Strašák jménem demence


Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc. 

U babičky jsme se při návštěvách pravidelně střídali a nebylo dne, kdy by někdo z rodiny nepřišel s další jobovkou. Poté, co volala policii, že na ní v nemocnici dělají tajné experimenty, že jí nutí tančit a že jí hledají práci, jí byly nasazeny tišící léky, protože po nocích bloudila po nemocničních chodbách. Medikace nijak zvlášť nezabrala a babiččiny halucinace se zhoršovaly, objevovaly se stále častěji a s čím dál větší intenzitou. Tvrdila nám, že jí i ostatní pacienty vodí do místnosti, kde jim nakládají na záda postele a že je tam týrají. Že za ní byl na návštěvě Toník, její několik desítek let mrtvý bratr. Že místo zdi naproti je kopec a na něm zvířata a jejich stopy. Že se byla v Olomouci podívat s tátou na vlky. Že z ní udělali trosku a že je to kvůli té mladé, co si v jejich kumbále chtěla udělat mejdan, ale babička jí to zatrhla. Že jí tam obtěžuje nějaký hajzl. Křičela a byla sprostá. Chtěla, abych jí z nohou zula boty, ačkoliv byla bosá v posteli, nebo abych jí sundala z nohou to železo. Ať uklidím ten srp, že tu běhají děti. Ať jí sundám z toho stropu. 

"Chceš napít, babi?" 
"Ne, jen tu buďte se mnou..."

Naše poslední společná slova. O pár dní později babička zemřela - jako jeden z mála případů - s demencí, která u ní propukla po anestezii. Otázky, jestli jsem mohla udělat něco, aby jí bylo lépe, mě trápily dlouho, a když už začaly mizet, nastoupila jsem do zaměstnání, kde se věnuji primárně lidem s demencí všech možných typů a stádií. Jedna z prvních informací, která se ke mně dostala, byla, že lidem s touto nemocí se nemá odporovat. Nabourává jim to pocit jistoty a člověku, který jim bude tvrdit něco jiného, mohou velice snadno přestat důvěřovat a jen těžko se pak nachází cesta zpět. Přiznám se, že když jsem tohle zjistila, krve by se ve mně nedořezal. Bylo mi zle se sebe samé...

"Babi...
...ale na tý zdi nic není... 
...vždyť jsi bosá... 
...tady žádný srp ani děti nejsou... 
...to se ti asi něco zdálo..."

V tu chvíli mi došlo, že když jsme potřebovali nejvíc, nebyl tu nikdo, kdo by s námi mluvil, kdo by nám řekl vše, co jsme měli vědět, kdo by nám vysvětlil, jak se (ne)máme chovat, co (ne)říkat, co (ne)dělat. Nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl a nebyla tu žádná osvěta pro rodinné příslušníky, kteří potřebovali pomoc možná i víc, než samotný nemocný. Proto jsem, byť pozdě, uvítala unikátní seminář Demence - virtuální realita, který jsem absolvovala v rámci celoživotního odborného vzdělávání, ale o tom až jindy. Teď už si nevyčítám, že jsem to u babičky pokazila, že jsem jí její bludy rozporovala a snažila se, byť trpělivě, vysvětlovat, že to, co vidí, není pravda. I chybami se člověk učí, a je jedno, že to bylo proto, že jsem o demenci neměla vědomosti, které mám dnes. Poučená se budu snažit žádnou další chybu neudělat - klientům jejich vidění světa nevyvracím ani ho nezlehčuji, při našich hovorech se jen snažím zmírnit dramatičnost jejich bludů tak, aby se cítili v bezpečí, a rozptýlit jejich pozornost, aby se soustředili na něco jiného, než na svůj strach. A pokud si klienti myslí, že tou, která je právě teď objala a pohladila po vlasech, je jejich maminka, je to pro mě výzva, kterou přijímám a se kterou se poperu, jak nejlépe umím :).

42 komentářů:

  1. Teda, tak těžké téma a tek krásně napsáno...
    Upřímnou soustrast dodatečně a mnoho sil v novém zaměstnání.

    OdpovědětVymazat
  2. Je to hrozný, stáří je strašně nespravedlivý, celej život je kurva nespravedlivý :(
    Držím palce v nový práci, zase nic nevím, protože jse sebestředná pipka. Se polepším.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nenapsala bych to lépe...
      Nejsi pipka, jen sis nevšimla. Jsem tam už skoro půl roku :D.

      Vymazat
  3. Janinko, tohle, co nyní děláš, je hodně těžká a namáhavá práce, mám dvě kamarádky, které se s tím také perou. A nevyčítej si nic, určitě jsi babičku opečovávala, jak jsi jen mohla.
    Hlavně musíš dbát i o svoji hygienu duše, abys to zvládla.
    Držím ti palce!!! stejně tak i klientům vašeho zařízení. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko, moc ti děkuji, kamarádkám přeji, aby, když už to nemůže být lepší, to nebylo horší.
      Neboj, já se mám ráda a docela se rozmazluju, duše zatím nestrádá :).

