Kočkočlánek


Říjnovým tématem Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna :), je Šibalství. Jako první mi při vyslovení tohoto slova naskočila před očima kočka, pak Pipi dlouhá punčocha a nakonec sama blogerka Lucerna, páč její další zadání - literární útvar na téma Modrá veverka - je čertovina sama :). Ale o tom až příště, zpátky k číčám. Zapátrala jsem tedy ve svém archivu, vyštrachala tři mně nejmilejší výsledky kočkofocení a vznikl tak mini Kočkočlánek. Takže žádné dlouhé povídání, jde se rovnou na koukání...

Tohle je můj (zatím) největší úlovek, a to doslova. Tuším, že byl na některém z prvních míst v soutěži o největšího kocoura. Ale ani medaile nemění nic na tom, že to je pěknej hajzlík.
Oči jsem neopravovala záměrně, mně se takhle zfušované líbí :).


Podzimní tvoření s dětmi - Dýňulák


To si vám takhle jdu ráno okolo okna, když uslyším slabounké dvojhlasné "Fňůůůk!". Za normálních okolností se občasné fňukání ozývá z dětského pokojíčku, takže tohle procítěné slůvko z úplně jiného místa upoutalo mojí pozornost. Žádné z mých dětí na parapetu nesedí, takže ty vylučuji. Hmyzí řeči nerozumím a tak to ani ten pavouk v rohu nebude. Kytky v květináčích to taky nejsou (což by se v mém případě jevilo jako nejpravděpodobnější), protože žádné, kromě jedné palmy v rohu, v jejich vlastním zájmu doma nemám :). Takže zbývají... dýně???

Ano, dvě okrasné dýně si usmyslely, že si připadají trapně, že prý mají být podzimní dekorace a že ten sníh za jejich zády vypadá blbě a kdesi cosi a ať je vyhodím. Tak jsem těm primadonám slušně řekla, že ať ještě chvíli vydrží, že sníh zase sleze a zase jim to bude se sluníčkem a barevným listím venku slušet a že nic vyhazovat nebudu, když je mám doma něco málo přes týden, nejsem přeci blázen. Jenže ony fňukaly dál, takže jsem jim od plic pověděla, že jsou pěkně rozcapené a že nemají krapet slušného vychování, načež ony se kály a omlouvaly, že to tak nemyslely a moc prosily, ať s nima něco udělám.

No co, když tak hezky prosily, vzali jsme si je s Matýskem do parády. Výsledek se nám i jim docela líbil, jen jsem zvědavá, kdy ty dvě začnou kafrat, že ta čepice má blbou barvu, nebo kdy si jedna dýně začne stěžovat, že ta, co je na ní, je moc těžká. Jo jo, život s dýněma není vůbec lehký... :)

Falešný patchwork - návody


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na tuto stránku všechny mnou vytvořené návody a inspirace na toto téma :)
.
Nově jsem také na FB a na Pinterestu.


Návody...


Inspirace...

Halloween:


Vánoce:








Velikonoce:


Podzim:


Zvířátka:


Mikuláš:


Ostatní:

Co dělám blbě?


Ještě dnes ráno jsem si říkala, jak se skvěle cítím po fyzické stránce, jak mě nic nebolí, netrápí, jak jsem relativně zdravá. To bych ale nesměla dostat pozvánku na preventivní prohlídku k lékaři. Ráno jsem sbalila obě děti, protože starší má podzimní prázdniny, nasadila s kočárkem tempo hodné vrcholového sportovce, popoháněla staršího, ať mákne, že to musíme stihnout a ať nefrfňá, že bude mít dobrý pocit, že udělá něco pro své zdraví. Ke konci jsme zvolnili, měli jsme ještě chvíli čas a uživali si, i přes to hnusné počasí, barev podzimu a záplavy listí na zemi. Sice už to není, co bývalo na fotografiích před týdnem či dvěma...


Kam se vytrácí úcta?


Když mě dnes můj třeťáček ráno neprozvonil, že došel v pořádku do školy a nereagoval na volání ani na zprávu, byla jsem jako šílená. Když jsem po nekonečně dlouhých minutách uslyšela jeho hlas, omlouval se mi, že zapomněl, protože byl v šoku ze zprávy, že kamarádovi ze třídy umřela maminka. Rychle jsem mu jen řekla, ať je na něj hodný a zavěsila. Bylo mi ouzko.

Odpoledne, cestou ze školy, mi synek vyprávěl, jak ten malý osmiletý klučina seděl ve třídě na židli, hlavu schovanou v rukou a položenou na lavici, jak plakal a jak okolo něj poskakovaly ostatní děti a řvaly "Proč ti umřela máma? Proč?"

