Panbuch sněhuláků

Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"

"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"

"Aha... Fakt sněhuláků?"

"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."

"To zní logicky!"

"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude :).

Panbuch sněhuláků

Můj školní deníčku IV.

Prvorozený mě ve svých třinácti letech přerostl. Už jsou to dva dny, co jsem to zjistila a pořád to nemůžu rozdejchat. Pokud bude růst tímto tempem, budeme muset za pár let vymlátit dveře.

Letošní první třídní schůzky prvorozeného se nesly ve znamení kyberšikany, která je ve třídě asi velkým problémem, neboť se o ní mluvilo rovnou půlhodinu. Byla jsem naprosto fascinována matkami, které měly nutkavý pocit paní učitelku a výchovného poradce přerušovat, skákat jim do řeči a ostatní rodiče poučovat o používání sociálních sítí, mobilů, mailů a všelijakých dalších technických vychytávek. Docela vtipné bylo zjištění, že tyto matky musely zůstat ve třídě po třídních schůzkách, protože s nimi paní učitelka potřebovala "hodit řeč". Taky mě velice potěšilo, že podle zvídavých pohledů ostatních rodičů jsem vypadala vzadu v rohu spíše jako zapomenutá studentka vyššího ročníku, než matka. Asi ten kvetoucí obličej.

Tou krásou, mládím a inteligencí jsem obdařená na úkor nějaké jiné vlastnosti a tou je v mém případě orientace. Na to, jak se dostat do třídy na třídní schůzky, jsem potřebovala tahák od synka, protože při slovním popisu jsem se ztratila už u schodiště.

Můj školní deníčku potřetí...

Poznámka

Spolužačka shodila Matějovi z lavice sáček s tělocvikem. Řekl jí, že je blbá a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První opravdová poznámka je na světě! Myslím, že paní učitelka trochu přehrává, zřejmě netuší, jak to chodí ve školkách nebo mezi sourozenci. Tentokrát jsem zklamaně poznámku jen podepsala, příště možná odpovím. Třeba ve stylu "Seřezán do krve, stačí?"

Světlo-story

Když nám kdysi z kuchyňské linky upadlo světlo, které tam bylo původně připevněno oboustrannou lepící páskou, rozhodla jsem se tenkrát tu divně visící věc provizorně podepřít klackem z bohatého klacíkového arzenálu, který se nám během vycházek nahromadil na balkoně. Dál jsem se už o osud světla nestarala, neboť jsem se řídila radou "Když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Nemusíte mu to každých šest měsíců připomínat!".

Podpěrátko svou funkci dokonale plnilo celé dva roky (!), jak už to ale u klacků bývá, i tenhle seschl a v tomto stavu nebyl dále schopný sloužit svému účelu. Žádný další vhodný klacík na skladě nebyl a já se rozhodla, že svého polovičáka k připevnění světla donutím stůj co stůj. A tak započalo plánování, které mělo naprosto jednoduchou geniální pointu - udělat provizorium podepírající světlo co nejhnusněji a tak, aby to polovičákovi nedalo a ještě ten den vše napravil.

Potřebný materiál jsem našla u dětí v pokojíčku, leč pouhé dvě podpěrky ošklivě nepůsobily ani náhodou (zato držely lépe než klacík) a troufám si říci, že by si jich polovičák nejspíš ani nevšiml. Přidělala jsem tedy mezi tyče poličky, ale stále to na můj vkus nebylo ono. Dokonalosti (dle mého chybného úsudku) jsem dosáhla, když jsem poličky zaplnila...

Můj školní deníčku podruhé...

...aneb zápisky ještě stále zmatené matky už méně zmatenějšího prvňáka.

Týden třetí:

Pokud pod vlivem školkového tiku hledá prvňák ráno v šatně tepláky, do kterých by se převlékl, já se to nedozvím. Rodiče už totiž nesmí stát ani na konci dlouhé chodby a očkem to pošéfovat. Pozitivní účinky léčby vínem jsou již nyní zcela prokazatelné, protože za normálních okolností bych určitě neřekla "pro mě za mě, ať si klidně ty tepláky ráno z družinovýho pytlíku natáhne a cajdá v nich po škole třeba celej den."

