Město debilů

Mým osobním paranormálním jevem, který mi možná někdo z vás pomůže objasnit, je záhada, kterou se mi doposud nepodařilo rozluštit - proč má město, ve kterém bydlím, největší koncentraci debilů na světě? Když to tak spočítám, každého druhého člověka, na kterého natrefím, mohu směle označit tímto titulem. Že jsem cimprlich? Nuže, posuďte sami!

Ráno vstanu o hodinu dříve, než bych měla, protože sousedé si hrají v šest ráno na italskou domácnost. Po zaopatření sebe a dětí mažu s kočárkem a prvňáčkem do školy. U výtahu stojím dvacet minut, protože dámy z prodejny v domě ho zablokovaly nakládáním a vykládáním zboží. Je až k nevíře, jaký mají talent se trefit do hodiny, kdy všichni z domu odchází za svými povinnostmi.

Těším se ven, konečně můžu projet městem, aniž bych někde zapadla. Tedy, alespoň to psali na netu. Prý je sněhová krize a tak nasadili ty nejúčinnější stroje, aby zprůchodnili chodník alespoň na jedné straně ulice. O kousek dál moje nadšení opadá. A to jako mysleli který chodník? Ten vlevo, na kterém je půl metru sněhu, nebo ten vpravo, na kterém je sněhu metr a půl? Nebo je tu ještě nějaký? Myslím, že lidé na radnici a silničáři by měli před podpisem pracovní smlouvy bezpodmínečně podstupovat testy IQ. Létat neumím, rozhoduji se tedy pro cestu po silnici, na které je jenom deset centimetrů zmrzlého sněhu. Ani mě nepřekvapuje, že páni řidiči používají v lepším případě sprostá gesta a troubení, v tom horším si své pochroumané ego řeší dupnutím na plyn, jako bonus tedy vyhrávám sprchu bláta, soli, sněhu, štěrku a vody. Z pusy mi vyklouzne "Ty kreténe!!" a vzápětí "Mišičko, ale ty víš, že se to neříká, že jo?"

Další nášup debilů nás čeká o pár metrů dál. Ze střechy asi dvanáct metrů vysokého domu shazují nějací chlápci ohromné kusy ledu. Objíždím co nejrychleji místo označené páskou, abychom to náhodou neschytali, i když si v duchu říkám, že jsme dost daleko od místa, kam led padá. "Křach!" Jeden z frajerů na střeše hodil blok ledu o velikosti mikrovlnky přímo vedle kočárku. Zasypala nás sprška ostrých ledových jehel. "Ty debile, jseš slepej?!" Míša se na mě drze podívá a povídá "Asi budeš mít za ty sprostý slova dneska zákaz Playstationa!"

Jedeme dál. Skvělé, támhle vzadu se začíná rýsovat něco, co se podobá odházenému chodníku. Dočasnou radost mi záhy zkazí další choromyslní, tentokrát chodci. Tři vedle sebe a ani jeden nehodlá uhnout. Toto se opakuje na dlouhatánském chodníku několikrát.

Víte, začínám vážně uvažovat o namontování speciální výbavy ve formě raketometu na přední stranu kočárku. No řekněte, nebyl by ten svět hnedle hezčí?