Sériový vrah, epizoda první


Matějova samomluva cestou ze školy nemívá pokaždé příčinu v tom, že bych jeho veletoky myšlenek ventilované hlasivkami do éteru ignorovala. Někdy to bývá prostě jen proto, že mi dojdou slova. Jako tuhle minulý týden...

"Mami, začal jsem rychle běhat. Dneska jsem běžel tak rychle, že jsem úplně všechny předběhl! A víš jak jsem to dokázal? Představoval jsem si, že za mnou běží sériový vrah!"

Chci dovést jídlo!


"Dobrý den, chtěla bych si objednat pizzu. Boloňskou s extra porcí papriček navíc. Kdy mi pizzu přivedete?"
"Snad přivezete, ne?"
"No to ne, na internetu píšete, jestli chci jídlo dovést. No a já chci!"
"My jídlo ale jenom rozvážíme..."
"To je ale klamavá reklama! A já se tak těšila!" :)


Vyhřívaná zastávka


Jablonec je, bez jakýchkoliv diskuzí, zapadákov. V neděli na náměstí je prázdno jako v krůtím mozku a většina lidí v naší zemi ani netuší, kde Jablonec leží, případně že vůbec existuje. Pravda, občas se dostane do povědomí širší veřejnosti, naposledy to bylo třeba propuštěním Kájínka z naší věznice, nicméně jinak to většinou bývá v souvislosti s nudnou sněhovou kalamitou. Ale zpátky k tomu zapadákovu. Když napadne sníh, platí to o našem městě dvojnásobně. A přesto tu v zimě najdete místa, která, i když jsou pod širým nebem a poctivě na ně chumelí, zasněžená nejsou nikdy. Těmi místy jsou tramvajové zastávky a rozhodně nejsou pod sněhem z důvodu, že by si je vzala do parády četa technických služeb. Je to tím, že máme zastávky vyhřívané! Jen málo se o tom ví a já myslím, že je veliká škoda o takovém unikátu nemít ani ponětí...:)

Světice...


...aneb etuda z Procházkovic života.

"Moje máma je náhodou světice, ta má přímou linku na Boha!"
"Jo? Tak proč s ní už několik let nemluvíš?"
"Protože má pořád obsazeno!" :)

Unikátní únor


Únor - mých šedých buněk mozkových úmor. A když je ten únor ještě unikátní a v kombinaci s pytlem plným peněz, je to o to horší. Že nevíte, co je unikátní únor a pytel peněz k tomu? Ta největší pitomost, jaká přistála v mém emailu za poslední roky. A kdyby jen jednou! Tenhle nesmysl se šíří internetovým světem jako lavina a dokonce na mě útočí ze stran, ze kterých bych to čekala nejméně - od vysokoškolsky vzdělaných lidí. A já cítím potřebu vykřičet do světa skromné přání, aby lidé občas (ale raději častěji) používali mozek.


Himalájský svícen


Vánoční firemní balíčky - pro někoho milý bonus, pro někoho prokletí. Někdo je přijme s radostí, někdo mlčky a s pokorou, někdo znechuceně a někdo s čirým zoufalstvím v očích (z doslechu vím, co dává do balíčku Česká Pošta a vůbec se těm obdarovávaným nešťastníkům nedivím!). Sama patřím do první kategorie, protože naše firma se snaží a dárková krabice mívá vcelku sympatický obsah (musím ale přiznat, že co do ní přestali dávat láhev sektu, je pro mě sympatičtější o dost méně). Kromě děkovného dopisu, který stejně nikdo nikdy nečte a na kterém se mění jen jméno nejvyššího, je v ní spousta dobrot. Některé je možno konzumovat hned a některé najdou své dlouhodobé působiště v kuchyni, letos si tento úděl vylosoval mlýnek s himalájskou solí. Mimochodem, věděli jste, že tato růžová sůl se těží v pakistánském Pandžábu? Ale zpátky k mému mlýnku, i přes vysokou kvalitu si mou krabici vybral vadný kus a když jsem ho vyndávala, mlýnek mi zůstal v ruce a skleněná nádoba se solí se rozplácla o zem. Přežili jsme všichni, ale sůl už svůj účel plnit nemohla, podlaha sice byla zametená, přiznávám ale, že nepatřím k těm, kteří jí denně drhnou Savem. Sůl tedy rozhodně jedlá již nebyla a já přemýšlela, jak s ní naložím, protože mi bylo líto ji jen tak vyhodit.

Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi v internetových vodách viděla velice zajímavou dekoraci na stůl - svícen, který se skládal ze dvou stejně vysokých váz, ale jedna z nich byla užší. Ta se vložila do té širší, mezi jejich stěny se nasypalo trochu písku, přidaly se dekorační kamínky, mušličky, pod ně se upevnily vodní či umělé rostliny a vše se zalilo k okraji vodou. Do vnitřní úzké vázičky se pak vložila svíčka. Výsledek vypadal kouzelně, už jen rybička chyběla a mohlo z toho být romantické klaustrofobické akvárko :).

A tak mě napadlo, že se na všechny ty parádičky kolem vykašlu a mezeru nevyplním vodou, ale solí a nebudou to vázy, ale skleničky. To by bylo, aby z toho něco nebylo :). Předem upozorňuji případné zájemce o toto tvoření, že za á) zhubnete, protože si uběháte nohy, když budete shánět malou vnitřní nádobku a za bé) budete vypadat jako idiot, když budete v domácích potřebách rvát malou skleničku do větší a zjišťovat, jestli by to třeba takhle nešlo :).

Tak tady je. Nepředvídám mu, vzhledem k vlhkosti u nás doma, dlouhý a šťastný život, dokonce si troufám tvrdit, že každou chvíli musí začít plakat. Zatím je ale pohromadě, při životě ho drží blahodárné a vysušující teplo svíčky... :)


Na sluneční vlně


Jsem fotografický...

...laik, který vás co nejuctivěji požádá, abyste na něj nemluvili mongolsky, když se mu snažíte vysvětlovat taje expozice či kompozice a který vám na dotaz "Co je to ISO?" nadšeně odpoví, že přeci vesmírná observatoř.
...barbar, který sice ví, že to hvězdářské dělo v ložnici má objektiv 130mm, zato vůbec netuší, jaký průměr má jeho fotoaparát, dá-li se tomu nemocňátku tak ještě vůbec říkat.
...diletant, který si i přesto nastudoval pravidla focení a osvědčené rady, ze kterých ho velice zaujala jedna - vyhněte se profláklým tématům, jako je třeba kýčovitý východ či západ slunce.

A zrovna ne! Jsem totiž taky amatér, kterého často překvapí, proč je výsledné foto naprosto barevně odlišné od toho, co vidělo skrz objektiv jeho oko. A když se mu konečně podaří zachytit to, co skutečně viděl, má si to jako nechat pro sebe? Ani nápad! :)


Železniční lávka Liberec


Více než dvě desetiletí se mi v noci často zdával velice zvláštní sen. Nebyl zvláštní ani tak svým dějem jako tím, že se zdál holce. Ten sen byl totiž skrz naskrz nádražácký. Zdávalo se mi, že jsem u velikého nádraží na volném prostoru, který protíná spousta kolejí. Na nich stály volně rozestavěné lokomotivy a vagóny, které i s oním prostorem byly mým domovem a já se celý snový čas bavila přeskakováním z koleje na kolej a skákáním z vagónu na vagón. V těch chvílích jsem zažívala těžko popsatelnou směs pocitů, štěstím počínaje a strachem konče. A tomu všem přihlížela ONA, železniční lávka.

