Nevyplněná přání


Všem, kteří mi poslali novoroční přání před rokem - mysleli jste to dobře, ale téměř žádné se nevyplnilo. Hned z kraje roku nás s otevřenou náručí přivítala smrt. Místo štěstí nám byl nadělen smutek, místo pohody duše bol, místo zdraví nás navštívily nemoci a místo rodinné pohody nám přivál vítr do cesty záškodníky. Ale abych jenom neremcala, lásky máme pořád na rozdávání, kluci jsou skvělí a hlad taky nemáme :).

I přesto, buďte proto prosím tak milí a místo přání k novému roku mi tentokrát raději posílejte čokoládu, šišku salámu nebo alkohol. Uvítám i poukázky do Billy :).

Vaše Janinka


Pyžamo


To, že jsem nedávné online třídní schůzky absolvovala v pyžamu, se dalo omluvit mou nemocí. Na to, proč jsem šla večer v růžovém pyžamu po schodech pět pater skrz náš cihlák pověsit prádlo do sušárny, už odpovídající omluvu ani výmluvu nemám. Na druhou stranu to se mnou není zase až tak úplně špatný, bačkory jsem nechala doma...:)

Akce Andělka


Druhý a zároveň i poslední vánoční věnec letošního roku je spolu se svým přechozím bratříčkem takový malý unikát, na který jsem opravdu pyšná. V mé věncové historii je to totiž úplně poprvé, kdy bylo o vánoční sezóně zavřeno moje oblíbené papírnictví, se kterým jsme, co se vkusu a citu pro barvy týká, naladěni na stejné vlně. Díky koronaviru jsem se tedy tentokrát musela spolehnout jen na zbytkový materiál v mé bordeltvořící skříni, kterou jsem si při té příležitosti s velkou slávou uklidila, a pár komponentů, které se překvapivě objevily u nás v supermarketu. A i když to nebyla žádná hitparáda, troufám si tvrdit, že jsem se s touto výzvou, kterou jsem si soukromě pojmenovala "Akce Andělka", poprala celkem statečně :).

Divácká lama


Nemyslím si o sobě, že bych byla kdovíjak náročný filmový a televizní divák. K této myšlence mě dovedlo hned několik indicií, obzvláště pak ty, které souvisí se zavedením vysílání DVB-T2. 

V první řadě se mé hodnocení filmů zásadně neshoduje s hodnocením Mirky Spáčilové a intelektuálních filmových gurmánů na ČSFD. Také jsem se vcelku lehce přenesla přes to, že naše relativně nová televize je vlastně stará a nepřijímá signál DVB-T2. Nevadí mi ani měsíční platba za televizi, byť se na ní nedívám, neboť jediný kulturní program, který nabízí, jsou hitovky na Šlágru, nervy drásající prodej šperků na Klenot TV a regionální vysílání z Ostravy. Nic proti Ostravě, ale přece jen bych uvítala víc regionální zpravodajství z Jablonce. Sledování oblíbených pořadů jsem tedy směřovala na i-vysílání a smířila se s trhaným zvukem a zasekávajícím se obrazem.

Televizní producenti by ze mě měli radost, tak nenáročná divácká lama jsem. Ale přiznám se, že i mě občas něco zaskočí. Zřídka, ale přece...

Škoda, že prvorozený ještě nevynalezl ten stroj času. 
Myslím, že by se mi teď docela hodil :).

Andělka pro maminku


Když jsem minulý rok psala článek o andělovi pro babičku, jediné vánoční dekoraci, na kterou jsem v tu dobu sebrala sílu, napsala jsem k němu...

 "Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne. Dávej mi na ní, prosím, pozor". 

Mé přání se nevyplnilo, babička v záchvatu duševní nemoci, která u ní propukla během měsíce hospitalizace, andílka věnovala rehabilitačnímu pracovníkovi. Evidentně to ta hyena s lidmi umí a ví, na jakou strunu nemocnému se zakaleným rozumem zahrát, aby dostala přesně to, co chce. Ani trochu to nemám babičce za zlé, nemohla za to, navíc mě i po roce hřeje vědomí, že alespoň v ten den, kdy jsem jí anděla přinesla, rozzářil oči všem třem babičkám na pokoji. U andělky letošní jsem si jistá, že až se dostane do těch správných rukou, že tam také i zůstane :).

Smajlík


Když vám vejce i přes očividnou slotu venku budou tvrdit, že je vlastně docela krásnej den :).

Šprtka, distanční tragédie a další momentky...


...ze školního deníčku, tentokrát v lehce pochmurném ladění. Inu, není každý den posvícení.

Třídní schůzky

Škola prvorozeného zvládla přechod na distanční výuku na výbornou už na jaře. Na rozdíl od jisté nejmenované střední školy stejného zaměření, o které její učitelka prohlásila "že jsou sto let za opicema". Naše škola byla dokonce tak připravená, že zvládla i online třídní schůzky. Do té doby věc nevídaná byla zvěčněná i v reportáži a křupani z hor si užili svou chvilku slávy. Ačkoliv to v létě vypadalo, že se od září vrátí vše do starých kolejí, prozíravost ředitele a ostatních učitelů si už v srpnu založit Google učebny se ukázala jako velice rozumný krok. A ani tentokrát nás třídní schůzky neminuly. Na rozdíl od těch minulých, které jsem absolvovala upravená a vsedě, jsem schůzky listopadové proležela v posteli, s kamerou vypnutou, nenalíčená a v pyžamu. Jako, něco to do sebe má, ne že ne.

Mozkovna má kulatiny! :)


Milá Moje mozkovno,

když jsem před deseti lety poslala do věčných blogových lovišť rok starý blog o našich dementních sousedech, bylo mi tenkrát smutno. Se ví, že ne z toho, že se ti debilové konečně odstěhovali :), ale z toho, že jsem si za ten rok vytvořila několik pevných blogových přátelství a z toho, že bych o ně najednou přišla. Komentáře pod článkem, kterým jsem se loučila, dostaly i mě, ironického cynika. Překvapilo mě, že bych mohla já i mé psaní někomu chybět, že naše náklonnost byla nefalšovaná a vzájemná, A jen díky těmto přátelstvím jsem blogové vody neopustila a narodila jsi se ty...

Chvíli jsem tápala, kam tě směřovat, ale nakonec jsem si řekla, že založit blog na něčem, co umím, je docela rozumné řešení. A tak přišlo na řadu hraní si s písmenky, patlání dortů a tvoření všeho druhu, které mám chtě nechtě v genech. I když je pravda, že od "tvoření" svého předka Jindřicha jsem se poněkud odchýlila a místo železa a dělových koulí jsem se vrhla na špendlíky a koule polystyrenové. V začátcích mi šlo hlavně o "pochlubení se" a o zvěčnění mých dílek, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla radost z ohlasů, že se mé tvoření líbí. Postupem času se mi ale začaly kupit dotazy, obzvláště ohledně techniky falešný patchwork, a protože emailů a zpráv nebylo málo a odpovídat detailně jednotlivě nebylo možné, napadlo mě, že bych mohla návody s touto technikou zaplnit "díru na virtuálním trhu". A že to byla díra sakra veliká, vždyť i já jsem své patchworkové výtvory vyráběla jen díky své fantazii, metodou pokus-omyl  a podle obrázků, které jsem sporadicky nacházela po všem možných internetových zahraničních čertech. 

