Mozkovna má kulatiny! :)


Milá Moje mozkovno,

když jsem před deseti lety poslala do věčných blogových lovišť rok starý blog o našich dementních sousedech, bylo mi tenkrát smutno. Se ví, že ne z toho, že se ti debilové konečně odstěhovali :), ale z toho, že jsem si za ten rok vytvořila několik pevných blogových přátelství a z toho, že bych o ně najednou přišla. Komentáře pod článkem, kterým jsem se loučila, dostaly i mě, ironického cynika. Překvapilo mě, že bych mohla já i mé psaní někomu chybět, že naše náklonnost byla nefalšovaná a vzájemná, A jen díky těmto přátelstvím jsem blogové vody neopustila a narodila jsi se ty...

Chvíli jsem tápala, kam tě směřovat, ale nakonec jsem si řekla, že založit blog na něčem, co umím, je docela rozumné řešení. A tak přišlo na řadu hraní si s písmenky, patlání dortů a tvoření všeho druhu, které mám chtě nechtě v genech. I když je pravda, že od "tvoření" svého předka Jindřicha jsem se poněkud odchýlila a místo železa a dělových koulí jsem se vrhla na špendlíky a koule polystyrenové. V začátcích mi šlo hlavně o "pochlubení se" a o zvěčnění mých dílek, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla radost z ohlasů, že se mé tvoření líbí. Postupem času se mi ale začaly kupit dotazy, obzvláště ohledně techniky falešný patchwork, a protože emailů a zpráv nebylo málo a odpovídat detailně jednotlivě nebylo možné, napadlo mě, že bych mohla návody s touto technikou zaplnit "díru na virtuálním trhu". A že to byla díra sakra veliká, vždyť i já jsem své patchworkové výtvory vyráběla jen díky své fantazii, metodou pokus-omyl  a podle obrázků, které jsem sporadicky nacházela po všem možných internetových zahraničních čertech. 

Halloweenský dort potřetí


"Maminka má narozeniny, ona má přání jediný... upatlat jí další šílenej dort!"

Oproti minulým dortům byl ten letošní poněkud chudší, co se vizuální stránky týče, přeci jen s Rakví pro maminku a R.I.P. náhrobkem si hoši nasadili vysokou laťku, kterou jen tak něco nepřekoná. Nicméně zklamaná jsem nebyla ani v nejmenším, s tím minimem potahovky a barev, které jsem jim předhodila, se zázraky dělat nedaly. Nebo jsem si to alespoň myslela :).  

Pár vysvětlivek:

- ne, to hnědé pokroucené vpředu není lejno, ale oprátka

- ne, neberu si to ani trochu osobně, narodíte-li se poblíž Halloweenu a máte kreativní děti, musíte zkrátka počítat s jistým rizikem při hledání dortové inspirace

- Krteček je malá sladká pomsta za mého Krtečka

- ano, opět jsem se nechala nalákat na Krtkův dort z dvojité dávky a slibuji, že už to NIKDY, NIKDY ale opravdu NIKDY neudělám

- složení vyblité zelené je rodinným tajemstvím a ani pod nátlakem vám poměr barev neprozradíme

- případné další otázky ráda zodpovím :)

Antipotratové Polsko

 

Upozornění - tento článek je místy syrový a pojednává o velice citlivém a třaskavém tématu. Fotografie s tím související jsem do článku vložila jen jako odkaz. Ponechávám tak na zvážení každého z vás, zda  jej otevřete a zda budete ve čtení pokračovat, či nikoliv.

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože mandle nemám a moje huba občas potřebuje provětrat, můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila (snažím se mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá, tak mi, prosím, promiňte, kdybych se rozvášnila). Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za sebranku v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultrakonzervativní strany Solidární Polsko, bývalí členové strany Právo a spravedlnost, kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku, ti se u nás hned tak nevidí. A o co jde?

Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Můj školní deníčku...


...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.

Jak se stát blbým snadno a rychle...

 
"Ahoj Matýsku, tak co, jak bylo ve škole?" 

