Falešný patchwork - andělka


Rok se s rokem sešel a já již tradičně navazuji na tradici, kdy každý rok (a třeba i dvakrát) slibuji, že s falešným patchworkem už opravdu definitivně končím, abych následně zase něco drobného spíchla. Takový výkřik do tmy tomu říkám. Letos ale svůj slib splním, protože jsem si (jaký to nerozum!) trochu zabilancovala, prolistovala mé články a zjistila, že všechno, co jsem mohla vymyslet, jsem už dávno vymyslela a předala dál a že víc už z mojí mozkovny v tomto směru nevyždímu, i kdybych se na ní stavěla. Falešný patchwork je neodmyslitelnou etapou mého života, je však čas za ní zavřít dveře. Ty dveře ale zavírám šťastná, protože na některé okamžiky z "píchacícho" období jsem opravdu pyšná a nedá se na ně zapomenout. Třeba když vidím, jak je tato technika i po letech stále populární nebo jak se velmi rychle uchytilo a rozšířilo něco, co měla na svědomí má mozkovna - bylo toho více, ovšem takový svícen, to je má srdcovka.

Ale dost už vzpomínání, přeji vám všem krásné prožití adventního času, klidné a pohodové svátky vánoční a šťastný vstup do nového roku :). A jako bonus k přání přidávám můj poslední výkřik do tmy - andělku se speciálním módním doplňkem :).


Stromečky na stromeček


Loňský adventní čas se nesl v duchu klidu a pohody. A to i přes to, že jsem ho trávila v nemocnici s Matějem a jeho kámoškami angínou a horečkou na kapačkách, že jsme tam oba chytili blicí chřipku, že jsem si musela propuštění týden před Vánocemi tvrdě vybojovat, aby se synkovi doma dva dny na to vyrojily neštovice takovým stylem, že jsme u toho plakali oba. Já vztekem, lítostí a bezmocí, on bolestí. I přes to jsme se snažili si udělat ze všeho legraci. Neštovice jsme třeba pojmenovávali, dvě první byly královnou a králem a ten tisíc neštovic, co se do hodiny objevil, byl nazván poddanými v podhradí, podpindí (tam se usídlil král...) a tak. Pobyt v nemocnici jsme si snažili taky zpříjemnit, obzvláště ráda vzpomínám na okamžik, když jsem Matěje vezla na kolečkovém křesle na kontrolu. Bylo to v neděli, nikde ani noha, v nemocnici se zastavil čas a my se jen tak projížděli a kochali se vánočním stromkem a výzdobou ve vestibulu u nemocniční kaple. Ozdoby na stromeček většinou vyrábí pacienti nemocnice nebo senioři na svých dýcháncích a to bych nebyla já, abych se takového tvoření nechytila jako myš na kus sejra. Minulý rok jsem se k tomu nedostala, přeci jen jsem se za ten týden snažila alespoň napéct trochu cukroví, ale letos jsem si to vynahradila a vyrobila klukům na stromeček nové ozdoby, pětiminutové korálkovo-stuhové stromky :).


Panbuch sněhuláků


Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"
"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"
"Aha... Fakt sněhuláků?"
"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."
"To zní logicky!"
"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude :).

Panbuch sněhuláků


Můj školní deníčku IV.


Prvorozený mě ve svých třinácti letech přerostl. Už jsou to dva dny, co jsem to zjistila a pořád to nemůžu rozdejchat. Pokud bude růst tímto tempem, budeme muset za pár let vymlátit dveře.

Letošní první třídní schůzky prvorozeného se nesly ve znamení kyberšikany, která je ve třídě asi velkým problémem, neboť se o ní mluvilo rovnou půlhodinu. Byla jsem naprosto fascinována matkami, které měly nutkavý pocit paní učitelku a výchovného poradce přerušovat, skákat jim do řeči a ostatní rodiče poučovat o používání sociálních sítí, mobilů, mailů a všelijakých dalších technických vychytávek. Docela vtipné bylo zjištění, že tyto matky musely zůstat ve třídě po třídních schůzkách, protože s nimi paní učitelka potřebovala "hodit řeč". Taky mě velice potěšilo, že podle zvídavých pohledů ostatních rodičů jsem vypadala vzadu v rohu spíše jako zapomenutá studentka vyššího ročníku, než matka. Asi ten kvetoucí obličej.