Majestátně se klenula přes koleje a byla tichou společnicí mých vylomenin. Občas jsem vylezla i na ní, opřela se o zábradlí a dívala se dolů na projíždějící vlaky. A pak jsem se probudila. Dlouho jsem si lámala hlavu, proč se mi zdá zrovna tohle, až mi k tomu dopomohla náhoda, jak jinak, postěžování si mamince. A stejně, jako v případě předchozím, kdy něco "jen tak mimochodem prohodila" a rozlouskla tím záležitost, která mé šedé buňky týrala opravdu velice dlouho, stalo se tomu tak i tentokrát...

"Mami, já ti mám pocit, že to místo znám, že jsem tam už někdy byla. Ale to je blbost, já přece žádný takový most neznám!"
"Jo? A co ta lávka za nádražím? Chodili jsme tamtudy přece k paní Hauerový!"
"Jaká lávka? Vždyť tam žádná není!"
"No není, ale byla. Když jsi byla malá, tak jí zbourali."

V hlavě mi šrotovala kolečka na plné obrátky, která přerušilo výrazné "Cink!"

"Ježíši! Ta lávka se hrozně houpala a já se přes ní bála chodit, šla jsem vždycky co nejrychleji a skoro jsem nezvedala nohy, protože jsem si myslela, že se tak nestihne rozhoupat...

Co jsem sama nezvládla vyřešit za dlouhých dvacet let se mamince povedlo za dvě minuty. Několik let jsem pak o lávce hledala nějakou zmínku nebo fotografii, abych mohla porovnat tu snovou s reálnou (byť už neexistující), ale bezvýsledně. Až jednou...

...jsem jí skutečně objevila. Nevím ale, jestli je to dobře, nebo špatně.
Mám sice zaplněné políčko ve svých vzpomínkách, na druhou stranu se mi od té doby, kdy jsem lávku spatřila černé na bílém, nádražácký sen už nikdy nezdál.
A mně se přitom po tom skákání po vagónech tak stýská :).

Přesně, jako ve snu...


Zasněžené plivátko


Víte, jak se pozná Pražák od Jablonečáka?

Pražák: "Jé, už sněží!"
Jablonečák: "Jé, už nesněží!"

A je to tady. Po loňském roce, kdy k nám byla zima vlídná a my tak dočista zapomněli, co znamená slovo sníh, začalo sněžit. A jak bývá zvykem, všichni jsme tím bílým nadělením byli zaskočení. No kdo by to v lednu a na horách asi taky čekal, že jo? A jako pokaždé, tak i tento rok jsem z hloubi duše litovala silničáře, kteří v té chumelenici nemohli najít silnice a tak jezdili zcela nekontrolovatelně a zmateně se zdviženými radlicemi sem a tam a tam a sem... Ale abych si z nich jenom neutahovala, musím uznat, že tento rok mile překvapili. Silnice našli už po třech dnech! Zato chodníky ti nešťastníci hledají už týden...

Můj vztah ke sněhu mí letití čtenáři již znají a vědí, že u nás nepadá sníh, ale sr...sajrajt. V souvislosti s ním jsem zažila už ledasco, kalamitu v říjnu, o Velikonocích, třímetrové sněhové mantinely, na které byly povolány Stalinovy ruce. Nicméně i ten sníh občas dokázal stimulovat mé šedé buňky, obzvláště z duše mi mluví písmenková povídka Sněhobílé svinstvo :).

Tento rok je ale můj vztah ke sněhu jiný. Tiše trpím, vnitřně křičím a nadávám, ale za to, že se to bílé studené stále sype, jsem ráda. Potřebujeme totiž vodu. Hodně vody. Jablonecká přehrada má po dlouhotrvajícím suchu o milion kubíků méně, než před rokem a hladina je asi o tři metry níže, než je normální stav. Přitéká do ní kolem 10 litrů za vteřinu, zatímco minimální odtok je litrů 66. Z naší překrásné přehrady se tak stalo pítko pro ptáky. Břehy odkryly pláže, za které by se nemuselo stydět ani přímořské letovisko, ale kdo by chtěl relaxovat u plivátka?

