Podzimní halloweenské svíčky

Někdo na podzim vaří marmelády, já zase vařím svíčky... :)

Od začátku roku jsem průběžně nakupovala materiál potřebný k výrobě svíček - vosk, knoty, barvy, vůně, bylinky a koření, skleničky, formy a spoustu dalších nezbytností, abych ve chvíli, kdy se rozhodnu, že teď je ten správný moment, nebyla zaskočená. Když jsem usoudila, že se mi do úložného prostoru už nic dalšího nevejde, a když začalo sychravé pošmourné počasí, bylo načase začít všechno zpracovávat. Nevím jak vy, ale nutně bych potřebovala, aby měl den alespoň 36 hodin. Jinak netuším, co budu muset obětovat, abych stíhala všechno, co mě baví. A tohle mě bavilo moc :).

Krystalický palmový vosk mám opravdu ráda, a to nejen pro jeho rostlinný původ, strukturu, jasný plamen či délku hoření, ale i proto, že se mi s ním dobře pracuje. Více podrobnějších informací o něm jsem sepsala v tomto článku, včetně toho, že vosk, který používám já, je z udržitelného hospodářství. A ani tentokrát mě při tvoření nezklamal, a to i přes to, že jsem poprvé zkoušela nové techniky - zakomponování odlitků, výrobu voskové "suti", nebo použití praskajícího dřevěného knotu. Ještě vychytat šířku knotů, aby se svíčka vypálila celá, a naučit se "svíčkovou šlehačku", a troufám si  říct, že to jednou bude skoro dokonalé :).

Hrobečkový dort pro maminku…

…rozuměj pro mě. Mít datum narození pohybující se kolem Svátku všech svatých, Dušiček či Halloweenu, se může zdát ponuré až smutné, já však tento stav beru jako nespornou výhodu, obzvláště, týká-li se to motivů narozeninového dortu. Už několik let mi je patlají děti, a díky jejich fantazii se na nich vystřídala spousta témat. Nejvíce zastoupená jsou právě ta strašidelná, mezi nimiž byste našli mimo jiné oprátku, náhrobek s nápisem R.I.P., rakev, čarodějnici, případně další příšerky. I letos jsem je poprosila o tematicky laděný dort hodící se do tohoto sychravého období. Tedy, přesněji řečeno jsem řekla "transformujte krtkův dort do podoby čerstvě zasypaného hrobu", což ostatně není vůbec těžké, protože přesně tak krtkův dort normálně vypadá. Hoši pro efekt přidali oranžovou barvu, pár vlastnoručně vyrobených čokoládových dekorací, a dort, který mi udělal fakt radost, byl na světě. Bizarní? Možná. No ale řekněte, kdo to má? :)

P.S: Ta svíčka v plánu nebyla, jen jsme zkrátka jinou doma neměli. Koneckonců, ona tam vlastně i docela dobře zapadla. Doslova.

Čokoládový nadýchaný hrobeček banány a šlehačkou s čokopecičkami naplněný, čokoládovými duchy a dýněmi ozdobený. 

Tentokrát to byl opravdu mrňousek, něco kolem dvou kil. Ještě ten den zmizel :).

Klauni v kanceláři

To si takhle jednou ráno přijdete do kanceláře a připadáte si jako ve zlém hororovém snu. Všude, kam se podíváte, sedí/visí/stojí klauni. A vy klauny rádi nemáte, ba co víc, klauni vám nahání husí kůži a kdybyste podobného potkali živého, pravděpodobně byste ve zkratu vytáhli pepřák a nastříkali mu ho do toho jeho pomalovaného obličeje (což mi připomíná, že si ho musím vyndávat z kabelky, kdykoliv by hrozila nějaká šance na klauna narazit, a nepočítám toho zdravotního v nemocnici, protože ten je úplně nejvíc boží:)). 