Tou krásou, mládím a inteligencí jsem obdařená na úkor nějaké jiné vlastnosti a tou je v mém případě orientace. Na to, jak se dostat do třídy na třídní schůzky, jsem potřebovala tahák od synka, protože při slovním popisu jsem se ztratila už u schodiště.

Můj školní deníčku potřetí...


Poznámka

Spolužačka shodila Matějovi z lavice sáček s tělocvikem. Řekl jí, že je blbá a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První opravdová poznámka je na světě! Myslím, že paní učitelka trochu přehrává, zřejmě netuší, jak to chodí ve školkách nebo mezi sourozenci. Tentokrát jsem zklamaně poznámku jen podepsala, příště možná odpovím. Třeba ve stylu "Seřezán do krve, stačí?"


Světlo-story


Když nám kdysi z kuchyňské linky upadlo světlo, které tam bylo původně připevněno oboustrannou lepící páskou, rozhodla jsem se tenkrát tu divně visící věc provizorně podepřít klackem z bohatého klacíkového arzenálu, který se nám během vycházek nahromadil na balkoně. Dál jsem se už o osud světla nestarala, neboť jsem se řídila radou "Když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Nemusíte mu to každých šest měsíců připomínat!".

Podpěrátko svou funkci dokonale plnilo celé dva roky (!), jak už to ale u klacků bývá, i tenhle seschl a v tomto stavu nebyl dále schopný sloužit svému účelu. Žádný další vhodný klacík na skladě nebyl a já se rozhodla, že svého polovičáka k připevnění světla donutím stůj co stůj. A tak započalo plánování, které mělo naprosto jednoduchou geniální pointu - udělat provizorium podepírající světlo co nejhnusněji a tak, aby to polovičákovi nedalo a ještě ten den vše napravil.

Potřebný materiál jsem našla u dětí v pokojíčku, leč pouhé dvě podpěrky ošklivě nepůsobily ani náhodou (zato držely lépe než klacík) a troufám si říci, že by si jich polovičák nejspíš ani nevšiml. Přidělala jsem tedy mezi tyče poličky, ale stále to na můj vkus nebylo ono. Dokonalosti (dle mého chybného úsudku) jsem dosáhla, když jsem poličky zaplnila...

Můj školní deníčku podruhé...


...aneb zápisky ještě stále zmatené matky už méně zmatenějšího prvňáka.

Týden třetí:
Pokud pod vlivem školkového tiku hledá prvňák ráno v šatně tepláky, do kterých by se převlékl, já se to nedozvím. Rodiče už totiž nesmí stát ani na konci dlouhé chodby a očkem to pošéfovat. Pozitivní účinky léčby vínem jsou již nyní zcela prokazatelné, protože za normálních okolností bych určitě neřekla "pro mě za mě, ať si klidně ty tepláky ráno z družinovýho pytlíku natáhne a cajdá v nich po škole třeba celej den."

I já se začala učit, pátky a soboty trávím ve škole na velice intenzivním kurzu, mezitím práce, povinná praxe a rodina. Někdy vážně masakr a já nestíhám, nestačím.

Tento týden také začala éra vzkazů rodičům:


Čokoládový dort


"Mami, uděláš mi k narozeninám stejnej dort, jako babičce? Ten čokoládovej?"
"Ty nechceš máslovej potaženej dort s figurkama???"
"No, nechci, mně to totiž moc nechutná a je to hrozně sladký..."

Kdyby mi to ten tydýt řekl o několik let dříve (tak, jak to udělala moje maminka hned po prvním potahovaném dortu ode mě), šokovalo by mě to asi méně. Nu což, změna je život a čokoládu já tuze ráda.

