Krysí návštěvník

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka :).

Podzimní skřítkovský věnec potřetí...

...počtvrté, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Kdo tu před měsícem vypisoval něco o zaručeně posledním skřítkovském věnci? No já! A kdo kecal? Taky já! Ale budiž mi omluvou, že za to tak úplně nemůžu a že jediným mým prohřeškem je, že se tu se svým tvořením vytahuju a že se občas někomu i líbí. A to dokonce tak, že by, v tomto konkrétním případě, někdo chtěl něco takového vlastnit. Po vyjednávání a dolaďování to nakonec klaplo, milá nová majitelka je spokojená a já jsem šťastná, že je šťastná ona. Konec cukrblíků, tady ho máte. A nejen jeho, paní doktorka si přála i skřítky prťousky na drátku, takže je k tomu jako bonus dostala taky. A aby toho nebylo málo, současně jsem vyráběla ještě jeden věneček jako dárek pro mojí milovanou malou sestřičku, která zanedlouho oslaví svou čtyřicítku :).

První, zakázkový...

Doba kroužková

Sedím na pidižidličce za pidilavicí, poslouchám paní učitelku, dělám si zápisky, nestačím se divit pořádku v lavici a v sáčku na výtvarku a obdivuju přes prázdniny prokouknutou třídu. Jo, to všechno zvládnu najednou. Jsem na třídních schůzkách, které se netradičně netočily kolem prospěchu našich dětí.

"Tak, to je asi všechno a teď povídejte vy!"

Způsobně se příhlásím. "Já bych vám chtěla poděkovat za Dobrého anděla. Je to úžasný nápad a moc se mi líbí..."

Paní učitelka poděkuje. A vysvětluje, protože rodiče překvapeně vrtí hlavou, koukají po sobě, neví, netuší. Je mi z toho trochu smutno, působí to dojmem, že se s dětmi o tom, co se děje ve škole, moc nebaví. Sama si myslím, že za to tak trochu (víc) mohou kroužky. Vidím to každý den před školou, rodiče nervózně přešlapují, vztekle nakukují skrz skleněné dveře a každou chvíli stáčí pohled na hodinky...

"Dělej, nestihnem fotbal!"

"Kde se couráš, letíme na hudebku!"

"Už jsme tam měli bejt!"

"Co se tam vykecáváš?! Máme trénink!"

Všimněte si, že to není o tom, že "nestihneš, máš", ale o "nestihneme, máme". Pasovali jsme se do rolí otroků-řidičů, vyhazujeme a vyzvedáváme děti ve správný čas na správném místě. V mnoha případech přetěžujeme děti kvůli našim ambicím nebo nesplněným snům, ale na úkor společně stráveného času. Máme pocit, že musíme dětem řídit jejich volný čas a to, že se pak můžeme chlubit, jaké to máme šikovné dítě a co všechno dokázalo, je dost významný bonus. Ale ano, nelžeme si do kapsy, že tomu tak není. Žijeme v době kroužkové a kdo nemá alespoň tři, jako by nebyl. Úkoly a učení se odkládají na večer, kamarádi na neurčito. A já jen doufám, že stejně, jako doba ledová, i tahle jednou pomine a rodiče prozřou. Mně se to povedlo před pěti lety a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Korálky z korálků

A než o tom začnete přemýšlet, ne, opravdu mi nehráblo :). Je to hotová story, tak se pěkně usaďte a čtěte...

Před několika lety moje dítka propadla zažehlovacím korálkům. Pixelové stavění je bavilo a bylo u nás na programu dost často, nicméně i nadšení, které jim v tomto případě vydrželo nezvykle dlouho, trochu opadlo. Korálky vytahujeme už jen jednou za čas a mně se, vzhledem ke vzniklé situaci, zdá, že těch zásob máme na tohle občasné tvoření nějak moc. No ano, můžu si za to sama, ne že ne, ten arzenál mám na svědomí já, protože jsem tvoření rozjela v megalomanském stylu (co by jeden pro tu drobotinu a jejich kreativní já neudělal, že jo?). Tady došla tahle barvička a tady zase támhleta, a když se dokoupil odpovídající barevný balíček, aby přihrádka nezůstala prázdná, nenesl se domů osamocen, protože "Jé, tuhle fosforeskující ještě nemáme!".

