Dort South Park aneb poslední ..."náctileťák"


Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem si svatosvatě přísahala, že Krtkův dort, který jsme si zamilovali během doby covidové a karanténní, už nikdy z dvojité dávky patlat nebudu. Za prvé, ta obří krtčí hrouda ve finále váží (v závislosti na množství přidaných banánů) mezi třemi a čtyřmi kily, a za druhé, nevejde se do lednice. A hádejte co? Přesně! Zase jsem kecala!

Nebudu vám tu nic nalhávat, pro splnění přání milovaného člověka udělám téměř cokoliv, a jedná-li se o dítko, platí to dvojnásob, a to i přes to, že z dětských střevíčků už dávno vyrostlo a je o hlavu větší, než já. Ale i láska má své limity a tak jsme se, v rámci zachování mého zdravého rozumu, dohodli na kompromisu. Double hroudu jsme transformovali do obyčejného kulatého dortu a spokojení jsme tak byli nakonec všichni - jak oslavencovy chuťové i zrakové buňky, tak ty moje šedé mozkové.

Poslední dort s koncovkou "náct". Je neuvěřitelné, že když jsem začala psát tento blog a poznala zde své první blogové přátele, byl Míša čerstvě v první třídě základní školy a Matýsek sotva půlroční miminko... 

SpongeBob v kuchyni


Minulý rok se naskytla prvorozenému možnost brigády - český překlad DLC balíčků k deskovým hrám, a když slušně placenou práci odevzdal, vydělanou hotovost plánoval investovat do 3D tiskárny. Z jeho nápadu jsem tehdy byla pramálo nadšená (i když to jsem z myčky byla taky a dnes je z ní právoplatný člen rodiny :)), protože už tenkrát byla deska jeho psacího stolu ve velmi podivném rozpoložení. Pokaždé, když jsem šla kolem, měla jsem pocit, že kdybych na ní položila ještě jeden papírek, naštvaně ho na mě rozcupovaný na milion kousků vyplivne zpátky. V tom lepším případě, v tom horším bych taky mohla dostat dvířky přes holeň. Při představě, že čtvrtinu stolu zabere další monstrum, které se tam bude tísnit s vrtačkou, pájkou, notebookem, monitorem, malinou, zdrojem, tavnou pistolí, multimetrem a asi dvěma miliardami elektrosoučástek, mě zamrazilo v zátylku. Nakonec jsem ale po dvou panácích vyměkla a dospěla k názoru, že bránit technicky zdatnému a inteligentnímu dítěti ve vzdělání a rozvoji jen kvůli bordelu na stole by ode mě asi nebylo úplně fér. Postupem času (a po tunách ofoukaného prachu) jsem ale musela uznat, že taková tiskárna je docela prima věc. Zjistila jsem, co je filament, naučila se jejich druhy a rozdíly mezi nimi a fandila každému synovu projektu a měla radost z těch, které se ujaly a byly povýšeny na "byznys". Jednou, při brouzdání mezi články a obrázky s tématikou 3D tiskáren, na mě vykoukl držák na houbu na mytí nádobí ve tvaru SpongeBoba. Tohle udělátko mě skutečně okouzlilo a tak jsem ho klukům nadšeně ukázala. Za pár týdnů se ke mně potomci blížili se slavnostními obličeji a s obří pootevřenou krabicí...

"Mami, všechno nejlepší k svátku!"

"Hele, kluci, fakt moc děkuju, ale já mám svátek až za měsíc..."

"Seš si jistá?"

"No, už dobře přes čtyřicet let ho slavím v květnu a ne v dubnu..."

"Aha. Tak nic."

Slavnostní obličeje se změnily na obličeje zklamané a zmizely i s krabicí v pokojíčku. Snažila jsem se situaci trochu odlehčit a tak jsem na zavřené dveře zahulákala "Ale za dva týdny je Svátek matek, kdyby něco..."

Tohle muselo ven...


Schůzka v bance se neúnosně protáhla, byť byla pro naší domácnost více, než přínosná. Dospěláci vyšťavení, děti nadšené ze svých nových účtů a z přístupu na interní wi-fi, paní bankéřka orosená, po nás objednaní klienti čekající marně na včasné zahájení své schůzky znechucení. A někde mezi tím mi pod stolem na kolenou přistává druhorozeného telefon se vzkazem. Ne, tohle jsem si vážně nemohla nechat pro sebe. Jestli to zjistí, nedožiju rána, ale jestli vás jeho zpráva pobaví tak, jako mě, ráda to riziko podstoupím :).