A když čokoládový dort, tak echt čokoládový. Kakaový korpus prokládaný banány a fantastickým krémem ze šlehačky, ledových kaštanů a čokolády na vaření, politý lahodnou polevou vytvořenou opět ze smetany na šlehání a čokolády na vaření, korunován čokoládovým obrázkem na přání. Megakalorická bomba, která ale stála za to a bez přehánění chuťově ten nejlepší dort, jaký jsem kdy upatlala. Vláčný, sladký tak akorát, chuťově skvěle nakombinovaný a na jazyku se rozplývající. Prostě mňam!

Můj školní deníčku...


...aneb zápisky zmatené matky ještě zmatenějšího prvňáčka.

Ve čtvrtek,
den první, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Tedy kromě slavnostního přivítání nových žáčků v malé uzavřené hale bez oken, kde přítomní (90 dětí, 300 rodičů, prarodičů, tet, strýců či jiného příbuzenstva a členové pedagogického sboru) málem pomřeli vedry.

V pátek,
den druhý, se Matěj v šatně snaží převléci do hracích tepláků a velice se diví, že tam nejsou. Tenhle školkový zlozvyk budeme odbourávat hodně dlouho.
Přinesl domů cizí láhev od pití a mně neznámý obal od sušenky. Základy kšeftování zvládl skvěle.
Byl posazen do první lavice před stůl paní učitelky. Jako souseda vyfásnul retardovaného chlapce, který v rámci inkluze nešel do školy speciální, ale získal v běžné škole asistenta.
Potykal si s hlavní paní kuchařkou, kterou zná jako maminku kamaráda ze školky.

Divnodivná procházka podruhé


Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím :).

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Ďobací zombík


Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.


Kelchstein


Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.


Oybin podruhé


Aneb bez nějaké omáčky mišmaš toho, co se do Oybina poprvé nevešlo.

Model kláštera v dobách největší slávy


Oybin


Z mých předchozích článků o Žitavě by se leckomu mohlo zdát, že je tohle město jedna veliká ruina a že v něm chcípl pes. Uznávám, že na mnoha místech to opravdu vypadá, jako by tam právě skončila válka a s tím chcíplým psem taky nebudete daleko od pravdy (obzvláště v neděli odpoledne za pošmourného počasí), nicméně město má prazvláštní kouzlo, jakým na mě žádné jiné místo ještě nikdy nezapůsobilo. Tedy, až na jednu výjimku, která se jmenuje Oybin a kterou najdete poblíž Žitavy. Jo, a je to taky ruina.

Oybin (česky Ojvín) je velice pozoruhodná zřícenina hradu, která stojí (víceméně) pevně na kopci nad stejnojmenným městem. Nebudu vás tu unavovat historií, protože to stejně téměř nikdo nečte (případní zájemci mohou nakouknout sem), jen podotknu, že podobu bývalému hradu, kterou si uchoval i jako zřícenina, velmi výrazně vtiskl Karel IV., a to především vybudováním císařského domu, gotického kostela a kláštera celestýnů.

Bydlet v městečku pod zříceninou, koupím si permanentku a chodím si tam číst knížky. Neuvěřitelné místo.


Mlha...


...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".
Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.
Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícího omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...


Loučení


Hned na úvod, aby náhodou nevznikla mýlka a já třeba někomu neudělala radost - nejsem to já, kdo se v článku bude loučit, na to mám některé z vás příliš hluboko pod kůží. Pravda, náznaky by tu byly, poslední dobou jsem si blogového světa moc neužila a co vám budu povídat, tahle pokulhávající přítomnost bude rázu trvalého a moje články, návštěvy i komentování budou nárazové jako vítr u nás v horách. Na druhou stranu, za stávající situace je tohle řešení rozhodně to nejlepší, na které moje mozkovna přišla. Ale teď už k tomu loučení.