Někde jsem četla, že tato otázka je pro dítě příchozí ze školy naprosto nevhodná, ale vzhledem k tomu,  že po příchodu z práce často sama melu z posledního, je zrovna tahle otázka vrcholem mé kreativity. Tedy alespoň do doby, než mě nakopne káva.

"Super, zejtra tam už nejdeme. A víš co? Už mě nebudeš mučit jako na jaře!"

Vážně řekl mučit? Myslel tím snad moje úhledně naskládané hromádky učiva, které jsem mu každý den s láskou a padesáti vlepenými různě barevnými papírky s poznámkami připravila ráno vedle snídaně? To nechápu!

"Jo? A kdo tě bude mučit místo mě?"

"Paní učitelka nám každej den ráno pošle do Google učebny úkoly. Koukni na náš rozvrh, super, ne?"

Jo. Je to super. Jen doufám, že do školy žáčci opravdu nepůjdou jen ony avizované tři týdny, protože jestli bude výuka dlouhodobě probíhat ve stejně svižném tempu, jako je tomu teď, budou ty děti na konci školního roku úplně blbý.

Pěstitelka plísní

 

...aneb můj školní deníček pokračuje...

Na začátku září dostal prvorozený ve škole úkol - během dvou týdnů vypěstovat plíseň, kterou pak měl zkoumat na hodinách biologie pod mikroskopem. No a protože byl potomek školně i pracovně dost vytížený, úkolu jsem se z vlastní iniciativy ujala já, přeci jen, kuchyň je moje království, byť v ní budu "vařit" jen plíseň :). Jako živnou půdu pro její růst měl být použit navlhčený chléb, který jsem pak neprodyšně zavřela do igelitového sáčku. A jak to dopadlo? Nechci se vytahovat, ale kdyby existovalo podobně zaměřené zaměstnání, myslím, že bych v něm nepochybně excelovala. Pěstitelka plísní by se v mém nudném životopisu rozhodně vyjímala! :)

Týden po zadání úkolu se celá třída prvorozeného dostala do karantény, další týden neměli ve škole praktika a když už to vypadalo, že by plíseň mohla zakusit svých pár minut slávy, zavřeli školu pro jistotu úplně. Včera přišel pokyn od profesora, že mají projekt ukončit. Jemu se to lehko řekne, ale utněte ze dne na den takový vztah, vždyť jsem s plísní strávila celý měsíc, pečovala o ní, přenášela jí do tepla, když bylo příliš chladno, aby měla prostor k bujení a starala se o ní jako o vlastní! Ona mě za mou péči odměnila rovnou šesti podobami, nejdřív jsem vyšlechtila plíseň zelenou, pak černou, žlutou, bílou, bílou chlupatou a nakonec vše završila krásně bílá houba. Takovou chlebovou krásku hned tak někde nenajdete! :)


Eko-bio-racio podzimní skřítkovský věnec...

 

...popáté.

Možná si pamatujete, jak jsem se tu minulý rok prsila, že podzimní věnec u mě vidíte opravdu naposledy. No, zase jsem kecala, ale budiž mi ke cti, že v plánu to fakt bylo. A když už z toho tedy nakonec sešlo, tak při tom alespoň ani trochu nezaplakala moje peněženka. Šlo totiž o věnec... repasovaný. Nebo taky eko-bio-racio, chcete-li :). A jak se taková věc přihodí? Úplně jednoduše, stačí mít narvaný sklep od podlahy ke stropu, zašít tam věnec, který si s vámi hraje další rok na schovávanou, udělat nový, další rok uklidit sklep a najít tam ten první. Pravda, tou kompresí ve sklepě utrpěl značné vady na kráse, ale na vyhození taky úplně nebyl. A tak jsem ho celý rozebrala na prvočástice, očistila od lepidla, co se dalo jsem zachránila, něco vyhodila, zbytek doplnila z bordeltvořící skříně a bylo vymalováno. Tedy zkompletováno. A za odměnu ho dostane moje maminka k svátku, které, jakožto spořivé Panně, věnec s takovouto neuvěřitelnou historií zcela jistě udělá radost :).

