Dort Pac-Man


U nás doma máme rádi retro. Tím ovšem nemyslím, že bychom vyhodili pračku a já začala prát na valše. My rádi retro hry, díky čemuž byla inspirace pro první letošní dort jasnější než tisíc sluncí. A tak vám mohu představit nejnovější dortopatlavý přírůstek na téma hry Pac-Man, která spatřila světlo světa téměř před 44 lety. 

Dort byl v mnohém výjimečný:

- za prvé jsem konečně našla recept na dokonale vláčný a nadýchaný piškot
- za druhé jsem nemusela utrácet čtyři stovky za vykrajovátka, protože mi je vytiskl prvorozený na 3D tiskárně
- za třetí měli téměř celou fasádu dortu na starosti hoši
- no a za čtvrté mi při jeho výrobě spadlo, vysypalo se a pokazilo vše, co se dalo. Svedla bych to na erupce na Slunci nebo nějakou konjunkci či zatmění, nic z toho se ale bohužel nekonalo, a tak za to mohly jenom moje levé ruce. Po opravdu velmi dlouhém odolávání jsem nakonec v zájmu zachování zdravého rozumu porušila "suchej únor". Kdyby vás to zajímalo, tak bylo třetího.

Nadýchaný piškotový polonaháček pravým vanilkovo-žloutkovo-máslovým krémem promazaný, malinami a jahodami proložený, potahovkovou peřinkou přikrytý. Váhově vcelku střízlík, dvě kila sedmdesát :). 

Matějovy špeky


Druhorozený miluje aranžmá. Rozmisťuje ho všude, rád a často, a troufám si tvrdit, že v této disciplíně exceluje na výbornou. Druhou jeho oblíbenou činností, ve které vyniká stejně dobře, je dráždění mých šedých buněk mozkových. Ty panikaří téměř pokaždé, když to dítě otevře pusu, protože nikdy neví, co z ní vyleze a jestli se mají smát nebo plakat...

"Mami, až ti vypadají všechny vlasy, oholím si hlavu, aby ti to nebylo líto!"

Paní učitelka: "Když stojí deset kilo brambor 130 korun, kolik stojí 50 kilo?"
Matěj: "Paní učitelko, kde jste sehnala 10 kilo brambor za 130 korun?"

"Mami, na airsoft máme bejt za pákistánský teroristy..."
"Cože?!?"
"No, tak jsem napsal svýmu pákistánskýmu kamarádovi, aby mi poradil, co si mám na sebe vzít."
"Kde jsi, proboha, přišel k pákistánskýmu kamarádovi?"
"To je na dlouho. Ale brácha ho zná taky..."

"Jak to, že ještě nejsi převlíknutej?!?"
"No, teoreticky jsem se převlíknul v jiný dimenzi, takže je jasný, že v týhle převlíknutej bejt nemůžu!"


Ochutnávka jedné jeho instalace v bratrově posteli, ostatním věnuji samostatný článek. Byla by škoda, kdyby jeho díla upadla v zapomnění :).

Divoké dabingové devadesátky


Animovaný film Asterix a překvapení pro Cézara považuji za jeden z nejvtipnějších, jaké jsem kdy viděla. Má to ale jedno velké ALE. Film by totiž nebyl ani trochu vtipný nebýt překladu, díky němuž v roce 1989 vznikl lehce přisprostlý dabing s geniálním obsazením, mezi nímž nechybí například Stanislav Fišer, Jiří Lábus, Ilja Prachař, Jiří Zahajský, Radúz Chmelík, Bohumil Švarc, Pavel Trávníček, Ljuba Krbová a další hvězdy českého hereckého světa. Tento dabing byl dokonalý, měl však jednu chybu - vznikl ve víru divokých devadesátek, kdy si konkrétně v tomto případě nikdo moc při překladu nelámal hlavu s tím, jestli slova vkládaná do úst animovaným postavičkám souhlasí s originálem. Hádáte-li, že ne, máte pravdu, obzvláště, co se týká vulgarit, které se ve filmu často objevují. V originále sice bylo často použito slovo "imbécile", z jeho všech možných významů (imbecil, hlupák, pitomec, blázen) si ale překladatel vybral ten vulgárnější a transformoval ho na kreténa, debila a idiota. Bylo otázkou času, kdy někdo podá stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, a po 14 letech se tak skutečně stalo. 

