Galaktický galimatyáš


Po dlouhé době jsem opět padla do tenat PŘÍBĚHOVÉ ABECEDY. Tentokrát je na řadě písmenko G...



Genocida gastronomických genů graduje...
Galaktická GPS: Gigantická galaxie Gáblík, Gourmandie, Grandhotel Groupp, Galapárty

generál Guláš: "Grobiáne!"
generál Gyros: "Grázle!"
generál Guláš: "Gravidní gorilo!"
generál Gyros: "Gumovej Goleme!"
generál Guláš: "Ga ga ga ga ga" (GAU)
generál Gyros: "Grch, grch, grrrrch" (granáty)

Gigaobrazovka

galaktický guvernér Garnát: "Generálové, galantně..."
generál Guláš: "Gelová gardedámo!"
generál Gyros: "Grepe gravírovanej!"
galaktický guvernér Garnát: "Groteskní gagmani! Generálové..."
generál Guláš: "Grenadská galoše!"
generál Gyros: "Gulášová granule!"
galaktický guvernér Garnát:"Grrrrr!"
generál Guláš: "Gratinovanej gumídku!"
generál Gyros: "Grilovaná gazelko!"

Galaktický guvernér Garnát (grimasa grizzlyho) gestikuluje geniálnímu galskému gladiátorovi Gastonovi: "G-R-A-N-Á-T-O-M-E-T-Y!"

Galaktická GPS: Gigantická galaxie Gáblík, Gourmandie, gyroplán, gigantická garsonka, gauč
Guvernér Garnát gratuluje gladiátorovi: "Gastone, grandiózní grilovačka..."

Vánoční tvoření s dětmi - Vánoční koule


Nikdy bych nevěřila, co dokáží s dětskou dušičkou udělat sežrané vánoční ozdoby...
Když jsem psala o tom, že nám ve sklepě krysy spořádaly vánoční výzdobu včetně papírových, slaměných a polystyrenových ozdob na stromeček do pokojíčku (Více tutok :)), ještě jsem netušila, že z toho bude mít moje dítě dušičky bolení. Od té doby totiž cítí synek velkou křivdu a kuje pomstu. K Vánocům si přeje kus sýra a obrovskou past na myši...

Vždycky jsem věděla, že můj prvorozený je "cíťa". Někdy si říkám, že to snad ani není moje dítě, ale už jsem se s tím smířila (i když přeci jenom občas mívám tendence ho trochu "pochlapit"). Abych zmírnila jeho smutek, šli jsme do papírnictví koupit nové polystyrenové koule.

"Hlavně, maminko, nezapomeň tempery!"
"Blázníš? Máš jich doma plnou krabici, to je zbytečný..."

Když jsme si kuličky chtěli doma nabarvit a posypat je třpytkami, zjistili jsme, že... nemáme tempery. Fňukání. Demonstrativně vší silou vtáhne nudli.

"Zase jsi něco slíbila a nesplnila!"

Ach jo, další křivda! Ale na svou obhajobu musím uvést, že ty barvy jsem opravdu koupila. Jenže jako výbavu prvňáčka do školy, kterou si měl sebou 1. září přinést... Hledám rychle náhradní řešení, než fňukání propukne v něco horšího a než se synátorovi v hlavě začne rodit pomsta, nedejbože stejná, jakou chystá na ty krysy. Vzpomněla jsem si na svou krabici s korálky. S frfňáním a s dalším vtahováním nudle přijato. Hurá! Já se zbavila nálepky slibotechny a hrozby případné pasti, jeho to bavilo a stromeček bude mít svoje koule :).

Dítě z Marsu


Tohohle tvorečka najdete sedět na vrcholku Ještědu. Jeho tělíčko spaluje sluneční žár i třeskutý mráz a čelí častému dešti, větru, sněhu i krupobití.
Jen málokdy se stane, aby mi bylo líto neživé věci, v tomhle případě tomu ale tak je...

S fotografií jsem se účastnila jedné blogové soutěže, proto nechť mi prosím prominou ti, kteří ji již viděli. A přidávám i miniverše, které mne napadly hned, jak jsem tohle "Dítě z Marsu" uviděla…


Opuštěné stvoření
má dušičky bolení
na vrcholku sedí samo
uvnitř křičí
"Kde jsi, mámo?"

Perníkový přání


Co k životu je třeba, možná i víc,
dávno už mám.
Přesto je jedno přání, a to patří,
přátelé, vám.

Štědrý den prožijte s rodinou v klidu
a pohodě,
večer přeji uniknutí prskavkové
nehodě.

Ježíškovy :)


Teď si určitě říkáte, co za čuně tohle mohlo napsat...


Tenhle kousek papíru oslavil právě čtvrtstoletí a nosím ho v peněžence už pěknou řádku let. Ani nevím, kam se poděl zbytek, zůstal mi jen nadpis na kousku vlastnoručně vyrobené rádobyobálky.
Ta písmenka mi připomínají rok, kdy jsem začala chodit do školy a mohla si tak poprvé své přání napsat. Pravda, s hrubkami, ale sama.
Připomínají mi i to, že to bylo přání poslední, protože během následujících pár měsíců přišlo "Ježíškovské procitnutí".
Také mi připomínají poslední Vánoce, které s námi oslavil táta. Další rok pak byl ve znamení rodičovského válčení, podrazů, hádek a ubližování.
Ten papírek mi připomíná, jak se nikdy nesmím chovat.

Přeji všem dětem, aby nikdy nemusely zažít rozchodové rodičovské martyrium. A když už nebude zbytí, aby během rozchodu měli rodiče úctu alespoň k vlastním dětem, když už jí nemají k sobě...

