Halucinogenní perníčky

Jestliže byl celý můj letošní rok lehce šílený a já si myslela, že už by to tedy mohlo stačit, pak mi prosinec dal jasně najevo, že vše před ním byl jenom lehký rozjezd a že teprve on bude stát za to. Byl a stále je plný zklamání, věcí, které nedokážu ani pochopit, ani vstřebat, naštvání, znechucení, bojů, vysvětlování, otázek, oprávněného strachu, že prosincem to všechno rozhodně neskončí. Opravdu těžké bludy a halucinace mé babičky, která se na LDN zbláznila, se odrazily i do našeho perníkového patlání. Pít nemůžu věčně a fňukání je mi cizí, takže někde jinde jsem to prostě ventilovat musela...

"Mami, ty jsi neudělala černou polevu!"

"No a? Černý perníčky jsou přece divný..."

"To jsme pak ale rasisti!"

"Hele, zase tak špatně na tom nejsme, tady máš duhový prase, alespoň komunita LGBT může bejt spokojená..."

Jo, cynismus mě drží nad vodou. Jen netuším, jak moc mi pomůže, až budu zase poslouchat babičku, jak jí týrají, jak na ní provádí experimenty, že u ní byl na návštěvě její třicet let mrtvý bratr Toník, že jí nakládají na záda postel, že jí nutí pracovat a ona by s tím už ráda přestala, protože si uvědomila, že člověk by měl být spokojený s tím, co má a nelpět na penězích. Až mi bude říkat, ať jí neseru a jdu do prdele, ať si nepouštím hubu na špacír. A ať se nezlobím, že anděla, který na ní měl dohlížet a kterého jsem jí vyráběla pro radost, dala nějakému rehabilitačnímu pracovníkovi pro jeho miminko. Tohle ale byla výjimečně pravda.

A to by stačilo, týrat vás už dál svými výlevy nebudu, stačí že vás potýrám našimi halucinogenními perníčky... :)

Prase

Miss petržel

Blog.cz nepřeje básníkům. On tedy nepřeje nikomu - básníky a pisálky počínaje a fotografy či umělci konče. Reklamy przní začátky článků všem, ovšem u veršů to bývá vidět nejvíc. Doposud mě tento nešvar díky programu na blokování reklam míjel, co oko nevidí, to srdce nebolí, že jo. O to větší bylo moje zděšení, když jsem uviděla svou rubriku Střevo básnické v přístroji, na kterém blokování reklam nainstalováno nebylo. Jako perfekcionalistovi mi ten pohled na naprosto nesymetricky rozhozené básně nedal spát a musela jsem všechny dodatečně alespoň "odentrovat". Vypadá to šíleně, ale pořád koukatelněji, než odstavce à la Picasso. Tentokrát jsem ale moc "entrovat" nemusela, bohatě postačil můj stěžovací úvod :).

Miss petržel

Jsme krasavci a krasavice

kdo z nás se vám líbí více?

Světlá pleť a nožky ladné

nemohou vás nechat chladné!

Místo schůzky s hlávkou zelí

dej si rande s petrželí!

Vánoční šišky

Pokud jsem se domnívala, že po minulé náloži třpytek už máme dotřpytkováno a splněno do konce života, nemohla jsem se mýlit více. Spotřebovat malou tubičku třpytek je totiž těžší, než by si jeden myslel. Dokonce jsem pojala podezření, že ty tuby jsou jakousi variantou na kouzelný měšec. Sypeš, sypeš a když už si myslíš, že logicky musí přijít konec, pořád sypeš! Nakonec jsem ale na třpytky vyzrála tím, že jsem rezignovala na nějaký lehký poprašek na našem tvoření, a brutálně jsem třpytky nasypala do lepidla. A bylo vymalováno. Doslova :).

A protože se mi ve skříni sušily kromě třpytek a staré bílé tempery i šišky, kteréžto jsou báječným materiálem pro to nejjednodušší vánoční tvoření, jaké si dovedete představit, slovo dalo slovo a štětec se dal do práce. A kmital nejen na mých šiškách, ale i na stromkových polystyrenových výliscích. Matěj byl zkrátka zase jednou ve svém živlu... :)

Vánoční svícny...