Seniorské perličky


Často se setkávám ohledně mého zaměstnání s názorem "Já bych to dělat nemohl/a". Na mou otázku "Proč?" ale nedokáží odpovědět jinak, než "Já tě fakt obdivuju". Ono ale není co obdivovat - je to práce jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že tahle je zároveň i mým koníčkem a druhým domovem. Steve Jobs mi nikdy dvakrát sympatický nebyl, mám ale ráda jeho výrok "Jediný způsob, jak dělat dobře svojí práci, je milovat to, co děláš." A já to fakt miluju, a je jedno, jestli to jsou naše rozhovory, aktivity, obejmutí beze slov, držení se za ruku, utření slziček, nebo jestli si jen zahraju na vrbu. A nejkrásnější na tom všem je, že za to vůbec nic nečekáte, protože je to přece vaše práce, a stejně jste zahrnutí vřelostí a láskou od lidí, které mnohdy znáte jen chvíli. Představa více či méně nemohoucího starého člověka mnohé děsí, ale obava je to zcela zbytečná. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří se jen dostali do věku, který je často pro mladší ročníky strašákem. Bojí se toho, že se jednou dostanou do stejné situace a odmítají si tu představu připustit. 


Jenže když nahlédnou pod pokličku, zjistí, že to vlastně není zase tak úplně zlý. U nás v domově mám i klienty, kteří pobyt berou jako jednu velkou dovolenou a jízdu a maximálně si to užívají :). A i když je jejich věkový průměr téměř 90 let, humor je neopouští a dokáží vás snadno rozesmát - úmyslně s šibalskými pohledy, mnohdy s kamennou tváří, velmi často nevědomky konkrétní situací, kterých jsem pro vás nasbírala nejvíce.  Ale pokaždé to stojí za to :).

Příšerkový dort po ixté


Rok se s rokem sešel (zatracená prokrastinace, bylo to už v roce minulém...) a kluci zase patlali dort. Pro mě. Prakticky bez pomoci, jen pod občasným odborným dohledem, protože velký roční úklid kuchyně jsem měla za sebou a moje šedé buňky mozkové si musím ve svém věku už jenom hýčkat :).

Piškotový ořechový polonaháček vanilkovo-pudinkovým krémem promazaný, potahovkovou peřinkou přikrytý, figurkami ozdobený...

"Hele, kluci, já vím, že jsem chtěla na dort příšerky, ale CO PŘESNĚ mají ty dekorace znamenat?"

Prvorozený: "Já bych to tak do detailu úplně nerozebíral..." 

Umělec Vašek


"Mami, Vašek od nás ze třídy je umělec!"

"Hmmm?"

"Víš jak mám ten škrábanec z airsoftu?"

"No..."

 "Tak hele!"

Těžký život islandského genealoga?


Nedávno jsem začala koketovat s myšlenkou, že genealogové na Islandu musí mít se svým koníčkem/povoláním vskutku peklo. A prosím, nezaměňovat s geology, kteří ho tam díky vybuchlé sopce skutečně mají, i když to vypadá, že Islanďané považují tuto událost za stejně dramatickou, jakou je pro nás mazání ztuhlého másla na rohlík ke snídani. Ale zpátky ke genealogům. Poslední rok jsem si oblíbila islandské kriminálky - za prvé, jsou dobré. Za druhé, herce znám jako svoje boty, protože se ti samí objevují v téměř každém seriálu, což je, vzhledem k tomu, že má Island plus mínus 400 tisíc obyvatel, takže herců je tam poskrovnu, docela logické. A za třetí - islandština mě fakt baví. Pokud vám teď vrtá hlavou, jestli mi náhodou nepřeskočilo, když tu plácám o hercích a kriminálkách, ale přitom chci psát o těžkém životě islandských genealogů, mám pro vás dobrou zprávu - dostala jsme se k jádru věci. Díky těmto detektivkám jsem totiž zjistila, že na Islandu prakticky neexistují příjmení, která by se, jako ve většině států na naší planetě, předávala z generace na generaci. Téměř všechny děti tam tak mají "příjmení" po křestním jménu otce s přídavkem syn (son) nebo dcera (dóttir). Takže když má například takový Islanďan Kristján syna Gunnara a dceru Kristín, jejich celá jména zní Gunnar Kristjánsson (Kristjánův syn) a Kristín Kristjánsdóttir (Kristjánova dcera). V české verzi bych tak byla Jana Janova dcera. A protože přímení předků jsou při pátrání po předcích nejdůležitějšími vodítky ke správně sestavenému rodokmenu, je islandský systém, kde se v rodině napříč generacemi téměř každý jmenuje jinak, pro tamní genealogy házením klacků pod nohy. A nebo ne?