Ale i to plivátko má své kouzlo, když je zasněžené.
Budu tiše doufat, že nám ho tající sníh z hor na jaře zase naplní...


Jak na nový rok...


...aneb díky Bohu, že se mi tato pranostika ještě nikdy nevyplnila a já tak mohu tiše doufat, že ani letos to nebude jiné.

První den nového roku začal opravdu magicky, dozvuky novoročního kouzla byly tak hmatatelné, že by se daly krájet...

Hned při ranním vážení jsem byla zázračně o čtyři kila lehčí, což je při mém vánočním hodování (obzvláště jsem pyšná na poctivou kilovou marcipánovou štolu, kterou jsem v průběhu týdne spořádala sama k snídani) vcelku dobré skóre (novoroční předsevzetí ohledně nežraní sladkého tedy, k mé veliké úlevě, logicky odpadá). Mé křeččí bradě spadla při pohledu do zrcadla brada a šla se závistí zahrabat hluboko do čelisti při pohledu na mé nádherné, přes noc vystouplé, lícní kosti. Má pleť získala alabastrově bílou barvu, pro kterou by ve starověkém Řecku či Římě urozené dámy vraždily a kolem očí se mi vylouplo přírodní líčení à la padesát odstínů šedi. Lidi, to vám byl flám! Flám, na který se jen tak nezapomíná, protože bývá většinou jen jednou za život. Ten letošní, vlastně loňský, jsme absolvovaly ve dvou. Já a moje kamarádka, kterou jsem znala pouze z virtuálního světa a hodně jsem o ní slyšela, ale ještě nikdy jsme se nesetkaly tváří v tvář. Já a poctivá nefalšovaná střevní viróza. Napsala bych sračka, což by bylo nepochybně trefnější, ale to by mi třeba někdo mohl říct, ať si jdu vypláchnout hubu mýdlem. A to, že naše setkání proběhlo úplně jinak, než tváří v tvář, rozebírat raději také nebudu :).

A já si pořád říkala, co mi chce tou svou barevnou transformací mé pomerančové dílo říci. Dnes už vím, že věští budoucnost!

Nejdřív totiž zbělalo a zezelenalo...


Tradiční týrání pomerančů


Letošní Štědrý den jsem, jako matka, naprosto selhala (tedy alespoň z mého pohledu). Že jsem v tento den byla v pracovním procesu, to by se ještě překouslo, přeci jen - když kočka není doma, však to znáte. Ale já jsem zapomněla na naše každoroční pomerančové píchání! Budiž mi omluvou, že jsem vstávala v půl čtvrté ráno a budiž mi k dobru, že jsem ty pomeranče a komponenty k nim alespoň koupila... Naštěstí z toho nazmar nic nepřišlo, na týrání pomerančů totiž nakonec přeci jen došlo, byť o dva dny později. A tradičně, jako každý rok se řešila záhada, kam zmizela během tvoření část materiálu... :)


Divnodivná procházka potřetí


Možná si pamatujete na článek o divnodivné procházce, ve kterém jsem, mimo jiné, psala o squatterském domě, jehož fasádu si obyvatelé vyzdobili velice svérázným způsobem - panenkami (a když nebyly po ruce celé panenky, vystačili si s jejich končetinami...). Divnodivná procházka se dočkala pokračování a já netušila, že dům, jemuž se říkalo "Ostuda Papírového náměstí" a jehož domovem byla ulice s příhodným názvem "U stoky", bude za měsíc po napsání článku srovnán se zemí. Myslela jsem, že prostor mi již nemá co nabídnout, ale hluboce jsem se mýlila. Když jsme si přes "Papírák" nedávno krátili cestu, nestačili jsme se divit. Místo domu a panenek je tam pro změnu pověšený ninja. Tedy přesněji řečeno, nafukovací panna tvářící se jako modlící se ninja. Asi nějaký druh street artu :).


