Pokud mě paměť neklame, v mých blogových vodách najdete z mého dospělého věku jednu jedinou fotografii s mým obličejem, která ale stojí za to, neb se na ní nacházím ve velice choulostivé situaci (kdo ji najde, dostane neviditelný virtuální metál :)). Původně to měla být fotka poslední, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu mrcha a ukážu vám jednu nejnovější. Tedy alespoň její kousek.
Hurá, jsou tu Vánoce, jdeme konat dobro!
Ačkoliv by se mohlo zdát, že mi regulérně hráblo, není tomu tak. Jen bych se s vámi ráda podělila o situaci, ze které jsem byla na rozpacích a u které cítím potřebu ji změnit, i když nevím, jestli je to úplně v mých silách.
To si vám takhle nastane prosinec a člověk začne mít nutkavou potřebu dělat dobré skutky. Po jejich vykonání se mu kolem srdce rozlije teplo a světe, posaď se ze mě na zadek.
V domově jsem si takových předvánočních návalů štědrosti užila víc než dost a bez mučení přiznávám, že jsem byla ráda, když jsem koncem roku trefila domů. Kouzelník, dětská hudební a taneční vystoupení, tvoření s dětmi, návštěva dětí ze školy s rozdáváním cupcakes z cukrárny a ozdob z květinářství, patnáct dobrovolníků, kteří najednou chtějí naslouchat seniorům (z nichž nyní zbyli jen dva - ale díky za ně!), operní zpěvačky s klavírem, harfa, saxofon, lesní roh, Ježíškova vnoučata a kvadrilion vlastnoručně vyrobených přání z několika základních škol jako bonus. Jako vážně?
Víte, když to má člověk takhle z první ruky, nemůže ho netrknout, že takový způsob štědrosti není úplně tou správnou cestou. Ne že by to bylo vyloženě špatně, senioři děti a vystoupení všeobecně milují, stejně tak jim udělají nesmírnou radost dárečky, ale i na ně je toho v tak malém časovém období moc. A tak ty z vás, kteří se před vánočními svátky zapojujete do nějaké formy štědrosti, prosím, zda byste nepopřemýšleli o tom, že byste to samé mohli dělat i jinak. Třeba jindy. Nebo v menších dávkách a častěji. Nebo tak nějak :). Vždyť je během roku tolik krásných příležitostí, kdy udělat někomu radost - školními dětmi vyrobená přání se nemusí dávat nutně jen k Vánocům, Valentýn, jaro, Velikonoce, MDŽ nebo jen tak pro radost je taky skvělá varianta. Školky i školy si se seniory mohou zazpívat nebo něco vytvořit taky kdykoliv během roku. Místo vánočního cukroví můžete upéct něco dobrého k našemu pobytu na zahradě a klidně si přisednout. Dárek můžete zabalit kdykoliv, narozeniny má během roku spousta lidí a nemusíte čekat až na Vánoce...
A abyste si nemysleli, že jsem škarohlíd, co si neváží dobrých skutků, nechám vás pokochat se (nejen) přáníčkovou nádherou, kterou byli naši klienti na Vánoce obdarováni :).
Graffiti v Hannoveru
Mé rozčarování z letní návštěvy Hannoveru jste tu už zřejmě zaznamenali. Ale abych městu tak úplně nekřivdila, jedna věc, která tam, kromě historických památek pod haldou odpadků, stála za to, bylo tohle graffiti. A pak rychle do auta a ujíždět pryč, co nám pneumatiky stačí!
Drobečky pro radost
Pro milejší den.
Pro pobavení.
Jako omluva.
Z lásky.
Pro štěstí.
Jen tak.
Od dětí.
Pro mě :).