Suchozemský delfín


"Tak ten je jasnej!" ozve se dvojhlasně z gauče při pohledu na nalíčeného baletního mistra v těsném oblečku při rozhovoru v televizi.

Ona: "To je vážně děsivý, jak říkáme v tu samou chvíli stejný slova, jen dneska je to už po několikátý!"

On: "Vždyť je to krásný, jak jsme na sebe napojený! Uvidíš, že to za pár let dopracujeme tak daleko, že na sebe budeme dvě hodiny jenom koukat a pak si řekneme "Téda, to jsme si hezky pokecali, co?". Budou z nás vlastně takoví suchozemský delfíni..."

Herbář


Od doby covidové, kdy jsem v naší domácnosti zažila distanční pitvu žížaly a včely, kdy se ze mě stala zkušená pěstitelka plísní a kdy jsem z žížalího miminka vychovala hada Bořka, jsem byla přesvědčená, že mě v našem školství nemůže už vůbec nic překvapit. Ale jak říká moje maminka, myslet znamená h...o vědět, a tak i tentokrát jsem byla za svou naivitu řádně vyškolená. Koncem března totiž dostaly děti za domácí úkol vyrobit herbář, termín odevzdání - druhá polovina května. Po prvotním uchechtnutí, že to je asi blížící se apríl, mě smích přešel, protože paní učitelka to myslela smrtelně vážně. Pobavení vystřídalo zděšení a konstatování, že paní učitelka přírodopisu je asi z jiné dimenze a do té naší si skrz časoprostorovou trhlinu odskakuje učit. Jinak si nedovedu představit, jak může někdo chtít po dětech z JABLONCE, kde, i přes globální oteplování, v dubnu (a leckdy i v květnu) běžně mrzne a sněží, herbář. A to ne jen tak ledajaký, do kterého by si děti nasbíraly kvítka dle své volby, položky do toho našeho jsou předem dané - čeledí počínaje a konkrétní rostlinou konče. Zděšení vystřídala panika, neboť ještě v polovině dubna nebyl na jabloneckých loukách ani kvítek. Při mých výpočtech, kdy se rostlinky suší minimálně čtyři týdny, mi vycházelo, že herbář nemůžeme odevzdat v termínu ani omylem, ledaže bych si zaletěla na otočku do teplých krajin a vyplenila louky tam.

Příroda ale zřejmě vycítila mé zoufalství, rozhodla se být k mým nervům přívětivá a tak její teplo způsobilo, že se už počátkem května většina rostlinek lisovala mezi mými Berními rulami. Jedna rostlina ze seznamu, bršlice kozí noha (ano, to myslím vážně), nám ale stále chyběla a to i přes to, že jsme si mohli nohy uchodit, venku byli chvílemi víc, než doma a při každé vhodné příležitosti sešli z cesty, abychom ryli nosem v trávě. Poslední sejití z cesty na písčitou pěšinku rozdělující dvě luční plochy se nám ale obzvláště nepovedlo, stručná verze - Matěj - koloběžka - vymletá díra po dešti - neviditelný kámen - dvě a půl hodiny na chirurgii - prasklina v lokti - dlaha - prasklá dlaha - sádra na celou ruku - do pr....! Po vzájemném obviňování, jestli za to můžu já, že jsme sešli z normální cesty, nebo Matěj, že neviděl ten kámen, jsme se nakonec na viníkovi jednohlasně shodli, je jím paní učitelka a její podělanej herbář! Tedy, my to řekli jinak, ale myslím, že těch naznačených vulgarit už tu bylo pro dnešek dost :).

Hodina francouzštiny


Příprava na hodinu francouzštiny:

"Mami, máme za úkol vymyslet otázku, na kterou by se mě nikdo nikdy nezeptal. Nenapadá tě něco?"

"Hmmm. Co třeba Co bys dělal s rozřezanou mrtvolou?"

"To je dobrý, na to se mě asi vážně nikdy v životě nikdo nezeptá!"