Halloweenský dort potřetí


"Maminka má narozeniny, ona má přání jediný... upatlat jí další šílenej dort!"

Oproti minulým dortům byl ten letošní poněkud chudší, co se vizuální stránky týče, přeci jen s Rakví pro maminku a R.I.P. náhrobkem si hoši nasadili vysokou laťku, kterou jen tak něco nepřekoná. Nicméně zklamaná jsem nebyla ani v nejmenším, s tím minimem potahovky a barev, které jsem jim předhodila, se zázraky dělat nedaly. Nebo jsem si to alespoň myslela :).  

Pár vysvětlivek:

- ne, to hnědé pokroucené vpředu není lejno, ale oprátka

- ne, neberu si to ani trochu osobně, narodíte-li se poblíž Halloweenu a máte kreativní děti, musíte zkrátka počítat s jistým rizikem při hledání dortové inspirace

- Krteček je malá sladká pomsta za mého Krtečka

- ano, opět jsem se nechala nalákat na Krtkův dort z dvojité dávky a slibuji, že už to NIKDY, NIKDY ale opravdu NIKDY neudělám

- složení vyblité zelené je rodinným tajemstvím a ani pod nátlakem vám poměr barev neprozradíme

- případné další otázky ráda zodpovím :)

Antipotratové Polsko

 

Upozornění - tento článek je místy syrový a pojednává o velice citlivém a třaskavém tématu. Fotografie s tím související jsem do článku vložila jen jako odkaz. Ponechávám tak na zvážení každého z vás, zda  jej otevřete a zda budete ve čtení pokračovat, či nikoliv.

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože mandle nemám a moje huba občas potřebuje provětrat, můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila (snažím se mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá, tak mi, prosím, promiňte, kdybych se rozvášnila). Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za sebranku v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultrakonzervativní strany Solidární Polsko, bývalí členové strany Právo a spravedlnost, kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku, ti se u nás hned tak nevidí. A o co jde?

Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Můj školní deníčku...


...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.

Jak se stát blbým snadno a rychle...

 
"Ahoj Matýsku, tak co, jak bylo ve škole?" 

Někde jsem četla, že tato otázka je pro dítě příchozí ze školy naprosto nevhodná, ale vzhledem k tomu,  že po příchodu z práce často sama melu z posledního, je zrovna tahle otázka vrcholem mé kreativity. Tedy alespoň do doby, než mě nakopne káva.

"Super, zejtra tam už nejdeme. A víš co? Už mě nebudeš mučit jako na jaře!"

Vážně řekl mučit? Myslel tím snad moje úhledně naskládané hromádky učiva, které jsem mu každý den s láskou a padesáti vlepenými různě barevnými papírky s poznámkami připravila ráno vedle snídaně? To nechápu!

"Jo? A kdo tě bude mučit místo mě?"

"Paní učitelka nám každej den ráno pošle do Google učebny úkoly. Koukni na náš rozvrh, super, ne?"

Jo. Je to super. Jen doufám, že do školy žáčci opravdu nepůjdou jen ony avizované tři týdny, protože jestli bude výuka dlouhodobě probíhat ve stejně svižném tempu, jako je tomu teď, budou ty děti na konci školního roku úplně blbý.

Pěstitelka plísní

 

...aneb můj školní deníček pokračuje...

Na začátku září dostal prvorozený ve škole úkol - během dvou týdnů vypěstovat plíseň, kterou pak měl zkoumat na hodinách biologie pod mikroskopem. No a protože byl potomek školně i pracovně dost vytížený, úkolu jsem se z vlastní iniciativy ujala já, přeci jen, kuchyň je moje království, byť v ní budu "vařit" jen plíseň :). Jako živnou půdu pro její růst měl být použit navlhčený chléb, který jsem pak neprodyšně zavřela do igelitového sáčku. A jak to dopadlo? Nechci se vytahovat, ale kdyby existovalo podobně zaměřené zaměstnání, myslím, že bych v něm nepochybně excelovala. Pěstitelka plísní by se v mém nudném životopisu rozhodně vyjímala! :)

Týden po zadání úkolu se celá třída prvorozeného dostala do karantény, další týden neměli ve škole praktika a když už to vypadalo, že by plíseň mohla zakusit svých pár minut slávy, zavřeli školu pro jistotu úplně. Včera přišel pokyn od profesora, že mají projekt ukončit. Jemu se to lehko řekne, ale utněte ze dne na den takový vztah, vždyť jsem s plísní strávila celý měsíc, pečovala o ní, přenášela jí do tepla, když bylo příliš chladno, aby měla prostor k bujení a starala se o ní jako o vlastní! Ona mě za mou péči odměnila rovnou šesti podobami, nejdřív jsem vyšlechtila plíseň zelenou, pak černou, žlutou, bílou, bílou chlupatou a nakonec vše završila krásně bílá houba. Takovou chlebovou krásku hned tak někde nenajdete! :)


Eko-bio-racio podzimní skřítkovský věnec...

 

...popáté.

Možná si pamatujete, jak jsem se tu minulý rok prsila, že podzimní věnec u mě vidíte opravdu naposledy. No, zase jsem kecala, ale budiž mi ke cti, že v plánu to fakt bylo. A když už z toho tedy nakonec sešlo, tak při tom alespoň ani trochu nezaplakala moje peněženka. Šlo totiž o věnec... repasovaný. Nebo taky eko-bio-racio, chcete-li :). A jak se taková věc přihodí? Úplně jednoduše, stačí mít narvaný sklep od podlahy ke stropu, zašít tam věnec, který si s vámi hraje další rok na schovávanou, udělat nový, další rok uklidit sklep a najít tam ten první. Pravda, tou kompresí ve sklepě utrpěl značné vady na kráse, ale na vyhození taky úplně nebyl. A tak jsem ho celý rozebrala na prvočástice, očistila od lepidla, co se dalo jsem zachránila, něco vyhodila, zbytek doplnila z bordeltvořící skříně a bylo vymalováno. Tedy zkompletováno. A za odměnu ho dostane moje maminka k svátku, které, jakožto spořivé Panně, věnec s takovouto neuvěřitelnou historií zcela jistě udělá radost :).

Doufám, mami, že oceníš nejen kouzelnou historii tohoto věnce, ale také bolest, kterou jsem při jeho tvorbě podstoupila. Ta popálenina druhého stupně od vroucího lepidla při lepení POSLEDNÍ dekorace opravdu v plánu a z lásky nebyla :).

Hovno a izolační místnost...


...aneb další zápis do školního deníčku.

Hovno

"Mamííí, naše paní učitelka je sprostá!"

Je to dobrý, mozek funguje a pozná mezi tím vodopádem, který se z Matýska nepřetržitě valí, důležitý pramínek.

"Jo, a copak tak strašnýho řekla?"