Doufám, mami, že oceníš nejen kouzelnou historii tohoto věnce, ale také bolest, kterou jsem při jeho tvorbě podstoupila. Ta popálenina druhého stupně od vroucího lepidla při lepení POSLEDNÍ dekorace opravdu v plánu a z lásky nebyla :).

Hovno a izolační místnost...


...aneb další zápis do školního deníčku.

Hovno

"Mamííí, naše paní učitelka je sprostá!"

Je to dobrý, mozek funguje a pozná mezi tím vodopádem, který se z Matýska nepřetržitě valí, důležitý pramínek.

"Jo, a copak tak strašnýho řekla?"

"No, když ve třídě telefonovala, tak řekla, ať neposloucháme cizí hovory a že si máme zakrejt uši. Já jsem si je zakryl jenom jako a slyšel jsem, jak paní učitelka do telefonu říkala, že má teda na stole úplný hovno!" 

Čekárna u gynekologa

 

Návštěva gynekologa není zrovna zážitek, na který bych se kdovíjak těšila a ze kterého bych vrněla blahem. No, možná to tak některé dámy i mají :), ale jsem si naprosto jistá, že drtivá většina žen je na tom úplně stejně jako já a že děkují vesmíru za to, že se prevence koná jen jednou za rok. Je pravda, že v mém případě se samotná návštěva většinou přežít dá, pan primář je milý a zábavný člověk, u mě je spíš problém se k ní vůbec dokopat. Letos mi to trvalo jen tři měsíce a návštěva to byla vskutku výživná. Vedro k zalknutí v čekárně bez oken, rouška, která přestala svou funkci plnit po dvou minutách s tím, že se mi přilepila na orosený obličej, z hygienických důvodů absence běžně dostupné vody a kelímků... Nic z toho mě ale nedokázalo rozladit, protože výzdoba čekárny mě pokaždé spolehlivě přivede na jiné myšlenky. Někoho pobaví, někoho pohorší, někoho provokuje a někdo nevěří svým očím. V každém případě, některé obrázky, třeba ty s erotickým až vulgárním nádechem, by člověk u gynekologa opravdu nečekal :). 

Svolení k focení jsem od prima sestřičky dostala, i když fotit v blbém světle zasklené obrázky mobilem není kdovíjaké terno. Autor nečitelný, podle čárky na konci to tipuji na autorku. Většina obrázků s erotickým nádechem je pojmenována, ostatní jsou bez názvu.

Edit 12.10.2020 - Díky komentáři níže jsem se dozvěděla, že onou autorkou je grafička Zdenka Hušková z Jablonce nad Nisou, více informací najdou případní zájemci ZDE :).

"Siréna"

Covidová otázka za zlatého bludišťáka


Chlapec, který chodí s prvorozeným, toho času v karanténě, do stejné školy, je pozitivní. Bratr chlapce je nejlepší kamarád druhorozeného a chodí spolu do stejné třídy. Matka chlapce a jeho bratra pracuje s matkou prvorozeného a druhorozeného v jedné kanceláři. Kdo se od koho nakazí?

Omlouvám se, nechala jsem se unést, ale tohle divadlo kolem snad už ani nejde brát vážně a já už se tomu jenom směju. Nicméně představa, že za současné situace budu mít děti i sebe do Vánoc v karanténě ještě několikrát, mě ubíjí. Stejně, jako stovky nařízení, opatření a opatření na opatření, z nichž spousta je naprosto nelogických a odporujících si. Třeba jako to, kdy ředitelství školy požaduje po dítěti, které se vrátí po prodělané nemoci do školy, potvrzení od lékaře o bezinfekčnosti, jinak se nebude moci účastnit výuky. Pediatr mu ale toto potvrzení nevydá, protože se řídí metodickým postupem ministerstva zdravotnictví pro školy, kde se píše, že lékaři tato potvrzení nevydávají a za dítě má odpovědnost rodič. A tak jsou rodiče a děti rukojmí hned dvou ministerstev, kterým jsme ale úplně ukradení a já si dopisuji s ředitelem školy, protože jsem nepodepsala bod 4. o potvrzení bezinfekčnosti a protože mě zajímá, jak a zda v tomto případě zajistí škola distanční výuku. Jako vážně tohle musím řešit já? 