Možná si ještě někdo z vás pamatuje, jak jsem kdysi na minulém blogu o dementních sousedech psala článek o tom, zda mám v bříšku teroristu. Mně to přijde jako docela nedávno, jenže si představte, že ten malý terorista je šestileťák a v září jde do školy. A tak jsme loučili se školkou. Zpívalo se, diplomovalo, obdarovávalo, chválilo, sem tam i slzička ukápla. Jednu vadu na kráse to ale mělo, z těch dvaceti maminek jsme se sešly asi tři, které považovaly za přirozené poděkovat, byť drobností, učitelkám za to, jak se po ty tři roky staraly o děti. Asi jsem staromódní. Nebo blbá.

Prádlík a Fuseklík


A je to tady. Po skřítkovi Botníčkovi se v naší domácnosti objevili další dva. Jeden se v lumpárnách vyrovná Botníčkovi a možná ho i předčí, protože je to skřítek velice soutěživý, druhý je zase mazlík k pohledání. A jak to vím? No to se vám má tak...

Začaly se nám nenápadně ztrácet ponožky, občas jsem se jich po vyprání nemohla dopočítat. Všichni okolo mi říkali, že to je určitě pračkou, která vcucne ponožku do prostoru pod bubnem a až prý nám jednou pračka odejde do elektro nebíčka, budeme vědět proč. Hahaha. Prý pračka! Po zkušenosti s Botníčkem jsem moc dobře věděla, že to je jenom chlácholivé vysvětlení pro veřejnost, že to není samo sebou a že v tom bude nějaká skřítkovina. A taky že jo. Prádlík.

LEGO dort


Hrůza mě jímá, jsem lemra líná. Dortíkopatlací rubrika byla nakrmena naposledy v září a od té doby chuděra strádá hlady. Na svojí malou obhajobu mohu snad jen říct, že obvyklý únorový dort pro polovičáka byl odložen na neurčito (rozuměj na příští rok), neb se kvůli řádícím bacilům žádná oslava nekonala. A březnový dort či pididortíky pro alergickou tchyni už nějaký ten pátek nevyrábím a ani tak činit v nejbližší době nehodlám.

Ale zpět k rubrice - dnes její trápení končí, protože jí nakrmím dalším dortem, který byl tentokrát s láskou spatlán pro druhorozeného, dnes šestileťáka. Jako vždycky, dort není podle mých prvotních představ a mé kritické oko zaplakalo, ale troufám si říci, že Matějovi byly nedostatky úplně šumák :-).

Z důvodu výšky dortu bylo nutno přeorganizovat a přestavět vnitřek lednice. Manžel si tento postoj pojmenoval jako
"Panáček na hanbě" :).

O2 arena


...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.
b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.
c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou :).

Panbuch a sníh


Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"
"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."
"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"
"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."
"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"
"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."
"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."
"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.


Andělka


Jednou takhle při pondělku
přes tlustou zeď kamennou
zírala jsem na andělku
s tváří šedozelenou.

Co tak civíš, milé dítě?
Budíš tady veselí!
Za barvu zpuchřelé nitě
můžou deště kyselý!

Ještěd


Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i interiérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou a v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch :).


Panbuch a déšť


V nedávném podobně tematicky laděném článku jste se mohli dozvědět, jak s pomocí Panbucha vznikají děti. Dnes bych vám chtěla nabídnout další exkurzi do Panbuchova zaměstnání, tentokrát zaměřenou na téma "Jak vzniká déšť".

Cesta ze školky, u nás nejvíce inspirativní. Prší.

"A jak vlastně začne pršet? To se zase volá Panbuchovi?"
"Hmm. Myslíš?"
"No jo, normálně mu zavoláš a řekneš, že potřebuješ, aby začalo pršet."
"Možná máš pravdu. A nevíš, jak by to asi u toho Panbucha mohlo s tím deštěm fungovat?"
"Ty si budeš asi myslet, že jsem úplně blbej, ale já si myslim, že aby začalo pršet, tak musej všichni andílkové v nebi začít čůrat."
"To ale není vůbec špatná myšlenka. A jak to prováděj? Všichni najednou?"
"Ne, maj tam jeden záchod a stojej ve frontě."
"I holky? Mně by to vadilo, kdyby se na mě někdo koukal, když čůrám."
"Néé, holka si sedne na záchod a ostatní ve frontě se otočej."
"Tak to jo. No ale čůrání je žlutý a dešťová voda je průhledná!"
"To maj zařízený, jde to do trubek a než to začne pršet dolů, tak se to vyčistí."
"Aha. A co dělá Panbuch, ten taky čůrá?"
"Ne. Ten to tam hlídá a pije pivko."


