Můj svět mezi barvami

O svých kreslířských a malířských schopnostech jsem měla vždy velice pochybné mínění. Podepsal se na tom zážitek z dětství, kdy jsem chtěla poslat do jedné soutěže nakreslený pohled a šla se zeptat na názor mojí maminky. Tahle brutálně upřímná žena, která nejdříve mluví a pak až přemýšlí, tehdy mé dětské nadšení zdárně zadupala do země až kamsi k zemskému jádru. O tom, co na dalších třicet let způsobila za paseku v mém sebevědomí, dodnes nemá nejmenší tušení, protože to je jinak úžasná žena, miluju ji a nikdy jí to neřeknu :). Před devíti lety jsem díky blogerce Jarušce objevila kurz kresby tužkou, který se, světě div se, konal i v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Když jsem na konci kreslícího víkendu viděla výsledek, vdechl mi naději, že bych přece jen, možná, snad... 

Kurz kresby 

Jenže skutek utek. Pomalu jsem se své nově nabyté zálibě začala vzdalovat, až jsem ji téměř pohřbila, kdybych před dvěma lety nedostala od mé milé kolegyně poukaz na minikurz malby se slovy "Když já bych chtěla, abys zase začala malovat..." Většina normálních lidí by si o malbě nejdřív něco nastudovala a až pak začala malovat, nejlépe malý formát na zkoušku. Protože ale nejsem normální a vůbec se tím netajím, studium jsem přeskočila a nejdřív malovala. A aby toho nebylo málo, rovnou na velké plátno s nejtěžším motivem na celodenním kurzu, protože minikurz a miniobrázek jsou přece pro lamy, že jo. Přiznávám, že to byla chyba a že mi hřebínek spadl velice rychle. Můj dubínek byl, vlastně pořád ještě je, takové nedokonalé nemocňátko s asi milionem chyb, amatérismus z něj úplně cáká a originálu se nepodobá ani trochu (a tak kecám, trochu asi jo), ale svůj účel ten poukaz splnil. Zamilovala jsem se a ta láska mě zatím neopustila. Přes dva roky se zatím stále hledám. Většinou nejsem schopná namalovat něco jen tak, z hlavy, musím mít předlohu, kterou si pak upravuji k obrazu svému. Barvy mě nepřestávají překvapovat a fascinovat a neustále objevuji něco nového. Styly, techniky i barvy měním častěji, než spodní prádlo, skepsi střídá nadšení, zklamání radost. A tak to asi má být. A možná ještě dlouho bude. Při malování se má mysl oddělí od zbytku světa a s audioknihou na uších vplouvá tam, kde je jí dobře, bez starostí a smutku. Maluju jen tak, pro radost, a to, že se někdo po mých příspěvcích na FB ozve, že by zrovna tenhle obrázek nutně potřeboval, už je jen příjemným bonusem :). 

Dubínek, olej

Dáš si chlebíček? Tříkilovej?

Jsou hlášky, které, ať chcete nebo ne, zlidoví. Jedna taková je ze silvestrovské oslavy, na které jsem, díky bohu (tedy spíš díky čerstvému hruškovému nektaru, který byl sice fantastický, ale zřejmě už ne tak čerstvý, jak bylo psáno na obalu), nebyla. Vzniku téhle hlášky vás ušetřím, protože je stejně nechutný, jako následky hruškového nektaru, nicméně "Dáš si chlebíček" je od té doby Procházkovic oblíbený rodinný hláškový klenot, který nám bude do smrti připomínat, že méně je někdy více... 

A co že má tohle všechno společného s dortovou rubrikou? 

No... asi takhle... "Dáš si chlebíček? Tříkilovej?" 

Speciální loňský dvaadvacetileťák na přání byl výzva, která se neodmítá. Tohle patlání mě vážně bavilo, a i přes to, že jsem měla při výrobě dortu za parťáka teplotu, finálnímu výsledku jsem se musela od srdce zasmát - pařížským salátem počínaje a okurkou, která vypadala jako plastelínovej školkovej výtvor tříletého dítěte, konče. Mohla bych na ní do příště zapracovat, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla, že se k podobnému výstřelku do budoucna uchylovat nehodlám, mě to ani moc netrápilo. No, vlastně mě to netrápilo vůbec :). 

Piškotový polonaháček lehoučkým vanilkovo-máslovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý... 

P.S: Pařížskej salát chutnal po vanilce...