Pan Pinďourek

Nedávno jsem slibovala, že určitě nepřijdete o čtyřokénkový minikomiks "Pan Pinďourek", který vymyslel můj čerstvý druháček. Takže... Pan Pinďourek přichází... :)

Týden 42.

Pondělí

Díky roky zatracovanému Facebooku jsem navázala kontakt s příbuznou mého "dědečka". Nikdy jsem ho neviděla a moje rodina o něm nemluví, takže všechny informace, které jsem o něm získala, byly z úmrtního listu, ke kterému jsem se dostala díky ochotnému majiteli pohřebního ústavu a výpisu z katastru nemovitostí (zlatej internet). Práce na rodokmenu, která se díky nedostatku základních informací před lety zastavila, se tak možná znovu rozjede. I když... neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ze strany nově nabytého rodinného příslušníka jasně cítím obavy, že si budu klást nějaké nároky. Mně však jde opravdu jen o informace potřebné pro mé pátrání a sestavování rodokmenu.

Otázky, které měla, jsem zodpověděla a uvidím, co bude dál, není každodenním uživatelem počítače, počítám, že do týdne by se znovu mohla ozvat.

Úterý

Vrhla jsem se na kreslení obrázků pro Kulíšky.

Podzimní tvoření s dětmi - Dýňový Emzák :)

Jo, já vím, posledně jsem tvrdila, že už nechci žádnou dýni ani vidět, ani cítit. Ale tuhle sem, s dovolením, ještě propašuju :).

Přesně takhle jsem se cítila v neděli, kdy mě přepadla deprese z toho, že si se mnou nikdo, ale vůbec nikdo, nechce stavět potvůrky z "co trh a park dal". Takže tahle "kočka" je vlastně na truc. Příště si rozmyslím courat se ve dvou stupních v dešti po parku a sbírat kaštany...:)

Týden 41.

Pondělí

Cestou do školy jsem si zahrála na akrobata. To totiž nějaký troubelín (placený městem) uklízel chodníky stylem, že na mně a kočárek každých dvacet metrů čekala uprostřed chodníku kupa hnijícího listí. Už se nerozčiluju, Jablonec je prostě Jablonec.

Úterý

Kromě patálií s oknem jsem v záchvatu čistoty vyprala tři pračky. Když jsem šla s tou náloží do sušárny, zjistila jsem, že nějaký hajzl rozbil zámek u dveří, takže nálož putovala zpátky domů do naší ložnice na sušáky. Nevím co mě osvítilo, že jsem do pračky nenarvala ještě tu čtvrtou várku, protože prádlo z ní by se mi nikam nevešlo a já bych ho asi sušila jako někteří naši spoluobčané na okně na parapetu.

Čtvrtek

Matěj má ohromnou sílu, pořád krade manželovi činky a já nevím, jak ho to odnaučit. Stačí chvilka, nasadí si na tyč kotouče a přitáhne si je do obýváku... Co z toho prcka vyroste?

Neděle

Místo zateplených kalhot na Míšu, pro které jsme původně v neděli vyrazili, jsem z obchodu odcházela lehčí o 478 korun. Tolik stály dvě vázy, které to nerozchodily, když na ně Matěj poté, co zavrávoral, spadl...

Ukradl mi pastelku. Zmaluju mu prdelku?

Ne, nezmaluju, i když ruka mě svrbí. Nejdřív by to slíznul můj druhák, protože moc dobře ví, že pastelky a fixy patří do kelímku na stole až úplně ke zdi. Pak by jedna přistála mladšímu, kterému je necelý rok a půl, protože moc dobře ví, že po zdech se nemaluje. A tím třetím potrestaným hříšníkem bych byla já, protože jsem zase ignorovala "TO TICHO".

Je ticho. Takové ticho, které se nápadně podobá tomu, když mrňous naposledy ukradl staršímu penál a fixy. Tenkrát si naštěstí vybral za oběť svého talentu jen svoje ručičky.

Je ticho. Jenže takových okamžiků je málo a tak, když slyším sladké, sotva slyšitelné, žbrblání, ticho natahuju. Žbrblá rovná se dýchá a žije, v dosahu žádný šampon, voda, hrníček, nůžky, prostě nic, co by ve mně vzbudilo jakékoliv podezření. Že by si konečně začal sám hrát?

"Škráb, škráb."

Tichounké "škráb škráb" vystřelilo můj zadek ze židle kosmickou rychlostí. Ježíši, takovou blbku abys pohledal, nechat se uchlácholit vidinou volné chvilky u kávy může jenom naprostý idiot.