Začala jsem tedy pátrat, co by se s takovými korálky dalo dělat jiného, než je zažehlovat. Stačilo chvíli brouzdat sítí a inspirace byla na světě. My si ze zažehlovacích korálků vyrobíme korálky! Ale aby nedošlo k mýlce, nebudeme korálky navlékat tak, jak vylezly z továrny, my si to trochu zkomplikujeme! :)

Na pečící papír rozložíme v dostatečných rozestupech zažehlovací korálky.

Dort Crash Bandicoot

V době, kdy jsem začala mít pletky se svým prvním blogem, nastoupil prvorozený do posledního ročníku ŠKOLKY a druhorozený si užíval hotelového servisu kdesi v mém lůně. Taky nás v té době postihla podzimní sněhová kalamita, i když bych skoro přísahala, že ten článek o sněhulákovi v říjnu jsem psala maximálně rok zpátky. Ale proč jsem o tom vlastně začala - on totiž ten roztomilý, hodný a inteligentní drobeček ze školky ve věčně vytahaných punčocháčích už oslavil šestnáctiny...

Tento rok jsem si jako motiv vybrala jeho oblíbenou postavičku Crashe Bandicoota, vačnatce ze stejnojmenné videohry. Když má tchyně před lety viděla, jak ji prvorozený hrál (asi tu hru má vážně rád, drží se ho to dobře přes šest let), označila hru za násilnickou a chtěla mu ji i s konzolí vyhodit z okna :). Pokud bych měla hru ze svého pohledu k něčemu připodobnit, je stejně násilnická asi jako Člověče, nezlob se!, kde si navzájem se soupeři naprosto bezcitně a brutálně vyhazujete figurky. Jen Crash je podstatně zábavnější. Ale zpátky k motivu - trochu jsem se bála, že jsem si ukrojila příliš veliké sousto, nicméně vše šlo až neuvěřitelně hladce a podle plánu. Možná to bylo proto, že jsem za ty roky patlání zjistila, že i kdyby se výsledek nepodařil a figurka měla pět očí a místo rukou a nohou chapadla, bude se líbit tak jako tak. Nakonec se to bez chapadel obešlo (těšili jste se, co? :)) a dort udělal oslavenci radost.

Polonaháček s piškotem nadýchaným, krémem lahodným vanilkovým z poctivého domácího pudinku udělaným, hojně malinami prokládaný, tenkou peřinkou z potahové hmoty přikrytý...

Podzimní skřítkovský věnec podruhé...

...a doufám, že i naposledy. Minulý rok jsem tu machrovala, jak se mi podařilo zužitkovat všechny zbytky tvořícího materiálu z podzimního věnce, protože přeci není důvod si je sušit na někdy jindy. Ovšem člověk míní a náš sklep mění, co bych dnes za ty sušinky dala. Podzimní věnec z minulého roku si se mnou už měsíc hraje ve sklepě na schovávanou a moc potíží mu to, vzhledem k tomu, jak to tam po šesti letech hromadění vypadá, nedělá. A snad mu to ani nemám za zlé, můžeme si za to sami. Ale protože letos byla v plánu protiplísňová akce a prioritou, pominu-li nekonečný úklid s tím spojený, se tak pro nás stalo drbání, štukování, impregnování a malování zdí kolem oken, radikální zkulturnění sklepních prostor se posunulo na příští rok. Čímž jsem vlastně jenom chtěla říct, že pro tentokrát jsem pro návštěvu papírnictví měla opravdu velice vážný důvod. Co já můžu za to, že zrovna přeladili ze školní na podzimní vlnu? A že je tenhle proklatý papírák mou drogou? :)

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele

V Kutné Hoře můžete natrefit na hloučky turistů, ne nepodobným hejnům splašených kejhajících hus. Jen málokdo z nich však ve svém zběsilém tempu zpomalí a navštíví nepřehlédnutelnou památku, která je od kostnice coby kamenem dohodil - Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která byla ve své době největší církevní stavbou ve střední Evropě.