.jpg "Drobečky pro radost")
Dort Grogu
Po dlouhé době pro vás mám další dortopatlací článek, který je unikátní v tom, že v naší domácnosti jednomu členovi skončilo období "cet" a začalo období "sát". Slyšela jsem, že taková padesátka je prý veliká změna, která s člověkem pořádně zamává, a tak jsem s napětím čekala, že ráno po oslavě potkám v našem bytě potulující se kulhající zelené monstrum poseté fialovými bradavicemi s pěti očima a dvanácti chapadly. Hledala jsem slizkou cestičku, zvuk smrtelného chroptění nebo alespoň hnilobný zápach, který by mě k němu dovedl, a hele, ono nic. Tak vám tu místo povídání o tom, jak jsem potkala u nás doma monstrum, jako náplast ukážu alespoň pár dortových obrázků :).
Tentokrát to vyhrála naše nová nejoblíbenější postava ze Star Wars - Grogu, někdy nesprávně nazývaný Baby Yoda.
Demence na zkoušku
Když jsem psala článek o babiččině demenci, zmínila jsem se o semináři Demence - virtuální realita. Jak už název napovídá, byla do semináře zakomponována i virtuální realita, čímž se stal naprosto unikátním počinem v našich končinách. Program byl vyvinut odborníky z Austrálie a jeho autorem je asociace Dementia Australia. Na základě požadavků české Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) byla australská verze včetně doplňkového materiálu přeložena do českého jazyka a jako první v Evropě začala APSS tento program nabízet. Zažila jsem již hodně školení a seminářů, ale tenhle byl všelicos, jen ne nudný...
Nasazuji si brýle a rázem je ze mě Edie, kterému nedávno diagnostikovali demenci. Jsem ve svém domě v ložnici, je 2:59 a já se probudil, protože potřebuju čůrat. Moje žena Marci, která leží vedle mě, je nevrlá, že jdu tu noc už poněkolikáté. Vstanu z postele, ale dojít si na záchod se ukáže jako noční můra. Děsí mě vítr, který venku ohýbá větve stromů a jejichž stíny připomínají postavy, které se chtějí vloupat do mého domu. Vylekalo mě strašidelné odbíjení velkých hodin, zvuky jsou zastřené a zní spíše jako dunící ozvěna. Cestou několikrát zabloudím, narážím do věcí a na vzorkovaném koberci na zemi vidím spoustu rychle pohybujících se brouků. Nepořádek na zemi mě mate a jako by už toho všeho nebylo málo, nemůžu si vzpomenout, kde ten náš záchod vlastně je. Když už si myslím, že jsem konečně došel do cíle a s úlevou vykonám potřebu, rozsvítí se světlo a ozve se unavený hlas Marci: "Edie, zase jsi se vyčůral do koše na prádlo..."
Nechutný Hannover
Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo.
Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.
Generál Pavel, falešný zuby a tak...
"Mně je taková zima!"
"Chcete přikrýt teplejší dekou?"
"Kdyby to šlo..."
Zabalím klientku a držím ji za ruce.
"To jsem ráda, že jste přišla, já bych jinak zmrzla. Vy jste tak hodná. A máte tak teplý ruce... A vy jste kdo?"
"Já si sem s váma chodím povídat."
"A už jste tady byla, že jo?"
"No jo, byla, vždycky jsme se spolu nasmály, s váma je legrace."
Smích.
"No, ale už jste tady dlouho nebyla, co?"
"Ale byla, chodím sem často, jenže vy se pokaždé pod peřinou tulíte k plyšákům a spíte."
Smích.
Plyšák Janička
Tonda a Franta
Aktéři:
Nesnesitelná matka, která přestala jíst sladké a pít alkohol.
Drzý puberťák, který matce předhazuje, že by zase měla začít jíst cukr, protože je to s ní k nevydržení.
"Mami, možná bysme po sobě tolik neštěkali, kdybysme spolu trávili víc času!"
"No a co navrhuješ?"
"No, že bysme si třeba mohli jít postavit sněhuláka."
"Zbláznil ses? Když přijdu z práce, začíná mi další kolečko - nákup, svačiny, večeře, snídaně..."
"Prosíííím!"