Ale zpátky ke klaunům v kanceláři - po prvotním rozladění mě to rozesmálo, obzvláště z toho důvodu, že si za to můžu sama, protože touto kreativní činností jsme kolegyni nakazili já a Matěj, který mi jde občas do práce pomáhat s aktivitou pro seniory, a při této příležitosti nezapomene vymyslet na jejím stole nějakou "dekoraci" (o tom zase někdy jindy, protože to taky stojí za to). Když jsem mu pak posílala fotky klaunů s komentářem, že bych přísahala, že to byl on, ale že ho moje milá kolegyně snad i překonala, odpověděl, že je na ní pyšnej. A když jsem před ní, jen tak mezi řečí, prohodila, že jsem se bála podívat i do ledničky, protože jsem čekala, že na mě něco vykoukne i odtamtud, nemusím asi vysvětlovat, co jsem v ní při jejím dalším otevření objevila :).

P.S: Krabici plnou klaunů jsme dostali jako dárek pro seniory. Už nějakou dobu leží na zemi v kanceláři a mám takové tušení, že to bude asi dar danajský...

Jsem na ní fakt hrdá, dobrý učitel se zkrátka nezapře!

Dort Katamari podruhé

Čím jsou děti starší, tím těžší je vymyslet téma pro jejich narozeninový dort, a tak se občas stává, že se náměty opakují, i když v trochu jiné podobě. Přesně tato situace nastala i tentokrát, jen s tím rozdílem, že původní dort s postavičkou z ujeté japonské hry Katamari patlali chlapci pro mě, a ten letošní byl pro prvorozeného. A jo, bavila jsem se u toho náramně :).

Nadýchaný piškotový polonaháček pomerančem ovoněný, lehounkým máslovo-vanilkovým krémem promazaný, malinami prosypaný, potahovkovou peřinkou přikrytý... 

Takové novorozené miminko, tři a půl kila :).

Prapodivný pomníček

 

Cesta nahoru na Ještěd, o níž jsem se nedávno zmiňovala, byla ve třiceti stupních slušný kardio zápřah. A protože nejsme sebevrazi a po suťové cestě nahoru jsme byli rádi, že žijeme, jako cestu dolů jsme si zvolili variantu pro lamy. Byla sice o polovinu delší, protože vedla po silnici, ale zato byla náramně pohodlná a téměř celá skrytá ve stínu. Už nahoře se mi chtělo čůrat, a tak jsem celou cestu hledala místo, kam bych mohla u krajnice zaplout, aniž bych musela překonávat šedesátistupňový úhel. No a když už jsem takové místo našla, vyrazilo mi dech a doteď na něj nemůžu zapomenout.

V lese, asi deset metrů od silnice, kam jsem se uvelebila k čůrací pauze, byl v lese ukrytý "pomníček". Asi bych si ho normálně nevšimla, protože nebyl v dobrém stavu a téměř vše z něj bylo rozházené a schované v borůvčí, ale na kameni zůstala ležet postavička Sonica, která mě svou modrou barvou praštila do očí. A nebyla tam sama, dinosauří figurky, autíčka, hřbitovní svíčky a květinové dekorace, to vše doplňovalo tuhle vskutku zvláštní scenérii. Nedalo mi to, trochu jsem to tam porovnala, a od té doby se mi v hlavě rojí otázky, komu asi tohle pietní místo patří, proč je na tak dobře schovaném a odlehlém místě, a co je v tom pytlíčku v autíčku, kterého jsem si všimla až doma na fotkách...

Velice podivný pomníček na ještě podivnějším místě...

Nejsmutnější graffiti v Jablonci

Nedávno se u jablonecké přehrady na legální ploše objevilo nové graffiti. Původně jsem plánovala jít se na něj podívat později, ale ta pestrá paleta, která na mě pokukovala skrz stromy, ve mně vzbudila takový zájem, že jsem překonala vrozenou lenost, a proces obhlídky a zvěčnění urychlila. Při bližším pohledu bylo hned jasné, že barvy ve skutečnosti nesymbolizují vůbec nic radostného, a že se jedná o vzpomínku na někoho, kdo zemřel. Normální člověk by zamáčkl slzu a šel dál, jenže já nejsem normální. Asi jsem to tu už kdysi psala, ale mým snem byla tři povolání - archeoložka, kriminalistka a novinářka. A ačkoliv se ani jedné profesi nevěnuji, nepřímo se všechny prolínají mým životem - hrabu se v historii rodu a v matrikách, luštím zápisy, rekonstruuji staré fotografie, píšu blog... Tentokrát jsem si při pátrání po důvodu vzniku tohoto graffiti zahrála na detektiva.