I já se začala učit, pátky a soboty trávím ve škole na velice intenzivním kurzu, mezitím práce, povinná praxe a rodina. Někdy vážně masakr a já nestíhám, nestačím.

Tento týden také začala éra vzkazů rodičům:

Čokoládový dort Homer Simpson

"Mami, uděláš mi k narozeninám stejnej dort, jako babičce? Ten čokoládovej?"

"Ty nechceš máslovej potaženej dort s figurkama???"

"No, nechci, mně to totiž moc nechutná a je to hrozně sladký..."

Kdyby mi to ten tydýt řekl o několik let dříve (tak, jak to udělala moje maminka hned po prvním potahovaném dortu ode mě), šokovalo by mě to asi méně. Nu což, změna je život a čokoládu já tuze ráda.

A když čokoládový dort, tak echt čokoládový. Kakaový korpus prokládaný banány a fantastickým krémem ze šlehačky, ledových kaštanů a čokolády na vaření, politý lahodnou polevou vytvořenou opět ze smetany na šlehání a čokolády na vaření, korunován čokoládovým obrázkem na přání. Megakalorická bomba, která ale stála za to a bez přehánění chuťově ten nejlepší dort, jaký jsem kdy upatlala. Vláčný, sladký tak akorát, chuťově skvěle nakombinovaný a na jazyku se rozplývající. Prostě mňam!

Můj školní deníčku...

...aneb zápisky zmatené matky ještě zmatenějšího prvňáčka.

Ve čtvrtek,

den první, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Tedy kromě slavnostního přivítání nových žáčků v malé uzavřené hale bez oken, kde přítomní (90 dětí, 300 rodičů, prarodičů, tet, strýců či jiného příbuzenstva a členové pedagogického sboru) málem pomřeli vedry.

V pátek,

den druhý, se Matěj v šatně snaží převléci do hracích tepláků a velice se diví, že tam nejsou. Tenhle školkový zlozvyk budeme odbourávat hodně dlouho.

Přinesl domů cizí láhev od pití a mně neznámý obal od sušenky. Základy kšeftování zvládl skvěle.

Byl posazen do první lavice před stůl paní učitelky. Jako souseda vyfásnul retardovaného chlapce, který v rámci inkluze nešel do školy speciální, ale získal v běžné škole asistenta.

Potykal si s hlavní paní kuchařkou, kterou zná jako maminku kamaráda ze školky.

Letně, pracovně, melounově...

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Divnodivná procházka podruhé

Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím :).

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Ďobací zombík

Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Kelchstein

Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze, a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.

Oybin podruhé

Aneb bez nějaké omáčky mišmaš toho, co se do Oybina poprvé nevešlo.

Model kláštera v dobách největší slávy

Oybin

Z mých předchozích článků o Žitavě by se leckomu mohlo zdát, že je tohle město jedna veliká ruina a že v něm chcípl pes. Uznávám, že na mnoha místech to opravdu vypadá, jako by tam právě skončila válka a s tím chcíplým psem taky nebudete daleko od pravdy (obzvláště v neděli odpoledne za pošmourného počasí), nicméně město má prazvláštní kouzlo, jakým na mě žádné jiné místo ještě nikdy nezapůsobilo. Tedy, až na jednu výjimku, která se jmenuje Oybin a kterou najdete poblíž Žitavy. Jo, a je to taky ruina.

Oybin (česky Ojvín) je velice pozoruhodná zřícenina hradu, která stojí (víceméně) pevně na kopci nad stejnojmenným městem. Nebudu vás tu unavovat historií, protože to stejně téměř nikdo nečte (případní zájemci mohou nakouknout sem), jen podotknu, že podobu bývalému hradu, kterou si uchoval i jako zřícenina, velmi výrazně vtiskl Karel IV., a to především vybudováním císařského domu, gotického kostela a kláštera celestýnů.

