Letní nostalgická

Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...

Na bílo-stříbrné vlně

První adventní neděle se nezadržitelně blíží a protože nechci být jako každý rok kovářova kobyla, která obdaruje všechny ostatní a které jediné na dveřích včas nevisí věnec, větvička a dokonce ani jmenovka, pustila jsem se letos do tvorby spořádaně a včas :).

Jeden hravý pro mě...

Falešný patchwork - Čertice

Když jsem minulý rok v článku Falešný patchwork - Andělka bilancovala a definitivně (asi po stopadesátétřetí) uzavírala mou důležitou životní kapitolu zaručeně posledním výrobkem, TlusŤjoch si v komentáři prosil ještě čerta. A protože byl skromný, stačilo mu to až na další Vánoce. Poctivě jsem tedy tuto myšlenku celý rok nosila v hlavě (a tak jo, kecám, vzpomněla jsem si na to minulý měsíc při úklidu tvořící skříně, kdy na mě vypadl polystyrenový kužel) a pustila se do čertí realizace. Snad mi bude odpuštěno, že z čerta nakonec vznikla Čertice a že se bude líbit i přes to, že s Andělkou netvoří genderově vyvážený pár :).

Jak jsem se naučila kreslit

Kdysi dávno jsem u blogerky Jarušky obdivovala její kresby tužkou a díky ní se tak dozvěděla o kurzu Kreslení pravou mozkovou hemisférou. V tu chvíli jsem věděla, že se to chci naučit taky, ale protože to bylo v době, kdy jsem se vrátila do práce po rodičovské dovolené (a když už jsem se rozkoukala, přišla těžká operace a neustále nemocné dítko), na nějaký dvoudenní kurz jsem neměla čas ani pomyšlení. A tak jsem jich několik prošvihla i přes to, že se konají tak blízko a v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Ale jak říká můj milý polovičák, všechno chce svůj čas a protože se postupem času všechny nečekané překážky urovnaly, nechala jsem si kurz nadělit k narozeninám. A jako nevěřící Tomáš, tedy Janinka, jsem tam šla s očekáváním, že odtamtud po dvou dnech půjdu s nálepkou prvotřídního mazala.

Den první - úvodní kresba, na kterou jsme měli půl hodiny a která měla znamenat začátek naší kreslířské cesty, takové srovnání před a po. Upozorňuji, že jsem nikdy portréty nekreslila, vlastně jsem o svých schopnostech měla velice pochybné mínění, neb v dětství bylo moje nadšení pro tužku zdárně zadupáno mou maminkou do země. Nemyslela to zle a zcela jistě o tom nemá dodnes ani tušení. No a já jí to připomínat nebudu, protože ji moc miluju a jsme rády, že se máme. Na některé věci si zkrátka člověk opravdu musí počkat. I když to trvá třeba třicet let :).

Při kreslení tohoto obrázku jsem si pomáhala v rychlosti načrtnutými vodícími čarami, které byly i na předloze. Proto možná výsledek nevypadá tak strašně, jak jsem očekávala.

Malinový dárek

"Mami, co chceš k narozeninám?"

"Nic."

"Mamíííí!"

Zdá se vám to povědomé? Vždyť já to pořád povídám, že se u nás ta paličatost dědí z generace na generaci! Co si pamatuji z babiččina vyprávění, táhne se to už od dob prapraděda Matýska a praprababičky Verunky.

"Tak jo, udělejte mi třeba dort!"

A jak jsem si přála, tak kluci udělali. V den narozenin na mě čekal piškotový bochánek výtečnou marmeládou promazaný, poctivým máslovo-vanilkovým krémem omatlaný a malinami proložený. Pomohla jsem jim jen oddělit žloutky od bílků a rozkrojit korpus. A pak jsem v rámci zachování dobrého duševního zdraví ještě za tepla umývala nádobí a čerstvě vzniklé cákance. A jo, jsem na ně pyšná :).

Dříve, než dostanete šok z náhrobku a nápisu RIP, vězte, že chlapci byli ovlivněni blížícím se Halloweenem.

Hlavně si nebrat nic osobně :).

Jak psal Matýsek dopis do nebe

Jaruška. Má nejdražší, "služebně" i věkově nejstarší přítelkyně, která při každé návštěvě nezapomněla nabídnout ovocné pivo. Příznivkyně dortíků a chlebíčků, která s oblibou používala větu "Co bych z toho života měla, kdybych se ani dobře nenajedla?" Má druhá máma, moudrá a sečtělá rádkyně tlumící mé vášně a mající pro problém vždy velice jednoduché vysvětlení. Matýskova kamarádka, které, jako prvňáček, utíkal ukázat svoje první známky. Se svým prvním velkým vysvědčením se už ale pochlubit nestihl. Jaruška umřela.

Je to už několik měsíců a já myslela, že to nejhorší máme za sebou, byť dusící bolest u srdce při vzpomínce na ní je tu stále. Jako dospělá se se smrtí vyrovnávám velice těžko, jak to ale vnímá dítě?

V Matýskově třídě pod tabulí je pověšený drátek, na který děti kolíčkem připevňují smajlíky nebo smutňáky. Ta označení nejsou znamením toho, že zlobily nebo že byly hodné (jako je tomu u nás doma), ale mají vyjadřovat, jak se děti cítí...

"Maminko, já mám ve třídě pověšenýho smutňáka."

"Proč?"

"Mně se strašně stejská po Jarušce..."