Otevřeně přiznávám, nebylo to ani trochu jednoduché, a než jsem se dopátrala výsledku, uběhl měsíc. Při prvním neúspěchu jsem se na to totiž vykašlala, graffiti bylo čerstvé a na netu ani zmínka. Tedy, ona tam byla, ale v tu chvíli mi chyběla pověstná trpělivost archeologova. No tak co, dám na blog jen fotky, vždyť koho by to zajímalo? No mě, neasi! A tak jsem si sedla a začala po malých krůčcích znovu hledat. Honzík, Zippy a Nestor zmínění na ploše asi budou jedna osoba, která má co dočinění s graffiti. A nepředpokládám, že se jedná o autora původního graffiti, které někdo "pohřbil" a přemaloval novým s cynickým textem. Jenže po nějakém Honzíkovi, Zippym či Nestorovi jako by se slehla zem. Nakonec se mi to ale, i přes tu nekonečnou anabázi, podařilo rozluštit, a vy tak spolu se mnou teď víte, že je dílo věnováno mladému nadějnému umělci, jehož život zbytečně vyhasl vlastním zapříčiněním. Byl členem spolku Nevzdělanci, na který si možná pamatujete z mého letošního článku, a graffiti vytvořil jako vzpomínku na něj jeho kamarád.

Každý se s odchodem blízkého člověka vyrovnáváme po svém...

Dort pro maminku...

...aneb další megačokoládová bomba do sbírky.

"Hele, mami, ségra objednala na tu oslavu do restaurace zákusky, tak já ti udělám jen takovej maličkej symbolickej dort, právě tak velikej, aby se na něj vešly svíčky, co myslíš?"  Prosím, ať řekne "tak jo"!

"Žádnej maličkej, musí to bejt pro jedenáct lidí (nakonec jich bylo 13), a hlavně ať na něm není to sladký lepivý (potahovka)." 

Sakra! Nemám ráda, když mi někdo nabourává moje plány, ale vím o tom, pracuji s tím, prodýchávám, a možná, když se budu hodně snažit, z toho budu za pár let venku :). 

A tady je výsledek toho, když mi někdo do mého časového harmonogramu hodí vidle - nadýchaný piškot šlehačkovo-ledovokaštanovo-čokoládovým krémem promazaný, banány proložený, čokoládovo-šlehačkovou polevou přelitý, dekoracemi z čokoládové hmoty ozdobený. Megačokoládová dortová bomba (a to jsem vynechala čokoládový korpus), o té kalorické raději ani nemluvím. Řez dortu nemám - krájel se v restauraci a zbytek se nechával personálu. Navíc jsem, přiznávám, měla maličko naváto (bylo to fakt potřeba), takže se mi nějaký řez úplně vykouřil z hlavy. Věřím ale, že se vaše představivost při popisu rozjela na plné obrátky, takže ho vlastně ani není třeba :).

Místo plánovaného pytlíku mouky, rozuměj, jednoho kila, nakonec spatřil světlo světa čtyřkilový cvalík :).