Dmu se pýchou nad svou kreativitou, ale jen do doby, než otevře pusu druhorozený a začne bez přemýšlení sypat z rukávu naprosto neuvěřitelné otázky:

"Co bys dělal, kdybys před zrcadlem hrál kámen, nůžky, papír, a to zrcadlo by vyhrálo?"

Za tohle by tě ve středověku upálili...


...pronesla má kolegyně v práci, když jsem kolegovi na jeho ránu na ruce přinesla v malé skleničce mastičku. Ale pěkně popořádku...

"Mami?"
"Hm?"
"Ten pán, kterýmu jste prodali tu sedačku, si pro ní půjde nahoru?"
"No, sama dolů asi nesejde, takže asi jo. Proč?"
"No, já jen, že tady po celým bytě strašně smrdí tráva..."

Ačkoliv by se mohlo náhodnému posluchači po vyslechnutí tohoto rozhovoru zdát, že se právě nachází v zakouřeném marihuanovém doupěti plném této rostlinky a jejích uživatelů, není tomu tak. Tedy, ne tak úplně. Rostlinka tu sice byla, uživatelé taky, no a vlastně i ten kouř tu byl... Sakra, to jsem to moc nevylepšila, tak ještě jednou a snad trochu lépe...

Výchovná lekce


"Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak je možný, že máš z domácího úkolu z češtiny čtyřku? Vždyť ti to kontroluju a podepisuju? Co jsme udělali špatně?"

V duchu se posílám zpátky do lavic základní školy, ale ono to nakonec po nahlédnutí do sešitu vůbec nebude potřeba...

"Ty jsi takovej blbec! Že sis zapomněl udělat domácí úkol a během minuty ve škole jsi to tam nasekal jak Baťa cvičky, chápu, i když paní učitelka na tebe byla ještě hodná, já bych ti za tu prasárnu dala pětku třikrát podtrženou. Pochopím i to, že jsi zfalšoval můj podpis, i když jsi ze mě udělal totální negramotnou krávu, která podepíše kdeco. Co ale nepochopím, je, že jsi se za ty roky ještě nenaučil falšovat ten podpis pořádně?!? To já ve tvým věku!!!" 

Simpsonovi na dortu po páté


Tahle žlutá stvoření jsou v naší domácnosti oblíbená od nepaměti a tak není divu, že se za posledních osm let dort s touto tématikou objevil na našich oslavách celkem pětkrát. Stejně, jako jejich zpracování, byly i počty svíček na nich za ty roky rozmanité - 11, 13, 7, 15 a zatím posledních letošních 12, které zdobily dort Matýskův. Nevím, jak dlouho ještě mu budu moci takhle zdrobněle říkat - pomazlí se, pohladí, pusu dá, obejme, i za ruku ještě občas drží. Ale... už je to chlap! Pod nosem mu raší vousy, vonět se musí, zvonivý dětský hlásek zmizel kdesi v nenávratnu a počítám, že do dvou let mě přeroste. Ale třeba to nebude tak strašný... Maličkou naději mi dává moje praprababička Verunka, která říkala svému manželovi "Matýsku" i v jeho pokročilém dědečkovském věku :). 

Dekorace na dort jsem letos poprvé dělala naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo doposud. Na Vánoce jsem totiž dala klukům jako dárek pod stromeček vykrajovátka na perníčky s motivy žluté rodinky. Když jsme je použili poprvé, byli jsme z výsledku opravdu nadšení a mě napadlo, že by nemuselo být špatné z nich zkusit vykrojit i potahovou hmotu na dort. Jak se ale blížil termín patlání dortu, původní neochvějná jistota mě opouštěla. V záloze se pro jistotu chladila láhev vína, ale i v tomto případě platilo, že strach má velké oči a všechno nakonec klaplo na jedničku :). Tedy až na pečlivě naaranžované držáčky na svíčky, které letěly do koše, protože se do nich svíčky ze stejné sady prostě nevešly...

Ukřivděný banán


V naší domácnosti se snažíme ničím zbytečně neplýtvat a je jedno, jestli se jedná o energie nebo jídlo. Jenže i v tak uvědomělé domácnost se, konkrétně u posledně zmíněného, občas stane, že se něco musí vyhodit. Stává se to výjimečně, ale když už, tak to většinou stojí za to, protože daná potravina většinou uniká mojí pozornosti docela dlouho. Tak třeba naposledy to byl banán. Jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem, abych byla přesná. A abych byla ještě přesnější, jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem s velice ukřivděným pohledem, kterým mi dával jasně najevo, co jsem zač. A i přes to, jak se na mě díval, jak mi hrál na city a jak mi dal mou lhostejnost náležitě vyžrat, musím smeknout svůj neviditelný klobouk. Takhle talentovaný banán s tak úžasnou mimikou se totiž hned tak nevidí. 