Jako měla svůj počátek kostnice v podobě moru, měla katedrála ten svůj v podobě cisterciánů. Ti zde v roce 1142 založili klášter, jehož součástí byl románský chrám. Ten byl koncem 13. století zničen a na jeho místě díky příjmům cisterciánů z vytěženého stříbra vyrostla během třiceti let úchvatná katedrála. Vystavěna byla neznámým "Mistrem sedleckého chrámu" a ani této stavbě se nevyhnul osud, který v té době potkal například hřbitovní kostel Všech svatých, pod nímž se ukrývá kostnice - spolu s klášterem byla během husitských válek v roce 1421 vypleněna a vypálena.

I přes svůj žalostný stav působila katedrála, nebo chcete-li chrám, natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení "nejskvostnější bazilika". Na svou obnovu čekala téměř 300 let až do roku 1700, kdy započala její obnova. Architekta Pavla Ignáce Bayera z Jihlavy vystřídal vám z kostnice již známý Jan Blažej Santini-Aichel. Ten katedrálu vystavěl v duchu barokní gotiky a použil zde unikátní světové prvky jako samonosné točité (nebo taky šnekovité) schodiště či samonosnou klenbu, které se říká "česká placka". Sochařských prací se zhostil Matěj Václav Jäckel, z malířů, jejichž díla zdobí interiér, bych ráda zmínila Petra Brandla. Po dokončení přestavby byla katedrála roku 1708 znovu vysvěcena.

Spolu s katedrálou prošel rekonstrukcí i klášter, v rámci josefínských reforem byl ale v roce 1784 odsvěcen, uzavřen a jeho majetek vydražen. Z katedrály se stalo skladiště mouky a z kláštera tabáková továrna, která se zde nachází i dnes. V současnosti klášter patří koncernu Philip Morris.

K církevnímu užívání byla katedrála navrácena v roce 1806. Od té doby prošla několika rekonstrukcemi, v 19. století v ní byla, mimo jiné, položena dlažba a zasklena okna, poslední velký zásah, který si vyžádal 70 milionů korun, probíhal v letech 2001-2008. 24. října 2009 byla katedrála znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou.

Na chrámu mě zaujaly dvě věci. Tou první je přístupné podkroví a úžasný pohled z kůru na katedrálu, tou druhou chrámová pokladnice, která ukrývá jeden z nejvzácnějších klenotů střední Evropy - sedleckou monstranci. Podle posledních poznatků se pravděpodobně jedná o nejstarší gotickou monstranci na světě, jednu z deseti dochovaných gotických monstrancí v Evropě a jednu z významných památek naší země. Mezi ty patří, kromě monstrance, například korunovační klenoty, relikviář svatého Maura nebo Závišův kříž.

Monstrance spatřila světlo světa v roce 1389, autor je neznámý, ale historici se domnívají, že pochází z huti Petra Parléře, neboť monstrance vypadá jako zmenšenina kostela svaté Barbory, jejímž architektem byl právě Petr Parléř. Monstrance je 97 centimetrů vysoká, váží 4,7 kilogramu a je vyrobena ze zlaceného stříbra. Monstrance byla původně vyrobena pro Bratrstvo Božího Těla při, dnes již neexistujícím, kostele svatého Filipa a Jakuba v Sedlci. V 15. století na ní přibyly figurky panenky Marie a ukřižování, v období baroka pro ni pak bylo vyrobeno pouzdro.