...aneb třpytka sem, třpytka tam, třpytka kam se podívám. I po týdnu se ty lesklé potvory láskyplně drží smetáčku a koštěte, prostírání na stole, mého oblečení, vlasů, rohožky v koupelně, dokonce jsem je objevila i v čaji a na rohlíku s máslem. Ale i přes tento drobný nesoulad mezi mnou a třpytkami jsem na sebe vážně pyšná. Během letošního vánočního tvoření jsem totiž poprvé za celou svou tvořivou kariéru dodržela slib, že než nakrmím svou bordeltvořící skříň novým materiálem, nejdřív spotřebuji ten, který tam leží už několik let. A protože nejdéle se tam sušily právě třpytky, dřevěné svícny a skleničky, byla volba, kdo dostane ze skříně vyhazov jako první, vcelku snadná. A Matýsek zajásal, protože je to kluk tvořivej a třpytkovej! :)

A protože jsme k tomu všemu světýlkoví, bylo předem jasné, co budeme vyrábět. Protože světlo a třpytky jsou tak úžasná kombinace!

Matýskův svícen...

Dvě blondýny, Helenka, kobercovka a tak...

Dvě blondýny...

aneb hodina geometrie zábavně...

P.S: Hledám druhou blondýnu. Dva kužely mám. Víno taky.

Anděl pro babičku

Kdybych mohla mít křídla, přála bych si být andělem. Držela bych je roztažená nad dětmi, starými lidmi, nemocnými, bezmocnými, hladovými, životem zkoušenými. Nad mou milovanou babičkou. Jenže křídla nemám a anděl taky nejsem. Ale jak se říká, toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala. Nebo tak nějak to určitě bylo :). Čímž jsem jen chtěla říct, že když už nemůžu být andělem, tak nějakého musím k babičce protekčně protlačit.

Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne.

Dávej mi na ní, prosím, pozor :).

Mafián, stávka, ploštice a tak...

Mafián

"Mami, já mám ve škole kamaráda a jeho strejda je mafián!"

"Jo, jasně..."

"Ne, fakt, já jsem si to vygůglil!"

Gůglím taky. Kamarád nekecal. Strejda nebyl jen tak ledajaký mafián, ale rovnou boss mafiánského podsvětí a sedí doživotně za šest vražd. Minimálně... Hned je mi líp na duši, když vím, že Matěj kámoší s členem mafiánské rodiny, to si na něj jen tak někdo nedovolí! :)

Cestou ze školy...

Co vidím já: dvě pářící se ploštice.

Co vidí Matýsek:

Den první: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej ho asi oplakává!"

Den druhý: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej se ho snaží oživit!"

Stávka

Matýskova škola stávkovala. Chtěla jsem jim na trapné suché oznámení odepsat (inspirována jedním pěkným komentářem u článku o stávce) něco pěkného ve stylu "Co děláte ve svém volném čase mě nezajímá", nicméně v Matýskově zájmu jsem se raději klepla přes prsty. Ale ne tak úplně.

Skřítek z květináče

Na sychravé, uplakané a pošmourné počasí, které se někdy, i když se tomu ze všech sil bráním, vkrádá i do duše, mám hned několik spolehlivých léků. Preventivně denně si dávkuji (ne)obyčejné světlo svíček a jejich vesele tančící plamínky. Taky mi pomáhá horký čaj a přes ramena přehozená deka. A když si to chci hodně pojistit, naordinuji si tvoření. A nejsem v tom sama, díky milým vzkazům od těch, které mé stránky inspirovaly, jsem se dozvěděla, jak moc jim právě tahle činnost pomohla překonat těžké nebo dokonce nejtěžší chvíle v jejich životech. A já jsem tomu opravdu moc ráda :).