"Tak jo. Jednoho malýho bysme si postavit mohli."
Z jednoho prcka byli dva obříci.
Mrkve byly tři. Nechtějte vědět, kde je zaražená ta třetí. Anebo vlastně chtějte - puberťák svůj počin okomentoval slovy "Franta kaká":).
Amsterdamské bizarnosti...
...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).
Kryptický kód...
...aneb konverzace s dvanáctileťákem.
"Copak, nemáš co na práci? Kdyby náhodou ne, můžeš mi vyleštit stůl..."
"Mám, ale radši to udělám."
"Já tě ale přece vůbec nenutím!"
"To ne, ale jsi ženská a tohle byl kryptickej kód."
"A to má bejt zase jako co?"
"Že musím vyluštit tajenku, která je schovaná v tom, co říkáš. A ta mi teď říká, že mám vyleštit stůl, jinak budu mrtvej."
"WTF?!?"
Strašák jménem demence
Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc.
Perníčková divočina
Prosincový článek bez Procházkovic perníčků by byl jako svíčková se šesti bez knedlíků, takže bez okolků, tady ho máte. Jak už jsem mnohokrát psala, i kdybyste si oči vykoukali, tradiční vánoční motivy u nás prakticky nenajdete. Zdobící divočinu začal provozovat před lety na cukroví můj manžel (stačí sjet jen na fotku, minout nemůžete :)), naši hoši se toho chytili a úspěšně jdou ve šlépějích svého otce. Každým rokem je tato divočina čím dál větší a já jsem zvědavá, kdy dosáhne svého pomyslného vrcholu, zatím jsme asi někde na úpatí. Na mou omluvu musím dodat, že já se vážně první kousky snažila o typicky vánoční zdobení, jenže kluci mě do svého barevného světa tak vtáhli, že jsem nemohla odolat. Prostě to nešlo :).
Upozornění: zručným perníkářkám, po loňském umírněnějším zdobení, se pohledem na to letošní zježí chlupy hrůzou i tam, kde o nich doposud nevěděly. Předem se jim za tuto nepříjemnost omlouvám a soucítím s nimi.
Graffiti v Amsterdamu
Letní toulání po Amsterdamu nás zavedlo do stovek méně či více známých míst uliček. A já jsem, místo toho, abych si okouzlená a opojená atmosférou všímala krás města, vymetala zapadlé kouty a lovila graffiti do své rubriky. Tohle už je fakt asi nemoc :).
Protože Amsterdam nemá v centru legální graffiti plochy, jsou tato dílka většinou na menších plochách. A byla to leckdy pěkná divočina :).
Matýskovy drobečky podruhé
Často mívám pocit, že je naše domácnost taková kouzelná říše divů za zrcadlem, nikdy totiž nevíte, kdy, kde a na co narazíte. Na druhou stranu jsem na tom o něco lépe než Alenka, já to alespoň tuším. Většinou jsou to Matýskovy drobečky a vůbec se na něj za ně nezlobím, protože je většinou trousí úmyslně a proto, aby mě potěšil nebo rozesmál :).
Neživé věci u nás doma cestují z místa na místo, objevují se tam, kde by je člověk nečekal, předávají vzkazy, případně se rozmnožují či transformují do jiné podoby :).
Šest osmiček, aneb takové docela maličké jubileum...
To si vám takhle jednou vlezu na blog a vykoukne na mě tohle číslo. A to číslo bylo o to víc milejší, když v té době, plus mínus pár dnů, oslavila v tichosti Moje mozkovna dvanácté narozeniny :).