"No, když ve třídě telefonovala, tak řekla, ať neposloucháme cizí hovory a že si máme zakrejt uši. Já jsem si je zakryl jenom jako a slyšel jsem, jak paní učitelka do telefonu říkala, že má teda na stole úplný hovno!" 

Čekárna u gynekologa

 

Návštěva gynekologa není zrovna zážitek, na který bych se kdovíjak těšila a ze kterého bych vrněla blahem. No, možná to tak některé dámy i mají :), ale jsem si naprosto jistá, že drtivá většina žen je na tom úplně stejně jako já a že děkují vesmíru za to, že se prevence koná jen jednou za rok. Je pravda, že v mém případě se samotná návštěva většinou přežít dá, pan primář je milý a zábavný člověk, u mě je spíš problém se k ní vůbec dokopat. Letos mi to trvalo jen tři měsíce a návštěva to byla vskutku výživná. Vedro k zalknutí v čekárně bez oken, rouška, která přestala svou funkci plnit po dvou minutách s tím, že se mi přilepila na orosený obličej, z hygienických důvodů absence běžně dostupné vody a kelímků... Nic z toho mě ale nedokázalo rozladit, protože výzdoba čekárny mě pokaždé spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Někoho pobaví, někoho pohorší, někoho provokuje a někdo nevěří svým očím. V každém případě, některé obrázky, třeba ty s erotickým až vulgárním nádechem, by člověk u gynekologa opravdu nečekal :). 

Svolení k focení jsem od prima sestřičky dostala, i když fotit v blbém světle zasklené obrázky mobilem není kdovíjaké terno. Autor nečitelný, podle čárky na konci to tipuji na autorku. Většina obrázků s erotickým nádechem je pojmenována, ostatní jsou bez názvu.

Edit 12.10.2020 - Díky komentáři níže jsem se dozvěděla, že onou autorkou je grafička Zdenka Hušková z Jablonce nad Nisou, více informací najdou případní zájemci ZDE :).

"Siréna"

Covidová otázka za zlatého bludišťáka


Chlapec, který chodí s prvorozeným, toho času v karanténě, do stejné školy, je pozitivní. Bratr chlapce je nejlepší kamarád druhorozeného a chodí spolu do stejné třídy. Matka chlapce a jeho bratra pracuje s matkou prvorozeného a druhorozeného v jedné kanceláři. Kdo se od koho nakazí?

Omlouvám se, nechala jsem se unést, ale tohle divadlo kolem snad už ani nejde brát vážně a já už se tomu jenom směju. Nicméně představa, že za současné situace budu mít děti i sebe do Vánoc v karanténě ještě několikrát, mě ubíjí. Stejně, jako stovky nařízení, opatření a opatření na opatření, z nichž spousta je naprosto nelogických a odporujících si. Třeba jako to, kdy ředitelství školy požaduje po dítěti, které se vrátí po prodělané nemoci do školy, potvrzení od lékaře o bezinfekčnosti, jinak se nebude moci účastnit výuky. Pediatr mu ale toto potvrzení nevydá, protože se řídí metodickým postupem ministerstva zdravotnictví pro školy, kde se píše, že lékaři tato potvrzení nevydávají a za dítě má odpovědnost rodič. A tak jsou rodiče a děti rukojmí hned dvou ministerstev, kterým jsme ale úplně ukradení a já si dopisuji s ředitelem školy, protože jsem nepodepsala bod 4. o potvrzení bezinfekčnosti a protože mě zajímá, jak a zda v tomto případě zajistí škola distanční výuku. Jako vážně tohle musím řešit já? 


Není čočka jako čočka!


Čočku a pokrmy z ní u nás doma moc často neuvidíte. Zaprvé proto, že to není jídlo, které bych musela mít nutně na talíři každý týden a zadruhé proto, že čočka a hromada smažené cibulky, bez které si jí nedokážu představit, je pro vnitřnosti a okolí, kulantně řečeno, vražednou explozivní kombinací. A když si k tomu během dne dá drobotina banány a manžel protein na cvičení, stačí škrtnout zápalkou a... No nic, chtěla jsem jen psát o tom, že s čočkou může být nečekaně i sranda. A nemyslím tím výše uvedené komplikace, ale třeba takové čištění nádobí od hrubších nečistot před vložením do myčky. To se vám pak může, jako mně při otírání vařečky, stát třeba tohle...:)

Karanténní dort Krteček


A máme tu září, čas tak akorát (na dlouhou dobu naposledy) nakrmit rubriku o patlání dortů. Díky situaci, během které dort vznikl, je v mé sbírce malým unikátem a byl jen malou náplastí na dušiček bolení, které nás všechny doma postihlo. Tři dny před svatbou, kde jsme měli s manželem oba svědčit, přišel večer prvorozený s tím, že mají ve třídě Covid. Třídu zavřeli, všichni šli povinně na deset dní do karantény a čekali na testy. A i když jsme my, rodinní příslušníci, podle algoritmů ministerstva zdravotnictví bráni jako negativní, malá část hostů, rodina nevěsty, kvůli nám nechtěla přijet a my tak byli obětováni a před námi dostal přednost někdo jiný. Co vám mám povídat, doma bylo slzavé a bezesné údolí několik dní a nocí a srdce mám rozbité na tisíc kousků, za to jsem ale dostala lekci, že ho mám servírovat na stříbrném podnose jen vybraným a ne ho nabízet všem jako housku v krámě. Bolí to moc. Míšovy testy, jejichž výsledky jsme se dozvěděli pár hodin po svatbě, byly negativní a pocit smutku vystřídal pocit nasrání, křivdy a vím já čeho všeho ještě, protože do té doby báječné a pohodové rodinné vztahy byly zničeny úplně zbytečně. Ale dost srdíčka vylejvání, může být vždycky hůř, zpátky k dortu.

"Míšo, jakej chceš dort?"

"Krtkův nebo vanilkovej s malinama. Nebo kombinaci!" Ďábelský smích v pozadí...

"Ale co chceš na něj?"

"Nic."

O prvorozeném už jste si asi obrázek za ty roky udělat mohli, je to minimalista až do morku kostí. Kdo si obrázek neudělal, dodatečně a neomylně tak může udělat teď z úryvku staršího článku s názvem Domácí bůžkové:

Míšův "Bůh jednoduchosti"
aneb
ráda bych přidala detaily, ale nemůžu je najít...

Prázdninový kámoš


Když je Matýskovi smutno a rodičovská náruč nestačí, vyrobí si kamaráda. Tím prvním byl kámoš koronavirový a padla na něj moje chlupatá ňuňací ponožka. Jako vnímavá matka jsem tak při nedávné otázce "Mami, máš ještě tu hezkou velkou růžovou ponožku?" hned věděla, co bude následovat :).

"Myslíš podkolenku? No, mám."

"A budeš ji ještě někdy nosit? Já bych si z ní chtěl totiž něco vyrobit."

Přemýšlím, jak dlouho ty krásný růžovobílý podkolenky leží v šuplíku.

"A puntíkatý podkolenky by ti nestačily?" Puntíkatý podkolenky, co hrajou milionem barev, totiž na sebe neobleču ani dobrovolně, ani nedobrovolně. Jsou krásný, ne že ne, ale zrovna je bych dokázala obětovat bez dušičky bolení.