"Nedělej na mě ty banánový voči!"

Svatební tombola


Možná si pamatujete můj předloňský posmutnělý článek o tom, jak jsme měli být s manželem svědky na svatbě. Doba covidová ale udělala s charaktery lidí tak nějak celosvětově divy a to, co jsem dřív nechtěla vidět a vědět, se odhalilo v plné parádě jako nahá modelka na hodině kresby. Vlastně ani nevím, proč jsem byla tolik zaskočená a překvapená, vždyť tomu tak bylo v naší zemi vždycky, před covidem to byla politika a po covidu zase válka na Ukrajině. A politika. S upřímným zděšením očekávám, že dalším milníkem budou prezidentské volby, už teď hledám vhodnou mísu na zvracení. Ale zpátky ke svatbě - kvůli karanténě prvorozeného (který se dozvěděl dvě hodiny po obřadu, že je negativní) a strachu několika účastníků svatby z nákazy jsme dostali všichni čtyři ráznou stopku, nicméně tombola, na které jsem se jako svědkyně jaksepatří vyřádila, se v den svatby řádně připravená odvezla. Se svým dílem jsem byla spokojená, ale dušebol byl silnější, a tak mi opravdu příliš nepomohlo, když mi, v dobré víře mě potěšit, někteří členové rodiny psali, jak se jim tombola líbila a že se u toho všichni náramně zasmáli. Cha, cha, cha. A tak článek, který jsem o tombole chtěla napsat a který měl být inspirací pro potencionální nevěsty a ženichy, zapadl až... do dnes. Trvalo přes rok a půl, než jsem se odhodlala, ale milá Bev měla tenkrát pravdu, když napsala "ono se to zase utřepe a pak to proberete horem spodem a nakonec se to spraví, ale bude to trvat". Sice jsme to neprobrali, protože jsem při prvním setkání a první narážce na svatbu bez kudrlinek zdůraznila, že svatba je pro mě zakázané slovo. Ale... odpustila jsem, slzička ukápla, objali jsme se a máme se zase všichni rádi. A moc :).

A teď už zpátky k tombole, k jejíž přípravě přidávám pár tipů:

1) Buďte originální. Sama jsem se zhruba polovinou položek inspirovala jinde, konec konců, i moje mozkovna má své limity, nicméně druhou polovinu jsem po dlouhém boji nakonec docela úspěšně z mých šedých buněk vydolovala. Většina nápadů mě cvrnkla do nosu mezi regály v obchodě, obzvláště na "Zábavu k popukání" jsem pyšná :). Nebylo to ale pravidlem, třeba taková "Podzemní prohlídka Prahy pro dva" mě napadla při pohledu na naší lednici, kde se na mě smály dva lístky na metro.

2) Nenechávejte nic na poslední chvíli. Pokud jste přesvědčení, že přípravu tomboly zvládnete za dva dny, nemůžete se více mýlit. Možná tak tombolu o deseti položkách, ale pokud to má být zábava a ujede vám vám při počtu položek ruka, není v lidských silách takto šibeniční termín stihnout. Mně to trvalo asi tři týdny - od vymýšlení, nakupování, přípravu seznamu a čísel k tisku až po kompletování.

3) Pokud vám položka do tomboly přijde jako trapná ptákovina, je to v pořádku. Čím větší, tím lepší. V této tombole, která probíhá většinou v době, kdy se v krvi účastníků nachází proměnlivá hladina alkoholu, o nic jiného, než o zábavu, skutečně nejde. 
  
4) Nezapomeňte na děti. Protože téměř třetina osazenstva naší svatby měla být dítka, část tomboly jsem tomu uzpůsobila. Při závěrečném balení do krabic byla tato tombola a lístky k ní zvlášť. Tak nějak jsem měla tušení, že by děti strouhanku nebo víno asi příliš neocenily :).

