Těžký život islandského genealoga?


Nedávno jsem začala koketovat s myšlenkou, že genealogové na Islandu musí mít se svým koníčkem/povoláním vskutku peklo. A prosím, nezaměňovat s geology, kteří ho tam díky vybuchlé sopce skutečně mají, i když to vypadá, že Islanďané považují tuto událost za stejně dramatickou, jakou je pro nás mazání ztuhlého másla na rohlík ke snídani. Ale zpátky ke genealogům. Poslední rok jsem si oblíbila islandské kriminálky - za prvé, jsou dobré. Za druhé, herce znám jako svoje boty, protože se ti samí objevují v téměř každém seriálu, což je, vzhledem k tomu, že má Island plus mínus 400 tisíc obyvatel, takže herců je tam poskrovnu, docela logické. A za třetí - islandština mě fakt baví. Pokud vám teď vrtá hlavou, jestli mi náhodou nepřeskočilo, když tu plácám o hercích a kriminálkách, ale přitom chci psát o těžkém životě islandských genealogů, mám pro vás dobrou zprávu - dostala jsme se k jádru věci. Díky těmto detektivkám jsem totiž zjistila, že na Islandu prakticky neexistují příjmení, která by se, jako ve většině států na naší planetě, předávala z generace na generaci. Téměř všechny děti tam tak mají "příjmení" po křestním jménu otce s přídavkem syn (son) nebo dcera (dóttir). Takže když má například takový Islanďan Kristján syna Gunnara a dceru Kristín, jejich celá jména zní Gunnar Kristjánsson (Kristjánův syn) a Kristín Kristjánsdóttir (Kristjánova dcera). V české verzi bych tak byla Jana Janova dcera. A protože přímení předků jsou při pátrání po předcích nejdůležitějšími vodítky ke správně sestavenému rodokmenu, je islandský systém, kde se v rodině napříč generacemi téměř každý jmenuje jinak, pro tamní genealogy házením klacků pod nohy. A nebo ne?


Zdroj obrázku ZDE.

Co když to mají, i přes tento handicap, mnohem jednodušší, než třeba já, genealog z České republiky? Červíka do mozkovny mi nasadily hned dva důvody, zapátrala jsem a zjistila, že možná nebudu daleko od pravdy.

Za á) Nízký počet obyvatel - koncem 18. století měl Island kolem 40 tisíc obyvatel (v Čechách to byly 4 miliony), 100 tisíc obyvatel tam žilo až v první polovině 20. století (u nás to bylo 10,5 milionu).

Za bé) Malý počet obcí - ačkoliv je Island rozlohou zhruba o čtvrtinu větší než ČR, najdete tam pouze 106 obcí (u nás 6254), z nichž největší Reykjavík, hlavní město, má stejně obyvatel, jako Plzeň. 

Když si tedy zkombinuji á a bé, vyjde mi, že ti islandští genealogové na tom zase tak úplně špatně nebudou. Ono to totiž někdy s těmi příjmeními není ani u nás žádná výhra - už jsem vám třeba vyprávěla o tom, jak jsem hledala předky s příjmením Hrabák, přičemž se takto jmenovaly asi tři čtvrtiny obyvatel oné vesnice, ve které se běžně ženili bratranci Hrabákové se sestřenicemi Hrabákovýma? :D 

P.S: Opět mé komentáře pod články některých z vás záhadně mizí, mrkněte, prosím, do spamu…  

38 komentářů:

  1. Janinko, nejstarší syn se zabývá hlavně naší genealogií. Musel jezdit i po hřbitovech na Slovensku a Maďarsku, když se chtěl dovědět něco o předcích mých a manžela. Všude jsou nějaké jiné zvyky. Je to sice jiný žlábek, ale třeba na hřbitově na Slovensku mají připravený náhrobní kámen při úmrtí jednoho z manželů na př. Ucekaj Jan + datum a Ucekaj néni .... (to má být manželka a doplňuje se tam pak jen datum úmrtí. Jo a při zjišťování předků syn zjistil, že před pátým kolenem si jeden z předků našeho tatínka vzal svoji sestřenici. Byli z jedné dědiny, no.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky bohu, že v současné době existují matriční knihy on-line a všechno si tak zjistím z pohodlí domova. Nepopírám, že občas zásek byl, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo.
      Ten slovenský zvyk je zajímavý!