Zdroj obrázku ZDE.

Matýskova schovka II.

 
Nejsem dokonalá matka a určitě by se našlo pár slov nebo činů, které bych, kdyby to šlo, vzala zpátky (a ne, mé škodolibé přání, aby moje budoucí vnoučátka byla stejnými bordeláři, jako jejich tatínkové, mezi ně nepatří:)). Chyby jsou tu ale od toho, abychom se z nich poučili a něco si z nich vzali - v mém případě jich sice tolik nebylo, ale hrdá na ně nejsem ani trochu. Speciální kategorií jsou dětské křivdy, a tak mám dodnes na talíři, jak jsem se před patnácti lety zlobila na Míšu, že ve školce při vánočním vystoupení na zahradě nezpíval ("aspoň tu pusu jsi mohl otvírat!"!!!"), a jak jsem před osmi lety nepřišla na pěvecké vystoupení Matýska před radnicí, protože jsem se nemohla uvolnit z práce. I přes tyhle škraloupy a přešlapy věřím, že nejsem úplně tak špatná máma, která může s čistým svědomím prohlásit, že její děti jsou spolu s manželem to nejlepší, co jí kdy potkalo, a že tihle tři jsou prostě za odměnu. Kluci mají smysl pro humor, obzvláště ten černý, a mají se rádi. Sdílí společný chlívek (pokojíček) a ještě neměli potřebu se zabít. Vědomosti mladšího se díky staršímu v mnoha ohledech vymykají. Jako máma jsem na ně pyšná a úplně nejvíc miluju chvíle, které strávíme společně. A i když jich není moc, stojí za to - třeba takové tradiční zdobení vánočního stromku. To se vám tak při tom rozplývám a dojímám, jak se to máme vlastně hezky, nasávám vánoční atmosféru, uši mi hladí vánoční melodie, když v tom rozřízne vzduch "Ty vole, Matěji, ty ses normálně posral!"

Vánoční bublina kolem mě hlasitě praskne a já šlehnu pohledem po prvorozeném, který rychle vyhrkne "No tak se pojď podívat, co tady zase vyrobil!"

"Jo tááák, Matějova tradiční stromečková bonbónková tajná schovka! Jej, upgrade, rovnou dvě! Tak to tak nehroť, Míšo, vždyť jsou Vánoce...

Krásné svátky vánoční, moji milí! :)

(Ne)tradiční perníčková divočina


"Hele, měla by ses jim ozvat, ti, co nemaj fejsbůk, se o tebe třeba bojej a nevěděj, že žiješ!"

"Maj e-mail."

"Tak to si nemyslela vážně, že ne?"

"Když mně se nechce."

"Jak nechce?"

"Nemám chuť."

"Ale čas jo!"

"To jo. Ale jsem nemocná!"

"Nepřehrávej, zas tak žhavý to není. Jen si to přiznej, seš líná jako vandrákova veš!"

"Ty seš dneska nějakej drsnej!"

"Pár řádek tě nezabije! To ti to není ani trochu blbý?!?" 

"Hmmm."


Takhle poslední měsíc debatujeme s tím ušťouraným rejpalem v mojí mozkovně. A ten pošťucha mě moc dobře zná, a tak ví, že zamířil a vystřelil do černého. Tak tedy po dvou měsících hlásím, že se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že když jsem si začala myslet, že jsem vleklé zdravotní potíže, které mi značně znepříjemňovaly každodenní život, zdárně pokořila, zamlátil během předvánoční dovolené na dveře covid. Po šesté. Je vážně vtipné, jak se každá varianta projevuje jinak - tahle je ukejchaná, ulechtaná, ufňukaná, unavená a navíc úplně hluchá. I když, něco do sebe to má. I ta hluchota, i to, že nedělám vůbec nic. Tedy skoro nic - zdobení perníčků jsme si s klukama neodpustili ani letos. A že to byla zase parádní perníčková jízda! 

Pítka pro ptáčky


Za normálních okolností bych do článku v této rubrice nasbírala dílka z tvoření se seniory za půl roku zpětně. V tomto případě si ale troufám tvrdit, že pítka pro ptáčky se nám povedla tak, že si "víajpí" místo v samostatném článku zcela jistě zaslouží :).