Místo ksichtů smajlíky


Krásná vánoční hvězdičko
musím si vylít srdíčko
mám jedno malé přáníčko

Ať dál mám svou intuici
až zas půjdu po ulici
a ten co nemá v palici

nic než pustou a prázdnou leb
rozhodne se shazovat led
velký jako pivních bas pět

ať smysly mé mi dál slouží
až sněhem se budu ploužit
a včasným skokem skončím v louži


TÉ ŠEDÉ HNUSNÉ PROSOLENÉ BŘEČKY


Já k Vánocům bych chtěla jen
(já vím, že asi blázen jsem)
ať velmi brzy přijde den


KDY TEN ODPORNEJ BÍLEJ STUDENEJ


sajrajt odtaje z ulice
a objeví se silnice
a kanálové poklice

a stromy, tráva, chodníky
a oblíbené podniky
a místo ksichtů smajlíky

ať s kočárkem ven můžu jet
a z okna zmizí zmrzlý květ
a venku je zas dvacetpět...

Ukňouraná mladá maminka


Jednou jsem někde četla článek, kde se mladým, ufňukaným, domácnost nestíhajícím maminkám, dávala za vzor žena z počátku 20. století.
Tak zaprvé: Aby bylo jasno, já nefňukám...
Zadruhé: ...jen se poslední dobou čím dál častěji přistihuji při srovnávání MĚ, matky dvou dětí, toho času na mateřské dovolené, pokojně bydlící s manželem v nájemním bytě a JÍ, matky dvou dětí, žijící se svým mužem v domku před sto lety. Je pravda, že občas to u nás vypadá, jako kdyby se bytem prohnalo stádo pakoňů, nicméně si nemyslím, že bych nestíhala. Když se ovšem vžiji do role té "vzordámy" a začnu díky vyprávění mojí babičky porovnávat, se zděšením zjišťuji, jak strašná a neschopná bych v té době byla hospodyně.

Takže...

Manžel:

Ona: Má. Po příchodu ze zaměstnání mu napráší, co děti provedly či neprovedly, otec sundá řemen, ztříská je hlava nehlava, něco pojí a pak až do večera klábosí, kouří či popíjí v hospodě nebo před ní. V domácnosti nepomáhá.
Já: Mám. Po příchodu ze zaměstnání a v případě příznaků života - když může, pomůže.

Dobytek a domácí zvířectvo:

Ona: Má a musí se o něj několikrát denně starat.
Já: Děti nepočítám, tedy nemám.

Vaření:

Ona: Vaří na kamnech, topí dřevem, které si předtím musí naštípat. Jídlo a vodu na kávu ohřívá taktéž. Jídlo připravuje vždy čerstvé, neboť jen málo věcí může uskladnit ve skepě, mrazák nemá.
Já: Stačí otočit knoflík sporáku. Jídlo ohřívám v mikrovlnné troubě, na vodu mám rychlovarnou konvici. Mohu uvařit na dva dny dopředu, popřípadě do zásoby, vlastním mrazák.

Mytí nádobí:

Ona: Vodu ohřívá, myje jej bez pomoci supermoderních saponátů.
Já: Mám myčku, říkejme jí třeba Janinka. Je to už starší model, někdy trochu hlučnější, ale svojí funkci plní dobře. Teplá voda teče z kohoutku.

Topení:

Ona: Topí dřívím, které si předtím musí přivézt z lesa a naštípat, popřípadě uhlím.
Já: Otočím pouze závitem u topení a o zbytek se postará kotel.

Praní+plenky:

Ona: Pere v dřevěných neckách, používá k tomu valchu. Plenky látkové.
Já: Mám automatickou pračku, jediné, co máme společné je, že prádlo musíme pověsit. Plenky jednorázové.

Žehlení:

Ona: Žehlí těžkou kovovou žehličkou, na kamnech ohřívanou.
Já: Díky nemačkavým materiálům žehlím velmi málo.

Vysavač:

Ona: Nemá. Dřevěné podlahy se zametají a poté na kolenou drhnou kartáčem.
Já: Mám, podlahu přetřu mopem.

Postava:

Ona: I přes spoustu práce udělaná.
Já: Díky spoustě práce tintítko.

Tak mě po tom srovnání napadá, jak to ta ženská tenkrát stíhala. Buď to bylo trochu jinak, než mi babička vyprávěla, nebo to byla čarodějnice. A nebo jsou dnešní maminky (včetně mě) pořádně rozcapené...

Tak pojď, kotě...


Postavím těžké kufry na červený koberec a rozhlížím se. Po obou stranách ohromné haly je schodiště. Vyjdu nahoru a následuje dlouhá chodba lemovaná asi dvacítkou dveří, na jejímž konci je obrovské okno.
Prý mě tu nikdo nenajde a je tu bezpečně. Mám pocit, že mě někdo sleduje. To bude asi ten, co mě má hlídat. Hlavou mi vrtá, na co potřebuju bodyguarda, když jsem tu tak v bezpečí... Vidina toho, že tu budu muset strávit nějakou dobu, se mi moc nelíbí. Vyberu si první pokoj, na který narazím, naházím do něj kufry a jdu prozkoumat dům. Míjím výklenek ve zdi. To se mi asi něco zdálo, ale pro jistotu zacouvám zpátky. Vyjeknu. Ze tmy na mě svítí bělmo očí. Po chvíli i v úsměvu vyceněné bílé zuby. V matném světle vidím, jak postava zvedá ruku a laškovně na mě zamává. Chápu, je to můj bodyguard. Černoch.

"Sakra, chlape, můžete se schovat příště tak, abych vás neviděla? Vždyť z vás dostanu infarkt!"

