Připadám si jako v Kocourkově a protože mě rozčiluje vědomí, že s tím v téhle chvíli nemůžu absolutně nic udělat, tak to ze zoufalství alespoň vybleju sem. A prosím pěkně, je to jediné téma mého týdeníku, protože vesměs všechny události týdne byly podobného rázu či ještě horší a já nemám nejmenší zájem, abych se vrátila do původních blogových negativistických kolejí, řádky níže tudíž postačí.
To jsem se vám takhle se slzami na krajíčku vrátila s městského úřadu, kam jsem se šla přeptat, jak se to má s našimi okny, která jsou v dezolátním stavu. Odtamtud mě slušně vyrazili s tím, že nemají žádný příkaz k jakékoliv nápravě a že se s tím nic dělat nebude, i kdybych se na hlavu stavěla. Původní tklivé rozpoložení velmi rychle vystřídalo rozpoložení nasrané a tak si milá Janinka sedla a napsala dopis a spolu s fotkami ho odeslala na městský úřad...
Dopis je dlouhý, takže vás jím nudit nebudu - ve zkratce - okna jsou stará několik desítek let a nasměrována na severní stranu, takže jsou velmi namáhána povětrnostními vlivy. Okenní rámy a parapety jsou ztrouchnivělé, černé a plesnivé a každou chvíli z nich odpadávají kusy dřeva nebo kytu. Chybí těsnění skel, mezi nimi se sráží voda (nebo do nich rovnou při dešti teče, protože jsou místy sesedlá) a díky vlhkosti se na zdech bytu a mezi okenními skly tvoří plesnivé mapy, které ale nemůžu umýt, protože okna díky zrezivělým šroubům nejdou rozdělat. Stejně tak nemůžu umýt ani okna zvenčí, protože nejdou buď vůbec otevřít, nebo jen pootevřít a to prosím jen v létě, protože v ostatních ročních obdobích jsou rámy nabobtnalé nebo zmrzlé. No a protože okna nejdou otevřít, nebyla již dva roky mytá, což není vzhledem k tomu, že bydlíme nad rušnou ulicí, kde denně projedou stovky aut, nic koukatelného.
Pak tu máme samostatnou kapitolu a tou je okno, které sice otevřít jde, ale nejde díky zrezivělému zavíracímu systému zase zavřít, takže se při každém závanu větru samo otevírá...
Přiložené fotografie...