Tenhle prcek a jeho vzhled byl výrazně ovlivněn končícím prosluněným babím létem a všudypřítomnou oranžovou, žlutou a červenou barvou. A ani při focení nás nezapomnělo slunce zalít svými zlatými paprsky. Jako by dávalo vědět, že to je letos úplně poslední polechtání, které stojí za to... :)

Rakev pro maminku...

...aneb jak mi chlapci upatlali dort k narozeninám...

V první řadě je důležité nebrat si nic osobně. Náhrobky, rakev, červy a tak. Ono to totiž není o tom, že by mě moje děti viděly rády na hřbitově pod drnem, ale o tom, že jsem se blbě narodila do období halloweenského a dušičkového a tak měla dítka o inspiraci postaráno. Jestli máte pocit, že jste tu něco podobného už viděli, nemýlíte se. Troufám si tvrdit, že do té doby, než děti vylétnou z hnízda, uvidíte podobně tématicky laděný dort ještě několikrát. A protože letos synkové oproti minulému dortu dost přitvrdili, dá se očekávat, že se v dalších letech můžete těšit třeba na vyhřezlé vnitřnosti, mozky, pařáty trčící ze země a tak. Ani nemůžu popsat, jak moc se těším...:)

S dortem jsem trochu pomáhala (neodolala jsem a uplácala si alespoň čarodějnici), ale víc jsem spíše škodila, protože do misky s tekutou směsí jsem jim místo mouky na piškotový korpus automaticky nasypala zdravou celozrnnou špaldovou, kterou běžně používám téměř na všechno. Vyděšený pohled prvorozeného jsem okomentovala slovy "No co, sice bude hnusnej, ale zase strašně moc zdravej a určitě krásně nazdobenej!". Nakonec to nedopadlo vůbec tak špatně, jak jsem předpovídala, jahody (v kombinaci s lehoučkým vanilkovým krémem) tu zdravou chuť dočista zazdily, takže byl dort nejen zdravý a krásný, ale i jedlý :).

Žába

"Mami, můžeš se jít vykoupat, máš to tady všechno připravený. Žabička ti tu drží mejdlo, hele!"

"Co že to? Jé, to je roztomilý, děkuju!"

Krysí návštěvník

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka :).

Podzimní skřítkovský věnec potřetí...

...počtvrté, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Kdo tu před měsícem vypisoval něco o zaručeně posledním skřítkovském věnci? No já! A kdo kecal? Taky já! Ale budiž mi omluvou, že za to tak úplně nemůžu a že jediným mým prohřeškem je, že se tu se svým tvořením vytahuju a že se občas někomu i líbí. A to dokonce tak, že by, v tomto konkrétním případě, někdo chtěl něco takového vlastnit. Po vyjednávání a dolaďování to nakonec klaplo, milá nová majitelka je spokojená a já jsem šťastná, že je šťastná ona. Konec cukrblíků, tady ho máte. A nejen jeho, paní doktorka si přála i skřítky prťousky na drátku, takže je k tomu jako bonus dostala taky. A aby toho nebylo málo, současně jsem vyráběla ještě jeden věneček jako dárek pro mojí milovanou malou sestřičku, která zanedlouho oslaví svou čtyřicítku :).

První, zakázkový...

Doba kroužková

Sedím na pidižidličce za pidilavicí, poslouchám paní učitelku, dělám si zápisky, nestačím se divit pořádku v lavici a v sáčku na výtvarku a obdivuju přes prázdniny prokouknutou třídu. Jo, to všechno zvládnu najednou. Jsem na třídních schůzkách, které se netradičně netočily kolem prospěchu našich dětí.

"Tak, to je asi všechno a teď povídejte vy!"

Způsobně se příhlásím. "Já bych vám chtěla poděkovat za Dobrého anděla. Je to úžasný nápad a moc se mi líbí..."