Jak si se mnou hrála vánoční nálada na honěnou


Listopad byl, ostatně téměř jako všechny měsíce v letošním roce, docela obyčejným měsícem, až na jednu maličkost. Byl nezvykle teplý. A právě tento jev u mě zřejmě způsobil lehkou předvánoční paniku. Počasí mě totiž pěkně dlouho namlsávalo a Vánoce jsem upozadila v domnění, že je na ně ještě dost času. Poslední týden v listopadu se ale najednou prudce ochladilo a já, ještě opojená tím neřádem listopadem, najednou zjistila, že za měsíc už bude po Vánocích. A tak začalo hemžení, tvoření, nakupování a pečení, jenže nic z toho nemělo tu správnou atmosféru. Poprvé za celý život se mi stalo, že jsem neměla tu pravou vánoční náladu.

A protože se bez boje nevzdávám (neb jedna z mých vtipných sudiček mi neprozřetelně nadělila do vínku "přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné"), zkoušela jsem na tu nenáladu jít všelijak. Myslela jsem, že když si zapálím první adventní svíčku na svícnu, přijde to tak nějak samo. Jenže svícen byl ve sklepě a klíčky od sklepa si odvezl polovičák ve svých riflích na služební cestu. Zapálila jsem si tedy alespoň voňavé vánoční čajovky, ale efekt to mělo nulový. Alespoň ušetřím za svíčky.

Jako další pokus o přivolání vánoční nálady jsem zkusila zajít do kina na nový animovaný vánoční film Grinch. Asi nebylo úplně nejšťastnější chtít si navodit vánoční atmosféru u filmu, jehož hlavní představitel Vánoce bytostně nesnášel a dokonce je i sabotoval. Ani ten konec to nezachránil.

Další šancí, která se mi jevila jako velice nadějná, byla akce "Rozsvícení vánočního stromečku" v Matýskově škole, to by v tom byl čert, aby tohle nezafungovalo! Bylo to fajn, jenže... venku bylo deset stupňů, vánoční koledy jsme vzadu neslyšeli, protože jim tam, jako každý rok, nefungovala aparatura a že se blíží rozsvícení stromečku jsme poznali podle toho, že ostatní kolem nás začali odpočítávat. Alespoň, že toho svařáku tam měli dost, nepochybuji o tom, že jsem patřila mezi nejvděčnější zákazníky.

Když jsem se konečně dostala do sklepa, vytáhla jsem vánoční dekorace a na dveře pověsila věnec. Do mobilu jsem si nainstalovala vánoční vyzvánění. A nic! Upekla jsem a naplnila cukroví, s klukama jsme zdobili perníčky...

"Mami, to je zajímavej perníček, to je nějaký zvířátko?"
"Jo, to je speciální zvířátko a jmenuje se odřezek..."
:)


Když umře srdíčko


Miluju cesty s Matýskem ze školy nebo obědy jen ve dvou. Člověk se při tom dozví tolik zajímavých a úžasných věcí! Tentokrát se na mě vysypala moudra během oběda, pravda, málem jsem se při tom udusila, ale stálo to za to! :)

"Mami, já už vím, jak to vypadá, když člověk umře na srdíčko!"
"Kuck! Jak?"
"V tom srdíčku je takovej šáša. A ten šáša do něj mlátí a proto to srdíčko ťuká."
"Hmmm. A proč do něj mlátí?"
"Protože se z něj chce dostat ven."
"Jakože celej svůj život mlátí do srdce, aby se z něj dostal ven?"
"Jo."
"A co tam pije? A jí? Jak čůrá?"
"Má tam generátor, kterej dělá z krve vodu a ten mu do srdíčka přitejká takovým kohoutkem. No a jí mrtvý mozkový buňky, který umíraj, když člověk pije pivo. K srdíčku je pak připojenej močovej měchýř a ten má zase takovýho pindíka a tím jdou šášovy čůránky ven do těla."
"Aha. No a když se šášovi povede rozbít srdíčko a dostat se ven, co pak?"
"Člověk umře."
"A co se stane se šášou?"
"Zabydlí se v těle."
"No jo, jenže to tělo se pak třeba pohřbí!"
"Tak to je šášův konec. Sežerou ho červi."