Taky se tak těšíte na naší další cestu ze školky? :)


Panbuch a déšť
Kdyby vám cokoliv z obrázku nebylo jasné, ptejte se :).


Velikonoční patlání


Nedávno jsem tu psala, jak se někdy pobavím nad hesly, která do internetových vyhledávačů zadávají budoucí návštěvníci mého blogu. Občas se nestačím divit, ale většinou cílem bývají články, u nichž se to dá logicky předvídat. V předvánoční době jsou to články o vánočním tvoření, sotva se přehoupne nový rok a už je sháňka po velikonočních výtvorech. No a pak bývá většinou útlum až do dalších Vánoc, s malou výjimkou čarodějnickou a halloweenskou. Tento rok je ale celkem neobvyklý, neb mi poslední dny rapidně přibylo návštěv u článku Velikonoční beránek bez formy. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že takovým ukázkovým lemplem, jakým jsem byla v onom článku, nejsem jen já, ale že se s podobným problémem potýká spousta dalších hospodyněk :).

Letos už formu mám, berana taky a spoustu dalších tradičních či netradičních mňamin, které se nám vychrlily z trouby. Krom mlsných a hladových krků je třeba nakrmit také velice zanedbávanou rubriku a tak se kochejte, slintejte, kritizujte, v každém případě vám však přeji krásné Velikonoce!

Letošní novinka - beránkovy vejce.
Při jejich výrobě nebylo ublíženo žádnému beránkovi, jedná se pouze o zbytky beránkového těsta :).


Velikonoční ponožkový zajíček


V této předvelikonoční době se na mě hned z několika internetových zdrojů vyvalila videa s návodem na ponožkovo-rýžové zajíčky. Chtěla jsem odolat, vážně, ale když ono to vypadalo tak hezky a jednoduše! Rejpavá polovina mého já se to jako obvykle snažila bojkotovat:

"Hele, vždycky, když to vypadá takhle, víš, jak to dopadá? No víš, že jo?"

No jasně, že vím. A víte vy co? Tentokrát to bylo úplně jinak. Bylo to lehké (nepočítám-li to kilo rýže), rychlé (nepočítám-li sbírání rozsypané rýže) a zábavné. Na mou duši, na psí uši, na zaječí svědomí :).


Videonávod na ponožkového zajíčka najdete na stránkách Youtube.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou


Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.


Puberta a velikonoční inspirace


Letošní předvelikonoční tvoření (Kosmo, promiň, já vím, že ty tohle slůvko nerada :)) považuji za malé osobní vítězství - povedlo se mi o malý kousek oddálit dobu, kdy moji potomkové řeknou této činnosti razantní NE. Byla jsem mile překvapena, protože bylo vidět, jak to ty kluky baví, a zároveň zaskočena, protože jsem měla obavy, že minimálně u prvorozeného tomu tak letos nebude. On totiž právě prochází pubertálními léty, kdy je pro tahle stvoření všechno hustý a kůůůl a dospělí jsou fosilové. Naštěstí my máme pubertu zatím velice veselou, zato doprovázenou raketovým růstem. Ještě na podzim jsem Míšovi kupovala boty podle své nohy. Nerad chodí po obchodech, takže jsem vždy vyhlídnutou oběť odpovídající šířky a délky vyzkoušela nejdřív na sobě a mohla si tak být jistá, že to bude v pohodě. Když jsem mu ale letos chtěla pořídit nové botasky a poměřila si s ním nohu... Já tedy nejsem žádný drobeček a tomu také odpovídá i moje noha, ale po zjištění, že to dvanáctiletý dítě má téměř číslo 43, se mi orosilo čelo. A to ani nemluvím o tom, že mám podezření, že mě letos přeroste. Ale dost výlevů lehce šokované matky, tady máte ta "dílka" :).