Zajímavá je zmínka o monstranci v díle Fresky ve velké síni bývalého cistercianského kláštera v Sedlci od autorů Františka Beneše a Petra Miloslava Veselského z roku 1884:

"Až do roku 1702 nikdo o pokladu tom nevěděl, až pouhou náhodou k odkrytí přišla, byvši zazděna ve zvláštním výklenku ve štítě hlavního chrámu. Roku toho vyšel si jednou kutnohorský kat s ručnicí ptáky stříleti. Přišed k tehdejším zříceninám velikého chrámu, kdež mnoho ptáků bylo se usadilo, střelil po nich, rána však letěla do štítu, čímž kus malty odpadlo, a pod ní cos blýskati se zdálo. Na udání toho bylo toto místo hned ohledáno, a tam skvostná monstrance nalezena. Co odměnu za odkrytí pokladu toho dostával kat kutnohorský i jeho nástupcové od kláštera každoročně vůz sena a vůz otavy z luk klášterních, což teprv r. 1764 se zastavilo."

No, bodejť by nedostávali, když byla v současné době hodnota monstrance vyčíslená na pět a půl milionu korun a historická cena je nevyčíslitelná. Škoda jen, že ta legenda není pravdivá a že monstrance nikdy zazděná ve štítu katedrály mnichy nebyla. V době husitského hnutí mniši, kteří byli varováni, že se něco děje, monstranci a další klášterní cennosti raději odvezli do Klosterneuburgu v Rakousku. Do Kutné Hory se originál vrátil v roce 2011.

Katedrála je zkrátka jedinečná v mnoha ohledech a své místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO si od roku 1995 nese oprávněně. Pokud budete mít někdy cestu přes Kutnou Horu ve všední den a mimo sezónu, pak rozhodně neprohloupíte. Ten zážitek mít katedrálu jen pro sebe je k nezaplacení :). A ještě jeden tip - při každé jarní a podzimní rovnodennosti na vás v katedrále čeká nevšední zážitek - pouze dvakrát do roka skrz hlavní loď a čtrnáctimetrové okno prochází sluneční paprsky zapadajícího slunce, které následně ozáří hlavní oltář. Na tento unikátní jev se přitom přišlo až v roce 2009.

Pivo

Minulý týden v parném letním dni jsem při procházce s dětmi dostala neodolatelnou chuť na pivo. Proč, to opravdu netuším, protože pivo nepiji a tudíž jsem v tu chvíli ani neměla ponětí, jak vlastně chutná. K limče pro kluky jsem tedy přibrala i krásně vychlazenou plechovku piva. Jako matka jsem morálně selhala, ale budiž mi k dobru, že to nebyl lahváč :). Zcela nečekaný problém mezi pivem a mou chutí na něj nastal u pokladny...

"Dobrý den..."

"Dobrý den, promiňte, ale vypadáte nějak moc mladě, můžete mi ukázat občanku?"

"Co prosím???"

"Nezlobte se, já to u vás nějak nedokážu odhadnout..."

"Ale jo, v pohodě...", lovím v peněžence občanku a náramně se u toho bavím, protože mi to právě docvaklo a protože vedle mě stojí moje o půl hlavy větší pochechtávající se dítě s fešným knírkem a počínající bradkou. Paní mi se sklopeným zrakem zaraženě vrací doklad a jen špitne "Promiňte..."

Vosárium

"Mamííí, my máme novýho domácího mazlíčka!"

"Jakýho mazlíčka?!?"

"Hele, tady!"

"CO TO JE?"

"To je vosa..."

"To vidím, že je to vosa, co je to okolo?"

"To je vosárium. Vosa tam má vodu, místo na hraní a kdyby měla hlad, tak gumovýho medvídka! Můžem si jí nechat? Prosííím!"

"NE!"