Vyjdu schodiště a procházím jednotlivé pokoje. Prázdný, prázdný, prázdný, nuda, nuda, nuda.. Otvírám snad desáté dveře a tam poklidně večeří rodina Amišů. Nechápu a tak raději rychle potichu zavřu. V dalším pokoji si to rozdává švédská skupinka turistů. Je jich tam snad dvacet a jsou naskládáni do pyramidy. Sakra, jak ti se sem dostali? V dalším pokoji jsou tři obrovské gorily. A v tom dalším se snaží nějaký týpek v otrhaném nátělníku rozříznout motorovou pilou asi stokilového, plešatého a upoceného výletníka. Asi mám halucinace. Rychle utíkám dolů do haly a chci utéct ven. Je zamčeno. Na schodech zaburácí mužský hlas:

"Ááá, tady je naše slečinka, jak já se tě nahledal!"

Zděšeně pohlédnu nahoru a vidím urostlého svalovce v přiléhavém tričku a v těsných džínách s bouchačkou v ruce. A pak že tu jsem sama a že se mi nic nemůže stát. Došlo mi, že mě sem poslali jako volavku. Když už nemůžu věřit těm z programu na ochranu svědků, tak komu? Couvám, až se zastavím o stěnu místnosti.

"Ty jsi ale kus, tebe by byla škoda jen tak zastřelit..."

Svalovec zahodí pistoli a z kapsy vytáhne nůž a provaz. Dojde ke mně, strhne ze sebe oblečení a plně vybaven přede mnou stojí úplně nahý. Do háje, kde je ten zatracenej bodyguard, když ho zrovna potřebuju?

"Tak pojď kotě, trochu si užijeme!"

Svalovec mě popadne kolem pasu, hodí přes rameno a jde po schodech nahoru. Slyším spláchnutí a pak tekoucí vodu. Bože, tobě to ale trvá! Konečně! Ze záchoda vychází můj černoch a kopne svalovce do rozkroku. Ten mě pouští, padá po schodech a dole zůstává ležet s hlavou na kaši.

Odněkud zdálky slyším fňukání, které se po chvíli mění v pláč. Ach, výkon mého bodyguarda asi rozplakal nějaké dítě. Pláč plynule přechází v řev. Že by to ale bylo až tak strašidelný, to zase ne. Nejsi dítko moc teátrální?
Plesk! Probouzí mě rána do obličeje, miminko se dožaduje mlíčka a hází sebou jako zelinář s pytlem brambor. Dobře ti tak, holka.

Někdy bych chtěla být jako mé snové já. Dlouhovlasá kráska, bez závazků, něžná a zároveň drsná a neohrožená dobrodružka, která když náhodou přijde o život, jako zázrakem další noc ožije... Nebo možná raději ne?

Záchodová vzpomínka


To si vám takhle jednou pohodlně sedím v křesle, piju kafe a čekám, až můj (tehdy tří a půlletý) synek ze záchoda zařve: "Hótóvó!". Místo toho ale dolehne k mým uším něco naprosto nečekaného. Dětský hlásek tam potichu šeptá "Slip deo dámské vložky"...

V tu chvíli jsem musela vypadat jako idiot, na dolní čelist totiž zapůsobila gravitace plnou silou. Pak jsem si pomyslela, že to je blbost a že to, co mě napadlo, je ve skutečnosti určitě jinak, než si myslím. Nicméně mi to nedalo, potichu jsem si stoupla za dveře záchoda a poslouchala (já vím, nemá se to). Synkova čítanka pokračovala: "25 ks heřmánek".
To už jsem vypadala jako tuplovaný idiot. Takže přece!

Byla jsem zvědavá, zaťukala jsem tedy, vlezla k němu a povídám: "Co tady tak dlouho děláš?"
Bezelstným pohledem se na mě podíval a povídá: "Kakám!"

Dost mě tím odboural, snažím se zachovat vážnou tvář. "To já vím, to jsem taky nemyslela. Ty jsi tu něco četl, že jo?"
"Ne..."
"Já tě ale slyšela!"
Tvářičky mu polil ruměnec a znovu tvrdošíjně opakoval: "Nene!".

Fajn, takže první přečtená "knížka" byla obal od dámských hygienických potřeb. Nebojte, já se s tím už vyrovnala. Postupem času se přestal stydět a četl cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Vlastně četl skoro pořád. Jeho nejoblíbenějšími "knížkami" byly billboardy, neonové cedule, výlohy a názvy prodejen. Bydlíme v centru města, takže o tenhle žánr nikdy nebyla nouze. Jen mě při procházkách dost často drnčela hlava...

Vánocekazky


Za tři týdny jsou Vánoce a jediné, co mi je připomíná, je výhled z okna a úložný prostor v posteli s dárečky pro moje drobečky...

Za normálních okolností mívám nejpozději začátkem adventu vánoční výzdobu, v rámci možností uklizeno a voňavé cukroví schováno před mlsnými jazýčky. Tenhle rok je to ale jinak. Můj vánoční standard velmi výrazně (kromě nemocných robátek, které za to nemůžou a které si to jistě nenaplánovaly) narušila jedna banánová krabice přinesená ze sklepa...

Říkáte si, co ta ženská bumbala? Co má společného banánová krabice a Vánoce? Hodně. V té krabici totiž byla vánoční výzdoba. Byla. Vlastně ještě je, ale v trochu jiné formě, než v jaké jsem ji tam před rokem ukládala. Ony si na ní totiž pochutnaly krysy. Soudím tak podle toho, co tam jejich kakací dírka zanechala.

Ty mrchy sežraly skoro všechno, nejprve prožraly krabici, pak igelitky a když se dostaly dovnitř, udělaly si hostinu. Nejvíce jim chutnaly slaměné ozdoby, dřevěné lýko a polystyrenové koule, které jsme loni s prckem tak pracně tvořili na jeho stromeček v pokojíčku. Doufám, že jim ty tempery, lepidlo a třpytky udělaly v tom jejich plyšovém pupku pěknou paseku. Nemám ani adventní věnec, komponenty na něj ty Vánocekazky sežraly taky.