5) Jako materiál k balení se mi osvědčil celofán v roli. Sáčky jsou sice fajn, ale vzhledem k tomu, že každá položka měla jiný tvar, byly naprosto nepoužitelné. S nůžkami a izolepou jsme se stali nejlepšími kámoši a i když to vypadá jako pěkný opruz, šlo nám to celkem rychle a samo. 

V následujících řádcích přináším inspiraci na položky tomboly - jak seznam, tak fotografie.

Velikonoční prase


Ve většině českých rodin se na svátky jara pečou mandlemi sypané voňavé mazance a roztomilí beránci s mašličkou kolem krku. Naše domácnost, jak už jste se za ty roky mohli sami přesvědčit, sice vybočuje v hodně směrech, ale pečení beránka bychom si ujít nenechali. Pravda, pokaždé se výsledek rovná veliké lentilkové nebo zdobením zasypané divočině, ale je to beránek a výsledný tvar je díky báječné silikonové formě docela věrohodný. Což se dost dobře nedá říct o formě druhé, a tak abychom to své vybočování nezanedbávali a nějak ho vyvážili, spolu s beránkem již několikátým rokem tradičně pečeme ještě jedno zvířátko. Díky této tradici jste tak mohli na našem svátečním stole během uplynulých let vidět už ledasco - kohouta, jezevčíka, jednorožce či nejnepovedenější exemplář - draka, který byl hlavou rodiny přejmenován na Godzillu (vše k nahlédnutí ZDE :)). Po tomto dračím fiasku z loňského roku jsem byla dlouho přesvědčená o tom, že tentokrát to bude prostě "jen" bílý, roztomilý a nevinný beránek. Sice se slepenou hlavou, která se mu při vyklápění pokaždé rozpadne na několik částí, s hrby, protože rozinky, oříšky i kandované ovoce při pečení vždy záhadně přecestují na jedno konkrétní místo, ale pořád beránek. 

Kdy přesně se původní vize zvrhla v růžovoučké prase, to vážně netuším... :)

Ahoj babi... II.


Ahoj babi,

když jsem ti před dvěma lety psala naposledy, slibovala jsem ti tenkrát, že až Matýska ten smutek z toho, že už nejsi, přejde, že ti pošleme do nebe jeho vynález, kouřovej dopis. Jenže ono ho to nepřešlo. V posteli pořád spí s tvým gaučovým polštářkem a na tabuli nad postelí má fotku vás dvou, jak se vedle sebe culíte. Návštěvy hřbitova bojkotuje, ale tuším, že to má asi po mně. Vím, že ty víš, že pietní místo máme v našich srdcích a vzpomínkách a ne na hřbitově, kde ani nemáš svůj náhrobek a kde tvůj prach poletuje stejně zmateně, jako ty sněhové vločky, co právě teď začaly padat z nebe. A tak je u nás doma pořád zapálená svíčka a my máme alespoň trochu pocit, že to tvoje babičkovské teplo je tu pořád s námi. Ale proč vlastně píšu... 

Nevím, jestli se to k tobě už doneslo, protože v tom vůbec neumím chodit a ani v nejmenším netuším, jak dlouho trvá duším doputovat od nás ze země tam nahoru, ale brzy ti dorazí společnost. Babi Janinka odešla po dlouhém, statečném, leč zcela marném a beznadějném boji za tebou. Až se shledáte, vyřiď ji prosím, že ji moc obdivuji za její sílu, s jakou bojovala o svůj život, protože to, co na tu neobyčejnou stařenku za poslední měsíce osud naložil, by bylo příliš i na několik životů. Pláču bolestí, i když jsem si myslela, že jsem všechny slzy po tvé smrti vyplakala, pláču úlevou, protože vím, že skončilo velké trápení nás všech. Snad je tvůj obláček dost prostorný na to, aby se na něj pohodlně vešly dvě dámy v houpacích křeslech. A až se tam uvelebíte, přikryjete se dekou, budete usrkávat voňavou kávu a zdrbnete všechny okolo, hoďte na nás, prosím, občas očko. Jen tak, pro jistotu...

A když vydržíš až do večera nepapat...


Edit 14.1.2022 - Moje mozkovna se stále pere (nejen) s bordelem, který na ní při svém velkolepém odchodu naházel ukřivděný pan Covid. Zatím vám tedy jen na dálku vyčerpaně mává s přáním všeho dobrého v novém roce a vzkazuje, že až se dá do kupy, těší se zase někdy napřečtenou.

