Veřejné bruslení

Můj muž o mně říká, že zraju jako víno. S tím souhlasím, i když on to vnímá ze své perspektivy trochu jinak, než já. Sama na sobě to vidím hlavně v přístupu k životu, obzvláště poslední dobou exceluji v překonávání překážek a bloků z minulosti. Kupříkladu takové brusle, to je moc fajn věcička, ovšem před čtvrtstoletím jsem si to nemyslela.

Tenkrát jsem na nich stála poprvé v životě a malý zamrzlý rybníček, který mi měl být učitelem, sice vzbuzoval nejistotu a respekt, ale žádný veliký strach jsem z něj neměla. Netušila jsem, že ohrožení přijde v podobě mého netrpělivého otce, který mě se slovy "Tak už, Nanče, konečně jeď!" strčil do zad. Ze své žirafí výšky jsem se skácela vzad na hlavu a skončila v bezvědomí. Když jsem se po chvíli probrala, byla jsem slepá a zvuky kolem jakoby bublaly pod vodou. Vše se sice brzy srovnalo, i z otřesu mozku jsem se zotavila poměrně rychle, nicméně to vše způsobilo blok, který jsem si celé čtvrt století s pocitem tehdejší křivdy pilně přiživovala a hýčkala. A bylo by tomu tak do mé smrti, kdyby před rokem děti nepotřebovaly brusle do školy, kdyby si je manžel nekoupil taky a kdybych já neřekla "No tak teda jo". Jsou krásné, bílé s fialkovým designem a když si je obuji, vypadá moje nožka stejně líbezně a elegantně, jako noha Yettiho družky. 

Prvotní obavy, co asi tak na tom zimáku budu dělat, se rychle rozplynuly. Matýsek totiž bruslit neuměl a Míša si to potřeboval připomenout, a tak jsme první chvíle trávili v odděleném prostoru pro mrňata. Byla jsem jakože dohled, ale přitom jsem se nenápadně učila taky. První jízda na oválu byla velice opatrná, na konci první dvouhodinovky jsem jezdila k mému úžasu velice dobře. Což se ale nedá říct o mém brzdění. A nemyslím tím takové to pozvolné holčičí, to zvládám levou zadní, ale to rázné, kdy musíte v plné rychlosti zničehonic zastavit, když před vámi spadne nováček nebo když vás z boku zařízne namachrovaný kretén, co vám nutně potřebuje dokázat, jaká jste nicka. Jenže právě díky mému neumění zabrzdit jsem si veřejné bruslení doslova zamilovala, je to totiž tak báječně kontaktní sport! Naposledy jsem se takto zastavila o paní u mantinelu, moc jsem se jí omlouvala, když jsem ji při nárazu pevně objala jako dávnou, dlouho neviděnou přítelkyni. A když se naše tváře dotkly, skoro to vypadalo jako letmé falešné políbení dvou dlouholetých sokyň. Vzala to sportovně, povídala něco o tom, že to jednou určitě půjde (já myslím, že ne) a zasmály jsme se tomu obě. 

Jen je škoda, že jsem se svému neumění nemohla zasmát vícekrát, neb nám poté, co zaúřadoval koronavirus, úřady náš zimák zavřely. Můžu jen doufat, že se tam v prosinci zase ve zdraví všichni potkáme a v našem objímání budeme úspěšně pokračovat :).