Dort Katamari
S přibývajícími roky jsem radikálně změnila přístup ke svým narozeninám. Bujaře je neslavím, datem narození se nikde nechlubím a před ostatními ho tajím, případně mlžím. Ne proto, že bych se styděla za své roky, moc dobře vím, že ke mně byla příroda více než milosrdná, protože na svůj věk nevypadám ani omylem, a že občas z reality někomu spadne brada. I když uznávám, že to paní prodavačka s tou občankou u ovocného piva a řidič prodávající mi zlevněnou jízdenku už fakt přehnali :). Jen mi přijde divné připravovat oslavu pro sebe. Pro ostatní peču a zdobím dorty s láskou, chystám dobroty na oslavu s radostí a snesla bych jim modré z nebe, ale sama pro sebe? Kluci, kteří už dávno vědí, jak se to se mnou má, vědí i to, že chtějí-li mé narozeniny nějak slavit, musí mi dort upatlat sami. A jako každý rok, nezklamali :).
Letošní hlavní téma dortu pro ně prý bylo jasné - postava z mé oblíbené hry Katamari, která před sebou valí kouli. Původně před sebou měla valit roládu, ale tento plán se rozpadl. Doslova. Zaimprovizovali jsme, kousky rozlámané rolády smíchali s krémem, nacpali do misky a po ztuhnutí vyklopili. Výsledkem byla nahatá polokoule z nadýchaných piškotových kostek a lehounkého máslovo-oříškového krému spatlatná, potahovkovými figurkami zdobená :).
Bordeláři
Když jsem psala článek o Sponge Bobovi a 3D tiskárně, už tehdy jsem věděla, že téma bordelu v pokojíčku je vděčným tématem a dobrým základem pro další článek. Pravda, jeho realizace delší dobu vázla, ale asi nastala správná konstelace hvězd a planet, a tak je konečně tu :).
Do dětského pokojíčku, pro zachování duševního zdraví, příliš často nechodím. A když už tam jdu, je to většinou večer s pusou na dobrou noc, a to bývá tma a já nic nevidím, dělám, že nic nevidím, nebo se o to alespoň snažím. Nedávno jsem se ale odhodlala a při plném vědomí jsem za denního světla vešla do pokojíčku vyzbrojená fotoaparátem. Zvěčnění stolu prvorozeného a poloviny pokojíčku druhorozeného mi bude sloužit nejen jako památka, ale do budoucna i jako důkazní materiál pro vnoučátka - to až se jednou budou jejich rodiče vztekat, po kom že jsou jejich dítka takoví bordeláři. Nedělám si iluze, že nebudou, ale jako správná babička při nich budu stát a smát se úplně stejně, jako to dělá moje máma, když se rozčiluju, po kom jsou naši kluci takoví paličáci. Po kom jsou bordeláři, to vím vylučovací metodou už dávno, můj dokonale uklizený psací stůl za mých školních let by mi totiž mohla závidět i prezidentská kancelář.
Mimochodem, když už jsme u té prezidentské kanceláře - dětský pokoj v našem bytě je taky jedna taková - o moc se v ní dělí dva prezidenti, ale dělají to po svém a tak, ze to není ani trochu po chuti lidu, čili mně. Když tam náhodou na vlastní nebezpečí nakouknu, pokaždé jsem vyvedená z míry. Dějí se tam totiž nevysvětlitelné jevy, asi jako v Bermudském trojúhelníku, jen obrácenou formou - v trojúhelníku předměty mizí, v pokojíčku zase záhadně přibývají. Hlavou mi taky vrtá, jak například prezident číslo 1. dokáže z precizně uklizeného pokoje (občas mi to nedá a stejně tam vlítnu) udělat za patnáct minut prasečí chlívek, když sedí u počítače a nemůže nic dělat, protože má celou ruku v sádře, případně leží v posteli nemocný na umření s horečkou? Mám takovou teorii, že to dítě je mimozemská chobotnice navlečená do Matějovy kůže, která svými chapadly dosáhne do všech koutů pokojíčku, přemisťuje předměty z místa na místo a jejím mimozemským posláním je terorizovat moje šedé buňky. Navíc je to chobotnice líná, protože jiné vysvětlení pro to, že já úklid pokojíčku do koukatelné podoby zvládnu za deset minut, kdežto jí to trvá dva dny, není.