Na čokoládové vlně

Po několika mnoha vtipných článcích je tu konečně jeden patlavý. Pětašedesátiny jsou jednou pětašedesátiny a ty se musí oslavit. Nejsem příznivcem megalomanských oslav v restauracích a ač jsem byla vychovávána ke skromnosti, v tomto případě tu o finanční stránku vůbec nejde. Sice se sejde celá rodina, ale prakticky všichni jsou si tak nějak vzdálení. Jeden soused po levici, druhý po pravici, možná ještě někdo ob židli, ale to už se překřikujeme, v lepším případě se tvoří hloučky, je-li k tomu prostor. Tím veškerá konverzace končí a nedej Bože, pokud má taková oslava ještě časový harmonogram, vy jste sešněrovaní pravidly a děti vám na ně z vysoka kašlou... Mnohem raději preferuji oslavy, kdy se sejdeme u nás doma a narážíme na sebe v tom malém prostoru na každém rohu, říkám tomu kontaktní oslavy :). Jsem moc ráda, že to má moje máma nastavené stejně, akorát ta to dotáhla k dokonalosti a nejraději by neslavila vůbec. Ale protože jsme paličaté obě, stejně jsme jí popřát přišli. I s dortem.

Ten letošní se nesl v duchu čokoládovém, šlehačkovém, oříškovém a višňovém. Maminka prý totiž potahovku nerada, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli náhodou nekecá, protože když si chtěli kluci (pro její dobro, jak jinak), nacpat kytičky z potahovky, které jsem na dort propašovala, do pusy, rázně jim to zatrhla :).

Ale abych nějak zakončila ten tok písmenek, který, jako obvykle, odbočil od původní myšlenky, ten den pravděpodobně nebyla ta správná konstelace planet pro patlání dortů a než bych sáhodlouze vysvětlovala proč, tak jen řeknu protože šlehačka, protože korpus a protože poleva. Připadala jsem si jako Viktor Frankenstein, když tvořil své monstrum. Ale jo. Nakonec to dopadlo dobře jak vzhledově, tak chuťově. Jen ten řez se moc nepovedl, ale protože nemám problém přiznat, že i mě se občas nedaří, dám ho sem taky - moc mě na něm bavilo, že prakticky nebylo poznat, co je krém a co oříškový korpus :).

Monstrautograffiti

Před rokem jsem tady psala o čůrajícím jednorožci a sprejeřinkách, na které jsem narazila v jednom zapadlém zákoutí v Liberci. Na tom samém místě jsem také objevila svéráznou originální reklamu na bar Azyl (který se překvapivě nachází naproti azylovému domu). Zvenku sice budova vypadala spíš jako zaplivaná hospoda, ale dejme tomu, že to byl vážně bar. Jenže ten den se mi mobilní fotky nepovedly tak, jak bych si přála a já s dalším článkem vyčkávala v dobré víře řídící se příslovím "Kdo si počká, ten se dočká". No, za sebe bych ještě doplnila jak kdo a čeho, čímž chci naznačit, že to byla tak trochu chyba. I když, jak se to vlastně vezme.

Podoba z loňského roku, kdy se monstrum ještě pyšnilo velkýma očima.

Číslo z druhé ruky...

...aneb jaké záludnosti vás mohou potkat, když se rozhodnete pořídit si nové telefonní číslo, proč byste si před jeho koupí měli ověřit, jestli třeba nepatřilo známé firmě a jak jednoduše můžete někomu pořádně zavařit. Ale pěkně popořádku...

Dostala jsem nový telefon na dvě SIM karty. Dlouhou dobu jsem si vystačila s jednou, ale pak se naskytla nabídka, která působila přímo snově a která se jen tak neodmítá. Se starým číslem jsem ani na okamžik neměla v úmyslu se rozloučit, jsme spolu už sedmnáct let a co si budeme povídat, takový vztah a pevné pouto nejde jen tak přervat :). Od čeho mám telefon na dvě karty, no ne? Slovo dalo slovo a já tak měla telefonní čísla dvě. Všechno proběhlo v klidu a ve vzájemném souznění, karty se skamarádily, mí nejbližší s nimi také a bylo by to tak dál, kdyby mi telefon, převážně ve večerních hodinách, nezačal vyzvánět více, než by mi bylo milé.