      Vymazat
  4. Jani, obdivuji, jak to dokážeš skvěle zvládat. Moje mamka se s demencí pere už třetím rokem, ale v poslední době se to začíná zhoršovat. Také vidí a čeká na lidi, kteří už tu dávno nejsou, nejí, nepije a kapačky určitě nejsou dlouhodobé řešení. Je to smutné, navíc před Vánocemi odešel táta. Pá

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, to je mi moc líto. Mamince přeji, aby moc netrpěla, a aby to nebylo horší, když už ne lepší. Tobě děkuji za komentář a přeji hodně sil. ❤

      Vymazat
  5. To je smutné.
    Nejhorší ta bezmoc, že vlastně nemůžeš nijak pomoci a taky to, že víš, že se to nezlepší.

    OdpovědětVymazat
  6. Říkáš "jako jeden z mála případů - s demencí, která u ní propukla po anestezii."
    My jsme měli stejnou zkušenost s tchyní - prodělala dvě operace kolenních kloubů a po té druhé nejspíš narkózou jí poškodili mozek a stala se dementní, "odborně" u ní vypukla Alzheimerova nemoc. Potřebovala 24hodinovou péči a protože jsme se jí jako pracující věnovat nemohli, strávila posledních 6 let života v domově s pečovatelskou službou. Návštěvy byly velmi smutné, nepamatovala si už jména, ptala se, zda máme děti a ty, zda mají děti, jestli chodí do školy apod.
    Mám z toho hrůzu, protože na jedno vyšetření, kde se také zřejmě částečně umrtvuje, mám totiž jít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí, že jste měli takové trápení. S tou anestezií se to stává málokdy, ale stává, hlavně u opravdu hodně starých lidí, u kterých mohla být dispozice k demenci, která by ale bez anestezie nemusela propuknout. Ty se toho neboj!

      Vymazat
  7. Je to hodně těžké. Nic si nevyčítej. Dělala jsi, i ostatní bližní, co jste mohli. Já měla podobnou zkušenost s mou maminkou před 2 lety. Šla na operaci, a pak už jí to přestávalo myslet, na nohy se už nepostavila, byla ležák v LDN a byla taky ve stejném stavu. Nejhorší na tom bylo, že to bylo v době covidu a já ji 3 měsíce nesměla navštívit, ani volat ji nešlo, než zemřela. Hodně těžké se s tím vyrovnat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji, je mi líto, že jsi musela prožít takové trápení. Nedovedu si představit, že bych za babičkou nemohla na návštěvu, ona zemřela pár týdnů předtím, než v naší zemi propukl covid, takže jsme omezení neměli, ale úplně mi stačilo, že jsem s ní nemohla mluvit po telefonu, protože ho zničehonic neuměla použít.

      Vymazat
    2. Přesně, taky, z ničeho nic neuměla použít, neudržela v ruce, nic...

      Vymazat
    3. U spousty lidí s demencí je to jako přes kopírák :(.

      Vymazat
  8. Velmi těžké téma a velmi citlivě napsaný text. Vzpomínám si na mou babičku, která posledních několik měsíců žila v přesvědčení, že se o ni staráme jen proto, abychom ji mohli okrást a připravit o veškerý majetek...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti, Petře. Je těžké vyrovnat se s tím, že člověk, kterého jsme dříve tolik milovali, se tak moc změnil díky nemoci... Nepřestat v něm vidět tu původní milou duši chce hodně sil.

      Vymazat
  9. Abych pravdu řekla... stydím se, ale doteď jsem toho o demenci moc nevěděla. Myslela jsem, že člověk zapomíná, pletou se mu dny apod, ale že může mít člověk takové bludy? To jsem netušila... Asi bylo těžké o tom psát... děkuji za tento článek...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Terezko, máš svých starostí dost, vůbec se nemusíš stydět. Jsem ráda za tvé díky, určitě tohle téma občas v budoucnu ještě nakousnu.

      Vymazat
  10. To je tak dojemný článek! To, co děláš, je úžasné a obdivuhodné a svět je díky tomu lepším místem. Co můžeš být víc?

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj Jani, moc dobře rozumím tomu, o čem píšeš. Jednak jsem to samé zažila se svou milovanou babičkou, která mě vychovala a jednak jsem pracovala víc jak dvacet let se starými a nemocnými lidmi, často dementními. Posílám pozdrav, Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, moc ti děkuji za komentář a také zdravím!