Trilobit


Já mám doma trilobita!
Co říkáte? Že jsem cvok?
Že jsem asi pěkně zlitá?
Nebo že mám nervů šok?

Tak já přidám další sloku...
Za to, že nemůžu pít
oblíbenou sklenku moku,
může právě trilobit!

Při mé cestě do marketu
je můj krásný skromný sen
(plenit fernetu paletu)
tenkým hláskem přerušen.

"Mě jsi přeci vždycky chtěla,
koukni se sem, tady jsem!"
"Ksakru, co to?" já jsem klela,
ale šla jsem za hlasem.

Ve výloze, z které sálá
pro umění jemný cit,
z šutru pevného jak skála
kouká na mě trilobit!

V očích jiskry a vzrušením
přestává mi srdce bít,
já procházím si mučením...
"Áááá! Ten kámen musím mít!"

Všechny prachy na lahvinku
echt kvalitního pití
putovaly na kravinku
ve formě trilobití...

Dneska večer se nezliji,
já držím prázdnou tašku,
hlavně že mám fosílii,
kašlu na blbou flašku!

Malá Indiánka


Tento měsíc jsem se uvrtala do Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna. Zapojila jsem se proto, že úkoly, které budou v soutěži zadávány, jsou týdenní, případně měsíční a můžu je plnit několika navrženými způsoby, z nichž si vyberu ten, který mi vyhovuje nejlépe.

První zadání bylo na téma Indián a já, patlalka z Patlálkova, jsem si jako formu splnění vybrala, jak jinak, patlání. Nečekejte žádné zázraky, ale budiž mi omluvou, že jsem duší stále dítětem a podle toho i mé tvoření někdy vypadá :). Hotové dílko má rozměry cca 18x16 cm a použiji ho do budoucna jako vrchní vrstvu na nějaký pididortík :).

Malá Indiánka

Barboro, co mi to děláš?!


Poslední týden byl plný zvratů. Bylo krušně a rušně a tak jsem si šla uklidnit nervy pátráním v digitalizovaných matrikách - na píchání špendlíků, které obvykle pomáhá, totiž už byla tma, takže prstíkům nebezpečno :).

Tentokrát jsem se asi po milionté soustředila na mého prapraděda Matěje, o kterém jsem se od své babičky, jeho vnučky, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Tak například vím, že oficiálně byl zaměstnán jako horník, jako "vedlejšák" si ale přibral funkci anarchisty a buřiče, díky čemuž vůbec neměl lehké žití. Jeho žena Veronika, podle babičky neskutečně trpělivá žena, to neměla o moc lehčí, neboť díky manželově "bokovce" (a neschopnosti ukrýt důkladně anarchistické letáky před šťárami v jejich momentálním obydlí) musela snášet každoroční nucené stěhování s místa na místo.

No a tenhle Matěj byl v mém rodokmenu dlouho poloprázdné políčko ohraničené dalšími prázdnými políčky, protože jsem ho podle údajů od babičky prostě nikde nemohla v matrice najít. Sen se ale stal skutečností a po milionté první jsem svého prapraděda našla. Babička se sice sekla o dva roky :), ale... aspoň že místo věděla.

Falešný patchwork - vánoční koule potřetí


Už jsem kdysi psala, že když na dveře zabuší paní Smutná nebo pan Žal, pomáhá mi zapomenout tvoření. A protože poslední týden byl obojím nacpán k prasknutí, píchala jsem vánoční koule ostošest. Nebo spíš ostopět :). Jsou moje poslední, v budoucnu už nemám v plánu nic podobného tvořit, zpracovávám jen materiál, který mám doma a kterého se potřebuji zbavit. Takže mne čekají ještě dva vánoční věnečky, na jaře možná nějaká velikonoční vajíčka a s pícháním je nadobro šmytec.

Pro případné nadšené tvořílky přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod :).


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Zloděj fotografem


"Muj!" zapištěl, když ve svém dosahu objevil jakýkoliv přístroj na výrobu obrázků, načež ho vzápětí čmajznul a "fotil". Pominu-li ten bilion šmouhatých, rozostřených a jednobarevných fotografií s neidentifikovatelnými objekty, za které mohu z velké části já, protože většinou vznikaly při synkově překotném útěku přede mnou, občas se mu přeci jen zadařilo. Snad díky tomu, že jsem se jako správná matka snažila jeho tvořivost rozvíjet, fotoaparát mu přestala brát a on tak přede mnou nemusel utíkat :). Ovšem od té doby, co mi dvakrát kompletně vymazal paměťovou kartu (což můj mozek stále odmítá chápat, protože mrňous musel na přístroji zmáčknout v přesném sledu dvanáct tlačítek po sobě), z něj raději oči nespustím...

