Podzimní halloweenské svíčky

Někdo na podzim vaří marmelády, já zase vařím svíčky... :)

Od začátku roku jsem průběžně nakupovala materiál potřebný k výrobě svíček - vosk, knoty, barvy, vůně, bylinky a koření, skleničky, formy a spoustu dalších nezbytností, abych ve chvíli, kdy se rozhodnu, že teď je ten správný moment, nebyla zaskočená. Když jsem usoudila, že se mi do úložného prostoru už nic dalšího nevejde, a když začalo sychravé pošmourné počasí, bylo načase začít všechno zpracovávat. Nevím jak vy, ale nutně bych potřebovala, aby měl den alespoň 36 hodin. Jinak netuším, co budu muset obětovat, abych stíhala všechno, co mě baví. A tohle mě bavilo moc :).

Krystalický palmový vosk mám opravdu ráda, a to nejen pro jeho rostlinný původ, strukturu, jasný plamen či délku hoření, ale i proto, že se mi s ním dobře pracuje. Více podrobnějších informací o něm jsem sepsala v tomto článku, včetně toho, že vosk, který používám já, je z udržitelného hospodářství. A ani tentokrát mě při tvoření nezklamal, a to i přes to, že jsem poprvé zkoušela nové techniky - zakomponování odlitků, výrobu voskové "suti", nebo použití praskajícího dřevěného knotu. Ještě vychytat šířku knotů, aby se svíčka vypálila celá, a naučit se "svíčkovou šlehačku", a troufám si  říct, že to jednou bude skoro dokonalé :).

Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Eko-bio-racio podzimní skřítkovský věnec...

 

...popáté.

Možná si pamatujete, jak jsem se tu minulý rok prsila, že podzimní věnec u mě vidíte opravdu naposledy. No, zase jsem kecala, ale budiž mi ke cti, že v plánu to fakt bylo. A když už z toho tedy nakonec sešlo, tak při tom alespoň ani trochu nezaplakala moje peněženka. Šlo totiž o věnec... repasovaný. Nebo taky eko-bio-racio, chcete-li :). A jak se taková věc přihodí? Úplně jednoduše, stačí mít narvaný sklep od podlahy ke stropu, zašít tam věnec, který si s vámi hraje další rok na schovávanou, udělat nový, další rok uklidit sklep a najít tam ten první. Pravda, tou kompresí ve sklepě utrpěl značné vady na kráse, ale na vyhození taky úplně nebyl. A tak jsem ho celý rozebrala na prvočástice, očistila od lepidla, co se dalo jsem zachránila, něco vyhodila, zbytek doplnila z bordeltvořící skříně a bylo vymalováno. Tedy zkompletováno. A za odměnu ho dostane moje maminka k svátku, které, jakožto spořivé Panně, věnec s takovouto neuvěřitelnou historií zcela jistě udělá radost :).

Doufám, mami, že oceníš nejen kouzelnou historii tohoto věnce, ale také bolest, kterou jsem při jeho tvorbě podstoupila. Ta popálenina druhého stupně od vroucího lepidla při lepení POSLEDNÍ dekorace opravdu v plánu a z lásky nebyla :).

Skřítek z květináče

Na sychravé, uplakané a pošmourné počasí, které se někdy, i když se tomu ze všech sil bráním, vkrádá i do duše, mám hned několik spolehlivých léků. Preventivně denně si dávkuji (ne)obyčejné světlo svíček a jejich vesele tančící plamínky. Taky mi pomáhá horký čaj a přes ramena přehozená deka. A když si to chci hodně pojistit, naordinuji si tvoření. A nejsem v tom sama, díky milým vzkazům od těch, které mé stránky inspirovaly, jsem se dozvěděla, jak moc jim právě tahle činnost pomohla překonat těžké nebo dokonce nejtěžší chvíle v jejich životech. A já jsem tomu opravdu moc ráda :).