"Tak to je docela smutný, celej život se snaží dostat se ven, a pak ho sežerou červi... A na to si přišel sám?"
"Jo!"

Napadá mě spousta ale, ale... mně se tohle vysvětlení asi i líbí. Stejně, jako jeho vize o Panbuchovi :).

A to by nebyl Matěj, aby k tomu nepřidal i nákres. Bavte se stejně, jako já :).

Zavyj, debile!


Aneb zcela netradiční adventní vsuvka, na jejímž konci jsem byla díky nezastavitelnému hýkání mé maličkosti asi na minutu vyřazena z běžného života smrtelníka :).

Nová sousedka v našem domě si pořídila asi psa. Tedy alespoň si to myslím, neboť nemám ten pocit, že stvoření, které, kdykoliv slečna odejde z bytu, sedí u dveří a permanentně kňučí, vyje a štěká, je její přítel. Když se to děje přes den, je mi ta přerostlá krysa úplně ukradená (omlouvám se všem krysám i psovi, protože vím, že to není jeho chyba), ale když něco takového začne vyluzovat, když se chystám jít spát, katastrofické konce s krysou v hlavní roli mi nejsou ani trochu proti mysli. Slečna si totiž o víkendu večer vyšla na pravidelný celonoční mejdan a protože naše ložnice sousedí s předsíní a ta s venkovní chodbou za dveřmi, měli jsme ten psí hlásek naservírovaný až pod nos. Tedy pod uši. A tak jsme se s polovičákem přesunuli na gauč do obýváku, protože tam by to, dle mých úžasných závěrů, prostě slyšet být nemělo...

Můj vánoční příběh


Můj vánoční příběh? Ráda bych napsala, že je nějak výjimečný nebo unikátní, ale v mém podání je to jen roky opakující se historie. Ovšem, ač to leckdy k tomuto příměru svádí, rozhodně není nudná! To se vám má totiž tak... Potřebovala jsem zajít do papírnictví pro dvě malé polystyrenové kuličky, protože jsem Matýskovi slíbila, že si autíčko, které vyrobil pro Maršálkovic vánoční stromeček, vyrobíme znovu. Stejně, jako každý rok, jsem si slibovala už před vstupem do obchodu, že se nebudu koukat nalevo ani napravo, půjdu na jistotu a za dvě minuty budu venku. Do košíčku jsem si vložila ony dvě kuličky a stejně, jako každý rok, se mi vloudila do nosu vůně šišek, proutí a chemického sněhu a já zase selhala a neodolala. V papíráku totiž přeladili na vánoční sezónu. A tak se stalo, že jsem odcházela po půl hodině a o čtyři stovky lehčí. Možná je můj vánoční příběh v něčem ale přeci jen mimořádný, není totiž osamocený a může se pochlubit hned několika sourozenci. V průběhu roku se tu tak objevují jeho bratříčci, příběh jarní, velikonoční, podzimní, halloweenský a zimní. Někdy, ale jen zřídka, se zajede podívat i příběh valentýnský. Přiznávám, to papírnictví je moje droga. A jen se divím, že jim tam ještě polovičák neposlal moje foto se zákazem vstupu. A no jo, jak by mohl, vždyť on o tom vlastně neví :).