      Vymazat
  12. Stáří může být kruté pokud má člověk špatný zdravotní stav. Pak už se dá smrt brát jako vysvobození. Bohužel když se podobné problémy stanou neštastnou náhodou je to o to smutnější. Hlavně at se daří v nové práci. Já taky přemýšlím o změně a přemýšlím o tom o kolik budu muset natočit budík dřív, abych předešel zdržovačce při přejezdu jedné z našich křižovatek, která tam dost často vzniká, a nepřijel pozdě...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji, i já tobě přeji, aby tvá změna byla k lepšímu. Poslední měsíce mi křižovatka taky komplikuje cestu do práce, na semaforech prodloužili intervaly a i když chodím pěšky, docela mě to sejří :D.

      Vymazat
    2. Tak hlavně hodně sil a pevné zdraví všem. :-)

      Vymazat
    3. Děkuji, pod to se ráda podepíšu! :)

      Vymazat
  13. To je smutné a těžké, ale krásně napsané.
    Připomnělo mi to mojí pratetu, která se taky nejspíš zalekla demence po anestezii a nakonec nejspíš nejen kvůli tomu operaci odmítla. Čtrnáct dní poté co ji dali čas na rozmyšlenou, skončila znovu v nemocnici, kde zemřela.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti, Nikolko, moc mě mrzí tvá ztráta. Kdybych se měla rozhodnout, do anestezie bych šla i přes ta rizika, ale bylo by to těžké rozhodování.

      Vymazat
  14. Napsala jsi to krásně. Je to bolestivé téma.Máme to teď v rodině také.
    KLidný den !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc mrzí. Děkuji ti a posílám hodně sil!

      Vymazat
  15. Poučilo mě to, Janinko. V mých letech se možná někdo diví, že se zabývám takovými věcmi, ale odmítla jsem operaci ledvinových kamenů, také se bojím následků. Ne toho, že bych se neprobudila, to by nebylo tak hrozné ani pro pozůstalé. 30. prosince zemřela moje kamarádka - dlouholetá. Den předtím jsem s ní mluvila. Svátky proběhly u ní doma v pořádku s rodinou, pak ale měla potíže s dechem, srdíčkem či co, ráno ji odvezla sanita a odpoledne v nemocnici dodýchala. V podstatě jí málem závidím, že to šlo tak rychle. Měla 82 let. Neustále si opakuji: Smrti se nebojím, bojím se jen umírání těžkého - Wolker - znáš, ne? Když jsou léta a člověk to tak vidí kolem - jak je dobře, že existují lidé jako ty, kteří se snaží život ulehčit i těm, co již nic neovlivní -nemohou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růženko, jsi výjimkou, moc lidí ve tvém věku tomuto tématu moc neholduje. Moc mě mrzí tvá ztráta, bohužel, teď je takové divné období, během deseti dnů nám zemřeli čtyři klienti a s další umírající klientkou jsem se byla rozloučit. Stihla jsem to tak tak, než ji odvezli do nemocnice, dávám jí tak dva dny. Tady bohužel platí to těžké umírání a úplně ti rozumím, když to kolem vidím, takhle prožít konec života bych nechtěla.

      Vymazat
  16. Janinko, velmi si vážím,že jsi se rozepsala na tak citlivé téma. Je dobré si o tom všem přečíst,mám před operací a tím pádem před anesteziologii. Na každý pád,myslím pozitivně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti a přeji, ať tvá operace dobře dopadne! :)

      Vymazat
  17. Js jsem pkchopil pozde, ze je lepsi nic nevyvracrt...byt zdaleka nedlo o demenci, ale o jakousi vztahovacnost umernou vysokemu veku

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když člověk od začátku ví, že oponovat nemá smysl, ušetří si spoustu nervů, času a sil. Ale to se povede jen málokomu.

      Vymazat
  18. Obdivuji Vás, mám maminku 3 roky ležící s demencí, vyžaduje 24hod. péči a když jí jdu navštívit, vždy jsem od ní zralá na buď skočení z mostu, nebo lahev vína, neb to nejde zvládnout. Pracovat v této sféře, to vyžaduje silnou náturu, gratuluji vám k ní!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc vám děkuji. I když si myslím, že to nejtěžší břemeno nese rodina nemocného, ne já. Musela jsem se totiž naučit udělat si od všeho určitý odstup a nastavit mantinely, protože bez toho bych byla asi zralá na ten most. Ale vám doporučuji raději tu lahev vína :).

      Držím pěsti, ať vše zvládnete se zdravou myslí!

      Vymazat
  19. Jani a co vlastně teď děláš, jestli to není tajemství?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Renatko, jsem aktivizační pracovník v domově seniorů. Něco jako paní učitelka v mateřské školce, jen místo dětí mám babičky a dědečky :).

      Vymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).