Tenhle prcek a jeho vzhled byl výrazně ovlivněn končícím prosluněným babím létem a všudypřítomnou oranžovou, žlutou a červenou barvou. A ani při focení nás nezapomnělo slunce zalít svými zlatými paprsky. Jako by dávalo vědět, že to je letos úplně poslední polechtání, které stojí za to... :)

Podzimní skřítkovský věnec potřetí...

...počtvrté, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Kdo tu před měsícem vypisoval něco o zaručeně posledním skřítkovském věnci? No já! A kdo kecal? Taky já! Ale budiž mi omluvou, že za to tak úplně nemůžu a že jediným mým prohřeškem je, že se tu se svým tvořením vytahuju a že se občas někomu i líbí. A to dokonce tak, že by, v tomto konkrétním případě, někdo chtěl něco takového vlastnit. Po vyjednávání a dolaďování to nakonec klaplo, milá nová majitelka je spokojená a já jsem šťastná, že je šťastná ona. Konec cukrblíků, tady ho máte. A nejen jeho, paní doktorka si přála i skřítky prťousky na drátku, takže je k tomu jako bonus dostala taky. A aby toho nebylo málo, současně jsem vyráběla ještě jeden věneček jako dárek pro mojí milovanou malou sestřičku, která zanedlouho oslaví svou čtyřicítku :).

První, zakázkový...

Podzimní skřítkovský věnec podruhé...

...a doufám, že i naposledy. Minulý rok jsem tu machrovala, jak se mi podařilo zužitkovat všechny zbytky tvořícího materiálu z podzimního věnce, protože přeci není důvod si je sušit na někdy jindy. Ovšem člověk míní a náš sklep mění, co bych dnes za ty sušinky dala. Podzimní věnec z minulého roku si se mnou už měsíc hraje ve sklepě na schovávanou a moc potíží mu to, vzhledem k tomu, jak to tam po šesti letech hromadění vypadá, nedělá. A snad mu to ani nemám za zlé, můžeme si za to sami. Ale protože letos byla v plánu protiplísňová akce a prioritou, pominu-li nekonečný úklid s tím spojený, se tak pro nás stalo drbání, štukování, impregnování a malování zdí kolem oken, radikální zkulturnění sklepních prostor se posunulo na příští rok. Čímž jsem vlastně jenom chtěla říct, že pro tentokrát jsem pro návštěvu papírnictví měla opravdu velice vážný důvod. Co já můžu za to, že zrovna přeladili ze školní na podzimní vlnu? A že je tenhle proklatý papírák mou drogou? :)

Podzimní skřítkové

Po výrobě podzimního věnce mi v krabici zbyla spousta malých živých či umělých dekorací. Nechtěla jsem je sušit do příštího roku ve skříni, protože byly většinou po jednom nebo dvou kouscích a tak to s nimi na nějakou velikou parádu opravdu nevypadalo. Jenže tentokrát se na mě inspirace vykašlala a já měla vymeteno jako ve mlejně. A pak... pak mi Matěj zabavil malá plastová jablíčka, že prý si z nich udělá postavičku, kterou posadí do autíčka z ruličky od toaletního papíru. A protože zase tak velikou spotřebu nemáme a rulička byla jen jedna, inspirovala jsem se jeho nápadem s figurkou. Snad to, pro jednou, může být u nás i obráceně :).

Matýskovo vozítko :)

Podzimní skřítkovský věnec

Za oknem je pošmourno, šedivo, mlhavo, větrno, po dešti blátivo a blog a jeho (ne)fungování mě ne pomalu, ale s naprostou jistotou dovádí k šílenství a zákeřným myšlenkám. Na tuhle prapodivnou náladu mi vždy nejvíce pomáhalo tvoření, a tak jsem si sedla, na stůl vytahala materiál z bordeltvořící skříně a pustila se do toho. A když už nemám moc chuť smát se já, zakomponovala jsem úsměv alespoň do toho podzimního věnce :).