No, a nemám ani cukroví, nemocná dítka mi dávají zabrat. Ale při pohledu na máslo, oříšky a spíž plnou dobrot mám alespoň představu, jak "asi" bude vypadat.

A úklid? Při pohledu na jídelní stůl to tak sice nevypadá - momentálně se tam kromě mísy ovoce, slánky a pepřenky, nachází také krabice s léky, balíček kapesníčků, korálky, svíčky, balící papír, flísové ozdoby, lepidlo, mašle (jo, správně, budu dělat adventní věnec z toho, co dům dá), zápalky, LEGO návod, vánoční vůně do zásuvky, pět cédéček, sušenka a kelímek od jogurtu - ale vánoční úklid jsem si udělala naštěstí už v říjnu...

Ale nebojte, mě to o vánoční náladu nepřipraví, stačí se jen podívat z okna. Nebo na okno? :)

Cukrářská


Objevila jsem jeden úžasný písmenkový projekt - příběhová abeceda. Kdo sem občas zavítá, ví proč...


Takovými blbinkami jsem prostě posedlá...


Cukrářská

Cizozemský cyklista Carl cestuje Cvikovem. Cestou cítí cukroví. Couvá, couvá, Camfourkova cukrárna!
Carl cucá citronádu, civilizovaně cumlá cereální cukroví. Civí. Cupitající cukrářovic copatá cudná Celinka cílevědomým citlivým cestovatelem Carlem cloumá. Celince cituje Cyrana, cukruje.
Celoživotní cenzurou cepovaná Celinka cimru (celu) cídí. Cavyky? Ciráty? Cvrliká "Carle, cokoliv!"
.......
Ceritifikovaný cynický cukrář civí - "Cóóžééé?! Cucflek?!" Celulitidová cukrářka ctící celibát cloumá Celinkou - "Couro!"
.......
Celinka, Carl cestují cizinou. Cipískové capají cestičkou, clonění Celinčinými copánky...

Sněhobílé svinstvo




Stále stejný scénář.

Středa, svítá. Snídám. Slyším slaboulinké svištění. Skrz skla sleduji Sibiř. Sakra, sněhová sezóna! Spolehliví silničáři sladce spinkají. Skandální? Standardní... Silnice se staly sjezdovkou, stávají se sjízdné sněžným skútrem.

Starší synek skáče, skotačí, směje se, "Supééér, stavíme sněhuláka!"
Spontánně sprostě sakruju: "Si snad spadnul?"
Smýkám sebou, synátorova sněhová spatlanina strefila světlovlásky slušivý svrchník. Syčák sadistickej. Stydí se. Sporťák skoro sedmiměsíčního synka se stal sáňkami, spěchám, snažím se surfovat skrz sněhovou spoušť.
"Sodoma", syknu, "seženeme sněžnice!"

Světlovlásku si snadno spletete se sněhulákem. Setřesu sajrajt, svléknu sněhule, svetry. Sednu si, slastně srkám svařák, sleduju sálající svíčku. Smířeně smrkám, sníh se stává snesitelnějším.
Středa, stmívá se. Sněhobílý sajrajt se stále sype. Silničáři se snaží, sypači solí.
Sním svůj sen - Středomoří, sedmadvacet stupňů, sluníčko svítí...

Odhalení


Je to něco málo přes rok, co jsem se stala součástí blogového světa. Rozhodla jsem se proto pro malé odhalení. Už je načase, aby mí příznivci získali představu, jak "asi" vypadám...
První foto je staré 2,5 roku. To druhé je včerejší. Porovnejte sami, můj názor je, že zraju jako víno, čím starší, tím lepší :).

Autor: Míša, 4,5 roku

Korálková hvězda


Při vánočním úklidu jsem objevila spoustu zajímavých věcí. Tou spoustou myslím několik tisíc nádherných korálků. A protože jsem člověk praktický a zrovna mě přepadla tvořivá, rozhodla jsem se z nich vyrobit pár ozdob na vánoční stromeček a alespoň částečně tak nahradit ty, které během uplynulých let odešly do svého nebíčka...
Přiznám se, nebyl to asi nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, že jedna perlička má 1 mm, mi to trvalo... no dlouho. A nevím jak vy, ale já když něco dělám dlouho, tak se mi o tom pak i zdá... Skutečně obdivuji ty, které výroba takovýchto cinkrlátek živí, protože já bych nejspíš umřela hlady. Takže vám představuji svojí první korálkovou hvězdu alias vánoční vločku...


P.S: Taky vás při pohledu na ní napadá, proč sakra ta ženská nešla do krámu a raději ty ozdoby nekoupila?

Podzimní tvoření s dětmi - Jablíčkově i jinak :)


Co jsme letos s prvňáčkem na podzim vyplodili, aneb středeční vílová jablíčka, čtvrteční skřítkovské dýně, páteční venčení zlatíčka, sobotní sraz u obřadní síně...

Původně jablíčkové víly...

Pohřbeni pod sněhem



Ráno, přesně před rokem, 15.10.2009...

Vstávám, jdu si uvařit kafe a okem zavadím o náš úžasný výhled z okna. Tak moment, tady něco nehraje... Normální člověk by zíral s otevřenou pusou, ale u nás v Jablonci jsem zvyklá na ledasco. A navíc, já nejsem normální... :)

Chlupatomalé Devětiden(n)í






Tak tady to máš! :)


Pavučinka

Napadla mě hovadinka...
Na planetě Palačinka
v domku zvaném Mokrá Plínka
nad postýlkou něco cinká
něžně jako konvalinka.

Je to víla? Lesní žínka?
Půvabná jak kopretinka
křehká jako sklenka vínka
jmenuje se Pavučinka.
Světle Modrá Pavučinka.

Chodí koukat na miminka.
V domku zvaném Mokrá Plínka
kontroluje jestli spinká
krásná malá manekýnka
sladká jako nektarinka...