Znáte to video od Holky z Moravy, které začíná slovy "Letos nepeču. Maximálně rohlíčky"Pro ty, co nemají FB - video ZDE. Tak přesně takovéto předvánoční debaty jsem vedla se svou mozkovnou i já. Byly dlouhé, únavné a chvílemi to vypadalo na vyhlášení války, protože mozkovna tvrdohlavě ignorovala fakt, že ještě pořád nejsem ta energií nabitá medvědice, co vylezla na jaře ze svého brlohu po dlouhém zimním spánku. Možná už tušíte, že to nakonec dopadlo úplně stejně, jako ve výše zmíněném videu. Ale! I přes počáteční nechuť, kterou způsobila představa, jak na stále ještě nejistých nohách trávím dny v kuchyni, mě nakonec to patlání bavilo. A to i přes to, že vím, že letos z cukroví nic mít nebudu, protože pan Covid byl sice se vší slávou z naší domácnosti vykopnut, ale i tak tu po něm přece jen nějaký ten bordel zůstal. Pominu lehce stávkující plíce a vypíchnu chuť i čich, protože ti dva se mnou stále laškují, a tak některé chutě a vůně nechutnají ani nevoní tak, jak by měly. Jako, já to docela i chápu, normálně totiž nebývám nemocná, ale když už skončím v neschopnosti, bývají to skutečné lahůdky, jako třeba naražená žebra, otřes mozku, otrava oxidem uhelnatým, kolaps organismu, spála a tak. Takže to, že mi covid hází posmrtně klacky pod nohy a všechno sladké, včetně cukroví, mi zanechává v ústech nepříjemný, silně nahořklý ocásek (přesněji řečeno ocas), mě vlastně ani nepřekvapuje. Mrzí mě to, ale snažím se v tom vidět i to dobré, a tak si v duchu s vidinou štíhlého pasu smířeně opakuji mantru "Nežereš? Nepřibereš!"

Pomyslnou tečku za patláním cukroví jsme udělali společným zdobením perníčků. Tradiční načančané motivy a dokonalost u nás ale nenajdete, v posledních letech se totiž tato akce pokaždé zvrhla v pestrobarevnou divočinu, což v překladu znamená čím víc lentilek a zdobení, tím lépe. Troufám si říct, že leckteré perníkářce by se při pohledu na naše perníčky hrůzou zježily chlupy na zádech, ukázkovým příkladem jsou třeba halucinogenní perníčky z předloňska nebo perníčky mého manžela. Ale lepšíme se, ty letošní jsou umírněnější a zkušeným perníkářkám by způsobily maximálně lehké mrazení v zátylku. 

"A když vydržíš až do večera nepapat, uvidíš zlatý prasátko! Nebo rovnou dvě."

Jak jsme přežili covid?


Od začátku do konce kombinací extra suché porce humoru, sarkasmu, cynismu a ironie...

On (posílá fotku testu): "Hele, co si o tom myslíš?"
Ona: "A dopr....! No, asi že jsi pozitivní?"
On: "No ale ta čárka je taková slabá..."
Ona: "Když jsem byla těhotná, čárka na testu byla taky slabá. A koukej, co z ní vyrostlo!"

On: "Mám v puse jebáka. Nebo je to nekróza a já se rozkládám."
Ona: "To je aft, ukaž... Ježíši, to není aft! To je kráter!"

Ono mladší: "Takhle z dálky to vypadalo, že mám na talíři palačinky, a oni to jsou tousty!"
Ono starší: "Novej příznak! Někdo ztrácí chuť a čich, ty zase zrak..."

On: "Dneska je svatýho Martina, bude husa?"
Ona (s horečkou): "Za celých 23 let, co jsme spolu, jsi po mně nikdy husu nechtěl!"
On: "Protože jsi mi tuhle tradici zatajila!"
Ona: "Ti to vystřihnu a dám na talíř. Stačí?"