Ještěd

Stejně, jako mají Japonci přání vystoupat jednou za život na posvátnou horu Fudži (nebo také Fudži-san, jak jí láskyplně a s úctou nazývají), tak i lidé z Libereckého kraje mají podobnou, i když mnohem snadnější metu - vrchol Ještědu. Jako malé nás se sestrou maminka tahala pěšky na Ještěd během borůvkové sezóny častěji, než mi bylo milé, a já tyhle výlety, které končily těsně před vrcholem v houští borůvčí, z hloubi duše nenáviděla. Letos jsem svou upřímnou a nefalšovanou averzi pokořila a horu si po téměř třech desítkách let znovu vyšlápla. A poprvé v životě úplně jinou trasou, než po které nás vláčela maminka. Upřímně... Zlatá mámina cesta!!! Ne, nepřehrávám, a ano, ty tři vykřičníky jsou tam zcela správně. Jenom pitomec, jako já, by mezi proslulými suťovými rozlehlými poli na svahu Ještědu čekal upravenou lesní cestičku. Korunu tomu nasadila moje maminka, která při mém následném vyprávění o šokujících podmínkách suše prohodila, že tamtudy chodila i v zimě, když "cestu" pokrýval led a sníh. V tu chvíli jsem se propadla hanbou až někam k zemskému jádru a zařekla se, že už před ní frfňat nebudu. Nikdy.

I přes to všechno ale stál výlet za to. Jen musím smutně konstatovat, že za těch téměř čtrnáct let, co jsem se na Ještěd naposledy vyvezla lanovkou, se tam toho příliš mnoho nezměnilo. Upřímně, ono se tam toho moc nezměnilo od roku 1973, kdy byl vysílač a hotel v jednom uveden do provozu. A i když se po pádu lanovky v roce 2021 dostanete nahoru jen pěšky nebo autem či autobusem k záchytnému parkovišti, příliv turistů zůstal stejný. A je to sakra znát. Ještěd má nejlepší léta za sebou a jediné, co by teď potřeboval, je obří finanční injekce. V roce 2020 se mluvilo o půl miliardě, to bylo ale ještě před nárůstem cen, který je dnes u stavebních prací téměř 24%, u materiálu dokonce přes 35%. Bídně přebídně je na tom futuristická dominanta kraje, díky které už z dálky neomylně poznáte, že se blížíte k domovu. A při tom je v té stavbě tak ohromný potenciál...

"Cesta"

Chlapci v akci...

 

...aneb předprázdninový mikroštěk...

Když mi druhorozený oznámil, že si budou o prázdninách s bratrem vařit sami, vyhrkly mi z očí slzy.

Jen netuším, jestli štěstím, nebo čirou hrůzou...

Telátka

Za mou téměř čtrnáctiletou blogovou kariéru bych články se zvířecí tématikou napočítala na prstech jedné ruky. S odhozením plínek druhorozeného jsem toto téma považovala za ukončené, jenže to by si švagr nesměl pořídit pět měsíčních telátek a já se o nich nesměla zmínit před klienty. Jejich nezřízené nadšení jsem se snažila zkrotit tím, že jsem jim slíbila, že až tam pojedu, udělám fotodokumentaci a vše si pak společně prohlédneme při videoprojekci. Tím to mělo skončit. Nicméně telátka byla tak neskutečně roztomilá, že jsem se tady rozhodla téma zvířátek, plíny neplíny, zase otevřít. A i když na celém blogu najdete jen jednu mojí prehistorickou podobiznu z kadibudky, pro tentokrát udělám ve svém striktním přístupu výjimku, protože o výjev "když tele krmí telata" vás opravdu nemůžu ochudit :).

Návštěvu jsem absolvovala zrovna v době krmení, na což mě má drahá sestra telefonem dopředu upozornila, přičemž nezapomněla dodat "A jestli chceš krmit taky, vem si na sebe nějaký starý hadry". Už to mi mělo být podezřelé, ale co už, vidina maličkých telátek byla lákavá a mozek zatemňující. Realita? No..., asi takhle... Nakrmit tele (byť roztomilé) dvoulitrovou lahví, kterou musíte držet oběma rukama, když máte za zadkem (na břiše, pod rukama, mezi nohama) další čtyři hladová, je docela fuška. Přiznávám, že jsem si skutečně chvíli připadala jako tele. I přes pomoc těch, kteří zrovna nekrmili (připravit jednu láhev chvíli trvá a dělali jsme jich deset), a kteří se snažili ode mě odlákat malé hladovce tím, že jim nabídli své prsty místo dudlíků lahve (na jedné fotce je tento výjev zachycen :)), jsem po krmení odcházela oslintaná tak, že bych si z fleku mohla střihnout roli oslizlého kokonu v hororu o mimozemských vetřelcích.

