Náramky Matubo Rulla


To vám bylo krásné ranní překvapení! Obloha vymetená, jako by jí přes noc pod dohledem Panbucha smýčili všichni andělé, sluníčko šajnilo jako ten nejzlatější metál a ptáci zpívali, jako by jim šlo o život. Iluze brzkého jara byla dokonalá, leč prchavá, neb když jsem vylezla ven, přimrzla mi šála k nosu. Jo ták, proto ti ptáčci tak řvou! A tak jo, trochu přehrávám, může být ještě hůř, ještě to není takové, že když si uplivnete, na zem dopadne led :).

A když už jsme u toho sluníčka, modré oblohy a falešného jara, hezky mi ti tři nahrávají představit vám náramkové tvoření posledních dnů. Použila jsem český rokajl a korálky Matubo Rulla, které jsem si opravdu zamilovala. I když je pravda, že to mezi námi při tvoření trochu jiskřilo a občas padly i nějaké ty nadávky. Ono když zjistíte těsně před koncem řady, že druhá dírka korálku není průchozí... Ale jinak spolu máme krásný vztah a máme se rádi :). A teď už k hotovým náramkům...

Jeden pro Matýska :).
Moc si ho přál a sám si i vybral barvy, připomíná mi moře...


O starých fotkách a tak...


Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.
První přijímání


Malování na slano


Když se u nás doma má tvořit, musí se nejprve chtít. Když už se chce, musí to i bavit. A aby tvoření děti bavilo, téměř vždy kvůli tomu umře pár mých šedých buněk mozkových, protože je někdy těžké vymyslet nebo najít techniku, která je věku dítěte odpovídající, nepřekombinovaná, jednoduchá a při které je výsledek brzy vidět. Ale ta oběť někdy vážně stojí za to!

Při malování našich posledních dílek jsme se s Matýskem bavili přímo královsky a spojili příjemné s užitečným, protože ve školní družině právě probíhala výtvarná soutěž s názvem "Kouzlo zimy".

Matýskův soutěžní obrázek (a nepomáhala jsem mu ani trošku :))


Válečná vřava


Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...

Černá Nisa


Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají :)), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nuda pláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...


Absolutní jednička


Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká :), v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Na vlnách sprejerského podivna


Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... :)

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost nahlédnout do rubriky Graffiti.


Pouštění lodiček z ořechových skořápek...


...aneb jak si hlavní aktéry události vyrobit, když do nich zapomenete koupit svíčky.

To jsem vám takhle chtěla na Štědrý den připravit lodičky na večer, když jsem si vzpomněla, že záměr koupit svíčky do skořápek zůstal jen v hlavě, odkud byl vytěsněn spálovými událostmi posledních adventních dnů. A tak mi nezbylo nic jiného, než jednoduchý plán A (uříznout svíčku, nahřát, přilepit do skořápky) nahradit crcacím plánem B, což znamenalo...

...rozřezat čajové svíčky a zjistit, jací jsou jejich výrobci podvodníci, viz. můj povzdech ZDE

Navrch huj, vespod hnůj...


...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?


Štastné a flekaté


O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S podezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen :).

Mno, zase jsem se rozepsala o něčem jiném, než bylo v plánu, já vám původně chtěla jen popřát... Takže:

Mí milí blogoví přátelé, přeji vám krásné prožití svátků vánočních, klidné a pohodové proplutí rokem 2018 a hlavně hodně štěstí a zdraví. Sobě jen skromně přeji, abych zase začala slyšet. Nerada bych prošvihla cinkání zvonečku u rozsvíceného stromečku :).

Pozdrav


"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."
Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemětřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.

Ale vraťme se k tomu zemětřesení. Jako administrativní pracovník řetězce jsem jeho následky znatelně pocítila i já, kde jsou ty časy, kdy jsem si v klidu mohla dělat svou práci. Nyní dělají všichni všechno (a zákonitě nikdo nic pořádně) a i já, v rámci univerzálního pracovníka, občas zaskočím jinde. Třeba na informacích.

Jsem tvor komunikativní, empatický a ve vyhrocených situacích, kterých se denně nahromadí požehnaně, zachovávám klid, nenechávám se strhávat emocemi a můj flegmatický přístup většinou způsobí, že enormně rozčilení (chcete-li nasraní) zákazníci odchází pouze lehce naštvaní a když se zadaří, tak jen mírně rozladění. Musím ale přiznat, že můj přístup neplatí na každého a pár expertů vytočil do vrtule tak, že jsem se obávala o jejich zdraví, neřku-li rovnou život :).