"Ty se mi nehoděj, ty nemaj tu hezkou patičku a špičku, jako ty růžový. Mělas je vůbec někdy na sobě?"

Patičku, špičku, to jsou mi nároky! Šátrám v paměti a zjištění, že v tom šuplíku leží podkolenky netknuté minimálně čtyři roky, ve mně probudilo Janinku vyhazovačku, která se poslední roky drží pravidla "co jsem víc jak rok neměla v ruce, to nepotřebuju". Jak mojí pozornosti mohly během pravidelných čistek uniknout podkolenky, to netuším.

"Ale no tak jo."

A tak přibyl ke koronavirovému kámošovi ještě jeden, kámoš prázdninový :). A jestli nám zase zavřou školy, jako že si myslím, že zavřou (skromně tipuji, že pokud to nenastane dřív, tak nejpozději těsně po volbách :) a myslí si to evidentně i všichni učitelé prvorozeného, kteří si do jednoho zřídili virtuální Google učebny), tak se nám tahle parta určitě ještě rozroste. Nevadí, ponožek a podkolenek máme dost, třeba konečně dojde i na ty puntíkatý :). 

Mimozemský dort podruhé...


"Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek."

Tolik citace, kterou jsem použila před pár lety u dortu k narozeninám pro mojí maminku. A protože se historie často opakuje, i když se nám to vůbec nehodí, nejinak tomu bylo i tentokrát. Dobře, škrtněte si višně a jedno kvítko, které se tam už nevešlo a letošní dort máte jako přes kopírák, ačkoli původní vize byla na téma les. Moje máma je totiž máma lesní. Nebo taky houbová, borůvková, brusinková, jak je libo. V lese tráví většinu své zasloužené penze a to i když tam zrovna nic neroste. Má ten les tak ráda, že jsme jí dokonce kdysi dali dárkem kousek pralesa pod Ještědem. Ale zpátky k patlání. 

"Kluci, potřebuju se zbavit toho kyblíčku barevných kousků potahovky, co mi zbyla od minula. Dort bude lesní, takže pařez, nějakej mech, tráva, potůček, kamínky, houbičky, borůvky, možná maličkej skřítek nebo lesní zvířátko. To nemůže bejt těžký, to dáme!"

O deset minut později...

"Kluci, máme problém. Máme málo zelený a hnědý, ale spoustu růžový, fialový, červený a modrý."

Návrat na Blog.cz


Milí blogeři, 

vím, že spousta z vás nemůže konec Blog.cz překousnout. Vzpomínáte na doby, kdy se mohl pyšnit jedinečným prostředím a báječnou komunitou, kterou nám mohla závidět nejedna blogová platforma. Na doby, kdy všechno fungovalo tak, jak mělo, na Autorský klub, skvělé soutěže a projekty. Jste naštvaní, protože vám po ukončení Galerie.cz chybí některé obrázky a jejich ztráta vás mrzí. Protože jste si nestihli zkopírovat všechny články, které jste si chtěli zachovat. Protože jste se vrátili z dovolené a zjistili jste, že všechno, co jste do svého blogu na Blog.cz za ta léta vložili, je najednou pryč. A i přes tu směsici prapodivných pocitů se vám po něm stejně stýská a chtěli byste svůj blog alespoň ještě jednou vidět. 

A co kdybych vám řekla, že existuje něco, díky čemuž byste se tam mohli vrátit, kdykoliv se vám bude chtít? Ne v myšlenkách a vzpomínkách, ale reálně. Chtěli byste? Ale beze všeho. Prosím, račte vstoupit... :)

O webové stránce Internet Archive jsem psala už dříve v souvislosti s Autorským klubem ZDE a já z něj budu, s dovolením, citovat, neboť ani dnes v těch padesáti stupních na sluníčku bych to určitě nevymyslela lépe:

"Internet Archive je báječná záležitost, ve zkratce řečeno se jedná o největší digitální knihovnu na světě, která, mimo jiného, také za pomoci robota zvaného Wayback Machine archivuje obsah webových stránek na internetu."

Tolik stručná teorie, a teď přejděme k praxi. Internet Archive není ani trochu dokonalý. V případě mého blogu jako by roky 2019 a 2020 téměř neexistovaly, nicméně spousta toho otevřít jde a co víc, u spousty článků, které jsou z roku 2018 a výše, mám zachovány i obrázky. Co funguje skvěle a bez připomínek, je titulní stránka, alespoň co se vizuální stránky týče :).

A jak na to? 

Otevřela jsem následující odkaz - https://web.archive.org/.

Poznámka - návod se skládá ze snímků obrazovky mého telefonu, pro ušetření místa, času i vašich nervů jsem u některých popisků spojila vždy dva obrázky k sobě :).


Jablonecké graffiti...


...po sedmé. Nebo tak nějak.
Konec Galerie.cz zasadil tvrdou ránu mé letní internetové očistě a obzvláště mému doposud liknavému postoji, který se týkal předělávání obrázků ve všech mých článcích na novém blogu tak, aby nebyly závislé na Galerii, ale obrázky si tahaly z..., jak to napsat kulantně... jo, z jistějšího zdroje. Je pravda, že se mi to předělávání poněkud protáhlo, a to zejména proto, že jsem se při vkládání obrázků často pobaveně zasekla u čtení celých článků. Díky tomu jsem například zjistila, že tyranské procházce s mojí maminkou vděčím za rubriku Graffiti, která letos odhodila bačkůrky a tepláčky a nenápadně vešla do školních let. Za tu dobu jsem se stala pravou a nefalšovanou znalkyní jabloneckých graffiti, byla svědkem všelijakých třenic, zakazování a povolování legálních ploch, vešla do tajů pravidel komunity sprejerů a zjistila, na čem všem a jak dlouho graffiti drží. Na prvním místě nejplodnějšího zdroje článků o graffiti se stále drží jablonecká přehrada, která má vcelku luxusní počet legálních ploch, i když jako sprejer bych se tam asi necítila moc dobře. Ono když na vás civí stovky lidí z okolních paneláků, nic moc zážitek. Asi. Nicméně i přes tyto potíže se stále najdou sprejeři s pevnými nervy, kterým obecenstvo nevadí. A díky nim tak pro vás mohu mít nové kousky :).

Batoh s nožičkama


Možná to máte taky tak, každý den jezdíte MHD tou samou trasou ve stejnou hodinu a každý den vídáte ty samé tváře. Pan řidič vás bere jako starého známého, pozdravíte se, vyměníte si pár slov a zdvořilých frází a když několik jízd vynecháte, starostlivě prohodí, že vás dlouho neviděl. A vy to máte stejně, když někdy jedna z těch známých tváří v autobuse chybí, přemýšlíte, co se asi tak mohlo stát a přemýšlíte zbytečně, protože se stejně kloudné odpovědi nikdy nedočkáte. A mě jedna taková nezodpovězená otázka bleskne hlavou pokaždé, když projíždím kolem jednoho místa...

