Nedávno jsem začala koketovat s myšlenkou, že genealogové na Islandu musí mít se svým koníčkem/povoláním vskutku peklo. A prosím, nezaměňovat s geology, kteří ho tam díky vybuchlé sopce skutečně mají, i když to vypadá, že Islanďané považují tuto událost za stejně dramatickou, jakou je pro nás mazání ztuhlého másla na rohlík ke snídani. Ale zpátky ke genealogům. Poslední rok jsem si oblíbila islandské kriminálky - za prvé, jsou dobré. Za druhé, herce znám jako svoje boty, protože se ti samí objevují v téměř každém seriálu, což je, vzhledem k tomu, že má Island plus mínus 400 tisíc obyvatel, takže herců je tam poskrovnu, docela logické. A za třetí - islandština mě fakt baví. Pokud vám teď vrtá hlavou, jestli mi náhodou nepřeskočilo, když tu plácám o hercích a kriminálkách, ale přitom chci psát o těžkém životě islandských genealogů, mám pro vás dobrou zprávu - dostala jsme se k jádru věci. Díky těmto detektivkám jsem totiž zjistila, že na Islandu prakticky neexistují příjmení, která by se, jako ve většině států na naší planetě, předávala z generace na generaci. Téměř všechny děti tam tak mají "příjmení" po křestním jménu otce s přídavkem syn (son) nebo dcera (dóttir). Takže když má například takový Islanďan Kristján syna Gunnara a dceru Kristín, jejich celá jména zní Gunnar Kristjánsson (Kristjánův syn) a Kristín Kristjánsdóttir (Kristjánova dcera). V české verzi bych tak byla Jana Janova dcera. A protože přímení předků jsou při pátrání po předcích nejdůležitějšími vodítky ke správně sestavenému rodokmenu, je islandský systém, kde se v rodině napříč generacemi téměř každý jmenuje jinak, pro tamní genealogy házením klacků pod nohy. A nebo ne?
Zdroj obrázku ZDE.