12. listopadu 2026

Rybenčí život podruhé


Čau, jsem rybenka a už je to sedum let, co jste si mohli přečíst moje cinty o soužití s naší domácí. A jestli si na ně nepamatujete, tak si nejdřív vlezte sem, protože bez toho to nepude a nebudete mít páru, vo co tady jako de. Hotovo? Cajk. Takže, už je to sedum let a já mám na kahánku, páč v příznivejch podmínkách se dožíváme vosmi let a mně už na ně táhne. No a než předám votěže a všecky ty moudra nový rybenčí generaci, chtěla jsem se ještě na konci svýho života vozvat, jak si tady vod tý doby žijem. Helejc, asi takhle, protože nejsem mistryně v únikovejch hrách a dožila jsem se skoro vosmičky, i míň bystrejm dojde, že se nám v koupelně naší domácí daří dobře. Teda, jako, my jí řikáme domácí, jenže to nejni úplně správnej termín, páč my jí nic neplatíme a vona nás ještě krmí těma šupinama, co z ní padaj, takže bejvák a jídlo máme grátis. Vlastně nevim, co jsme, asi takový rybenčí squatteři nebo tak něco. 

Takže lidi, nemůžu napsat nic jinýho, než že si žijem jak prasata v žitě. Čím je domácí starší, tím víc toho z ní padá a vo to větší hostiny máme. Některý z nás začaly bejt dokonce tak tlustý, že se nevešly do únikový spáry! A víte, co udělala vona? Když zjistila, že nejvypasenější rybenka z naší komunity, co se vydala na vejlet, kde se pořádně přežrala, nemůže zdrhnout zpátky a lítá tam vyplašeně jako hadr na holi vode zdi ke zdi, normálně vzala nějaký dřevěný vostrý udělátko a tu díru nám rozšířila! Takže kromě toho, že se máme fakt dobře, máme ještě s domácí krásnej, skoro až dojemnej vztah. No a vod tý doby, co pracuje v tom baráčku se starejma lidma, je snad ještě milejší. Na to, jak všude pyskuje, že doma nechce žádný zvíře, můžeme bejt fakt pyšný na to, že my jí jako domácí mazlíčci nesejříme. Pravda, hodně jsme se vod tý doby, kdy naše vztahy byly dost vyostřený, vyklidnily. Snažíme se vyvarovat všech možnejch úletů a větších vejletů, takže nelezem po zdech ani umyvadle. No a do kuchyně skrz koupelnovou zeď samosebou taky ani nepáchnem, páč ten kravál, co kvůli tomu tehdá udělala, ten mi v hlavě hučí ještě dneska. Akorát tu vanu si tak úplně vodpustit nemůžem, vona je to totiž úplně boží klouzačka a naše rybenčí smráďata ji milujou. A nejen smráďata, tudlevá to vodskákala sestřenice z třetího kolena, která taky neodolala. Když nás tam domácí zmerčí, na férovku nás splachuje, ale jak je to s tím splachováním víme vod minula, že jo, takže jakože nic. Blbý je, že vona u toho nadává, že prej i malý děcko pochopí, že něco nesmí, když se mu to řekne vosumrkát, a my že jsme horší, než to děcko, páč jsme se za sedum let nenaučily neukazovat se ve vaně, i když víme, že jí to vysírá. To je asi tak jediný, čím jí vytáčíme, jinak se ale snažíme voboustranně mít ten náš vztah vybalancovanej. Jen naši rybenčí puberťáci maj vobčas jinej názor, rebelujou a musej si domácí votestovat, protože legendy vo ní se u nás předávaj z generace na generaci. Takže vona ještě vobčas zavřeští, třeba když se nějakej ten puboš vydá do šatny nebo vobejváku, ale zasejc tak moc to ti naši pacholci nepřeháněj, páč, jak víme z dřívějška, k tomu, aby jí ruply nervy, stačí málo. Největší exces, kdy k tomu neměla daleko, byla asi rybenka v lednici v papírovým obalu s vejcema, ale k tomu se nikdo z rybenčí komunity nepřiznal a jestli teda můžu, podle našeho skromnýho a nepodstatnýho názoru si myslíme, že to bylo vobvinění křivý, a že to byl nějakej migrant z nákupáku. Vyhodila ho z vokna a dobře mu tak. Ale jinak, vona nás má fakt ráda a vychází nám maximálně vstříc. A se ví, že sobě taky. Třeba krémovej kobereček vyměnila za tmavě hnědej, páč prej co voči neviděj... A že prej úplně stačí, že jako slepci používaj vodící čáry, tak my takhle používáme bílý spáry mezi dlaždičkama. Ale my ji nechtěly nasrat, byl to jen pud sebezáchovy, protože na těch hnedějch dlaždicích nám vážně šlo vo kejhák, hlavně, když šla vona a ještě slepá k tomu! Jsme si myslely, že když se už nemusíme schovávat, že jí to vadit nebude... No, vobčas to teda ještě použijem, ale snažíme se to, kvůli současnejm vřelejm vztahům, minimalizovat. Páč vona vod tý doby, co jsme se tak nějak nemusely, nezavraždila jedinýho člena naší komunity. Dokonce nás i zachraňuje, třeba když jednu z nás chytil pavouk, vytáhla jí z jeho spárů a řvala na něj "No ty ses asi fakt posral!" 