Paní učitelka poděkuje. A vysvětluje, protože rodiče překvapeně vrtí hlavou, koukají po sobě, neví, netuší. Je mi z toho trochu smutno, působí to dojmem, že se s dětmi o tom, co se děje ve škole, moc nebaví. Sama si myslím, že za to tak trochu (víc) mohou kroužky. Vidím to každý den před školou, rodiče nervózně přešlapují, vztekle nakukují skrz skleněné dveře a každou chvíli stáčí pohled na hodinky...

"Dělej, nestihnem fotbal!"

"Kde se couráš, letíme na hudebku!"

"Už jsme tam měli bejt!"

"Co se tam vykecáváš?! Máme trénink!"

Všimněte si, že to není o tom, že "nestihneš, máš", ale o "nestihneme, máme". Pasovali jsme se do rolí otroků-řidičů, vyhazujeme a vyzvedáváme děti ve správný čas na správném místě. V mnoha případech přetěžujeme děti kvůli našim ambicím nebo nesplněným snům, ale na úkor společně stráveného času. Máme pocit, že musíme dětem řídit jejich volný čas a to, že se pak můžeme chlubit, jaké to máme šikovné dítě a co všechno dokázalo, je dost významný bonus. Ale ano, nelžeme si do kapsy, že tomu tak není. Žijeme v době kroužkové a kdo nemá alespoň tři, jako by nebyl. Úkoly a učení se odkládají na večer, kamarádi na neurčito. A já jen doufám, že stejně, jako doba ledová, i tahle jednou pomine a rodiče prozřou. Mně se to povedlo před pěti lety a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Korálky z korálků

A než o tom začnete přemýšlet, ne, opravdu mi nehráblo :). Je to hotová story, tak se pěkně usaďte a čtěte...

Před několika lety moje dítka propadla zažehlovacím korálkům. Pixelové stavění je bavilo a bylo u nás na programu dost často, nicméně i nadšení, které jim v tomto případě vydrželo nezvykle dlouho, trochu opadlo. Korálky vytahujeme už jen jednou za čas a mně se, vzhledem ke vzniklé situaci, zdá, že těch zásob máme na tohle občasné tvoření nějak moc. No ano, můžu si za to sama, ne že ne, ten arzenál mám na svědomí já, protože jsem tvoření rozjela v megalomanském stylu (co by jeden pro tu drobotinu a jejich kreativní já neudělal, že jo?). Tady došla tahle barvička a tady zase támhleta, a když se dokoupil odpovídající barevný balíček, aby přihrádka nezůstala prázdná, nenesl se domů osamocen, protože "Jé, tuhle fosforeskující ještě nemáme!".

Začala jsem tedy pátrat, co by se s takovými korálky dalo dělat jiného, než je zažehlovat. Stačilo chvíli brouzdat sítí a inspirace byla na světě. My si ze zažehlovacích korálků vyrobíme korálky! Ale aby nedošlo k mýlce, nebudeme korálky navlékat tak, jak vylezly z továrny, my si to trochu zkomplikujeme! :)

Na pečící papír rozložíme v dostatečných rozestupech zažehlovací korálky.

Dort Crash Bandicoot

V době, kdy jsem začala mít pletky se svým prvním blogem, nastoupil prvorozený do posledního ročníku ŠKOLKY a druhorozený si užíval hotelového servisu kdesi v mém lůně. Taky nás v té době postihla podzimní sněhová kalamita, i když bych skoro přísahala, že ten článek o sněhulákovi v říjnu jsem psala maximálně rok zpátky. Ale proč jsem o tom vlastně začala - on totiž ten roztomilý, hodný a inteligentní drobeček ze školky ve věčně vytahaných punčocháčích už oslavil šestnáctiny...

