Můj školní deníčku VIII.


Na konci školního roku, během něhož jsem rubriku ostudně zanedbávala, symbolicky přidávám poslední letošní perličky...

Výtvarná výchova

Matěj bude mít na vysvědčení z výtvarné výchovy ve druhé třídě dvojku. Poslední dílko mu paní učitelka zmačkala (omlouvám se za původní formulaci "roztrhala", zřejmě byl obrázek "jen" zmačkán), vyhodila do koše a nechala ho, aby obrázek znovu předělal.

"Maminko, a já to měl zrovna tak hezký..."

Je mi to líto, paní učitelce jsem na třídních schůzkách řekla svoje (a ohledně výtvarné výchovy jsem překvapivě nebyla sama), nicméně účinek to nemělo žádný. Známkování stylem procházení uličkou a vyřknutí ortelu bez pořádného prohlédnutí obrázku u mě nemá opravdu vůbec žádnou váhu. A tak přesvědčuji Matýska, že mi je jedno, co má na vysvědčení, důležité je, co si myslím já a pro mě jsou prostě jeho výtvory a malůvky pecka :).

Začátek druhé třídy, doplňující úkol v Českém jazyce - nakresli ježibabu. Má asi pět centimetrů a do dnešního článku se docela hodí :).


Podzimní svícny


Letos poprvé chytil Matěje do svých spárů bacil, který ho na téměř dva týdny zbavil školních povinností (což ho podle jeho šťastného výrazu evidentně neskonale zamrzelo :)). Naštěstí pro mě, ehm, chci říct, pro něj, byl průběh bez horeček, takže náš nucený pobyt doma se dal považovat spíše za předčasně zahájenou dovolenou. Nicméně prkotina to nebyla a přísný léčebný režim nám nedovoloval courat venku. A tak abychom nebyli stále přilepení k žroutům duše (rozuměj elektronice), trochu jsme i vyráběli. Tentokrát si vzalo tvoření na povel dítko, vymyslelo téma "svícen", vytahalo všechny krabice z mé tvořící bordel skříně, hodinu se v nich rochnilo a pak nanosilo na stůl věci, co by se mohly hodit. Intuitivně jsme v těch šílených vedrech sáhli po podzimních barvách. Matěj si vzal do parády klubka vlny a já převzala jeho nápad s klacíky, jejichž hromada nám zbyla z posledního ježibabího tvoření ("Míšo, přines prosím z venku DVA klacíky na ruce a koště...") a jejichž část jsem, jen tak mimochodem, použila v posledním článku jako surovinu pro ohýnek pod špekáček :).

Když jsme do svícnů vložili svíčky, byli jsme mile překvapení, obzvláště proto...


Jack Sparrow a špekáček


To jsem se vám jednou při nedělním lebedění zakoukala na filmovou figurku vystavenou v obýváku na poličce. K smůle mého drahého polovičáka mé tvořivé já odpolední siestu ignorovalo a vnuklo mi úžasný nápad...

"Ty, hele, to by byla boží fotka, kdybych mu na ten mečík nabodla jakože špekáček a dala ho nad svíčku..."
"Opovaž se mi na tu figurku někdy sáhnout!"
"Ale..."
"Ani na to nemysli!!!"
"Chjo..."

Za normálních okolností bych milého polovičáka poslechla, ale... on zapomněl na naše výročí svatby... Takže teď jsme si fifty fifty :). Je fakt, že mečík jsem raději vyměnila za klacík, protože by za prvé špekáček neudržel a za druhé by se nad ohýnkem roztavil. Ale pocit zadostiučinění jsem měla i tak. To zase jo :).


Rajčatový mužíček


To rajčátko leželo v bedýnce už od rána a i když až do odpoledne vykukovalo, seč mohlo (a že mělo čím :)), nikdo ho pro jeho jinakost (já tomu říkám přednost) nechtěl.

"Jani, vem si ho, ono tu na tebe stejně čeká. A jak tě znám, ty s ním určitě něco provedeš!" povídá kolegyně.
"Myslíš? No tak jo!" :)


Lívance


Mí letití čtenáři možná pamatují, že jsem jeden čas trpěla ksichtofilií (více o této vážné duševní poruše, o které se ale bohužel moc nemluví ZDE,). Ve zkratce a zjednodušeně to znamená, že jsem oživovala dětská jídla očima a všelijakými ksichtíky. No a když mě to alespoň trochu přešlo a já myslela, že nejhorší mám za sebou, přišla tahle dávka lívanců. Přísahám, že jsem vytváření těch šklebíků opravdu v úmyslu neměla a že jediné, co jsem s nimi udělala, bylo vykydnutí těsta na pánev. Nevím, jestli to od nich měla být pomsta za to, že je nově dělám jen ze žitné mouky, nebo že je peču na sucho bez oleje. Možná ale těm lívancům prostě jen hráblo... :)