Samotné tvoření nebylo nijak složité, snad jen časově - v mém případě sehnat materiál, naštípat mozaiku a napenetrovat a nabarvit květináče a misky, v případě klientů nanečisto poskládat mozaiku, přenést ji na lepidlem natřené misky, nechat zaschnout, druhý den zamáznout spárovací hmotou a vše zkompletovat.

Moje kolegyně naše dílka okomentovala: "Jako dobrý! Kdybys viděla, co jsme tady se seniorama vyráběli dřív... Tys to posunula na vyšší level, co to bude příště? Vezmete si lopaty a půjdete na zahradu dělat bazén?!?" :D

P.S: Ačkoliv vaše články, byť ne všechny, komentuji, padám u některých z vás často do spamu. Nekašlu na vás, jen mě Blogspot nemá rád :D.

Problém s vejci vyřešen!


"Drahý, v lednici jsem ti označila krabičku, ze který si můžeš brát vajíčka. Aby zase nebyly načatý tři obaly..."

"A poznám to?"

"Musel bys bejt slepej, kdyby ne!" 

Dvacetileťák

Dvacet. Už jsem to nakousla minule, ale moje děťátko opustilo éru náct a na pár desítek let vplulo do období cet. Jo, je to přesně to děťátko, kterému bylo v době založení mého blogu sedm a které chodilo do první třídy. Mezitím stihlo přerůst úplně všechny členy rodiny, vystudovat gymnázium a nastoupit na vysokou. Tohoto věku se dožilo ve zdraví, čemuž se někdy upřímně divím, a během té doby se tak zdokonalilo ve svém suchém, černém, břitkém, sarkastickém a cynickém humoru, že se dostalo na úroveň svých rodičů, za což jsem nesmírně vděčná vesmíru/pánu Bohu/stvořiteli/entitě - dosaďte si, jak je libo. 

A protože dvacet je člověku jen jednou za život, mega dort byl na místě. Mega čokoládový dort! 
Ořechový korpus mléčnočokoládovo-ledovokaštanovo-šlehačkovým krémem promazaný, kilem banánů proložený, mléčnočokoládovo-šlehačkovou polevou zalitý, na zakázku vyrobenými čokoládovými tvary ozdobený. 
Takový čokoládový cvalík, tři kila devadesát :).

Jo, a ty vzduchové bublinky v polevě, co vypadají jako maličké bradavice, jsou tam schválně. Teda alespoň jsem to nabulíkovala mému perfekcionalismu, které by jinak asi bojkotovalo oslavu :).

Zazvonil zvonec, prázdnin je konec...


Moji milí blogoví návštěvníci, 

po delší prázdninové pauze zdravím a mávám. Rozjezd po takové době bývá poněkud krušnější (asi jako po proflámované noci), a tak začnu zlehounka s tím, co mě za ty dva měsíce a kousek potkalo a zanechalo ve mně hlubokou stopu. Protože vás to určitě strašně moc zajímá, že jo :).

Po deseti letech se nám propadl/rozpadl sprchový kout. Vzhledem k tomu, co tam tenkrát firma Pat a Mat při kompletní rekonstrukci bytu prováděla, je ale i těch deset let zázrak. No a protože "drobnosti", jakým takový smrtelně pochroumaný sprcháč bezesporu je, instalatéři naprosto ignorují a berou jen velké zakázky, rozhodli jsme se, bez jakýchkoliv zkušeností, opravit si to sami. Tedy, opravit... Vybourat, brousit, penetrovat, instalovat, připojit odpad, silikonovat, připevnit zástěnu, vyměnit sprchový panel... A víte co? Instalatéři se můžou jít bodnout, protože jsme to zvládli na pohodu!

Za tři měsíce jsem, navzdory kecům o metabolismu a lékařským prognózám, že to nepůjde, zhubla vcelku nenásilně šest kilo.

Máme doma vysokoškoláka!

Během jednoho krásného slunečného dne jsme se zúčastnili miliardářské svatby.

Dort k výročí...


...aneb čtvrtstoletí plné lásky, přátelství, štěstí, smíchu a radosti. Dvacet pět let vzájemné úcty, porozumění, tolerance, laskavosti a harmonie, kdy jsme vždy stáli po boku toho druhého, drželi nad ním ochrannou ruku a byli si vzájemně vrbou i berličkou.