21. října 2026

Dort Krteček počtvrté...


V naší domácnosti jsou pohádky s Krtečkem nesmrtelné. Za prvé proto, že se v nich téměř nemluví, a proto to byly po Patovi a Matovi nejoblíbenější večerníčky prvorozeného, který do tří let nemluvil a miloval ticho. Užvaněnému druhorozenému se prostě jenom líbily :). No a za druhé proto, že moje éra patlání dortů začala právě touto oblíbenou postavičkou, díky níž u nás doma dortové téma Krteček a jeho podobu v různých dimenzích průběžně během let recyklujeme. Výjimkou nebyl ani rok loňský...

"Mamííí, jakej chceš k narozeninám dort?"

"Krtkův. S krtkem nahoře. Živým. Teda mrtvým. Teda s mrtvým krtkem, co vypadá jako živej... Rozumíte mi, děti, že jo?"

"Ehh?!?"

"No z marcipánu, neasi!"

Po nějaké době dort, na kterém kvůli mému datu narození nebyly rakve, hrobečky, kříže, dýně, duchové a čarodějnice... Byl to velmi příjemný svěží krtincový závan do jinak morbidně laděných témat, které, stejně jako kreativitu svých odrostlých dětí, tolik miluju... :)


26. září 2026

Můj svět mezi barvami


O svých kreslířských a malířských schopnostech jsem měla vždy velice pochybné mínění. Podepsal se na tom zážitek z dětství, kdy jsem chtěla poslat do jedné soutěže nakreslený pohled a šla se zeptat na názor mojí maminky. Tahle brutálně upřímná žena, která nejdříve mluví a pak až přemýšlí, tehdy mé dětské nadšení zdárně zadupala do země až kamsi k zemskému jádru. O tom, co na dalších třicet let způsobila za paseku v mém sebevědomí, dodnes nemá nejmenší tušení, protože to je jinak úžasná žena, miluju ji a nikdy jí to neřeknu :). Před devíti lety jsem díky blogerce Jarušce objevila kurz kresby tužkou, který se, světě div se, konal i v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Když jsem na konci kreslícího víkendu viděla výsledek, vdechl mi naději, že bych přece jen, možná, snad... 

Kurz kresby 

Jenže skutek utek. Pomalu jsem se své nově nabyté zálibě začala vzdalovat, až jsem ji téměř pohřbila, kdybych před dvěma lety nedostala od mé milé kolegyně poukaz na minikurz malby se slovy "Když já bych chtěla, abys zase začala malovat..." Většina normálních lidí by si o malbě nejdřív něco nastudovala a až pak začala malovat, nejlépe malý formát na zkoušku. Protože ale nejsem normální a vůbec se tím netajím, studium jsem přeskočila a nejdřív malovala. A aby toho nebylo málo, rovnou na velké plátno s nejtěžším motivem na celodenním kurzu, protože minikurz a miniobrázek jsou přece pro lamy, že jo. Přiznávám, že to byla chyba a že mi hřebínek spadl velice rychle. Můj dubínek byl, vlastně pořád ještě je, takové nedokonalé nemocňátko s asi milionem chyb, amatérismus z něj úplně cáká a originálu se nepodobá ani trochu (a tak kecám, trochu asi jo), ale svůj účel ten poukaz splnil. Zamilovala jsem se a ta láska mě zatím neopustila. Přes dva roky se zatím stále hledám. Většinou nejsem schopná namalovat něco jen tak, z hlavy, musím mít předlohu, kterou si pak upravuji k obrazu svému. Barvy mě nepřestávají překvapovat a fascinovat a neustále objevuji něco nového. Styly, techniky i barvy měním častěji, než spodní prádlo, skepsi střídá nadšení, zklamání radost. A tak to asi má být. A možná ještě dlouho bude. Při malování se má mysl oddělí od zbytku světa a s audioknihou na uších vplouvá tam, kde je jí dobře, bez starostí a smutku. Maluju jen tak, pro radost, a to, že se někdo po mých příspěvcích na FB ozve, že by zrovna tenhle obrázek nutně potřeboval, už je jen příjemným bonusem :). 