Bydlet v městečku pod zříceninou, koupím si permanentku a chodím si tam číst knížky. Neuvěřitelné místo.

Mlha...

...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".

Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.

Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícího omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

Loučení

Hned na úvod, aby náhodou nevznikla mýlka a já třeba někomu neudělala radost - nejsem to já, kdo se v článku bude loučit, na to mám některé z vás příliš hluboko pod kůží. Pravda, náznaky by tu byly, poslední dobou jsem si blogového světa moc neužila a co vám budu povídat, tahle pokulhávající přítomnost bude rázu trvalého a moje články, návštěvy i komentování budou nárazové jako vítr u nás v horách. Na druhou stranu, za stávající situace je tohle řešení rozhodně to nejlepší, na které moje mozkovna přišla. Ale teď už k tomu loučení.

Možná si ještě někdo z vás pamatuje, jak jsem kdysi na minulém blogu o dementních sousedech psala článek o tom, zda mám v bříšku teroristu. Mně to přijde jako docela nedávno, jenže si představte, že ten malý terorista je šestileťák a v září jde do školy. A tak jsme loučili se školkou. Zpívalo se, diplomovalo, obdarovávalo, chválilo, sem tam i slzička ukápla. Jednu vadu na kráse to ale mělo, z těch dvaceti maminek jsme se sešly asi tři, které považovaly za přirozené poděkovat, byť drobností, učitelkám za to, jak se po ty tři roky staraly o děti. Asi jsem staromódní. Nebo blbá.

Prádlík a Fuseklík

A je to tady. Po skřítkovi Botníčkovi se v naší domácnosti objevili další dva. Jeden se v lumpárnách vyrovná Botníčkovi a možná ho i předčí, protože je to skřítek velice soutěživý, druhý je zase mazlík k pohledání. A jak to vím? No to se vám má tak...

Začaly se nám nenápadně ztrácet ponožky, občas jsem se jich po vyprání nemohla dopočítat. Všichni okolo mi říkali, že to je určitě pračkou, která vcucne ponožku do prostoru pod bubnem a až prý nám jednou pračka odejde do elektro nebíčka, budeme vědět proč. Hahaha. Prý pračka! Po zkušenosti s Botníčkem jsem moc dobře věděla, že to je jenom chlácholivé vysvětlení pro veřejnost, že to není samo sebou a že v tom bude nějaká skřítkovina. A taky že jo. Prádlík.

LEGO dort

Hrůza mě jímá, jsem lemra líná. Dortíkopatlací rubrika byla nakrmena naposledy v září a od té doby chuděra strádá hlady. Na svojí malou obhajobu mohu snad jen říct, že obvyklý únorový dort pro polovičáka byl odložen na neurčito (rozuměj na příští rok), neb se kvůli řádícím bacilům žádná oslava nekonala. A březnový dort či pididortíky pro alergickou tchyni už nějaký ten pátek nevyrábím a ani tak činit v nejbližší době nehodlám.

Ale zpět k rubrice - dnes její trápení končí, protože jí nakrmím dalším dortem, který byl tentokrát s láskou spatlán pro druhorozeného, dnes šestileťáka. Jako vždycky, dort není podle mých prvotních představ a mé kritické oko zaplakalo, ale troufám si říci, že Matějovi byly nedostatky úplně šumák :-).

Z důvodu výšky dortu bylo nutno přeorganizovat a přestavět vnitřek lednice. Manžel si tento postoj pojmenoval jako

"Panáček na hanbě" :).

O2 arena

...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.

b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.

c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou :).

Panbuch a sníh

Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"

"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."

"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"

"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."

"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"

"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."

"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."

"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.

Andělka

Jednou takhle při pondělku

přes tlustou zeď kamennou

zírala jsem na andělku

s tváří šedozelenou.

Co tak civíš, milé dítě?

Budíš tady veselí!

Za barvu zpuchřelé nitě

můžou deště kyselý!