Není čočka jako čočka!


Čočku a pokrmy z ní u nás doma moc často neuvidíte. Zaprvé proto, že to není jídlo, které bych musela mít nutně na talíři každý týden a zadruhé proto, že čočka a hromada smažené cibulky, bez které si jí nedokážu představit, je pro vnitřnosti a okolí, kulantně řečeno, vražednou explozivní kombinací. A když si k tomu během dne dá drobotina banány a manžel protein na cvičení, stačí škrtnout zápalkou a... No nic, chtěla jsem jen psát o tom, že s čočkou může být nečekaně i sranda. A nemyslím tím výše uvedené komplikace, ale třeba takové čištění nádobí od hrubších nečistot před vložením do myčky. To se vám pak může, jako mně při otírání vařečky, stát třeba tohle...:)

Karanténní dort Krteček


A máme tu září, čas tak akorát (na dlouhou dobu naposledy) nakrmit rubriku o patlání dortů. Díky situaci, během které dort vznikl, je v mé sbírce malým unikátem a byl jen malou náplastí na dušiček bolení, které nás všechny doma postihlo. Tři dny před svatbou, kde jsme měli s manželem oba svědčit, přišel večer prvorozený s tím, že mají ve třídě Covid. Třídu zavřeli, všichni šli povinně na deset dní do karantény a čekali na testy. A i když jsme my, rodinní příslušníci, podle algoritmů ministerstva zdravotnictví bráni jako negativní, malá část hostů, rodina nevěsty, kvůli nám nechtěla přijet a my tak byli obětováni a před námi dostal přednost někdo jiný. Co vám mám povídat, doma bylo slzavé a bezesné údolí několik dní a nocí a srdce mám rozbité na tisíc kousků, za to jsem ale dostala lekci, že ho mám servírovat na stříbrném podnose jen vybraným a ne ho nabízet všem jako housku v krámě. Bolí to moc. Míšovy testy, jejichž výsledky jsme se dozvěděli pár hodin po svatbě, byly negativní a pocit smutku vystřídal pocit nasrání, křivdy a vím já čeho všeho ještě, protože do té doby báječné a pohodové rodinné vztahy byly zničeny úplně zbytečně. Ale dost srdíčka vylejvání, může být vždycky hůř, zpátky k dortu.

"Míšo, jakej chceš dort?"

"Krtkův nebo vanilkovej s malinama. Nebo kombinaci!" Ďábelský smích v pozadí...

"Ale co chceš na něj?"

"Nic."

O prvorozeném už jste si asi obrázek za ty roky udělat mohli, je to minimalista až do morku kostí. Kdo si obrázek neudělal, dodatečně a neomylně tak může udělat teď z úryvku staršího článku s názvem Domácí bůžkové:

Míšův "Bůh jednoduchosti"
aneb
ráda bych přidala detaily, ale nemůžu je najít...

Prázdninový kámoš


Když je Matýskovi smutno a rodičovská náruč nestačí, vyrobí si kamaráda. Tím prvním byl kámoš koronavirový a padla na něj moje chlupatá ňuňací ponožka. Jako vnímavá matka jsem tak při nedávné otázce "Mami, máš ještě tu hezkou velkou růžovou ponožku?" hned věděla, co bude následovat :).

"Myslíš podkolenku? No, mám."

"A budeš ji ještě někdy nosit? Já bych si z ní chtěl totiž něco vyrobit."

Přemýšlím, jak dlouho ty krásný růžovobílý podkolenky leží v šuplíku.