Dílka, o která se chci s vámi podělit, vznikla v jeho batolecím věku, první fotografie jsou z doby, kdy mu bylo něco málo přes rok.

Z počátku, ten malý narcisek, fotoaparát směřoval pouze na sebe - nebo se o to alespoň snažil.


Potratit postižené dítě? To je moje právo!


A nebo ne?

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože žádné mandle nemám a protože moje huba občas potřebuje vypláchnout od toho, co je někdy schopná vyblít (snažím se to mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá), můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila. Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za elitu v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultra konzervativní strany "Solidární Polsko", kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku v kombinaci s několika sezeními na vypatlátoru, ti se u nás hned tak nevidí. Ale o jejich nejnovějším výplodu až později, nejprve bych chtěla zmínit odpůrce Solidárního Polska, stranu, která si říká "Občanská platforma" a jejíž členové podstoupili pouze to sezení na vypatlátoru. O co tedy jde?

Falešný patchwork - vánoční koule podruhé


Do Vánoc zbývá necelého čtvrt roku, ale pro nás, vánoční tvořily a patlaly, sezóna začíná už teď. Tedy, až na některé výjimky zvané "těžký případ", pro které sezóna nezačíná vůbec, protože je u nich celoroční. Naštěstí patřím do skupiny číslo jedna (takže to, jak jsem píchala vánoční koule měsíc po Vánocích, raději v tichosti přejdu) a tak si v tomto období teď všude po bytě tahám krabici se špendlíky, stuhami, polystyrenovými koulemi a vším tím bordelem okolo. K tomu mi ouška hladí synátora techno koledy z kláves (příprava na letošní vánoční koncert :)) a já píchám a píchám... a první várka koulí na je na světě.

Pro případné duše tvořivé přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod.


Podzimní tvoření s dětmi - Prsatý Pinocchio, náhradní nohy a jinéobludnosti


Miluju podzim, obzvláště dny, které vypadají přesně, jako ten dnešní. Ani horko, ani zima, všude spousta barev a... kaštanů. A tak si tohle počasí snažíme užít, dokud to jde a vytěžit z něj maximum. No ano, zase jsme řádili, tentokrát jsme píchali do kaštánků :).

Prvorozený se nadchnul a vyráběl "ženskou". Nohy a ruce jsem však přidělávala já, protože s výrobou dámy praštil, když mu nešlo připíchnout prso. Nos doladil v nestřežené chvíli náš dvouletý...


Pomoc, nemůžu píchat!


Není na světě nic krásnějšího, než když jste zkroucení do prapodivného tvaru v křesle (ale v koutku duše máte stejně radost, že se do něj ještě vejdete), teče vám z očí, vaším věrným společníkem už je nějakou dobu odporná zelená nudle u nosu, protože kapesníky jsou metr od vás, když vás bolí i to, co normálně nebolí, když o opěradlo rozpláclý koutek úst povolí a ven se pomalu táhne slina a do toho všeho přijde vaše dítě, chvíli na vás kouká, hladí vás po hlavě a povídá "Maminko, ty jsi tak roztomilá, jsi hezká, víš to?":). A nic za to nechce a vám to hlava nebere, protože víte, že vypadáte jako týraný případ pro sociálku.

V tu chvíli je vám báječně a je vám úplně jedno, že vás od rána točil, že do vás celý den hučel ty svoje binární kódy a obsahy megabajtů od Bůh ví čeho, elektrotermíny a detailní popisy svých vynálezů, že vám manžel na vaše právě zakoupené a vysněné boty řekl, že "Jsou dobrý, ale že když byste si k nim pořídili i širák a kord, tak byste mohli na maškarní za d'Artagnana". Že vám opět dorazila domů půl hodiny předem (ne)ohlášená návštěva, což je jedna z mála věcí, která vás opravdu drtí, i když si vlastně v tomhle případě nemáte na co stěžovat, protože ona návštěva většinou dá vědět, až když už k vám míří. Že nemůžete tvořit svoje oblíbené píchané výtvory.

Ale dost už fňukání, představuji vám nejnovější výsledek špendlíkopíchání :), který vznikl o chlup dříve, než mi zatuhly prsty.


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).