Pokračování Procházkovic patálií


Prosím případné příznivce, promiňte Plavovlásce posedlost, písmenku p prostě podlehla...

Poledne. Procházková připravuje první pořádné papání pro prdítko. Pokrm prská, poklička poskakuje, pidi Procházka povýskává. Praštěná pětašedesátnice (přibližně), patro pod Procházkovými, pečlivě poslouchá. Penzistky první pošahaná paranoidní polovina patrně potřebuje potěšit polovinu podlou, proto přichází pomsta. "Prásk! Prásk, prásk!"

Prazvláštní. Posledně pádem pacinkám přivodila polámání (pravděpodobně přitom pořádně poškodila palici), prý pohyb pobolívá, potřebuje pomoci, posluhovači plácání poslouchají, pomáhají.
Prdlajs.
Podvodnice podupávání, poskakování, práskání provádí přímo precizně.
Procházková příjemnou představu pěstuje, pouhé pomyšlení působí plavovlásce potěšení:

Placený padouch popadne pětašedesátnici, přelepí papulu páskou, prackou pořádně praští přes palici. Pak příšeru převeze, poletí přes předaleký prales. Padouch připevní prudičce padák, pootevře, popostrčí. Penzistka přistává, po porozhlédnutí přichází panika. Panenský prales plný primitivních pralesních potvor. Prima! Potřebují papat... Přichystají past. Plamen plápolá, polévka pobublává. Přísady:

- paprika
- pepř
- pálenka
- pavouci
- pažitka
- penzistka

Polévka přinesla potvorám plné pupky, pětašedesátnice prý pikantní pamlsek. Přežraná prasátka posílají přiobjednávku...

Ufňukaná


Ufňukaná

Sedí, fňuká a má zlost,
být dospělý je prý fajn věc,
kdo vymyslel tenhle skvost,
kdo vypustil z úst tenhle kec?

Už toho má vážně dost,
z práce jí pěkně bolí plec,
nezastává skvělý post,
je rudá vzteky jako pec.

Kde je zámek a k němu most?
Služka, krejčí, kuchař, švec?
Princ krásnější, než paví chvost?
Ach, to je tak nefér přec...

Kdo nakreslí nejhezčí "berušku"?


Talentmania u nás v domě začala pár let předtím, než se tento "zábavný pořad" objevil v televizi. Od škádlení, kdy se čmáralo po zdi, strhávaly, stíraly či jinak odstraňovaly jmenovky a ničily nástěnky, postupně přecházeli naši talentovaní spolunájemníci na tvrdší soupeření. Nebylo nijak výjimečné stříhání drátů u zvonků, prokopávání skleněné výplně dveří, vytrhávaní zámků ze schránek, pak dvířek a nakonec i celých skříněk.
Člověk by řekl, to je k nasr..., že? Ale včera mi jedna z těch lehčích forem masakrování určitě prodloužila život o pár minut...

Odemykám vchodové dveře a můj prvňáček, kterému se cestou ze školy ještě nezavřela pusa, pokračuje ve své krasojízdě:

"Mami, co to máme nakreslenýho na schránce?"

Pozvednu oči a ruměnec lehce zbarví moje tváře. Na bílé schránce černě září kosočtverec, kterému Češi přisoudili velmi jadrný výraz. Já jej znám pod slušnějším názvem a proto o něm budu mluvit jako o "berušce" :).

"No, to nechtěj vědět, to je strašně sprostý..."
"Ale já to chci vědět!"
"Ne, to ti neřeknu!"

Zkoumám, zda znak půjde setřít a přitom zjišťuji, že naše "beruška" má kamarády i na ostatních schránkách. V tu chvíli jsem rozhodnutá ji tam nechat. Jedeme výtahem.

"Řekni mi to, prosím!"
"Ne! Na to jsi ještě moc malej."

Otevírám dveře od bytu.

"Mami, proč mi to nechceš říct?"
"Mazej se svlíknout!"

Chvíli je ticho.

"Mami, jak moc je to sprostý?"
"Úplně nejvíc."
"Víc než hovnobobek?"

Dusím se smíchem.

"Ano, víc, než hovnobobek."
"A víc než Hovnohovnohovnobobek?"
"Ano, víc než to, Mišičko."

Tečou mi slzy a nemůžu to zastavit. Taky proto, že si představuju, jak mu budu vysvětlovat, co znamená nápis FUCK YOU, který je stejnou fixou hned vedle schránek načmárán na zdi a kterého si prvňáček zatím ještě nevšiml...

P.S: A abyste věděli, tak ta naše "beruška" je ze všech nejhezčí. Jen jí chybí nožičky...

Staro-nová :)


Když jsem se dnes mazlila se svým dítkem, zašeptalo mi poprvé do ouška mama. Jsem z toho ještě teď naměkko, tak mi prosím promiňte, jestli se to odrazí v mém psaní…

Jsem zase zpátky, na nové adrese, ve starém kabátě, ovšem zaměřená na příjemnější stránky života. Proč?

1) Protože tři ze čtyř důvodů (Hrubián pan Platímnájem, hysterka paní Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše :)), které mě vedly k založení původního blogu, jsou pryč. Odstěhovali se. Tito lidé mi tak dali nevědomky nejhezčí dárek k narozeninám, jaký jsem kdy dostala. Pár dní nato jsem se setkala s bývalou kolegyní z práce, kterou jsem opravdu dlouho neviděla. Zjistily jsme, že máme společné "známé", ony tři sobečky. Velmi ochotně mi sdělila, že se odstěhovali - cituji doslova - "do nějaký díry okolo Jablonce". Skvělé! Tím končí série naschválů, osočování, pomlouvání, lhaní a já jsem tomu opravdu neskutečně ráda. Myslím, že (po tom všem) je načase moje nervy trochu rozmazlovat.