"Škráb, škráb."

S fixami se tenkrát po rukách malovalo dobře. Jenže čerstvě ukořistěnou pastelkou to po rukách jde blbě. Ale sádrokarton vážení, to je materiál...

                         

Podzimní tvoření s dětmi - Dýně na Halloween

To bylo žvástů, že to tu zamořím do Halloweenu dýněmi... Ale po jisté fujtajblové události jsem radikálně změnila názor a dýně už nemůžu ani vidět. Natož cítit.

Dílko, které vám předkládám, mělo být vyvrcholením mé dýňové exhibice. Jenže Janinka míní a dýně, kterou jsem si pro svoje dlabací choutky koupila a uskladnila na okně, mění. Když jsem se totiž šla pokochat nádhernou oranžovou dýní čekající na svůj den D (Dlabací Den :)), který měl nastat až za pár týdnů, do její zadní části se mi čvachtavě zabořily prsty.

Sakra, co teď s ní? Míšovi jsem slíbila, že dýně bude vydlabaná, jenže mně při pohledu na ní neskutečně natahuje. No nic, přežila jsem horší, jdu dlabat. Nejdřív jsem dýni díky vyhnilé díře neplánovaně vykuchala zezadu, mezitím jsem si několikrát udělala pauzu "Běžsehnednadechnoutkoknunebosepobliješ". Pak jsem na ní nakreslila motiv...

Úterý

Netradičně z tohoto týdne vypíchnu jednu situaci a věnuji jí samostatný článek, protože byste při čtení příštího týdne byli délkou jeho popisu asi pěkně zpruzení... :)

Hned brzy dopoledne se stalo něco, co jsem se už pár let snažila vysvětlit správcům města a co jsem tak nějak očekávala. A stejně jsem byla zaskočená...

Jako každé ráno po vyvětrání jsem přibouchla okno. To se ale nezachovalo tak, jako obvykle, sklo z venkovní strany prasklo a rozdělilo se na tři střepy. Dva z nich se díky chybějícímu kytu opíraly pouze o sebe a naklonily se nad frekventovanou ulici. A já myslela, že se mi zastaví pumpa, rozklepaly se mi nohy, ruce a tlak mi vylítl až někam do stratosféry.

Týden 40.

Pondělí

Matěj se naučil štěkat, celý den jede jako kolovrátek "hau, hau hau". Taky se píchá fixou do břicha a procítěně vydává "auuu, auuu" a já jsem konečně pochopila rozdíl mezi "mam" a "mňam". "Mam" je to nutné zlo, co musí jíst a "mňam" je schované nahoře ve skřínce v košíku se sladkostmi :).

Úterý, středa, čtvrtek

Přestávám kojit a dny se mi slily. V návodu u léku zastavujícího laktaci psali, že můžu začít s léčbou kdykoliv. Doktor mi radil, že si mám vzít pro začátek jenom půl tabletky a večer, že po tom bývá někomu špatně. Nejsem béčko, vzala jsem si celý prášek podle návodu a dopoledne. Béčko sice nejsem, ale idiot jo. Je mi blbě, buší mi srdce a motá se mi hlava. To přežiju. Večer si beru podle návodu další, ráno znovu a večer ještě jednu. Je mi příšerně a tak s prášky asi končím. Trochu mi ale přeci jen pomohly - to nejhorší mám za sebou a alespoň mně neodumírala ruka, kvůli které jsem nemohla přestat kojit přirozenou cestou.

A aby toho nebylo málo, moje robátko si to nenechává líbit, proč taky, že jo. Skoro rok a půl něco může a teď najednou ne. Dává mi to pěkně vyžrat, hlavně v noci, nechce ani mlíčko z lahvičky, ani napít. Když se capí (řve na celé kolo) moc dlouho, nezbývá mi, než být zlá. A mně se nelíbí být zlá, jenže zvýšení hlasu zafunguje a on v mžiku usne. Útěchou mi je, že jednou ho to přejít musí.

Podzimní tvoření s dětmi - Bambulínkové dýně

Ono nestačí, že mě poslední dobou přepadají záchvaty tvořivosti, ony se ty záchvaty k tomu všemu, Bůh ví proč, vybíjejí zrovna na dýních. Nejdřív to byl článek Jak se z dýně stala svině a dnes tu mám dýně bambulínkové. Vyráběla jsem je pro Míšu, aby si měl čím ozdobit okenní parapet. A protože to vypadá, že nechám dýně odpočívat až po Halloweenu, další dýňo-výtvory vás nejspíš brzy neminou... :)

Oranžové krasavice :)

Týden 39.