Andělky


Když jsem se po týdnu nemoci prohrabala skrz hory kapesníků na denní světlo, vylezla z postele a místo pyžama oblékla něco, v čem jsem (při zamhouření obou očí) vypadala alespoň trochu jako civilizovaný člověk, začala jsem mít roupy. Cítila jsem se jako medvědice, která se na jaře probudila ze zimního spánku a plná elánu vylezla z brlohu (na těch pocitech budu muset ještě zapracovat, tenhle byl totiž úplně mimo realitu). Původní záměr napéct si během nuceného pobytu doma cukroví vzal velice rychle za své ve chvíli, kdy jsem přišla o chuť i čich. A tak přišel na řadu předvánoční úklid, který se vleče ve svižném šnečím tempu, protože pořád nějak nemůžu popadnout dech. V návalu euforie občas zapomínám na to, že nejsem ta energií nabitá medvědice, a tak se ve chvílích, kdy zrovna popadám ten dech, hrabu ve své bordeltvořící skříni a kochám se vánočními komponenty, které už dlouho čekají na to, až je někdo poskládá dohromady. A tak jo, dneska by to šlo. Na tohle moc energie vyvinout nemusím a navíc, chuť díky absťáku mám, protože letošní podzim jsem poprvé během své kreativní éry zcela úmyslně, drze a provokativně ignorovala.  

První Andělka, kterou jsem vyráběla tímto stylem do květináče, byla pro babičku a vznikla téměř na chlup přesně před dvěma roky. Bylo to období těžké a bolavé a ačkoliv jsem si tenkrát moc přála, aby nad ní andělka držela ochranná křídla, nepodařilo se. Kdo ví, jak by to bylo, kdyby andělku na babičce nevymámil pracovník LDN, který zneužil jejího špatného duševního stavu. Ale ani tato zkušenost mě neodradila a tak i další dvě andělky budou mít stejný úkol, jako ta první. Jen jsem si v tomto případě stoprocentně jistá, že v rukách, do kterých se dostanou, i zůstanou :).

Dvojitá ztráta


Před dvěma týdny nám doma na dveře zaťukal nějaký pan Covid. A protože jsme mu, my nezdvořáci, neotevřeli, vykopl dveře a zařídil si u nás rovnou kancelář. Na stůl vybalil sošku netopejra a ačkoliv nebyl zván a nikdo ho o to neprosil, začal úřadovat. Při skóre 3 ze 4 se mu to dařilo báječně, takového pilného úředníka by bral každý zaměstnavatel - nekouká na přesčasy a víkendy, denní či noční směnu, nikdy není nemocný a jde přes mrtvoly, zkrátka ideální zaměstnanec. O víkendu jsem mu říkala, že jsem z něj, coby hosta, vážně unavená a že určitě někomu chybí a jestli by už nechtěl táhnout jinam. Pravda, padlo tam i nějaké to ostřejší slovo a zdvořilá jsem taky zrovna dvakrát nebyla, což mělo jediný následek - pan Covid se ušklíbl a skrz zuby procedil, že tohle jsem fakt přehnala. Suše mi oznámil, že u nás rozhodně doúřadováno nemá, že jsem na řadě a že si mě za to moje hulvátství náležitě vychutná. A jak řekl, tak udělal, virová nálož, která se v naší domácnosti v tu dobu nacházela, udělala svoje. Na výsledkové tabulce se objevilo skóre 4 ze 4 a ten neřád se u toho náramně baví. Naložil mi všechny možné i nemožné příznaky, s nimiž se peru jak se dá, ale nejvíc mě trápí jeho největší libůstka, se kterou se na mně skutečně vyřádil - ztráta chuti a čichu.

Semtex


"Mami, kde by se dal sehnat Semtex 1A?"

"Asi nemyslíš ten energiťák? Proboha, na co?"

"No, když mně se strašně líbí ta hmota. Ona je taková hezká na modelování."

"Na to nepotřebuješ Semtex, na to ti stačí modelína za třicet kaček z papíráku."

"Tak kde by se dal sehnat?"

"No asi na Dark webu."  Fakt jsem to řekla nahlas??? "A co bys s ním jako dělal?"

Dramatická pauza okořeněná aspirantem na nejroztomilejší úsměv roku...

"Vyhodil bych do povětří celou školu!"

"To není dobrej nápad. Ty si nepamatuješ, jak skončil stoletej stařík???"


Pro případné zájemce - čas 18:48. Nic pro slabé a citlivé povahy :).