2) Protože se mé původní stránky staly v mém městě dosti populární. A to nejen v tom dobrém slova smyslu. Věděli o nich nejen výše uvedení aktéři, ale také lidé na městském úřadu. Díky tomu jsem musela pečlivě zvažovat, co můžu zveřejnit a co ne. Nebo spíše, co chci a co už ne…

Díky vám a vašim komentářům jsem nevzala do zaječích, jak jsem měla původně v úmyslu a za to vám patří velký dík. Považuji se za ironického cynika, který nesnáší dojáky, ale vaše komentáře mě vážně dostaly. Nikdy bych si nepomyslela, že může moje psaní a komentování někomu chybět.

Některé z mých starých článků najdete i tady, jen se omlouvám, že ne s vašimi komentáři, dělaly mi v článcích při kopírování pěknou paseku. Postupně přibude pár nových rubrik, sousedy odsouvám do pozadí, nicméně Bleška (pořád žije :) určitě bude, stejně jako povídky na jedno písmenko.

Takže, vítejte!

Co se stalo Koralíně...



To si takhle v neděli ráno sedí Koralína v koupelně na poličce a jako obvykle, kromě hlídání mých pokladů, je hluboce ponořená do svých myšlenek. Když tu najednou... Prásk! Rozplácne se na zemi jako blinkanec. Zvedám jí, abych se omluvila a... málem jsem dostala infarkt. Koralínce něco upadlo... Ještě jednou se jí omlouvám, opravuju jí pochroumanou fasádu a slibuju, že příště budu při utírání prachu dávat větší pozor... 

Návštěva


Poslední týden jsem měla doma návštěvu, tudíž jsem se psaní nemohla věnovat tak, jak bych chtěla, zvládala jsem maximálně komentáře a to ještě stěží. Ubytovali se u mě tři staří známí, z nichž dva jsem hodně, ale opravdu hodně dlouho neviděla. Naštěstí už jsou pryč...

První z nich, Bolehlavka bodavá, se zdržela nejkratší dobu. Ale je to skoro kamarádka, vídáme se dost často, příští měsíc tu bude zase.


Překonávám se


Je to téměř půl roku, co se kdesi pod námi ucpal v kuchyni odpad a co nás ta odporná břečka vytopila. Pokaždé, když jsem pak šla kuchyní okolo kdysi bílé zdi (nyní se vzorem à la dalmatin), zavírala jsem oči. Do malování se mi nechtělo a výmluv bylo víc, než dost - překážející kulaté bříško, pak miminko, které mi nedalo vydechnout, "jé, dneska je hezky, jdeme ven", "jsem unavená" , "nemám barvu", "ztratila se štětka" a bla bla bla.


Znáte to. No prostě představa, že budu muset zase malovat, mě nikterak nelákala, protože po vymalování takřka celého bytu o rozloze devadesáti metrů čtverečních tuhle činnost upřímně a z celého srdce nesnáším. V mém případě je to o to horší, že nenávidím i ten byt.
Minulý týden jsem stála u té zdi a nad něčím přemýšlela. V ruce jsem náhodou držela jemný smirkový papír, kterým jsem zlehka přejela po flecích na zdi. A ejhle, co se nestalo! Ten černý vzorek mizel jako mávnutím kouzelného proutku. Prvňáček ve škole, vysmáté miminko - to se musí využít. Slovo dalo slovo a já se s nadšením, že tu hnusnou štětku (se náhodou našla) přeci jenom nebudu muset použít, vrhla do práce. Výsledkem hodiny intenzivního odírání zdi bylo asi tisíc spálených kalorií, nové svaly na rukou, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení a vizáž princezny Krasomily, když si ve mlejně strčila hlavu do mouky.
Jo, a neptejte se mě, proč mi to trvalo půl roku. Hlavní je, že zeď je nádherně bílá a hladká jako dětská prdelka :).

Kusudama podzimní


Kusudama je jedním z typů japonského umění Origami. Správně mají být tyto nádherné květiny z papíru pouze z pěti dílků a slepeny k sobě tak, aby vytvořily jednu velikou ozdobnou kouli. Já je dělám z šesti dílků, doplním korálkem a připevním k obalenému drátku. Takže to vlastně dělám úplně blbě, ale mně se to prostě více líbí takhle :).

Návod na výrobu kytiček ZDE .


To se mi snad jenom zdá...



Rozplynul se věru
ten přenádherný sen
o tichém večeru
byť jednom jediném


Bouračka


Bum! Bác! Buch! Baba Blechová bolestivě bourala, blbě brzdila bicykl. Blondýnka byla báječně bezstarostná - babu budou barevné boule bolet, barák bude bezhlučný, bez bouchání. Boží!
Běžnou bytůstku by bebíčko bolelo, byla by bezmocná, bezbranná, bezradná, bezvládná. Blechová?
Bolístka byla banální, bezesporu bláznivá blínovým bonbonem bedlivě bdí, babu baví bezcitně bez bázně běhat, bouchat, bušit.
Belhající baba bezstarostné blázny běžně blbne barvitými báchorkami, bezmála brečí, běduje, bolí boule! Bláhoví, bůhvíproč bezzásadové babě bláboly baští.
Bestie bezduchá. Blondýnka bude brzy blejt...


P.S: Jen s dovolením dodám, že Blechová přelétla přes kolo, rameno má v jakémsi krunýři, je krásně sedřená a naražená, nicméně ani to jí nebrání v její oblíbené činnosti, a to v prudění všech spolupřilehlých sousedů. Takže zase tak zlé to nebude, jak líčí svým známým a přátelům, kteří jí v dobré víře chodí domů pomáhat.
Pikantní na tom také je, že jí na ulici našla a pomohla má tchyně, kterou Blechová nenávidí, neb jí doporučila psychiatra a léky...:)

Procházkovic patálie


Mám-li pak ještě naději,
že se tomuhle zasměji?
Možná ne a možná ano,
snad až příjde jedno ráno,
kdy vyspalá se probudím,
mozek přemýšlí, sním či bdím?
A pak náhle šťastná zjistím,
že už někde jinde bydlím...