Tento rok jsem si jako motiv vybrala jeho oblíbenou postavičku Crashe Bandicoota, vačnatce ze stejnojmenné videohry. Když má tchyně před lety viděla, jak ji prvorozený hrál (asi tu hru má vážně rád, drží se ho to dobře přes šest let), označila hru za násilnickou a chtěla mu ji i s konzolí vyhodit z okna :). Pokud bych měla hru ze svého pohledu k něčemu připodobnit, je stejně násilnická asi jako Člověče, nezlob se!, kde si navzájem se soupeři naprosto bezcitně a brutálně vyhazujete figurky. Jen Crash je podstatně zábavnější. Ale zpátky k motivu - trochu jsem se bála, že jsem si ukrojila příliš veliké sousto, nicméně vše šlo až neuvěřitelně hladce a podle plánu. Možná to bylo proto, že jsem za ty roky patlání zjistila, že i kdyby se výsledek nepodařil a figurka měla pět očí a místo rukou a nohou chapadla, bude se líbit tak jako tak. Nakonec se to bez chapadel obešlo (těšili jste se, co? :)) a dort udělal oslavenci radost.

Polonaháček s piškotem nadýchaným, krémem lahodným vanilkovým z poctivého domácího pudinku udělaným, hojně malinami prokládaný, tenkou peřinkou z potahové hmoty přikrytý...

Podzimní skřítkovský věnec podruhé...

...a doufám, že i naposledy. Minulý rok jsem tu machrovala, jak se mi podařilo zužitkovat všechny zbytky tvořícího materiálu z podzimního věnce, protože přeci není důvod si je sušit na někdy jindy. Ovšem člověk míní a náš sklep mění, co bych dnes za ty sušinky dala. Podzimní věnec z minulého roku si se mnou už měsíc hraje ve sklepě na schovávanou a moc potíží mu to, vzhledem k tomu, jak to tam po šesti letech hromadění vypadá, nedělá. A snad mu to ani nemám za zlé, můžeme si za to sami. Ale protože letos byla v plánu protiplísňová akce a prioritou, pominu-li nekonečný úklid s tím spojený, se tak pro nás stalo drbání, štukování, impregnování a malování zdí kolem oken, radikální zkulturnění sklepních prostor se posunulo na příští rok. Čímž jsem vlastně jenom chtěla říct, že pro tentokrát jsem pro návštěvu papírnictví měla opravdu velice vážný důvod. Co já můžu za to, že zrovna přeladili ze školní na podzimní vlnu? A že je tenhle proklatý papírák mou drogou? :)

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele

V Kutné Hoře můžete natrefit na hloučky turistů, ne nepodobným hejnům splašených kejhajících hus. Jen málokdo z nich však ve svém zběsilém tempu zpomalí a navštíví nepřehlédnutelnou památku, která je od kostnice coby kamenem dohodil - Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která byla ve své době největší církevní stavbou ve střední Evropě.

Jako měla svůj počátek kostnice v podobě moru, měla katedrála ten svůj v podobě cisterciánů. Ti zde v roce 1142 založili klášter, jehož součástí byl románský chrám. Ten byl koncem 13. století zničen a na jeho místě díky příjmům cisterciánů z vytěženého stříbra vyrostla během třiceti let úchvatná katedrála. Vystavěna byla neznámým "Mistrem sedleckého chrámu" a ani této stavbě se nevyhnul osud, který v té době potkal například hřbitovní kostel Všech svatých, pod nímž se ukrývá kostnice - spolu s klášterem byla během husitských válek v roce 1421 vypleněna a vypálena.

I přes svůj žalostný stav působila katedrála, nebo chcete-li chrám, natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení "nejskvostnější bazilika". Na svou obnovu čekala téměř 300 let až do roku 1700, kdy započala její obnova. Architekta Pavla Ignáce Bayera z Jihlavy vystřídal vám z kostnice již známý Jan Blažej Santini-Aichel. Ten katedrálu vystavěl v duchu barokní gotiky a použil zde unikátní světové prvky jako samonosné točité (nebo taky šnekovité) schodiště či samonosnou klenbu, které se říká "česká placka". Sochařských prací se zhostil Matěj Václav Jäckel, z malířů, jejichž díla zdobí interiér, bych ráda zmínila Petra Brandla. Po dokončení přestavby byla katedrála roku 1708 znovu vysvěcena.