Bylo to opravdu krásné odpoledne plné nezapomenutelných zážitků. Obzvláště pro sedačku v manželově autě, kde možná ještě dnes najdete sliz, protože městská fiflena sice dodržela instrukce o starých hadrech, ale už jí nenapadlo vzít si věci na převlečení :). 

Husí dort

O loňské dovolené jsem husí módě, které zcela propadl náš Matěj, odolala. Stálo mě to hodně okecávání a slibů, ale odolala. Letos už nikoliv - beránkovou husou na Velikonoce počínaje a husím dortem a jedním plyšákem konče. A víte co? Je boží! Švagr se švagrovou si plyšovou husu zamilovali hned na oslavě a přejí si jí k Vánocům, a čerstvý čtrnáctileťák bez ní nedá ani ránu. A když není doma, tak mu jí kradu já :). To má za to, že mě přerostl. Mám to černý na bílým. Teda tužkou na futrech. A jo, slzička ukápla.

Nadýchaný piškotový polonaháček pomerančem ovoněný, našlehaným vanilkovo-máslovo-pudinkovým krémem promazaný, malinami a jahodami proložený, potahovkovou peřinkou přikrytý. Váhově miminko, tři kila šedesát :).

Liberecká a jablonecká graffiti

Někdy se mi stává, že fotky určené pro článek leží ve složce i pár let, než se jich nastřádá víc nebo na ně přijde řada. Složka, která skrývala fotografie s graffiti, na tom tak bídně nebyla, ale i tak tato časová prodleva stačila na to, aby některá graffiti, která jsem vám chtěla ukázat původně, byla mezitím překrytá jinými. Moje složka se tak nechtěně stala malým hřbitovem pro velká graffiti, což může znít divně, ale vzhledem k tomu, že podobně dopadly téměř všechny články z této rubriky, to zase tak morbidní není... :)

Seniorské perličky II

Má-li někdo představu, že v domově seniorů najde pouze usmívající se babičky a dědečky a že je vše zalité sluníčkem, nemůže se více mýlit. Klienti tu více či méně úspěšně žijí na hromádce se spoustou dalších cizích lidí a s množstvím různých charakterů. Tito lidé si už zažili ve svých životech své a nemají co ztratit, a tak na povrch, leckdy v kombinaci s demencí, vyplouvá jejich přirozenost a vlastnosti, které byly v běžném životě potlačeny. Někdy to jsou vražedné pohledy a nenávistné komentáře, někdy hádky, ostrá slova, vulgarity, narážky lechtivějšího charakteru nebo dokonce psychické týrání či šikana. Kdo má jednolůžkový pokoj, jako by vyhrál v loterii. Ve vícelůžkových pokojích se totiž často odehrávají boje ve stylu zavřené/otevřené okno, zapnuté/vypnuté topení, tichá/hlasitá televize, rozsvícené/zhasnuté světlo... Občas si připadám jako vychovatelka v družině, jen místo dětí se od sebe snažím odtrhnout dva či více seniorů. Paní vychovatelka má ale jednu velkou výhodu, může zařvat. To v mém případě nepřipadá v úvahu, protože za á) křik nemám ráda a snažím se ho vyvarovat i doma, za bé) v práci si ho ve své pozici nemohu dovolit, a konečně za cé), zvýšení hlasu by bylo stejně kontraproduktivní, neboť by ho mnozí klienti díky svému špatnému sluchu ani nezaregistrovali. Nastává tedy čas na první fázi, kterou je civilizovaná domluva a ve správný čas správným tónem pronesená má oblíbená zázračná hláška "tak se všichni uklidníme", při které většinou senioři propuknou v upřímný smích a perná chvilka je zažehnána. V opačném případě, a stává se to skutečně zřídkakdy, přichází na řadu fáze dvě, kterou je důraz. Můj hlas není ničím výjimečný, není ani líbezný, ani protivný, zkrátka nijak zvlášť nevybočuje. Když ho ale říznu důrazem, není to zrovna dvakrát nic příjemného, a to prosím ani pro mě. Zatím jsem ho použila dvakrát a v obou situacích to bylo zcela na místě. A i když z toho nejsem kdovíjak nadšená, na pomyslné výsledkové listině se tato metoda nachází až na posledním místě, protože drtivou většinu vyhrocených sporů jsem zatím zvládla vyřešit diplomaticky. Třetí fázi - vykázání klienta z místnosti, jsem, díky bohu, ještě použít nemusela. 