Masakr v Lidlu

"Mamííí, oni mi zablokovali vozíkama cestu!"

"A to si s tím jako neumíš poradit? Tak si namontuj na svůj košík raketomet a cestu si prostě udělej!"

"Jsi ty vůbec moje máma???"

Těžkej život rybenky

Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...

Gumičkový svícen

Mé záchvaty tvoření téměř vždy provází věta, ve které blekotám cosi o uklízení bordeltvořící skříně a o tom, že takhle by to tedy dál vážně nešlo. V drtivé většině takovýchto záchvatů to ale dopadne tak, že se zaseknu u první, v lepším případě u druhé či třetí krabice, z šedých buněk se kouří jako o závod a já se snažím přijít na to, jakým způsobem, kromě vyhození do popelnice, bych se mohla materiálu zbavit. Tentokrát to odskákaly gumičky.

Pamatujete na gumičkové šílenství? Byla to doba před šesti lety, kdy tyhle malé gumičky všech možných barev i vzorů doslova zaplavily hračkářství, vietnamské tržnice i domácnosti. Kdo z gumiček neměl náramek nebo přívěšek, jako by nebyl. Má dítka tomuto bláznovství propadla také a já tvořivá duše jsem je v tom jen podpořila. Naštěstí, na rozdíl od jiných druhů takovýchto šílenství, jsem nákup gumiček ukočírovala v míře rozumné, nicméně i tak mi jich zbylo dost na to, aby zabíraly místo v malém boxu ve skříni. A protože hned vedle v krabici ležela sklenička, nenapadlo mě nic jiného...

...než ji do gumiček obléknout :)

Matýsek měl sen...

...o který se nemůžu nepodělit. Upozornění - nic pro slabší povahy :).

"Maminko, mně se zdál strašnej sen, můžu ti ho říct?"

"Jasně, povídej..."

"Ve škole mě šikanovali a tak jste mě poslali k babičce."

"K jaký babičce?"

"Tu jsem doteď neznal, byla to prostě nějaká třetí babička. U babičky jsem si nakreslil plánek proti šikaně, ale druhej den jsem musel domů, protože byla apokalypsa."

"Jaká apokalypsa?"

"To nevím, prostě jste mi řekli, že je apokalypsa. No a ta třetí babička při ní přišla o oči. Šli jsme za ní do nemocnice, v tom pokoji byla tma, asi aby měla klid. A tam jsem viděl, jak jí udělali náhradní oči. Do těch děr po očích měla zabodnutý asi metr dlouhý dráty a ty jí vedly do mozku a na konci těch drátů byly oči. Ale ona s nima neviděla, mohla s nima dělat jen fotky a ty se jí promítly do mozku a tak věděla, jak to kolem vypadá."

"Máťo, můžeš mi to nakreslit na papírek? Já si to nějak nedokážu představit?"

"Tak jo!"

Historie jednoho graffiti

Na počátku všeho byly čáry. Tedy abych byla přesnější, byly to čarodějnice. A abych byla úplně nejpřesnější, tak to nebyly ty, které mají místo nosu okurku s bradavicí a chlupem, ale lidový zvyk plný ohně a kouře, který je znám také jako Filipojakubská nebo Valpružina noc, u nás se mu ale neřekne jinak, než pálení čarodějnic. Mimochodem, věděli jste, že tento svátek nemá ve světě obdoby a najdete ho pouze v Evropě a jen ve vybraných zemích? Kromě Česka a Slovenska se svátek slaví v Německu, Skandinávských zemích, Nizozemí, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Ale zpátky k čárám. Během tohoto svátku se před třemi lety sešli u čerstvě legální sprejerské plochy u jablonecké přehrady sprejeři, kteří ji po svém vyzdobili. Pominu-li příšernosti ve formě shluků písmen, které opravdu nemají s původním záměrem udělat z podobných ploch nápaditou galerii nic společného, musím vyzdvihnout povedené obličeje. Tedy pokud se mezi obličeje počítá lebka :). Potud by bylo vše v pořádku, brambory v řádku, plocha je legální, takže co. No takže to, že se tam přímo u zdi tak nějak vyskytlo hřiště pro mrňata...

