Dort Crash Bandicoot

V době, kdy jsem začala mít pletky se svým prvním blogem, nastoupil prvorozený do posledního ročníku ŠKOLKY a druhorozený si užíval hotelového servisu kdesi v mém lůně. Taky nás v té době postihla podzimní sněhová kalamita, i když bych skoro přísahala, že ten článek o sněhulákovi v říjnu jsem psala maximálně rok zpátky. Ale proč jsem o tom vlastně začala - on totiž ten roztomilý, hodný a inteligentní drobeček ze školky ve věčně vytahaných punčocháčích už oslavil šestnáctiny...

Tento rok jsem si jako motiv vybrala jeho oblíbenou postavičku Crashe Bandicoota, vačnatce ze stejnojmenné videohry. Když má tchyně před lety viděla, jak ji prvorozený hrál (asi tu hru má vážně rád, drží se ho to dobře přes šest let), označila hru za násilnickou a chtěla mu ji i s konzolí vyhodit z okna :). Pokud bych měla hru ze svého pohledu k něčemu připodobnit, je stejně násilnická asi jako Člověče, nezlob se!, kde si navzájem se soupeři naprosto bezcitně a brutálně vyhazujete figurky. Jen Crash je podstatně zábavnější. Ale zpátky k motivu - trochu jsem se bála, že jsem si ukrojila příliš veliké sousto, nicméně vše šlo až neuvěřitelně hladce a podle plánu. Možná to bylo proto, že jsem za ty roky patlání zjistila, že i kdyby se výsledek nepodařil a figurka měla pět očí a místo rukou a nohou chapadla, bude se líbit tak jako tak. Nakonec se to bez chapadel obešlo (těšili jste se, co? :)) a dort udělal oslavenci radost.

Polonaháček s piškotem nadýchaným, krémem lahodným vanilkovým z poctivého domácího pudinku udělaným, hojně malinami prokládaný, tenkou peřinkou z potahové hmoty přikrytý...

Matýsek si pod vlivem dětského šampíčka trochu pohrál... :)

A zakončím to fotkou z trochu jiného soudku, která je primárně určená pro ty, kteří mi neustále říkají, že bych se tím mohla živit. No nemohla. Proč? Přesně proto! :)