Abych svůj nucený pobyt na informacích přežila se zdravým rozumem, rozhodla jsem se zpestřit si ho soukromým čtyřdenním průzkumem chování zákazníků, který jsem zaměřila na velice jednoduché téma a tím byl obyčejný "Pozdrav". Metodu jsem opět použila velice složitou a tou je hospodské čárkování. A protože výsledek předčil mé očekávání, nemohu se o něj s vámi nepodělit. Ten, který vám předkládám, je mým druhým exemplářem. První vám ale ukázat nemohu, ten jsem totiž, kromě smajlíků, doplnila i textem, za který by mě bývalý soused, cikán Ferenc, určitě pochválil. Ten totiž můj slovník obohatil jako nikdo a to by možná spousta z vás nemusela rozdýchat :).

A výsledek? Křupani zvítězili, ale bylo to těsně. Polovina národa je naštěstí ještě v pořádku...


Drátěné korálkové hvězdy


Letošní prosinec se nese ve znamení dodělávání restů. Ten, který vám dnes chci představit - drátěnou korálkovou vánoční hvězdu - je sice starý několik let, ale premiantovi všech mých restů, nápadu na adventní svícen, jehož součástky na něj mi doma leží už šestým rokem a zřejmě ještě nějaký ten rok budou, nesahá ani po kotníky. Proti němu je hvězdička vlastně takový malý restík. Restíček :). A asi bych se k němu tento rok sama nedostala, kdyby mě k tomu nenakopla svými hvězdami paní Hanka, se kterou jsem se, díky falešnému patchworku, poznala zde na blogu. Takže paní Hanko, děkuji, díky Vám mám na seznamu o jednu položku méně a o dvacet nových ozdob na vánoční stromek více :).

Tvořilo se nám náramně, žádná hvězda není stejná, šlo to rychle a výsledek byl brzy vidět, což ocenily obzvláště děti. Jediné, co mě zamrzelo, byl fakt, že při objednávání drátěných koster hvězdiček nebylo vidět, že při výrobě nějaký koumák spájel prostředek ZLATÉ hvězdy STŘÍBRNÝM cínem, který ve finále zčernal. Je to asi takový estetický kousek, jaký se kolem mě nedávno mihl na ulici - modrobílý proužkovaný pletený kulich s bambulí, svítivě zelená softshellka, fialovo-žluté vzorkované aladinky a černé sněhule. A tak jo, zase tak strašný to není (ten cín, samozřejmě), ale stejně mi to je líto, protože při bližším kouknutí je tenhle nedostatek patrný. Budiž nám útěchou, že se při světle svíček na stromečku ztratí :).


Letní nostalgická


Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...


Na bílo-stříbrné vlně


První adventní neděle se nezadržitelně blíží a protože nechci být jako každý rok kovářova kobyla, která obdaruje všechny ostatní a které jediné na dveřích včas nevisí věnec, větvička a dokonce ani jmenovka, pustila jsem se letos do tvorby spořádaně a včas :).

Jeden hravý pro mě...


Falešný patchwork - Čertice


Když jsem minulý rok v článku Falešný patchwork - Andělka bilancovala a definitivně (asi po stopadesátétřetí) uzavírala mou důležitou životní kapitolu zaručeně posledním výrobkem, TlusŤjoch si v komentáři prosil ještě čerta. A protože byl skromný, stačilo mu to až na další Vánoce. Poctivě jsem tedy tuto myšlenku celý rok nosila v hlavě (a tak jo, kecám, vzpomněla jsem si na to minulý měsíc při úklidu tvořící skříně, kdy na mě vypadl polystyrenový kužel) a pustila se do čertí realizace. Snad mi bude odpuštěno, že z čerta nakonec vznikla Čertice a že se bude líbit i přes to, že s Andělkou netvoří genderově vyvážený pár :).


Jak jsem se naučila kreslit


Kdysi dávno jsem u blogerky Jarušky obdivovala její kresby tužkou a díky ní se tak dozvěděla o kurzu Kreslení pravou mozkovou hemisférou. V tu chvíli jsem věděla, že se to chci naučit taky, ale protože to bylo v době, kdy jsem se vrátila do práce po rodičovské dovolené (a když už jsem se rozkoukala, přišla těžká operace a neustále nemocné dítko), na nějaký dvoudenní kurz jsem neměla čas ani pomyšlení. A tak jsem jich několik prošvihla i přes to, že se konají tak blízko a v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Ale jak říká můj milý polovičák, všechno chce svůj čas a protože se postupem času všechny nečekané překážky urovnaly, nechala jsem si kurz nadělit k narozeninám. A jako nevěřící Tomáš, tedy Janinka, jsem tam šla s očekáváním, že odtamtud po dvou dnech půjdu s nálepkou prvotřídního mazala.