Dnešní perličky tedy nebudou jen vtipné, netradičně jsem je proložila i těmi, které sice na první pohled humorně působit mohou, ale krom toho také odhalují skutečné lidské charaktery.

Rozhovor dvou klientek:

"Co se zase rozčiluješ?"

"Už mě štve, jak mě věčně někam v tom vozejku postavěj, a nechaj mě tam třeba půl hodiny stát samotnou!" (paní se běžně pohybuje na vozíku sama :))

"A kdo by se o takovou starou bábu zajímal? Tak si stěžuj na OSN!"

Klient o jidáších k snídani:

"Víte, jak jsme tomu říkali, když jsme byli děti? Čuráček!"

"To je trefné, ty dnešní jidáše podobu asi fakt nezapřou..." 

Beránková husa

U letošního pečení beránků jsem čekala ledasco - od odpadlých čumáčků na způsob Michaela Jacksona, přes chybějící nevykynutá ouška a tělíčka vypadající díky rozinkám a kandovanému ovoci jako po útoku vosího roje, až po vyhřezlá bříška a roztrhaná zádíčka, za která by se nemusel stydět ani vlkodlak. To, co jsem ale vytáhla z trouby tentokrát, předčilo všechna má očekávání. Ti dva beránci se prostě domluvili, že mě letos nepřivedou na pokraj šílenství a že si ani nebudu muset otevřít víno... A já se na tuhle tradici tak těšila! :) 

Z forem vypadli dva dokonalí beránci, kterým jsem nemohla vytknout ani fň. Tedy až na to, že jeden beránek nevypadá díky zvláštní formě ani trochu jako beránek, ale to si určitě z mých předešlých článků pamatujete. A tak přišla na řadu tradiční velikonoční transformace, letos už sedmá. Minulý rok od čtenářů padaly pro další ročník návrhy jako ježek, myš, hroch, nosorožec, morče, koala, surikata či ussurijský tygr. Už jsem byla rozhodnutá pro myš, když mi kolegyně v práci navrhla, že když má Matýsek tak rád husy, až udělám ji. Nápad se mi líbil, Matýskovi taky, a tak vám tedy mohu slavnostně představit beránkovou velikonoční husu. Nečekejte žádný estetický zázrak, ale slibuji, že na hladké celistvé polevě do příštího roku zapracuju :). 

Kubíček

Seznamte se, tohle je Kubíček...

Kubíček je realistická panenka, kterou, spolu s jeho sestřičkou Andělkou, používáme v domově k reminiscenční terapii. Jejich pořízení jsme dlouho zvažovali a oddalovali hned z několika důvodů - pořizovací cena není zanedbatelná, a pak jsme také nedokázali odhadnout, jak budou panenky přijaty (ať už klienty, nebo veřejností), jestli nebudou působit příliš infantilně. První problém se vyřešil díky sponzorovi, a ty další? Byly naprosto zbytečné... Tato dvě miminka totiž dokázala něco naprosto neuvěřitelného - rozmluvila i klientky s těžkou demencí. Díky nim jejich poškozené vzpomínky dostaly nový impuls, který jim připomněl, jaké to bylo, když ony samy měly děti. Něžně k sobě miminka tiskly, upravovaly jim oblečení a v jejich tvářích se zračilo štěstí a dojetí. Krásné reakce ze všech stran nás přesvědčily, že pořízení miminek bylo přesně tou investicí, jejíž návratnost mnohonásobně předčí pořizovací cenu. A to i přesto, že se ta návratnost nepočítá v penězích, ale v úsměvech a pohlazeních :). 