Letošní vánoční příběh končí dárkem do nového bydlení pro dva nejmilejší členy rodiny... :)


Psychologický dotazník - výsledky


Tramtadadá, dobrým duším, které se účastnily psychologického dotazníku, předkládám slíbené výsledky. Tentokrát jsem pro psaní článku nemusela udělat téměř nic, grafy a barvičky (jo, je po mně :)) dodal prvorozený, jen jsem do nich, pro přehlednost, dopsala procenta. Ještě jednou děkuji 150 lidem, kteří si našli chvilku a dotazník do experimentu hodiny "Výchova ke zdraví" vyplnili.

Než se vrhneme do víru modro-zeleno-žluto-oranžových koláčů, začnu netradičně odtajněním výsledků předposlední otázky - Jaká barva ve vás nejvíce vzbuzuje klid? Ze 32 barevných variant byly vámi nejvíce preferovány tyto - číslo v políčku rovná se počet těch, kteří si barvu vybrali:


Vánoční akce "Ozdob nám stromeček"


V říjnu jsem slíbila, že se zúčastním charitativní akce pro Maršálkovic stromeček. A jak jsem slíbila, tak se stalo. Šlo to o to snadněji, že jsem měla poměrně dost volného času, neb druhorozený ochořel. Naštěstí to nebylo s horečkami, a tak jsme mohli tvořit spolu :) A protože nejsme žádní troškaři (překládám - vymklo se nám to z rukou), nakonec se nám ozdob sešlo sedm. Chvílemi to vypadalo, že si Matýsek na tu svou vytvořil citovou vazbu a nebude ji chtít přidat do balíčku, nakonec ale svolil, když jsem mu slíbila, že všechen chybějící materiál dokoupím a autíčko si vyrobí znovu. Marti, prosím, chraň ji jako oko v hlavě, Matýsek by sněhulákovu bolístku asi nepřežil :).


Podzimní skřítkové


Po výrobě podzimního věnce mi v krabici zbyla spousta malých živých či umělých dekorací. Nechtěla jsem je sušit do příštího roku ve skříni, protože byly většinou po jednom nebo dvou kouscích a tak to s nimi na nějakou velikou parádu opravdu nevypadalo. Jenže tentokrát se na mě inspirace vykašlala a já měla vymeteno jako ve mlejně. A pak... pak mi Matěj zabavil malá plastová jablíčka, že prý si z nich udělá postavičku, kterou posadí do autíčka z ruličky od toaletního papíru. A protože zase tak velikou spotřebu nemáme a rulička byla jen jedna, inspirovala jsem se jeho nápadem s figurkou. Snad to, pro jednou, může být u nás i obráceně :).

Matýskovo vozítko :)


Unikátní příčiny úmrtí v 19. století


Je to téměř čtyři roky, kdy jsem začala pracovat na rozsáhlé statistice narození, úmrtí a příčin úmrtí v 19. století. K tomuto tématu jsem zde publikovala dva články, první nesl název Úmrtnost dětí v 19. století, druhý pak Věk a příčiny úmrtí v 19. století. Možná si na texty plné barviček a grafů pamatujete :).

V druhém článku jsem příčiny úmrtí rozdělila na deset nejčastějších (graf č. 1), které jsem doplnila jedenáctou položkou - "ostatní". Tu jsem pak rozvinula v dalším grafu (graf č. 2), i ten však musel obsahovat kolonku "ostatní", protože se jednalo o úmrtí v rámci jednoho či dvou výskytů. A protože některé příčiny úmrtí byly opravdu zajímavé, ať už názvem nebo charakteristikou, slíbila jsem tenkrát, že se jim budu věnovat v některém z dalších genealogických článků. Intenzivně jsem na tom pracovala přes tři roky a dílko je konečně hotovo. Překládám - úplně se mi to vykouřilo z hlavy a vzpomněla jsem si na to až nedávno, kdy jsem byla požádána o souhlas s citací mých závěrů v již výše zmiňovaných článcích :).

Graf č. 1