Dort pro lesní mámu


Moje máma je máma lesní a houbová. Podezírám ji, že je v lese jednou nohou zakořeněná a propletená s podhoubím a podzemním komunikačním kanálem. Skoro dám ruku do ohně za to, že tam, až přijde její čas, i umře a šuškanda o tom se roznese mezi stromy po celých Jizerkách, ne-li až do Krkonoš. Po celoživotním extrémně fyzicky náročném zaměstnání jí tělo začíná dávat najevo, že způsob, jakým s ním zacházela, nebyl úplně v pořádku a dokonce se nestydí si za to vybírat daň. A i když máma skučí bolestí a sotva leze, směr lezení je jasný. Les. 

A protože i lesní a houbová máma má občas narozeniny, a protože dorty pro babičku mají většinou na starost kluci, měli téma dortu pro letošní rok jasné. Jejich tradiční a velmi oblíbenou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a roztodivných jednookých či jednonohých příšerek nahradil mech a houby. Ovšem, to bychom snad ani nebyli my, aby se, i přes zadání jasného tématu, které snad už ani jasnější být nemohlo, při patlání zase něco nezvrtlo/nezvrhlo :).

Polonaháček z nadýchaného vanilkového piškotu malinami prosypaný, lehoučkým vanilkovým krémem promazaný, marcipánovou peřinkou přikrytý.

Novodobá (očko)válka


Rozmohl se nám v té naší krásné české zemi takový nešvar. Najednou se tu během roku a půl, z ničeho nic, vyrojila spousta odborníků z oboru epidemiologie, imunologie, virologie, mikrobiologie a dalších x gií, jejichž název ani neumím vyslovit. No a ti odborníci mají, dle mého naprosto bezvýznamného názoru, nezanedbatelný problém - oni ten obor nevystudovali. A kdyby jen to, oni dokonce ani nepřečetli jedinou odbornou práci či publikaci věnující se onomu oboru a své znalosti nabyli v drtivé většině při čtení ezo a konspiračních portálů, které úmyslně a cíleně šíří hoaxy, a příspěvků na FB, které začínají slovy "Rychle sdílejte, než to smažou!!!!!". A čím více vykřičníků, tím lépe. Vlastně, ono těch problémů je trochu víc. Třeba že jsou ti odborníci neskutečně negativní. Nepřátelští. Neschopní tolerovat jiný názor. Agresivní. Zlí. Odsuzující. Sprostí. A nejzajímavější na tom všem je, že mají v drtivé většině jednoho společného činitele - nejsou očkovaní. Nebylo by ale korektní házet je všechny do jednoho pytle, lidé s tímto chováním se najdou i mezi očkovanými, z vlastních zkušeností odhaduji poměr hulvátů mezi oběma tábory na 95% neočkovaných ku 5% očkovaných. Tedy, očkovaní je v tomto případě velice slušné slovo, v kruzích oné většiny výše zmiňovaných odborníků se o nich totiž mluví převážně jako o ovčanstvu se staženými ocasy, vygumovaných a nemyslících hlupácích, tupých ovcích na vodítku, které se podvolily genetickým pokusům, očipovaných králících, zmagnetizovaných 5G vysílačích šířících negativní vibrace, v jejichž přítomnosti padají neočkovaní jako mouchy, sobeckých bezmozcích, přiblbých otrocích s vymytými mozky, které jejich otrokáři plánují usmrtit, případně tečkařích, kteří zemřou do jednoho roku od podání vakcíny. Myslím si o sobě, že jsem velice tolerantní tvor, který vždy razil zlatou střední cestu a to platí i v případě covidu - nepřeháním, ale ani nepodceňuji. Ovšem to, co jsou schopni vypustit a šířit oni odborníci o lidech, kteří se rozhodli pro očkování, nad tím zůstává rozum stát. Opravdu se za ně stydím, protože tolik nenávisti a zloby pohromadě se jen tak nevidí. Copak vážně nejde vyjádřit nesouhlas slušně, bez nadávek a v případě cizího člověka i bez tykání? Sama mám nějaký názor, ale dokážu si v klidu vyslechnout jiný, dokonce se nebojím argumentovat, ale s respektem, v mezích slušnosti, tolerance a bez nuceného přesvědčování o "mé pravdě". Jsem naivní, když totéž očekávám od ostatních?

Jarní realita bijící do očí. Podle odborníků smyšlená, jak jinak. Přece chřipečka, že jo.