Nevzdělanci

V roce 2015 byl v Jablonci srovnán se zemí obchodní dům Jabloň, který tam stál něco málo přes čtyřicet let. Téměř přesně před sedmi lety bylo na jeho místě otevřeno obchodní centrum Central, kterému někteří místní nemohou přijít na jméno a raději si zlomí nohu, než aby tam vkročili. Nostalgicky vzpomínají na obchod, který patřil v době svého otevření k jedněm z největších v severočeském kraji, a nadávají na monstrum, které místo toho vzniklo. Mně osobně centrum nijak zvlášť nevadí, protože původní Jabloň taky nebyla kdovíjaká kráska, i když velký kaštan, který musel stavbě ustoupit, v mém srdci pořád své místo má. Nemám ráda běhání po obchodech, s povděkem tak kvituji, že mám vše na jednom místě a že můj choť už nemusí hrát bojovku "kde zaparkovat", protože centrum skrývá i garáže, které vytrhly trn z paty mnohým návštěvníkům města. Nejvíce se mi ale na Centralu líbí prostory sloužící k různým výstavám, které se často obměňují. A já bych vám jednu z nich, jejímiž autory jsou "Nevzdělanci", chtěla představit. 

Nevzdělanci je spolek neakademických malířů, jehož členové, krom svých vlastních děl, malují i obrazy společné, které ve výsledku tvoří fascinující směs desítek drobných detailů a mnoha zátiší v jednom. Trvá i týden, než podobný velkoformátový obraz spatří světlo světa. Jeho vznik je zprostředkováván živým vysíláním nebo je malován živě přímo mezi diváky, v obou případech od nich vzejde mnoho nápadů na zaplnění plátna. Autoři styl pojmenovali "Procesismus" a mě osobně tak zaujal, že jsem se na výstavu několikrát vrátila.

Ke každému obrazu přidávám koláž z detailů, které mě něčím zaujaly, je jich ale jen zlomek z celého díla, například jen u obrazu níže jsem napočítala více než 80 různě rozmístěných postaviček... :)

"Noční"

Tvoření se seniory III.

Od posledního tvořivého článku uběhl už nějaký ten pátek a já vám v něm představovala pítka pro ptáčky, která jsem vyráběla s klienty. Přiznávám, že jsem si na sebe tehdy upletla bič - čistit, dolévat vodu, a hlavně nezapomenout je před zimou uklidit. Jenže v prosinci z ničeho nic napadl u nás na horách sníh, což nás, horaly, jako každý rok, zaskočilo :), a pítka najednou ležela pod metrem sněhu. Náš údržbář ovšem dostal při odhazování sněhu z chodníku geniální nápad, jak tu metrovou hromadu ještě zvětšit. Když začal sníh po Vánocích tát, udeřily zase kruté lednové mrazy a já myslela, že pítka prožívají svou poslední hodinku (viz. obrázek na konci článku). Jakmile vykouklo sluníčko, nechala jsem led pomalu roztát a byla překvapená, že se pítkům vlastně vůbec nic nestalo. Tedy kromě neskutečné špíny a odpadlých ptáčků, kteří mě na tom všem asi překvapili nejvíce, protože hmota, kterou byli přilepení, se používá na spárování venkovních bazénů a měla by přežít velmi silný mráz bez problémů. Tato pítková story mě na čas vyléčila z dalších komplikovaných tvořivých nápadů, a já se na nějaký čas uchýlila do bezpečných vod papíru, barev a lepidla. A je mi tam dobře :). 