Vlastně ještě ne, ještě předtím vám nabídnu jednu vzpomínkovou: Protože se blíží Velikonoce, ráda bych si, spolu s vámi, zavzpomínala článkem "Hasta La Vista Baby!" na "vaječnou krizi" z jara roku 2012, díky které tenkrát stálo deset vajec mezi 60 až 80 korunami. Pamatujete? :)

A teď už slíbená inspirace...


Ceckovník


Někdy, když mám chvilku a nakouknu do statistik TOPlistu, se nestačím divit, jaká hesla zadávaná do vyhledávačů přivádí návštěvníky na můj blog. A že to jsou někdy vskutku divočiny - "pinďourkem" a "zápachem z kadibudky" počínaje, přes "kozy až na zem" po "moje dívka vykadila velké ..." (vy víte co). Téměř každé heslo jsem pro pobavení opatřila odkazem na článek, na který byl hledající naveden a jehož výsledek ho nejspíše nemile překvapil :). Kromě kadibudky jsou tato hesla ojedinělá, ovšem poslední dobou se mi rozmnožilo jedno obzvláště zajímavé a tím je "ceckovník". Když to bylo jednou, dvakrát, brala jsem to jako raritu, ale když začal být můj starší článek Do útrob země díky ceckovníku navštěvován i několikrát denně, dala jsem se do pátrání, co že to asi lidé hledají. První objevený obrázek "ceckovníku" mi skutečně vyrazil dech.


Patchworkové vzpomínání


Je to něco málo přes čtyři roky, co jsem propadla kouzlu falešného patchworku, stuhám, špendlíkům a popíchaným prstům. I když teď sedám k těm polystyrenovým nesmyslům velice zřídka, stále mám radost ze čtenářských ohlasů u návodů a inspirací, které jsem na svých stránkách publikovala jen tak, z lásky k píchání (jak jsem si tuto metodu soukromě pojmenovala a ono se to, světe div se, velice rychle ujalo :)). Možná díky blbuvzdornosti návodů články s tímto tématem za celou dobu od jejich vzniku navštívilo krásných 200 000 tisíc a zobrazilo si tři čtvrtě milionu podobně postižených. A já jim za to, spolu s mým tvořivým já, děkuji.

Stejně tak jsem ráda, že jsem nepropadla davové hysterii a nebyla zatažená do špíny, která se kolem této metody později vyrojila, když se na různých FB stránkách, které jsem díky tomu také opustila, rozjela mašinérie pomluv a nenávisti. Velice často jsem narážela na případy, kdy tvořilka vymyslela nový styl metody a pochlubila se s ním, jiná ho "odkoukala", svůj výsledek taktéž zveřejnila a neštěstí bylo na světě. A to ani nemluvím o drsné kritice začátečníků, kteří potřebovali spíše poradit a povzbudit, než setřít jako mokrou podlahu. Nikdy bych nevěřila, že i na obyčejném tvoření se dá napáchat tolik zla. A samotnou mě to mrzí o to víc, že si pamatuji, jak jsme v začátcích falešného patchworku byli všichni jedna rodina, radili si a pomáhali. Nikdy by mě nenapadlo si své nápady jakkoliv nárokovat, ke štěstí a spokojenosti mi stačilo pár milých komentářů. Je pravda, že i já jsem se občas musela (a vlastně stále musím) potýkat se stinnou stránkou popularity patchworku - většinou se jedná o vypůčení si obrázku s mým výrobkem bez uvedení zdroje, ale jsou to drobnosti a snažím se je řešit slušným upozorněním. Jen jedinkrát se mi stalo, že jsem byla sprostá jako cikán Ferenc a to proto, že si jistá dáma obrázek nejenže zapůjčila bez uvedení zdroje, ale výrobek na něm pak prezentovala jako svůj. I tady jsem si ale zachovala dekorum, postačilo jen docela maličké "bububu" :).