Den první - úvodní kresba, na kterou jsme měli půl hodiny a která měla znamenat začátek naší kreslířské cesty, takové srovnání před a po. Upozorňuji, že jsem nikdy portréty nekreslila, vlastně jsem o svých schopnostech měla velice pochybné mínění, neb v dětství bylo moje nadšení pro tužku zdárně zadupáno mou maminkou do země. Nemyslela to zle a zcela jistě o tom nemá dodnes ani tušení. No a já jí to připomínat nebudu, protože ji moc miluju a jsme rády, že se máme. Na některé věci si zkrátka člověk opravdu musí počkat. I když to trvá třeba třicet let :).

Při kreslení tohoto obrázku jsem si pomáhala v rychlosti načrtnutými vodícími čarami, které byly i na předloze. Proto možná výsledek nevypadá tak strašně, jak jsem očekávala.


Malinový dárek


"Mami, co chceš k narozeninám?"
"Nic."
"Mamíííí!"

Zdá se vám to povědomé? Vždyť já to pořád povídám, že se u nás ta paličatost dědí z generace na generaci! Co si pamatuji z babiččina vyprávění, táhne se to už od dob prapraděda Matýska a praprababičky Verunky.

"Tak jo, udělejte mi třeba dort!"

A jak jsem si přála, tak kluci udělali. V den narozenin na mě čekal piškotový bochánek výtečnou marmeládou promazaný, poctivým máslovo-vanilkovým krémem omatlaný a malinami proložený. Pomohla jsem jim jen oddělit žloutky od bílků a rozkrojit korpus. A pak jsem v rámci zachování dobrého duševního zdraví ještě za tepla umývala nádobí a čerstvě vzniklé cákance. A jo, jsem na ně pyšná :).

Dříve, než dostanete šok z náhrobku a nápisu RIP, vězte, že chlapci byli ovlivněni blížícím se Halloweenem.
Hlavně si nebrat nic osobně :).

Jak psal Matýsek dopis do nebe


Jaruška. Má nejdražší, "služebně" i věkově nejstarší přítelkyně, která při každé návštěvě nezapomněla nabídnout ovocné pivo. Příznivkyně dortíků a chlebíčků, která s oblibou používala větu "Co bych z toho života měla, kdybych se ani dobře nenajedla?" Má druhá máma, moudrá a sečtělá rádkyně tlumící mé vášně a mající pro problém vždy velice jednoduché vysvětlení. Matýskova kamarádka, které, jako prvňáček, utíkal ukázat svoje první známky. Se svým prvním velkým vysvědčením se už ale pochlubit nestihl. Jaruška umřela.

Je to už několik měsíců a já myslela, že to nejhorší máme za sebou, byť dusící bolest u srdce při vzpomínce na ní je tu stále. Jako dospělá se se smrtí vyrovnávám velice těžko, jak to ale vnímá dítě?

V Matýskově třídě pod tabulí je pověšený drátek, na který děti kolíčkem připevňují smajlíky nebo smutňáky. Ta označení nejsou znamením toho, že zlobily nebo že byly hodné (jako je tomu u nás doma), ale mají vyjadřovat, jak se děti cítí...

"Maminko, já mám ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Proč?"
"Mně se strašně stejská po Jarušce..."

Smutný povzdech nás obou.

"Matýsku, to mně taky..."
"Já doufám, že se má v nebi dobře. A že bydlí támhle na tom hezkým mráčku. A že se na nás chodí koukat. A že teď jde vedle nás a drží mě za ruku."

Lapám po dechu, těžko rozdýchávám smýšlení sedmiletého dítěte a trvá mi dlouho, než se zmůžu na slovo.

"Matýsku, já myslím, že Jaruška je smutná, když vidí, že jsi smutnej ty a že máš ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Hmmm. Ale já jsem fakt smutnej."
"Co by pomohlo, aby jsi tam měl zase veseláka?"
"Napíšeme Jarušce dopis!"
"A kam ho pošleme?"
"No do nebe přece!"
"Ale jak?"

Jdeme tiše vedle sebe za ruku a Matýsek přemýšlí. Z myšlenek mě vytrhne "Už to mám!"

"Napíšu dopis, dáme ho do skleničky, venku ho spálíme a kouřovej dopis se dostane až k Jarušce!"
"A pak si sundáš smutňáka?"
"Jo!"
"Tak jo..."


Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...


... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Malý gentleman


Druhorozený poslední dobou prochází velice zvláštní proměnou. Z rošťáckého mazla se stává samostatný a důvtipný kluk, který si cestou ze školy klidně dá ke svačině čerstvě natrhané sedmikrásky nebo jetel. A když mu teče nudle, kapesník je to poslední, co by hledal...