Svítící dýně

V posledním dýňovém článku jsem psala, jak jsme se při tvoření příšerek náramně bavili. Zapomněla jsem ale zmínit, že to nebylo jen tím, jak jsme si pálili prsty lepící pistolí, že jsme vypadali mezi těmi vlákny z tavné tyčinky jako pavoučí oběti a že tato atmosféra, byť tak úplně neplánovaná, byla dokonalým bonusem :). Bylo to také tím, jak tvoření pojal prvorozený. On je prostě originál, na všechno jde vědecky a z úplně jiného konce. A snad se na mě nebudete zlobit, že jsem si jeho výtvor záměrně nechala na samostatný článek, protože by byla škoda, aby se mezi těmi našimi ztratil :).

Na první pohled vypadá dýně jako hezká pomalovaná sklenička, která bude sloužit jako roztomilá svítící dekorace...

Dýňové příšerky

...aneb dýňová šou pokračuje. Ze sestřiny zahrádky doputovaly až do našeho proutěného košíku tři malé ozdobné dýně. Dva týdny jen tak spokojeně odpočívaly na stole a snažily se navodit podzimní atmosféru. Pohled se mi na ně svezl při každém jídle a pokaždé, když jsem vysávala drobky, leštila stůl či odlepovala od stolu prostírání, které připlácnutím šikovně zakamuflovalo rozlitý jogurt. A koukala jsem se na ně tak často, až mě napadlo, že s jejich potenciálem by byla škoda na ně nechat jen tak sedat prach. To ať ten prach sedá raději na naše výtvory :).

A tak jsme si sedli a tvořili. Téma bylo překvapivě "Dýně", použili jsme opravdové i polystyrenové a náramně jsme se u toho bavili. Snad se budete bavit i vy :).

Babičkovská dýně

Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buněk a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla :).

Den první

Jediný normální obrázek letošní dýně...

Podzimní svícny

Letos poprvé chytil Matěje do svých spárů bacil, který ho na téměř dva týdny zbavil školních povinností (což ho podle jeho šťastného výrazu evidentně neskonale zamrzelo :)). Naštěstí pro mě, ehm, chci říct, pro něj, byl průběh bez horeček, takže náš nucený pobyt doma se dal považovat spíše za předčasně zahájenou dovolenou. Nicméně prkotina to nebyla a přísný léčebný režim nám nedovoloval courat venku. A tak abychom nebyli stále přilepení k žroutům duše (rozuměj elektronice), trochu jsme i vyráběli. Tentokrát si vzalo tvoření na povel dítko, vymyslelo téma "svícen", vytahalo všechny krabice z mé tvořící bordel skříně, hodinu se v nich rochnilo a pak nanosilo na stůl věci, co by se mohly hodit. Intuitivně jsme v těch šílených vedrech sáhli po podzimních barvách. Matěj si vzal do parády klubka vlny a já převzala jeho nápad s klacíky, jejichž hromada nám zbyla z posledního ježibabího tvoření ("Míšo, přines prosím z venku DVA klacíky na ruce a koště...") a jejichž část jsem, jen tak mimochodem, použila v posledním článku jako surovinu pro ohýnek pod špekáček :).

Když jsme do svícnů vložili svíčky, byli jsme mile překvapení, obzvláště proto...

Podzimní svícny

Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...

Malování prsty

Když máte pocit, že vám musí každou chvíli prasknout žíla a že tu drobotinu asi brzy roztrhnete vejpůl, prodýchejte to, usaďte se s dítky ke stolu, sáhněte po barvách, namočte si do nich všichni prsty a vybijte si vztek na čtvrtkách. Nakonec zjistíte, že trhat děti vejpůl byl vcelku nerozumný nápad a že to jsou docela fajn parťáci :).

Na malování prsty (a chvílemi i nehty) jsme použili obyčejné temperové a metalické barvy v kelímku (oboje po 30 kačkách v Kauflandu), protože se domnívám, že barvy prstové jsou pouze předražený marketingový trik. Dobrým pomocníkem byly vlhčené ubrousky, do kterých jsme si prsty otírali - mrzí mě, že jsem na konci neudělala fotku i těm ubrouskům, byla to hotová umělecká díla!