"A puntíkatý podkolenky by ti nestačily?" Puntíkatý podkolenky, co hrajou milionem barev, totiž na sebe neobleču ani dobrovolně, ani nedobrovolně. Jsou krásný, ne že ne, ale zrovna je bych dokázala obětovat bez dušičky bolení.

"Ty se mi nehoděj, ty nemaj tu hezkou patičku a špičku, jako ty růžový. Mělas je vůbec někdy na sobě?"

Patičku, špičku, to jsou mi nároky! Šátrám v paměti a zjištění, že v tom šuplíku leží podkolenky netknuté minimálně čtyři roky, ve mně probudilo Janinku vyhazovačku, která se poslední roky drží pravidla "co jsem víc jak rok neměla v ruce, to nepotřebuju". Jak mojí pozornosti mohly během pravidelných čistek uniknout podkolenky, to netuším.

"Ale no tak jo."

A tak přibyl ke koronavirovému kámošovi ještě jeden, kámoš prázdninový :). A jestli nám zase zavřou školy, jako že si myslím, že zavřou (skromně tipuji, že pokud to nenastane dřív, tak nejpozději těsně po volbách :) a myslí si to evidentně i všichni učitelé prvorozeného, kteří si do jednoho zřídili virtuální Google učebny), tak se nám tahle parta určitě ještě rozroste. Nevadí, ponožek a podkolenek máme dost, třeba konečně dojde i na ty puntíkatý :). 

Mimozemský dort podruhé...


"Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek."

Tolik citace, kterou jsem použila před pár lety u dortu k narozeninám pro mojí maminku. A protože se historie často opakuje, i když se nám to vůbec nehodí, nejinak tomu bylo i tentokrát. Dobře, škrtněte si višně a jedno kvítko, které se tam už nevešlo a letošní dort máte jako přes kopírák, ačkoli původní vize byla na téma les. Moje máma je totiž máma lesní. Nebo taky houbová, borůvková, brusinková, jak je libo. V lese tráví většinu své zasloužené penze a to i když tam zrovna nic neroste. Má ten les tak ráda, že jsme jí dokonce kdysi dali dárkem kousek pralesa pod Ještědem. Ale zpátky k patlání. 

"Kluci, potřebuju se zbavit toho kyblíčku barevných kousků potahovky, co mi zbyla od minula. Dort bude lesní, takže pařez, nějakej mech, tráva, potůček, kamínky, houbičky, borůvky, možná maličkej skřítek nebo lesní zvířátko. To nemůže bejt těžký, to dáme!"

O deset minut později...

"Kluci, máme problém. Máme málo zelený a hnědý, ale spoustu růžový, fialový, červený a modrý."

Návrat na Blog.cz


Milí blogeři, 

vím, že spousta z vás nemůže konec Blog.cz překousnout. Vzpomínáte na doby, kdy se mohl pyšnit jedinečným prostředím a báječnou komunitou, kterou nám mohla závidět nejedna blogová platforma. Na doby, kdy všechno fungovalo tak, jak mělo, na Autorský klub, skvělé soutěže a projekty. Jste naštvaní, protože vám po ukončení Galerie.cz chybí některé obrázky a jejich ztráta vás mrzí. Protože jste si nestihli zkopírovat všechny články, které jste si chtěli zachovat. Protože jste se vrátili z dovolené a zjistili jste, že všechno, co jste do svého blogu na Blog.cz za ta léta vložili, je najednou pryč. A i přes tu směsici prapodivných pocitů se vám po něm stejně stýská a chtěli byste svůj blog alespoň ještě jednou vidět. 

A co kdybych vám řekla, že existuje něco, díky čemuž byste se tam mohli vrátit, kdykoliv se vám bude chtít? Ne v myšlenkách a vzpomínkách, ale reálně. Chtěli byste? Ale beze všeho. Prosím, račte vstoupit... :)

O webové stránce Internet Archive jsem psala už dříve v souvislosti s Autorským klubem ZDE a já z něj budu, s dovolením, citovat, neboť ani dnes v těch padesáti stupních na sluníčku bych to určitě nevymyslela lépe:

"Internet Archive je báječná záležitost, ve zkratce řečeno se jedná o největší digitální knihovnu na světě, která, mimo jiného, také za pomoci robota zvaného Wayback Machine archivuje obsah webových stránek na internetu."

