Tradiční týrání pomerančů

Letošní Štědrý den jsem, jako matka, naprosto selhala (tedy alespoň z mého pohledu). Že jsem v tento den byla v pracovním procesu, to by se ještě překouslo, přeci jen - když kočka není doma, však to znáte. Ale já jsem zapomněla na naše každoroční pomerančové píchání! Budiž mi omluvou, že jsem vstávala v půl čtvrté ráno a budiž mi k dobru, že jsem ty pomeranče a komponenty k nim alespoň koupila... Naštěstí z toho nazmar nic nepřišlo, na týrání pomerančů totiž nakonec přeci jen došlo, byť o dva dny později. A tradičně, jako každý rok se řešila záhada, kam zmizela během tvoření část materiálu... :)

Letos byly pomeranče jen tři. V televizi totiž běžela Šíleně smutná princezna, milý polovičák se k ní přilepil a přes to vlak zkrátka nejede :).

Matýskův panáček

Míšův šílený profesor

A můj anděl. Tedy původně to měl být anděl, viz. zlaté vlásky a svatozář ze sušeného jablka. Pak se to ale nějak zvrhlo, ostatně, téměř jako vždy při našem tvoření. Nakonec z toho vylezlo kubánské domorodé cosi :).

Matýskovi se prý nejvíce povedly vlasy, které mu začaroval ďábelský profesor. Než jsem pomeranč stihla vyfotit, část vlasového porostu opět záhadně zmizela...

Míša byl nejvíce hrdý na ďábelské obočí a typický účes šílených vědců...

No a já? Já jsem asi nejvíc byla pyšná na ten doutník... :)