Není to tak dávno, kdy jsem několikrát týdně vídala cestou z práce v autobuse malého cikánského chlapce. Tenhle kluk s batohem větším, než byl on sám, se mi vryl do duše hodně hluboko, a to i přes to, že jsme spolu jezdili jen jednu zastávku a že o mně nejspíš neměl ani tušení. Pokaždé, když měl vystoupit, zaujal postoj "připravit, pozor" a když se otevřely dveře, přišel "start", vyřítil se jako střela a utíkal, dokud ho autobus nepředjel. Když jsem tenhle výjev viděla poprvé, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale při další naší spolujízdě jsem velice rychle pochopila, o co mu jde. On závodil. S autobusem! Obdivovala jsem jeho odhodlání, každým dnem byl lepší a já si přála, aby na zastávce vystupovalo co nejvíce lidí, aby autobus vyjel později a hošík měl tak větší náskok. V duchu jsem mu fandila, očima ho tlačila a posouvala k další vysněné metě a bylo jedno, jestli to byl z jeho pohledu dům, strom, dopravní značka nebo díra v chodníku. Za ty roky mi přirostl k srdci a já si to uvědomila ve chvíli, kdy zmizel. Od té doby, při každé cestě kolem zastávky, kde ten cizí kluk vystupoval, vidím ve vzpomínkách běžet velký batoh s nožičkami...

Pravidla pro ženy po čtyřicítce


Věk kolem čtyřicítky je prý v životech žen zlomovým obdobím. Některé chytají druhou mízu a radikálním řezem ukončí dlouholeté manželství, některé porodí první dítě a některým začne regulérně hrabat. Kdesi jsem četla, že podle jednoho výzkumu se drtivá většina žen v tomto věku cítí značně neatraktivně. Dle mého se tak děje proto, že se rozhodly řídit se nepsanými pravidly pro ženy po čtyřicítce. Domnívám se, že je moc dobře, že jsou ta pravidla nepsaná, protože kdyby psaná byla, jejich autorka (předpokládám, že tuhle hrůzu nemohl mít na svědomí muž), by zřejmě už dávno nebyla mezi živými. Jedná se totiž o pravidla ryze antikoncepční a taková, která se snaží udělat z krásného sebevědomého stvoření psychicky labilního strašáka do zelí. 

Porcelánový dort k výročí s příchutí rybiček


Na vaše povytažené obočí, které vidím až v Jablonci, odpovídám ne, opravdu jsem se nezbláznila. Ale pěkně popořádku...

Jsou to dva roky, co jsem patlala svůj úplně první dort k výročí. Možná si pamatujete, jak jsem tu tvrdila, že další, když bude vše šlapat tak, jako doposud, uvidíte nejdříve za deset let. Že nepamatujete? To vůbec nevadí, kecala jsem :). To vám zkrátka člověk tak nějak stárne, zraje, občas u toho i zmoudří a dojde k názoru, že porcelánové výročí svatby si zaslouží svůj dort přeci jen o trochu víc, než první pusa :). 

Původně jsem vám chtěla vtipně představit porcelánový dort, ve kterém není porcelánu ani kousek, a svatosvatě slíbit, že další podobně tématicky laděný uvidíte až za deset let, abych vzápětí vtipně dodala, že zase kecám, protože tu bude přeci za pět let to čtvrtstoletí. Ha ha. No a tady ta sranda končí, protože člověk míní a špaldová mouka mění. Abyste tomu rozuměli, nejsem posedlá eko-bio-racio matka, ale když můžu, používám raději zdravější varianty běžných surovin, což můj manžel za normálních okolností kvituje s povděkem. Logicky jsem tedy usoudila, že bude mít určitě radost, když ten dort upatlám zdravěji. Přiznávám, i můj úsudek je někdy chybný a v tomto případě mi udělil životní lekci, o kterou se s vámi ráda podělím. Pečete-li běžně "zdravě", u dortu to v žádném případě nezkoušejte (obzvláště ne s novým nevyzkoušeným druhem mouky) a zcela bez výčitek použijte mouku i cukr barvy sněhobílé. Mohlo by se vám totiž stát, že slabší povahy budou mít problém se specifickou chutí špaldové mouky, která v kombinaci s malinami a malinovým krémem může způsobit chuťové halucinace. Pak se třeba dozvíte, že se to nedá jíst, protože ten dort chutná jako rybičky z konzervy, i když za jiných okolností mu rybičky z konzervy chutnají. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že je moje patlání vždycky dokonalé :D. 

P.S: Mně a oběma potomkům dort chutnal :D.

Naháček malinovo-šlehačkovým krémem plněný, malinami prosypaný, vanilkovo-máslovým krémem zdobený, rybičkami ovoněný... :)

Rajčatové srdce... Nebo ne?


Na počátku všeho bylo rajče. Tedy, ono to nebylo tak úplně obyčejné rajče, bylo to rajče velice neobvyklého tvaru...

Noční Jičín


Někde jsem četla, že ženy po čtyřicítce se snadno bezhlavě zamilovávají bez ohledu na to, že doposud žily v pohodovém dlouholetém vztahu. Asi na tom něco bude, protože mně se to minulý rok stalo rovnou dvakrát. Jako první mi mé srdce ukradlo Slovensko, usadilo se v něm kdesi hluboko, odmítlo ho opustit a troufám si tvrdit, že tahle láska potrvá až do konce mého života. Druhým adeptem, kterému se podařilo mě svést, byl Jičín, konkrétně Jičín noční. V porovnání se Slovenskem je to sice jen takový milostný románek, ale i ten stačil na to, aby mi na duši zanechal nesmazatelnou stopu... :)

Koronavirový kámoš


Doba roušková a koronavirová se po zdánlivě nekonečné době zredukovala z plného proudu na docela maličkatý lesní potůček a spousta z nás nyní zvládá levou zadní to, co pro nás bylo ještě před pár měsíci šokující novinkou. Více či méně statečně jsme poprali se všemi úskalími, která sebou tato doba přinesla, většinu z nás, pokud by se to opakovalo, už rozmanitá opatření a opatření na opatření nedokážou rozhodit. A ač si leckdo mohl připadat jako hrdina, který překonal zdánlivě nepřekonatelné, někdo některé situace překousnout neuměl. Třeba náš Matěj, prvotní jásot o flákačce a prázdninách velice brzy nahradil stesk po kamarádech a světě div se, i po škole samotné a po paní učitelce. Ještě, že existuje ta (ano, ta donedávna tolik zatracovaná!) technika, kdy se se všemi může slyšet i vidět, kdykoliv se mu zamane. A přesto někdy nestačilo ani to, a dokonce ani máma, táta nebo brácha. Ale protože je Matýsek malý tvrdohlavý bejček, co z boje nikdy neutíká, v nouzi největší ... si kamaráda prostě vyrobil :). 

Naprosto nezištně jsem pro tyto účely obětovala svou oblíbenou růžovofialkovou ponožku, se kterou nyní Matěj zdatně prudí svého bratra. Což znamená, že druhá ponožka z páru nezůstane na ocet a bude z ní protivník otravné Růžovky.

