Abych vás uvedla do obrazu - moje babička je tajnůstkářka a některé záležitosti, které mě zajímají a které potřebuji k tvoření rodokmenu, se z ní musí dolovat stejně těžce, jako zbytek zubní pasty z tuby. Ale! Dnes bylo všechno jinak, asi erupce na Slunci či magnetické bouře způsobily, že mi babička přivodila extrémní rozrušení, třes rukou, nohou i hlasu. Ještě teď, když píšu článek, mi srdce bije v tempu závodním. Při dnešní návštěvě totiž babi přinesla nejen svůj oddací list, který jsem potřebovala k dalšímu pátrání (a který mi byl mimochodem celkem na houby, protože hledat v matrice člověka, když víte místo narození Prahu a ještě k tomu bez městské části, je stejně těžké, jako najít zapadlý korálek v našich parketách), se mi do rukou dostaly další zajímavé dokumenty a hlavně... krabice. Stará krabice s poklady, o kterých jsem neměla doposud ani tušení... Ty fotografie byly tak nádherné, krásně voněly a mně se sevřelo u srdce a bylo mi do pláče. Asi teď vypadám ve vašich očích jako naprostý idiot, ale můj emoční stav nejspíš pochopí jen sběratelé, hledači pokladů nebo stejně genealogicky postižení, jako jsem já :)
Máte-li rádi staré fotografie, udělejte si výlet do minulosti stejně, jako jsem to udělala dnes já. Představuji vám své poklady největší (tedy hned po mých dětech :)). Ostatně, i má babička tiše zašeptala, že fotografie rodičů jsou to nejcennější, co má...
Můj pradědeček Antonín, rok 1912