Dubínek, olej


5. září 2026

Dáš si chlebíček? Tříkilovej?

Jsou hlášky, které, ať chcete nebo ne, zlidoví. Jedna taková je ze silvestrovské oslavy, na které jsem, díky bohu (tedy spíš díky čerstvému hruškovému nektaru, který byl sice fantastický, ale zřejmě už ne tak čerstvý, jak bylo psáno na obalu), nebyla. Vzniku téhle hlášky vás ušetřím, protože je stejně nechutný, jako následky hruškového nektaru, nicméně "Dáš si chlebíček" je od té doby Procházkovic oblíbený rodinný hláškový klenot, který nám bude do smrti připomínat, že méně je někdy více... 

A co že má tohle všechno společného s dortovou rubrikou? 
No... asi takhle... "Dáš si chlebíček? Tříkilovej?" 

Speciální loňský dvaadvacetileťák na přání byl výzva, která se neodmítá. Tohle patlání mě vážně bavilo, a i přes to, že jsem měla při výrobě dortu za parťáka teplotu, finálnímu výsledku jsem se musela od srdce zasmát - pařížským salátem počínaje a okurkou, která vypadala jako plastelínovej školkovej výtvor tříletého dítěte, konče. Mohla bych na ní do příště zapracovat, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla, že se k podobnému výstřelku do budoucna uchylovat nehodlám, mě to ani moc netrápilo. No, vlastně mě to netrápilo vůbec :). 

Piškotový polonaháček lehoučkým vanilkovo-máslovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý... 

P.S: Pařížskej salát chutnal po vanilce...

15. srpna 2026

Seniorské perličky III

 
Za můj největší pracovní úspěch považuji okamžik, kdy mě po půl roce svého pobytu klientka, která z pokoje vyhazovala všechny a všechno, přijala do svého života. Byl to zatím nejdelší adaptační proces, jaký jsem musela absolvovat, a když mě poprvé poprosila, jestli bych s ní nešla ven na zahradu, byl to neuvěřitelný pocit. Ano, klientka i nadále ze dveří vyhazuje velmi nevybíravým a vulgárním způsobem všechny a všechno, ale mě už ne :). Miluju je. Jejich humor, povahové vlastnosti, smutek i neřesti. Se všemi se dá pracovat, i když někdy je to sakra těžká výzva a nepovede se podle představ. Ale stojí to za to, protože tohle je moje druhé "doma". 

V drtivé většině se vztah s mými klienty veze na humorné vlně a já jen z hloubi duše věřím, že analýzy o tom, že do domovů se budou v budoucnu přijímat jen klienti, kteří nebudou schopni ani toho humoru, protože si je rodiny budou nechávat doma kvůli financím do poslední chvíle a do zařízení půjdou v hrozném stavu, se vyplní co nejpozději... Ale zpátky k něčemu veselejšímu, seniorské perličky jsem vám tu servírovala už dvakrát (1 a 2), třetí část bude převážně humorná :).

Klientka:
"Já mám nový tetování, heč!"


15. července 2026

Když vám osud ukáže prostředníček...

 
Někdy k tomu, aby člověk přestal brát některé věci jako samozřejmost, stačí jemné šťouchnutí. Někdy to musí být šťouchanec větší, a když ani ten nezabere, pak musí nastoupit pořádný kopanec. Ten přišel jako první varování minulý rok v říjnu v podobě brutálního napadení našeho Matěje ve škole. Na chvíli jsem ten vztyčený prstík osudu přijala, jenže postupem času jsem polevila a vrátila se do zajetých kolejí introvertního sarkastického cynika, protože tak to bylo jednodušší. Pro mě. 

Minulý měsíc mi osud neukázal varovný prstík, ale vytasil rovnou prostředníček. A kdyby měl osud ruce, tak by mi ukázal rovnou oba a mával mi s nimi zběsile před očima, abych je náhodou nepřehlédla. Musela jsem zakopnout, rozbít si hubu, spadnout do hodně hluboké rokle, skončit pod ní na silnici a okousaná dravou zvěří se nechat přejet projíždějící spanilou jízdou veteránů mířících na největší sraz na světě. Teprve okamžik nepochopitelné tragické smrti v mé nejbližší rodině mi otevřel oči a myslím, že je už nikdy nezavře. Snažím se radovat z maličkostí a užívat si každého dne a okamžiku s lidmi, které mám ráda. S lidmi, se kterými jsem se nestýkala vůbec nebo tak často, jak bych chtěla, protože moje introvertní skořápka, do které jsem si pouštěla jen málokoho, si blaženě chrochtala ve svém pohodlíčku. Nikdy už nic nebude jako dřív. Věřím ale, že všechno zlé je k něčemu dobré, i když někdy trvá sakra dlouho, než to pochopíme.