Protože se Růžovka pořád ztrácela a my tak čelili menším vyšilujícím záchvatům, přiřadila jsem jí stálé místo a ubytovala ji na Matějově stolní lampě. Omylem jsem ji při utírání prachu zapnula a takhle krásně to dopadlo :).

Dort Lama - Fortnite


Možná si pamatujete na můj loňský květnový dort, jemuž měla být předlohou krásná fialkovo-modrá lama ze hry Fortnite. Možná si pamatujete i to, že mi to ani trochu nešlo a že mi pomohl Matýsek, pro kterého měl být dort určený. Když viděl mou hrůzu v tikajících očích, poradil mi, abych z těch šílených barviček udělala příšerky. A tak se i stalo, dílo se povedlo na jedničku s hvězdičkou a mohla bych být náramně spokojená, konec, šmytec, lívanec, jenže... to by mi u kolébky nesměly stát ty praštěný sudičky se svým "přeleze nepřelezitelný a podleze nepodlezitelný". Podezřívám je, že mi to udělaly naschvál a že se tím celý můj život náramně baví. Ale zpátky k věci, letošní dort pro Matýska byl kulatinový a já dlouho před patláním přemýšlela, co mu na něj plácnu. A když už jsem si myslela, že vím, vždycky se mi do myšlenek vecpala ta zatracená nablblá lama. Chceš boj? Jo? Tak ho máš mít! A víte co? Šlo to. I bez vína :D.

Naháček desetileťák, vanilkovo-malinový, nadýchaný piškotový, pod potahovkovou peřinkou schovaný :)

Valdická brána


Na věži v Jičíně 
od smíchu bolí mě
břicho :)

Tentokrát vynechám letopočty, historii, architekturu i parametry a zaměřím se na interiér v horní části věže, zejména na nápisy a jednu, na první pohled docela obyčejnou, vitrínu. Ta má být vzpomínkou na místní legendu, Aleše Panochu, jičínského věžníka, podivína, ponocného, recesistu, cukráře, mystika, léčitele, legionáře nebo také rytíře z Nymburka, jak si nechával říkat. A já tímto děkuji neznámému autorovi za nenásilný jemný humor, kterým poctu panu Panochovi skvěle okořenil :).

Veřejné bruslení


Můj muž o mně říká, že zraju jako víno. S tím souhlasím, i když on to vnímá ze své perspektivy trochu jinak, než já. Sama na sobě to vidím hlavně v přístupu k životu, obzvláště poslední dobou exceluji v překonávání překážek a bloků z minulosti. Kupříkladu takové brusle, to je moc fajn věcička, ovšem před čtvrtstoletím jsem si to nemyslela.

Tenkrát jsem na nich stála poprvé v životě a malý zamrzlý rybníček, který mi měl být učitelem, sice vzbuzoval nejistotu a respekt, ale žádný veliký strach jsem z něj neměla. Netušila jsem, že ohrožení přijde v podobě mého netrpělivého otce, který mě se slovy "Tak už, Nanče, konečně jeď!" strčil do zad. Ze své žirafí výšky jsem se skácela vzad na hlavu a skončila v bezvědomí. Když jsem se po chvíli probrala, byla jsem slepá a zvuky kolem jakoby bublaly pod vodou. Vše se sice brzy srovnalo, i z otřesu mozku jsem se zotavila poměrně rychle, nicméně to vše způsobilo blok, který jsem si celé čtvrt století s pocitem tehdejší křivdy pilně přiživovala a hýčkala. A bylo by tomu tak do mé smrti, kdyby před rokem děti nepotřebovaly brusle do školy, kdyby si je manžel nekoupil taky a kdybych já neřekla "No tak teda jo". Jsou krásné, bílé s fialkovým designem a když si je obuji, vypadá moje nožka stejně líbezně a elegantně, jako noha Yettiho družky. 

Graffiti v Havlbrodu



O jarních návštěvních prázdninách jsme jeden den věnovali pratetě, a protože ten den sluníčko svítilo tak, jako by to mělo být naposledy (což není moc daleko od pravdy, protože ten den byl vyhlášen nouzový stav a nač si něco nalhávat, je to vopruz), vyrazili jsme všichni ke studánce pro vodu. Byla jsem trochu zklamaná, protože když se u mojí babičky v Polsku řeklo, že se jde ke studánce, bylo to hluboko ve voňavém lese, kam nikdy člověk nedorazil bez škrábanců a větviček ve vlasech. Byla to moje blbost naivně si představovat, že by se skoro devadesátiletá paní prodírala lesem. Tedy, moje polská babička Janinka to tak dělá a to jí bude 94, ale ona je strašný nezmar, prostě si vezme hůlku a jde. A nikomu nic neřekne. Cestou odpočívá na pařezech, kde téměř pokaždé usne, a tak se procházka náležitě protáhne. A protože je paličák a mobil nemá, tak je taky často hledaná :D.

Ale zpátky k pratetě a její studánce, i přes mírné rozčarování jsem si náladu spravila velice rychle. Cesta totiž vedla kolem Sázavy, na jejímž břehu stála loděnice Racků, místních vodních skautů. A protože graffiti lovím už nějakou dobu, byla by škoda zrovna tahle nepřidat do sbírky :).

Velikonoční jednorožec


Letošní Velikonoce byly pro drtivou většinu světa nezapomenutelné. I u nás bylo všechno jinak, neabsolvovali jsme spanilou jízdu po ženském osazenstvu rodiny a kluci byli ochuzení o tradiční šmigrust s bratránky na vesnici. Přiznám se, že se mi to hodilo, protože Velikonoční pondělí byl jeden jediný den, kdy jsem v tom koronavirovém a velikonočním šílenství měla volno, i když tradiční pečení beránků jsme si neodpustili. A stejně, jako rok loňský a předloňský, i letos jsme jednomu beránkovi dali netradiční vzhled. 

Vysvětlení pro nové čtenáře, kteří nevědí o co jde - před třemi lety se ke mně dostala forma na beránka za celou jednu korunu. No nekupte to, že jo. Jenže po upečení beránek nevypadal vůbec jako beránek, ale stačilo namíchat čokoládovou polevu s fantazií a na svět vykoukl velikonoční kohout. Další rok to byl velikonoční jezevčík a letos, ač byla v plánu husa, jejíž realizace mi nesedla (ale jo, i mně se občas něco nepovede :)), se beránek transformoval na velikonočního jednorožce...

Jarní prázdniny


Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám si říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, to byl přímo balzám na duši... :)

Opelichaní oškubánci potřetí...


...a doufám, že na dlouhou dobu naposledy :).

V předminulém článku o opelichaných oškubáncích jsem si posteskla nad maminčiným ulítlým nápadem pověsit věnec, který byl aranžovaný pro postavení na stůl, na dveře. Nakonec uznala, že opelichánci čučící do rohožky vážně nevypadají moc dobře (z mého pohledu jsem viděla dva blinkající tvorečky... :D), postavila opelichánky na botník a celou epizodu považovala za uzavřenou. Ne tak já, protože jsem viděla, že jí to bylo tak trochu líto a protože mámu miluju. Jo, já vím, je to tady s tím falešným patchworkem poslední dobou omílačka pořád dokola, ale nebojte, brzy bude po Velikonocích a Vánoce jsou ještě daleko :). Navíc, krom všeho krásného, co mi falešný patchwork dal, mu primárně vděčím za "profláknutí" a propagaci mého blogu, takže...