Za ty čtyři roky ušel falešný patchwork pěkný kus cesty a já můžu nad dílky ostatních tvořilek a tvořílků jen tiše achat. Kam se na ně hrabou ta moje, několik let stará. Jsou jednoduchá, bez různých kudrlinek a zdobení, ale víte co? Jsou to moje patchworkové děti a já jsem na ně pyšná :).


Panbuch


Běžný hovor během běžné cesty autem:

"Drahý, nepořídíme si třetí dítě?"
"Ty jsi se zbláznila!?"
Vzadu ze sedačky: "Ani náhodou!"
"No, já jen, že se mi dneska zdálo, že jsme měli další. Dvojčata."

Ticho.

Sedačka povídá: "A jak si jako zařídíš, abys měla další dítě? To zavoláš Panbuchovi?"
Nanuk přecestoval z krku do nosu a na čelní sklo. "Komu?"
"No přece Panbuchovi!"
"No to mi poraď, co bych mu jako měla říct? Abych to nezvorala, kdybych si u něj náhodou někdy potřebovala něco zařídit..."
"Normálně zvedneš telefon a zavoláš Panbuchovi, aby zařídil, ať se ti v břiše objeví dítě. Abys ho pak mohla narodit."

Život Mohameda aneb kam čert nemůže, nastrčí ženskou...


"Drahý, kde máme Šaríu?"
"V hororech, Janinko. Ty jsi mě neposlouchala, když jsem ti říkal, že Korán, Síru a Šaríu jsem zařadil mezi horory?"

No, a tady ta humorná část končí. Šaríu jsem si vytáhla, otevřela, přečetla pár stránek a zase jí odložila. Ačkoliv jsem si myslela, že moje mozkovna je na tohle čtení připravená, nebylo tomu tak. A tak jediné, na co jsem se zatím zmohla a co jsem dokázala vstřebat, byla část islámské trilogie - síra. Tu přiblížil ve stručnější verzi nám, laikům a nevěřícím, nebo-li káfirům, jak nás mile nazývají muslimové, Bill Warner, celosvětově uznávaný odborník na politický islám.

Síra je, zjednodušeně řečeno, životopis Mohameda. Tedy, je to takový zvláštní životopis, neboť spíše, než o Mohamedovi samotném, pojednává z cca 81% o boji Mohameda s káfiry. Už jsem zmínila, že jsou tímto slovem označováni nevěřící, nicméně to je ta slušnější verze výkladu. Káfir totiž není jen někdo, kdo nevyznává islám, káfir je podle Koránu, cituji ze síry:

"...zlý, odporný, je tou nejnižší formou života. Káfir může být podváděn, nenáviděn, zotročen, mučen, zabíjen, obelháván a klamán."

Ale o káfirech někdy příště, protože předpokládám, že nebude dlouho trvat a Šaríjou a celým Koránem se prokoušu také a že si poznatky nenechám pro sebe. Dnes bych vás chtěla seznámit se životem někoho, kdo za vznikem islámu stojí - s prorokem Mohamedem. A také s velmi zajímavým poznatkem, na který jsem při čtení narazila a který se týká úlohy ženy při vzniku islámu. Jako podklad k vytvoření životopisu, u něhož jsem se snažila vynechat stovky jmen a letopočtů, mi posloužilo hned několik zdrojů, ponejvíce jsem však čerpala právě z Koránu a Síry. Možná by bylo nasnadě udělat výtah z první biografie Mohameda, která vznikla asi 120 let po jeho smrti, ale tuhle dvousetstránkovou verzi (již zkrácenou) jsem nemohla ani při sebevětší vůli překousnout. Snad leda po několika skleničkách vína a pod podmínkou, že to nebudu číst jako životopis, ale jako za vlasy přitaženou pohádku. Další zdroje nebyly o moc čtivější, líčení Mohameda v takovýchto životopisech z něj činí nedostižnou legendu:

"Mohamed byl středně vysoký a pohledný muž se světlou pletí, vlnitými hustými rozpuštěnými vlasy po ramena a plnovousem. Jeho tvář zářila jako Měsíc. Dlouhý krk byl podobný krku slonovinové sochy. Byl půvabný a elegantní, měl černé oči a dlouhé husté řasy, široké čelo a dlouhé rovné obočí. Mezi obočím měl žílu, která naběhla, když se rozčílil. Postavě dominovala široká ramena, velká chodidla i ruce a jemné dlaně. Už z dálky to byl ten nejkrásnější, nejskvělejší a nejsladší muž..."