Tolik stručná teorie, a teď přejděme k praxi. Internet Archive není ani trochu dokonalý. V případě mého blogu jako by roky 2019 a 2020 téměř neexistovaly, nicméně spousta toho otevřít jde a co víc, u spousty článků, které jsou z roku 2018 a výše, mám zachovány i obrázky. Co funguje skvěle a bez připomínek, je titulní stránka, alespoň co se vizuální stránky týče :).

A jak na to? 

Otevřela jsem následující odkaz - https://web.archive.org/.

Poznámka - návod se skládá ze snímků obrazovky mého telefonu, pro ušetření místa, času i vašich nervů jsem u některých popisků spojila vždy dva obrázky k sobě :).


Jablonecké graffiti...


...po sedmé. Nebo tak nějak.
Konec Galerie.cz zasadil tvrdou ránu mé letní internetové očistě a obzvláště mému doposud liknavému postoji, který se týkal předělávání obrázků ve všech mých článcích na novém blogu tak, aby nebyly závislé na Galerii, ale obrázky si tahaly z..., jak to napsat kulantně... jo, z jistějšího zdroje. Je pravda, že se mi to předělávání poněkud protáhlo, a to zejména proto, že jsem se při vkládání obrázků často pobaveně zasekla u čtení celých článků. Díky tomu jsem například zjistila, že tyranské procházce s mojí maminkou vděčím za rubriku Graffiti, která letos odhodila bačkůrky a tepláčky a nenápadně vešla do školních let. Za tu dobu jsem se stala pravou a nefalšovanou znalkyní jabloneckých graffiti, byla svědkem všelijakých třenic, zakazování a povolování legálních ploch, vešla do tajů pravidel komunity sprejerů a zjistila, na čem všem a jak dlouho graffiti drží. Na prvním místě nejplodnějšího zdroje článků o graffiti se stále drží jablonecká přehrada, která má vcelku luxusní počet legálních ploch, i když jako sprejer bych se tam asi necítila moc dobře. Ono když na vás civí stovky lidí z okolních paneláků, nic moc zážitek. Asi. Nicméně i přes tyto potíže se stále najdou sprejeři s pevnými nervy, kterým obecenstvo nevadí. A díky nim tak pro vás mohu mít nové kousky :).

Batoh s nožičkama


Možná to máte taky tak, každý den jezdíte MHD tou samou trasou ve stejnou hodinu a každý den vídáte ty samé tváře. Pan řidič vás bere jako starého známého, pozdravíte se, vyměníte si pár slov a zdvořilých frází a když několik jízd vynecháte, starostlivě prohodí, že vás dlouho neviděl. A vy to máte stejně, když někdy jedna z těch známých tváří v autobuse chybí, přemýšlíte, co se asi tak mohlo stát a přemýšlíte zbytečně, protože se stejně kloudné odpovědi nikdy nedočkáte. A mě jedna taková nezodpovězená otázka bleskne hlavou pokaždé, když projíždím kolem jednoho místa...

Není to tak dávno, kdy jsem několikrát týdně vídala cestou z práce v autobuse malého cikánského chlapce. Tenhle kluk s batohem větším, než byl on sám, se mi vryl do duše hodně hluboko, a to i přes to, že jsme spolu jezdili jen jednu zastávku a že o mně nejspíš neměl ani tušení. Pokaždé, když měl vystoupit, zaujal postoj "připravit, pozor" a když se otevřely dveře, přišel "start", vyřítil se jako střela a utíkal, dokud ho autobus nepředjel. Když jsem tenhle výjev viděla poprvé, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale při další naší spolujízdě jsem velice rychle pochopila, o co mu jde. On závodil. S autobusem! Obdivovala jsem jeho odhodlání, každým dnem byl lepší a já si přála, aby na zastávce vystupovalo co nejvíce lidí, aby autobus vyjel později a hošík měl tak větší náskok. V duchu jsem mu fandila, očima ho tlačila a posouvala k další vysněné metě a bylo jedno, jestli to byl z jeho pohledu dům, strom, dopravní značka nebo díra v chodníku. Za ty roky mi přirostl k srdci a já si to uvědomila ve chvíli, kdy zmizel. Od té doby, při každé cestě kolem zastávky, kde ten cizí kluk vystupoval, vidím ve vzpomínkách běžet velký batoh s nožičkami...