O inspiraci jsme nouzi neměli, Smrtelné historky, díl "Antonio Cacto" nás naladil na kaktusy, díl "Maják" zase na stromy. A bavili jsme se u toho moc, nikdy bych nevěřila, že malování prsty bez štětců a vody je tak intuitivní a jednoduché :).

Skleničkové svícny

Už třetí den lije, venku zbývá sotva patnáct čísel sněhu a obleva odkrývá pestrobarevná psí (snad) lejna, rachejtle a plechovky ze silvestrovských mejdanů, do té doby zasypané vánoční stromky u popelnic a tuny štěrku, který ucpal všechny kanály a z ulic a chodníků se tak stala přírodní jezírka. Zkrátka procházky jako malované a jarní prázdniny jako ze žurnálu.

A tak jsme s klukama, pro zklidnění pošramocených nervů po jedné takové procházce, zase trochu tvořili...

Podzimní tvoření s dětmi - Halloweenská lucerna

Když mi maminka minulý rok přinesla lískáče, přesně jsem věděla, co vyrobím ze sklenice, která ořechy ukrývala. Na její "A tu skleničku chci vrátit!" jsem nevychovaně a drze reagovala "Na to zapomeň, je boží!"

Když se minulý týden schylovalo k finální fázi mého výrobku, shodou okolností u toho byl i můj drahý rodič...

"Hele, to je přece ta moje sklenice!"

"Ne, to jsi se asi spletla, není!"

"No to teda je, naval!"

"Ne, není!"

"Jano!"

"Neříkej mi Jano!"

"Jano!"

"No tak je. A co? Jsem ti přece minulej rok říkala, že ti ji nevrátím, ne?"

A jak jsem řekla, tak bylo. Nakonec se ukázalo, že maminka má doma ještě jednu, tu samou, nicméně neopomněla suše dodat, že jestli mi ještě někdy přinese ořechy, tak v téhle to tedy rozhodně nebude. Tvrdě vybojovanou sklenici jsem tedy mohla v klidu dokončit...

Ve dne je úplně obyčejná...

Půlmelounek a Halloween

Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.

A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mě vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mě moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" :).

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?

Babička na zabití

A zase ta babička...

Ale co se divím, už jsem si měla dávno zvyknout, že všechny důležité informace pečlivě ukrývá a ventiluje jen ty bezvýznamné tak, aby zakamuflovala ty podstatné. Někdy si říkám, že musím být úplně blbá, protože jak jinak mi mohlo uniknout, že je téměř slepá? Nepořádek v bytě a několik centimetrů tlusté krajíce chleba jsem si chybně přiřadila ke stáří a nemotorným rukám, mohutně podporována babiččiným tvrzením, že už jí fakt to uklízení nebaví. Ale jedno se jí musí přiznat, ty její kamufláže, to je něco, ta být špiónkou nebo zločincem, byla by na ní radost pohledět!

Ještě, že si tuhle tajnůstku nenechala tak úplně pro sebe a byla odeslána lékařkou na oční, kde už to šlo jako po másle. Po třech týdnech má za sebou dvě operace šedého zákalu na obou očích, vidí jasně barvy a tvary a achá u toho jako malé děcko, protože se konečně může dívat na televizi a ví, co v ní dávají a co tam těmi malými písmenky dole píšou. A já achám s ní, byť jsem maloučko nakrklá, páč ona, na rozdíl ode mě, ta písmenka přečte bez brýlí. Ke svým 88 narozeninám si tak nadělila nová očka a já doufám, že si náš barevný narozeninový dárek patřičně vychutná :).

Vánoční tvoření s dětmi - Dubánci

Pod dubem, za dubem

měla jedna dvě

červená jablíčka...

Tedy přesněji, nebylo to ani pod dubem, ani za dubem. Bylo to pod fíkusem...

Podzimní tvoření s dětmi - Dýňové tvoření

Trojitá dávka dýňové inspirace, tentokrát s křížkem po funuse. Tedy s křížkem po Halloweenu :).

Pomerančový svícen

Stačí nějaké to dlabání a vystřihování a velmi působivá (a voňavá!) rychlovka je na světě...