Spolu s katedrálou prošel rekonstrukcí i klášter, v rámci josefínských reforem byl ale v roce 1784 odsvěcen, uzavřen a jeho majetek vydražen. Z katedrály se stalo skladiště mouky a z kláštera tabáková továrna, která se zde nachází i dnes. V současnosti klášter patří koncernu Philip Morris.

K církevnímu užívání byla katedrála navrácena v roce 1806. Od té doby prošla několika rekonstrukcemi, v 19. století v ní byla, mimo jiné, položena dlažba a zasklena okna, poslední velký zásah, který si vyžádal 70 milionů korun, probíhal v letech 2001-2008. 24. října 2009 byla katedrála znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou.

Na chrámu mě zaujaly dvě věci. Tou první je přístupné podkroví a úžasný pohled z kůru na katedrálu, tou druhou chrámová pokladnice, která ukrývá jeden z nejvzácnějších klenotů střední Evropy - sedleckou monstranci. Podle posledních poznatků se pravděpodobně jedná o nejstarší gotickou monstranci na světě, jednu z deseti dochovaných gotických monstrancí v Evropě a jednu z významných památek naší země. Mezi ty patří, kromě monstrance, například korunovační klenoty, relikviář svatého Maura nebo Závišův kříž.

Monstrance spatřila světlo světa v roce 1389, autor je neznámý, ale historici se domnívají, že pochází z huti Petra Parléře, neboť monstrance vypadá jako zmenšenina kostela svaté Barbory, jejímž architektem byl právě Petr Parléř. Monstrance je 97 centimetrů vysoká, váží 4,7 kilogramu a je vyrobena ze zlaceného stříbra. Monstrance byla původně vyrobena pro Bratrstvo Božího Těla při, dnes již neexistujícím, kostele svatého Filipa a Jakuba v Sedlci. V 15. století na ní přibyly figurky panenky Marie a ukřižování, v období baroka pro ni pak bylo vyrobeno pouzdro.

Zajímavá je zmínka o monstranci v díle Fresky ve velké síni bývalého cistercianského kláštera v Sedlci od autorů Františka Beneše a Petra Miloslava Veselského z roku 1884:

"Až do roku 1702 nikdo o pokladu tom nevěděl, až pouhou náhodou k odkrytí přišla, byvši zazděna ve zvláštním výklenku ve štítě hlavního chrámu. Roku toho vyšel si jednou kutnohorský kat s ručnicí ptáky stříleti. Přišed k tehdejším zříceninám velikého chrámu, kdež mnoho ptáků bylo se usadilo, střelil po nich, rána však letěla do štítu, čímž kus malty odpadlo, a pod ní cos blýskati se zdálo. Na udání toho bylo toto místo hned ohledáno, a tam skvostná monstrance nalezena. Co odměnu za odkrytí pokladu toho dostával kat kutnohorský i jeho nástupcové od kláštera každoročně vůz sena a vůz otavy z luk klášterních, což teprv r. 1764 se zastavilo."

No, bodejť by nedostávali, když byla v současné době hodnota monstrance vyčíslená na pět a půl milionu korun a historická cena je nevyčíslitelná. Škoda jen, že ta legenda není pravdivá a že monstrance nikdy zazděná ve štítu katedrály mnichy nebyla. V době husitského hnutí mniši, kteří byli varováni, že se něco děje, monstranci a další klášterní cennosti raději odvezli do Klosterneuburgu v Rakousku. Do Kutné Hory se originál vrátil v roce 2011.

Katedrála je zkrátka jedinečná v mnoha ohledech a své místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO si od roku 1995 nese oprávněně. Pokud budete mít někdy cestu přes Kutnou Horu ve všední den a mimo sezónu, pak rozhodně neprohloupíte. Ten zážitek mít katedrálu jen pro sebe je k nezaplacení :). A ještě jeden tip - při každé jarní a podzimní rovnodennosti na vás v katedrále čeká nevšední zážitek - pouze dvakrát do roka skrz hlavní loď a čtrnáctimetrové okno prochází sluneční paprsky zapadajícího slunce, které následně ozáří hlavní oltář. Na tento unikátní jev se přitom přišlo až v roce 2009.