...opelichaní oškubánci potřetí, na falešném patchworku podruhé. 
Zdá se mi to, nebo to zní jako recept na jídlo? :D

Krásné a sluníčkové svátky jara vám přeje Janinka :).

Falešný patchwork - mini vajíčka


Minulý rok si mužské trio z naší domácnosti užívalo koledování o Velikonocích náramně. A to tak, že se v té vášnivé atmosféře podařilo tomu nejstaršímu z nich rozbít pár vajíček na mámině velikonoční váze se zlatým deštěm. Vzala to sportovně, ale já to málem obrečela, protože vajíčka byla několik desítek let stará, neb jsme je se ségrou vyráběly jako jako děti.

Letos jsem si na tuhle patálii vzpomněla a rozhodla se škodu napravit, společně s věncem pro opelichané oškubánky jsem narychlo spíchla i pár malých vajíček. Nejsou sice malovaná ani dokonalá, za to jsou z lásky a stoprocentně nerozbitná :).

Ten se taky nacpe všude... :)


Opelichaní oškubánci na falešném patchworku


Nevídané se stalo skutečným, po několika letech jsem vyhrabala stuhy a špendlíky a  vrátila se k falešnému patchworku. Velikou zásluhu na tom má, kromě mé skučící přeplněné bordeltvořící skříně, taky současná situace, se kterou se každý z nás bez výjimky po celém světě pere jinak. Ne, nejsem nuceně doma a nenudím se, do práce chodím a s kolegy bojujeme v první linii, ale tvoření, jak už jsem psala mnohokrát, mě velice uklidňuje a pomáhá  mi vybalancovat duševní rovnováhu a pohodu.

Minulý rok jsem podobné opelichané oškubánky vyráběla na naše dveře, Vendy je tenkrát trefně popsala jako "krásně nablblý" a v tomto duchu jsem je ladila i letos :). 

Ukaž roušku!


Ahoj lidi,

poslední dobou se toho v té naší malé zemičce dost semlelo. Média nás až nezdravě drtí a zahlcují informacemi, živnostníci jsou na dně, pracující rodiče si přibrali profese učitelů a kuchařů a z lidí, kteří o jehle a niti slyšeli poprvé v životě, se stali profíci a roušky vyrábí rychleji, než japonský robot součástky do převodovek :).

Dokážete zvolnit, zasmát se, pobavit a inspirovat ostatní? Máte roušku, kterou byste se chtěli pochlubit? Veselou, vtipnou, strašidelnou, smutnou, romantickou, vnitřně rozervanou? Sem s ní! :)

Za to všechno může jedna malá milá soutěž mého zaměstnavatele, která mě inspirovala a já se rozhodla zkusit z něčeho malého vytvořit něco většího. Chcete být součástí? Tak vítejte! :)






Sněhulák


Celou zimu Matýsek marně vyhlížel z okna sníh, až mi ho bylo líto. Za celou zimu napadlo tolik, kolik u nás ještě před pár lety nasněžilo za dva dny. Rozpis služeb na sněhový úklid na nástěnce byl letošní zimní sezónu tak akorát pro veřejné obveselení, to by se ale na rozpisu nesmělo blížit naše jméno. A jako každý rok, sníh nezklamal! Když už jsme si mysleli, že budeme schovávat zimní bundy a boty, napadl. A jaký! Takový, který se poštěstí jen jednou za celou zimu - uděláte malou kuličku, třikrát poválíte a je z toho koule velká jako Matěj. Vzala jsem lopatu, boby a dítko a spojila užitečné (leč otravné) s příjemným :).

Baret má na svědomí druhorozený :)

Mé děti mají vizi, jak přežít koronakrizi :)


Za normálních okolností bych dnes zveřejnila článek o sněhulákovi. Protože jsem ale dnes lehce vyvedená z míry situací kolem škol, našeho řetězce, ze sebe samotné, protože jsem se přestala smát lidem, co si nakoupili do zásoby, ale hlavně ze svých dětí, které se rozhodly, že si zásoby pořídí taky, bude článek úplně o něčem jiném... 

"Mami, mě vždycky zajímalo, jaký by to bylo, kdyby byla apokalypsa. Teď vlastně taková je, že jo? Můžeme si jít nakoupit zásoby do Lidlu?"

Vůbec nevím, co mě to napadlo, možná, ať vidí, že to je zkrátka život a že se takové věci dějí, jsem k mému i jejich překvapení řekla "Tak jo."

A jak děti řekly, tak udělaly a držíce se za ruce vyrazily do davu...

Kluci z fíkusu


Ty nejneobyčejnější záběry, a nemyslím tím kvalitou, ale zachyceným obsahem, se mi téměř vždy povedou naprostou náhodou a při těch úplně nejobyčejnějších činnostech. Třeba při takovém přesazování všech mých sedmi pokojových květin :). Jednou z nich je i fikus, který už pár let obývají dva korálkoví kluci, a protože součástí přesazování je i očista (rozuměj květin, ne kluků :)). museli ti dva, chtě nechtě, dolů. Toho, jak jsem je položila, jsem si všimla až tehdy, když jsem seděla na zemi a hrabala se v hlíně. Skoro, jako bych viděla u pusy jednoho z nich komiksovou bublinu a v ní nějaký srdcervoucí nápis :).

Dort Groot


Smutná šňůrka s černými korálky, tak by se dal ve zkratce popsat uplynulý rok a na něj navazující ten nový. Jeden korálek, jedna potíž, starost, jeden smutek, průšvih. Soukromě jsem si tohle období pojmenovala na "Leden, ve sračkách jedem, duben, ještě tam budem." Trochu se to období prodloužilo až do roku letošního, tajně však doufám, že už brzy skončí. Ale jako nezdolný optimista jsem na místech a v situacích, kde by to jeden nečekal, i mezi těmi černými korálky sem tam objevila korálek radostný, sněhobíle zářící. 

A právě mezi takové korálky se řadí i jedna únorová dvounarozeninová oslava, na které se sešli všichni, které mám ráda. A dort? Jasně, že byl :). A protože mi poslední dobou dělaly dobře katastrofické a sci-fi snímky, neboť právě u nich si o to víc uvědomuji, že může být ještě daleko hůř, a protože posledním filmem byli Strážci galaxie, byl Groot, kterého máme všichni moc rádi, jasnou volbou :).

Vzpomínky na léto


Okouzlovat čtenáře letními fotografiemi v létě a zimními v zimě prý vyšlo z módy. Že prý teď frčí letní fotky v zimě, aby se čtenáři zahřáli a zimní v létě, aby se ochladili. No tak jo, taky je máte. I když v zimě, kdy i v Jablonci od začátku ledna kvetou sakury, kdy není sníh a vlastně ani žádná zima. No a ty fotky taky nejsou moc zahřívací, protože Slovensko, hory a jejich nevyzpytatelné počasí :).