Procházkovic patálie

Pár podzimů prudí Prochajdy paní plus pan Platímnájem. Proč Platímnájem? Protože prapodivně přemýšlí - při první přestřelce (Procházka proti přesile páru Platímnájem) polovičce plavovlásky podrážděně pohotově předložili prostý plán - platí penízky, proto páru přijde přirozené potomkovo pozdněvečerní podupávání po parketách, pobíhání, posunování příslušenství. Procházkům pak postel poskakuje, přichází probuzení.
Povolávání policie panu Platímnájem přináší pravděpodobně pohodový pocit.
Přestože páru překvapivě působí pološílená paní (patro pod Procházkovými) problém, poklesky pokrytecky poníženě přehlížejí. Pouze Prochajdy pomstychtivě provokují, protože pověděli pravdu - pohodlíčko především. Primitivní...
Preferuji přímé pozemšťany, pohrdám povrchními prostoduchými pomlouvači.

Pravé poledne. Plavovláska pádí pro prvňáčka. Před příšerným podchodem potká paní Platímnájem. Procházková pozdraví. Probůh, proč? Protože pradávno přikázala panímáma plavovlasému prckovi "Pozdrav! Pokud pozdravit pozapomeneš, příště přiletí plácanec přes papulu!" Přehnaně přísná paní Platímnájem půvabnou pusinku pevně přitiskla. Pozdrav? Pchá! Předvádí podprůměrnou podívanou, pouze pomstychtivý pohrdavý pohled. Páni, pomsta překrutá, parádně Procházkovou potrestala!
Plavovláska paradoxně pocítila prapodivný příjemný přísun pohody, pobavení...
Pokračování příště, páček...

P.S: Procházková psala povídku počínající písmenem P pohodlně posazená. Překvapivě příjemně pálilo, prosluněný prohřátý park přímo pobízel - "posaď prdelku, plavovlásko!"

Smrťák a jeho pomocníci


Jak napsala Lucerna, tohle téma se mi opravdu zalíbilo, ale trošku jinak, než by se asi čekalo... Můj nový "článek" vám předkládá smrťáka s jeho parťáky, jak si je představuji já + smrťákovy momentky...
Na fotografiích je moje vlastní výroba ze hry Little Big Planet, kde si můžete postavit prakticky cokoliv z čehokoliv...

Kravaťák


Tohohle týpka si prostě nemůžete nevšimnout. Už z dálky vás upoutá žlutou barvou "kůže" a nechutně modrým oblekem. Slepoň, na kterého se pasuji i já, tak padesát metrů před ním začne přemýšlet, co se tomu chlápkovi stalo. Když přijde blíž, slepoň zjistí, že byl oklamán - což je zřejmě i účelem.
LEGO maniak (o svém postižení píši v článku Moře... LEGA!!!) je ve svém živlu a zkoumá, z kolika kostek je modrásek asi postaven, je-li dutý, kolik může vážit, jestli je něco v tom kufříku a proč má hnízdo na hlavě...

Saň


Na dovolené hlavinka odpočívala. Nebo spíše chtěla, ale znáte takové to "celý týden nebudu nic dělat..." Pchááá...
O inspiraci není nouze, tak tady je jedna malá - však vy víte o kom...
Moje básnické a spisovatelské střevo je poněkud slepé, talent jsem neměla po kom podědit (na rozdíl od mého muže, óóó jak mu závidím), tak prosím o shovívavost...

Saň

Vztek je jejím denním chlebem
Vodou pomsta, nenávist
Ústa přetékají jedem
Asi polkla blínu list

Srdce své má plné zlosti
Z očí jiskry šlehají
náklonností ke hlouposti
saň se vůbec netají


(Ne)pohádka na B :-)


Bizarní bludy (bere bobule?), bytem Blechová

Bezohledná bláznivá babizna běsní. Bůhvíproč bezhlavě běhá bytem bosá. Budí bezbranného broučka, bucifálek brečí. Baba bleskurychle boduje. "Buch! Bum!" buší blbka bezcharakterní. Být babičkou, byla by bolestivě bita berlí. "Buch! Bum!" Bezpáteřní bestie Blechová beztrestně bombarduje barák. 

Bodl by boxer. Babu by bravurně bacil, byla by brutálně barevná. Báječné! Blbost, byla by blbější.

Bezmocně brblám: "Bezchybný Bože, bdíš? Budíček, bezpráví!!!"

Bůh burácí (blesky): "Bezbožný blázínku! Budiž... Barbiturát? Buldolzer? Bermudy? Brokovnice? Bacil? Beton?

Blondýnko bláhová, beznadějné... Bohužel...

Moře... LEGA!!!


Moře plné slané vody, jak ho všichni znají, je fajn.
Šumí.
Moře peněz, jaké má strýček Skrblík, je taky super.
Šustí a cinká.
Moře LEGA je ale moje největší láska.
Chrastí.

Kdybych doma posbírala všechny kostky, rozložila co z nich máme postavené a vše naházela do větší rohové vany, směle mohu tvrdit, že bych se mohla vykoupat. Pokud bych se tam kromě kostek ještě vešla. No a efekt koupele by asi také nebyl takový, jaký normálně bývá - osvěžení v tomto případě nepřipadá v úvahu, spíš pořádná "čudlíková" masáž...

Jako dítě jsem dostala tuhle stavebnici jen jednou, jakési vozítko - byla to hodně malá krabička, ve které bylo opravdu málo kostiček. Pak jsem na nějaké LEGO na dvacet let zapomněla. Až do doby, kdy se nám narodil synek - v porodnici dostal dárkový kufřík, kde kromě tuny reklam a vzorků, které se mě snažily přesvědčit, že právě tyhle výrobky nutně potřebuje moje dítě k životu, bylo i tohle:

Kdepak jste udělali chybu, soudruzi?