Pivo

Minulý týden v parném letním dni jsem při procházce s dětmi dostala neodolatelnou chuť na pivo. Proč, to opravdu netuším, protože pivo nepiji a tudíž jsem v tu chvíli ani neměla ponětí, jak vlastně chutná. K limče pro kluky jsem tedy přibrala i krásně vychlazenou plechovku piva. Jako matka jsem morálně selhala, ale budiž mi k dobru, že to nebyl lahváč :). Zcela nečekaný problém mezi pivem a mou chutí na něj nastal u pokladny...

"Dobrý den..."

"Dobrý den, promiňte, ale vypadáte nějak moc mladě, můžete mi ukázat občanku?"

"Co prosím???"

"Nezlobte se, já to u vás nějak nedokážu odhadnout..."

"Ale jo, v pohodě...", lovím v peněžence občanku a náramně se u toho bavím, protože mi to právě docvaklo a protože vedle mě stojí moje o půl hlavy větší pochechtávající se dítě s fešným knírkem a počínající bradkou. Paní mi se sklopeným zrakem zaraženě vrací doklad a jen špitne "Promiňte..."

Vosárium

"Mamííí, my máme novýho domácího mazlíčka!"

"Jakýho mazlíčka?!?"

"Hele, tady!"

"CO TO JE?"

"To je vosa..."

"To vidím, že je to vosa, co je to okolo?"

"To je vosárium. Vosa tam má vodu, místo na hraní a kdyby měla hlad, tak gumovýho medvídka! Můžem si jí nechat? Prosííím!"

"NE!"

Na čokoládové vlně

Po několika mnoha vtipných článcích je tu konečně jeden patlavý. Pětašedesátiny jsou jednou pětašedesátiny a ty se musí oslavit. Nejsem příznivcem megalomanských oslav v restauracích a ač jsem byla vychovávána ke skromnosti, v tomto případě tu o finanční stránku vůbec nejde. Sice se sejde celá rodina, ale prakticky všichni jsou si tak nějak vzdálení. Jeden soused po levici, druhý po pravici, možná ještě někdo ob židli, ale to už se překřikujeme, v lepším případě se tvoří hloučky, je-li k tomu prostor. Tím veškerá konverzace končí a nedej Bože, pokud má taková oslava ještě časový harmonogram, vy jste sešněrovaní pravidly a děti vám na ně z vysoka kašlou... Mnohem raději preferuji oslavy, kdy se sejdeme u nás doma a narážíme na sebe v tom malém prostoru na každém rohu, říkám tomu kontaktní oslavy :). Jsem moc ráda, že to má moje máma nastavené stejně, akorát ta to dotáhla k dokonalosti a nejraději by neslavila vůbec. Ale protože jsme paličaté obě, stejně jsme jí popřát přišli. I s dortem.

Ten letošní se nesl v duchu čokoládovém, šlehačkovém, oříškovém a višňovém. Maminka prý totiž potahovku nerada, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli náhodou nekecá, protože když si chtěli kluci (pro její dobro, jak jinak), nacpat kytičky z potahovky, které jsem na dort propašovala, do pusy, rázně jim to zatrhla :).

Ale abych nějak zakončila ten tok písmenek, který, jako obvykle, odbočil od původní myšlenky, ten den pravděpodobně nebyla ta správná konstelace planet pro patlání dortů a než bych sáhodlouze vysvětlovala proč, tak jen řeknu protože šlehačka, protože korpus a protože poleva. Připadala jsem si jako Viktor Frankenstein, když tvořil své monstrum. Ale jo. Nakonec to dopadlo dobře jak vzhledově, tak chuťově. Jen ten řez se moc nepovedl, ale protože nemám problém přiznat, že i mě se občas nedaří, dám ho sem taky - moc mě na něm bavilo, že prakticky nebylo poznat, co je krém a co oříškový korpus :).