Pondělí

Dnes jsem opět seděla v zubařky v křesle. Jediný moment, který mě tam pobavil, ovšem kterému jsem se díky ústní indispozici nemohla zasmát, byl, když do ordinace telefonovala maminka, že jejího synka strašně bolí zuby. A její paní zubařka dnes neordinuje, jestli by ho tedy vzala ta má. Pak z maminky vypadlo, že ten synek už je spíše odrostlý syn a že u zubaře nebyl nejméně dvacet let. Nejdřív mě ta představa trochu natahovala, ale nakonec jsem se v duchu smála, protože moje paní doktorka je hrozná měkota a tak ať prý přijde. Až tam půjdu za týden, musím se zeptat, jak to dopadlo...

Kdysi jsme mívali věšák na bundy v předsíni na vchodových dveřích, jenže jsme si je nechali vypolstrovat a věšák šel pryč. Po čtyřech letech mi došla trpělivost s kabáty přehozenými přes židli (proč některé věci trvají tak strašně dlouho?), koupila jsem obyčejný dřevěný věšák u Vietnamců za třicet kaček, natřela ho akrylkou ladící se skříní a přivrtala ho k ní. Do zdi si vrtat netroufáme, nemáme totiž ponětí, kudy vedou elektrické kabely...

Středa

Míša mi venku štědře počůral nohu, když jsem mu dělala "křoví" u stromu. Myslela jsem, že ho zabiju...

Čtvrtek

Manžel má dovolenou, takže toho využívám a odškrtávám resty u doktorů. Na kožní jsem šla se sevřeným žaludkem, ale paní doktorka byla hodná a ani mě neseřvala za to, jak trestuhodně zacházím se svým zdravím. Dostala jsem lék a mám přijít za měsíc, ovšem doporučila mi přestat kojit, aby mohla nasadit ty nejúčinnější léky. Takže večer jsme ještě pelášili ke gynekologovi pro recept na lék zastavující laktaci. Vyzvednu si ho až v pondělí, nechci nám kazit víkend :).

Pátek

Dnes je to přesně pět let, co tu bydlíme. I když máme nad sebou nové cikánské sousedy preferující free výchovu a hlasitou hudbu, večer si děti postaví do latě a je klid. Je tady opravdu hezky.

Sobota

Za pračku se mi vysypala krabička s náplastí. Díky tomu jsem objevila tajnou skrýš, kam si Matěj syslí věci...:)

Krabička na kapesníčky

Poslední týdny prožívám záchvaty tvořivosti, je to taková moje malá závislost, kterou prostě, chtě nechtě, musím ukojit, jinak se dostavují abstinenční příznaky. Tentokrát jsem se vrhla na techniku decoupage (ne, opravdu to není zaklínadlo :)).

A co že jsem to vlastně prováděla? Obyčejnou dřevěnou krabičku na kapesníčky jsem natřela ve dvou vrstvách bílou akrylovou barvou. Z papírových ubrousků jsem vystřihala motivy a po oddělení jednotlivých vrstev (lepí se pouze ta část ubrousku s obrázkem) a naaranžování do finální podoby jsem je jen přetřela lakem na decoupage, který kromě přilepení motivu také hotový výrobek chrání proti vlhku a otěru. Nechala zaschnout a voilà, jeden vánoční dárek mám hotový. Dostane ho moje maminka, bylinková čarodějka, tak se jí snad bude líbit...:)

Týden 38.

Jsem tu s dalším týdnem, jen upozorním čtenáře citlivější na sprostá slova, ať ve vlastním zájmu nečtou neděli. I když... snažila jsem se vytečkovávat :).

Pondělí...

Pan pošťák nám přivezl balíček s výhrou, kterou jsme získali díky prázdninové soutěži na stránkách Mléčného baru. Míša má tričko s báječným nápisem a LEGO a já krásnou knížku o mozaice. Ještě jednou moc děkujeme!

Jak se z dýně stala svině

Řeší problém mladá dýně.

Její oranžová tchyně

hubou mele jako v mlýně

kolo - hlučně, pořád, líně.

Z domku naší mladé dýně

uječený zní hlas tchyně.

Prolezlá je celá červy,

nic nedělá, ruce v klíně,

dýnštinou však vládne plynně.

Stará mladé drásá nervy.