Chameleon


Den po Vánocích, balíček na stole v pokojíčku...

"Co to je?"
"To je dárek, pro vás."
"A proč jsi ho nedal včera večer pod stromeček?"
"Protože se mi to nepovedlo..."
"Můžu to rozbalit?"
"Hmmm."
"Jééé, to je krásná... krásnej... to je chameleon?"
"To je kočka."
"Aha, jasně, kočka. No, ale chameleon to je krásnej, fakt, to se ti vážně povedlo!"
"Právě že nepovedlo."
"Já myslím, že jo. A co na to paní učitelka?"
"Prej dobrý. Ona je skvělá, ona vidí umění úplně ve všem!" :)

Víc takových pedagogů. Na základce na prvním stupni by mu za to dala expančelka v tom lepším případě za tři.

Retušovaný pradědeček podruhé


Můj pradědeček zemřel dávno před mým narozením a i přesto mezi námi za poslední roky vzniklo velice krásné, možná až nestandardní pouto. Od mého hrabání v pradědově rozkroku a vyrábění nové židle pro něj už uplynulo hodně vody. V mezičase jsem se vrhla na další hrabání, tentokrát v matrikách, ale protože jsem se na jednom velice důležitém místě zasekla a už se asi nikdy neodseknu a protože jsem si potřebovala uklidnit nervy (koho by nenaštvalo, že váš předek, který měl prokazatelně ženu a několik dětí, se nenarodil, neoženil a dokonce ani nezemřel), rozhodla jsem se pokračovat v utužování našeho vztahu a vzala jsem si na paškál další fotografii. Ta je tentokrát z období první světové války a pradědeček na ní stojí před lazaretem, kde si léčil své válečné zranění.


Tajemství


Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.

"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"

Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.

"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.

Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.


Vychytávky à la Janinka


Leden je pro mnohé ve znamení očekávání, co na ně ten nový rok asi tak přichystal. Pro mě, protože jsem kůže líná, která má na všechno moře času, je to doba, kdy dodělávám resty z roku předchozího. Jedním z těch největších je třídění a přetahování fotek za celý uplynulý rok na disk, což je na jednu stranu činnost nebetyčně prudící, na stranu druhou se při tom ale dá dobře pobavit. A protože nejsem nepřející, o něco z toho se s vámi ráda podělím. Dnešní obrázky bych zařadila do kategorie vychytávek. A ano, to zrcadlo mám vážně ráda :).

Jak si po ránu vyčistit hlavu (a večer zrcadlo)


Předsevzetí


Ačkoliv jsem se s novoročními předsevzetími nikdy nekamarádila a s klidnou myslí je celý život ignorovala, letošní rok jsem vstoupila do klubu předsevzeťáků, udělala výjimku a jedno kombinované předsevzetí vzala na milost. Rozhodla jsem se, že "budu mít méně modřin", s čímž velmi úzce souvisí přidružené "nebudu si plést lahvičky".

Úplně jasně slyším "chňá, chňá, chňá, takhle blbý předsevzetí jsem ještě neslyšel/a!". No jo, jenže když má každé ťuknutí do mé tělesné schránky za následek modrofialový flek, který má, páč nejsem žádný troškař, velikost tenisáku, je zaděláno na problémy různých stupňů závažnosti. Třeba v zimě jsou mi modřiny ukradený, protože mi kouká jen nos a ten je mých sebepoškozovacích útoků ušetřen. Zatím. Větší problém nastává při návštěvě lékaře, vysvětlovat gynekologovi modráka na stehně vážně není moc velká zábava. Úplně nejhorší je to ale v létě, kdy musím čelit zděšeným či soucitným pohledům, kterým kontruji tím svým "Nejsem týraná, vážně!".