Chudák Suchochleb

Cestou ze školy se mi za zády ozve:

"Mami, mě bolí zadek, zpomal!"

"Z čeho tě může asi tak bolet zadek?"

V duchu mu kupuju polštářek na tvrdou školní židli.

"Jeden kluk do mě strčil a já jsem zbuchnul na dlaždičky."

Spratek jeden! Chci dát sígrovi ještě šanci.

"Třeba to, Míšo, neudělal schválně?"

"Udělal, díval se na mě a strčil do mě!"

Moc tomu sice nevěřím, ale pro jistotu se zeptám:

"Ty jsi mu něco provedl?"

"Ne, jen jsem se ho zeptal, jestli jí suchej chleba a on do mě takhle drcnul."

Tak teď už to nechápu vůbec.

"Proboha, proč do tebe strká, když se ho zeptáš, jestli jí suchej chleba? A proč se ho vlastně ptáš na takovou blbost?"

"No, on se jmenuje Suchochleb..."

"Míšo, ty jsi vůl."

Chudák malej natahuje, asi jsem moc drsná.

"Proč?"

"Můžeš bejt rád, že ti rovnou nedal do čumáku. Já se jmenovat Suchochlebová a ty se mě zeptat, jestli jím suchej chleba, tak ti taky jednu majznu."

"Proč?"

"Tím mě přece urazíš. To je to samý, jako kdyby ses jmenoval Skočdopole a někdo se tě zeptal, jestli rád skáčeš do pole..."

Tímto jsem uvedla svého syna do úskalí překrásného českého jazyka. Posléze jsem se dozvěděla, že jeho otázka na spolužáka, jestli jí suchej chleba, nebyla vtipem, jak jsem se původně domnívala, nýbrž byla myšlena naprosto vážně. Asi ho budu muset trénovat.