Liberecká graffiti podruhé
Od té doby, co umřela babička, do Liberce moc často nejezdím, i když, co se tématu graffiti týká, je to veliká škoda, protože tohle město má v tomto směru co nabídnout. Při poslední návštěvě rodiny jsem si ale udělala chvilku, abych znovu zdokumentovala legální graffiti zeď, kterou jsem ve své rubrice už jednou představovala.
Z původních graffiti nezbylo vůbec nic a všechny nahradily malby nové, hravé, komiksové...
Armáda andělů...
...aneb anděl sem, anděl tam, anděl kam se podívám.
Po téměř třiadvaceti letech u jednoho zaměstnavatele jsem jednoho květnového pracovního dne (který už jsem nikdy nechtěla zažít) po pečlivé a zralé úvaze (která trvala asi pět minut) poslechla intuici a hlas srdce (páč rozum se zrovna někde flákal) a rozhodla se vystoupit z komfortní zóny, ve které jsem měla jistotu stálého zaměstnání, slušného finančního ohodnocení a zaměstnaneckých benefitů v dnešní době vskutku nezanedbatelných. Během týdne jsem stihla napsat životopis, absolvovat pohovor, zkušební stáž a nakonec i dát výpověď. Že mé rozhodnutí nemělo s rozumem nic společného dokazuje fakt, že výběrové řízení jsem vyhrála až poté :). Odklon od mé původní profese byl obrovský a přede mnou stála výzva tak veliká, že dohlédnout jejího konce se v tu chvíli zdálo téměř nemožné. Po počáteční euforii a obrovské úlevě se mi hlavou rozeznělo "ty vole, co jsi to udělala?", duši mi obsadil smutek, že po tolika letech opustím své kolegy, a pochyby, jestli jsem ty kořeny, které jsem měla ve firmě prorostlé až někam do sklepa, nevyrvala bezhlavě a uspěchaně (což mi teď v kontextu s těmi třiadvaceti odpracovanými lety zní vlastně docela divně :)). Jak ale tyto emoce rychle přišly, stejně tak rychle i odešly, aby je vystřídalo nadšení, že v mém životě začne něco nového, hrdost, že jsem našla odvahu vyskočit z rozjetého vlaku a radost, že se mi to povedlo, protože co si budeme povídat, šance, že si při takovém vyskakování rozbijete hubu, je poměrně veliká :). Naštěstí jsem dopadla do měkkého, a tak se ve své nové profesi věnuji tvůrčí činnosti a práci se starými a těžce nemocnými lidmi, kdy se snažím naplnit jejich poslední měsíce a roky života radostí, úsměvem a vlídným slovem. Drtivá většina mých klientů se potýká s demencí různého typu a stadia, a tak se pro mě tahle velká výzva stala výzvou ještě větší. Vždy jsem považovala za zázrak, když v mém okolí někdo našel práci snů - když mu dávala smysl, bavila ho, naplňovala, když v ní mohl provozovat své koníčky a ještě za to dostal zaplaceno. Rockefeller ze mě asi nebude, ale i tak mohu po několika měsících směle napsat, že přesně tohle se mi stalo.
A cože s tím vším mají společného andělé? Na odbočky od tématu bývám expert, ale na rozdíl od Abrahama Jerebiáše, tatínka Homera Simpsona, jehož příběhy nikam nevedou, tahle maxi odbočka přeci jen souvislost trochu má. Před rozloučením s kolegy jsem přemýšlela, jakým stylem to pojmout. A protože to bylo během parného léta, rozhodla jsem se vynechat tradiční žranici, zavrhla chlebíčky i dorty a rozhodla se pro formu osobnější. A tak vznikla ona avizovaná andělská armáda, která sice nenaplnila bříška a nepohladila chuťové buňky, za to ale tajně doufám, že pohladila duši a zanechala dojem trvalejšího rázu.
Bylo jich asi 80... :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)