Aby si klienti chtěli něco vytvořit, nesmí to být těžké a musí je to bavit. A aby to nebylo těžké a aby je to bavilo, musí umřít hodně mých šedých buněk mozkových. Nakonec to ale vypadá, že jsem i tuhle nepříjemnost přelstila - ten, kdo vymyslel malování rozkouskovanou kuchyňskou houbičkou, uchošťoury, bublinkovou fólií nebo vidličkou, by zasloužil metál!

Rozkvetlá louka - plátno - uchošťoury, houbička, vidlička

Matýskovy drobečky potřetí

Bez dlouhého okecávání a prodlevy plynule navazuji na Matějovy špeky, protože jinak by nebyl obrázek jeho kreativity kompletní. Z malého roztomilého Matýska je sice velký, byť pořád roztomilý, pubertální Matěj, název článku ale zůstane pro pořádek věrný dvěma předchozím dílům (ZDE a ZDE). I když mám pocit, že se jen tak balamutím, a že stejně půjdu ve šlépějích mé praprababičky Verunky, která ani v pokročilém věku svému muži neřekla jinak, než Matýsku :).

Dort Pac-Man

U nás doma máme rádi retro. Tím ovšem nemyslím, že bychom vyhodili pračku a já začala prát na valše. My rádi retro hry, díky čemuž byla inspirace pro první letošní dort jasnější než tisíc sluncí. A tak vám mohu představit nejnovější dortopatlavý přírůstek na téma hry Pac-Man, která spatřila světlo světa téměř před 44 lety. 

Dort byl v mnohém výjimečný:

- za prvé jsem konečně našla recept na dokonale vláčný a nadýchaný piškot

- za druhé jsem nemusela utrácet čtyři stovky za vykrajovátka, protože mi je vytiskl prvorozený na 3D tiskárně

- za třetí měli téměř celou fasádu dortu na starosti hoši

- no a za čtvrté mi při jeho výrobě spadlo, vysypalo se a pokazilo vše, co se dalo. Svedla bych to na erupce na Slunci nebo nějakou konjunkci či zatmění, nic z toho se ale bohužel nekonalo, a tak za to mohly jenom moje levé ruce. Po opravdu velmi dlouhém odolávání jsem nakonec v zájmu zachování zdravého rozumu porušila "suchej únor". Kdyby vás to zajímalo, tak bylo třetího.

Nadýchaný piškotový polonaháček pravým vanilkovo-žloutkovo-máslovým krémem promazaný, malinami a jahodami proložený, potahovkovou peřinkou přikrytý. Váhově vcelku střízlík, dvě kila sedmdesát :). 

Matějovy špeky

Druhorozený miluje aranžmá. Rozmisťuje ho všude, rád a často, a troufám si tvrdit, že v této disciplíně exceluje na výbornou. Druhou jeho oblíbenou činností, ve které vyniká stejně dobře, je dráždění mých šedých buněk mozkových. Ty panikaří téměř pokaždé, když to dítě otevře pusu, protože nikdy neví, co z ní vyleze a jestli se mají smát nebo plakat...

"Mami, až ti vypadají všechny vlasy, oholím si hlavu, aby ti to nebylo líto!"

Paní učitelka: "Když stojí deset kilo brambor 130 korun, kolik stojí 50 kilo?"

Matěj: "Paní učitelko, kde jste sehnala 10 kilo brambor za 130 korun?"

"Mami, na airsoft máme bejt za pákistánský teroristy..."

"Cože?!?"

"No, tak jsem napsal svýmu pákistánskýmu kamarádovi, aby mi poradil, co si mám na sebe vzít."

"Kde jsi, proboha, přišel k pákistánskýmu kamarádovi?"

"To je na dlouho. Ale brácha ho zná taky..."

"Jak to, že ještě nejsi převlíknutej?!?"

"No, teoreticky jsem se převlíknul v jiný dimenzi, takže je jasný, že v týhle převlíknutej bejt nemůžu!"

Ochutnávka jedné jeho instalace v bratrově posteli, ostatním věnuji samostatný článek. Byla by škoda, kdyby jeho díla upadla v zapomnění :).