Většinou se mi povede zachytit všechna sprejerská dílka během toulání po městě a okolí, v tomto případě tomu tak ale nebylo, protože chodit k přehradě, která poslední roky připomínala spíše vyprahlou Saharu, mě příliš nelákalo a tak jsem o tomto graffiti neměla ani tušení až do doby, než se o něm minulý týden začalo mluvit v médiích. Zdroj fotografií použitých v koláži ZDE.

Jak jsme venčili dinosaury

Minulý měsíc jsem se vybičovala k výkonu hodného metálu, protože již pětadvacátého jsem měla odškrtaný a nakoupený seznam všech věcí, co bude budoucí čtvrťáček potřebovat do školy. To ale není zdaleka všechno, prokrastinaci jsem tentokrát zadupala kamsi k zemskému jádru, já totiž obalila i učebnice! Vzhledem k tomu, že v tomto druhu "tvoření" mám dlouholetou praxi, mi to netrvalo ani půl hodiny, čím jsem trhla dosavadní rekord a světe div se, obešlo se to i bez sprostých slov. Pokud nechápete, dovolím si citovat z mého staršího "obalovacího" článku:

" ...dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě! Páč mi těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny volného času ze zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila..."

Vše pospolu hezky chrnělo letním spánkem v šuplíku a čekalo na svou příležitost a já tak mohla vložit energii do slibu - prvního letošního velkého výletu do lesa. A protože se sliby mají plnit, vydali jsme se s Matýskem (a s plným batohem důležitých věcí jako je kudlička, náplast, svačina po čtyři lidi, mokré ubrousky nebo sedm plastových dinosaurů) a s plánem postavit domeček pro skřítky do tichého a voňavého lesa. Bylo tam krásně, jen z domečku pro skřítky nakonec vznikl příbytek pro dinosaury, kteří nám při našem odpočinku na měkké trávě vylezli z baťůžku... :)

Vzlykám, protože mám lysou hlavu

Ne, ještě na tom nejsem tak špatně, i když za pár desítek let mě to díky genetickým dispozicím zcela jistě nemine :). Dnes to nebude povídání o mé hlavě, ale o vyjmenovaných slovech, jednom z největších strašáků dětí ve třetí třídě. Kromě toho, že se je učí odříkávat jako básničku, musí se je naučit i správně používat. Někomu to jde samo, někdo potřebuje trénovat. Poprosila jsem tedy toho, co mu to jde samo, jestli by tomu, co potřebuje trénovat, nenašel na internetu nějaký pěkný komplexní test k doplňování. Nenašel. On si ho raději vymyslel...

Jestli mě něco dostalo, tak kromě zmínky o lysé hlavě to byla věta "Když budeme dmýchat v lese, tak ho můžeme rovnou vymýtit"... :)

Nevšedně všední radosti

Když máte doma děti, které vám často nevědomky zpestří den, nikdy se nenudíte a většinou je za to milujete (pokud to tedy zrovna není naplno puštěný kohoutek mimo umyvadlo :)). Když vám ale den zpestří vědomě a jenom tak, aby vás rozesmály, ať je to ve formě vzkazu, drobnosti nebo vyložení si zadaného úkolu po svém, milujete je o to víc... :)

A nikdy nevíte, kde a kdy na vás co vykoukne...