymazat
  78. [85]: Jestli jsem potvora, tak jenom hodná potvora .

    OdpovědětVymazat
  79. To jsem nevěděla, že takové jméno je i v Polsku. Já mám jednovaječné dvojče. Lenča a Hanča. Slyším i na Hanču .

    OdpovědětVymazat
  80. [89]: Máš to takové univerzální!

    OdpovědětVymazat
  81. Vidíš a já se nad tím nikdy nepozastavovala - jsi prostě Janinka - jméno jako každé jiné. Vážně to lidé řeší? Navíc je krásné a nevím proč, k tobě prostě sedí ♥ No jsem zvědavá, co mi ta moje řekne na to, jaké jméno - respektive jména dostala Z Monte Crista znám město/přístav/místo Janina, ale že je i jméno? Páni! :)

    OdpovědětVymazat
  82. [91]: Děkuji ti . Janina je vážně přístav? Jdu si to nastudovat! A do se týká tvé drobotiny, myslím, že z Karla by mohla být nadšená!

    OdpovědětVymazat
  83. [92]:Což z Karla, jenže ona je že jo Karel Josef a dlouhý příjmení, to bude ještě prdel! No fakt - v rámci zmatení nepřítele se to ale píše Ioánnina

    OdpovědětVymazat
  84. Moje snaška je taky Jana. Ač nevím, jak se ke svému jménu staví (zkusím to s ní probrat), nikdy jsem jí tak neřekla. Pro mne je to Janička. Nejen proto, že ji mám fakt upřímně ráda, ale také jejích 152cm živé výšky mne k tomu trochu svádí.

    OdpovědětVymazat
  85. [95]: No nene, kdyby tu byl objímající smajlík, hned bych ho sem dala. Ty žiješ!

    OdpovědětVymazat
  86. [96]: Vítej mezi nás, žirafovité :)

    OdpovědětVymazat
  87. [97]: Maminka mi kdysi říkala žirafo. To když jsem celá zdivočela a během roku vyrostla o deset čísel . Ale jinak jsem z čeledi žirafovitých taková ta menší žirafa, zakrslá .

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).