Bylo nebylo, převzato z časopisu ABC z doby před padesáti lety...

Až bude tobě, pionýre, čtenáři, třicet, pětatřicet let, vzbudíš se do světa, který už v mnohém nebude podoben dnešku. Budovatelé komunismu v Sovětském svazu i u nás budou mít k dispozici moderní automatizované závody, zvládnou zemědělské práce průmyslovým způsobem, budou pracovat šest hodin denně. V té době proniknou hluboko do tajů vesmíru.
To všechno se promítne do každodenního života: 250 milionů tun oceli ročně, hojnost všech prostředků, městská doprava zdarma, bezplatné stravování ve školních a závodních jídelnách, bydlení v prostorných bytech bez nájemného, levné nebo bezplatné turistické základny atd.
To není začátek fantastické povídky našeho časopisu, to je reálný dvacetiletý program Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik, o kterém píše, mluví a přemýšlí celý svět. Bledne sláva kapitalistické techniky a výroby. Vždyť za deset let předstihne SSSR Spojené státy americké dvaapůlkrát a v roce 1980 bude jeho náskok sedminásobný. Je krásné žít v takovém světě!
V prvé větě naší poznámky jsme vlastně napsali chybu. Přečti si tu větu znovu, milý Vláďo, Květo, Přemku, i vy ostatní. Našel jsi nesprávnost? Budeš se do nového světa teprve probouzet? Jistě znáš odpověď: Všichni se musíme přičinit! Učit se a pracovat. I mimo školu ve svých pionýrských oddílech, v kroužcích i ve speciálních kolektivech. Pusťte se všichni do technické a přírodovědecké činnosti, nebojte se usilovné práce nad funkčními modely, zamilujte si pěstitelskou či chovatelskou práci v pionýrských zemědělských hospodářstvích. Velkolepá budova světa - komunistická společnost - potřebuje všestranně připravené lidi, vládnoucí elektřině, jaderné energii, složitým mechanismům, chemickým látkám, přírodě na Zemi i v kosmickém prostoru. Komunismus potřebuje lidi odvážné, čestné, muže a ženy, kteří umějí žít v kolektivu a pro kolektiv.

Milý Vláďo, Květo, Přemku i vy ostatní, nezaspali jsme něco?

Vzpomínky mojí babičky...


Pokaždé, když navštívím svou babičku, odnáším si nějaké poučení nebo moudro. Je to pár měsíců, co jsme se spolu bavily o tom, jak se k sobě lidé chovají, přišla řeč i na mé sousedy. A nečekaně jsme zabrousily do doby před více než půl stoletím, kdy se babička rozpovídala, jak to jeden čas měla se sousedy těžké a jak to jednou pro vždy vyřešila…

Vánoce se Sackboyem...


Sackboy - najdete ho jenom v Little Big Planet, nejúžasnější hře na světě. A tenhle Sackboy, spolu s kamarádem, k nám zavítali na Vánoce.
Nejdřív se rozpačitě rozhlíželi, dali si čaj a cukroví. Pak se trochu otrkali, prošmejdili celý byt, zahráli si na PS3 a prolustrovali počítač. Koukli z okna a uchváceni vánočním stromečkem a na míru vyrobenými čepicemi a šálkami se rozhodli, že to s námi zkusí.
Jeden je neskutečný smíšek a druhý strašný bručoun. Ale krásně se doplňují a já jsem ráda, že zůstali...

Mám v bříšku teroristu?


Chtěla jsem si zahrát na chytrou a napsat článek o terorismu. Vyhledala jsem si tedy ve Wikipedii tento termín, abych se měla od čeho odpíchnout, ovšem po přečtení článku se mé myšlenky začaly ubírat úplně jiným směrem, než jakým jsem původně zamýšlela. Když jsem totiž začala číst odborné vysvětlení tohoto pojmu, čím dál více se to podobalo chování toho mrněte, co se má brzy narodit...

Takže... moudrá Wikipedie píše:

"Jako terorismus jsou chápány akty takřka vždy násílné, nepředvídatelné, obvykle zaměřené na civilisty"
No, tak to sedí - nečekané útoky sevřenými pěstičkami a patami na má žebra, plíce, žaludek a močový měchýř v kteroukoliv denní i noční dobu jsou opravdovým zážitkem. Jako civilista trpím!

"Mezi teroristické metody patří použití chemických či biologických zbraní"
To byste nevěřili, co někdy ty hormony dokážou...

"Některé teroristické skupiny používají ke svému účelu vydírání"
Tak tohle zvládne i jednotlivec. Už teď si je ten malý vědom, že akce má za následek reakci. Pokud nezahálím a jsem v pohybu (což mi jde čím dál hůř), je všechno v pořádku. Pokud se ale rozhodnu, že je na čase si na chvíli odpočinout a sednout, nebo ještě lépe, lehnout, v mžiku dá dítko najevo, že takhle tedy ne. Na řadu opět přichází pěsti, kolínka a paty, to abych si příště rozmyslela tu fajn kolíbku zastavit.

Tenhle tvoreček nám asi ještě dá zabrat, ale co... Moc se na tebe těšíme, mrňousku!

Hřejivé slovo...


Hřejivé slovo


Byl to tak dlouhý den
těší se na spánek
ospalý, unaven

Stačí jen chvilička
a k zemi kácí se
nevinná sklenička

Chvíli se kutálí
než ji muž zastaví
ozve se zpovzdálí

Z pokoje jiného
o poschodí níže
něco moc divného

Ach zní to nemile
babizny starý hlas
zaječí DÉÉÉBIIILÉÉÉ

S úsměvem přejde jen
omezenost lidskou
přec nezkazí mu sen