Stejně, jako mají Japonci přání vystoupat jednou za život na posvátnou horu Fudži (nebo také Fudži-san, jak jí láskyplně a s úctou nazývají), tak i lidé z Libereckého kraje mají podobnou, i když mnohem snadnější metu - vrchol Ještědu. Jako malé nás se sestrou maminka tahala pěšky na Ještěd během borůvkové sezóny častěji, než mi bylo milé, a já tyhle výlety, které končily těsně před vrcholem v houští borůvčí, z hloubi duše nenáviděla. Letos jsem svou upřímnou a nefalšovanou averzi pokořila a horu si po téměř třech desítkách let znovu vyšlápla. A poprvé v životě úplně jinou trasou, než po které nás vláčela maminka. Upřímně... Zlatá mámina cesta!!! Ne, nepřehrávám, a ano, ty tři vykřičníky jsou tam zcela správně. Jenom pitomec, jako já, by mezi proslulými suťovými rozlehlými poli na svahu Ještědu čekal upravenou lesní cestičku. Korunu tomu nasadila moje maminka, která při mém následném vyprávění o šokujících podmínkách suše prohodila, že tamtudy chodila i v zimě, když "cestu" pokrýval led a sníh. V tu chvíli jsem se propadla hanbou až někam k zemskému jádru a zařekla se, že už před ní frfňat nebudu. Nikdy.
I přes to všechno ale stál výlet za to. Jen musím smutně konstatovat, že za těch téměř čtrnáct let, co jsem se na Ještěd naposledy vyvezla lanovkou, se tam toho příliš mnoho nezměnilo. Upřímně, ono se tam toho moc nezměnilo od roku 1973, kdy byl vysílač a hotel v jednom uveden do provozu. A i když se po pádu lanovky v roce 2021 dostanete nahoru jen pěšky nebo autem či autobusem k záchytnému parkovišti, příliv turistů zůstal stejný. A je to sakra znát. Ještěd má nejlepší léta za sebou a jediné, co by teď potřeboval, je obří finanční injekce. V roce 2020 se mluvilo o půl miliardě, to bylo ale ještě před nárůstem cen, který je dnes u stavebních prací téměř 24%, u materiálu dokonce přes 35%. Bídně přebídně je na tom futuristická dominanta kraje, díky které už z dálky neomylně poznáte, že se blížíte k domovu. A při tom je v té stavbě tak ohromný potenciál...
"Cesta"