Zarezlá konzerva


Jsem stará zarezlá konzerva, která má ráda svůj ušmudlaný koutek v rohu smetiště, kam sice zatéká a do komfortu má hodně daleko, ale co už. Jsem přece ta konzerva, že jo. Navíc jsem taková trochu ví aj pí konzerva, takže když ze mě někde kousek upadl, všichni ze smetiště o tom hned věděli. A i přes ne příliš útulné a přívětivé prostředí jsem to svoje milovaný smetiště vždycky bránila a věřila, že přijdou lepší časy. 

Jenže po deseti a půl letech takového reznutí mi někdo to smetiště chtěl najednou vzít. Pak zase nechtěl, pak zase jo a nakonec prý tedy ne. Jenže přesně tenhle moment naprosto neplánovaně způsobil, že jsem se nakrkla. A nakrklá polorozpadlá konzerva, která drží jen silou vůle, je to nejhorší, co si přejete potkat. A tak se stalo, že jsem smetiště a ostatní, mně milé konzervy, znechucená a s bolavou plechovkovou duší dobrovolně opustila. Prostě jsem do tý svý konzervy naházela všechno, co jsem za ta léta nastřádala (za vydatné pomoci Veruce a spol.) a přestěhovala se na smetiště jiné. 

Ahoj babi...


...chtěla jsem ti do nebe poslat Matýskův úžasnej vynález, kouřovej dopis. Ale když jsi umřela, tak se šprajcnul, plakal a říkal, že to určitě nefunguje a že je to stejně jenom blbost, kterou si vymyslel. Tak ti píšu zatím alespoň takhle, dokud si to Matýsek nerozmyslí. Pevně věřím, že ho ta jeho kouzelná dětská fantazie ještě neopouští a že nezačíná přemýšlet tak příšerně logicky, jako to dělají dospěláci.

Babičko, tak strašně moc se mi po tobě stýská! Mám pocit, že se mi každou chvíli musí srdce rozskočit na tisíc kousků a duši mi svírá vědomí, že už tě nikdy neuvidím. Že už si s funěním nevyšlápnu těch 67 kamenných schodů vedoucích ke tvému domu. Že na mě nedýchne to útulné teplo tvého obýváku. Že už nebudu utíkat ze záchoda, protože jsi tam měla vždycky strašnou zimu a já se bála, že mi tam přimrzne zadek. Že už neuslyším žádné vyprávění ze tvého života. Že ti už nestihnu říct, že máš mezi svými předky nejen horníky a ševce, ale taky kováře. Že najednou nevím, co si mám počít s volným časem, který jsem doposud věnovala péči o tebe, návštěvám v nemocnici a obíhání úřadů. Že už nikdy neuvidím ty šibalské jiskřičky ve tvých očích. Že už mi nikdy neřekneš tím krásným babičkovským hlasem "Janinko". Že už se nikdy nebudu olizovat nad tvou výbornou hovězí polévkou, kterou jsi mi vždycky servírovala v mé oblíbené potlučené bílé porcelánové misce. Z toho mála, co po tobě zbylo, jsem si vzala právě ji. A taky staré pokroucené pletací jehlice, na kterých jsi se mě snažila naučit před čtvrtstoletím plést. A i když jsi měla obrovskou trpělivost, jako pravák jsi to leváka prostě nenaučila. Pamatuješ, jak jsi se na mě celý můj život zlobila, že nenosím čepici a já se nad tím ošklíbala? Měla jsi pravdu, ale trvalo mi to skoro čtyřicet let, než jsem na to přišla, dnes nedám bez čepice ani ránu. Ale protože jsem v každé, která se mi v obchodě líbila, vypadala jako idiot, rozhodla jsem se, že se plést naučím stůj co stůj. Poctivě už nějaký čas trénuju, sice to není bůhvíco a o nějakých vzorečcích si můžu nechat jenom zdát, ale vím, že bys na mě byla pyšná.

Zvěř z kanceláře


Ačkoliv pracuji ve stejné firmě bez pár dní dvacet let, až poslední dobou jsem zjistila, jak je moje zaměstnání úzce spjato se zvířaty. A nemyslím tím naše zákazníky, to by bylo na jiné povídání :). Ta moje zvířena je tak trochu specifická a dá se rozdělit hned do několika skupin - mohou být živá, gumová, plyšová, mystická, jak je libo :).

Když jsem rozdýchávala nečekaný těžký záchvat demence mojí milované babičky, která už třetím měsícem leží ve velmi špatném stavu na LDN, nebylo mi dvakrát do řeči. V bezpečí jsem se cítila jen doma, mezi svými kluky, ale v práci to bylo horší, nejlépe bych byla úplně sama, jenže to mi má průtoková kancelář neumožňovala. Což je za jiných okolností naprosto v pořádku, mám svůj průtokáč ráda, ale... Proto mi opravdu velice pomohlo, když mě zaměstnavatel poprosil, jestli bych neudělala pár vánočních dárkových košů, při kterých bych byla zavřená ve zcela prázdné školící místnosti. No, místnosti, takový malý obývák to je. Z "pár" košů jich nakonec bylo asi dvacet, ale pomohlo to. Už jsem to tu psala několikrát, je-li mi ouvej, pomáhá tvoření. A spojit příjemné s užitečným (a v tomto případě pro mé duševní zdraví i nutným), to se během pracovní doby jen tak někomu nepovede.

Tenhle plyšový jednorožec mi učaroval na první pohled a tak jsem ho do jednoho dárkového koše propašovala taky...


Prase


Když byli kluci malí, skálopevně byli přesvědčení o tom, že plyšáci, kteří zabírali více než polovinu jejich spací plochy, ožívají. V případě Matýska je to ještě o kousek více, než polovina a když ho jdu v noci náhodou zkontrolovat a vydolovat mu hlavu z pod peřiny, nikdy nevím, jestli je to hlava jeho nebo hlava plyšového psa či dalších potvor, které s ním spací lože sdílí.

Na to, že jim jejich plyšáci ožívají, přišli kluci v určitém věku nezávisle na sobě tak, že ačkoliv šli spát s plyšáky v nějaké poloze, ráno bylo všechno úplně jinak. Pár se jich ocitlo u nohou, pár mimo postel, pár na posteli toho druhého a někteří dokonce na druhé straně místnosti. Dlouho jsem to považovala za krásnou dětskou fantazii a odmítala si připustit, že si plyšáci dělají v pokojíčku mejdan. Až se mi stalo něco, kdy jsem začala být lehce nahlodaná i já :).

Poťouchlá kuchyně


Moje kuchyň je záškodnická, lstivá a záludná duše, která má ale dobré srdce a krásnou atmosféru a tak jí ty její škodolibosti ráda odpouštím. Od aférky se světlem u kuchyňské linky jsem měla, až na pár poschovávaných věcí, pokoj, ale poslední dobou se kuchyň ozývá vcelku pravidelně. Myslela jsem, že špatně umytou vařečku, které v úsměvu uvízlo kolínko, díky němuž vypadala jako jednozubka, nemůže nic překonat. Ale můj vařečkový voják jí sekunduje vcelku zdatně. To je totiž tak, když uklízíte nádobí potmě... :)