Pravidla pro ženy po čtyřicítce


Věk kolem čtyřicítky je prý v životech žen zlomovým obdobím. Některé chytají druhou mízu a radikálním řezem ukončí dlouholeté manželství, některé porodí první dítě a některým začne regulérně hrabat. Kdesi jsem četla, že podle jednoho výzkumu se drtivá většina žen v tomto věku cítí značně neatraktivně. Dle mého se tak děje proto, že se rozhodly řídit se nepsanými pravidly pro ženy po čtyřicítce. Domnívám se, že je moc dobře, že jsou ta pravidla nepsaná, protože kdyby psaná byla, jejich autorka (předpokládám, že tuhle hrůzu nemohl mít na svědomí muž), by zřejmě už dávno nebyla mezi živými. Jedná se totiž o pravidla ryze antikoncepční a taková, která se snaží udělat z krásného sebevědomého stvoření psychicky labilního strašáka do zelí. 

Porcelánový dort k výročí s příchutí rybiček


Na vaše povytažené obočí, které vidím až v Jablonci, odpovídám ne, opravdu jsem se nezbláznila. Ale pěkně popořádku...

Jsou to dva roky, co jsem patlala svůj úplně první dort k výročí. Možná si pamatujete, jak jsem tu tvrdila, že další, když bude vše šlapat tak, jako doposud, uvidíte nejdříve za deset let. Že nepamatujete? To vůbec nevadí, kecala jsem :). To vám zkrátka člověk tak nějak stárne, zraje, občas u toho i zmoudří a dojde k názoru, že porcelánové výročí svatby si zaslouží svůj dort přeci jen o trochu víc, než první pusa :). 

Původně jsem vám chtěla vtipně představit porcelánový dort, ve kterém není porcelánu ani kousek, a svatosvatě slíbit, že další podobně tématicky laděný uvidíte až za deset let, abych vzápětí vtipně dodala, že zase kecám, protože tu bude přeci za pět let to čtvrtstoletí. Ha ha. No a tady ta sranda končí, protože člověk míní a špaldová mouka mění. Abyste tomu rozuměli, nejsem posedlá eko-bio-racio matka, ale když můžu, používám raději zdravější varianty běžných surovin, což můj manžel za normálních okolností kvituje s povděkem. Logicky jsem tedy usoudila, že bude mít určitě radost, když ten dort upatlám zdravěji. Přiznávám, i můj úsudek je někdy chybný a v tomto případě mi udělil životní lekci, o kterou se s vámi ráda podělím. Pečete-li běžně "zdravě", u dortu to v žádném případě nezkoušejte (obzvláště ne s novým nevyzkoušeným druhem mouky) a zcela bez výčitek použijte mouku i cukr barvy sněhobílé. Mohlo by se vám totiž stát, že slabší povahy budou mít problém se specifickou chutí špaldové mouky, která v kombinaci s malinami a malinovým krémem může způsobit chuťové halucinace. Pak se třeba dozvíte, že se to nedá jíst, protože ten dort chutná jako rybičky z konzervy, i když za jiných okolností mu rybičky z konzervy chutnají. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že je moje patlání vždycky dokonalé :D. 

P.S: Mně a oběma potomkům dort chutnal :D.

Naháček malinovo-šlehačkovým krémem plněný, malinami prosypaný, vanilkovo-máslovým krémem zdobený, rybičkami ovoněný... :)