Vydržela dlouho dýně

žvanění té svojí tchyně.

Během doby se však z dýně

chladnokrevná stala svině.

"Nechci pokoj mít až v hlíně!"

zařvala. Šla do kuchyně.

Odhodlaná, plná vervy,

udělala ze své tchyně,

protivné a hloupé dýně,

polívečku do konzervy...

Týden 37.

Úterý...

Naši cikánští sousedé nad námi už nemají prázdný byt. Mají v něm... rádio!

Zářím štěstím. Kluci se měli vždycky svým způsobem rádi, ale co předváděli dneska... Vodili se za ruce, Matěj se k Míšovi nezvykle tulil, ten ho na oplátku choval a nosil a dokonce ho večer při koupání i namydlil. Pak spolu koukali na video návod k našim novým klávesám, řehtali se u toho jako blázni, mrňousek do toho tancoval a nakonec Míša Matýskovi lípl pusu na dobrou noc. Asi je něco ve vzduchu či co, já ty děti nepoznávám.

Čtvrtek...

Matěj je extrémně všímavý opičák, už nějakou dobu se nás snaží ve spoustě věcí napodobovat. Tak třeba...

...když něco rozlije, vyndá si z krabičky papírový kapesník a jde to utřít...

...utrhne si kus papírové utěrky v domnění, že je to toaletní papír, sedne si na bobek a šmrdlá si s tím kusem papírku mezi nohama...

...ze sklápěcího přívěsu od svého dětského vozíčku si vyrobil cvičící lavici. Všechno, co byť jen vzdáleně připomíná kotouč k násadě na činku, si pokládá na břicho a cvičí. To samé dělá s čímkoliv, co vypadá jako násada k činkám, tu zase zvedá nad hlavu a funí u toho jako jeho táta.

...když si dávám krém na obličej, kouká na mně a lehce si ťuká prstíky do obličeje. Dnes mi ukradl tužku na oči, hádejte, co s ní asi tak dělal? Ještě, že jí neumí otevřít...

Pátek, sobota...

Slavíme Míši narozeniny. Bylo to prima, Míša měl radost, jen jsem unavená, protože je slavíme dvakrát. Z narozeninových oslav jsem na nějakou dobu vyléčená a jsem rozhodnutá svoje narozeniny příští měsíc neslavit. A nebude ani dort - proč by taky byl, copak je normální, že si oslavenec dělá dortík sám? Mám mít výčitky? Néééé, však oni to nějak přežijí... :)

Dortík...

Dort - Mobilní telefon :)

Haló, haló! Něco se stalo... Nadání na patlání odcestovalo! Kdo viděl předchozí článek, pochopí, když napíšu jen "Zlatej Gary". No zkrátka a jasně, patlání dortů se mi poslední dobou prostě nějak nedaří. Po dlouhém dumání, proč tomu tak je, jsem zjistila, že se mi mnohem snadněji dělají složitější tvary a obrázky, než ty jednoduché. Není to náhodou nějaká nemoc? :)

I přes to, že jsem byla strašně sprostá a měla jsem sto chutí té čokoládové polevě udělat něco hodně ošklivého, si dortíku vážím, protože... už jste někdy "mleli" lískové ořechy na struhadle? Já jo...

Dort - Šnek Gary

Díky účasti v soutěži na stránkách Mléčného baru Míšu chytlo tvoření z marcipánu a tak mi z něj tenkrát nadělal spoustu malých šnečků. Zabalili jsme je do alobalu a on si na mně vymámil, že až bude mít narozeniny, tak mu je musím dát na jeho dortík. No tak je tam teda má, ten obr uprostřed vznikl mojí rukou a kdyby to někoho zajímalo, má to být šnek Gary ze seriálu Sponge Bob.

Dort se mi moc nepovedl, řekla bych, že je to takový sladký paskvil, ale co, jak říká manžel "To nevadí, v bříšku se to srovná" :). Zítra, kdy bude oslava druhá, přidám další dortík, ten snad bude koukatelnější.

Týden 36.

Pondělí...

V pondělí jsem si vzpomněla, že jsem k plodné sobotě v minulém týdnu zapomněla přidat jeden nevšední pohled, který se mi, co by Procházkové na procházce, naskytl při nehodě dvou aut. Nikomu se naštěstí nic nestalo a vozítka měla jen pár škrábanců, újmu ale utrpěla má oblíbená cukrárna, do jejíchž otevřených dveří se jedno z aut čumákem napasovalo, tudíž dveře přestaly plnit svojí obvyklou funkci a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven. Když jsem šla za hodinu a půl stejnou cestou zpátky, auto "parkovalo" stále na stejném místě...