"Stop! Okamžitě to stopněte!!!" zahulákal režisér Osud. "A kde to má, proboha, nějakou šťávu??? Taková nuda a ještě k tomu tak nechutně sladká! Tak aby se vám z toho nezkazily zoubky a abyste to neměli tak jednotvárný, já vám do tý krásně uhrabaný cestičky v tý vaší dokonalý zenový zahrádce trochu hrábnu, co vy na to?" A taky, že jo. Na tu naší uhlazenou pěšinku nám začal průběžně házet všelijaké harampádí - tu zrnko písku, drobný kamínek či rovnou desetitunový šutr z druhohor, tu člověčí záškodníky. Ale i přes tu všechnu snahu a nelichotivé rozvodové statistiky se nikomu a ničemu zatím to pouto nepodařilo přetrhnout. A když jsem si tak to pouto naposledy spokojeně prohlížela, objevila jsem na něm jen pár drobných, sotva viditelných, škrábanců, o kterých jsem přesvědčena, že zcela jistě půjdou rozleštit :).

Piškotový polonaháček nadýchaným vanilkovo-máslovo-pudinkovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. Dvě kila dvacet :). 
Druhá a třetí fotka barevně příliš neodpovídá, protože během pětiminutového focení se vystřídalo na obloze zataženo, polojasno i jasno. Jen ty blesky chyběly :).

Okatá svíčka


V článku Svíčkobraní jsem psala o svých prvních zkušenostech s výrobou svíček. Matýska to tenkrát tak zaujalo, že si chtěl taky nějaké vyrobit, protože jsem se ale při výrobě trochu rozvášnila a došel vosk, přišlo na řadu nouzové řešení. Napadlo mě, že bych mohla vykuchat a následně roztavit vosk z plechových kalíšků čajových svíček - vzhledově sice parafin palmovému vosku nesahal ani po kotníky, šíleně znějící nápad nakonec ale neskončil tak katastroficky, jak jsem dramaticky předpokládala, a tragédií neskončila ani jejich výroba - svíčky se docela povedly, tedy až na jednu... :)

Babicovu hlášku 

"Když nemáte kečup, přidejte tam hořčici" 

si Matěj poupravil na 

"Když se ti něco nepovede, přihoď k tomu oči". 

Svíčkobraní


Když jsem nastoupila do nového zaměstnání, hned na začátku mě moje milá kolegyně taktně upozornila, že na Vánoce si dolejšek (rozuměj osazenstvo kanceláří - cca 12 kousků) dává drobné dárky. Za informaci jsem byla vděčná, protože mezi jedno z mých oblíbených životních mouder patří i "kdo je připraven, není zaskočen." A protože mám moc ráda dárky s kouskem duše, tedy vlastnoručně vyrobené, a protože se mi v bordeltvořící skříni válela dvě kila vosku, barvivo, voňavé esence, plíšky a kilometry knotů z předloňského objednávacího úletu, volba pro loňské Vánoce byla jasná :).

Na výrobu svíček jsem použila krystalický palmový vosk, a to z několika důvodů:

1) Palmový vosk je stoprocentně přírodní surovina rostlinného původu, při hoření se tak nedostávají do vzduchu toxické látky.

2) Vosk, který jsem použila, je původem z Malajsie, pochází z udržitelného hospodářství a vznikl jako vedlejší produkt při výrobě palmového oleje. Vosk má certifikát organizace RSPO, což znamená, že výrobce patří mezi společnosti, které splňují přísná kritéria na ochranu životního prostředí. 

3) Délka hoření je zhruba o polovinu delší, než u parafinu. Pokud je svíčka vyrobená správně, vosk nevytéká a po vypálení z ní zůstane pouze tenounký voskový obal (na tom musím ještě zapracovat, povedlo se mi to tak půl na půl, protože umístění knotu v tekutém vosku do správné polohy je někdy opravdu těžké).

4) Při hoření ze svíčky nevychází kouř a má jasnější plamen, než je tomu u svíček parafinových.

5) Hotová svíčka má na sobě krásný krystalický vzor ne nepodobný tomu, který můžeme v zimě zahlédnout jako námrazu na oknech. Krystalizace je unikátní a nikdy se neopakuje, proto je každá svíčka originál a vy si můžete být jistí, že nikdo jiný na světě podobnou nevlastní.

Inu, nebyly dokonalé. Podle návodu, který vám má pomoci poznat kvalitní svíčku, bych je dokonce označila za částečné zmetky. 

Sice zmetkosvíčky, ale dělané s nadšením a láskou :).

Ex-pracovní momentky...