      Vymazat
  2. Jani, dát dohromady alespoň částečný rodokmen není žádná sranda. Manžel moji kamarádky se o to pokouší už pár let se střídavými úspěchy. Ani na Islandu to asi nebude jednoduché, i když mají mnohem méně obyvatel, ale zase jim chybí to příjmení, to jsou věci 😄 Díky za zajímavý článek, to jsem teda vůbec nevěděla, pá 😄😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak pod to se klidně podepíšu, sestavení rodokmenu opravdu není legrace. I když vlastně někdy jo :D. Není zač! :)

      Vymazat
  3. Janinko, to je ale téma, já bych na Island ráda jela ( letěla ) a určitě bych nehledala předky.Ale, místo na Zemi je to atraktivní. Pa a těším se na tvůj další, jistě také zajímavý příspěvek. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky bych Island ráda navštívila, ale Islanďané jsou prý poslední dobou na turisty napružení, protože jich tam ročně přijede 6x více, než má ostrov obyvatel...

      Vymazat
  4. Hledání předků je zajímavé.
    Nicméně mi ale občas v hlavě vytane otázka, co když otec v zemských deskách, není ten biologický otec?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě ta myšlenka napadla, ale vůbec si ji nepřipouštím, to bych si nemohla být jistá už vůbec ničím! :D

      Vymazat
  5. Tak to je hodně zajímavé! Nedaleko máme vesnici, kde mají skoro všichni taky jedno příjmení :D mé příjmení je dost originální. Máme ho pouze my z rodiny (já, ségra, mamka, tety) a nějaká paní z Brna. Jednou jsme byly v kontaktu. Taťkův tvar bez -ová je v ČR pouze jediný - on.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, koukala jsem do berní ruly a vaše příjmení tam ani není, pravděpodobně přišlo do Čech později, nebo bylo zkomoleno z jiné varianty. Moje rodné příjmení má v republice dohromady 40 lidí a vzniklo taky omylem, když při narození dítěte ubrali nad příjmením háček :D.

      Vymazat
    2. Komentuji jako anonym, příšerně to zlobí, komentář se nechce přidat ani podvacáté :(.

      Vymazat
    3. Když ti to bude dál blbnout a bude vypadávat přihlášení, můžeš zkusit kliknout v řádku komentáře pravým tlačítkem myši, vybrat položku "Tento rám" a pak "Otevřít rám v novém okně". Tento postup mi většinou zafunguje.

      Vymazat
    4. Petře, moc děkuji! Ani nevíš, kolik šedých buněk mozkových jsi mi dnes zachránil a kolik nadávek nemusela vyslechnout moje rodina! :D

      Vymazat
    5. Jéé, Jani, ty jsi hodná, že ses na nás podívala :) díky <3!

      Vymazat
  6. Chvíli jsem s tímhle koketovala, ale nechytila mne ta správná pátrací nálada takže jsem toho zas nechala .... Ona vůbec ta severská jména jsou dost pro hledání asi docela vopruz. Když třeba tam máš každýho třetího Gustafssona, Johanssona apod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si teď dávám chvíli oddech, ono mě to zase pohltí, tomu věřím :). Ta příjmení, která jsi vypsala, jsou islandská nebo švédská, taky tam přidávali son jako syn, ale už to zrušili.

      Vymazat
  7. Zajímavé, jak se tvoří na Islandu příjmení. Ale aspoň se z něho dá odvodit pohlaví. U nás s přechylováním a s převlekama si nejsem tak jistá. 😂🤣

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je fakt, poslední dobou se to tu hemží všelijakými patvary! :D

      Vymazat
  8. Už jsem toto někde kdysi četla, takže jsem si to ráda oživila. To musí být zajímavé dávat dohromady takový rodokmen. :-)
    Díky za příspěvek, těším se na další a měj klidnou dnešní neděli !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímavé to tedy je :).
      Děkuji a i tobě krásný zbytek neděle přeji! :)

      Vymazat
  9. Připomnělo mi to zážitek z Lefkady, kde byla vesnice, v níž jeden čas bydleli jen samí Voukelatisové :-). Já myslím, že islandští genealogové jsou celkem v pohodě: Vždyť v každé rodině stačí pár generací a máš v rodokmenu úplně všechny obyvatele ostrova, stejně jako všichni ostatní :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky dobrý :).
      Tvůj pohled na islandské genealogy mě opravdu rozesmál! :D

      Vymazat
  10. No vida, Tolkien se při psaní svojí Středozemě vskutku inspiroval severskou mytologií i reáliemi! Aragnor, syn Arathornův, by to jistě dosvědčil :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec nepochybuji, že měl Tolkien severní země v malíčku! :)

      Vymazat
  11. Tohle je věc, kterou náhodou vím (tuším, že taky díky islandským detektivkám). Pak ještě vím, že v litevštině se dá u ženských příjmení rozlišit, jestli je žena vdaná nebo svobodná - podle koncovky (jak je to z rozvedenými, to už si nepamatuju)
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
  12. Janinko, já mám z toho nějakou zamotanou hlavu. A mají dobré, že se také pozná hned, jestli je to žena, či muž. To u nějakých cizích jmen v mailovém kontaktu člověk tápe. Ta naše koncovka -ová není na škodu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je fakt, v dnešní době aby se v tom čuně vyznalo. Jsem asi stará konzerva, ale taky jsem zastáncem -ová :).