Úterý...

Strávila jsem hodinu u dětské psycholožky, kam mě odeslala Míšova dětská lékařka. Ani jí nedělalo problém nám žádanku vypsat, úplně jí stačilo, když byl Míša naposledy očkován a museli jsme ho držet tři. Jeho panický strach z bolesti, psů a vody věkem nepřechází a tak to nějak musíme řešit. Psycholožka doporučila kineziologii. Máte s touto metodou někdo zkušenost?

Středa...

Můj skoro osmiletý se rozhodl, že mě zavede do tajů binárního kódu. Jenže jsem zjistila, že převádět čísla z desítkové soustavy na dvojkovou neumí, jak jsem si do té doby mylně myslela, jen si ta převedená čísla ten lišák prostě zapamatoval... Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem si na netu našli, jak to vlastně funguje a naučili se to spolu. Taková blbost a jak jsme se při tom bavili :).

Mozaika - svícen

Moje první mozaikování v životě se mi zalíbilo a já se rozhodla, že hned jak bude chvilka, pustím se do dalšího dílka. To je tentokrát o poznání menší a jednodušší, na výrobu svícnu potřebujete vše, co jsem už napsala zde, jen sklíčka musí být průsvitná, aby skrz ně prosvítalo světlo svíčky (na podnos jsem použila sklíčka, která jsou ze spodní strany pozlacená) a dřevěný tác vyměníte za skleničku. Tu je nezbytné před použitím důkladně odmastit a umýt od lepidla z etikety, nejlepší je skleničku na chvíli vložit do vařící vody, všechno se pak sloupne mnohem snadněji. Pro pobavení přidávám výjev z naší domácnosti při čištění jedné takové skleničky...

"Maminko, copak to tam v kuchyni děláš?"

"Vařím si skleničku."

"Hmmm... a nebylo by jednodušší si jí dojít koupit?"

Jen dodám, že ač by se na první pohled mohlo zdát, že otázky pokládalo moje dítě, není tomu tak. Ptal se manžel...:)

A tady už je hotový výrobek, první obrázek je za denního světla, druhý za noční tmy se svíčkou...

Tvoření s dětmi - Melounohrátky

Původně měl tenhle kulatý zelený chlapík vyprávět svůj příběh k minulému Tématu týdne. Jenže... Jeho příběh by byl plný nožů, řezání a cákanců (takže strááášně strašááácký) a slabší povahy by to nemusely ustát. Tak jsme si s panem melounem řekli, že brutality kolem nás je více, než by bylo záhodno, že vám nic vyprávět nebudeme a že vám sem dáme jenom obrázek. Jen tak. Pro radost :).

Týden 35.

Možná to znáte taky - hlavu máte plnou zajímavých nápadů a myšlenek, o které byste se chtěli podělit, ale na článek by to nestačilo. Rozhodla jsem proto vytvořit novou rubriku, v jejíž článcích spojím myšlenky k sobě, a pokusím se tak zdokumentovat zajímavé okamžiky a události "mého" týdne, které občas doplním nějakou fotografií. Pokud nějaký den chybí, vězte, že se nestalo vůbec nic, co by stálo za to :).

Pondělí...

Po devíti měsících vegetačního klidu se o patro výše nastěhovali noví sousedé - mladá cikánská rodina s blíže neupřesněným počtem dětí. Tedy nastěhovali se není asi to správné slovo, oni se tam prostě najednou ocitli. Absencí nábytku a koberců v bytě v kombinaci s velmi živými a nudícími se dětmi bez hraček, bez bačkůrek a s tragicky (bývalými sousedy) udělanou plovoucí podlahou, tak vzniká celodenní zemětřesení. Prvotní myšlenku zabít se jsem zavrhla večer, kdy děti šly spát a byl klid. Takže v pohodě.

Úterý...

Od úterního rána jsem starším synkem zdravena "Brýtro, šéfíku!" Zřejmě deformace oblíbeným komiksovým hrdinou.

Středa...

Nějaký idiot nalil do fontánky poblíž našeho domu pěnu do koupele, což způsobilo, že se fontánka (za normálních okolností oblíbená pouze dětmi) stala atrakcí i pro dospělé. Foto je trochu rozmazané, večer se fotí blbě a já byla líná lézt ven :).

Bublinková koupel ve fontáně