Smutný povzdech nás obou.

"Matýsku, to mně taky..."

"Já doufám, že se má v nebi dobře. A že bydlí támhle na tom hezkým mráčku. A že se na nás chodí koukat. A že teď jde vedle nás a drží mě za ruku."

Lapám po dechu, těžko rozdýchávám smýšlení sedmiletého dítěte a trvá mi dlouho, než se zmůžu na slovo.

"Matýsku, já myslím, že Jaruška je smutná, když vidí, že jsi smutnej ty a že máš ve třídě pověšenýho smutňáka."

"Hmmm. Ale já jsem fakt smutnej."

"Co by pomohlo, aby jsi tam měl zase veseláka?"

"Napíšeme Jarušce dopis!"

"A kam ho pošleme?"

"No do nebe přece!"

"Ale jak?"

Jdeme tiše vedle sebe za ruku a Matýsek přemýšlí. Z myšlenek mě vytrhne "Už to mám!"

"Napíšu dopis, dáme ho do skleničky, venku ho spálíme a kouřovej dopis se dostane až k Jarušce!"

"A pak si sundáš smutňáka?"

"Jo!"

"Tak jo..."

Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...

... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Malý gentleman

Druhorozený poslední dobou prochází velice zvláštní proměnou. Z rošťáckého mazla se stává samostatný a důvtipný kluk, který si cestou ze školy klidně dá ke svačině čerstvě natrhané sedmikrásky nebo jetel. A když mu teče nudle, kapesník je to poslední, co by hledal...

Anagram

Dnes bych vám chtěla dokázat, že i přes ohavné pomluvy zlých jazyků můžete v Jablonci najít zajímavá místa. Obzvláště mě zaujalo jedno hravé a empatické zákoutí, které mi před volbami vidí až do žaludku. Takové souznění v dnešní době aby jeden pohledal!

A ne, ač se to nabízí, já tohle výjimečně na svědomí nemám!

Svícen z PET lahví

Tak si říkám, že je něco špatně. Z Facebooku se na mě ze všech stran valí barvičkově vytuněná panoramata s názvy "Pohádkový podzim v Kanadě", "Kouzelný podzim v Irsku" nebo "Překrásný podzim v Austrálii" (i když tam v září zrovna začalo jaro), které autoři neopomněli doladit bambilionem sladkých barevných srdíček, ze kterých, kdyby mohly, i zuby by se mi zkazily. A co třeba takový dechberoucí podzimní snímek z Jablonce, ten už jste na sociálních sítích viděli kolovat? Jasně, že neviděli, letošnímu podzimu v mém kraji totiž vládne královna hnědi a jejích padesát tisíc odstínů služebníčků.

Tento rok tedy nastala situace, kdy selhal plán A - tedy příroda sama, a nastal čas na plán B - udělat si podzimní atmosféru doma. Zadání bylo jasné - světlo plus barvy, na řadu tedy přišel opět svícen. A protože jsme už dlouho nic nevyráběli z PET lahví, jejichž zásoba se mi v mé tvořící skříni po letní dovolené povážlivě rozrostla, pustili jsme se do nich.

Nejprve jsme si umotali korálky (návod ZDE).

Podzim jaksepatří

Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Podzimní svícny

Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...

Futurama dort

Během tří týdnů se s narozeninovými dorty u nás doma roztrhl pytel a musím přiznat, že souběžně se zaměstnáním, brzkým ranním vstáváním a nečekané změně z relativně pohodového termínu oslavy na termín šílený šibeniční je pak takové patlání docela vopruz. Pokud znáte taková ta roztomilá videa, ve kterých malinké děti usínají při jídle, chůzi, na nočníku a tak, nebude pro vás problém si představit, jak jsem vypadala já, když jsem večer před oslavou modelovala motiv. Podle toho pak vypadal i výsledek...

Ještě, že mě čeká další dort až v únoru, do té doby se snad moje mozkovna z té nechuti k patlání vzpamatuje.

Dort pro babičku

Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"

"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"

"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."

"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."

"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.

Udělala bych pro ni všechno.

Jen kdyby chtěla.

A zase ty korálky...

Vždy, když mi bylo ouvej, nedokázali zmírnit můj smutek lidé (i když se o to opravdu snažili), ale korálky. Marně přemýšlím, proč zrovna ony, možná že jemná manipulace s tak drobnými předměty nutí člověka soustředit se jen na ně a na bolavé myšlenky tak není místo.

Naposledy mi tahle drobotina pomohla o letošních prázdninách, kdy po dlouhé a zlé nemoci zemřela má nejmilejší přítelkyně. Mé kroky tak opět vedly do světa korálků a tentokrát neplakala jen má peněženka.

Musím ale uznat, že se ty potvůrky snažily dělat svou práci poctivě, pozornost odváděly, jen co je pravda. Šmodrchaly a trhaly mi lanko, lámaly jehly, řadily se do špatného vzorku, dokonce se jedna z nich obětovala, když se těsně před dokončením rozpadla a já tak musela začít znovu od začátku. Jo, na tyhle terapeuty zkrátka nedám dopustit :).

Když dva se rádi mají...

...aneb po tůze dlouhé době korálky v akci. Doslova :).

Mimozemský dort

Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek...

Prázdninově obrázkově

Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...

Nová fasáda

Když něco miluješ tak moc, že se toho nechceš za žádnou cenu vzdát...

Když šňupu hlínu...

Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)