P.S: Já a mí tři chlapi jsme v pořádku, důkazem vám budiž poslední momentky z naší domácnosti. Jsou vtipné, milé, hravé a přesně tímhle směrem plánujeme jít dál...

Za tohle nikdo nemůže a nikdo se k tomu nepřiznal. V téhle domácnosti je něco hodně špatně :).

18. května 2026

Dort Alzák


Letos si Matýsek přál k narozeninám jen úplně obyčejný dort s piškotovým korpusem, trojkombo krémem (rozuměj tvaroh, mascarpone a zakysaná smetana), se spoustou ovoce uvnitř i na povrchu, to celé utopené v želé z čerstvé mandarinkové šťávy. Nic k pokoukání, neboť nakrájet a přenést na talíř v celku se ty skrz na skrz šťavnaté kousky podařilo jen díky modlitbám a nadávkám. Nicméně úspěch sklidil, protože si nepamatuju, že by nám někdy zmizel tak obří dort během jednoho dne, je ale pravda, že se tahle lehká dobrota jedla úplně sama. Jestli chcete, aby dort vydržel, musí mít parametry toho, který přinesl k ochutnání Matýsek o víkendu z narozeninové oslavy svého nejlepšího kamaráda (jo, tenhle narozeninový víkend byl fakt náročný...). Hutný černý čokoládový korpus s o nic méně hutnějším čokoládovým krémem (mám podezření, že to byla fakt jen čokoláda), ozdobený krémem pistáciovým a zalitý další vrstvou čokolády. Nekecám, když přiznám, že to byla fantastická exploze chutí... ale ten jeden kus po lžičkách ujídáme už třetí den :).

A protože želatinový dort není nic, čím bych se chtěla chlubit, jako náhražku tu mám dort loňský s pracovním názvem "Alzákova divočina". Nadýchaný piškotový polonaháček pomerančem ovoněný, lehounkým máslovo-vanilkovým krémem pomazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý. Takové novorozeňátko, tři a půl kila :).

5. dubna 2026

Velikonoční kráva a pár slov navíc...


Jo, já vím, je to dlouho. Déle, než bych čekala a než bych sama chtěla, ale někdy to osud spíská tak, že prostě nemůžete. Nechcete. Jsem zpátky a neslibuju, že to bude nadlouho nebo napořád. Chyběli jste mi ale víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Vždy jste byli takovou mojí virtuální berličkou, o kterou jsem se mohla opřít, a jistotou, kterou jsem našla pokaždé na stejném místě (i když je pravda, že už to tak úplně neplatí, protože dvě berličky znám nově i naživo :)). Nemá smysl se rozepisovat, co se za ten téměř rok a půl událo, snad jen, že to bylo psycho po všech stránkách. Jsme ale všichni více méně zdraví, máme se pořád stejně rádi, oklepali jsme se téměř ze všech bolístek, i když to občas bude ještě boj, a věříme, že náš právník bude sakra dobrá velká svině. Tím bych asi ukončila srdíčka vylejvání se slibem, že to další bude nejdřív za pár let (jak se ale znám, zase kecám :)).

Jako každý rok, i letos jsem se tradičně vrhla na netradičního beránka. Stejně, jako minulý rok, jsem se i tentokrát zapřísahala, že ta divnoforma vážně poletí do koše, protože už má holka něco za sebou. Jenže když na mě začala dělat (místy zrezivělé) beránčí oči, soucitně jsem ji vydrhla a s povzdechem uklidila. A příští rok se zase budu vztekat, protože se těsto při vyklápění roztrhne vejpůl a já ho budu slepovat čokoládovou polevou k sobě. A když se neroztrhne vejpůl, bude mít vyhřezlé vnitřnosti, přijde o hlavu, zadek, nebo bude mít místo nosu díru jako zombík. Krásný, nikdy nekončící velikonoční příběh s nekonečným množstvím variací. Letos to vyhrála kráva. Slepovaná. Devátá v pořadí. A je výjimečná, protože je poprvé s věnováním...

Milá Jiřinko, u mých "beránků" jsi byla jednou z největších a nejvěrnějších fanynek. Přemýšlela jsem nad tvým návrhem s ussurijským tygrem, ale omlouvám se, nebyla jsem v rozpoložení, abych něco takového zvládla. Snad ti tam nahoře udělá radost alespoň moje kráva, která má díky mé nerozvážnosti a smíchání dvou druhů odlišných polev pubertální zjev a rozšířené póry, a rozesměje tě tak, až z tvého rozechvělého obláčku začne pršet. Nebo sněžit. 

Jiřinko, pro tebe. Budeš mi moc chybět ❤.