      Vymazat
  13. Mě stačilo být českým genealogem, když jsem dělala tátovi rodokmen... Janinko pozdravuju, Lenka

    OdpovědětVymazat
  14. V Itálii si ženy nechávají své jméno za svobodna i po svatbě. Zdá se mi to celkem rozumné, zvlášť když se např.rozvedou, nemusí mít příjmení někoho, na koho by radši nevzpomínaly . Na druhou stranu, já mám zde české příjmení které neumí nikdo vyslovovat a v Česku mají problémy s mým italským , protože v českém pase mám příjmení manžela zakončené tradičním “ ová”
    Tady zase dokumenty s českým příjmením

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růženko, máš s těmi příjmeními pěknou patálii! Díky za rozšíření obzorů, už tu byla v komentářích Litva, teď Itálie, tady se to rozjíždí! :D

      Vymazat
  15. Super článek, tohle je hrozně zajímavé. Já mám rodokmen ze strany mamky, přes babičku, přes dědu ne, ale vím, že to tam bylo dost složité - jeho matka ho měla jako mladičká, takže ho vychovávali jeho prarodiče, o kterých si myslel, že jsou jeho rodiče a svou matku měl za svou sestru, pravdu se dozvěděl až v 15 letech, no bordel :D Taťkovu stranu bychom nedali dohromady už vůbec, jeho rodiče přišli z Ruska a tady si vzali úplně jiná jména, takže mám vlastně nějaké random příjmení, protože já si po svatbě nechala jen to svoje :D

    Smile Thess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji! Tak to máš taky zajímavou historii rodu, pro genealoga není snad nic horšího, než když má rodiče nebo prarodiče z jiné země, to se pak dohledává dost těžko. Já mám maminku taky cizinku, takže rodokmen mám zpracovaný jen po české linii a to ještě ne celý.

      Vymazat
  16. U nás to kdysi bylo podobné. Vlastně tak vznikly první příjmení. A ještě jsme to měli hezky rozdělené: Vdaná žena měla příjmení po manželovi např. Anna Pavlová, ale její dcera byla po tatínkovi Anna Pavlova (s krátkým -ova), takže každý hned věděl, která je svobodná a která zadaná. Ale to je historie předmatriční.

    Taky mám předky rozlezlé po celé Evropě. Teď zrovna jsem došla k tomu, že jedna větev tatínkova rodu zřejmě přišla ze Srbska. Pradědeček z mamčiny strany byl zase Polák, matriky zatím nejsou on-line, takže ani nevím, jestli pro mě budou čitelné. Pak tam mám pár italsky znějících příjmení, podle historie regionu patřili zřejmě ke sklářům, které si majitel panství pozval z Itálie, aby tu pomohli rozšířit sklářské řemeslo. Naštěstí alespoň německo-rakouskou větev rodu zpracovává moje pra-prateta z Holandska.

    Jinak rodový vývod se nedá graficky vůbec znázornit, protože v několika liniích se mi brali mezi sebou vzdálení příbuzní, a vzhledem k množství dětí v rodinách to často vyšlo i přes generaci...

    Tak držím palce, ať bádání dobře pokračuje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zahraniční předkové, to je pro genealoga fakt smůla. Mám maminku Polku, takže chápu, z téhle strany nemám nic než to, co jsem zjistila od babičky, ale je fakt, že jsem koukala, že na MyHeritage má mou rodinu už někdo zpracovanou. Jenže já nevěřím ničemu, co si sama nenajdu, už se mi párkrát stalo, že lidé, co zpracovávali stejnou rodovou linii, udělali chybu, kterou jsem jim mohla doložit, a pak se dostali úplně jinam.
      Pak mám v manželově rodokmenu Němce, ale sudetské, takže něco se najít dalo. No a třešničkou na dortu je Belgičan, ten naštěstí ale přišel do Čech v roce 1593, takže bych se stejně dál nedostala.

      Děkuji, i já přeji hodně štěstí v případném dalším pátrání! :)

      Vymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).