Blížil se konec roku a já si, jako každý rok touto dobou, dělala pořádek ve fotografiích. Třídila jsem a ukládala jako o život, klela a slibovala si, že příští rok zavedu nějaký průběžný systém, a že už to určitě nebudu nechávat na poslední chvíli. Při jejich třídění na mě vykouklo pár obrázků z bývalého zaměstnání a na chvilku jsem se zahalila do obláčku nostalgie. I v těžkých dobách jsme si vždy dokázaly s kolegyněmi zpestřit den a bylo jen na nás, jak to pojmeme. Já bývala expertem na aranžmá a černou fixu :).

P.S: Kaktus, brambora, veverka a roušky nejsou moje práce :).

Plyšáci jako terapeutická pomůcka


Plyšová hračka je fenoménem se zajímavou historií, a asi nenarazíte v okolí na nikoho, kdo by alespoň jednu někdy neměl. Její vznik v Německu měla v roce 1880 na svědomí paní Margareta Steiffová ze stejnojmenné firmy na plstěné oděvy, která vyrobila jehelníček ve tvaru slona z téhož materiálu. Původní určení se však trochu zvrhlo, neboť si s jehelníčky začaly hrát děti :). Po pěti letech jich tak na vánočním trhu prodal její bratr Fritz přes 5000, a během dalších čtyř let se zvěřinec rozrostl o dalších šest druhů. V roce 1890 byla postavena první tovární budova firmy Steiff a o tři roky později byla firma zapsaná jako továrna na hračky. V roce 1897 nastoupil do firmy Margaretin synovec, který po pěti letech působení vymyslel medvídka z mohéru. Nákupčí americké firmy si objednal 3000 kusů, o rok později se jich prodalo již 12000. V Americe dostal původně bezejmenný medvídek jméno Teddy po prezidentu Theodoru Rooseveltovi a odstartoval tak celosvětové plyšákové šílenství, které trvá dodnes. A že je to někdy pěkná divočina, ať se to týká barev, tvarů nebo materiálů. Původní cílová skupina však zůstala, i když v dnešní době není neobvyklé vlastnictví této hračky napříč všemi věkovými kategoriemi, a to včetně té seniorské. 

I my v našem domově hojně využíváme plyšáky jako terapii, pro většinu seniorů, obzvláště těch s demencí, jsou vítanými společníky - mírní stres a osamělost, uklidňují je a probouzí v nich vzpomínky a přirozenou potřebu někoho chránit a pečovat o něj, aktivují motoriku a myšlení. Dotyky navozují příjemný pocit ne nepodobný tomu, který klienti zažívají při canisterapii, tedy kontaktu se speciálně cvičeným psem. 

Při prohlídce našeho domova by si neznalý návštěvník klidně mohl splést naše klubovny nebo pokoje s dětskými hernami nebo pokojíčky. A není se čemu divit, takový plyšový arzenál, to se hned tak nevidí :). 

Malá ukázka z něj, jsou prostě všude... :)

Tvarohová příšera


To si takhle jednou vyklepnete na talíř vaničku tvarohu, abyste si ho připravili ke svačině, na chvíli odběhnete, a než se vrátíte, tak se ta neforemná bílá hrouda stihne transformovat. 

To dítě zkrátka nezapřu, ani kdybych chtěla :).

Dort s LEGO smajlíky

 
Jako téma svého letošního narozeninového dortu si třináctileťák vymyslel oblíbený předmět z jedné počítačové hry - papírovou krabici. Jo, čtete dobře. Krabici. Tedy on vlastně původně nevěděl, co by chtěl, ale protože jsem mu pohrozila, že jestli něco okamžitě nevymyslí, postavím mu na dort duhového jednorožce, zalekl se. A vymyslel něco ještě horšího - krabice, která vypadá jako papírová, byl oříšek, ze kterého jsem nebyla ani trochu nadšená, a popravdě se přiznám, který jsem se vlastně ani moc nesnažila rozlousknout. A protože mám ráda svoje šedé buňky a už jsem vyrostla z toho se za každou cenu všem do roztrhání těla zavděčit (i když u těch dětí mi to ještě tak úplně nefunguje a kolikrát bych jim snesla i modré z nebe), ani z toho nemám blbý pocit. Obzvláště, když se mnou vymyšlená varianta bé docela povedla a co víc, dokonce se oslavenci i líbila. Vždyť LEGO je vlastně taky taková krabicová kostka. A má ho rád. Myslím :).

Piškotový polonaháček nadýchaným máslovo-vanilkovým krémem promazaný, čerstvými malinami a borůvkami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. 
Takové dortové miminko, tři kila třicet :).